Nathan Cardoso
36 let
Brazilský magnát, jeho oba rodiče pochází z Brazílie Manausu, ale jeho pradědeček byl původně Evropan, který do Ameriky emigroval a zakotvil právě v Brazílii. Proto je Nathan o něco světlejší než typičtí Brazilští obyvatelé.
Má světlejší hnědé oči, tmavě hnědé vlasy, délka ke krku, ale nesestříhané, takže ofinu má stejně dlouhou jako vlasy vzadu. Vysoký 178 cm, štíhlý, sportuje, má rád sníh a lyžování, ale vzhledem k tomu, kde žije, tak si ho užívá málo. Vlastní polovinu jednoho hotelu a několik restaurací ve větších městech Brazílie.
Ruan Barroso
34 let
Nathanův bodyguard, původem Evropan, ale když mu bylo deset, jeho otec, archeolog se přestěhoval do Jižní Ameriky a syna vzal s sebou. Ruan, jehož otec moc doma nepobýval, se brzo musel postavit na vlastní nohy a umět se ohánět pěstmi, protože cizince a přistěhovalce nikdo nemá rád. Navíc se svýma ocelově šedýma očima budil docela pozornost.
Vlasy má černé, nakrátko ostříhané, měří 190 cm, širší v ramenou, ale žádný zápasník, lehce opálený.
Chvíli pracoval u vojenské policie, pak se pokoušel prosadit jako soukromý detektiv nebo policejní konzultant, ale nic z toho mu vyloženě nesedlo.
Naštěstí se o peníze nemusel bát, protože po otci, který zemřel na pavoučí kousnutí, když bylo Ruanovi 25 let, zdědil poměrně dost peněz.
Asi rok se jen tak poflakoval, dělal různé brigády jako vyhazovač po barech, než poznal Nathana.
Li-Wei
Tušil jsem, že tu bude horko, ale že až takové, tak to mě nenapadlo.
Málem mě omylo, když jsem vystoupil z letadla a opřela se do mě horká vlna, takže jsem měl lehkou košili okamžitě přilepenou na zádech.
Povzdechl jsem si, počkal, až nás odbaví, a pak za sebou potáhl kufr.
Všechno zařizoval Chris.
Jen na hotel jsem mu dal polovinu peněz, protože jsem odmítal, aby všechno platil sám. Byl to vlastně Chrisův nápad, a ani nevím, kdy s ním přišel. Neřekli jsme to ani Giannimu. Jen jsme mu nechali vzkaz a poprosili ho, aby to klukům neříkal. Stejně mě Xi nejspíš zabije, až to zjistí.
Tak nějak mi pomalu začalo docházet, jestli jsme neudělali chybu. Zvláště když jsem viděl některé ty pohledy lidí.
Začínal jsem i litovat toho, že jsme doma nechali Jaspera a Ponga. I když byl Pongo asistenční pes, dali jsme je oba do útulku na hlídání, protože jsme netušili, co nás tu čeká.
Už teď se mi stýskalo. A nejen po něm. Když mi Tiras slíbil, že dohlédne na Xiho cítil jsem se o něco jistěji. Ale strach pořád přetrvával, zvláště, když se nikdo z nich pak delší dobu neozval. Navíc, Brazílie nebyl zrovna stát, kam byste jen tak jeli na dovolenou a už vůbec ne za prací. Za prací, ve které naháníte jednoho z nejnebezpečnějších lidí.
Měl jsem strach, a tak mě Chris snadno přemluvil k tomuhle výletu.
Ztratil jsem se v myšlenkách natolik, že jsem přestal dávat pozor na cestu.
A to se mi vymstilo, když jsem najednou do někoho narazil.
„O-omlouvam se… Ne…" sice jsem se pár slovíček španělsky učil, ale najednou se mi všechno vykouřilo z hlavy, jak jsem dostal strach.
„Jste v pořádku?" zeptal se muž starostlivě perfektní angličtinou.
Přikývl jsem a částečně si oddechl, když se zdálo, že mě hned neuškrtí nebo nepověsí na první strom.
„Potřebujete pomoct?" zeptal se a já jen prudce zavrtěl hlavou, až mi na zádech poskočil cop.
„Mám… Mám tu přítele… Děkuji a omlouvám se… A nashledanou…" vykoktal jsem ze sebe, a pak už rychlým krokem došel Chrise, na kterého jsem se vzápětí málem svalil, jak jsem zakopl o vlastní nohu.
Chris
Nelíbilo se mi, že Jaden chtěl letět do Brazílie. A nelíbilo se mi ani to, že mi o tom nic nechtěl říct bližšího. Byl jsem na něho naštvaný, ale současně mi to bylo líto.
Nejen proto, že mlžil, ale i proto, že jsem nevěděl, jak dlouho se s ním neuvidím, a jestli to není nebezpečné a něco se mu nestane.
Byl silný. Dokonce silnější než Tiras. Je bývalý voják, policista a soukromý detektiv. Ale není nesmrtelný.
Ten strach tu vždycky proto bude…
Ale věřil jsem tomu, že když jednou všichni, tak jen proto, aby to zvládli rychleji a mohli se brzy vrátit.
Nakonec, když už to bylo pár dní, jsem se rozhodl.
Udělám si výlet do Brazílie. Pojedu tam a možná i uzavřu i nějaký obchod. Stejně jsme s Jefersonem uvažovali, že bychom rozšířili obchody i víc na jih. Bylo to riskantní, ale věděli jsme, že musíme vybírat velmi opatrně, a oslovit jen prověřené firmy nebo společnosti.
A tak jsem jeden den poprosil Liho, jestli by nepohlídal Jaspera, že taky letím do Brazílie.
Nelíbilo se mu to, a nechtěl mě pustit. Ale on za mě, k jeho smůle, nerozhoduje.
A abych se s ním nemusel dohadovat, a protože jsem ho měl moc rád, navrhl jsem mu, že by mohl letět se mnou. Že půjde jen o pár dní. Vybavím si dvě pracovní schůzky a další čtyři dny si můžeme užít exotickou zemi, a navíc se setkat s klukama.
Váhal, opravdu váhal, ale já mu ukázal prospekty, co všechno může vidět, povykládala jsem mu, jaké to tam je, a jak výborné tam mají jídlo, že by se mohl i něco přiučit.
A slovo dalo slovo, jeden den jsme odvezli Jaspera a Ponga k chovateli, od kterého původně Ponga koupili, s tím, že do Brazílie s námi letět nemůžou, a on ví, jak se o ně postarat. Připlatil jsem mu i něco navíc…
Nemám rád cestování letadlem. Ale tentokrát nebylo zbytí. A nevěděl jsem, jestli byl víc nervózní Li-Wei nebo já. Ale musel jsem být ten statečnější…
A hned jak jsme vystoupili z letadla, slíbil jsem Limu, že ho na další volno vezmu do Kanady, aby se podíval, kde jsem vyrůstal a žil, aby si mohl prohlédnout mé město a mou společnost.
Jen co jsme se dostali před letiště, Li-Wei, který byl šokovaný tím vedrem a měl oči navrch hlavy, málem srazil k zemi jednoho muže. Naštěstí pochopil, že to nebylo schválně, a dokonce uměl i anglicky.
Už jsem se mu za Liho chtěl omluvit, když pro změnu Li vrazil do mě. On skončil na zemi a já málem taky. Na poslední chvíli mě zachytila něčí silná ruka…
Rychle jsem se postavil a vytrhnul se. Možná to bylo neuctivé, ale nesnášel jsem, když na mě sahal někdo cizí.
„Promiňte,“ zkusil jsem to na toho vysokého muže španělsky. „Omlouvám se, nechtěl jsem být neuctivý, ale lekl jsem se. A děkuji, už to zvládneme sami.“
„To je v pořádku, chápu to,“ mírně kývnul hlavou. „Máte namířeno do hotelu? Můžete se svést s námi. Stačí říct,“ ukázal na jedno luxusní auto, které si v ničem nezadalo s těmi, které stály v mé garáži v Kanadě.
„Děkujeme, není potřeba. Máme vlastní odvoz,“ odmítl jsem nabídku. „Ještě jednou děkuji.“
Víc jsem si ho nevšímal a otočil se k Limu, kterému ze země pomohl ten druhý muž, co uměl anglicky.
Li-Wei něco brebentil, ten muž se usmíval a odpovídal mu anglicky, a mě se to nelíbilo.
Tohle není USA nebo Evropa. Tady si člověk musí dávat pozor.
„Li-Wei, máme odvoz,“ chytl jsem Liho za loket a nasměroval jsem ho na druhou stranu.
Ještě jsem tomu druhému muži poděkoval anglicky, a pak už jsem Liho táhl směrem k vyhrazenému parkovišti, kde obvykle přijížděla hotelová auta.
Jo, nechtěl jsem jet ani taxíkem. Jeden nikdy neví, kdo pro vás přijede…
Li-Wei
No, moc dobře nám to nezačalo. I když už je to lepší než před lety, pořád mám problém s lidmi.
A zvláště v úplně cizí zemi. Vážně nechápu, jak mohl chtít jet Chris sám. Už jen při té představě jsem se málem skácel a byl jsem rád, že mě Chris drží. Nebo spíš táhne od těch dvou někam pryč.
Během cesty k autu jsem minimálně jednou zalitoval, že jsem si zase neostříhal vlasy. Ale asi bych to stejně neudělal. Vím, jak to Xi tehdy těžce nesl, i když mi to nikdy nevyčetl. A když mi vlasy začaly dorůstat, viděl jsem na něm, jak je za to rád.
A i když to byla změna a možná jsem se s krátkými vlasy cítil o něco líp, už bych to neudělal.
S úlevným zastenáním jsem se zhroutil na zadní sedadlo hotelového auta. Chris nechtěl ani taxi, raději připlatil za tuhle službu. Ostatně, i hotel který vybral byl jeden z těch luxusnějších. A vzhledem k tomu, že bylo všechno už vyřízeno, při příjezdu se stačilo akorát prokázat doklady a za pár minut jsme vcházeli do příjemně klimatizovaného apartmá.
„Nechápu, jak tu může někdo žít," zasténal jsem a svalil se na postel.
Napadlo mě, jak tohle horko asi snáší Xi a co teď dělá.
Bylo mi po něm vážně smutno. Takhle dlouho jsme od sebe ještě nikdy nebyli a už vůbec ne mimo kontakt. Věděl jsem, jak je pro něj ta práce důležitá, nechtěl jsem, aby ji odmítl, když za mnou přišel, že musí jet, ale když řeknu, tak zůstane. Nechtěl jsem ho omezovat. Neměl jsem na to právo. Ale strach jsem ovládnout nedokázal. Prostě to nešlo, i když jsem byl s Chrisem nebo Giannim, měl po boku Ponga, a s Xim byli další silní muži.
„Co myslíš, že asi teď dělají?" povzdechl jsem si pod tíhou svých myšlenek.
Ale pak jsem potřásl hlavou a posadil se.
„Jestli ti to nevadí, rád bych dnes zůstal tady. Ten let mě docela zmohl. Ale pokud chceš někam jít, půjdu s tebou. Nechci tě nechávat samotného. Kdyby se ti něco stalo…" zachmuřil jsem se a otřásl,
„Jaden by mě asi zabil."
Jo, to nebyla moc pěkná vyhlídka.
Chris
Byl jsem rád, když jsme se dostali pryč z toho letištního parkoviště. Neměl jsem rád velké shluky neznámých lidí. A tak jsem si, stejně jako Li, oddechl, když jsme usedli do klimatizovaného auta a rozjeli jsme se k hotelu. Cesta nám dala aspoň trošku si odpočinout, ale přesto jsem si úplně oddychl, když jsme za sebou zavřeli dveře apartmá.
Byl v něm příjemný chládek, ale přesto jsem zvedl teplotu o dva stupně, protože by jinak hrozilo, že bychom se nachladili, když jsme vešli dovnitř z toho vlhkého vedra do chladu.
Zadíval jsem se s úsměvem na Liho, jak se rozvalil na posteli.
„Neměl bys usnout, máš čočky a víš, jak se Xi pak zlobí, když s nimi usneš. Nedělá to dobře na tvé oči, Li,“ položil jsem kufr na postel a otevřel ho.
„Půjdeme se osprchovat, a pak se na chvíli natáhneme. Bohužel mám už dneska schůzku. Ale protistrana nabídla, že přijdou sem, abychom po tom dlouhém letu nemuseli nikam jezdit. Zarezervoval jsem malou konferenční místnost v druhém patře, abych se mohl spojit i s Jefersonem. Bude to taková video konference. A bude se mluvit hlavně anglicky. Nemělo by to trvat dlouho. Máme naplánovanou přibližně hodinu, ale někdy se to třeba trochu protáhne. Je to jen první seznamovací schůzka, kde si řekneme, co můžeme nabídnout, za jakou cenu a podmínek, a podobné nesmysly. Víš, budu taky rád, když půjdeš se mnou. Nechci tě taky nechávat samotného. Nebude ti to vadit, když tam budeš? My sice budeme u stolu, ale je tam i pohodlná sedačka a budeme tam mít i občerstvení… Tak co?“
Vážně jsem tu Liho nechtěl nechávat, a tak jsem byl rád, když souhlasil. I kvůli němu jsem byl rád, že se sejdeme tady v hotelu a nebudeme muset nikam cestovat do města.
Nakonec jsem rozpláclého Liho vytáhl na nohy a dotlačil do prostorné koupelny. A bylo mi jedno, že se zase červená, prostě jsem počkal, až si vyndá kontaktní čočky, s čímž jsem mu trochu pomohl, a pak ho nekompromisně nacpal do prostorného sprchového koutu, kde jsme se společně osprchovali.
A o hodinu později jsme pak už seděli u stolku a dávali si naše první společné brazilské jídlo….
Po obědě jsme se ještě na chvíli natáhli, ale když se blížila čtvrtá hodina, bylo potřeba se připravit na schůzku. A to jsem vždycky na sobě měl oblek. Tentokrát lehčí, abych zvládl to teplo, ale i přesto mi chvíli trvalo, než jsem se připravil tak, abych byl úplně spokojený. A pak s věcmi pod paží, což obnášelo tašku se složkami, notebook, telefon a peněženku, a s Liem, který už se také oblékl do slušivých věcí, prý aby mi nedělal ostudu, jsme mohli vyrazit do druhého patra, kde jsme měli už připravenou konferenční místnost.
Li-Wei
Když Chris řekl, že má na dnešek už smluvenou jednu schůzku, bez protestu jsem souhlasil, že půjdu s ním, i když jsem byl unavený.
Přesto, že to bylo jen o dvě patra níž, nechtěl jsem ho nechávat samotného.
Hotel byl obrovský, bylo tu hodně lidí, a kdo ví, kdo budou ti, se kterými se má setkat.
Po lehkém obědě, který mi zachutnal a hned jsem si do poznámek napsal suroviny, které jsem poznal a v duchu přemýšlel, jak to udělat, jsme si lehli, přičemž jsem nejspíš i usnul, protože když Chris zavelel ke vstávání, byl jsem trochu zmatený, kde že to vlastně jsem.
Měl jsem trochu problém, vybrat si něco na sebe, protože Chrisovi to v lehkém obleku moc slušelo a já ho nechtěl zahanbit. Nakonec jsem zvolil volné, kalhoty na gumu, které na první pohled možná vypadaly jako sukně a k tomu lehkou halenku bez rukávů, s mírným stojáčkem, kterou jsem si v pase převázal látkovým páskem. Vlasy jsem nechal volně, pouze u spánků jsem si spletl dva tenké copy, které jsem pak na zátylku sepnul sponou od Xiho.
Byl jsem docela nervózní, když jsme vycházeli z pokoje a mířili dolů do haly, kde se Chris měl s obchodníky setkat, a pak přesunout do konferenční místnosti.
Chris byl naopak bezchybný, jeho dokonalá španělština, s kterou se tady domluvil, a do toho vystupování, úplně jsem před ním smekal a připadal si trochu jako poleno.
Znovu jsem se utvrdil v tom, že ač je Chris mladý, ve světě se nikdy neztratí, a nebude trvat dlouho a udělá si věhlas i za mořem.
Ovšem, i když jsem byl značně nervózní, jedna věc mi neunikla.
Pohledy těch mužů byli víc než obchodní. Nelíbili se mi.
A proto, když bylo po schůzce a jeden z těch mužů ke mně přišel, že mě zve večer na skleničku, zpanikařil jsem. Aniž bych si uvědomil, že udělám ostudu Chrisovi, muže jsem odmítl, a pak rychle vyběhl na chodbu, abych se uklidnil.
Jenže sotva jsem za dveřmi udělal krok, do někoho jsem narazil, až jsem vyhekl.
„Ale. Máme na sebe nějaké štěstí…" uslyšel jsem docela povědomý hlas, a když jsem zvedl hlavu, zadíval jsem se do ocelově šedých očí muže, kterého jsem srazil už na letišti.
No, strašný trapas.
Začal jsem se omlouvat a blekotat, než mi došlo, že mluvím angličtinou, španělštinou a čínštinou dohromady.
A muž se očividně mými rozpaky bavil.
„Ruane, nesměj se," uslyšel jsem kousek ode mě další hlas, až jsem nadskočil.
Byl jsem v háji a nevěděl, co říct, ale v tu chvíli naštěstí vyšel na chodbu i Chris spolu s těmi obchodníky.
Chris
Připravil jsem si věci v konferenční místnosti, a pak jsme šli dolů, do recepční haly, kde na nás u skleničky čekali naši snad budoucí obchodní partneři.
Přivítal jsem se s nimi, Liho jsem jim představil jako společníka, a oni se představili také.
Když jsme pak už byli v druhém patře, Li se posadil na sedačku, a já s těma dvěma ke stolu, kde byl už na video hovoru připravený i Jeferson, sedící ve své kanceláři v Kanadě.
Naštěstí tahle schůzka se zbytečně neprotáhla, za což jsem byl moc rád. Dokonce skončila deset minut před stanoveným limitem.
Když pánové vstali, aby se rozloučili, Li-Wei taky vyskočil ze sedačky a došel k nám.
Ale v momentě, kdy ho jeden z nich pozval na skleničku, zpanikařil. Ale nedivil jsem se, Liho jsem znal a věděl jsem, jaký má postoj k cizím lidem.
Pánové si vzali své aktovky a rychle jsme vyšli ven na chodbu. Měl jsem o Liho obavy, aby se mi nikde neztratil, protože s jeho španělštinou by se pak těžko hledal. Ale k mému překvapení jsem ho uviděl hned kousek ode dveří, jak vyrovnává balanc a drmolí jedno slovo za druhým….
Otočil jsem se na naše obchodní partnery, ještě jednou jsem jim podal ruku a s omluvou jsem se s nimi rozloučil. Prý je to v pohodě, dojdou dolů sami a nemám si dělat starosti.
Jakmile se vzdálili, rychle jsem došel k Limu, chytl jsem ho za loket a potáhl ho blíž k sobě.
„Li-Wei, myslím, že ti pánové nerozumí,“ stiskl jsem mu ruku, aby se trochu uklidnil.
„Omlouvám se, přítel má potíže s neznámými lidmi, a když se stane něco podobného, zpanikaří, a zapomíná, kterou řeč má použít jako první,“ promluvil jsem na oba španělsky.
„Nic se neděje, je to v pořádku,“ promluvil ten o něco menší. „Vypadá to, že se tu budeme potkávat. Pokud byste někdy měli čas, budu rád, když přijmete pozvání na oběd.“
Vytáhl svou vizitku, na kterou ještě připsal číslo svého pokoje, a podal mi ji.
Ze slušnosti jsem si ji vzal, ale nabídku k obědu jsem rovnou odmítl.
„A ještě jednou se omlouvám i za ten karambol před letištěm. Nenapadlo mě, že bychom na sebe narazili tak brzy. Teď nás, prosím, omluvte, máme práci, kterou je nutné dodělat,“ mírně jsem nakonec kývnul hlavou k jednomu a druhému, a pak, než stihli něco říct, jsem potáhl Liho zpátky do konferenční místnosti, kde byl na příjmu stále Jeferson, abychom společně dodělali pár věcí.
„Li-Wei,“ usadil jsem Liho do sedačky a podal mu vodu. „Vůbec se nemusíš stresovat. Když si nebudeš něčím jistý, tak se za mě klidně schovej, ano? Nejsem sice Xi-Wang, ale v obchodě jsem asi na tom tak, jako on ve své práci. Nedovolil bych, aby ti někdo ublížil, nebo aby tě někam zval. Když tě někdo někam znovu pozve, přehoď to na mě, že to já rozhoduji.“
Ještě jsem chvilku na Liho mluvil, až se trochu uklidnil, a potom jsem se vrátil k Jefersonovi.
Potřeboval jsem s ním mluvit o těch dvou. Moc se mi nelíbili, i když jsem to nedal najevo. Necítil jsem u nich opravdový zájem o spolupráci, a navíc ty podmínky, které předložili oni nám… Kdybych byl jako dřív, okamžitě bych je smetl ze stolu a vykázal je ven.
Li-Wei
Nechtěl jsem Chrisovi dělat ostudu, a tak trochu se zastyděl, když se potom za mě omlouval těm dvěma. Odmítl jejich pozvání na oběd a já byl za to upřímně rád. Asi bych se hanbou propadl.
Když mě pak dotáhl zpátky do konferenční místnosti, přijal jsem sklenici s vodou a trochu se začal uklidňovat.
Chris pak ještě začal s Jefersonem řešit právě ukončenou schůzku a já poslouchal jen na půl ucha, ale když začali mluvit o tom, že se jim na tom něco nezdálo, zpozorněl jsem.
„Nelíbili se mi," špitnul jsem, když se Chris rozloučil a zamířili jsme zpátky do pokoje.
Nakonec se domluvili, že obchod s nimi neuzavřou, protože to nebylo to, co by chtěli, ale vědět jim to dají až později.
„Vím, že občas možná bývám trochu zaujatý a zbytečně plaším, ale tihle se mi nelíbili," povzdechl jsem si, když jsme došli do pokoje a já se svalil do křesla.
„Viděl jsem, jak se na nás dívají. Nevyznám se sice moc v lidech a občas jim naletím, nevyznám se v obchodech, ale na některé věci se nezapomíná. Ti dva měli… měli pohled jako ti, co… co si Zhuang tehdy přivedl…" polkl jsem a otřásl se jen při té vzpomínce.
Už jsem o tom dokázal trochu víc mluvit, ale přesto to bylo pořád dost živé na to, abych to přešel s úsměvem nebo nad tím jen mávnul rukou.
Ale teď na to nemůžu myslet. Poplácal jsem se po tvářích a vstal.
Sice jsem byl unavený, ale po tom, co se teď stalo, se mi trochu rozproudila krev v žilách.
„Víš… možná… napadlo mě… nezajdeme si zaplavat? Mají tu privátní bazény, ne? Tak jestli mají někde volno…" ošil jsem se a rozpačitě se na Chrise zadíval.
Chris
Byl jsem rád, když Jeferson souhlasil. Byla to známka toho, že jsem se v těch dvou nespletl.
Ale přesto jsem ho požádal, aby mi ještě poslal na email všechno, co o firmě má, včetně vlastníků a akcionářů. S příslibem, že to budu mít do půl hodiny na mejlu a s dohodou, že necháme uplynout dobu na rozmyšlenou a teprve potom jim dáme vědět, že k obchodu nepřistoupíme, jsme se nakonec rozloučili.
Rozhodně mě však zaujala Liho slova. Zamyslel jsem se nad nimi a zkoušel si zpětně vybavit chování těch dvou. Bohužel v té chvíli, kdy jsme spolu jednali, jsem myslel jen obchodně a nenapadlo mě, abych se na ty dva díval jinak. A možná bylo dobře, že tam s námi Li-Wei byl. Sledoval nás nezaujatýma očima, a já mu nakonec po chvíli přemýšlení musel dát za pravdu.
Jo, nejsou to akcionáři, kteří mají v naší společnosti hodně peněz, nejsou to ještě ani obchodní partneři, takže není problém je lehce odpálkovat. A v jejich případě si ani nemyslím, že bychom s nimi do budoucna někdy obchodovali.
„S těma dvěma se už neuvidíme, tak můžeš být v klidu. Obchod s nimi neuzavřeme, a rozhodně nestojím o to s nimi být ani na minutu o samotě. A pokud bychom na ně někde narazili, hned je odkážu do patřičných míst. Aspoň bys viděl, jaký jsem byl kdysi spratek. Tohle se nezapomíná a dokážu být takový i teď,“ nakonec jsem se zasmál nad těmi vzpomínkami.
Když jsem se konečně převlékl do pohodlných věcí, zadíval jsem se na Liho a zapřemýšlel nad jeho návrhem. V tomhle hotelu jsem už dvakrát kdysi byl, tak jsem věděl, jak to tu mají, a nakonec jsem souhlasil.
Bazén by nás mohl probrat, dát do kupy, a pak nám bude lépe chutnat večeře a bude se nám lépe spát.
„Dobře,“ kývnul jsem. „Půjdeme do bazénu. Mají tam i vířivky a saunu, a jestli bys chtěl, můžu objednat i maséra. Ale nejspíš to bude bez maséra, co?“
Usmál jsem se nad představou, jak by Li začal znovu panikařit, kdyby se měl před někým cizím svléknout a nechat na sebe sahat. Nejspíš by vyběhl nahatý až před hotel.
„Dáme tomu tak hodinu, to je akorát, a pak si zajdeme na večeři. Nebo si objednáme večeři na pokoj,“ přešel jsem ke skříni, kde jsem měl už uložené věci, a vytáhl jsem si plavky.
Ručník jsem si brát nemusel, to byla součást vybavení hotelu, a tak jsme strčili věci do jedné malé sportovní tašky a připravení si pořádně zaplavat a vymáchat se v bazéně jsme vyšli z pokoje ven a zamířili do části, kde byl wellness tohoto hotelu.
Li-Wei
Byl jsem rád, že Chris souhlasil a docela hlasitě jsem si oddechl, když si to pak rozmyslel s tím masérem. Už jsem neměl takový problém, jako dříve, když se mě někdo dotkl, ale nesměl to být někdo cizí a nesměl mě přitom vidět nahatého, což u masírování nešlo.
Když jsme si připravili věci a nachystali se, svázal jsem si vlasy do drdolu a mimoděk se zadíval na své záda. Díky péči doktorů a Xi-Wanga, jizvy po spáleninách už téměř zmizely.
Zůstaly jen místy nehezké bílé pruhy kůže, které prý ale taky jde odstranit laserovou operací.
Tu mi ale zase nedoporučoval oční lékař, takže nakonec jsme se domluvili, že to necháme tak.
Ximu to nevadilo a já si na to už tak nějak zvykl.
Před cizími lidmi jsem se nesvlékal a Chris s ostatními o nich taky věděli, takže před nima už jsem se tolik nestyděl.
Po cestě jsme potkali jen pár lidí, bazén si zamluvili na dvě hodiny, kde součástí byla i sauna a vířivka, a pak se ponořil do chladivé vody, abych si trochu zaplaval, než se přesuneme do vířivky.
Tam jsem zahučel s úlevným zasténáním a málem se rozpustil blahem.
Snad mimoděk jsem si vzpomněl, co říkal Chris v pokoji o tom, jaký byl spratek, a tak jsem se k němu bezděčně přisunul, objal ho kolem pasu a hlavu si položil na jeho rameno.
„Nevěřím tomu, že jsi byl tak strašný," zamumlal jsem ho jeho horké kůže. „Jsi hodný kluk. I když občas trochu paličatý a hlavně umíněný."
Zazíval jsem na celé kolo a víc si na Chrisovi ustlal.
„Ale nedokážu si tě představit… jako… spratka… ne-vím…"
Myslím, že jsem ani svou myšlenku nedořekl.
Chrisovo teplo, vířivka, bušení jeho srdce a celková únava mě podkosila tvrdou ranou, a já byl snad v mžiku úplně tuhý.
Chris
Jít do bazénu byl dobrý nápad. Když jsem skočil do té chladnější vody, byla to úleva. Tentokrát to nebylo jako v Kanadě, kde jsem se vždycky musel chvíli přemlouvat, než jsem do bazénu strčil nohu, a kolikrát mě do něho musel Jaden stáhnout.
Tady bylo klima takové, že jsem byl za ten bazén opravdu rád. A zvlášť po tom dlouhém letu, po těch Liho karambolech, a po schůzce, jsem i já začínal pociťovat únavu a potřeboval jsem nějakou vzpruhu.
Jo, vím, co by mi pomohlo, ale Jaden tu nebyl. Ten zatím ani neví, že jsme tady. Sice mu na telefon muselo přijít oznámení do kalendáře, že mám smluvené schůzky a kde, ale kdo ví, jestli měl teď vůbec čas se na pracovní telefon podívat. A byli jsme s Liem domluvení, že dáme klukům vědět, až po druhé schůzce.
Když jsme si zaplavali, pomalu jsme se přesunuli do vířivky.
Nastavil jsem program, který vyhovoval nám oběma, a teplota vody byla taky vyhovující. Tak akorát, řekl bych.
A když Li-Wei úlevně vydechl, usmál jsem se.
Natáhl jsem se po sklenici džusu, abych se mohl napít, a poslouchal, co Li říká.
„Jo, to by ses divil. Vážně jsem takový byl. A možná i pořád jsem. Ale pár věcí, a hlavně díky Jadenovi, kterému jsem tím málem zničil život, jsem se uklidnil. Spíš jsem se naučil trochu víc vnímat lidi a raději se několikrát zhluboka nadechnout, než hned vystřelit nějakou urážlivou pozn-“ zasekl jsem se a zadíval se na Liho.
„Li-Wei?“ dotkl jsem se ho.
Ale on se ani nehnul. V první chvíli jsem dostal strach, že omdlel, nebo tak něco, ale když jsem se pořádně podíval…
„No, tak to bychom měli. Dneska jsi bez večeře,“ zašeptal jsem s tichým smíchem.
Postavil jsem sklenici na stolek, který byl vedle vířivky, a pak Liho oběma rukama podchytil, aby nesklouzl do vody.
„Li-Wei, nemůžeš tu spát. Pokoj máme o několik pater výše,“ zkusil jsem s ním opatrně zatřást.
Ale on byl naprosto tuhý. Jen mírně zachrápal, a pak jeho tělo ztěžklo ještě víc.
No, tak mám problém…
Ven z vířivky se mi ho ještě jakž takž podařilo dostat. Li je malý, a není moc těžký. Uložil jsem ho s funěním na lehátko, ale tím jsem skončil. Přikryl jsem ho dekou a pak se bezradně rozhlédl kolem sebe a přemýšlel, co teď. Nahoru do pokoje ho už nezvládnu odnést…
Popadl jsem hotelový župan, sundal z Liho deku a trochu s obtížemi ho oblékl do županu. Byl jsem zpocený, když jsem skončil, a měl chuť znovu skočit do bazénu. Jenže bylo potřeba uvolnit tyhle prostory pro další lidi…
„Potřebujete s něčím pomoci?“ ozval se ode dveří známý hlas.
Nadskočil jsem, jak jsem se lekl a prudce se otočil.
„Prostě na sebe máme štěstí, a já si říkal, kdo si stihl zamluvit bazén dříve než my,“ ukázal prstem přes rameno, odkud se vynořil ten druhý.
Rychle jsem zavzpomínal na to, co bylo na vizitce…
„Promiňte, pane Cardoso,“ naklonil jsem hlavu a zadíval se na toho menšího, který dovnitř nahlédl, když slyšel svého společníka mluvit. „Rád bych vám to tu uvolnil, abyste měli soukromí, ale přítel… No, přítel usnul a nedaří se mi ho vzbudit. Jen mi dejte minutku…“
Otočil jsem se k Limu a sklonil se, že ho zkusím znovu vzbudit, ale ten Cardoso mě zastavil.
„Nebuďte ho. Ruan vám s přítelem pomůže. Je silný. Nemusíte se bát, neublíží vám. Vážně, pane…“
„Christophere Florese Chase,“ rychle jsem se představil.
Chvilku jsem přemýšlel, zda přijmout jeho nabídku, ale chtěl jsem odsud co nejdříve odejít. Nechtěl jsem zbytečně volat někoho ze zřízenců hotelu. A navíc, jsou to tři patra a pár kroků k apartmá, tak by se snad nemuselo nic stát.
„Já zůstanu tady, tak se potom hned vrať, Ruane, ano?“ ozval se Cardoso, když jsem nakonec souhlasil, shodil ze sebe župan a hned skočil do bazénu.
Zaběhl jsem na sebe hodit kalhoty a triko, popadl jsem naše věci, a netrvalo dlouho a vyjížděli jsme výtahem do našeho patra…
„Moc děkuji,“ nespustil jsem z toho Ruana oči, když pokládal Liho do postele.
Ale on se jen pousmál, že není zač a rozloučil se.
„Li, s tebou se člověk vážně nenudí,“ konečně jsem se usadil na posteli vedle Liho, když jsme osaměli.
Opravdu se s ním člověk nenudí, ale… Mám ho moc rád, nedovolil bych, aby mu někdo ublížil. Aspoň v rámci svých možností…
Ruan
Všiml jsem si jich hned na letišti.
Letěli jsme soukromým letem a zrovna jsem nás odbavoval, zatímco Nathan si šel vyzvednout auto, i když jsem chtěl, aby počkal na mě, protože jsem ho nerad pouštěl někam samotného.
A obzvlášť jsem nechtěl, aby se mi trajdal samotný po tomhle městě.
Snažil jsem se proto rychle pobrat naše zavazadla, sledovat přitom okolí, a ještě zároveň Nathana.
Možná i proto jsem si jich všiml hned, jak se objevili v letištní hale.
Popravdě, byli tu jako pěst na oko, a za chvilku se po nich otáčeli snad všichni.
Jeden blonďák s melírem, druhý Asiat, i když při bližším pohledu vypadal spíš na míšence.
Jeden rozhodný, druhý naprosto ztracený. Oba moc pěkní, to se muselo nechat.
Jen jsem doufal, že se o nich brzo nedočteme v novinách. Takoví, jako oni tu byli velice žádaní. Zvláště u jednoho muže. Zamračil jsem se při vzpomínce na jeho jméno a raději rychle vykročil.
Jenže v tu chvíli ten míšenec zpanikařil a vzápětí jsem ho sbíral ze země.
Vážně byl moc hezký, když jsem si ho prohlédl takhle zblízka.
A pak si jen povzdechl a zakroutil hlavou, když Nathan dostal košem a vzápětí těch dvou nebylo.
„Očividně už neděláš takový dojem," ušklíbl jsem se na Nathana a nenápadně ho pleskl po zadečku, než jsem mu otevřel dveře, aby nastoupil do auta a sám si sedl za volant, abych nás převezl do jednoho hotelu, který byl částečně v našem vlastnictví a měli jsme pro sebe vyhrazené celé jedno patro.
Nathan byl velice známý obchodník, hoteliér a majitel několika vyhlášených restaurací tady na jihu.
A taky to byl už několik let můj milenec a šéf.
Mrkl jsem na něj do zpětného zrcátka a zadíval se do jeho hnědých očí, které mě uchvátily hned při našem prvním setkání. Možná to bylo i tím, že je měl světlejší než všichni ostatní a já od nich tehdy nedokázal odtrhnout pohled. I když to ani teď kolikrát nedokážu.
Když jsme přijeli na hotel, ubytovali se a dali si lehký oběd, hned si Nathan domluvil schůzku s ředitelem hotelu, aby zjistil, co nového se tu za poslední půl rok, kdy jsme tu byli naposledy, událo.
Ne, všechno se dá napsat do mejlu, a ne, všechno se dá říct do telefonu.
Nelíbilo se mi, co říkal. A očividně se to nelíbilo ani Nathanovi.
Když jsme skončili, chtěli jsme si zajít ještě do hotelového baru, pozdravit jednoho z barmanů, který byl našim dobrým přítelem, ale daleko jsme se nedostali, když mi do náruče znovu vletěl ten míšenec.
Myslím, že Nathanovo ego dost utrpělo, když dostal dvojnásobným košem.
Ale i přesto, že jsem se navenek usmíval, uvnitř jsem byl napjatý.
Ti muži, se kterými si ten… Chase potřásal rukou…
„Budu je sledovat. Něco se mi na tom nelíbí," oznámil jsem Nathanovi, když jsme zůstali sami.
Jméno Florese jsem už někde slyšel. Není problém si o něm něco zjistit. Nakonec z baru sešlo, místo toho jsem si začal zjišťovat všechno, co se dalo o Floresovi, a líbilo se mi to čím dál míň.
A když jsem se pak dozvěděl, že odešli do bazénu, popadl jsem Nathana, nacpal ho do plavek a vzápětí jsme k bazénům mířili taky.
A štěstí nám přálo.
Když jsem se vrátil zpátky, chvilku jsem se se zálibou díval na Nathana, jak plave, než jsem ze sebe shodil župan a přidal se k němu.
„V jejich pokoji jsem nic podezřelého nezahlédl. Ovšem Florese je až moc opatrný. Nevím, co si o tom myslet. Každopádně, budu je dál sledovat," ozval jsem se, když jsem uplaval pár temp, a pak se vyhoupl na okraj bazénu.
Nathan
Město Manaus mám rád. Tady se usadil můj pradědeček, když emigroval z Evropy do Ameriky. Většina z lidí šla do USA, ale jemu se zalíbila právě Jižní Amerika. Možná i proto, že sám pocházel z jižní Evropy a tady mu to bylo bližší.
Jenže, i když mám toto město rád, nežiju tu trvale. Narodil jsem se tady, prožil jsem tu dětství, dospívání i část dospělosti, ale nakonec jsem se odstěhoval, a tady jsme jezdili už jen za rodinou a teď i pravidelně kvůli hotelu. Pár vzdálených příbuzných tu ještě mám, ale…
Tohle město ovládl jeden muž. Muž, který se snaží ovládnout i mé podnikání. A nejen to…
Ale jako jeden z mála jsem si svou část hotelu uhájil, a zatím mi tu patří všechno, co jsem zdědil, zvelebil jsem to a později se společníkem rozšířil a vybudoval nově.
A právě kvůli tomu muži mám pokaždé mírně stažený žaludek, když sem letíme…
Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ale z pochmurných myšlenek a bolení břicha mě vytrhli dva muži, kteří tu evidentně nepatřili. Buď turisté, nebo přijeli za obchodem. No, nevybrali si moc dobré místo.
Chtěl jsem jim pomoct, ale dostal jsem košem.
Bohužel.
A možná proto, že jsem s nimi nemluvil anglicky jako Ruan?
Nejspíš. Ale to, že umím víc řečí, si nechávám pro sebe. Je to tak lepší… už se mi to párkrát osvědčilo, když přede mnou mluvili třeba francouzsky a mysleli si, že jim nerozumím. Ale měli smůlu… Rychle jsem se s nimi potom vypořádal.
Na ty dva hezké muže, kteří nastoupili do auta hotelu, který zčásti patřil mě, jsme pak narazili znovu.
A rovnou na chodbě hotelu…
A stejně jako Ruanovi, ani mě se nelíbilo, s kým byli.
Takže to nejsou jen turisté, ale jsou tu i za obchodem. A jeden uzavírají v mém hotelu, a s lidmi, které bych nejraději viděl za mřížemi, protože jejich společnost z velké části vlastní právě Tyrell.
Chtěl jsem je varovat, ale když jsem je pozval na oběd, opět mě odmítl.
Hm, tak tenhle člověk se mi líbí svou rozhodností. Je vidět, že něco umí… A potvrdil mi to i Ruan, když se vrátil z jejich pokoje.
„Jo, rozhodně mi o nich zkus zjistit co nejvíce. Pokud zjistím, že mají něco společného se Tyrellem, tak tohle je poslední jejich rezervace tady v hotelu,“ taky jsem vylezl z bazénu, a zadíval se na Ruana.
Miluji ho. Už si ani nedokážu život bez něj představit.
Nejednou mi zachránil kůži, a to nejen po obchodní stránce.
„Zajdeme na chvíli do baru, a pak bych se chtěl věnovat už jen tobě,“ přistoupil jsem k Ruanovi blíž a otřel se o jeho mokré tělo.
Popadl jsem ručník, přehodil mu ho přes krk a stáhl si ho níž, abych ho mohl políbit.
„Už se těším, co vymyslíš…“ jemně jsem ho kousnul do rtu, a pak už se smíchem znovu skočil do bazénu, abych si ještě trochu zaplaval.
Jo, ale na ty dva se rozhodně zaměříme…