Chris
Zadíval jsem se z okna ven a povzdechl si. Začalo sněžit, a já si vzpomněl, že jsme neodházeli sníh před garáží a zahradním domkem, kde jsou uskladněny sněhové frézy.
Letos byla předpověď častého sněžení, a já si pro jistotu pořídil ještě jednu velkou frézu, s kterou bych mohl očistit cestu kolem domu, aniž bych musel neustále volat službu, kterou jsem si za tohle platil. Jen se k té fréze budeme muset nejdříve dostat.
Ale co, je nás tady dost, to znamená více rukou na odhazování sněhu, tak to nějak zvládneme.
Blížil se podvečer a venku už se stmívalo. Podlahové topení bylo zapnuto, a další teplo ke mně sálalo od krbu.
Byla to taková pohoda, jak jsem už dlouho nezažil, i když zimu moc nemusím. Měl jsem na sobě ty nejhrubší ponožky, které jsem našel, a přes sebe přehozený župan.
Nebyl jsem pod ním nahý, ale přišel jsem před chvílí z venku a potřeboval jsem se zahřát. A tentokrát jsem ani nemusel rozdělávat krb. Nechal jsem to na TIrasovi, který se toho rád ujal. Myslím, že se tak trochu předváděl před Efraimem, podle toho, kolik toho nasekal, a jak potom rozpaloval krb.
Li-Wei právě kuchtil večeři. Okupoval kuchyň už aspoň dvě hodiny, aby bylo všechno připravené včas, a aby nikdo netrpěl hlady. A taky se musí náležitě oslavit, že přijede návštěva, a on se na ně už moc těšil.
Jo, viděli jsme se naposled v den, kdy jsme odlétali z Manausu.
Po celé té akci jsem tam stejně musel zůstat kvůli hotelu. Potřeboval jsem přebrat veškerou agendu, připravit novou smlouvu pro Nathana, a teprve potom jsem mohl odletět.
Li-Wei a Xi-Wang odletěli dříve. Bylo to potřeba, aby nás v Manausu zůstalo co nejméně. A k nim se přidala Aria s tím, že má toho horkého a vlhkého vzduchu už plné zuby, a aspoň dá po cestě pozor na cukrouška Liho.
Mark s Thomasem chtěli v Manausu ještě nějakou chvíli zůstat, už kvůli Mateuse.
Ale pak jim přišla zpráva, že se Liam probral. A bylo rozhodnuto. Chtěli Mateuse vzít s sebou, ale Antonio, lékař, který se o něho staral, to zakázal. Prý musí počkat ještě nějaký ten den, než bude schopný absolvovat let.
Den před naším odletem jsme chtěli s Nathanem podepsat smlouvu o prodeji mé části hotelu. Ale sešlo z toho. Ne, že by Nathan nechtěl, ale musel nečekaně do Ria. Co tam řešil, že to bylo tak neodkladné, jsme se nedozvěděli. Jen to, že to mělo něco společného s Julianem…
A proto jsem se pak do Manausu asi měsíc na to vrátil ještě jednou, s Jadenovým doprovodem a s právníky, kdy jsme konečně náš obchod dotáhli do konce.
Často se mi ty dny ve vzpomínkách vracely. Často jsem si vzpomněl na to, jak moc jsem se tenkrát bál. Bál jsem se o všechny, ale nejvíc o mého Jadena. Byl jsem nervózní od chvíle, kdy Julian odjel z festivalu a mě došlo, že jde do tuhého. Neměli jsme žádné zprávy. Jen jsme s Liem seděli v hotelu, kde nás hlídal Mário, a bez jakýchkoliv informací jen čekali.
Utěšoval jsem Liho, že to dobře dopadne, a snažil jsem se být před ním silný. Ale sám jsem si tím nebyl jistý. Byl jsem na rozervání, adrenalin mi stoupal na neměřitelné hodnoty, a ve chvíli, kdy se v pokoji ukázal Thomas, Mark a polomrtvý Mateus, myslel jsem, že se vyvrátím.
Ale měli jsme už vysílačku a mohli jsme se s kluky spojit. Nebo spíš poslouchat, co se děje.
Asi jsem to ale neměl dělat, protože to pak bylo ještě horší. Jaden a Aria tam zůstali jako poslední.
A já se už vážně bál, že se mi nevrátí…
„Už jsou tady,“ zaslechl jsem za sebou Xiho hlas.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem až nadskočil, jak jsem to nečekal.
Podíval jsem se přes okno kuchyně ven, kde právě zastavilo Thomasovo auto. A za chvíli jsem už viděl vystupovat nejen Thomase, ale i Marka, Nathana a Ruana…
Kluci se sami nabídli, že pro ně pojedou na letiště a přivezou je. Možná doufali, že s nimi přijede i Mateus?
Ruan
Vážně nemám moc rád zimu, ale kvůli Nathanovi bych se klidně odstěhoval na Severní pól.
První týdny byly dost těžké. Nevím, jestli Nathanovi na Julianovi přece jen aspoň trochu nezáleželo, ale od chvíle, kdy se objevil Regem, se trochu změnil.
Vlastně…
Poslední dobou mi připadalo, jako by se mi vzdaloval, jako by se mi odcizoval, a já nevěděl proč.
Nevěděl jsem, jestli to je moje vina, když se dozvěděl, že jsem byl v sídle prakticky k ničemu, a on o mě nejspíš měl jiné mínění.
Nevím, jestli to nemělo něco společného s Julianem nebo s koupí hotelu, nebo to prostě bylo všechno dohromady.
Doufal jsem, že tenhle výlet, že setkání s klukama mi vrátí zase starého Nathana nebo se aspoň dozvím, co dělám špatně. Možná Nathan potřebuje jen prostor. Nevím.
Samozřejmě, že jsem ale navenek nedal nic znát a choval se jako vždy.
Možná jsem si to celé jen namlouval, možná chce Nathan prostě někoho mladšího a silnějšího, protože si myslí, že už na to nemám.
Ani bych se nedivil. Já sám jsem si do dnešního dne neodpustil, co se stalo.
Měl jsem udělat víc. Trénoval jsem, cvičil, chystal se, ale kdyby nebylo kluků, ani bych si neškrtl.
Prostě… jsem to úplně prosral.
Nenápadně jsem si povzdechl a podíval se ven z okna, když jsme z letiště mířili ke Chrisovi na chatu v horách.
Přijel nás vyzvednout Thomas s Markem, nejspíš čekali, že uvidí i Mateuse, ale i v tomhle jsem selhal.
Když se kluci vrátili zpátky do Států, slíbil jsem, že jim dám vědět hned, jak se Mateus uzdraví, a že mu doporučím jejich město, aby se tam odstěhoval.
Taky jsem měl jejich adresu, kterou jsem měl Mateusovi případně dát.
Jenže…
Mateus prostě jednoho dne zmizel, aniž by něco řekl, aniž bych mu stihl něco říct.
Den na to, se vrátil Jaden s Chrisem, aby dořešili smlouvu s Nathanem, a i když se mě Jaden ptal, co je s Mateusem, vyhnul jsem se odpovědi.
Myslel jsem, že ho najdu. Ale, ať jsem se snažil, jak chtěl, Mateus, jako by se propadl do země.
Incident s Julianem po čase odezněl, jeho sídlo bylo zbořeno a teď zarůstalo trávou, jeho pole byly rozdány místním zemědělcům. Většina jeho mužů byla mrtvá, co se stalo se zbytkem nikdo netušil.
Jeho obchodní partneři, kteří byli závislí na jeho penězích, se tu a tam ozvali, ale spíš to byly výkřiky do tmy. Pořád bylo totiž víc těch, kteří si oddechli, že na světě je o jednoho tyrana míň.
Jediné, co tak trochu kazilo čisté nebe, byly zvěsti, které ke mně poslední dobou přicházely.
A to, že Blaine pořád žije a nejspíš chystá pomstu.
Znovu jsem si povzdechl, a pak sebou maličko škubnul, když někdo bouchl dveřmi od auta, a já překvapením zjistil, že už stojíme u velkého a pěkného domu.
Nathan
Bylo to hodně těžké období. Nejhorší byl možná moment, kdy jsem si uvědomil, že Julian nežije.
Nezazlíval jsem to nikomu. Dalo se s tím počítat. Navíc, při životě, jaký vedl, byla jen otázka času, kdy se tohle stane. Ať už něčí rukou, nebo ho zastihne kulka nějakého ostřelovače.
Ale ve chvíli, kdy jsem uviděl Regema, kocoura, kterého jsem mu daroval jako kotě těsně předtím, než jsem od něj utekl, vrátilo se mi všechno to dobré, co jsem s Julianem, a v jejich rodinném sídle, zažil. Regem byl jediná připomínka toho hezkého, co tenkrát bylo.
Ale nebylo mi přáno ani ponechat si Regema. Nejspíš i pro něj ztráta pána byla těžká. Snad jeho jediného měl Julian rád opravdově a bez výhrad. Jednoho dne Regem prostě utekl z domu, a už se nevrátil.
Někdo říkal, že ho viděl potulovat se kolem sídla, že se tam snad i usadil, ale nakonec zmizel, neznámo kam.
Sídlo už dávno nestojí. Bylo to i mé rozhodnutí. Pár dní po Julianově smrti jsem musel odjet do Ria. Nevím, proč tam, proč tu závěť Julian nezanechal v Manausu, ale nejspíš nikomu tady nevěřil.
Byl jsem v šoku, když jsem se dozvěděl, že mi všechno odkázal. Byl jsem z toho opravdu… v šoku…
A uvědomil jsem si, že mě Julian nejspíš opravdu miloval. Jen to neuměl dát najevo tím správným způsobem. Kdyby ano, nejspíš by teď byl na živu a já bych byl s ním.
Nevěděl jsem, co si počít. I když mi bylo těžko, chtěl jsem za tím vším, za tou minulostí, udělat tlustou čáru.
K jeho penězům jsem se nedostal. Ani bych je nechtěl. Nebyly to čisté prachy, a nakonec stejně propadly státu vzhledem k tomu, že pocházely z nelegální činnosti. Mě z celého zděděného majetku ponechali pouze jeho sídlo.
Nechal jsem ho strhnout. Jen jsem se tam zašel ještě naposledy podívat, a pak už jsem jim odkýval, že můžou začít.
Myslel jsem si, že s Julianovou smrtí si oddechnu, a budu šťastně žít. Ale byla to má minulost a zažil jsem s ním i spoustu hezkých chvil, stejně jako s jeho rodiči, s kterými teď odpočívá v rodinné hrobce.
Ale… Ať už jsem se cítil, jak chtěl, měl jsem Ruana.
A já tenkrát moc děkoval Xi-Wangovi, že Ruana poslal s Peterem pryč, a on to odnesl jen se zraněním ruky. Nedokázal jsem si představit, co bych dělal, kdybych přišel i o něho. Můj život by ztratil smysl.
Jenže se něco změnilo. Aspoň jsem měl takový pocit. Nevím, jestli jsem za to mohl já, nebo cokoliv jiného, ale zdálo se mi, že se Ruan něčím trápí. Chvílemi býval víc zamyšlený, víc zasmušilý. Ve chvílích, kdy si myslel, že se na něho nikdo nedívá.
Ale já to viděl, a doufal jsem, přál jsem si, aby se to spravilo. Aby se to spravilo i u mě. Vždyť to celé skončilo, tak proč to není takové, jaké jsem si to snad milionkrát představoval?
A přesto, že jsme teď cestovali do Kanady, kde na nás čekali kluci, a já se těšil, že je zase uvidím, bylo to takové zvláštní. Už jen to, že jsme museli sdělit, že Mateus zmizel…
„Tady je krásně,“ vystoupil jsem z auta a rozhlédl se kolem sebe.
Natáhl jsem se dovnitř pro bundu, oblékl si ji a pak se hned nalepil na Ruana.
„Nemrač se,“ pousmál jsem se na něho a lehce ho kousnul do brady.
„Nemusíš se mnou jezdit na sjezdovku, kluci taky lyžují, tak nebude problém, aby mě pohlídali. Vím, že zimu nemáš moc rád, ale Chris říkal, že on taky ne, tak tu můžete spolu sedět u krbu a nadávat na sníh.“
Políbil jsem Ruana a pustil ho. Ale když jsem viděl jeho stažené obočí po mých slovech, že půjdu lyžovat s klukama, rozesmál jsem se a žduchnul do něho, Ruan dopadl do závěje a já hned skočil na něho.
„Nemrač se, nebo z tebe udělám sněhuláka!“ smál jsem se, ale pak jsem sebou trhnul a hned se na něho nalepil, když mi u ucha štěkl pes.
Lekl jsem se. Vážně že jo.
„Jaspere!“ ozval se Chrisův hlas ode dveří. „Jaspere, k noze!“
Ruan
Jo, Nathan měl pravdu. Opravdu tu bylo krásně.
Zima a sníh mi jako takový nevadil. Mělo to své osobité kouzlo. Ale pouze, když jsem seděl někde v teple a nemusel jsem na sebe rvát hromadu oblečení a někam se plahočit.
Ale pohled na Nathana, jak si to vážně užívá, jako by byl malý kluk, mi zvedl náladu, a pak, když mu do ucha štěkl pes, a on se málem vyvrátil, neubránil jsem se smíchu tentokrát já a několikrát se s Nathanem překulil, až byl celý od sněhu.
„Jestli chcete, kluci se k vám klidně přidají!" zahulákal na nás ode dveří Jaden, který se řehtal na celé kolo a ukázal na dva psy, kteří o kousek dál, ve sněhu váleli sudy, jako mi dva.
Rychle jsem políbil Nathana na rty, a pak už se i s ním zvedl na nohy, abysme mohli klukům pomoct s kufry do domu a přivítat se s ostatními, což se samozřejmě neobešlo bez slz z Liho strany.
„Kde máte Regema a Mateuse? Myslel jsem, že je vezmete s sebou. Vážně jsem se na ně těšil," ohlížel se Li přes mé rameno a zkoumal tašky, jestli snad Regema nemáme zavřeného v nich.
Jo, pravda byla, že za tu krátkou chvíli, než odjeli do států, když Regem nebyl u Nathana, tak trávil čas s Lim a Chrisem.
Úsměv na tváři mi ztuhl, mírně jsem se napjal a v rychlosti se podíval na Marka a Thomase.
„Regem je pryč. Mateus je taky pryč," odpověděl jsem neutrálně.
„Co se stalo?" vytřeštil Li oči a já věděl, že nedá pokoj, dokud mu neodpovím.
Zatracený Li.
„Nevím. Prostě… prostě jsem selhal. Co na to říct?" odpověděl jsem možná prudčeji, než jsem chtěl,
„Mateus, jednoho dne potom, co se probral, se prostě sebral a zmizel. Nevím, kde je, nevím, kam šel, nedokážu ho najít, nedokážu se s ním spojit. Regem odešel chvilku po něm. Očividně měl Juliana rád, což je s podivem, že? Nejspíš ho Julian skutečně miloval. Chvilku se poflakoval kolem sídla, které Nathan zdědil, ale to už teď nestojí, a pak zmizel. Jo, překvapilo vás to? Že Julian všechno odkázal Nathanovi? Mě taky. Nejspíš opravdu miloval i Nathana. Jo, a jen tak mimochodem, Blaine žije a taky zmizel. Taky ho nedokážu nikde najít. Jen vím, že chce pomstu."
Ušklíbl jsem se, pustil Nathana a popadl rukojeť kufru.
„Hej, v pohodě?" povytáhl obočí Jaden a zadíval se na mě.
„Jo! Jsem v pohodě!" prskl jsem po něm, ale když jsem viděl, jak se Li přikrčil, jen jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Asi jsem unavený z letu. Promiň. Li, ukážeš mi lednici? Mám tu nějaké pití, co chce zchladit."
Nečekal jsem, až se vyjádří ostatní a rychle přešel s Lim do kuchyně.
Nathan
Ti dva psi byli opravdu krásní. Chtěl jsem se s nimi hned seznámit, ale v tu chvíli se ozval Li-Wei.
Ztuhnul jsem v očekávání jeho reakce, zvlášť potom, co řekl Ruan. Možná si to Ruan neuvědomoval, ale když promluvil o Julianovi, o něco víc sevřel mou paži. Skoro až bolestivě.
Takže… Je to pravda. Je takový kvůli mně. Celé to s Julianem ho nejspíš žere, a teď to dal najevo, aniž by si to uvědomoval.
„Bude to v pohodě,“ zabručel vedle mě Thomas, když Ruan zmizel v domě.
Jen jsem zavrtěl hlavou, aniž bych se na něho podíval.
„Nejspíš… Nejspíš si myslí, že… že mi záleží víc na Julianovi než na něm. Nejspíš si myslí, že… že ho nechci… nebo… nebo já nevím…“ řekl jsem nešťastně a měl jsem opravdu na krajíčku.
Moje horkokrevná povaha by jindy rozpustila ty rampouchy, co visely na domě. Ale teď…
„Uklidní se to. Možná byste si měli promluvit, Nathane,“ ozval se z druhé strany Mark, když vytahoval z auta můj druhý kufr.
„Lyže si dej tam,“ ukázal na zahradní domek.
„Je mi líto, že jsme nepřivezli s sebou Mateuse,“ dodal jsem ještě a otřel si tváře, jak mi začaly z toho mrazu tuhnout.
„V pohodě,“ přešel Thomas k boku auta a začínal odepínat lyže, aby se mohly sundat a uklidit. „Rozhodl se tak sám. Byla to jeho volba. Nejspíš si myslí, že je to tak pro nás všechny nejlepší, idiot jeden.“
Jo, pochopil jsem, že i pro ně dva to nebyla nejlepší zpráva, a místo toho, abychom se radovali, že se vidíme, tak nějak se to trochu pokazilo.
„Uklidím nám lyže, a pak bych si dal kávu. Mohli byste někdo udělat?“ popadl jsem Ruanovy lyže, stáhl je dolů z auta a natáhl se pro svoje.
„Jaden umí skvělou čokoládu,“ ozval se vedle mě Chris. „Uklidíme to, a já ti pak ukážu dům. Ano? A, promiň,“ začal se smát, když na mě málem přepadl.
Jasperovi se zřejmě nelíbilo, že ho ignoruje, tak se mu zapřel tlapama do zad.
„Tohle je náš pes Jasper, a tam,“ ukázal Chris napravo, „si vykračuje Liho pes Pongo. Je asistenční, takže povely mu dává jen Li nebo Xi-Wang. Ale je skvělý a je to super hlídač. Vážně. Už i Liho zachránil před napadením. Fakt… Když jsme byli v…“
Začal mluvit, a nepřestával. Jako by chtěl zamluvit tu ponurou náladu, co tu na chvíli zavládla.
Odnesli jsme lyže, vzali zbytek věcí z auta, které Thomas pak zaparkoval do garáže.
„Ukážu ti pokoj,“ vedl mě hned Chris nahoru, kde zamířil rovnou do jedné z ložnic. A když jsme odložili věci, tak mě provedl i zbytkem domu a ukázal, kde, co je.
„Tady… no Tiras a Efraim nejspíš mají ruce plné práce,“ na moment se zastavil u jedněch dveří, odkud se ozývaly typické zvuky.
„Nebudeme je rušit,“ raději šel dál, snad i proto, že byl rudý víc než Li-Wei v těchto případech.
„Jestli se tu zdržíte déle, a jestli budete chtít, mohli bychom si udělat exkurzi do diamantového dolu, který patří mé společnosti. Co? Je to necelý den cesty odsud. Ale nemusíme. Byl to jen takový hloupý nápad.“
Trochu rozpačitě se na mě podíval, když jsme nakonec skončili v obýváku a usadili se do sedačky.
Jaden
Docela jsem se na kluky vážně už těšil.
Ani jsem nečekal, že mi budou chybět. I ten spratek Mateus.
Potom, co jsme odletěli z Manausu, jsme se tam jako jediní asi po měsíci vrátili kvůli smlouvě.
Po odjezdu jsme s Nathanem, Ruanem, Tirasem i Efraimem pořád udržovali spojení, jediný, kdo byl mimo náš dosah byl Mateus. A kdykoliv jsem se na to Ruana zeptal, vždycky to nějak zamluvil.
Zhruba jsme věděli, co se v Manausu děje, a jak to kluci snáší, ale připadalo mi, že je něco jinak.
A to něco se mi potvrdilo ve chvíli, kdy kluci přijeli, a po Liho otázce to z Ruana částečně vypadlo.
On ale nebyl jediný, koho tenhle případ změnil.
Já se začal méně věnovat případům a víc věnovat Chrisovi, víc jsem se začal zajímat o jeho práci, o jeho obchody, a byl jsem mu neustále na blízku. Strach z toho, co se stalo Efraimovi, ve mě pořád byl.
Peter s Calebem se odstěhovali do Peterovy rodné země, oba práci lovce odměn pověsili na hřebík a začali se věnovat rybaření. Prý je to sranda, a dokonce uvažují o otevření menší rybí restaurace.
Já teda rybaření zrovna za zábavné nepovažuju, ale budiž.
Li-Wei začal pracovat na další kuchařce a Gianni tak musel najmout jinou pomoc, protože Li by obě věci najednou nezvládal, Tiras skončil s prací soukromého detektiva a začal pracovat jako policejní poradce, a Liam odešel do zdravotního důchodu potom, co po probuzení se z kómatu zůstal kvůli následkům na vozíčku. Naštěstí to byl optimistický chlap a problém mu to nedělalo, největší starosti měl o to, jestli má použitelné nářadí, protože jinak ho prý máme rovnou zastřelit.
Pověděl nám, co se stalo, ukázal všechno, co našel na Tyrella, a mrzelo ho, že nemohl nic udělat.
„Jdu uvařit tu čokoládu. A ty doly nejsou špatný nápad. A…" pleskl jsem Chrise po prdelce a kousl ho do krku, „děsně ti to sekne, když se červenáš."
Olízl jsem mu ucho, a pak se smíchem přešel do kuchyně.
Ruan seděl za stolem se sklenkou před sebou a Li očividně netušil, co si počít a neměl to srdce ho vyhnat.
„Běž si vybalit věci. Je to ložnice ve druhém patře, třetí dveře zprava. A bacha. Tiras se očividně dneska rozhodl trhnout rekord, a už nejspíš od včerejšího večera, kdy dorazil, ojíždí Efraima. Prý se dva dny teď neviděli kvůli případu a musí to dohnat," protočil jsem očima a odfrkl si. „A já zatím udělám horkou čokoládu, moji specialitu, tak pak přijď do obýváku. A, sakra, chlape, přestaň trucovat. Každý máme špatné dny. To mi můžeš věřit. Kromě toho, to, z čeho se obviňuješ, je kravina a jen ubližuješ Nathanovi."
Uštědřil jsem mu herdu do zad, a pak už ho vypakoval z kuchyně, abych se mohl pustit do dělání čokolády.
Xi-Wang
Otřel jsem zamlžené zrcadlo a zadíval se na sebe. Ta jizva pod okem mě děsně štvala. Možná to na mě nebylo poznat, ale zakládal jsem si na tom, jak vypadám, a tohle, to tak trochu kazilo. Jo, chtěl jsem být hezký právě pro Liho, aby se za mě nemusel stydět, a aby neměl tendenci mě vyměnit za někoho jiného.
Když přijeli kluci, přivítal jsem se s nimi, ale hned jsem zmizel v koupelně, protože jsem právě odházel trochu sněhu z cesty a byl jsem zpocený až na zadku.
Bylo to půl roku, co jsme se neviděli, a byl jsem rád, že sem přijeli, a měl jsem možnost tu s Lim být taky. Jaden přibral další dva spolehlivé lidi, takže jsme teď práci zvládali lépe a nemuseli se starat o kdejakou kravinu. A aspoň jsme byli i více s našimi kluky.
Li-Wei se dal slyšet, že by jel klidně sám, když slyšel, že má Nathan a Ruan přiletět do Kanady, a to jsem nechtěl dovolit. A taky… Chris mu slíbil, že mu ukáže svůj dům, i tenhle dům v horách. A tak jsme s nimi jeli o dva dny dříve, přibrali jsme i Efraima, a letěli jsme do Kanady. Na letišti na nás čekal Nolan a hned nás vezl do Chrisova domu, který teď obýval on a Lory.
No, kdybych byl jako Li-Wei, nejspíš bych v tu chvíli měl oči navrch hlavy, když jsem ten dům viděl.
Snad až teprve v té chvíli jsem pochopil, jak moc je vlastně Chris bohatý.
A když jsme se pak jeli podívat do jeho společnosti, do hlavní budovy, měl mé uznání dvakrát tak víc.
Ta zodpovědnost, kterou měl, byla obrovská, i když společnost vedl s panem Jefersonem, kterého nám potom představil taky.
Když jsme se pak vrátili zpátky do jeho domu, udělali jsme si na večer takovou menší oslavu. Efraim si s Nolanem a Lorym hned padli do oka. A nakonec to dopadlo tak, že oni tři zmizeli v jedné z ložnic, kde si povídali hodně dlouho do noci a já zůstal s Nolanem dole, a i s jejich sluhou, který tu prý taky občas přespával. Ale večer byl skvělý, a hlavně… Když jsem potom šel spát, měl jsem pocit, že mi Liho kluci zkazili. Byl celý červený, ale se svými typickými rozpaky mumlal, co by rád… A já mu to rád splnil.
A ráno nás potom nebyli schopni vzbudit, abychom se hnuli o dům dál…
Byl jsem rád, že se Chris a Li-Wei s Efraimem skamarádili. Tak nějak si sedli a docela dobře se doplňovali. Byli jak tři mušketýři. Jen jim chyběl čtvrtý… Ale ten bohužel zůstal v Brazílii a podle toho, co říkal Ruan, kdo ví, jestli se s ním vůbec ještě uvidíme.
„Li,“ konečně jsem se vrátil do kuchyně osprchovaný a v čistých věcech.
„Dodělám to, nemusíš tu stát pořád celý den,“ nenápadně jsem kývnul k zasmušilému Ruanovi, který právě scházel z patra, a Jaden taky naznačil, že by bylo fajn ho vzít vedle.
Li-Wei
Moc jsem se těšil, až budeme všichni spolu.
Jasně, s Chrisem, Jadenem, a i Markem nebo Thomasem jsem se vídal dost často, ale už dlouho jsme nebyli nikde takhle spolu. A ještě měl přijet Tiras, Efraim, Nathan, Ruan a Mateus.
A taky se ukázal Lory s Nolanem.
Bylo to vážně skvělé, a já strašně rád viděl Efraima, a hrozně se mi ulevilo, že je u nich všechno v pořádku. Jen se prý Tiras vzdal práce v terénu a místo toho jen sedí na zadku a přibírá.
No, nakonec jsem s Efem, Lorym a Chrisem skončil v pokoji a naše téma se zase stočilo na sex, až mi z toho šla hlava kolem. Vážně nechápu kluky, kde na to pořád chodí.
No, nakonec jsem to pověděl Ximu a ten se hned začal činit.
Nakonec přišel den, kdy měli dojet i Ruan s Nathanem a Mateusem, ale to jsem ještě netušil, co se stane. Měl jsem tak trochu výčitky potom, co řekl, protože atmosféra se hned změnila.
Odvedl jsem Ruana do kuchyně, jak chtěl, ale byl jsem tak trochu na rozpacích z toho, co dělat, a tak jsem byl rád, že přišel Jaden.
A potom i Xi.
„Pojď. Jadenova čokoláda je opravdu to nejlepší a zvedne ti náladu. Je až s podivem, že dokáže něco takového," usmál jsem se na Ruana, když mě Xi poslal za Ruanem, ať ho odvedu do obýváku.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem zkazit náladu," povzdechl si Ruan a pousmál se.
Zavrtěl jsem hlavou, přešel k němu a pevně ho objal.
„To nic. Neomlouvej se. Ale už takové věci neříkej. Jsi dobrý muž. Nathan je taky skvělý muž. Máš toho nejlepšího. Patříte k sobě. Tak o sobě nepochybuj. Nathan tě potřebuje."
Překvapilo mě, když se najednou Ruan začal otřásat, a když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, že se směje.
Odskočil jsem a začal máchat v omluvě rukama.
„Tak pojď," povzdechl si Ruan, zavrtěl hlavou, a pak jsme spolu přešli do obýváku.
Ruan
Byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem se tak snadno nechal vyprovokovat.
Držel jsem to v sobě dlouho, nechtěl jsem Nathanovi přidělávat starosti, ale stačil Li-Wei a všechno šlo do hajzlu. Že já sem vůbec jel.
No, stejně bych jel, protože jsem chtěl všechny vidět.
A hlavně vím, jak moc to znamenalo pro Nathana.
Když mě pak Jaden vyhodil z kuchyně a zmínil Tirase s Efem, došlo mi až teď, že jsem je ještě neviděl.
No, podle těch zvuků, co z jejich ložnice šly, jsem nepředpokládal, že je ještě dneska vůbec uvidíme a jen pozvedl obočí, když jsem zaslechl něco málo z toho, co jsem tam slyšel.
Zašel jsem do prostorné, vkusně zařízené ložnice a musel Chrise obdivovat.
Je málo takových, jako je on.
Vybalil jsem si, převlekl se do obyčejného trika a volnějších kalhot, a pak se vrátil zase dolů.
Na schodech mě zastavil Li-Wei, který opět svou bezprostřední reakcí, dokázal zahnat aspoň na chvilku mé chmury. Jsem opravdu rád, že jsem do něj tehdy na letišti vrazil.
Nebo spíš on do mě. Díky tomu jsem poznal nejen jeho, ale i další úžasné lidi, z nichž každý mi něco dal. A o to víc mě mrzelo, že nemůžu udělat víc, když oni toho pro nás udělali tolik.
Chris riskoval nejen svůj život, když od Arnalda odkoupil polovinu hotelu, Thomas a Mark, stejně jako Jaden a Xi obětovali svou práci a čas, aby mohli pomoct s Julianem, Li-Wei se dostal do problémů už jen proto, že to byl Li-Wei, Aria si často stěžovala, že nemůže ani vystrčit nos z baráku, Caleb to ze začátku vzdával, zatímco Tiras zase chtěl srovnat Manaus se zemí.
Měl jsem pocit… Měl jsem pocit, že jsem měl dělat víc. Že jsem mohl udělat víc.
Jenže… Od chvíle, kdy jsem se střetl s Blainem, kdy jsem byl zase k ničemu, a kdy mě Xi-Wang pak poslal pryč, jsem se cítil… Méněcenný a frustrovaný.
Měl jsem pocit, že si mě Nathan nezaslouží. A taky jsem měl pocit, že ho Julianova smrt vzala víc, než si myslel. Nepochyboval jsem ho jeho lásce ke mně. To ne. Ale… ten pocit, že myslí i na Juliana, ten pocit, kdy se mi zdálo, že doufal, že Julian přežije, že jsem tomu měl zabránit, že Julian pořád v jeho srdci je, ten pocit tu byl a děsně mě užíral.
Jako malí červíci, co se prokousavají zralým jablkem, aby našli to nejlepší sousto.
Ale nepřijel jsem, abych tu někomu kazil náladu.
Zhluboka jsem se nadechl, nahodil úsměv, a i s Lim vešel do obýváku, kde už všichni seděli.
„Myslím, že jsem trochu uražený, když Tiras na nás kašle, a místo toho nejspíš brzo zboří tenhle dům," zasmál jsem se, jako by se nic předtím nestalo, a sedl si do křesla vedle Nathana.
„Mimochodem, moc pěkný dům, Chrisi. Přivezli jsme vám něco z Manausu, co jste nestihli ochutnat a Nathan už se nemůže dočkat, až se poláme na lyžích,“ zašklebil jsem se, a pak se naklonil, abych toho svého chlapa mohl líbnout do vlasů.
Nathan
Trochu sklesle jsem seděl a hleděl před sebe. Ale ve chvíli, kdy jsem ochutnal Jadenovu čokoládu, měl jsem pocit, že jsem se snad vznesl do nebe. Byla naprosto famózní…
A já začal přemýšlet nad tím, že ho požádám, aby mi prozradil svůj recept.
Zadíval jsem se na Ruana, který tak trochu sklesle přišel dolů a Li-Wei se ho hned ujal.
Pousmál jsem se, když řekl, že je kvůli Tirase uražený, a já že se chci polámat na lyžích. Ale málem jsem se vzápětí rozplynul, když mě políbil do vlasů.
A pak, když mi došlo, že mluvil i o tom, že jsme jim přivezli něco na ochutnání, a taky v souvislosti s tou dobrou čokoládou a vůní, která šla z kuchyně, mě něco napadlo.
„Li-Wei, co děláte na oběd? A za jak dlouho bude?“ otočil jsem se na něho.
Trochu udiveně, přesto pohotově odpověděl. Na moment jsem zapřemýšlel, a pak jsem vyskočil na nohy, až jsem Ruanovi málem vyrazil zuby.
„Slíbil jsem ti, Li, že něco někdy pro vás uvařím. A teď mám chuť něco uvařit, stejně dneska na lyže nejdu, protože chci být s vámi. Udělám dezert a večeři!“ vyběhl jsem do kuchyně a rychlostí blesku jsem prolezl lednici a komoru.
„Půjčím si něčí auto!“ křiknul jsem, když jsem běžel nahoru do ložnice pro peněženku a vzápětí jsem sbíhal dolů.
Rozhodl jsem se udělat naši specialitu, sice ji Li-Wei myslím už jedl, ale to nevadí. A pak ještě naše oblíbené brigadeiro.
Po cestě jsem si všiml, že obchodní centrum je ve městě, asi půl hodiny jízdy autem odsud, tak rychle nakoupím a budu zpátky na oběd.
„Ruane, čekám v autě!“ nazul jsem si boty, omotal šál kolem krku a už jsem vyběhl ven, aby náhodou někdo neprotestoval. A do obchodu jsem musel, protože tu neměli všechno, co jsem potřeboval.
Ruan
Ta čokoláda mě překvapila. Spíš bych to čekal od někoho, jako je Li, ale Jaden? No, nezdá se, chlapec jeden.
Ale nestihl jsem ani otevřít pusu, tak tak uhnul, když mě Nathan málem nabral, a pak jen s povytaženým obočím sledoval, jak běhá po domě, jako splašený křeček.
A vzápětí ho nebylo.
Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou.
„Budu muset jet, nebo mi ujede. Jak si ten paličák něco usmyslí, tak přes to nejde vlak. Tak doufám, že jsme vám nezkazili nějaké plány. A, Li, nemusíš se bát, Nathan je dobrý kuchař, takže kuchyně ti zůstane celá," mrkl jsem na něj a vstal, abych si zaběhl pro bundu, peněženku, a vyšel ven dřív, než mi to moje ztřeštidlo ujede.
Cestou jsem moc nemluvil, spíš vůbec, jen jsem se zeptal Nathana, co všechno potřebuje koupit, a zbytek cesty z mé strany pokračoval mlčky.
Jako by mi až teď došlo, že jsem z Nathanem sám v autě, a znovu na mě padla ta tíseň a pochyby.
Centrum bylo asi půl hodiny cesty, a parkoviště bylo v tuhle dobu skoro poloprázdné, navíc byl víkend a všichni nejspíš lyžovali.
Zaparkovali jsme co nejblíž ke vchodu, i když jsme stáli trochu bokem mimo hlavní parkoviště, ale měli jsme hned u auta vozíky a nemuseli nikam daleko chodit.
Nákup probíhal v tichosti a poklidu, moc lidí v obchodě nebylo, a měli poměrně široký výběr, a dokonce se podařilo Nathanovi najít i poměrně netradiční ingredience.
„Zvládneš to? Hned se vrátím. Jen jsem na něco zapomněl," zadíval jsem se na Nathana, když jsme mířili s vozíkem k autu a já zahlédl na pasáží v centru obchod čokolatiera.
Nathan
Nechtěl jsem bez Ruana odjet. Teda… Klidně bych jel, řídit umím, jsem svéprávný, a do města trefím. Vede tam odsud jen jedna silnice. Ale chtěl jsem být s Ruanem, nějak jsem si přál, aby to, co ho tížilo, z něj konečně spadlo. A taky jsem si říkal, že pro něj udělám speciální várku brigadeiro, které miluje.
Přesto všechno, jaké jsem měl plány, jsem však měl pocit, že mou společnost jen tiše trpí. A já taky, i přes moji výřečnost, najednou nějak nevěděl, co říct.
Měl jsem toho v hlavě hodně, měl jsem o čem přemýšlet, zvlášť po tom, co řekl, když jsme přijeli.
Ale nejspíš teď není vhodná doba na mluvení, a já bych nerad, aby mě z auta vykopnul někam do závěje.
Nakonec jsme mlčeli i při nákupu. Teda skoro… Až na nějaké běžné otázky, a podobně, když jsme vybírali ingredience a Ruan se ukázal jako dobrá pomoc. On to s lidmi prostě uměl, a dokonce přiměl i prodavačku, aby nám donesla to nejlepší, co měli vzadu ve skladu, a ještě to nestihli vybalit.
A nakonec jsme měli plný vozík, a kdybych nebyl při penězích, nejspíš bych se teď při placení zhrozil.
„Jo, zvládnu to,“ schovával jsem peněženku do kapsy a přebral si od Ruana klíče od auta a vozík. „Naložím to a počkám.“
Jen jsem se podíval, jak rychle odchází a napadlo mě, pro co vlastně šel.
Odemkl jsem auto a postupně naložil všechny tašky. Už jsem chtěl zabouchnout kufr, když do mě někdo žduchnul, a vzápětí jsem byl v obložení třech chlapů.
Jen jsem zdvihl obočí, když po mně chtěli mou peněženku.
Jen jsem s úsměvem pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, že jim nic nedám.
A když se na mě natlačili, praštil jsem nečekaně jednoho z nich na solar. Dostal takovou pecku, že se na moment zkroutil, a já ho už chtěl nakopnout, když se mi před očima zablýsknul nůž… A pořádně velký. Uhnul jsem a narazil zády na auto. Neměl jsem kam utéct a navíc… Vypadalo to, jako by ani nikoho nezajímalo, že se tu něco děje. Byl jsem v hajzlu a mohl jsem na ně sypat jen nadávky ve všech možných jazycích, které jsem znal.
Nebojím se. Kdyby byl jeden, tak není problém, ale oni byli tři…
Ruan
Rychle jsem zamířil do toho obchodu a nechal si zabalit do ozdobné papírové krabice to nejlepší, co tam měli.
Bylo toho asi tři kila, a myslím, že prodavačka v životě neměla takový kšeft jako teď.
Nechal jsem ji dýško, protože byla moc milá a laskavá, poděkoval ji a už spěchal zpátky, aby Nathan moc dlouho nečekal.
Ale sotva jsem vyběhl na parkoviště, srdce se mi málem zastavilo a zasekl jsem se na místě, když jsem viděl ty tři chlápky kolem Nathana, a jeden ho držel za paži.
Nejspíš to byli nějací místní pobudové a Nathan byl pro ně jako rudá pro býka, a mysleli si, že ho můžou okrást nebo co, ale v tuhle chvíli jsem se změnil v býka já.
Viděl jsem v nich Blaina a jeho chlapy, viděl jsem všechno to, co se stalo u Juliana v sídle, všechno to, co jsem mohl udělat a neudělal. Všechno to, co jsem držel v sobě, prostě najednou vyšlo ven, jako lavina.
„Dejte, kurva, ty pracky pryč!" zařval jsem, čokoláda letěla někam na zem, a já se rozeběhl k autu.
Nejspíš jsem ty tři překvapil, protože se ani moc nestihli bránit, i když ten jeden měl v ruce nůž.
Tomu jsem zlomil zápěstí, druhého chytl pod krkem a mrskl s ním o auto, a pak o zem, druhého jsem nakopl do břicha a kolene, dal mu dělovku do zubů, tomu prvnímu z nožem ještě pro jistotu zlomil
nos, a toho, co se válel na zemi nakopl pořádně do ledvin.
Měl jsem chuť je zabít, ale když se s omluvou sbírali ze země a pokoušeli se dostat pryč, už jsem se o ně nezajímal a otočil se na Nathana, kterého jsem popadl do náruče, pevně sevřel, a pak se i s ním svezl do sedu na zem.
„Jsi v pořádku? Není ti nic? Neudělali ti nic? Ublížili ti?" objímal jsem ho a hladil, líbal na čelo a do vlasů a nedokázal se přestat třást. „Strašně moc se omlouvám. Hrozně moc. Je to všechno moje vina. Já… já… bál jsem se, že mě opustíš. Bál jsem se, že už nejsem pro tebe ten pravý. Že jsem tě zklamal. Že nejsem dost dobrý. Nic jsem nezvládl. Nic jsem nedokázal. Všichni odešli. Nikoho jsem nezachránil. Myslel jsem, že zešílím. Bojím se, že o tebe přijdu. Miluju tě. Tak strašně moc tě miluju, že jen ta představa, že odejdeš, mě doslova rve na kusy. Nepřežil bych to. Bez tebe bych nepřežil ani minutu. Nesmíš mě opustit. Nesmíš odejít. Slib mi to. Slib mi, že neodejdeš. Prosím, Nathane. Já tě potřebuju. Moc tě potřebuju."
Byl jsem úplně mimo, bylo mi jedno, že sedím na chladné zemi, bylo mi jedno, co si lidé myslí. Já to prostě ze sebe potřeboval dostat. Už jsem to dál nemohl vydržet.
Nathan
Nestihl jsem se ani nadechnout a najednou se strhla mela. Vletěl jsem do kufru mezi nákup, a než jsem se vyhrabal ven, Ruan s těmi chlapy už dělal pořádky. A za dalších pár minut bylo kolem nás čisto.
„Co čumíte, kurva!“ zařval jsem po čumilech. „Nepomohli jste, do hajzlu, a jen čumíte! Vypad-“
Nestihl jsem to ani doříct. Jen jsem vyhekl, když mně najednou Ruan popadl a stáhl k sobě do objetí, a pak na zem, kde dosedl a já na něj.
Šokovaně jsem hleděl na něho a poslouchal, co říká. Tušil jsem, že za ty jeho nálady můžu já a opravdu jsem se cítil hodně provinile.
„To neříkej! Jak tě to mohlo napadnout?! Nikdy bych od tebe neodešel. Zachránil jsi Petera, a sebe. Na tvém životě mi záleželo nejvíc, děkoval jsem Xi-Wangovi, že tě poslal pryč!“ byly první slova, která jsem na něho zakřičel.
Vydechl jsem a opřel si čelo o jeho rameno. Pevně jsem ho objal svýma roztřesenýma rukama.
Jo, třásl jsem se. Ne, kvůli těm chlapům, ale kvůli tomu, co jsem teď od Ruana slyšel.
„Nikdy bych tě neopustil. Nikdy… Není to tvoje vina. Udělal jsi toho hodně, co nejvíc jsi mohl, a já jsem rád, že jsi to odnesl jen zraněnou rukou. Vážně… Já… Ano, kdysi jsem Juliana miloval, a bylo mi líto že to takhle skončilo. S jeho smrtí, a to, že mi všechno odkázal, jsem si vzpomněl na to hezké, co mezi námi tenkrát bylo. Byl to velký kus mého života, i v tom sídle jsem prožil spoustu hezkých chvil, než se to pokazilo. Ale pak jsem potkal tebe. Už několikrát jsem od něho chtěl utéct, ale vždycky jsem se vrátil. Ale s tvým příchodem… Ty jsi byl ten, kdo mi dal tu silnou vůli, abych se od něho navždy oprostil. Ty jsi mi dodal tu odvahu a nakopnul mě, abych se konečně rozhodl. A do tebe jsem se potom zamiloval. Neříkej, že jsi nikoho nezachránil. Zachránil jsi mě. Kdyby nebylo tebe… Neumím si představit, že by se ti něco stalo. Nechci o tebe přijít. Nechci… Omlouvám se, jestli… jestli… já… omlouvám se za celého toho půl roku. Omlouvám se…“ s posledními slovy jsem zvedl hlavu, vzal Ruanovu tvář do dlaní a sázel mu polibky po celém obličeji, až jsem skončil u jeho rtů.
„Strašně moc tě miluji, opravdu. Nikdy bych tě neopustil…“
Ruan
Kdybych byl Li-Wei, nejspíš už teď bulím jako želva po Nathanových slovech.
Nebyl jsem schopný ani odpovědět.
Prostě ho jen mačkal, a když domluvil, přilepil jsem se mu na rty a vlepil mu polibek, jaký už nedostal celé měsíce. Líbal jsem ho, dokud mi nedošel dech, ale ani potom jsem ho nepustil, jen se nadechnul a zase mu vrazil svůj jazyk do pusy.
Bylo mi jedno, že sedím na studené zemi, i když jsem riskoval, že mi nachladne nádobíčko.
Bylo mi jedno, že kolem nás lidi chodí a nejspíš na nás i čumí.
Pro mě byl teď jen Nathan. Můj Nathan. Jediný muž, kterého miluju a vždycky milovat budu.
„Nikdy tě neopustím. A děkuju. Děkuju za všechno," zachrčel jsem po třetím polibku do jeho rtů a znovu ho začal líbat.
„Pa-ehm… Pane?" vyrušil mě z obírání Nathana slabý hlas, který se ozval vedle nás.
Zabručel jsem, s nelibostí přestal Nathana líbat, a pak zaostřil na mladou ženu, který se nad námi skláněla, celá rudá v obličeji, a podávala mi nějakou krabici.
Chvilku mému mozku trvalo, než jsem v ní poznal prodavačku s čokoládami.
„Ehmm… tady… přinesl mi to jeden pán. Vyměnila jsem rozbité a znovu zabalila. Byla by to škoda. Omlouvám se za vyrušení," vymáčkla se, krabici mi div nevrazila pod nos, a pak upalovala pryč, jako když do ní střelí.
„A jo. Tohle je pro tebe. Pro tohle jsem šel, i když to mělo být překvapení," vrazil jsem krabici pro změnu pod nos Nathanovi, a ještě jednou si ho přitáhl pro polibek.
„Asi se budu muset zvednout, jinak mi nachladne nádobíčko a už ti nikdy nedám, co proto," kousl jsem ho jemně do nosu, a pak se i s Nathanem konečně zvedl.
Jednou rukou jsem ho pohladil po tváři, usmál se a zahleděl se do jeho očí.
„Mrzí mě, že to s Julianem takhle dopadlo. Vím, co pro tebe znamenal. Víš, přál bych si, aby to bylo jinak. Aby byl tvým přítelem. Ne, milencem, ale přítelem. Přítelem a bratrem. Byl chytrý, to se mu musí nechat. A spolu byste to v podnikání dotáhli daleko. Město by bylo na vás hrdé. Ale… Kdyby to bylo jinak, i kdyby se změnil, nikdy bych mu neodpustil, co ti udělal. A omlouvat se nemusíš. Ty nemáš za co," jemně jsem se otřel o jeho rty, a pak už ho pustil a pošoupl směrem ke dveřím, aby nasedl, a sám jsem zavřel kufr.
„Budu řídit!" houkl jsem na něj a pospíchal vrátit vozík, jako bych se bál Nathana nechat dlouho samotného.
Nathan
Měl jsem pocit, že se vznáším na obláčku.
I když mi srdce stále rychle tlouklo, i když se mi třásly ruce, nebylo to nervozitou.
Bylo to úlevou, že se to mezi námi vyjasnilo, i štěstím, že mám tak skvělého muže.
Dokonce jsem zapomněl i na to, kde se nacházíme a kolem nás jsou lidé. Ale připomněla to nějaká slečna, nejspíš prodavačka, podle toho, co říkala.
Sevřel jsem v rukách tu krabici jako největší poklad a šel rychle nastoupit do auta.
Byl jsem opravdu šťastný. Jako by ze mě spadl velký balvan, který mě po celou tu dobu tížil.
Jsem rád, že Ruan můj postoj k Julianovi přijal. Byl jsem rád, že ho uznal jako chytrého člověka, který, kdyby to bylo jinak, mohl být mým přítelem.
„Jestli… jestli nebudeš proti… jestli to dovolíš… povykládal bych ti někdy, jaké to bylo, když jsem vyrůstal, ať už u mě doma, nebo u Arnalda, nebo u Samuela. Doteď jsem se tomu vyhýbal, nechtěl jsem ti Juliana ničím připomínat, ať už žil, nebo teď, když je mrtvý. Ale… Víš… Jsou to věci, které musím ze sebe dostat. A týkají se i Juliana. Ale pokud se ti to nebude líbit, nebo tak něco… Najdu si nějakého dobrého psychologa. Nejspíš ve mně Julian zanechal něco, co mě pořád brzdí, a od čeho se potřebuji uvolnit. A možná to povídání… možná by to pomohlo,“ ještě jsem se k Ruanovi nahnul a políbil ho, než nastartoval a vyjeli jsme.
„Vážně tě miluji, ani nevíš, jak moc,“ položil jsem ruku na jeho, kterou měl na řadící páce a jemně ji stiskl.
Po celou cestu jsem se už potom usmíval. Ani teď jsme toho moc nenamluvili, ale už to bylo jiné, než když jsme jeli do obchodu. Teď jsem byl šťastný, opravdu se mi ulevilo.
Když jsme se vrátili, kluci nám pomohli s nákupem, a jen vrtěli hlavou, kolik jsme toho přivezli. Li-Wei kolem toho běhal a vyzvídal, jakou věc, na co použiju. Ale jen jsem se usmíval a neřekl ani slovo.
Jen co jsem se převlékl a umyl ruce, už jsem byl v kuchyni, abych si připravil aspoň něco, než se bude servírovat oběd, který už byl skoro hotový.
„Něco se stalo, když jste byli ve městě. Že je to tak?“ zastavil se vedle mě Mark, když jsem rozbaloval tu velkou krabici s čokoládou.
„Jste oba jak vyměnění. Vypadáte… jinak… šťastněji…“ naklonil se nad krabici, a já bych přísahal, že snad i slintal.
„Stalo… stalo se to nejlepší,“ postrčil jsem krabici, aby si vzal.
„To je fajn,“ ozval se z druhé strany Thomas. „A jestli chceš, aby ti z toho něco zbylo, tak Markovi dej jen příděl a zbytek schovej.“
Taky popadl jednu čokoládu a otočil se na Ruana.
„A ty si, kurva, nevyčítej, že Mateus zdrhnul. Je to idiot a idiotem zůstane. A jestli se mi někdy dostane pod ruku, tak ho zmlátím, že si měsíc na prdel nesedne, za to, že všem jen přidělával starosti.“
Ruan
Jsem idiot. Opravdu. Mega idiot.
Proč jsem si to neuvědomil dřív? Říkám Nathanovi, jak ho miluju, a přitom si nevšímám, jak trpí.
Když jsme dojeli domů, kluci nám pomohli s nákupem, a pak jsme skončili v kuchyni, kde Nathan rozbalil krabici s čokoládou a Mark nad ní začal slintat.
Jen jsem si odfrkl, když mě Thomas seřval, že si nemám Mateusovo zmizení brát.
Jo, zalíbil se jim.
„No, doufám, že bude v pohodě. Bylo by ho škoda. Že, Thomasi?" zaculil jsem se na něj a poplácal ho po rameni. „Popravdě… myslím, že je na tom stejně jako já. Má výčitky. Jenže já mám Nathana, kdežto on nemá nikoho. Neví, že má vás dva, protože jste si s ním o tom nikdy nepromluvili."
„Ale, tady je najednou někdo chytrý," odfrkl si Jaden od ledničky, kam se snažil narvat všechnu zeleninu a maso, až se Li pomalu hroutil na zem a snažil se Jadena od ledničky odstrčit, ale marně.
„Jdu se převléct," hodil jsem na Jadena ksicht, přitáhl si Nathana do náruče, dravě ho políbil, až jsem mu sebral kousek čokolády z pusy, pomačkal jsem mu zadeček, a při odchodu ho ještě pořádně plácl, aby to cítil.
Jo, musíme si spolu s Nathanem sednout.
Vyslechnu ho. Nechám ho, ať mi řekne, co má na srdci. Už před tím nemůžu utíkat. Nemůžu před tím zavírat dveře. Je potřeba za minulostí jednou pro vždy udělat tečku.
Vyběhl jsem schody a na chodbě málem vrazil do Tirase, který stál nahatý na chodbě, celý rozčepýřený, na bradě strniště, a vypadal nadmíru spokojeně.
Nakrčil jsem nos, když z pootevřených dveří ložnice, se ke mně donesl závan vzduchu, který byl tak prosycený tou typickou vůní, že by se dal krájet.
„Nazdar. Už jste tady?" zabručel Tiras a mávl rukou.
„Jo, už asi tři hodiny. Ale v pohodě. Vím, že máš práci," odfrkl jsem si, a pak protočil očima, když se Tiras zatvářil značně úchylně a pohlédl do ložnice.
Bože! Ten chlap snad myslí na sex dvacet čtyři hodin denně a místo krve mu v žilách koluje semeno.
„Jdu si jen pro pití. Ef má žízeň," pokrčil rameny, a pak mě obešel.
Jen jsem zavrtěl hlavou a zadíval se na jeho nahatou prdel.
No, nevím, jestli to ti dole přežijou.
Mávl jsem na Efraima, který odfukoval na posteli rozpláclý jako žába, a zaběhl do naší ložnice si převléknout zválené kalhoty.