Charlie
Poslouchal jsem Edieho a přemýšlel jsem, jak to myslel s tím tetováním.
„Ano, chtěl jsem střílet a střílím dobře, když k tomu mám možnost. Víš, jakou práci mi dalo sehnat povolení, abych mohl mít zbraň i tady v Japonsku? Bylo to hotové peklo..."
Tetování...
„Musím jít na záchod," opatrně jsem se vymanil z Edieho objetí a postavil se. Deka sklouzla na zem, a já se začal ohlížet, kde mám aspoň trenky.
Tetování...
„Jdu čurat..."
Pomalu jsem se šoural na záchod a zapomněl i na to, že se chci obléct.
Tetování...
„Svatba?" došlo mi skoro na záchodě, co mi vlastně Edie právě sdělil. Moje ruka, která se už natahovala po klice, se zastavila.
Ani jsem nevnímal, že se někde v pokoji rozezvonil můj telefon.
Tetování? Svatba?
Stál jsem jak zamrzlý a nebyl schopen dotlačit do mozku informaci o tom, že se mi chce čurat....
Edie
Nechápal jsem jeho reakci a když se zvedl a nahý odešel, aniž by se pozastavil nad tím, že ho to muselo bolet, byl jsem v šoku. Tak nějak jsem nepobral, co si z toho vzal a co ne a jestli mě vůbec slyšel.
Když se rozezvonil telefon, který měl Charlie na nočním stolku od té chvíle, co jsem mu ho tam dal, tak jsem po něm hrábnul a podíval se na obrazovku.
„Charlie, je to tvůj děda,“ houkl jsem na něj a rychle k němu doběhl, aby mohl přijmout telefon.
„Paní Tua mu dala nové číslo, jak slíbila,“ chytil jsem ho za ruku a otočil si ho tváří k sobě.
Vrazil jsem mu telefon do ruky, když stále tupě stál a ani se nehnul.
„Charlie, jsi tady?“ mírně jsem do něj drcnul a čekal na jeho reakci.
Charlie
Vážně Edie mluví o svatbě? Nejsem si jistý, jestli tak dobře rozumím japonsky a nespletl jsem si to s jiným slovem. Jaké jiné slovo je podobné slovu svatba? Musím si to najít ve slovníku. Edie řekl tolik věcí, že mi to nějak začalo splývat dohromady.
Tetování?
Tak tomu jsem rozuměl.
Svatba?
Určitě to řekl?
Charlie, jsi tady? Probral mě najednou Edieho hlas a dloubnutí do ramene.
Konečně jsem se vzpamatoval.
„No, no jsem tu, stojím tu, co…?“
Podíval jsem se, co drží v ruce. Můj telefon… a pořád zvoní…
Popadl jsem ho.
„Dědečku?“
Poslouchal jsem, co mi říká, a nevěřil jsem vlastním uším. Přiletí… Tuovi mu zaplatili letenku na noční let… Takže kdy bude tady? V kolik hodin? Který den? Jak to vlastně je?
Myslím, že víc překvapení bych dneska už nesnesl. Sesunul jsem se na zem, opíral jsem se o tu studenou stěnu, a když mi začínalo být chladno a drkotal jsem zubama, nebyl jsem schopen souvisle mluvit.
„Ne, neboj, jen jsem se trochu nachladil… Jsem moc rád, že přiletíš tak brzy… Budu tě čekat… Mám tě rád… Chceš koho? Ano? Jmenuje se Edie… Ano, dám ti ho…“ jen jsem zvedl ruku nahoru a podával Ediemu telefon.
Edie
Díval jsem se na Charlieho, co dělá a nechápal ho. Když mi podal telefon, jen jsem mu ho nechal v ruce a zvedl ho ze země. Posadil jsem ho na záchod a vzal mu telefon, než jsem zavřel dveře.
„Omlouvám se, že jste musel čekat, ale musel jsem se postarat o Charlieho. Ano… Dobře… Samozřejmě pro vás dojedu. Takže odjíždíte? Dobře… Vyzvedneme vás. Mějte hezký let, zatím na shledanou,“ usmál jsem se a schoval telefon do kapsy.
Počkal jsem, až Charlie udělá potřebu a omyje si ruce, abych ho znovu vzal do náruče a odnesl do postele.
Lehl jsem si vedle něj a opatrně ho objal.
„Jestli si špatně slyšel, tak se jen chci ujistit, že ti to správně dojde. Tady v téhle zemi není možné, aby se dva muži vzali, ale je možnost sdílet stejné tetování. Kdy je jasné, k jaké rodině patříš. Ta spálenina mi vadí, hlavně z důvodu, že jsem tě chtěl požádat, jestli si necháš udělat tetování. Moje tetování. Jestli se staneš součástí mé rodiny. Takhle je to asi přesné. Dej si čas a nechej si to uležet v hlavě, protože podle všeho, jsi mimo,“ usmál jsem se a políbil ho.
„Děda je tu tak za 20 hodin, pohodlným letem, takž se vyspi. Aby tě takhle neviděl,“ znovu jsem ho políbil a pohladil po tváři.
Charlie
Edie mě zvedl ze země, aby mě zas usadil na mísu. Asi bych to čurání ve stoje teď nedal. Jen jsem se musel trochu narovnat, aby mě to břicho nebolelo. Umyl jsem si ruce a ještě v zrcadle prohlédl to zranění. No… Kousek pod pupíkem do pravého boku se mi táhla hnusná spálenina. Už od pohledu mě to bolelo… Jen jsem vztekle mlaskl a jak mi cvakly zuby, tak jsem si málem ukousnul jazyk.
S Edieho pomocí jsem se octnul v posteli. Nosí mě tu po bytě jako nevěstu…
Nevěstu… Svatba…
Jako by četl moje myšlenky, začal mluvit a vysvětlovat.
Opravdu to chci? Po tak krátké době? Je možné, že mě vůbec někdo tak chce, že je schopný si mě natrvalo uvázat na krk?
Nejsem schopný teď uvažovat rozumně. Horečka zas mírně stoupla… Vždycky mělo moje tělo problémy se poprat s nějakými většími zraněními a tohle to mi opravdu dává zabrat…
Lehl jsem si na levý bok a přitiskl se zády k Ediemu. Jeho ruku jsem si přetáhl přes hruď a pevně ji chytil.
„Je mi zima…“ a začal šmátrat po peřině, abych se víc zahřál. „Já… nejsem schopný teď nic normálně pobrat. Nemyslí mi to… potřebuji čas… Ale přesto…“ pootočil jsem k Ediemu hlavu, abych mu viděl do očí. „Miluji tě…“
Edie
Nechtěl jsem odpověď, sám jsem věděl, že je brzo, ale chtěl jsem mu naznačit, jak jsem to plánoval. A vlastně jsem se ho ani přímo nezeptal.
„Jen spi. Taky tě miluji. Potřebuješ hlavně odpočívat, máme času dost,“ usmál jsem se a přitulil k jeho zádům.
Během chvilky jsem společně s ním usnul.
Měl jsem podivné a místy nepříjemné sny, ale nechtěl jsem se probudit, už jen proto, abych nevzbudil i jeho.
Nakonec mě vytáhlo z postele až ranní světlo a já se opatrně vyplížil z postele do sprchy.
Charlie
V noci jsem se často budil. Bolest mi nedala pořádně spát a horečka kolísala. Chvilku mi bylo fajn, chvílemi jsem myslel, že se nepřestanu klepat zimou, pak mi zas bylo horko…
Vždy jsem se jen mírně pohnul, abych si mohl pohodlněji lehnout, a jednou jsem se i napil, jak už mi sušilo…
Edie se ani nesvlíknul. Ležel vedle mně celou noc v triku a kalhotách, tak jak večer ke mně lehnul do postele. Těsně nad ránem jsem zase usnul, ale už ne na dlouho. Mírný chlad mě ovanul, když se mi nadzvedla deka. A taky zmizelo to teplo, o které jsem se celou noc zahříval.
Opatrně jsem se posadil a rozkoukával se po pokoji, kde už nebyla tak velká tma, protože venku začalo svítat. Přehodil jsem přes sebe peřinu a vstal jsem. Cítil jsem se jak po pořádném maratonu. Takový celkově slabý, jak mě ta horečka vycucla z energie. Pořád jsem cítil, že mám teplotu, ale už se to dalo. Jenže… potřebuji se osprchovat i postel bylo dost propocená. Zabalený v dece jsem pomalu došel do koupelny, odkud jsem slyšel puštěnou vodu. Vešel jsem dovnitř a hned mi bylo fajn. Bylo tu příjemně teplo od horké sprchy, kterou si Edie dával. Krucinál, jak rád bych vlezl za ním do té teplé vody… Ale budu se muset umýt jen trochu v umyvadle. Nebo… pootočil jsem se a našel… Přitáhl jsem si v japonských koupelnách tu všudypřítomnou stoličku a sedl si na ní a pozoroval Edieho, jak se myje. Jindy bych už za ním vlezl, ale teď jsem neměl ani trochu náladu na sex, jak jsem byl hotovej.
Ale aspoň jsem si mohl v klidu užívat pohled na tu krásu…
Edie
Omyl jsem se a pomalu vycházel ze sprchy. Byl jsem tak zabraný do ticha, které se tu neslo prostorem, že jsem naprosto přešel, že tu je Charlie. Najednou se přede mnou objevil jako duch, seděl na židličce. Lekl jsem se a udělal krok dozadu.
„Tohle mi už nedělej, dostanu infarkt,“ usmál jsem se a došel k němu.
Stáhl jsem z něj deku a hodil ji za dveře. Vzal jsem houbičku, kterou jsem jen jemně navlhčil a namydlil. Klekl jsem si k němu a pomalu ho od nohou přes rozkrok k břichu omýval. Vyhýbal jsem se jakémukoliv styku s jeho spáleninou a jen opatrně kolem ní přejížděl. Jeho ruce a krk jsem krouživými pohyby masíroval a záda také. Nakonec jsem vlhkou houbičkou všechnu pěnu z jeho těla smyl a zabalil ho do veliké osušky.
„Jak ses vyspal? Je ti už líp?“ zeptal jsem se a dřep si mezi jeho nohy.
Mírně jsem mu je od sebe roztáhl a chytil jeho tváře do dlaní.
„Hezké ráno,“ usmál jsem se a políbil ho.
Jazykem jsem přejel po jeho sladkých rtech a zajel do jeho úst, abych ho ochutnal.
Charlie
Vystrašil jsem velkého Edieho. Musel jsem se tomu usmát. Nejspíš to budu dělat častěji. Zabalím se do peřiny a sednu si na stoličku do koupelny.
„Díky,“ jen jsem seděl a nechal se mýt. Byl jsem rád, že se nemusím hýbat navíc.
„Je to lepší,“ odpověděl jsem, když si přede mne dřepnul. Opětoval jsem mu polibek. Teplotu jsem ještě pořád měl, tak i jeho jazyk mi přišel chladnější než ten můj. Ale přesto to bylo příjemné.
„Hezké ráno…“ trochu jsem se narovnal a přitáhl osušku kolem krku, protože mi začalo být chladno. „Mám hlad, a no… postel je trochu propocená,“ podíval jsem se na Edieho omluvně.
Opatrně jsem vstal a chytil do ruky peřinu, kterou Edie odhodil bokem. Začal jsem z ní stahovat povlečení.
„Uděláš mi něco na jídlo? Něco teplého? A dobrý čaj? Já svleču zatím postel,“ položil jsem povlečení na zem.
Edie
Chtěl jsem ho od toho odnést zpět do postele a udělat to za něj, ale zase by se mohl cítit dotčený, že se k němu chovám, jak k lazarovi. Nakonec jsem ho tam nechal a šel do kuchyně udělat snídani.
V pokoji jsem na sebe hodil tričko a tepláky, aby mi nebyla zima a ještě věci na převlečení dal Charliemu do koupelny, potom jsem šel na to jídlo.
Naházel jsem zeleninu do hrnce a udělal společně s kusem hovězího pořádný vývar. Přidal jsem rýžové nudle a koření. Vejce se musí dávat na konec, aby zůstalo v celku. Připravil jsem to na stůl a udělal jasmínový čaj na uklidnění.
Dal jsem obě plné misky na prostírání a nalil čaj. Posadil jsem se a čekal na Charlieho, který za chvíli došel a sedl si naproti mě.
„Půjdeš nakoupit se mnou? Zvládneš to? Nebo mi dáš seznam a necháš výběr na mě? Musíme dokoupit věci pro dědu a na jeho první jídlo tady, chci udělat speciality z ryb,“ usmál jsem se a pohladil Charlieho po ruce.
Charlie
Edie šel udělat snídani. Oblíkl jsem se. Musel jsem tepláky stáhnout hodně dolů, aby se neotíraly o spáleninu. Triko naštěstí bylo volné, takže to šlo.
Došel jsem do ložnice a začal svlékat postel. Opravdu to bylo celé propocené. Rozhlížel jsem se, kde by Edie mohl mít čisté povlečení. Nechtěl jsem mu hrabat ve skříni, tak jsem raději odnesl špinavé do koupelny a pak šel za Ediem do kuchyně. Sedl jsem si a čekal, až dovaří. Vonělo to moc hezky a mně se už sbíhaly sliny.
„Chtěl bych jít s tebou,“ chytl jsem ho za ruku. Ta moje se ještě jemně třásla, ale to mi nebránilo, abych pevně stiskl Edieho prsty. „Chci pro dědu vybrat věci sám. Kdyby to nešlo, tak bych počkal v autě.“
Vzal jsem lžíci do ruky a nabral si polévku. Byla opravdu výborná.
„To dám,“ zamumlal jsem si pro sebe.
Děda letí nočním letem, to znamená, že teď někdy vyletěl z Londýna a bude tady přibližně tak za dvacet hodin. Dám si ještě prášek co mi Hazuki donesl. Vypadá to, že už ví, co mi má dát, aby to se mnou neseklo.
„Ale půjdeme později, ještě si trochu odpočinu.“
Edie
„V pořádku, potřebuji ještě vyřídit nějaké papíry, takže půjdu dělat do pracovny. Co kdybych ti dal peřinu do obýváku a ty ses třeba díval na nějaký film? Potom udělám oběd a po něm bychom mohli vyrazit do města. Co ty na to?“ usmál jsem se a pomalu vtahoval nudle do pusy.
Měl jsem rád horkou polévku po ránu a ještě takhle vydatnou s pořádnými plátky hovězího masa, nudlemi a vejce. Připomínalo mi to tu, kterou dělala máma.
„Tuhle polévku nám častokrát dělala máma. Skvěle vařila a byla moc hodná. To ona se přivdala do Yakuza rodiny a jen proto, že její dědeček byl jedním z nás. Měl jsem ji moc rád. Vlastně, učila mě
vařit asi už od pěti let, a protože jsem to chtěl, jinak se to moc nehodí. Však Haruna neudělá ani smažená vejce,“ znovu jsem se usmál a pomalu si vychutnával tu dobrotu.
„Věděl jsem, že to budeš chtít vybrat sám,“ ještě jednou jsem ho pohladil po ruce a potom vstal, abych odnesl misku.
„Tak chceš donést peřinu sem?“ ukázal jsem na gauč v obýváku.
Charlie
Poslouchal jsem Edieho, jak vyprávěl o své matce. Vlastně jsem se ani ještě nezeptal na jeho rodinu. Podle toho jsem pochopil, že opravdu jsou s Harunou sami.
„Ale aspoň jsi měl rodiče, kteří tě milovali,“ odstrčil jsem prázdnou misku, vzal jsem si čaj a přešel do obýváku. „Jo, tady to bude dobrý, aspoň se postel provětrá. Jen jsem ji nestihl povléct. Nevím, kde máš povlečení.“
Usadil jsem se na sedačce a vzal do ruky ovladač. Pustil jsem televizi a bylo mi jedno, co dávají, Prostě jsem chtěl jen nějakou zvukovou kulisu.
„Přijde pan Hazuki? Potřeboval bych to nějak zadělat, než pojedeme do města,“ ukázal jsem na břicho. Snad nebude Hazuki protestovat, že chci jet ven. Ale nemůžu pořád ležet jako lazar, zvlášť pokud má přiletět děda.
„A taky bych potřeboval mluvit s asistentkou, můžeš mi donést prosím telefon?“
Dobře jsem se najedl a opravdu se mi už nechtělo z toho gauče vstávat. Pořád jsem byl tak trochu unavený ze všeho.
Edie
Trochu jsem si ho rozmazlil, soudě dle jeho chování. Ale to mu skončí hned, co se uzdraví.
Umyl jsem nádobí a povlékl postel. Vzal jsem deku a telefon, vše jsem podal lazarovi Charliemu, který se mi mezitím rozvalil na sedačce.
Sedl jsem si vedle něj a políbil ho.
„Na tohle si moc nezvykej,“ usmál jsem se a celého až po krk zabalil do čistě povlečené deky.
Ruku jsem mu zasunul pod deku a z části přikryl i sebe.
„Přijde, měl by tu být každou chvíli. Řekl, že tě zkontroluje, takže nejspíš něco na překrytí mít bude, aby se ti to neotíralo o oblečení,“ opatrně jsem mu přejel po spálenině, když jsem mu na ni mazal chladivou mast.
I blbý otření mi stačilo, abych cítil, že mě přitahuje. Jenže jsem nemohl… Ne, když byl v takovém stavu.
Jen jsem nespokojeně mlaskl a aspoň mu přejel po břiše prsty, abych ho cítil.
Nadzvedl jsem deku a podíval se na spáleninu. Už začínala mít jasný tvar. Malý drak s mými iniciály. Až mě děsilo, jak jeden cejch označí celou cestu dané osoby.
Charlie
„Hele, jsem jen unavený, a ještě mám trochu teplotu. Ale klidně si to udělám všechno sám,“ zamračil jsem se, když mi řekl, abych si moc nezvykal. „Jsem rád rozmazlovaný, ale ne neschopný.“
Chytl jsem ho za ruku, kterou mě mazal a vytáhl ji zpod peřiny ven.
„Říkal jsi, že máš nějakou práci. Nechci tě zdržovat,“ políbil jsem ho na ruku a hned se zašklebil, když jsem na rtech ucítil pachuť po masti. „Taky si potřebuji něco vyřídit do práce. Nebude ti vadit, když asistentka přijede sem? Vlastně, ani nevím, jestli z tama odjela. Snad se jí nic nestalo…“
Natáhl jsem se po telefonu, abych ji zavolal.
„Jo… děkuji za dobrou snídani,“ políbil jsem ještě Edieho a už vytáčel číslo na asistentku.
Edie
„Nebude mi to vadit, klidně ji sem pozvi,“ usmál jsem se a odešel do své pracovny.
Různě jsem si povytahoval dokumenty, které už byly celkem dost zaprášené, jak jsem se na něj několik let nedíval. Vlastně jsem po tom ani netoužil. Byly to mé dokumenty s pravým jménem, které mi zůstaly.
Teď už bylo jedno, že se skrývám, nejspíš mi stejně nikdy nedovolí vycestovat, abych se vrátil, ale určitě se nemusím schovávat.
Sedl jsem si k tomu a pomalu si vše dával dohromady. Když jsem to měl hotové, tak jsem otevřel notebook a ještě probíral dokumenty, které mi poslal Haruna.
Trvalo mi to docela dlouho, protože toho byla spousta a mně se nechtělo odcházet od rozdělané práce. Když jsem to konečně dodělal, tak jsem se zvedl a došel do kuchyně udělat oběd.
Hana už pilně pracovala s Charliem a ani si mě nevšimli, i když jsem ji pozdravil.
Udělal jsem maso a rýži, k tomu zeleninu. Jednu konvici čaje a jednu kávy, poté jsem založil pro tři a došel za nimi.
„Jdete jíst? I tady je pauza na oběd,“ usmál jsem se a políbil Charlieho na tvář, aby mě začal vnímat.
Charlie
Zjišťoval jsem, co jsem potřeboval. Nenápadně. Ani asistentka nesmí vědět, co chystám. Jenže stejně k tomu budu potřebovat pomoc. Ty nejlepší mozky s dobrým finančním základem…
Napadala mě spousta lidí, které bych mohl oslovit. Ale nikdo nesmí být z Japonska.
„Jak se cítíte,“ zeptala se asistentka, když jsme měli všechno hotovo a na moment sjela pohledem k mému břichu.
Jen jsem mlaskl a začal skládat papíry, které jsem měl rozložené po stole.
„Promiňte, nechtěla jsem…“
„To je v pohodě,“ mávl jsem rukou.
Ale mluvit se mi o tom rozhodně nechtělo. Ten vztek, to ponížení, ve mně přetrvávalo, a nejspíš mě to jen tak nepřejde. Kdykoliv se podívám do zrcadla… A je jedno, že tam jsou Edieho iniciály. Ale vlastně nejsou… Já poznal Edieho. Jeho jsem nenáviděl, do něho jsem se zamiloval… Nějaké jiné iniciály prostě nepřijmu.
Pauza na oběd… vytrhnul mě z mého zamyšlení Edie. Bylo mi to jedno… Nějak jsem neměl hlad. Jsem bez nálady… A to není dobrý…
„Jo, už jdeme. Zůstanete na oběd, ano?“ otočil jsem se na asistentku, ale než mohla odpovědět, zazvonil domovní zvonek. Hanae vyskočila a běžela otevřít, jako by tu byla doma.
„Dobrý den, ano, je v obýváku…“ odpověděla na dotaz, kde jsem.
Jasně, Hazuki.
Taky jsem se zvedl a šel mu naproti.
„Půjdeme do ložnice,“ ukázal jsem mu rukou a rovnou tam zamířil.
Sedl jsem si na postel a svlékl triko. Než jsem si lehl, aby na to měl lepší výhled, ještě mi sáhl na čelo.
„Pořád máte teplotu,“ zakroutil hlavou. „Vemte si hned po obědě ten prášek…“
„Vezmu. Jen… No potřeboval bych to nějak přelepit. Musím jet do města…“
„Zbláznil jste se?!“
Edie
Byl jsem překvapený, když Hanae tak rychle vyrazila z křesla a šla otevřít. Díval jsem se, jak Charlie mizí s Ayanou v pokoji a jen se usmál, nad rychlou reakcí, která na sebe nenechala dlouho čekat.
Bylo slyšet až do kuchyně, jak mu Ayano nadává za to, že chce do města, ale jak jsem znal Charlieho, stejně si nedal říct.
„Tak pojď, zatím se najez,“ ukázal jsem na stůl a jídlo.
„Naber si, kolik chceš, je toho dostatek,“ usmál jsem se na Hanu a díval se, jak si nabírá na talíř.
Charlie
Hazuki nadával, ale já si trval na svém.
„Jestli mě víc rozrušíte, vyskočí mi znovu horečka,“ podíval jsem se na něj s úsměvem.
Dobře věděl, že mám pravdu, tak rezignoval. Ošetřil mi spáleninu a přelepil ji. Gáza byla dostatečné velká, aby ji překryla a hrubá, abych přes ni necítil otěr košile.
„Zbytečně nikde nezdržovat. Jak se vrátíte, tohle sundat a nechat volně. Já pak večer přijdu a podívám se na to.“
„Pane Hazuki…“
„Ayano. Jmenuji se Ayano,“ přerušil mně. „Nejspíš se uvidíme častěji a nějaký pan Hazuki mě strašně rozčiluje. Připadám si potom strašně starý.“
„Dobře Ayano, jsem Charlie. Ale to už stejně víte…“ pousmál jsem se. „Chtěl jsem ještě poprosit, jestli by ses podíval i na dědečka. Přiletí dneska v noci. Má už dost roků a nevím, jak zvládne ten dlouhý let.“
„Přijdu, zavolej, až bude tady. Jsem teď na nějakou dobu tady vedle, takže jsem jen kousek.“
Ayano vstal a šel ještě do kuchyně za Ediem a asistentkou.
Vytáhl jsem si volné věci… lehké plátěné kalhoty, na které jsem si nemusel dávat opasek a volné triko. Oblékl jsem se, a šel za ostatními. Na stole vonělo jídlo a já neodolal, abych se hned neposadil a nepustil se do toho jako hladový vlk.
„Myslím, že budeš v pořádku,“ zasmál se Ayano, když viděl, jak se cpu.
Edie
Usmál jsem se, když jsem viděl Charlieho, jak rychle do sebe souká jídlo.
„Nic nám neuteče,“ pohladil jsem ho po ruce a sám jsem začal jíst.
Ještě jsem dal na stůl talíř i pro Ayanu, který ho s nadšením přijal.
„Vaříš fakt dobře,“ pochválil mě Ayano a plácl po rameni.
„Děkuji.“
„No, kdybys někdy hledal někoho, komu bys mohl vařit, jsem tvůj,“ usmál se a šibalsky se mu zalesklo v očích.
Úsměv jsem mu opětoval a dál spokojeně jedl. Měl jsem vždy rád, když kolem stolu byla spousta lidí a konečně se sem blížil člověk, který mou rodinu završí.
„Nejsi trochu nervózní, Edie? Přece jen je to starší pán a Charlieho dědeček, nebojíš se, že se mu nebudeš líbit?“ popichoval mě dál Ayano.
„Bojím, a pokud se mu líbit nebudu, tak s tím stejně nic neudělám. Jen se pokusím změnit jeho mínění, to je vše,“ dojedl jsem jídlo a talíř dal do dřezu.
„Půjdu se převléct, tak se v klidu najezte,“ mile jsem řekl a zamířil do pokoje.
Hodil jsem na sebe modré džíny a krátké tričko s hnědou mikinou. Vlasy jsem si trochu prohrábnul vodou a zamířil zpět za nimi.
Charlie
„Já myslím, že dědeček nebude nic namítat. Navíc, má rád box a Edie vypadá jak dobře udělaný boxer těžké váhy,“ usmál jsem se na Ayanu a asistentku a ti se také rozesmáli.
Než se Edie oblékl, my zatím dojedli a já naskládal nádobí do myčky. Nemusí tu být bordel, a kdo ví, kdy se vrátíme. Ještě musím zjistit přesnou hodinu příletu. Rozloučil jsem se s Ayanou a asistentkou.
Zašel jsem do obýváku, kde ještě ležel můj notebook a otevřel si stránky letiště, abych dohledal dědův přílet.
Podle všeho by měli přiletět v deset večer. Tak to je akorát tak čas na to, abychom nakoupili a ještě připravili pokoj, aby byl dokonalý, až děda přijede. Musí být opravdu všechno dokonalé. Záleží mi na tom…
Jsem tak rád, že přiletí. Strašně moc se na něho těším.
Ještě jsem si vzal prášek, napil se pořádně vody a pak už jen čekal, až budeme moct vyrazit.
„Pojedeme tvým autem?“ zavolal jsem na Edieho.
Edie
„Co?“ objevil jsem se ve dveřích, když si Charlie zrovna nazouval boty.
„Jo… Pojedeme mojim,“ usmál jsem se a ještě u dveří ho políbil.
Jak byl v předklonu a jeho zadeček trčel do vzduchu, tak jsem neodolal a jemně ho po něm pohladil až ke kulkám a zpět.
„Jdeme,“ nespokojeně jsem mlasknul a vzal klíče z botníku.
Nasedli jsme do auta a zamířili do toho nákupního centra, kde jsme už jednou byli. Byl tu prostě nejlepší výběr a já pro jeho dědečka chtěl to nejlepší.
„Kdyby ses necítil dobře, tak okamžitě odjedeme zpět domů, jasný?“ zcela vážně jsem Charlieho pozoroval.
„Chci, aby to bylo fajn, až děda dorazí. Nechci mu přidělávat starosti.“
Otevřel jsem mu dveře a pomohl vylézt z auta.
„Potom se musíme ještě stavit na té tržnici, jinak nebudu mít čerstvé ryby a to je důležité.“
Charlie
Cukl jsem sebou, až mě zabolelo v boku, když mi Edie zajel rukou mezi nohy. Do prčic, nejspíš ho zabiju… Nebo mu ty ruce přilepím aspoň na pár dní k tělu.
Když jsme dojeli k nákupnímu centru, tak jsme rovnou šli podle přesně určeného seznamu, který jsem sepsal, když jsem dělal věci do práce. Nikde jsme se tentokrát zbytečně nezdržovali a já si Edieho držel u sebe, aby si na něj zas někdo nemyslel, tak jak minule. A když ten prodavač, co mu minule nabízel kafe, vylezl a už se na něj usmíval, jen jsem k němu rychle popošel a důrazně ho tichým hlasem varoval, že Edie není k mání, pokud nechce přijít o ty své hezké ručičky.
Většinu věcí jsme měli nakoupenou, chybělo už opravdu jen pár maličkostí, které se dají kdykoliv dokoupit i v blízkém obchodě.
Odnesli jsme to do auta. Pomalu ale jistě na mě začala dopadat únava.
„Počkám na tebe tady, ano?“ sedl jsem si zmoženě na sedadlo a vytáhl jsem si vodu, abych se napil. „Nebude ti to vadit, když na tržnici půjdeš sám?“
Teď bych ten chaos tam zřejmě nedal…
Edie
Byl jsem rád, že si mě tak Charlie hlídal, ale postupem času a počtem obchodů, kterými jsme prošli, jsem viděl, jak je unavený. Byl jsem rád, když mi řekl, že chce zůstat v autě a jen mu pomohl, aby si sedl.
„Jen odpočívej, hned jsem tu,“ odpověděl jsem mu a ihned vyrazil na tržnici.
Pomalu jsem všechno sehnal a jak vánoční stromeček jsem se vracel za ním.
Charlie
Jen co Edie odešel na tržnici, vytáhl jsem si z kapsy peněženku, ve které jsem měl schovaný prášek, co mi dal Hazuki pro všechny případy. Cítil jsem, že s únavou se mi začala vracet teplota. Musím se dát sakra do pořádku, než se děda vrátí. Podíval jsem se na hodinky. Mám na to ještě pět hodin… To zvládnu.
Spolkl jsem prášek, pořádně jsem ho zapil. Pohodlně jsem se opřel do sedačky, u které jsem si trochu sklopil opěradlo do pohodlnější polohy. Opatrně jsem si přitiskl ruku na místo, kde jsem měl hrubou náplast. Zavřel jsem oči a v duchu počítal ovečky. Tohle mě aspoň zabaví, než se Edie vrátí.
Myslel jsem na spoustu věcí. Neskutečně moc jsem se těšil na dědečka, ale i přesto mi už v hlavě šrotovalo, jak to zaonačit s tím hajzlem, co mi tohle udělal. Bohužel nejsem člověk, co jen tak něco odpustí. Ne takovou věc… Takové ponížení… něco, co mě bude provázet celý život, i když to přetetuji. Pod prsty jde jizva cítit vždy.
Když jsme procházeli nákupním střediskem, všímal jsem si víc věcí, než jen toho, kdo mi leze za Ediem, nebo toho, co musím koupit. A během toho, se mi v hlavě pomalu začal ucelovat nápad… Dostanu ho. Bude to chvíli trvat, ale jednou bude litovat toho, že mi tohle udělal.
Myslím, že jsem se i začal usmívat, ale nakonec jsem z toho všeho a pod vlivem toho prášku usnul.
Edie
Přišel jsem k autu a jen se díval, jak Charlie spokojeně spí, nebudil jsem ho, jen jsem dal věci dozadu a nastartoval auto. Pohledem jsem zůstal na chvíli viset na té spálenině uschované pod košilí. Měl přes nit ruku, jako by si ji chránil.
Tohle se nemělo stát. Nikdy se neměl zaplést s mým světem, který jsem tak dlouho držel daleko od sebe. Pořád se nedokážu zbavit pocitu, že Charlie vymyslí nějakou blbost, jak se jim pomstít a tím ohrozí všechny kolem sebe. Hlavně přijde o mě. Ať chci, nebo ne, je v tom namočený Haruna a pokud by zabili jeho, nemohl bych to Charliemu nikdy odpustit. I když ho miluji… Nemohl. Budu si s ním muset promluvit, ale později, až trochu zchladne.
Nakonec jsem se probral a zamířil domů. Čas celkem pokročil a já pomalu začal vytahovat věci, které měly doladit dědečkův pokoj. Vše jsem nastěhoval a potom probudil ještě stále tuhého Charlieho.
„Musíš mi říct, kam co chceš,“ usmál jsem se a políbil ho.
Charlie
Normálně jsem zatuhnul. Díval jsem se nechápavě na Edieho, když mě budil. Fakt jsem nevěděl, kde jsem a kdo jsem. A co kam chci? Já? Co mám kam chtít?
Protřel jsem si oči a rozhlédl se. Jsme před Edieho domem.
Konečně jsem se vrátil do reality. Jo, jsme doma… děda… nakoupené věci… někam je uložit.
Vystoupil jsem z auta.
„Já to poukládám, děkuji,“ objal jsem Edieho a dal mu malý polibek na rty. Pořád jsem byl rozespalý a tak nějak jsem si z něj bral jeho energii, kterou má na rozdávání. „Asi budeš dělat jídlo, co? Pro dědu jen něco lehkého, stejně přiletí v noci a neměl by se moc cpát. On toho už taky tolik nesní. Za to já ano,“ usmál jsem se, když mi zakručelo v břiše.
Edie
Rozmrzele jsem mlaskl, protože jsem měl zase na Charlieho chuť. Radši jsem poodstoupil do bezpečné vzdálenosti, abych si ho nevzal. V poslední době jsem s ním spal tak často, že mě tenhle půst iritoval. Jenže... Věděl jsem, že ho to bolí a nechtěl jsem riskovat.
„Neboj, bude to lehké a bude toho dost," pohladil jsem ho po břiše a políbil.
Zamknul jsem auto a společně s ním šel do dědova pokoje.
„Řekni kam, co mám dát, ty nic tahat nesmíš, spíš si sedni," napomenul jsem ho a položil poslední věci na zem.
Charlie
„Tak je mi celkem jedno, kam co dáš, je jasné, že si to děda stejně předělá podle sebe, ale určitě mu necháme místo na jeho věci, které si přiveze s sebou, aby neměl pocit, že tu není vítaný.“
Usadil jsem se do pohodlného křesla, které jsme tu dědovi koupili při prvním nákupu. Jo, tohle se mu určitě bude líbit. Díval jsem se jak Edie skládá věci, ale stejně, i když mi to zakázal, vstal jsem a aspoň některé drobnosti jsem mu pomáhal pouklízet. Trvalo nám to asi hodinu, a čas opravdu pokročil. Měli jsme už jen hodinu na to, abychom navařili a pak půl hodiny na cestu na letiště.
„Pomůžu ti s vařením, můžu aspoň krájet, nebo co,“ vzal jsem poslední papíry a krabici a odnášel to do popelnice. Pohledem jsem zavadil o Edieho záda, jak mu zpod trika vyčuhovalo tetování.
Pohladil jsem ho aspoň jednou rukou po nich a zastavil se s ní na jeho rameni.
„Ani nevím, jak vlastně to tvoje zranění. Už je to v pohodě?“ přejel jsem mu po paži.
Miluji ho, a nedělá mi dobře, když vidím, že se namáhá jen proto, abych já nemusel. I když je to kus chlapa, ale přece jen… Tělo máme jen jedno, náhradní díly nejsou... Přitiskl jsem se k Edieho zádům a políbil ho na rameni.
„Bez tebe bych to nedal. Jsem rád, že jsi pomohl a děda přiletí. Musím poděkovat potom i ostatním, až přiletí z Anglie a no… i Harunovi…“
Edie
Vše jsem upravil podle sebe a vytáhl Charlieho na nohy, aby mi šel pomoct do kuchyně.
„Na…“ dal jsem mu na stůl zeleninu, aby ji pokrájel na plátky.
Sám jsem se pustil do přípravy sushi. Rýži jsem dal do rýžovaru a mezitím nakrájel lososa a mořskou řasu.
Stihl jsem udělat i slanou a sladkou omeletu i je nakrájet, než se rýže udělala. Poté jsem dodělal sushi. Vzal jsem zbytek rýže, kterou jsem postavil s miskou na stůl. Zeleninu jsem si vzal, protože se Charliemu těch pár kousků přece jen podařilo rychle nakrájet a dal na stůl i různé druhy náplně.
„Tak pojď, ještě stihneme Onigiri a pojedeme pro dědu,“ usmál jsem se a začal s přípravou prvního kousku.
„Takže budeš děkovat Harunovi? Asi si to budu muset natočit, jestli se u toho nepozabíjíte,“ na moment jsem se na Charlieho podíval.
„Já vím, že tě to nikdy nepustí, že se budeš chtít pomstít Yakuze, jen měj na paměti, že tím, co uděláš, ovlivní život právě Harunovi. U nich neexistují hranice, a pokud zjistí, že je zradil, nebo si to budou myslet, tak ho zabije. Ale nic ti nevyčítám, taky mi vadí, co ti udělali,“ stiskl jsem mu ruku a políbil ho.
„Snaž se, abych mohl říct, jak šikovného muže mám,“ znovu jsem se usmál a pohladil ho po tváři.
Charlie
Málem mi zaskočila slina, když jsem slyšel, co Edie říká.
Snaž se, abych mohl říct, jak šikovného muže mám.
Tak tahle věta mi v hlavě bude strašit ještě pěkně dlouho. Jsem snad malé dítě a on můj otec?
„Jo, řekl jsem, že mi za to ten skřet zaplatí, Edie a na tom trvám. A nepřesvědčíš mě, abych to neudělal. Ale neboj se, nejsem idiot, abych ohrozil někoho dalšího,“ zamračil jsem se a rýžovou kouli, kterou jsem právě s velkou slávou upatlal, jsem hodil zpátky do misky s rýží. „A já doufám, že o tom před Harunou pomlčíš. Nebude o tom vědět, stejně jako o tom nebudeš vědět ty.“
Šel jsem si zpátky sednout ke stolu, protože jsem byl v tuhle chvíli naštvaný.
Mám snad svůj rozum a vím, co můžu a co ne. A co nevím, to si zjistím. A mám volbu se rozhodnout. To co se mi stalo je osobní a mě nějaká zasraná yakuza nezajímá. Mě zajímá ten jejich zkurvený Boss jako člověk. Ne jako šéf něčeho. A jako člověk si taky pěkně vyžere, co mi udělal.
Podíval jsem se na hodinky.
„Měli bychom pomalu vyrazit,“ řekl jsem už o něco klidněji.
Edie
„Právě že ohrozíš všechny a nejvíc mě, pokud se ti něco stane. Boss je nejvyšší, pokud půjdeš po něm, jdeš po všech. Je jedno, jak ti připadá, ale taková jsou pravidla. A ke dnu jdeme všichni, i já. Nechráním sebe a nejraději bych ti ho přitáhl na řetězu, ale miluji tebe a rozhodně netoužím potom, aby se ti něco stalo. Pokud to tak bude a ty si ublížíš, tak to mě radši zabij, jinak rozpoutáš peklo, Charlie. Nepoučuji tě a dokonce ví, že tě to naštve, ale mohl bys poslouchat, co ti říkám? Jen poslouchal a nechal si projít hlavou? Chci tě tu mít ještě dlouho, ale jako mrtvola ti nepomůžu. Těmhle lidem je to všechno jedno, oni srdce nemají,“ povzdechl jsem si a dodělal Onigiri.
Prostě nepochopí, jak to funguje a je jedno, jestli jde jen po Bossovi. To je ta nejhorší verze. Trápí mě to… Nejspíš ho někde zavřu, aby nevymýšlel blbosti.
Dal jsem Sushi do ledničky a Onigiri zakryl poklopem a nechal na stole. Obul jsem se a vzal si boty. Klíčky jsem si stáhl z botníku do ruky a zamířil ke dveřím.
„Jedeme, jinak to nestihneme. Chci jen, aby si byl v bezpečí. Jsi to jediný, co mám a dlouho jsem o to bojoval, nechtěl bych to ztratit, Charlie,“ ani jsem na něj nečekal a zamířil k autu, do kterého jsem nasedl.
Charlie
Tak teď mě ale pěkně nasral. Už to dělá zas… Bere mi mou svobodnou vůli se pro něco rozhodnout. Bude to mít někdy konec? Pro tohle zůstávám v Japonsku? Jsem z tohohle jednání strašně zklamaný.
Vždyť ani nemá páru, co chci udělat. Neví a nemíním mu to říkat. Protože toho už mám akorát tak dost. Máme být partneři, a ne že budu neustále poslouchat, co můžu a co ne. Mě nemusí vykládat po tom všem, co jsem zažil, co je Yakuza. Klidně jsem se taky mohl sebrat, zavolat dědovi, ať sem neletí a mohl jsem se vrátit do Anglie já.
Edie je člověk, do kterého jsem se i přes všechno co bylo, zamiloval. Pro něj jsem tu chtěl a chci zůstat.
Ale tohle…
Opřel jsem se jednou rukou o venkovní dveře a přemlouval jsem se, abych nezačal brečet. Žaludek jsem měl stáhnutý a moc dobře mi nebylo.
Chce mít doma loutku bez vůle, která ho bude poslouchat na slovo?
Tohle chce?
Vždyť já už ani nejsem já…
Díval jsem se na zavěšené klíče od auta a měl jsem nutkání je vzít a jet na letiště sám. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a nakonec jsem vyšel ven.
Nastoupil jsem do auta dozadu a připásal se.
„Budu rád, když budeme na letišti včas,“ řekl jsem jen tiše a otočil hlavu do okýnka.
Nemám náladu se ani bavit a ani se na něho teď dívat. Nemám náladu být teď ani v tomhle autě. Nasedl jsem tu jen proto, aby dědeček neměl zbytečné starosti. Už tak toho na něj za poslední dny musí být víc než dost. Stejně jako toho mám plné zuby já…
Edie
Věděl jsem, že je naštvaný. Dobře jsem cítil i já v sobě, že mu těmi slovy ubližuji, ale on nestojí pevně na zemi. Musel jsem mu to říct, i když riskuji, že mě bude nenávidět. Tušil jsem, že nechce v tuhle chvíli být se mnou, ale jednou si tenhle život vybral a já v tom žiju dýl než on, mohl by mě jednou vyslechnout. Nic mu nenařizuji, jen říkám, jak to může dopadnout. Nezná důsledky a ani nezažil tu nejhorší část Yakuzi. Neví, jak hrozné to může být. Jak strašné je přijít o celou rodinu i když měl hrozné rodiče, měl dědu. Já viděl jejich mrtvá těla, to je mnohem větší bolest, než zrada.
Miluji ho, jen mě někdy ta jeho dětinskost a neuvážené jednání štvou. A to urážení ještě víc, vše mi přijde zbytečné. Nebývám konfliktní typ a nikdy jsem na něj neřval, proč mě jen neposlouchá a mele si jen svojí? Nebo ať mi to naznačí a já budu vědět, takhle jen bloudím ve slepých uličkách, které ani nemají jasný cíl.
Ještě jsem vystoupil z auta a zamkl dům, protože jsem nemínil, aby nás někdo vykradl. Nastoupil jsem zpět, připásal se a vyrazil.
Cesta byla pohodlná, a když jsme dojeli, jen jsem pomohl Charliemu z auta a následoval ho do letištní haly. Snažil jsem se nadhodit úsměv, ale nejspíš by mi to ani neslušelo. Tak jsem se jen o kousek za Charliem zastavil a sledoval ho, jak hledá dědův přílet.
Byl tak nadšený, ani nebylo vidět, že by byl raněný. Ale mě se nějak začala ohlašovat to zranění. Asi jsem to s tím stěhováním přehnal. Chytil jsem se za ruku a mírně ji stiskl, abych přenesl křeč jinam a Charlie nic nepoznal.
Charlie
Než ohlásili dědův přílet, ještě jsem se vrátil k Ediemu, který stál kousek vzadu. Zahlédl jsem, jak si promnul rameno.
„Nechci, abys za mě všechno dělal. Mám ruce a mám nohy. Když budu chtít pomoc, řeknu si o ní. Potřebuješ se dát do pořádku. A taky,“ na moment jsem se zastavil, protože to, co jsem se chystal říct, mě strašně moc žralo. „Přemýšlel jsem a dobře. Nepodniknu nic, co by tebe nebo Harunu mohlo ohrozit. Vyseru se na celou zkurvenou yakuzu, protože toho mám vážně už plný zuby. Jsem zklamaný a to že hodně. Nikdy tohle nezapomenu. A i když tě to bude možná bolet, ale tohle, cos mi řekl doma, mám v sobě natrvalo uloženo, i když nechci, Prostě takový člověk jsem, Edie. Jdu proti svému přesvědčení, potlačím své pravé já. Chceš mít hodného Charlieho? Budeš ho mít.“
Otočil jsem se a šel se postavit k terminálu, odkud právě vycházeli cestující dědova letu.
Nahodil jsem úsměv, ale v momentě, kdy jsem sevřel dědu v objetí, jsem se rozbrečel. Slzy mi tekly po tváři a já je nedokázal zastavit.
Byl jsem strašně šťastný, že přiletěl, ale zároveň jsem se cítil hodně zraněný…
„Copak se děje, Charlie, nemusíš brečet, jsem v pořádku,“ promluvil na mě děda roztřeseným hlasem a pohladil mě po tváři.
„Nic se neděje, dědečku. Jen jsem se o tebe bál a jsem strašně šťastný, že jsi přiletěl,“ vysvětloval jsem své slzy a doufal jsem, že mi uvěří. Otřel jsem si je do rukávu a pak jsem se otočil k Ediemu.
„To je můj přítel Edie,“ popošel jsem k němu a políbil ho na tvář. „Edie, tohle je můj dědeček.“
Nechal jsem je, ať se seznámí, zatím co já jen stál a s rozmlženým pohledem je sledoval.
Edie
Ještě jsem si ho na moment přitáhl k sobě a políbil na tvář.
„Oba moc dobře víme, že ty hodný nikdy nebudeš, Charlie. Miluji tě," zašeptal jsem mu do ucha a ihned zamířil k jeho dědovi.
„Dobrý den, pane Davisi. Moc rád vás poznávám, Charlie mi o vás velmi hezky vyprávěl. Vítám vás v Japonsku," mírně jsem se uklonil a vzal mu kufry, které měl napěchované až k prasknutí.
Došli jsme k autu a odjeli domů. Když jsme dorazili, tak jsem začal mít strach, jestli se mu tu vůbec bude líbit. Otevřel jsem dveře a usmál se na něj.
„Tento dům, nyní patří i vám. Běžte do obýváku, donesu jídlo a čaj tam. Pomůžeš mi s přípravou, Charlie?"
Charlie
Byl jsem opravdu šťastný, že je děda u mě. Srdce mi vyvádělo psí kusy a prostě jsem měl problém ten svůj pocit ukočírovat. Odnesl jsem dědečkovy věci do jeho pokoje, zatím co on šel s Ediem do obýváku. Jeho pokoj měl i jedny spojovací dveře do domu, aby nemusel chodit přes venek. Byly na konci chodby, takže měl svoje soukromí dostatečné. Doufal jsem, že se mu tam bude líbit. Vrátil jsem se k nim.
Ještě jsem prohodil s dědou pár slov, jaký byl let. Byl unavený, ale nadšený. Nikdy neletěl první třídou, a i když cesta trvala dlouho, přesto byla pohodlná a jemu se to nakonec i líbilo.
„Půjdu Ediemu pomoct s večeří. No, uvidíš, kolik toho sníš. Vím, že je už dost hodin. Ale něco málo pojíme a pak půjdeme spát, ano?“
Zašel jsem za Ediem do kuchyně a začal chystat hrnky na čaj. Vytáhl jsem dědův oblíbený Earl Gray, ale pak jsem ho vrátil zpátky.
„Nejspíš by bylo lepší něco na uklidnění. Přece jen má za sebou dlouhou cestu a Earl je hodně silný,“ otočil jsem se na Edieho a čekal, jaký vybere.
Edie
Doprovodil jsem jeho dědu do obýváku a usadil na gauči, kde s ním ještě Charlie něco probíral. Poté jsem zamířil do kuchyně a pustil se do přípravy tácu, na kterém bude jídlo uložené.
Když přišel Charlie, už jsem to měl nastrojené.
„Dáme mu jasmínový a bílý. To bude ideální.“
Vytáhl jsem starou konvici se sítkem a nasypal čaj. Zalil jsem ho horkou vodou a podal Charliemu tác a talířky, aby to odnesl. Vzal jsem příbory a hůlky a taky konvici s čajem a šálky.
Došel jsem ke stolu a vše na něj naskládal. Nalil jsem čaj jeho dědovi a usadil se naproti němu v křesle.
„Prosím, nabídněte si,“ usmál jsem se a vzal si hůlky, abych si nabral sushi.
„Hej… Máš to tu rozsvícený jak…“ ozval se Haruna od dveří, ale zarazil se, když uviděl dědu.
„Dobrý den, o… omlouvám se,“ ukláněl se skoro až k zemi a couval do kuchyně.
Zvedl jsem se a došel pro něj.
„To je můj starší bratr Haruna, to je Charlieho dědeček pan Davis,“ ukázal jsem na něj a Haruna se opět v úklonech klidil do kuchyně.
Starší lidi mu dělali problémy, jeho úcta k nim byla moc veliká. Možná proto, že nás dědeček byl docela krutý člověk.
„Omluvte mě,“ uklonil jsem se a šel za Harunou.
Charlie
„Charlie,“ naklonil se ke mně děda a tiše na mně promluvil. „Já nemám šlechtický titul. Proč se mi pořád klaní? I ten jeho bratr?“
„To je v pohodě. Tady v Japonsku si na to brzy zvykneš. Lidi si tu nepodávají ruce, tak jak my v Evropě, ale zdraví se a loučí úklonem. Neholdují moc tělesným dotykům, pokud to není někdo opravdu známý. Ale starší ženy jsou zato moc přátelské,“ usmál jsem se na něj a pozvedl jedno obočí.
„Ale zdá se mi, jako by se tě Haruna bál,“ dořekl jsem a cítil přitom mírné zadostiučinění.
„Mně?“ nechápal děda.
Jen jsem přikývl a zvedl se.
„Hned jsem tu, dej si zatím čaj. Edie ti připravil jasmínový, aby se ti dobře spalo. Ochutnej. Je opravdu moc dobrý,“ pobídl jsem ho a pak šel za těma dvěma do kuchyně. Na tváři se mi po dlouhé době rozhostil spokojený úsměv.
„Budete tady celou noc? Děda nekouše,“ spustil jsem jen, co jsem vešel do kuchyně. „Je z toho zmatený. Měli byste tam jít, ať se necítí nepříjemně.“
Zastavil jsem se u lednice, vytáhl si vodu a pak šel zpátky do obýváku.
„Ať je to ještě dneska,“ dodal jsem ještě a šel za dědou.
Pak jsem se na ně ještě otočil a když jsem viděl Harunův výraz dodal jsem: „Opravdu dědeček nekouše a je to moc hodný člověk. Tak pojďte prosím vedle.“
Edie
Musel jsem se usmát, jak Charlie vyloženě Harunu provokoval, ale zase on si to zasloužil.
„Jen abys nekecal,“prsknul po něm Haruna, když kolem něho Charlie procházel.
Tak to už mě rozesmálo a já ho přímo narval do obýváku.
Haruna se posadil na křeslo a po chvíli, kdy se konečně odhodlal, si vzal hůlky a začal jíst.
„Vidíš, jak umíš být hodný,“ poplácal jsem ho po hlavě a on se na mě vražedně podíval.
„Vlastně, proč si přišel?“ zeptal jsem se ho, když jsem si konečně užíval Sushi.
„Přišel jsem se zeptat… No… Podívat se, jak se máš,“ zarazil se Haruna, když se podíval na gestikulujícího Charlieho.
Potom mi to došlo, přišel se podívat na Charlieho, něco takového včera říkal. Pak se praštil do hlavy a prudce se na mě otočil.
„Hlavně a na to bych zapomněl, chci vám oficiálně představit Akemi. Prostě se chce seznámit s tebou a tvým… klukem? Asi tak. Je moc milá, opravdu,“ celý se rozzářil, když o ní mluvil a mě se to moc líbilo.
Vlastně jsem ho takhle ještě nezažil.
„Tak já ji určitě rád poznám a ty Charlie?“ podíval jsem se na něj a čekal na jeho odpověď.
„Takže už se chystá svatba?“
„Musíme to stihnout, jinak se miminko narodí bez mého příjmení.“
Zasekl jsem se a podíval se na něj.
„Miminko? Budu strejda? Teda budeme? To je skvělý, mám rád děti,“ usmál jsem se a poplácal ho po rameni.
Charlie
Zůstal jsem v šoku hledět na Harunu.
Bude mít mimino?
Čemu se divím. Však je to normální a proč jsem v šoku, když Harunu sotva znám…
No nejspíš proto, jak se Haruna až doposud projevoval vůči mně. Ale v tuhle chvíli jsem měl radost. Snad i proto, že se konečně ukázal jako normální člověk? Zamilovaný a takový, co se bojí mýho dědy?
A taky – Edie měl radost. Bylo to na něm vidět.
Jen jsem se usmíval a pozoroval ty dva, jak se spolu baví. Ale do té doby, než se dědeček začal tak trochu ošívat.
„Já bych šel už spát,“ ozval se, když jsem se na něj podíval co se děje.
No vlastně, už je spousta hodin.
Vstal a došel k Harunovi.
„Gratuluji mladíku, mít dítě je opravdu radost,“ poklepal Harunu po rameni a pak se otočil na mně. „Ukážeš mi, kde budu spát?“
Rychle jsem vstal, děda se rozloučil a já už ho vedl vnitřním vchodem do jeho části domu.
„Tohle je tvoje,“ otevřel jsem dveře, aby mohl vejít.
Jen se v úžasu díval…
„Je to moc krásné Charlie. A mám východ i rovnou na zahradu,“ přešel k oknu. Pak se vrátil ke mně a objal mě. „Měl jsem o tebe strach. Opravdu jsem si myslel, že tě už neuvidím.“
Teď to byl on, komu se po tváři koulely slzy. Držel jsem dědečka v objetí, ale nejraději bych teď sedl na letadlo a jel do Anglie udělat pořádek jednou pro vždy.
Seděli jsme spolu ještě chvíli, než jsme si trochu povykládali. Ještě jsem ukázal dědečkovi, kde co má a zakázal mu vybalovat věci. To bude mít čas, až se vyspí.
„Ještě ti zítra představím jednoho fajn chlapíka. Je to doktor a říkal, že se na tebe přijde podívat.“
„Ale to není…“
„Dědo!“ zvedl jsem varovně prst, až se usmál. „Je to hodný člověk, umí anglicky a já chci, abys byl v pořádku. Přece jen toho bylo na tebe hodně i s tím dlouhým letem.“
Nakonec jen přikývl, rozloučili jsme se a já se vrátil zpátky k Ediemu a Harunovi.
Edie
Oba jsme se postavili a uklonili, když Charlieho děda odcházel spát.
„Hezké sny, Pane Davisi. Prý, co se první den v novém domě zdá, se i vyplní,“ usmál jsem se na něj.
Když odešli, jen jsem došel do kuchyně pro pivo a donesl ho i Harunovi.
„Jak je mu?“ zeptal se Haruna, když si byl jistý, že nás už děda nemůže slyšet.
„Je v pořádku, ale je naštvaný. Zcela ho chápu a vadí mi, co mu Boss udělal. Nemohl počkat a nechat rozhodnutí na nás? Nepotřebuji si nikoho cejchovat, abych věděl, že je můj a já jeho. Tohle se až příliš dotklo nás obou. Chtěl jsem ho v klidu poprosit o tetování, jako důkaz, že ho fakt miluji, ale takhle? Copak je zvíře?“ naštvaně jsem práskl do stolu, až z něj málem popadaly věci.
„Já vím, tohle se mi taky nelíbilo a Akemi dost řádila. Dokonce si poprvé vyšlápla na Bosse a riskovala i svůj úsměv. Řekla mu, že se chová, jak prase, když ti tohle udělal. Viděla vás totiž, jak odjíždíte a šla se ho zeptat, co se stalo. Prostě si zajistil, že je Charlie označený a nikam nezmizíte. I při prohledávání na letišti prvně zavolají Bossovi, jestli ho můžou pustit. Ani nevíš, jak moc mě to štve, tohle jsem rozhodně nechtěl. Neměl jsem tě sledovat a nechat tě žít, tak jak si byl,“ nervózně si promnul ruce Haruna.
„Minulost je minulost a já jsem rád, že mám svého bratra zpět, tak nekecej hlouposti!“ pokáral jsem ho a poplácal po rameni.
„Takže miminko, jsem za tebe moc rád. Trvalo ti dlouho, než ses do někoho zamiloval,“ usmál jsem se a napil piva.
„Tobě taky,“ vrátil mi hned Haruna a potutelně se pousmál.
„A co mi to dalo práce,“ znovu jsem se zasmál a plácl ho do zad.
Charlie
Chtěl jsem jít za Ediem, ale podle všeho se dobře bavil s bráchou, tak jsem je nechal a šel do koupelny. Zamkl jsem se. Prostě chci mít klid. Svlékl jsem se, sundal tu náplast a raději se na tu věc ani nedíval.
Vlezl jsem do sprchového koutu a pustil na sebe teplou vodu. Bylo mi jedno, co se s tím stane. Třeba ať mi to shnije. Jen jsem se předklonil, opřel se rukama o kachličky a nechal vodu téct na záda tak, aby se jí co nejméně dostalo na břicho.
Stál jsem tam a jen se zavřenýma očima přemýšlel. Všechno se sere. Všechno…
Poprvé od doby, kdy jsem byl zamilovaný do Jeffa, jsem byl schopen se znovu zamilovat. A nejspíš už nikoho jiného milovat nebudu, protože Edie zabírá celé moje srdce.
Ale proč se to takhle zkomplikovalo? Cítím se tu jak ve vězení. Nemůže za to Edie, ale to, co je kolem něho. A on mi teď vzal možnost, jak se s tím vypořádat po svém. Pořád jen Yakuza, Yakuza, jako by nebylo nic jiného, jako by podle něj nebyla možnost jak z toho ven.
Ale ta možnost tu je a já na ni přijdu, i kdyby to mělo trvat třeba několik let. Boss mi za to, co udělal, zaplatí. Jen… bude to trvat déle, protože mi to zkomplikoval Haruna s tím, že si bude brát bossovu dceru a čekají mimino.
Naposledy jsem svým jednáním ohrozil slabocha Jeremiho. Ale ten člověk byl poslední, u koho jsem to udělal, protože jsem myslel jen na sebe a ne na ostatní. Ale teď je to jiné… I kdyby mě to mělo zabít, přijdu na to, jak se zbavit bosse, aby to neohrozilo Edieho a jeho rodinu.
Je mi to už všechno jedno. Prostě mi to v hlavě přeplo a nastavil se mód, který jsem si myslel, že se už nikdy nezapne.
Po chvíli jsem vypnul vodu, osušil se a oblékl. Nechal jsem bráchy, ať si spolu povídají a šel rovnou do ložnice. Lehl jsem si a jen zíral do tmy, dokud se mi nezačaly zavírat oči…
Edie
Slyšel jsem, jak se Charlie sprchuje a potom jde do ložnice, což postavilo na nohy i Harunu.
„Půjdu,“ usmál se a šel ke dveřím.
Vyprovodil jsem ho a rozloučil se s ním. Poté jsem se pustil do úklidu a umyl i nádobí. Vše jsem řádně otřel a narovnal do přihrádek, aby tu bylo čisto. Potom jsem se šel vykoupat.
Jen rychlou sprchu a oblečení jsem nechal v pračce, abych ho zbytečně netahal sem a tam. Potom jsem celý nahý zalezl za Charlie pod peřinu.
Prvně jsem chtěl jen ležet, ale alkohol mi pěkně rozproudil krev a i to, že jsme to nějako chvíli nedělali a asi ani dělat nebudem. Už jen otření o jeho tělo ve mně vzbudilo vzrušení a kamarád se mi hned postavil do pozoru.
Jenže… Vše mě to mrzelo a štvalo. To co se děje… dělo… Že mu to nedochází… Že se zlobí a přitom ohrožuje sám sebe.
Viděl jsem, jak spí a spokojeně oddechuje a nechtěl jsem ho vzbudit. Jen jsem jemně přejížděl po jeho rtech, než jsem ho políbil.
Vím, že je to paličák a někdy až moc horká hlava, ale mohl by pochopit, že mě ohrozí vždy, ať udělá cokoliv.