Edie
Chtěl jsem už vyjít ven, když před dveřmi něco zarachotilo a já strhl Samuru společně se mnou za postel. Namířil jsem odjištěnou zbraň směrem k východu a čekal.
„Kdyby bylo nejhůř, tak vylez oknem, Samuru! Jasný?" ukázal jsem na okno.
„Nenechám tě tu! Zbláznil ses?" naštvaně do mě drcnul, až mě to zabolelo.
„Jsi důležitý člen rodiny, musíš přežít!" odpověděl jsem mu a povzdechl si. „Jak je možný, že jich je tady tolik? Tohle muselo být plánované. Vždy si kontrolujeme lidi, které přijímáme, nechce se mi věřit, že by tvůj otec udělal takovou chybu," řekl jsem a ukazováčkem svíral spoušť, stačilo jen trochu a stiskl bych.
„Stane! Stane! Jsem u Edieho v pokoji a jsou tu nějací zabijáci, zrovna k nám míří... Edie... Edie..." ozvalo se vedle mě, když se Samuru konečně dovolal Stanovi.
Jenže v tu chvíli se rozrazily dveře a do místnosti vtrhl muž. Okamžitě jsem dvakrát vystřelil. Tím, že jsem už měl namířeno, se mi celkem dobře trefovalo, nehledě na to, že ve střelbě jsem byl vždy nejlepší.
Když padal k zemi, pro jistotu jsem ještě jednou vystřelil. Tělo bezvládně dopadlo na zem. Zvedl jsem se ze země a pomalu došel ke dveřím, abych zkontroloval chodbu. Zatím tam nikdo nebyl a já se v rychlosti šel obléknout, aby mohl zjistit, co se to tu dělo.
„Počkáš tady Samuru!" rozkázal jsem.
„Ne, půjdu s tebou!" odsekl mi Samuru.
Naštvaně jsem mu stiskl ruku a vedl ho ven. U vchodu jsem ještě zkontroloval tu mrtvolu u dveří a bylo vidět, že rány byly přesné. Jedna do hlavy, jedna do srdce a jedna do stehna. Neměl jak uniknout.
Charlie
Instinktivně jsem si přitáhl deku víc k sobě a přikrčil se za sedačkou. Nevěděl jsem, co se děje a tohle…
Kroky utichly a dveře se pomalu začaly otvírat. Chvilku se nic nedělo, ale pak se rozevřely úplně a dovnitř obezřetně vešel jeden muž se zbraní. Zahlédl jsem, že za ním je další, ten co mu zřejmě patřily druhé kroky.
„Dobrý,“ řekl ten první a vešel víc dovnitř. „Je tady sám,“ pokynul tomu druhému a ten šel za ním. Přesto však stále drželi zbraň v ruce a neustále kontrolovali dveře.
„Hlídej,“ zazněl ještě jeden pokyn. Ten druhý se zastavil a sledoval chodbu.
Pomalu jsem vstal, protože krčit se za sedačkou nemělo smysl. Věděli, že tu jsem. Viděli mně. Jen jsem se víc zabalil do deky.
„Našli jsme ho,“ vytáhl ten první telefon a s někým mluvil. „Co s ním? Zabít?“
Ač jsem si říkal, že tu raději chcípnu, tak v tuhle chvíli ve mně zatrnulo. S kým mluví? S Ediem? Rozhodl se mě definitivně odstranit? Ale to by zas neříkal: Našli jsme ho. Šli by na jistotu.
„Ano rozumím,“ řekl ještě ten muž a s pohledem upřeným na mě se pomalu blížil.
Couval jsem před ním, až jsem narazil na stěnu.
„Kdyby bylo na mně, zabil bych tě,“ mluvil ke mně chladně, bez žádných emocí. Tenhle se určitě nikdy nerozpakuje, aby někomu ublížil. „Ale pro Madoku jsi důležitější, když žiješ. Jsi cenný zdroj.“
V tuhle chvíli jsem měl v hlavě vymeteno. Jen jsem sledoval tu zbraň v jeho ruce. Nevěřil jsem mu.
Ale on se sehl a já jen cukl nohou, když se dotkl pout.
Uchechtl se a já ani nevím jak, ale během vteřiny jsem měl nohy volné.
„Jdeme,“ chytl mě za loket a táhl mě ke dveřím.
Edie
Pomalu jsem i s tím blbečkem, kterej si nedal říct, šel k pracovně jeho otce. Těsně u ní jsme se zastavili, když jsem uslyšel hlasy, které vypadaly nejméně na další dva muže a paní a pana Tuovi. Otočil jsem se v rychlosti na Samuru.
„Samuru, dobře poslouchej, běž po schodech dolů a ven... Nebudeš tu! Nevím, kolik je tam lidí a nechci, aby se ti něco stalo, zavolej pomoc! Dělej! Takhle mi nejvíc pomůžeš... Mazej!" rozkázal jsem mu a drcl do něj, aby mě poslouchal. „Běž! Aspoň jednou udělej něco správně!"
Bylo vidět, jak váhá, ale nakonec odešel.
Připlížil jsem se až ke dveřím a zjistil. Že jsou pootevřené, což mi hrálo do karet. Když jsem nakoukl, zjistil jsem, že tam jsou opravdu jen ti dva muži a jeden tiskne paní Tua zbraň ke spánku. Věděl jsem, že tohle sám nedám, protože riskuji hlavně jejich životy.
„Kolik jich tam je?“ ozvalo se za mnou a já málem prošel zdí.
„Debile!“ tiše jsem zaklel.
Přímo za mnou stál jeden nový člen ochranky, kterého jsem sám vybíral. Nejlepší střelec, co jsem znal a dobrej kluk. Našel jsem ho v té škole, co tam chodím vyučovat. Na prstech jsem ukázal dva a posunky naznačil, jak to uděláme. Taktika snad byla dostačující, jenže důležitější byla rychlost. Prudce jsme otevřeli dveře a já první parakotoulem skočil za gauč. Ihned jsem byl v podřepu na nohou a poprvé vystřelil. Sejmul jsem toho, co mířil na paní Tua do ruky a mu odletěla zbraň na zem. Té se okamžitě zmocnil pan Tua a střílel do toho muže hlava nehlava. Druhého dvěma výstřely sejmul Sahy a jeho tělo už dopadalo na zem.
Bez dalšího čekání jsem došel k Tuovým a oběma jim pomohl na nohy.
„Počkejte, prosím, tady, prohledáme ještě zbytek domu. Pojď Sahy,“ řekl jsem přísně a oni mě docela rádi poslechli.
Jediná myšlenka, která mi nyní vrtala v hlavě, byla zjistit, jestli něco neudělali Charlesovi.
Snad jsem běžel, jak rychle jsem byl ve sklepě. Už jsem skoro chytal za kliku, když se dveře rozrazily a já překvapeně hleděl na Asaku.
„Ha? Tak to ty si ho tu držíš? Jak pěkné překvapení, Edie. Ty máš nějakou slabost? Asi ještě uvážím, jestli uposlechnout rozkazy, nebo ho oddělat?“
Naštvaně jsem stiskl zbraň v ruce, ale bylo mi to prd platný. Tenhle člověk mě hodně nenávidí.
Charlie
Pevně mě chytil za loket a smýknul se mnou ke dveřím. Nohy se mi podlomily, ale vyrovnal jsem to a zle se na něho podíval. Jenže jeho opětovaný pohled nevěstil nic dobrého.
„Nebudu se tu s tebou zdržovat. Buď půjdeš, nebo tě tu rovnou odstřelím. Nemíním tu kvůli tobě zkapat,“ zavrčel na mě a znovu mě potáhl ke dveřím.
Jen na vteřinu jsem se zamyslel. V rychlosti jsem si v hlavě přebral všechny možnosti.
Zůstanu tady a stejně tu nejspíš chcípnu. Ta gorila mě odsud jen tak nepustí. Odejdu s nimi a tam mě zas čeká, kdo ví co od toho zatracenýho Madoky, o kterém ani nevím, jak vypadá.
Ale je to šance, jak se z toho dostat… Všechno lepší, než být připoutaný na řetězu a nemít možnost odejít… Venku se už dá vymyslet další plán.
„Jdu,“ vytrhl jsem se z jeho sevření. Přitáhl jsem si deku víc k tělu a vykročil jsem ke dveřím.
Avšak náhlé sevření mého krku mě zastavilo. Klesl jsem pod tím tlakem na kolena a deka se ze mě svezla na zem. Nechápavě se díval před sebe.
Poslouchal jsem konverzaci mezi mými zachránci a mým únoscem.
Na zátylku jsem náhle ucítil ten chladný kov, který dokáže rozpálit jen vystřelená kulka.
Civěl jsem na toho Edieho a ostatní, zatím co sevření mého krku nepovolovalo.
„Klidně mě tu odpráskni,“ přerušil jsem jejich konverzaci. Zavřel jsem oči a sklonil hlavu.
Měl jsem toho už právě dost a opravdu mi v tuhle chvíli už bylo jedno, jestli odsud vyjdu živý nebo ne. Chtěl jsem to skončit. Nechtěl jsem být šachová figurka, kterou si někdo posouvá po políčku tak, jak sám potřebuje.
„Jak chceš, lépe pro mne…“ ozval se za mnou ten nepříjemný hlas.
Edie
Kurva… Kurva… Kurva… Do prdele… Zrovna tady musím narazit na toho největšího kreténa, co nemá v hlavě ani kousek mozku a ještě mě opravdu nenávidí.
Díval jsem se na to, jak ten druhý tiskne zbraň na Charlieho zátylek a vztek mi nedovoloval chladně uvažovat.
„Dost!“ křikl jsem na ně oba.
„Pokud odsud chcete odejít živí, tak ho necháte na pokoji. Pokud ne a zastřelíte i mě, tak potom už se nikdo nedostane nikam. Všichni ostatní jsou mrtví a vy jste poslední dva,“ mluvil jsem, ale přitom pozoroval tu zbraň.
„Hahahaha… Opravdu si myslíš, že mě tohle zajímá? Je jedno, kde chcípnu, ale tebe stáhnu sebou. Půjdeš do pekla za mým bratrem, ty sráči,“ křikl na mě a pobaveně se podíval na klečícího Charlese.
„Ale jak chceš. Jediné, co mě dokáže donutit, abych odpráskl jen tebe, je to, že si tu klekneš a skloníš hlavu. Mě… Co ty na to?“ odpověděl mi Asaka a já zaskřípal zubama, jak moc se mi zrovna tohle hnusilo.
„Dobře… Ale pusť ho! On s tím nemá nic společného,“ křikl jsem po něm.
Odhodil jsem zbraň bokem a pomalu klesal na kolena, dokud jsem na ně nedopadl. Největší ponížení, které znám a bohužel jsem takhle už jednou před ním klečel. Došel ke mně a pohladil mě po vlasech.
„Měním plány… Měl bys to moc jednoduché, Edie. Jdeš se mnou a budeš moje kurvička, dokud se nenabažím a on? Ať si jde, kam chce… Tohle je mnohem lepší plán.“
Spokojeně si mlasknul a prudce mi stoupl na ruku, až mi klouby zapraskaly pod jeho váhou.
Charlie
Tlak na mém krku i zátylku zmizel. Zvedl jsem hlavu a otevřel oči. Nechápavě jsem hleděl na Edieho, jak přede mnou klečí.
Co to jako má být? Oběť?
Pomalu jsem se postavil a udělal dva kroky ke dveřím. Zastavil jsem se na úrovni Edieho a z vrchu se na něj podíval. Je fakt divný…
Nepozastavoval jsem se už nad tím, co si o něm mám nebo nemám myslet. Otočil jsem se znovu ke dveřím a rozešel se k nim.
„Rozmyslel jsem si to. Pro Madoku jsi dost cenný zdroj pro rozšíření obchodů do zahraničí.“
Hrklo ve mně, ale už jsem se nehodlal zastavit. Rozběhl jsem se skrz ty zatracené dveře ven. Už jen pár kroků ke schodům, když mě náhle něco srazilo k zemi. Jen jsem vyheknul, když jsem narazil na tu tvrdou podlahu a nade mnou se ozval výstřel.
Edie
Charles odcházel… Aspoň jeden můj hřích, který jsem tímto odčinil. Jenže to jsem si jen myslel. Když jsem viděl, jak ten druhý muž míří na jeho zátylek a hodlá ho oddělat, tak jsem praštil Asaku do nohy tak tvrdě, že mu snad rupla kost a vyskočil právě ve chvíli, kdy ten muž vystřelil. Stihl jsem Charlese srazit k zemi, ale nevyhnul jsem se střele, která se otřela o mou lopatku.
Dopadl jsem i s ním na zem, a když jsem uslyšel další dva výstřely za mnou, bylo mi jasné, že odpoutání pozornosti zabralo.
Otočil jsem se a uviděl, jak na zemi leží ten muž a Sahy stojí nad Asakou. Bylo vidět, že mu cuká ruka na kohoutku a on chce vystřelit. Ale věděl, že jednoho potřebujeme a on byl poslední. Vytáhl ho na nohy a prudce narazil na stěnu, až se praštil do hlavy. Nasadil mu pouta a jednou ránou ho uspal.
Ihned se podíval na mě a doběhl za námi. Pomohl mi na nohy a potom zvedl i Charlese. Oba nás táhl do té tělocvičny a posadil na gauč. Nevěřícně se díval kolem a jen kroutil hlavou, když uviděl to, v čem Charles doposud žil.
„Hráblo ti, Edie? Tohle je…“ chtěl mluvit dál, ale já ho zastavil.
Zvedl jsem se z gauče a pořádně si prohlédl celou místnost. Měl pravdu… Na polovinu věcí jsem nemyslel, nehledě na to, že jsem Charlese snížil do role nějakého zvířete. Zastavil jsem se u kýble, ze kterého ještě smrděla moč, a naprázdno jsem polkl.
Opravdu jsem bestie…
Vytáhl jsem ze skříňky oblečení, co jsem měl na sport a podal ho Charlesovi.
„Obleč se a vypadni! Podle zvuku, co jde z vrchu, je tu policie. Máš šanci...“
Otočil jsem se a došel si sednout do křesla. Sahy jen zakroutil hlavou a vytáhl z lékárničky věci na ošetření a došel ke mně. Jedním tahem mi roztrhl tričko a celé ho ze mě sundal.
„Za to s tím kýblem se omlouvám… Tohle jsem nedomyslel…“
Sykl jsem, když mi Sahy nalil do rány dezinfekci a naštvaně jsem se na něj podíval.
„Ale co je? Nebuď baba…“ okřikl mě a dál ošetřoval.
Podíval jsem se na Charlese a asi poprvé mi už bylo všechno jedno. Nějak jsem ze všeho unavený… Ze všech… I sám ze sebe.
Charlie
Událo se všechno tak rychle, že jsem ani nepostřehl, kdo mě srazil k zemi. Těžké tělo, které na mně leželo, se pomalu zvedlo.
Seděl jsem na zemi a díval se na to, co se děje kolem. Mrtvý Madokův chlap, druhý v bezvědomí, Edie s krvácející košilí na zádech a jeho nervní parťák, který mu nadával. Postavil jsem se a poodešel dál od schodů, abych nechytil nějakou další náhodnou kulku do hlavy. Zíral jsem na věci, které mi ten chlap, co ho nesnáším, dal do ruky.
Máš pravdu. Můžu jít, tak půjdu. Tady rozhodně nechci zůstat.
Oblékl jsem se a ještě jednou se na celou tu scenérii podíval.
Nevím, jestli ten Madokův chlap střílel po mně, ale je fakt, že moc nechybělo, a mohl jsem být já jeden z těch mrtvých.
Ještě pár okamžiků jsem postával u dveří a rozhodoval se.
„Děkuji,“ řekl jsem nakonec, a aniž bych jim věnoval další pohled, vydal jsem se po schodech nahoru.
Jen co jsem se objevil nahoře na chodbě, strhli mě k zemi nějaké ruce a ani jsem se nenadál a na těch svých jsem měl nasazené pouta.
„Jdeme!“ přikázal mi jeden z policistů, kterých tu bylo víc než dost.
Dotáhli mě do auta i přes mé protesty a nacpali dovnitř.
Netrvalo dlouho a seděl jsem ve výslechové místnosti, připoutaný k židli.
Drahnou dobu jsem se jim snažil vysvětlit, že s tím vším, s napadením sídla rodiny Tua, nemám nic společného.
„Co jste tam dělal? Manželé Tuovi říkali, že vás neznají a nepatříte k jejich ochrance!“ zvýšil už na mně hlas policista, který se mnou už ztrácel trpělivost.
„Byl jsem tam cvičit. Šéf Tuovy ochranky mě trénuje,“ odpověděl jsem, ale každé slovo jsem drtil mezi zuby jako nějaký štěrk.
„Jsem cizinec a chci právníka. Jmenuji se Charles Powel. Pracuji tu jako zahraniční konsultant. Zjistěte si to a žádám o okamžité propuštění, nebo vznesu stížnost na ambasádě.“
Nevím, čím to bylo, ale policista se na mě jen krátce podíval a pak hned vyšel z místnosti.
Netrvalo dlouho a přede mnou ležely propouštěcí papíry a hluboká poklona s omluvou. Dovnitř vešel právník, který vyřídil vše ostatní a zařídil mi odvoz domů.
Edie
Sahy na mě pořád plival nadávky a častokrát zajel hlouběji do rány, abych to ještě víc cítil.
„Pokračuj a já tě zabiju,“ prskl jsem po něm.
„Ne to nechci, počkám si, až tě zašijou a zabijou tě tam. Jseš fakt magor… Jak si ho mohl pustit?“ nadával mi dál a už ránu přelepoval.
„Tak co se to tu děje?“ ozval se hlas pana Tui u dveří.
„Jsou to vaši muži? Nebo jedni z nich?“ promluvil policista, který šel s ním.
„Ano, oba jsou moji muži,“ odpověděl Tua a šel ke mně, aby se mi podíval na zranění.
Policista s námi udělal menší výslech, a když viděl, že toho z nás moc nedostane, tak odešel a s ním i celá jednotka. Konečně domem zavládlo ticho.
„Nebudu se ptát, co se to tu dělo, ale nahoře zatkli nějakého muže a rozhodně měl na sobě tvoje věci. Nechceš mi to aspoň trochu vysvětlit?“ napomenul mě Tua.
„Řekněme, že jsem ho trošku učil slušnému chování a zapomněl jsem na svoje,“ usmál jsem se.
„Takže to mám chápat tak, že ho mám dostat z vězení?“
„Co? Jak?“ udiveně jsem se na Pana Tuu podíval.
„Jak co? Všechno má své následky, a když ten spratek Torres pozval policii do našeho domu, tak si odvedli i jeho. Takže, co?“ znovu se mě zeptal Tua.
„Prosím, už ho chci nechat být,“ přecedil jsem skrz rty, protože se mi to zrovna nechtělo říkat, ale musel jsem.
Tua odešel a Sahy mi pomohl do mého pokoje, kde mě uložil. Za chvíli přišel s vodou zpět.
„To tvoje psisko je zachráněný… Tua mu poslal na pomoc manželku, takže víš, jak to dopadlo. Teď spi! Donesu ti večeři, takže máš tři hodiny,“ říkal mi Sahy a potutelně se usmíval.
Pochopil jsem proč, až když jsem obsah té skleničky vypil. Ten šmejd mi dal do pití prášky na spaní a já taky okamžitě vytuhnul.
Charlie
Od správce domu jsem si vyžádal náhradní klíč. Policista, i když jsem nechtěl, mě doprovodil ke dveřím bytu a s úklonem se mi ještě jednou omluvil. Také jsem se mu mírně poklonil a rozloučil se.
Nesnáším tyhle japonské zvyky, ale nedá se nic dělat.
S velkou úlevou jsem za sebou zavřel dveře a moje první cesta vedla do obývacího pokoje k baru. Popadl jsem první flašku, co jsem viděl a napil se jedním velkým lokem přímo z ní, abych se uklidnil.
Málem jsem se zkroutil k zemi, jak mě zabolel žaludek.
No, je pravda, že jsem v tom rozčílení zapomněl i na hlad i na to, že tvrdé nepiju.
Strčil jsem flašku zpátky a šel do kuchyně. Vytáhl jsem jednu housku, která za ty dva dny byla mírně natvrdlá, a cestou do koupelny jsem ji pomalu ukusoval.
Potřebuji ze sebe smýt tu špínu a smrad. Stejně se na mě na stanici dívali divně a málem nade mnou ohrnovali nos. Řekl jsem jim, ať se nediví, když jsem se při cvičení zpotil.
Proč jsem vlastně lhal?
Vysvlékl jsem se a vešel do sprchy. Stál jsem pod tou teplou vodou, opíral se o kachličky a pozoroval své doničené prsty.
Už dávno jsem takhle nevypadal. Už hodně let…
V hlavě se mi začaly vybavovat zastrčené vzpomínky. Myslel jsem si, že od toho mám pokoj, ale ony se vrátily a stačily k tomu jen dva dny.
Byl jsem tak moc unavený, že jsem se ani neholil. Jen jsem se na sebe zamračil, když jsem viděl, ten monokl, který se mi vybarvil pod okem a mírně napuchlý nos. Prohmatal jsem si ho. Naštěstí není zlomený…
Dlouho jsem pak ležel v posteli a jen zíral do stropu. Nezhasl jsem, jak jsem měl ve zvyku. Potřeboval jsem světlo, i když jsem byl k smrti unavený.
Neustále se mi hlavou honila spousta věcí….
Nechtěl jsem na nic myslet…
Chtěl jsem být zas starý Charles, který se zodpovídá jen sám sobě a svému dědovi.
Nakonec jsem přeci jen usnul a neklidný spánek mě provázel celou noc.
Edie
Vůbec nikdo mě na večeři nevzbudil, nebo spíš to ani nešlo. Ten idiot určitě přehnal dávkování a spletl si mě se slonem. Probudil jsem se až ráno a to když mi světlo prosvitovalo do pokoje. Zvedl jsem se a nacpal do sebe vše, co jsem našel na stole. Díky bohu to Sahy aspoň donesl.
Oblékl jsem si černou košili a tmavě modrý oblek. Upevnil zbraň a odešel za panem Tua.
Právě i s ženou snídali a tak mě přizvali ke snídani. Snědl jsem i jí.
„Dneska jedu do té firmy, co pro ni Samuru zařizoval Včelu, rozjet ten obchod na dodání všech počítačů a výměny za staré. Jedeš se mnou? Pokud se na to necítíš, tak zůstaň doma,“ řekl pan Tua a já se na něj podíval.
„Jedu s vámi. Tohle je jen škrábnutí a… Vlastně, neptala se po mě policie?“
„Ne… Měli by?“ zeptala se paní Tua a zkoumavě si mě prohlížela.
„Ne… Neměli. Jen jsem myslel svou minulost.“
Tentokrát jsem zalhal, protože mi stále bylo divné, proč si pro mě nepřišli. Z jakého důvodu? Charles měl možnost, a že by jí nevyužil? To bylo hodně zvláštní…
„Edie?" ozvala se paní Tua a já se na ní podíval.
„Měla bych ti ještě říct, že Asaka utekl. Včera nám to volali z policie, abychom si dali pozor," řekla mi v rychlosti.
„Cože? Takže budeme muset být ještě víc opatrnější. A taky rozhodím víc sítí okolo," dodal jsem a rychle dojídal, abychom mohli vyrazit.
Po snídani jsme se vydali rovnou do té firmy, a už když jsem vcházel vchodovými dveřmi, měl jsem opravdu špatný pocit.
Charlie
Vzbudilo mně zvonění intercomu. S tichým klením jsem vstal, protože zvonění neustávalo a došel jsem ke dveřím.
„Ano?“ zmáčkl jsem tlačítko.
„Pane Powele, jsem tak ráda, že jste se našel. Policie nám dala zprávu ještě v noci, ale nechtěli jsme vás budit. Měli jsme o vás velký strach… Přijela jsem pro vás… Dovezla jsem vám čerstvou snídani… Určitě potřebujete…“
„Pojďte nahoru,“ zastavil jsem ten pisklavý hlas své asistentky a pustil jsem ji nahoru.
Měla snad v zadku vrtuli, protože jsem se nestihl ani otočit a ona už stála za dveřmi.
Její úsměv zmrznul, když viděla, jak vypadám. Pravda. Pořád jsem se necítil zrovna nejlépe a podle toho, jak na mě pořád hleděla, tak i obličej vypovídal za vše.
„Uvařte mi kávu, prosím. Jdu se osprchovat, pak se nasnídám.“
Asistentka odešla do kuchyně i pytlíčkem, z kterého vonělo čerstvé pečivo. I když jsem se zavřel v koupelně, slyšel jsem, jak pořád mluví. Jak mně začali shánět, protože jsem najednou zmizel. Telefon jsem měl nedostupný a nikdo o mně nic nevěděl. Mysleli si, že mě unesla nějaká mafie, která by chtěla výkupné, protože jsem cizinec a tudíž ambasáda by za mě zaplatila dost peněz.
„Moc čtete detektivky,“ zabrzdil jsem ji, když jsem vyšel z koupelny a málem do ní vrazil, protože tam stále a celou dobu mluvila na zavřené dveře.
Konečně jsem se i oholil, otok nosu přes noc splasknul, jen ten monokl mi zůstal. Hm, to bych se teď mohl dát do spolku s Torresem a Huntem.
„Ale když nikdo o vás nic nevěděl, nemohli jsme vás najít, a ta modřina…“ natáhla ruku a dotkla se konečky prstů mé tváře.
Chytl jsem ji za zápěstí, ale hned ji zase pustil, když z pod rukávu košile vykoukly odřeniny po poutech. Stáhl jsem si ho a šel se nasnídat. Poslušně za mnou cupitala a pořád mluvila.
„Prosím, dost,“ zastavil jsem ji gestem ruky. „Byl jsem se projít do lesa a zabloudil jsem. Ztratil jsem telefon. Když jsem se snažil najít signál, spadl jsem ze srázu. Našel mě tam…“ na vteřinu jsem se odmlčel a ztěžka polkl sousto. „Prostě mě našli až včera a trochu to trvalo, než jsme se domluvili a on mě odvezl na policii.“
Proč sakra lžu? Bylo by to tak těžké říct pravdu? Nejspíš ano. Pořád jsem měl na paměti, co by pro mne mohlo znamenat veřejně přiznat, jak a proč jsem se dostal do spárů toho hromotluka.
„Tak jedeme, musím se omluvit za svoji nepřítomnost,“ pobídl jsem asistentku, která už mi však sama sbalila věci potřebné do práce a trpělivě čekala, až dojím.
Edie
Neustále jsem cítil, že mě všechno svírá. Díval jsem se kolem sebe, jako kdybych někoho hledal a nemohl ho najít. Můj žaludek byl jak ve svěráku a moje srdce podivně bilo. Tohle jsem ještě nezažil, nebo jsem to spíš zažít nechtěl.
Když jsme došli do hlavní místnosti, prvně jsem si jí celou prohlédnul a potom nechal Pana Tua vejít. Když mě viděli naši obchodní partneři, podezřívavě se na mě dívali, proto jsem se mírně uklonil a vysvětlil jim situaci.
„Omlouvám se, ale v poslední době byl Pan Tua i jeho synové ve velkém nebezpečí, musíme se podle toho chovat. Proto budu přítomen u jednání, pokud vám to nevadí,“ říkal jsem klidně a stál u dveří.
Jen souhlasně kývli hlavou a dále to neřešili.
Moc se mi to stání u dveří nevyplatilo, když jsem jednu schytal do zad a to zrovna do té zraněné lopatky. Prudce jsem se naštvaně otočil a zůstal v šoku stát.
Charlie
Nejspíš vyměním asistentku. Ještě jsem nezažil tak ukecanou Japonku. Kde je tak jejich pověstná zdrženlivost?
Cestou do firmy jsem ještě vyřídil telefonáty, kdy jsem se obchodním partnerům omluvil za svou nepřítomnost a v duchu se modlil, aby si se mnou ještě vůbec někdy sjednali schůzku.
Ale oni byli už informováni, a tak se bez nějakých dalších podmínek se mnou domluvili na dalším setkání.
Vcházeli jsme do firmy a mně se sevřel žaludek, jak mě zasáhl divný pocit. Možná jsem i trochu zbledl, protože se na mě asistentka otočila a zeptala se, jestli je mi dobře. Jen jsem přikývl s tím, že jsem ještě trochu unavený z toho bloudění po lese.
Pravda byla taková, že opravdu jsem se necítil fit. Některé svaly mě stále bolely a místy se ještě ozvala i bolest hlavy. Ve své kanceláři jsem si hned dal prášek proti bolesti a snažil se vnímat asistentku, která mi právě sdělovala plán na dnešní den.
Byl jsem roztržitý, myšlenkami mimo a nedokázal jsem se na ní soustředit.
„Teď máte schůzku. Začíná za pět minut, máte zpoždění,“ podívala se na mně výmluvně.
No jo. Chodit v Japonsku na schůzky přesně na čas se bere, jako že člověk přišel pozdě. Oblékl jsem si na sebe znovu sako, a vyrazili jsme do konferenční místnosti. Otevřel jsem dveře a chtěl pustit asistentku jako první, když jsem zaraženě zůstal stát.
Myslím, že jsem musel zblednout ještě víc. Srdce mi silně začalo bušit a nohy mi zarostly do podlahy.
Kdo ví, jak dlouho bych tam stál, kdyby do mě asistentka, která pořád mluvila a nedívala se na cestu, nenarazila. Setrvačností jsem udělal dva kroky dopředu a zarazil se o to velké tělo před sebou, o kterém jsem si myslel, že už nikdy neuvidím.
Vůbec mi nedošlo, že tahle firma patří Tuovým. Úplně jsem na to ve své roztržitosti zapomněl.
Edie
Civěl jsem na Charlese, který byl nejspíš stejně vykolejený jako já. Ani ve snu mě nenapadlo, že ho tu tak brzo uvidím. Tohle byla vážně rána pod pás. Pocítil jsem náhlou potřebu se ho dotknout… Hroznou a přímo trýznivou. Moje ruce se zvedaly a já už se ho skoro dotkl, než jsem je zase stáhl a zamířil jsem za záda pana Tua, který už seděl na křesle a s pobavením tuhle situaci sledoval.
Když jsem k němu došel, jen se škodolibě usmál a pořádně si Charlese prohlédnul. Podle mě mu to už došlo, protože on viděl, když ho zatýkala policie v jejich sídle.
„Dobře… Můžeme začít? Podávejte návrhy a já řeknu jaké jsou možné nabídky a ceník,“ nakonec promluvil Pan Tua a pohodlněji se usadil.
Po celou dobu toho jednání, jsem Charlese pozoroval. Každý jeho pohyb, jako kdybych se nemohl zastavit. Byl jsem zcela v transu, a co bylo nejhorší… Začal jsem cítit takové podivné mravenčení a sexuální frustraci. Chtěl jsem ho… už od chvíle, kdy jsem se ho poprvé dotknul. Slyšet ho, jak pode mnou sténá, a já se nedokážu zastavit. Bestiálně si ho brát a být v něm…
Pevně jsem sevřel pěst a olízl si rty, jako kdyby on byl kost a já vlk.
Charlie
Díval jsem se na něj a nebyl schopen říct jediné slovo.
Proč sem přišel?
Nastalo divné ticho a já vážně v ten moment byl mimo. Jen jsem sebou cuknul, když jsem uviděl ten pohyb jeho ruky směrem ke mně. Ale on se stáhnul a stoupnul si za pana Tua.
S omluvou za pozdní příchod jsem se nakonec usadil a začalo jednání. Místy jsem do toho musel vstoupit a podívat se na pana Tua a v tom momentě se vždy můj pohled setkal s Edieho. Zatím co se pan Tua na mě usmíval takovým zvláštním způsobem, Edie mne přímo hypnotizoval. Snažil jsem se být klidný, ale uvnitř jsem byl napjatý.
Byl jsem rád, když jednání skončilo a já se mohl rozloučit.
„Omluvte mne. Pokud mě budete ještě potřebovat, budu ve své kanceláři.“
Nehledíc na etiketu, jsem se sebral, nechal všechno na své asistentce a rychle odcházel, snažíc se nedívat na příčinu mé nervozity. Vešel jsem do své kanceláře a zabouchl za sebou dveře. Šel jsem rovnou na toaletu a pustil si studenou vodu, abych si mohl opláchnout obličej a trochu se vzpamatoval.
Musím se vrátit do svého starého já. Někdo takový mně nemůže pořád tak vyvádět z míry. Asi to bude chtít chvilku, než se z toho vzpamatuji. Musím co nejdříve odletět do Anglie. Za pár dní…
Edie
Byl jsem jim naprosto uchvácen. Netuším, čím to bylo, ale chtěl jsem ho…Jestli to dělalo to, že ho nemůžu mít… Ale strašně mě lákal.
Nakonec se tak rychle zdejchnul, že jsem ani neměl čas, si ho odchytit.
„Běž! Znervózňuješ mě a tohle jednání ještě chvíli potrvá. Jdi si dát kafe!“ rozkázal mi pan Tua a pobaveně se při tom usmíval, jak kdyby něco plánoval.
Ihned jsem uposlechl. Na chodbě jsem však nešel k automatu na kávu, ale do Charlesovy kanceláře. Potichu jsem vešel a skoro neslyšně za sebou zavřel. Když jsem uslyšel ze záchodu puštěnou vodu, šel jsem tam. Velmi tiše jsem otevřel dveře, a když byl Charles skloněný nad umyvadlem a omýval si tvář, jsem se mu vplížil za záda. Z obou stran jsem uchopil okraje umyvadla a tím ho uvěznil. Přiblížil jsem se ústy k jeho uchu a zašeptal:
„Proč si mě neprásknul fízlům? A jak ti je? Pořád to bolí?“
Otřel jsem se nosem o jeho jemnou kůži na krku a ani mě to nenechalo chladným.
Charlie
Ruce mi podklouzly a já leknutím málem prošel zrcadlem. Vyděšeně jsem se díval do odrazu a nemohl jsem se ani pohnout. Voda mi stékala po obličeji na krk a máčela límeček od košile.
Srdce se mi rozbušilo, jako bych měl dostat infarkt a skoro jsem nedýchal, když se přitisknul na mě víc a jeho nos se otřel o můj krk.
Je snad blázen?
Zapřel jsem se rukama o umyvadlo a vší silou jsem se ho od sebe snažil odstrčit.
Jenže jako by měl zalité nohy v betonu. Teď už jsem konečně začal dýchat, ale jako chrt, který vyhrál právě dostihy.
„Přišel jsi mi udělat manikúru?“ sklouzl jsem pohledem na moje prsty, na kterých jsem měl zničené nehty. Ignoroval jsem jeho otázky. Nemusím mu na ně odpovídat. Nevidím důvod.
Znovu jsem pohlédl na svoje ruce, vedle kterých byly ty jeho, pevně svírající okraj umyvadla. Když nepomohlo ani další odstrčení, zvedl jsem ruku a sevřel ji v pěst. Rozmáchl jsem se s úmyslem mu aspoň na jedné ruce zlámat prsty.
Edie
Manikúru? Co to kecá za kraviny? Aha…
Podíval jsem se na jeho ruce a na první pohled mě upoutaly ty nehty. Do krve rozedrané polštářky a skoro odtrhané nehty. Skousl jsem si ret a v hlavě mě šrotovalo, o co se pokoušel a protože jsem nebyl debil a moc dobře jsem věděl, jak se z pout dostat, hned mi to došlo.
Jednu ruku jsem zvedl a to právě ve chvíli, kdy mě chtěl uhodit a on se praštil o ten porcelán. Trošku škodolibě jsem se usmál, ale chytil jsem jeho ruku a přiblížil si jí k ústům. Pomalu jsem každý prst zvlášť olízl a vsunul do úst, jak kdyby mé sliny měly léčit. Pokračoval jsem na zápěstí a trochu mu vyhrnul košili. Líbal jsme ho na zápěstí, jako omluvu a potom jsem mu ruku položil zpět na umyvadlo, ale tentokrát jsem mu jí držel a začal jsem jemně okusovat jeho krk, který tak krásně voněl. Jinak než v tom sklepě… Jinak než jsem zvyklý u Japonců… Lákavě… Svůdně.
Otíral jsem se rozkrokem o jeho zadek a druhou rukou jsem ho chytil pod bradou a zaklonil mu hlavu, aby se mi opíral o rameno.
Vše se ve mně bouřilo a přímo to řvalo, že si ho chci vzít… Tady a teď, bez ohledů na následky, které to pro mě, nebo pro něj, bude mít.
Charlie
Zabolelo to, když jsem narazil pěstí do umyvadla. Ale neměl jsem čas ani zaklít, protože on moji ruku hned chytl a začal ji olizovat.
Trhnul jsem sebou, ale držel ji pevně. Snažil jsem se ho znovu od sebe odstrčit, ale vážně se nehnul ani o milimetr a navíc mě chytil pod krkem a druhou ruku mi uvěznil pod svojí.
Jeho jazyk na mém krku mi postavil chloupky na zátylku.
Překvapením jsem na chvíli zapomněl i dýchat. Ale pak se mi otřel o zadek a já cítil jeho vzrušení.
„Kurva, pusť mě!“ zasyčel a chytl ho volnou rukou za jeho, která mi znehybňovala krk. „Nejsem tvoje děvka!“
Roztřásl jsem se. Nejspíš zlostí, protože jsem cítil, jak mi stoupá tlak.
Pustil jsem jeho ruku a vynaložil jsem všechnu sílu, abych se aspoň trochu pohnul. Pootočil jsem se konečně k němu bokem a rozmáchl jsem se loktem, s cílem mu ho vrazit do žeber.
Edie
Na poslední chvíli jsem se uhnul jeho pěsti a celého jsem si ho otočil čelem k sobě. Obě ruce jsem mu uvěznil za zády a přimáčkl k umyvadlu, aby je nemohl vytáhnout a natlačil jsem se mu mezi nohy. Rukou jsem mu pevně sevřel bradu a natočil si jeho tvář k té mé.
„To ani nechci… Takovejch můžu mít. A kdybys byl jeden z nich, tak bych se ani neobtěžoval za tebe nastavit svoje záda. Ta kulka byla pro tebe, Charlesi… Ale já ji zastavil,“ zavrčel jsem mu těsně u úst a potom se na ně na moment natiskl.
Ustoupil jsem od něj a konečně ho pustil.
„Jak sis přál, pustil jsem tě a už se tě nedotknu. Sbohem…“ procedil jsem naštvaně mezi rty a otevřel dveře.
„Nemám potřebu tě k tomu nutit, kdybych byl takový, měl jsem v tom sklepě spoustu šancí a neudělal to… Měj se hezky.“
Odešel jsem ze záchodu ke dveřím na chodbu a zamířil zpět do kanceláře vyzvednout pana Tua.
Charlie
V šoku jsem jen stál, když mě sevřel ve svých tlapách jak ve svěráku. Nemohl jsem se pohnout, ani kdybych chtěl. Vztek mě ovládl ještě víc, když mi řekl o tom, komu byla určena ta kulka.
Jako bych to nevěděl.
„Taky jsem ti za to poděkoval! Tak co mám ještě udělat? Padnout ti k nohám a vykouřit ti ho?“ zakřičel jsem na ty dveře, které se právě zavíraly, a bylo mi už jedno, jestli mě někdo uslyší nebo ne.
Já se o to neprosil tam být.
Otočil jsem se k umyvadlu a vzteky jsem praštil pěstí do zrcadla.
„Kurva!“ vykřikl jsem znovu, když se na zrcadle z prasklin vytvořil pavouk a já se o něj pořezal.
„Do prdele!“ zařval jsem, abych si ulevil, a pak jsem rychle pustil studenou vodu a ruku pod ní strčil.
Díval jsem se, jak krev stéká do odtoku a mísí se s vodou. Rozkrokem jsem se tiskl na hranu umyvadla a snažil se uklidnit. Jak mě to mohlo vzrušit? Sice mírně, ale přece. Možná ty jeho silné ruce?
„Kurva!“ ulevil jsem si ještě jednou a zdravou rukou praštil do umyvadla.
Bylo mi jedno, že nemám lékárničku po ruce. Voda mi chladila řeznou ránu a to mi stačilo. Ona ta krev jednou přestane téct.
Edie
Zastavil jsem se v chůzi, když jsem uslyšel tupou ránu a křupnutí skla. Otočil jsem se k Charlesově kanceláři a vrátil se za ním. Vešel jsem do kanceláře a znovu za sebou zavřel, když jsem slyšel to jeho klení. Rychle jen rozrazil dveře do koupelny, a když jsem viděl tu krev, která stékala do umyvadla, tak jsem si sundal sako a košili. Košili jsem si nechal v ruce a sako odhodil na zem. Došel jsem k němu a ruku mu vytáhl zpod vody. Řezná rána byla hluboká a opravdu to dost prosakovalo na povrch. Povzdechl jsem si a pěst mu zamotal do své košile. I když měl zase nějaké protesty, tak jsem ho odvedl na gauč v jeho pracovně a posadil ho na něj. Porozhlédl jsem se po místnosti a spatřil u dveří malou lékárničku. Došel jsem k ní a vytáhl dezinfekci a obinadlo i náplast. Vrátil jsem se k němu zpět a vymotal ruku z košile.
„Proč si to udělal? Nechal jsem tě snad být, ne? Víš, že ten odchod byl pro mě těžký? Ani nevíš, jak tě hodlám ohnout a…“ naprázdno jsem polkl a zadíval se na tu ránu.
Začal jsem mu ji ošetřovat.
„Nikdy jsem se tě o to neprosil, tak to neříkej. Nikdy jsem si nikoho nevzal násilím… Nikdy… Sice jsem hodně lidem ublížil a moje minulost je krutá, ale ani jednoho jsem si nikoho nepodmanil. Nejsem takový… Na to pamatuj.“
Ano… Nejsem…
Uvědomil jsem si, že když jsem šel k lékárničce, tak musel vidět mé tetování na zádech a i tu jizvu, která se táhla podél celé páteře až ke křížové kosti. Památka na doby, kdy jsem byl teprve sedmnáctiletý kluk a oni se mě snažili zbavit. Jako sirotek, jsem jim byl k ničemu.
Charlie
„Neprosil jsem se tě o to, aby ses vracel!“ vyštěkl jsem na něho, ale on mě neposlouchal. Dotáhl mě k sedačce a zatlačil do ní. Měl jsem takovou zlost, že jsem bolest v ruce ani nevnímal. Přesto jsem jak paralyzovaný seděl a díval se na to, jak mi ji ošetřuje.
Má vážně velké ruce…
Na tohle jsem vždycky dal.
Ruce…
Velké, které umí pořádně chytnout a být zároveň jemné. Jen u jednoho člověka mě natolik uchvátily, že jsem mu naprosto propadl a chtěl ho. Jenže on mě ne… Tak jsem si sex řešil vždy po svém… Jako lovec.
Když se zvedl, aby došel pro lékárničku, ukázala se jeho záda. Jen jsem civěl na to jeho tetování.
Jasně… Yakuza. Kdybych si to vygooglil, zjistil bych i ke komu patří. Jen si ho vyfotit a podle toho to najít…
Moje ruka se skoro celá schovala v jeho dlaních, i přesto, že jsem ji neměl zrovna drobnou.
Seděl jsem strnule a vyděšeně zjišťoval, že mi ten jeho dotek vůbec nevadí.
„Já… Ne…“ polkl jsem naprázdno a snažil se najít sám sebe. „To stačí…“ cukl jsem rukou, abych se z těch jeho tlap dostal pryč. Zamrazilo mě po celém těle.
Edie
Když vyškubl svou ruku z té mé, okamžitě jsem ho vzal za tváře a přiblížil si ke svému obličeji.
„Ty co? Drž hubu! Dobře? Chci ti to ošetřit, tak sebou necukej!“
Bojoval jsem sám se sebou, abych ho znova nepolíbil, ale tentokrát bych se už neuhlídal a popravdě jsem ani nechtěl. Pustil jsem jeho tváře a znovu si přivlastnil jeho ruku. Opatrně jsem vyčistil ránu a zalepil jí. Fáč jsem omotával kolem jeho ruky tak, abych mu nestiskl zranění a on nezačal znovu krvácet.
Po celou dobu jsem cítil, jak mnou proudí neklid a já se mírně vzrušuji už jen z jeho přítomnosti. Byl jsem jak divoké zvíře v kleci, které se snaží dostat své šťavnaté maso.
Nakonec jsem ho pustil ze řetězů, a když jsem ošetření dokončil, jsem si ho přitáhl na klín a prudce a nesmlouvavě políbil, až se můj jazyk surově verval mezi jeho zuby a já ucítil jeho chuť. Sevřel jsem ho v náruči a moje ruce se rozprostřely na jeho zádech. Vlastně byl vysoký, ale zdál se mi najednou nějaký hubený a drobný. Nebo jsou moje ruce opravdu jako lopaty.
Charlie
Nedokázal jsem už odporovat. Ten jeho tón, který nasadil, mi připomněl předešlý den, kdy se mi snažil do hlavy vtlouct, že jsem nevychovaný. Už jsem však měl na jazyku, že mu něco řeknu od plic, že jsem se o žádné ošetření neprosil, když mě náhle chytil a pevně sevřel.
Ty jeho velké ruce jsem si v tuhle chvíli uvědomil víc, než kdy předtím. Držel mě jak ve svěráku a mé nadechnutí využil k tomu, aby se pozval na návštěvu mých úst.
Nedovolil jsem mu to! Kurva, nedovolil!
Napjal jsem se a zapřel se o jeho hruď. Chtěl jsem ho kousnout, ale v momentě, kdy se jeho jazyk dotkl mého a přejel po něm, byl jsem jak omráčený.
Běžte do hajzlu s tou chemií, o které každý mluví! Já toho člověka nenávidím!
Nadával jsem v duchu, ale moje bojovnost byla rázem pryč. Povolil jsem křeč svých čelistí a jediná má obrana v tuhle chvíli byl jen mírný tlak rukou na jeho svalnatou hruď.
Znatelné mrazení proběhlo mým tělem.
Tenhle člověk mě má na svědomí! Unesl mě a chtěl mě mučit. A já mu tady tak klidně nechávám svou pusu, aby ji zkoumal, jako nějaké nové území, které právě dobil.
Zasraná chemie!
Můj mozek se z posledních sil pral s tím, co pociťovalo moje tělo.
Sevřel jsem ruku v pěst a bouchnul jsem ho do hrudi. Ani nevím, jestli to pocítil.
Edie
Pocítil jsem nějaké malé bouchnutí do hrudi, ale spíš jak když mě otravuje moucha.
Jo… Jednu jsem teď držel a hodlal ji v tuhle chvíli nepustit. Není to všechno jen moje vina… Má mě nechat bejt a pořád si něco nedělat, potom mě nutí, abych se k němu vracel.
Líbal jsem ho… Divoce… Vzrušeně… Dychtivě…
Pomalu jsem ho pokládal na gauč a sunul se po jeho těle nahoru. Tlakem jsem ho donutil, aby roztáhl nohy a já se na něj položil. Stále jsem se jednou rukou nadzvedával, abych na něj celý nedolehl. Zaklonil jsem mu hlavu a opustil jeho ústa, abych se pustil do toho vábivého krku.
Jazykem jsem jezdil po kůži na ohryzku a přemístil se na uši, kterým jsem věnoval náležitou pozornost. Byl jsem jak smyslů zbavený… Ponořen jen do touhy po něm.
„Edie… Už jdeme!“ ozvalo se za dveřmi a já ztuhl v pohybu.
„Kurva!“ zaklel jsem a zvedl ho do sedu.
Postavil jsem se a hodil na sebe sako. Bylo mi jedno, že to bude asi vypadat blbě, holá hruď a kravata, ale košili jsem měl celou od krve.
„Musím jít… Já… Když budeš chtít, tak víš, kde mě najdeš…“
Radši jsem se otočil a odešel pryč z jeho kanceláře. Venku na mě čekal pan Tua a naštvaně si mě přeměřoval, ale když zjistil, jak vypadám, jen se pousmál.
„Zajímavá móda, to se musí uznat. Jdeme… Musím domů a zítra se sem vrátím se smlouvami.“
Poklonili jsme se oba na rozloučenou obchodním partnerům a zamířili pryč.
Sedl jsem si do auta a už ani jednou nepromluvil. Byl jsem naprosto v prdeli… Jen okamžiky mě dělily od toho, abych se tam vrátil za ním. Srdce mě poprvé za tu dobu zradilo… Něco se mi otřelo o ten otravný orgán a já se zachvěl.
Kurva… Do prdele… Proč?
Charlie
Byl úplně mimo sebe. Vůbec nebral v úvahu moje protesty. Teda ne ty slovní, protože jsem ho měl plnou pusu. Ale snažil jsem se z pod něj aspoň vykroutit, odtlačit ho, ale jeho váha a síla mě nakonec donutila lehnout na záda.
Chtěl jsem něco říct, ale jako bych měl nasazený roubík. A i když pak opustil má ústa, zapomněl jsem všechny slova, co jsem se kdy naučil, když mi začal olizovat krk. To jsem ještě ustál, ale v momentě, kdy jsem ucítil vlhko na svém uchu, moje obrana se nadobro ztratila.
Charlesi! Vzpamatuj se! Řekni něco! Tenhle člověk tě nemá rád. Mučil tě! Ty ho taky nenávidíš!
Neschopen žádné reakce jsem jen jak idiot stále zapíral své ruce o jeho hruď ve snaze ho od sebe odstrčit. Jediné ty ruce mě poslouchaly, ale s ním to ani nehlo.
Náhle se ozvalo jeho jméno za dveřmi. Celý jsem ztuhnul.
On jen polohlasně zaklel, ale pustil mě a já se konečně mohl nadechnout. Několikrát jsem zalapal po vzduchu.
Jen oči se mi hýbaly, když jsem sledoval, jak si obléká sako a odchází. Teprve když se za ním zaklaply dveře, zhluboka jsem se nadechl, ale vzápětí jsem se celý roztřásl.
Napětí povolilo a já byl úplně v prdeli.
„To víš, že za tebou přijdu. Ani ve snu,“ procedil jsem skrz zuby a konečně se posadil.
Co to mělo znamenat? To mě tu jako chtěl ojet? Je normální? Nejspíš ne. A já taky. To jsem se nebránil víc proč? Aha… Kus skály… S ním jen tak nic nepohne.
Bezděčně jsem si otřel ucho, na kterém jsem ještě cítil jeho vlhko. Znovu jsem se zachvěl. Už dávno mi tohle nikdo neudělal. Jsem to já, kdo tohle dělá druhým.
Vztekle jsem mlaskl a postavil se, abych se šel napít vody. Už jsem se natahoval po sklenici, když se rozdrnčel firemní telefon. Zvedl jsem sluchátko.
„Prosím, zahraniční konsultant Charles Powel…“ představil jsem se ještě roztřeseným hlasem, ale vzápětí jsem byl přerušen.
„Zdravím tě.. Už jsi s tím hromotlukem skončil?“
Málem se mi zastavilo srdce a sevřel se mi žaludek. Automaticky jsem se otočil do okna a rozhlížel se po okolních domech.
„Byli jste neopatrní a přišel jsem o pár lidí. Tvoji vinou. Je čas splatit dluh. Vyjdi ven, bude tam na tebe čekat auto. Doveze tě na určené místo, kde dostaneš další instrukce. A neboj se. Mučit tě nebudu. Nesnáším násilí, jako ten Eide. Nemusíš se ho už bát. Ochráním tě před ním.“
Z toho jeho úlisného tónu se mi dělalo zle.
„Nemám zájem. Postarám se o sebe sám.“
„Myslím, že jsi mi nerozuměl. Jen přijeď, vysvětlíme si to. To vše bylo jen nedorozumění. A nerad bych, aby tě někdo obvinil z únosu Samuru Tua. Co kdyby se to dozvěděl jeho otec? Vyjdi ven a nastup do auta. Černý mercedes. Budu tě čekat a v klidu si promluvíme.“
Telefon ztichnul.
Strnule jsem držel sluchátko a nevěděl, co mám dělat. Byl jsem naprosto v šoku. Jen jsem tupě zíral do oken protějšího domu.