Charlie
Po chvíli, kdy jsem se už nedokázal víc přemlouvat, abych zůstal v posteli, jsem vstal. Zamířil jsem si to rovnou na toaletu. Rozhlížel jsem se kolem sebe a přemýšlel, jestli Edie myslel i na to, že by provozoval sex i tady, podle toho, jak byla prostorná.
V koupelně jsem se jen trochu opláchl v umyvadle. Nechtělo se mi znovu lézt do sprchy. Hodil jsem pak na sebe jen triko a tepláky na ostro. Nosit jedny trenky, kdo ví, jak dlouho taky není zrovna výhra.
Zamířil jsem si to pak do kuchyně, abych se aspoň trochu napil vody. Hlad jsem neměl, ale žízeň sakra pořádnou. Ještě jsem cítil dozvuky alkoholového oparu a potřeboval jsem se konečně pořádně probrat.
Nalil jsem si vodu do sklenice a sedl si ke stolu. Málem jsem znovu vyletěl ze židle, když moje pozadí dosedlo na tu tvrdou desku.
Do hajzlu… Jsem snad panic, nebo co, že jsem tak bolavý?
Stáhl jsem obě půlky a znovu se opatrně usadil. Jo, už je to lepší. Ale nejspíš si budu muset chvilku dávat pod zadek polštářek.
Postavil jsem sklenici na stůl a přitom si všiml vzkazu.
Vzal jsem ho do ruky a přečetl.
… vrátím se… neodcházej…
Ha ha ha… Opravdu nemám odejít? A je to vůbec možné? Od té chvíle ve mně začala hlodat myšlenka, že je čas na útěk. Začal jsem procházet domem a zjišťoval, kudy bych se mohl dostat ven. Hlavní dveře byly zamčené. Ale co zahrada?
Vyšel jsem na ní a pořádně, aspoň co mi to mdlé světlo měsíce dovolilo, se rozhlédl. Usmál jsem se.
Myslím, že je čas se vrátit domů.
Vrátil jsem se dovnitř a hodil na sebe boty. Zastavil jsem se u telefonu v chodbě a vytočil číslo na jediné taxi, které jsem znal.
„Kam pro vás máme přijet?“ zazněla otázka dispečera taxislužby.
Kam? Kde vlastně jsem?
Edie
Když jednou naprázdno klapla zbraň a kulka nevyletěla, bylo mi jasný, že další mě už odrovná. Asaka to měl dobře naplánované a nejspíš i věděl, že budu tak naštvaný, že jako jediný se oddělím od mužů a půjdu hledat Madoku. Až nyní jsem si uvědomil, že opravdu jednám moc impulzivně.
„Zabij ho a umře Charlesův děda. Měl by si i poté u něj šanci?“ pousmál se a ještě víc mi zarazil hlaveň do spánku.
„Stejně mě zabiješ, tak co,“
I přesto, co jsem řekl, jsem Madoku pustil a pomalu se z jeho těla zvedl.
Nechci, abych ještě víc ublížil Charlesovi. Takže tohle je pro něj…
„Jdeme! Jsi naše pojistka… A nejen to,“ pousmál se Asaka a zvedl si Madoku do náruče.
Nechal jsem se jim vést do nedaleko stojícího auta a on mě u něho prudkou ránou do temene uspal.
Nevím, jak jsem se dostal do auta, nebo kam mě vezli, ale probudil jsem se připoutaný ke stropu řetězy. Byl to nějaký starý chlívek, kde měli nejspíš krávy a já nyní byl jedna z nich.
Byl jsem do půl těla nahý a nemohl se pořádně hýbat. Musel jsem tu už nějakou chvíli vyset, podle toho, jak moc mě bolely svaly.
Najednou se otevřely dveře a do nich vešel Asaka, s protáhlým úsměvem, se postavil vedle mě a pomalu táhl nůž po mé hrudi.
„Tohle si hodně užiju, Edie…“ pousmál se a zabodl mi dýku prudce do levého boku.
Skousl jsem rty, aby ani hlásek nevypadl z mých hlasivek. Nechtěl jsem mu ukázat, že to bolí jak prase a hlavně, když s ním pomalu otáčel a odděloval tím svaly od sebe.
Charlie
„Zavolám za chvíli,“ odpověděl jsem po chvilce přemýšlení a zavěsil jsem. Fakt jsem v háji, opravdu nevím, kde vlastně Edieho barák stojí.
Vyšel jsem ven na zahradu a prošel kolem něj na konec baráku. Přesně v tom místě se živý plot snižoval a větve nebyly tak husté. Tady je šance, že bych se mohl protáhnout ven.
Rozhrnoval jsem větve a dral se mezi nimi ven. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec jsem stál na druhé straně.
Chtělo se mi zařvat: SVOBODA!, ale nakonec jsem se jen rozhlížel kolem sebe.
Zaměřil jsem zrak do dálky a zaposlouchal se do noční tmy.
Ne, nemýlil jsem se. Slyšel jsem něco jako provoz na silnici. Ještě jednou jsem se otočil k domku a po chvíli přemýšlení a uvažování, o pro a proti, jsem nakonec vykročil do tmy.
Edie
Už asi desátý zářez na mém těle ze mě vypouštěl další krev, která už tvořila slušně veliké fleky pod mým tělem. Ten parchant si to naprosto užíval a já pomalu ztrácel síly, se bránit nadávkám a skřekům, které se pomalu linuly z mého hrdla.
Bolest už byla tak nesnesitelná, že jsem místy míval výpadky vědomí a dokonce jsem vyhodil i oběd.
Asaka ke mně došel a bez dalších průtah, mi spálil nažhavenou železnou tyčí dvě hluboké rány.
To jsem už nezvládl a hlasitě zakřičel, až se mi z toho podlomily kolena a já se ponořil do tmy.
Když jsem se probudil, moje tělo bylo stále uvázáno řetězy ke stropu, ale přestal jsem krvácet.
Asaka ke mně došel a zvedl si mě za bradu k obličeji.
„Nevykrvácíš, je ještě moc brzo a já tě nechám pořádně trpět. Dokonce se mi v hlavě rodí myšlenka na to, jak ti natrhnout prdel. Docela dobrá potupa, ne?“
Zasmál se a já mu plivl do tváře posledními nahromaděnými slinami.
Otřel si je z tváře a najednou mě uzemnila prudká rána do tváře a hned druhá.
Hovadu se nikdy nepoddám. Klidně tu chcípnu, nebylo by to poprvé, kdy si to myslím. Charles je v bezpečí a rodina Tua také, není co řešit.
Charlie
Asi po – odhadem, tak hodině, jsem po úzké cestě tak pro jedno auto došel na nějakou křižovatku. Už zdálky jsem viděl mezi stromy míhající se světla aut a hluk se zvětšoval.
Byl jsem konečně někde, odkud se můžu dostat domů.
Stopoval jsem projíždějící auta asi další čtvrt hodinu, než mi konečně jedno zastavilo. Ani jsem se nedivil, že mě nikdo nechtěl vzít, protože jsem vypadal děsně. Triko potrhané, jak jsem lezl skrz ten živý plot. Ruce jsem měl odřené od ostrých větví a ve vlasech ještě plno jakéhosi jehličí.
Když to auto zastavilo, snažil jsem se aspoň upravit ty vlasy a trochu očisti triko. Ale nevím, jestli to znamenalo nějakou změnu v mém vzhledu.
Starší manželský pár se na mě soucitně díval, když jsem jim nedokonalou japonštinou vysvětloval, že jsem se ztratil a prosil je, zda by mně odvezli domů.
Nakonec po tiché poradě mezi sebou souhlasili.
Byl jsem rád, když za další půlhodinu zaparkovali před mým domem. Několikrát jsem jim ještě poděkoval a zval je na čaj, abych se jim aspoň nějak odvděčil, ale s úsměvem odmítli a s přáním šťastného života odjeli.
U správce domu jsem znovu, už podruhé za dva dny, musel vyžebrat náhradní klíč. Ale bylo mi to v tuhle chvíli už jedno. Byl jsem tak rád, když jsem za sebou konečně mohl zavřít dveře svého bytu.
První cesta vedla do koupelny. Mydlil jsem se pěkně dlouho, protože jsem byl z té cesty dost špinavý a stále jsem měl na sobě své i Edieho pozůstatky.
Když jsem se cítil konečně jako člověk, převlečený do čistých věcí, dosedl jsem do sedačky a hodil nohy na stůl. Chvilku jsem jen tak civěl do tmy, s hlavou totálně vymetenou. Snažil jsem se vymyslet co dál. Ale stále jsem měl v hlavě jedinou myšlenku.
Natáhl jsem se pro telefon a vytočil číslo.
„Ahoj. Rád tě slyším. Ano, mám se dobře… Ne… nic se nestalo, jen… Jsi v pořádku i ty? Jsem rád… Víš, vrátím se dříve, než jsem původně plánoval. Nejspíš poletím už zítra. Určitě ti ještě dám vědět, kdy budeme v Anglii. Mám tě rád dědečku…“
Edie
Nevím, jak dlouho mě mučil. Minuty se slévaly s hodinami, dny… Místy se mi zdálo, že jsem tam snad měsíce.
Bolest přerostla v jednu velikou agónii a já se ztratil někde v polovině nádechů a výdechů, které poslední dokazovaly, že ještě žiju.
„Kurva…“ zařval Asaka, než se zřítil k zemi a já letmo zahlédl, jak se z jeho hlavy valí krev.
Čistá rána… Povzdech jsem si z posledních sil a zavěsil se na pouta, jsem se nebyl schopen udržet na nohách.
Něčí ruce mě podepřely a odstřelily řetězy od stropu. Spadl jsem tomu muži do náruče a ten ještě s jedním, mě táhl někam pryč. Nebyl jsem si ničím jistý… Rozhodně ne tím, jestli ten, kdo mě zachránil, netouží po mé smrti. Bylo mi to ale jedno…
„Jsem tu… Neboj… Dostaneš se z toho…“ slyšel jsem jakoby vzdáleně, protože v hlavě mi hučelo, jak v papiňáku.
Už podle hlasu jsem poznal, že je to Haruna a ve snaze mu poděkovat, jsem se natiskl na jeho tělo ještě víc. Ještě jsem cítil, jak mě ukládá na zadní sedadlo v autě a dál jsem si nepamatoval nic. Sladká nevědomost mě ukolébala ke spánku, když mi Haruna něco píchl do žíly.
Byl jsem tak slabý, ale rád, že mě našel. Poprvé jsem byl vděčný já jemu a ne on mě.
Charlie
Další hovor po krátkém zaváhání byl objednávka letenky domů. Stálo mě to několik minut přemlouvání, nakonec našli ještě jedno volné místo v první třídě na večerní let. Prý si musím připlatit, protože turistická třída je plně obsazena.
Jako by mi to vadilo. Hned jsem souhlasil a přislíbil, že obratem zašlu platbu.
Sedl jsem si k pracovnímu stolu a zapnul notebook. Jen co mi všechno najelo, zadal jsem platbu a netrvalo dlouho a měl jsem zprávu, že letenka je zajištěná a mám si ji vyzvednout před odletem na letišti.
Poslední, co mi zbývalo, bylo sbalit se a zajistit zástupce, který převezme mou práci, dokud budu v Anglii. Video hovor s asistentkou trval snad další tři hodiny. Snažila se mně přesvědčit, abych s odletem počkal, ale já byl rozhodnutý. Bylo už nad ránem, když jsem ke dveřím v chodbě položil sbalené tašky a pak padnul do postele.
Myslím, že jsem usnul okamžitě. Byl jsem úplně vyšťavený a měl jsem toho opravdu dost.
Těšil jsem se domů.
Edie
Cítil jsem, jak mě někdo ošetřuje a častokrát jsem kolem sebe máchnul rukama, když se něco kovového zarylo do hluboké rány, kterých bylo na mém těle nespočítaně.
Musel jsem mít pěkně rozpíchané ruce, jak do nich neustále bodaly jehly s tišícími prostředky a až po notné době, jsem konečně mohl zcela vyčerpaný usnout.
„Bude v pořádku, ale musí spát!“ ozval se nějaký muž u mé postele, když mě přikrýval dekou.
„Děkuji za vaši pomoc. Vím, že jsem volal narychlo a žádal vás o mlčení, ale zaplatím vám dostatek, aby se vám to vyplatilo,“ odpověděl Haruna mile a jejich společné kroky se začaly vzdalovat od mé postele.
„Cha… Char…“ snažil jsem se ze sebe dostat.
Nechtěl jsem, aby zůstal u mě v domě. Stejně jsem nevěřil, že tam je, ale i tak.
„Nechal jsem ho sledovat a ta tvá kurvička odlétá do Anglie. Mám ti ho sem dotáhnout?“ zeptal se se sarkasmem v hlase.
„Jak… Jak jsi mě…“ nemohl jsem už dál mluvit, protože mě únava dostávala na samou hranici života.
„Jak jsem tě našel? Mám známé a taky… nechal jsem sledovat i tebe. Prostě mi hodně věcí nesedělo a nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Hlavně… Nooo… Nebudeme to řešit. Prostě jsem tě našel a odpočívej!“ dodal Haruna a přikryl mě až po krk peřinou.
Jen jsem zavrtěl hlavou na znamení, že ne, a otočil jsem se na bok, abych mohl v klidu usnout. Pochopil to a odešel i s doktorem z pokoje.
Takže odlétá? Hmmm… Asi je to dobře. Když se neuvidíme, zapomeneme na sebe. Nic ke mně necítí a já mu dostatečně ublížil. Jen jsem myslel, že budu mít možnost ho ještě vidět. Ale asi je to tak lepší… Sbohem Charlesi Powele.
Smutně jsem si povzdechl a únavou usnul.
Charlie
Vzbudil jsem se, když už byl jasný den. Podle toho, jak bylo slunce vysoko, tak bude něco kolem poledne. Několikrát jsem se protáhl, než jsem konečně vylezl z postele a šel nějak normálně fungovat.
Snídani jsem si chtěl udělat, ale neměl jsem pečivo. Vlastně to byl už skoro oběd. Nechal jsem si ho přinést donáškovou službou, protože to, co jsem měl, bylo nepoživatelné.
Seděl jsem v sedačce a dlubal se v těch krabičkách. Ani nevím proč, jsem použil hůlky, když většinou jím příborem. Ale jako bych potřeboval čas na přemýšlení i u toho jídla.
Stále jsem měl hlavu plnou myšlenek a nevěděl co s tím.
Hlavní byla, proč mě Edie nehledal. Jasně řekl, že mě nenechá odejít, a teď nic.
Ale nejspíš už mě taky měl dost, a když se vrátil a já nebyl doma, tak nade mnou mávnul rukou.
Však proč ne. Stejně mě nemá rád a já ho taky nesnáším.
Ruka mi zmrzla v pohybu, když jsem si tohle uvědomil. Vztekle jsem zabodl hůlky do jídla, až projely krabičkou a bodly mě do nohy.
„Kurva!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy. Krabička to vzala letecky i s jídlem do koše.
Promnul jsem si několikrát nabodnuté stehno. Nejspíš budu mít modřinu. No co, však jen doplní ty, co už mám. Jen jak to vysvětlím dědečkovi? Nechtěl, abych se někdy do něčeho už zamotal. Nechtěl, abych zase sklouznul na dno, ze kterého mě musel vytáhnout.
Tohle bude hodně těžké vysvětlování…
Měl jsem ještě čtyři hodiny, abych dal trochu do pořádku byt. I když přijde uklizečka, ale i tak.
V koupelně jsem ještě posbíral toaletní potřeby, abych je přidal to kabely, když jsem se zarazil.
Díval jsem se na věci, které od noci ležely na zemi.
Edieho tepláky a roztrhané triko.
Říkal jsem, že mu to vrátím poštou… Ale když já ani nevím, jaká je jeho adresa. A je to špinavé. Můžu mu to takhle vrátit? Nebude lepší, když mu třeba v Anglii pak koupím nové a jak se vrátím, tak mu to dám?
Cestovní kabelu doplnily další dva kousky prádla…
Edie
Několikrát mě Haruna přišel zkontrolovat, dokonce seděl až do rána, kde jsem ho uviděl, jak spí v křesle. Když jsem se pohnul na posteli, tak okamžitě vystřelil a překontroloval mi náplasti a obvazy. Vypadal jsem jako mumie a celý jsem byl jak v ohni. Jak jsem byl zavěšený v těch řetězech, tak nejspíš svaly dostaly zápal.
Jak se asi cítil Charles, když jsem ho takhle nechal viset? Charles... Jak se asi má? A co dělá? Ne, Edie, nemysli na něj, stejně ho už nejspíš nikdy neuvidíš. Ale, proč ho mám plnou hlavu? Nějak se mi po jeho držkování zastesklo. Už je asi na cestě do Anglie a já ho ani v tomhle stavu nemohu zastavit, možná i lepší, víc by to potom bolelo. Stejně mě nenávidí a nevidí, co jsem se mu snažil naznačit. Zaslouží si něco víc, než skoro mrtvého muže.
„Jak ti je?" zeptal se mě Haruna a pohladil po tváři.
„ Všechny mě bolí," zaskučel jsem, když se mi lehce otřel o bok.
„ Tady, spolkni to?"
Podal mi léky a já je hned poctivě přijal.
„Máš zápal v těle a porušený sval do ruky. Volal jsem Tuovým a řekl jim, že zůstaneš u mě. Taky mám Madoku a neboj, živý na svobodu už nevyjde. To je taky domluveno," potutelně se usmál a přejel si po krku.
Tak důležité bylo, že ven už nedostane, a co s ním bude, je mi jedno.
Charlie
Taxi přijelo na čas. Tady v Japonsku to snad ani jinak nejde. Dojela i asistentka a doprovodila mě na letiště. Cestou jsme ještě probrali nějaké nezbytnosti, aby bylo všechno v pořádku.
Rozloučila se se mnou před letištěm až teprve, když jsem ji ujistil, že se za pár dní vrátím a že ji stejně budu volat, už proto, abych věděl, že obchody jsou v pohodě.
Vyzvedl jsem si letenku, ale ještě jsem měl čas na odbavení.
Posadil jsem se v letištní kavárně a objednal si kávu. Popíjel jsem a sledoval lidi okolo sebe. Občas jsem sebou cuknul, když se objevila nějaká velká mužská postava a já měl pocit, že se tam objevil Edie.
Nechápu, proč na něj pořád myslím… Bojím se ho? Chybí mi?
Vážně nevím, mám v tom zmatek. Takový bordel v hlavě mi ještě nikdo neudělal.
Vstal jsem a pomalu vyšel z kavárny ven, když vyhlásili náš odlet.
Ještě jednou jsem se rozhlédl.
Netušil jsem, když jsem poprvé vstoupil na Japonskou půdu, že zažiju něco takového. Měl jsem za to, že jen odbavím pár obchodů a zas se v klidu vrátím. Ale teď… Teď jsem ze všeho pořádně zmatený. Ze všeho, co se za pár dní událo, mám v hlavě pořádný chaos.
Sevřel jsem v ruce letenku a zamířil na místo odbavení.
Edie
„Sakra… Buď trochu opatrnější. Víš, že to docela bolí?“ zaklel jsem a zle se na Harunu podíval.
Už to bylo tři dny, co jsem se k němu dostal a on mi zachránil život. Popravdě jsem ty tři dny nic nevnímal. Neustále do mě píchal nějaké oblbováky, aby mě nic nebolelo, a dnes poprvé jsem začal přicházet k sobě.
Snad nebylo místo, které by ten hajzl Asaka nepořezal. Jen záda mi nechal na pokoji, ale ty mají svou vlastní památku.
Haruna se mnou začal pomalu cvičit levou ruku, která byla značně pochroumaná a tak se jí snažil vrátit aspoň do funkčního stavu. Když mi Asaka zabodl nůž do ramene, nejspíš mi narušil jeden sval, který se ne a ne vzpamatovat. Haruna znal určité tahy při masáži, nebo body které má mačkat, zajímal se i o akupresuru. Všechno to potřeboval i při své „práci“. Je mnoho způsobů. Jak někoho zabít. Jestli mě měl dát někdo do kupy, tak on byl ten nejlepší.
„Přestaň mi tu kňourat, Isamo,“ zasmál se a dál mi zabodával jehličky do kůže.
„Děkuji Haruno,“ řekl jsem a Haruna se na mě překvapeně podíval.
„To já děkuji tobě, že jsi zůstal,“ odpověděl mi a bylo vidět, že ho to dojalo.
Jeho… Takovou skálu bez citů. Je pravda, že jsem s ním už dlouho nemluvil jako bratr a docela jsem mu nyní dlužil.
„Možná je na čase, abychom si to vyříkali,“ řekl jsem mu klidným hlasem.
I když jsem měl stále hlavu plnou Charlese a začalo se mi stýskat, což bylo to nejhorší, musel jsem si vyřešit hlavně tohle.
Charlie
Přivítání na letišti bylo víc než srdečné. Tiskl jsem v objetí toho drobného šedovlasého pána a jen jsem mu dokola opakoval, že jsem v pořádku.
Jenže děda není slepý.
Prozatím to ale nechal být. Přijeli jsme domů a já s úlevou usedl do tak známého křesla. Děda se posadil do svého naproti mně a jen se díval.
Po chvíli jsem to už nevydržel.
„Co se děje? Říkám ti, že jsem v pořádku. Proč ten zkoumavý pohled?“
Děda chvilku mlčel a pak proti mně vystrčil ukazováček.
„Krk, obličej, zápěstí,“ s každým slovem ukázal na vyjmenovanou část těla. „A to ještě nevidím, co máš pod oblečením. Do čeho ses přimíchal? Nechci jednou odejít s pocitem, že ses vrátil někam, kde nemáš co dělat, Charlie.“
„Neodejdeš. Budeš tady ještě pěkně dlouho. A nepřimíchal jsem se do ničeho, co by tě mělo trápit. To všechno bylo jen velké nedorozumění, které se vysvětlilo. Věř mi,“ předklonil jsem se, abych mu byl blíž a on v mých očích viděl, že to myslím vážně.
„Jak dlouho se zdržíš? Bylo mi smutno, chtěl bych si tě ještě aspoň chvíli užít, než se vrátíš. Máš něco v plánu, než odletíš zpátky do Japonska?“
„Ještě nevím, ale pár dní tu určitě zůstanu. Mám v Japonsku rozjednaný obchod, u kterého musím být osobně. Takže nejpozději za dva týdny musím být zpátky, určitě. Vlastně tam mám ještě něco nedořešeného…“ mírně jsem se zamračil a opřel se zpátky do křesla.
„Byli tu tví rodiče…“
Přestal jsem dýchat. Oni? Proč? Sevřel jsem ruce v pěst a zaskřípal zuby.
„Co chtěli? Proč sem za tebou vůbec přišli? Nemají tu co dělat. Oni se nás vzdali. Nikdy jim neza-“
„Charlesi! Je to tvoje matka a moje dcera. Pořád je to rodina, ať udělali, co udělali. Nemůžeš být pořád tak…“ začal děda opatrně, ale já ho přerušil.
„Proč bych nemohl? Chápeš jaké to je, když někdo, koho miluješ, ti tak strašně ublíží? Tvoje vlastní rodina? Někdo, kdo tě má milovat bez výhrad, protože jsi jejich dítě? To kvůli nim jsem se dostal do té špíny a nebýt tebe, nejspíš bys mi nosil kytky na hrob, dědo!“
Vystřelil jsem z křesla a vběhl do svého pokoje.
Zabouchl jsem za sebou dveře a vletěl rovnou do postele. Zachumlal jsem se pod deku a nechtěl nikoho vidět. Nechtěl jsem, aby někdo viděl moji slabost.
Nikdy jim to nezapomenu. Nikdy!
Edie
„Takže… Vysvětlíš mi, proč jsem málem tenkrát umřel? Proč mě můj vlastní bratr skoro zabil? A proč se o mě staráš až nyní? Máš na to odpovědi, Haruno?“ říkal jsem naštvaně.
Tak dlouho jsem se právě na tyhle otázky toužil zeptat a vědět odpovědi.
„Musel jsem. Když jsi to tenkrát omylem práskl tomu fízlovi, tak jsem dostal jasný rozkaz tě oddělat. Nemohl jsem… Nechtěl jsem, ale tehdy jsem byl jen poskok a závisel na tom tvůj i můj život… Tak…“ trochu se oddálil a napil se vody, kterou měl odloženou na stolku.
„Udělal jsem ti tu ránu… Ale… Moc dobře jsem věděl, že to neporuší žádné důležité orgány, a pokud tě někdo najde včas, tak tě zachrání. Čekal jsem a dokonce jsem měl vytočené číslo na rychlou záchrannou službu, ale nakonec se objevil Pan Tua a já pocítil úlevu. Věděl jsem o tobě… Vždy jsem věděl, co a jak děláš. Sledoval jsem tvé kroky… Nikdy jsem nezapomněl a nyní… Když jsem na vysokém postu, můžu si dělat, co chci. Takže se chci omluvit a taky… Chci zpátky svého bratra a postarat se o tebe…“
Vyschlo mi v krku a srdce jen místy tlouklo, jakoby i ono ztratilo slova.
Co? Jak? Proč?
Nechápal jsem jeho slova a potřeboval jsem si to probrat v hlavě, nebo spíš tomu všemu dát řád.
Poplácal mě po zádech a zvedl se k odchodu.
„Je mi to všechno líto a chápu, že potřebuješ čas, ale jsem tu, pokud něco budeš chtít,“ poté se Haruna vytratil ze dveří na chodbu.
Byl jsem zmatený a ublížený… Jen jsem nevěděl, kde je nakonec ta pravda a proč se mi takhle zamotal život.
Prvně Madoka, potom Stan… Pan Tua… Charles… Haruna… V hlavě jsem měl snad tisíc myšlenek, které nedávaly smysl. Ale jednu tvář jsem v paměti viděl stále dost zřetelně a začínal jsem mít pocit, že se asi zblázním.
Charlie
Dědeček mě nechal být. Věděl, že by to nemělo cenu. Jakmile by mně přišel utěšit, okamžitě bych se zatvrdil a bylo by to ještě horší. Víc jsme se o tom už nebavili.
Do našeho domku za těch pár dní přišla jen hospodyně, která chodí dědovi uklízet a vařit. Byl jsem rád, že se o něj stará, že ho neopustila, jako ty předchozí. Byla to fajn ženská a evidentně měla dědečka ráda. Jednou dokonce i prohlásila, že nepotřebuje, abych ji tolik platil, že ráda pomůže. Ale to jsem zamítl.
První dva dny jsem se jen tak poflakoval po domě. Vyprávěl jsem dědovi, jaké to v Japonsku je, a bylo vidět, že ho to opravdu zaujalo.
„A jací jsou tam lidé?“ zeptal se mně jeden večer, když jsme seděli ve svých křeslech, on popíjel brandy a já své oblíbené francouzské víno.
„Jsou zvláštní. Nemají moc rádi tělesné doteky. Ruku si nepodají tak jak my. Ale na druhou stranu, i když jsou zdrženliví, tak jsou velmi laskaví a dobrosrdeční. Málokdo se tě dotkne nebo ti podá ruku,“ zadíval jsem se na své prsty a bezděčně sevřel ruce v pěst. „Už dávno neplatí, že jsou Japonci malí. Možná tak ženy, ale muži jsou celkem vyšší a někteří i docela udělaní,“ zamyslel jsem se nahlas, aniž bych si to uvědomil.
„Takže se ti tam některý zalíbil?“ zadíval se na mně děda s povytaženým obočím.
„Ne!“ vyhrkl jsem rychleji, než se dalo čekat. Povolil jsem sevřenou pěst a zvedl se. „Víš, co mám rád. Myslíš, že by se tam někdo takový našel?“ postavil jsem skleničku na stolek a odebral se do svého pokoje, abych se vyspal na zítřejší návštěvu Londýna., kterou jsme měli naplánovanou.
„Myslím, že našel,“ zaslechl jsem ještě za sebou tichý dědův hlas.
Nesmysl, pomyslel jsem si, když jsem se ukládal do postele. Nesmysl. Nikdo takový tam není.
Proč jsem se však vzbudil uprostřed noci ze snu, ve tkerém jsem viděl právě jeho?
Proč jsem pak skoro do rána nemohl usnout a myslel na ty jeho ruce? Proč se mi sakra plete do života, i když je tisíce kilometrů daleko?!
Edie
Pořád jsem byl zmatený, ale dal jsem si dost věcí do hromady a opravdu jsem kolikrát cítil, že mě někdo vytáhl z průserů, které dokáže zahladit jen Yakuza. Haruna tu asi vždy byl, a i když mu to nedokážu odpustit, můžu se snažit být zase jeho brácha a aspoň trochu mu oplatit, že šel pro mě. I když mi toho možná zrovna on dluží mnohem víc, podle všeho mi zachránil život už dvakrát.
Povzdechl jsem si a poprvé vstal z postele. Nohy se mi klepaly a byl jsem velmi slabý, na tak mohutné tělo, to byla veliká zátěž.
Po značné chvíli jsem se dostal ke dveřím, poté na chodbu. Zamířil jsem do kuchyně, protože jsem pocítil hroznou potřebu pořádného kafe. Haruna mi ho odmítal dělat, protože to prý poruší léčbu, ale já na to sral, prostě jsem ho chtěl.
Myslel jsem na Charlese a jeho dokonalé tělo, které ještě před nedávnem sténalo touhou pod tím mým… Dost! Dost! Takhle to nejde… Zapomeň Edie! Zapomeň!
Charlie
„Pojď, Charlie, ještě se chci podívat na tu novou knihu! Měla vyjít včera,“ táhl mě dědeček za ruku ke knihám.
Už půl dne mě tahal po Londýně. Ten stařík má víc energie než já, sakra!
Na druhou stranu, jsem mu byl vděčný. Nedal mi chvíli vydechnout a myslet na blbosti. Už u snídaně si mě podezíravě prohlížel, když si všiml, jak jsem zamyšlený. A taky že by ne, když jsem nemohl zapomenout na to, co mě vzbudilo a nedalo mi pak spát. Ráno jsem pak měl kruhy pod očima, jako bych byl vzhůru celou noc.
„Počkám tě v kavárně, dědo,“ vysmekl jsem se mu z jeho pevného držení. „Už mě bolí nohy.“
Kde sakra bere takovou sílu?
„Vy mladí nic nevydržíte,“ zasmál se děda, ale nechal mě jít. „Objednej mi čaj, za chvilku jsem u tebe!“ mávnul ještě rukou a zmizel mezi regály s knihami. V tuhle chvíli nemělo cenu ho o ničem přesvědčovat. Byl ve svém světě.
Zamířil jsem do nejbližší kavárny a usadil se u stolu. Tašky jsem poukládal na zem a jen se na ně mrknul. Jo, jako bychom nakupovali pro velkou rodinu. V jedné z nich však bylo nové triko. Vybíral jsem ho dlouho a doufal jsem, že velikost bude ta správná.
Objednal jsem si kávu s tím, že za půl hodiny mají donést čaj a ještě jeden zákusek pro dědu. Dříve určitě nepřijde. Upíjel jsem kafe a rozhlížel se kolem sebe.
Až teprve teď jsem vnímal ten rozdíl, mezi nákupním střediskem v Japonsku a tady v Anglii. Opravdu to bylo jiné.
Zamyslel jsem se natolik, že jsem přestal vnímat okolí. Teprve jeden velmi známý hlas, mě probral. Málem jsem nadskočil, jak jsem se lekl.
„Myslel jsem, že jsi zůstal v Japonsku. Netušil jsem, že zrovna na tebe tady narazím,“ zavrčel a zůstal stát vedle mě. Výhružně se na mně podíval, jako by čekal, že se na něj snad vrhnu, nebo co.
„Táhni,“ zasyčel jsem a ani se neobtěžoval k němu zvednout hlavu. „Ani v Londýně nemůže mít člověk klid.“ Ruce se mi mírně třásly vztekem. Jen jsem víc sevřel hrnek a snažil se tvářit, jako že jsem nad věcí.
„Měl jsi odjet na Sibiř. Co tady vůbec děláš? Hledáš si další oběť?“
„To tě nemusí zajímat. Jak se má ten tvůj zajíček? Pořád ho máš, nebo utekl za někým jiným, Torresi? Třeba za někým z ochranky?“ ušklíbnul jsem se. Postavil jsem hrnek na talířek a konečně zvednul hlavu.
„Jasně jsem ti říkal, že si máš dát odstup, Charlesi,“ procedil Stan každé slovo mezi zubama a pěstí udeřil do stolu, až hrníček poskočil. „Varuji tě! On a ani Jeff… Za to co jsi udělal Samuru, bych tě měl zabít!“
„Co ty, kurva, můžeš vědět!“ vyskočil jsem na nohy, protože v tuhle chvíli jsem ztratil veškerou soudnost. Můj klid byl rázem pryč. Stanley to dobře viděl a na jeho tváři se objevil úsměv.
„Vím toho víc než ty. A jen ti doplním mezery v tvých informacích. Pozítří se budu já i Jeff ženit. A teď mě omluv, vybíráme prsten a už na mě čekají. Jen jsem tě chtěl pozdravit a nerad bych, aby ses se Samuru setkal. Pořád mám chuť tě za to zabít a jen díky němu to neudělám,“ chytl mě za prsty a silně mi je sevřel. „Opovaž se nám ještě plést pod nohy, Charlesi. Věř tomu, že mě pak už nikdo nezastaví.“
Málem mi zlomil prsty, když mi je ještě víc s těmi slovy sevřel.
Než jsem stihl však cokoliv dalšího říct, pustil mě. Ztěžka jsem dosedl zpět na židličku a jen se díval na jeho záda, jak mizí mezi ostatními zákazníky.
Edie
„Že si neděláš kafe?" řekl náhle Haruna za mými zády a já málem upustil pytlík a kávou na zem.
„Jo dělám, mám na něj prostě chuť," odpověděl jsem stroze a uchopil hrneček.
Haruna ke mně došel a vzal mi věci z rukou. Jak rozzuřený buldok jsem se na něj podíval a on se jen usmál.
„Sedni si! Udělám ti ho," rozkázal mi a já rád přijal.
Sedl jsem si na židli a pozoroval jsem ho, jak mi kávu připravuje. Byl důkladný, až se mi zdálo, že to bere jako nějaký obřad. Když skončil, tak došel ke mně. Jeden šálek dal přede mě a z druhého upíjel. Sedl si naproti a stále mne propaloval pohledem, čímž mne dost vytáčel.
„ Co když tvou omluvu příjmu. Neříkám, že ti odpouštím, ale možná bych snesl mít zase bratra," usmál jsem se a upil z té lahodné kávy, kterou připravil.
„Opravdu? Byl bych moc rád," nadšeně hned odpověděl, ale potom se zamyslel a upřeně si mě prohlédnul.
„ Chci se tě na něco zeptat, nemusíš odpovídat, ale chci si ujasnit informace. Zabouchnul ses do Charlese?" mezi zuby procedil jeho jméno.
Pevně jsem stiskl hrnek a vše se ve mě sevřelo. Nejspíš trefil hřebíček na hlavičku.
Charlie
„Stalo se něco?“ vytrhnul mě dědečkův hlas ze zamyšlení.
Posadil se vedle mě a nalil si pomalu chladnoucí čaj. Měl jsem ho objednat o pár minut později.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a věnoval se svému zákusku, jen abych se na něj nemusel dívat.
„Nelži sám sobě, Charlesi,“ lžička cinkla, když ji odložil na talířek. Vzal hrnek do ruky a labužnicky začal popíjet svůj Earl Gray. „Co jsi přijel, jsi pořád duchem mimo. A teď vypadáš, jako bys jednoho potkal.“
„Jo, potkal. Byl tu Torres,“ zamračil jsem se.
„A všechno v pořádku? Nevidím, že byste se poprali,“ poplácal mě děda po ruce.
„Jo. Jen se přišel pochlubit, že se bude ženit a Jeff taky,“ zamračil jsem se ještě víc.
„A to vůbec jde?“ zeptal se děda zvědavě, ale pak mu vzápětí došlo, čí jméno, kromě Stanleyho, jsem ještě zmínil. „Jsi v pohodě? Vím, jak moc jsi Jeffa miloval.“
Ruku, kterou jsem měl stále pod tou jeho, mi jemně stiskl.
„Jo, jsem v pohodě,“ povolil jsem stažené obočí. „Už dávno mě vůbec nezajímá.“
„A je někdo jiný, kdo tě zajímá?“
Mlčel jsem. Vždyť já sám nevím. Jo, to co bylo, bylo na zabití. Nenávidím ho. A přitom… To co se stalo pak, mi nedává spát.
„Není, dědečku. Nikdo jiný není,“ postavil jsem se a naznačil mu, že je čas jít domů. Chtěl jsem co nejdříve být v našem domečku. V klidu…
„Jen aby,“ zvedl se i děda od nedopitého čaje. Posbírali jsme tašky a já si oddechl, že konečně můžu z toho blázince vypadnout.
Po cestě domů jsme tohle téma už nezmínili ani jednou. Děda věděl, že to nemá smysl. Že bych stejně vždy odpověděl vyhýbavě, tak raději mluvil o koních a pólu a o tom, jak jsou dneska mladí hráči strašně nešikovní.
„Za dva dny letím zpátky, dědo,“ prohlásil jsem náhle mimo téma, když jsme zajeli před náš dům a zaparkoval jsem.
„Už za dva dny? Tak brzy?“ zeptal se zklamaně děda, a začal vystupovat z auta.
„Musím. Říkal jsem ti, že tam mám domluvený obchod, a potřebuji tam být osobně. Je to hodně důležité,“ zabouchl jsem dveře od auta a obešel ho, abych vytáhl věci z kufru.
„No to se nedá nic dělat,“ pokrčil děda rameny a ještě něco chtěl dodat, když se náhle od dveří domku ozval ženský hlas.
„Ahoj Charlesi!“
Klíčky od auta jen zaskřípaly, jak silně jsem je sevřel v dlani. Téměř okamžitě ve mně vypuknul vztek. Snad větší, než když jsem se viděl s Torresem.
„Proč?“ zaskřípal jsem mezi zuby. „Proč?!“ zvedl jsem hlavu a křikl jedinou otázku směrem ke dveřím. „Řekl jsem ti jasně, že vás nechci už nikdy vidět! Tak proč?! Kdo ti řekl, že jsem tady!“
Stáli tam oba dva. Ti, kteří si říkají mí rodiče. Ti, kteří mě vykopli z baráku, když jsem se jim přiznal, že jsem gay. Ti, kteří mě vydědili a nechali na ulici. Ti, kteří dědečkovi nalhali, že jsem odjel na internátní školu. Ti, kteří mě nechali napospas tomu, co se pak se mnou dělo.
„Okamžitě odejděte!“ třásl jsem se vzteky čím dál víc a ani dědova ruka na mém rameni a jeho konejšivý hlas, mě nedokázaly uklidnit.
Edie
„Řekněme, že se mi o tom nechce mluvit,“ odpověděl jsem mu po chvíli, co se mi to rozleželo v hlavě.
„Řekněme, že mě to i přesto zajímá,“ příkře mě odbyl.
„Ty si mi sám řekl, že ti na to nemusím odpovídat, tak té možnosti využívám,“ vrátil jsem mu drze jeho odpověď.
„Odpověz mi! Potřebuji vědět, jak naložit s tím, co mi Madoka před svou smrtí vyprdelil a jak moc do toho tvého kluka vplést nebo mlčet. Pokud k němu nic necítíš, tak řeknu všechno,“ jeho hlas se zklidnil a byl spíš s konejšivým podtónem, který mě měl donutit mluvit.
Prudce mě to nadzvedlo ze židle, ale zase jsem si rychle sednul zpět, protože mě zabolel každý sval. Z Harunovi tváře se dalo jasně vyčíst ta jediná věta, které chtěl dosáhnout – A mám tě!
„Fajn, ale nechci, aby o tom někdo jiný věděl,“ prskl jsem po něm a povzdechl si.
Haruna se jen potutelně usmál a kývnul na souhlas.
„Ano, pokud ti Madoka řekl, že se s ním Charles spojil proti Torresovi, je to pravda. Ale jen unesl Samuru a mělo to svůj důvod, nebo tomu spíš věřím. Ve svém hněvu, který jsem na něm po tom měl, jsem ho dotáhl k Tuovým do sklepa a tam… Různě jsem ho mučil, tím bych to asi shrnul. Potom jsem skočil do střely a nechal se poranit, aby nesejmuli jeho. Pak, když mě z nějakého ujetého důvodu nepráskl na fízlech, jsem šel za ním, a když jsem tam potkal Madoku, tak jsem si Charlese odvezl domů. Tam jste se potkali a já potom šel na Madoku a zbytek víš,“ shrnul jsem vše do kupy a nevěděl, zda to Haruna vůbec pochopí.
„Aha… A dál?“ bylo vidět, že se drží, aby se nezačal smát.
„A co jako má být dál?“ prsknul jsem na něj.
„Ta odpověď na mou otázku,“ nadzvedl jedno obočí a propaloval mě pohledem.
„Aaaa… Sereš mě… Dobře… Píchal jsem s ním jak o závod a kurevsky se mi to líbilo. Tohle chceš vědět? Že jsem debil, co někoho týrá a potom se zamiluje? Tak tuhle pravdu chceš vědět? Tak jo… Tady jí máš. Jsem ten kretén,“ praštil jsem rukou do stolu, až mnou projela ostrá bolest.
„Fajn… To je všechno, co potřebuji vědět. Nezmíním ho. A Madoka už nepromluví. Nechal jsem ho odstranit. Jen jsem ho vyslechl a dál mě nezajímalo, co s ním moji muži udělali, a neboj, tihle ho nepustili. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní oči,“ říkal klidně, jako by se nic nestalo.
„Stejně ho už neuvidím, tak proč to řešíš?“ povzdechl jsem si a zvedl se pomalu jako lazar ze židle.
Pomalu jsem dopajdal do pokoje a Haruna mi pomohl se uložit ke spánku, protože zase začaly zabírat ty jeho dryáky. To hovado mi je určitě dalo do té kávy.
Charlie
„Okamžitě odejděte, nebo zavolám policii. Tady nemáte co dělat. Tenhle dům je můj. Já si na něj vydělal sám a vzal si k sobě dědu, který pro vás byl jen přítěží. Jen peníze, nic jiného vás nezajímá!“ zabouchl jsem vztekle kufr od auta, aniž bych vytáhl jedinou tašku.
„Vy jste mě nechali hnít venku v té špíně. A teď, když víte, že jsem na tom víc než dobře, tak jste přišli?“ chrlil jsem jednu výčitku za druhou a pomalu se k nim blížil. „Lhali jste dědovi. A když se dozvěděl pravdu a postaral se o mě, tak jste ho vystěhovali do malého bytu na tom nejhorším předměstí. Tohle vám nikdy nezapomenu! Jen díky němu jsem naživu a jen díky němu jsem tam, kde jsem! Vy jste pro mě dávno mrtví!“ zvyšoval jsem hlas, i když jsem byl už před nimi.
Obešel jsem je, aniž bych jim věnoval další pohled. Otevřel jsem dveře.
„Tohle je můj majetek a vy na něj ani nesáhnete. Ještě jednou sem vkročíte bez mého svolení a vyvodím z toho důsledky. Jste na soukromém pozemku a já vám sem zakázal přístup! Takže pokud odsud neodejdete do dvou minut, volám na policii a oznámím jim nedobrovolné vniknutí na můj pozemek!“
Vešel jsem dovnitř a třískl za sebou dveřmi.
Nedal jsem jim možnost říct ani popel. Nechtěl jsem od nich slyšet vůbec nic. Pro mě skončili. Navždy! To raději půjdu a nechám se znovu mučit Ediem. Nebylo by to o moc horší, než to, co jsem si zažil na ulici, než mě děda našel.
Roztřeseně jsem došel do kuchyně a vytáhl z baru dědovu brandy. Bylo mi v tu chvíli jedno, že tyhle věci nepiju. Opravdu mi to bylo jedno. Hlavně když mě to pošle do bezvědomí…
Edie
Když mě Haruna přikryl, okamžitě jsem vytuhnul. Asi ho místo bratříčkování zabiju, ale tak za měsíc, až budu moct pořádně hýbat rukama.
Probudil jsem se až ráno a to už mi sluneční paprsky ohřívaly odhalené nohy. Prudce jsem se zvedl a ihned toho zalitoval, když mě rozbolela hlava.
„Do prd… Můžeš mi přestat dávat ty hnusy?“ prskal jsem kolem sebe nadávky a celkem mi bylo jedno, že jsem tam sám.
Stejně to slyší až do svého pokoje a už to nebudu muset opakovat.
Najednou se otevřely dveře a v nich stál rozesmátý Haruna.
„Ale kafíčko chutnalo, co?“ zasmál se a ukázal rukou na chodbu.
„Když jsi tak energický, tak ke stolu na oběd si dojdeš sám!“
„Blbečku… Jo jdu a oběd? Já tě fakt zabiju,“ naštvaně jsem se zvedl a přehodil přes sebe župan.
Opravdu mi ta jeho akupunktura pomáhala. Pomalu jsem začal rozhýbávat tělo, jen ruka stále vázla, ale i přesto se lepšila.
Došel jsem do kuchyně a jídlo mě uklidnilo. Jedl jsem, jako kdybych týden pořádně nejedl a celkem to byla pravda. Furt mi podsouval nějaké rýžové kaše a podobné blafy… Beztak to vařil sám, a že to zrovna neumí, to bylo zcela jasné.
Charlie
Seděl jsem na sedačce, protože se mi po těch pár locích dědova pití začala motat hlava. Náhle klaply dveře a rychlým krokem ke mně došel a vyrval mi flašku z ruky.
„Doufám, že mi tam něco zbylo!“ zahučel děda, loknul si a pak si sednul vedle mě.
„Už jsou pryč?“ zeptal jsem se a podíval se na něho. „Pokud se s nimi budeš chtít někdy vidět, tak ne v tomhle domě.“
Jen přikývnul. Věděl, že nemá cenu to se mnou rozebírat. Ani ten jejich zákaz vstupu na můj pozemek.
„Mám už koupenou letenku na pozítří ráno. Ještě pořád můžu koupit jednu i pro tebe. Poletíš se mnou?“ zeptal jsem se ho na věc, která mi už dva dny ležela v hlavě.
„Rád bych, Charlie,“ loknul si děda ještě jednou z flašky a pak ji postavil na stůl. „Ale nevím, jak bych cestu zvládl. Už toho tolik nezvládám, co kdysi.“
Věděl jsem to. Věděl jsem, že se mnou nepoletí. I když jsem to tušil, přesto mi z toho bylo smutno.
„Mám tě rád. Bude se mi po tobě stýskat,“ sesunul jsem se na bok a položil mu hlavu do klína.
Jeho ruka spočinula v mých vlasech. Jemně se jimi pobíral. Skoro tak jako tenkrát Edie.
Ale od něj to bylo jiné. Povzdechl jsem si. Proč zrovna teď myslím na jeho ruce? Na něj?
„Tohle už nepij. Víš, že ti to nedělá dobře a já už nemám takovou sílu, abych tě odnesl do postele,“ ukázal děda na brandy.
„Ale znám někoho, kdo tu sílu má,“ zavřel jsem oči.
„Je tam… v Japonsku?“
Neodpověděl jsem.
„Zítra si uděláme pěkný den. Než odletíš, chci si tě ještě užít,“ pohladil mě děda ještě jednou ve vlasech.
Jen jsem přikývl na souhlas.
Edie
Další dva dny proběhly klidně a už jsem konečně nemusel jíst nic na bolest, i když u Haruny nikdo neví. Je opravdu magor, co se v těch prášcích snad vyžívá.
Dost jsme si toho vysvětlili a já přišel na to, že mi v mém životě dost chyběl. Pomalu jsem se lepšil, ale stále jsem nebyl schopen se o sebe zcela postarat. Štvalo mě to.
Konečně jsem si po rehabilitaci, kterou opět prováděl Haruna a poslední dobou docela bolestivě, ulehl do postele.
Když se vše kolem mě uklidnilo, tak se můj mozek upnul na jednoho člověka. Zavřel jsem oči a zdravou ruku stáhl do rozkroku.
Ano… Už i on se probudil k životu, když mě Haruna přestal utlumovat. Promnul jsem si penis a ruku stáhl pod trenýrky. Vytáhl jsem ho zpod prádla na vzduch a párkrát si s ním plesk o břicho, abych se nabudil. Přejel jsem si po celé délce a v představách jsem znova hladil to krásně snědé tělo. Líbal jeho záda a jemně okusoval bradavky. Rty jsem bloudil po jeho krku a…
Můj penis v něm jezdil jako po másle… Tolik mi chyběl… Fakt jsem magor… Opravdu jsem se zbláznil do kluka, který ani nemá zájem. Kurva… Asi poprvé nesnáším svojí práci i svojí povahu.
Zaklonil jsem hlavu, když jsem ucítil, jak moje představy probudily i mou touhu po něm a potřísnil jsem svoje tričko spermatem. Byl jsem tak rychle, že jsem si to ani nemohl pořádně užít. Stejně jediná možnost, jak by se mi to opravdu líbilo, by byla, že bych měl pod sebou Charlese.
Hrábl jsem po kapesníčkách a utřel si břicho. Převlékl jsem si tričko a znovu se uložil do postele.
Jenže… Nemohl jsem spát, pořád jsem ho viděl a to mě tak hrozně sralo.