Charlie
Ležel jsem se zavřenýma očima a snažil se pravidelně oddechovat krátkými nádechy. Uklidňoval se mi tím žaludek a zavřené oči mi ulevovaly od bolesti hlavy. V tomhle momentě jsem vypnul i mozek. Nevěděl jsem, jaký bude jeho další krok, ale každý další scénář nebyl zrovna ideální.
Třásl jsem se zimnicí, přesto jsem byl vnitřně napjatý. Na co čeká? To jako nemá srdce mi ublížit, nebo co? Vážně ho nechápu.
Ale psychologické týrání se mnou nehne. Nejsem takový slaboch…
Po drahné chvíli, kdy jsem počítal, že tam tak v tichosti jsme už pár hodin, jsem nakonec usnul.
Nespal jsem však dlouho, protože mě probudila žízeň. Otevřel jsem oči a hleděl před sebe. V první moment jsem si neuvědomoval, kde jsem, ale když jsem se pořádně rozhlédl, hned jsem měl jasno.
Pomalu jsem se posadil a udiveně zíral na tu deku, kterou mě přikryl. Nechápal jsem. Vážně je divný. Na jednu stranu silácký řeči na druhou stranu udělá tohle. Nejspíš se minul povoláním a měl jít pracovat pro charitu.
Vstal jsem a opatrně jsem došel ke stolku. Spoutané nohy mi dělaly problém, a byl jsem slabý, ale nakonec jsem se opřel o stolek a vzal do ruky tu balenou vodu, co tam on nechal. Odšrouboval jsem uzávěr a napil se. Svlažil jsem hrdlo, trochu mě to osvěžilo. Lehl jsem si zpátky na sedačku. Jeden z polštářů jsem si dal pod hlavu a znovu se přikryl dekou.
Promnul jsem si obličej a v tu chvíli mě zarazily dva fakty. Ruce mi trply, jak se mi zařezávaly pouta do zápěstí a také to, že – a to je hlavní, co jsem nechápal – měl jsem očištěnou tvář od toho hnusu.
Zavřel jsem oči a zatím co jsem přemýšlel, cvičil jsem si prsty na rukou, abych v nich aspoň trochu rozproudil krev.
Myslím, že jsem znovu začal podřimovat, ale byl to neklidný spánek, který provázely ne zrovna příjemné sny.
Edie
V pokoji jsem něco snědl, ale nějak mi nic nechutnalo. Musel jsem v sobě potlačovat dost velikou chuť vlítnout za Charlesem a ukázat mu ihned, kde je jeho místo.
Proč jsem to ještě neudělal? Proč už nekřičí bolestí, jak mu lámu prsty? Proč není jeho tělo pořezané žiletkami? Proč jsem sakra nic neudělal? V čem je on jiný, než ostatní?
Svlékl jsem se a zalezl do postele. Snažil jsem se usnout, ale moc mi to nešlo, pořád jsem se neklidně budil a neustále přemýšlel nad tím, co mám dál dělat. Nakonec jsem se asi v šest hodin ráno sebral a zašel za ním do sklepa.
Otevřel jsem dveře a díval se na něj, jak leží na gauči. V hlavě mi jelo snad tisíc způsobů, jak ho mučit, ale ani jeden se neshodoval s lidskostí.
Došel jsem ke křeslu a sedl si na něj. Díval jsem se na jeho spící tvář a pozoroval, jak se jeho tělo cuká. Podle všeho neměl moc dobré sny.
Charlie
V momentě, kdy se mi zdála jedna nepříjemná věc, jsem škubnul celým tělem tak prudce, že mě to probudilo. Chtěl jsem si prohrábnout vlasy a otřít obličej, jako by mi na něm ulpěla, kdo ví jaká špína, ale trhnutí pout na rukou mě vrátilo do reality. Jen jsem rozmlženým zrakem pozoroval, jak se mi dělají krvavé otlaky na zápěstích.
„Hajzl jeden,“ ulevil jsem si polohlasně, ale vzápětí jsem otočil hlavu, když jsem zaslechl šustot.
Seděl tam. Kdy přišel? To tuhle hru se mnou bude hrát celou dobu? No moc dlouhá zábava to nebude, protože mu tu brzy nejspíš chcípnu.
Nějakou dobu mě budou hledat, budu pohřešovaný a pak mě prohlásí za mrtvého.
Vzpomněl jsem si na dědu. Ještě že je o něj postaráno. Kdyby se mi něco stalo, má zařízený fond… Ale…
Sevřel jsem čelisti k sobě a po chvilce dívání do toho obličeje, co bych nejraději rozkopal, jsem se otočil znovu k němu zády.
Edie
„Podle všeho je ta nadávka pro mě, že?“
Byl jsem tak rád, že se otočil, protože já tolik potřeboval provokaci. Zhnuseně jsem si povzdechl a zvedl se z křesla. Došel jsem na druhou stranu pokoje a zadíval se na dva řetězy, co visely ze stropu. Dříve jsem tu měl pověšené kruhy a cvičil jsem, ale to už je opravdu dávno. Zkusil jsem jejich pevnost a na oba konce připnul jeden pár pout.
Vrátil jsem se k Charlesovi a prudce ho k sobě otočil a potom vtáhl do náruče. Bylo mi jedno, jak se brání, protože to bylo jen kousek a já stejně moc bolest necítím. Donesl jsem ho ke konstrukci a připnul mu pouta k zápěstí. Už měl dvoje na každé ruce a já viděl, jak se mu ty první zarývají do kůže. Když jsem byl spokojen s jeho polohou, tak jsem ho pustil. Stál… Ruce zdvižené ke stropu a tělo napnuté jak luk.
Postavil jsem se mu za záda a do ucha mu zašeptal: „Neumíš se chovat. Uklidil jsem po tobě a ty jsi ještě nezdvořilý… Musíš se naučit chování, protože tě to ještě nikdo nenaučil. Tohle je velmi bolestivá poloha, stačí půl hodiny a budeš žadonit, abych tě pustil. Počkám si…“
Potom jsem od něj odstoupil a sedl si do gauče, abych si vzal noviny a mohl si v klidu číst.
Charlie
„Jdi do hajzlu,“ sykl jsem, když mi promluvil do ucha. To jak mě tam tahal, raději nebudu komentovat.
Kvůli němu jsem se pozvracel, tak ať si nestěžuje, že musel uklidit. Já se sem nezval. Samuru měl v tom baráku podle domluvy být jen pár hodin, kdybych věděl, že se to zamotá takhle, vysral bych se na to.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na pouta. Visel jsem na nich celou svou váhou a bolestivě se mi zařezávaly do zápěstí.
Po nějaké chvíli jsem v prstech začal ztrácet cit. Ruce se mi vůbec neprokrvovaly. Budu tam viset ještě chvíli a samy se mi amputují.
„Ty mi nemáš o slušném vychování co říkat,“ zašeptal jsem se skloněnou hlavou.
I když je to v hajzlu, bolí mě každý sval i kost, nebudu se ho prosit.
Zavřel jsem oči a s myšlenkami na něco jiného, jsem jen tiše trpěl ten jeho pokus urvat mi ruce od zápěstí.
Edie
Jen jsem zvedl pohled od novin a znuděně mlaskl.
„Pravda…“
Zvedl jsem se a stočil noviny do roličky. Pomalu jsem k němu došel. Opřel jsem listy o jeho hruď a přejížděl po ní od krku k bradavkám a ty pěkně podráždil, když se papír o ně třel. Potom jsem klouzal po jeho vypracovaných břišních svalech až k pupíku a pomalu sjel do jeho rozkroku, kde jsem se přitiskl na jeho penis.
Přiblížil jsem se k jeho uchu a znova zašeptal: „Jediné, v čem jsem byl nezdvořilý, je to, že jsem se nepředstavil. Jmenuji se Edie, Charlesi,“ jeho jméno jsem záměrně poválel na jazyku a potom mu do jeho ucha kousnul, až se kapka krve svezla na odhalený krk.
Já mám spoustu času… Může tu viset, jak se mu zlíbí.
Otočil jsem se a zamířil zpět na křeslo a s úsměvem se posadil a znovu rozevřel noviny.
Charlie
Přes bolest ve svalech mi jeho dráždění přišlo spíš jako pohlazení.
Když se však přitlačil na můj rozkrok, mírně jsem sebou cuknul. Je snad teplej?
A v tu chvíli mi to došlo. Přehrál jsem si všechny dny zpětně a bylo mi všechno jasné.
„Když budu chtít náušnici, nechám si ji nastřelit,“ odseknul jsem. „Tvé jméno mě vůbec nezajímá. Pro mě jsi vymaštěná hlava, co je zamilovaná do pánova synáčka. Mladej Tua ti nikdy nenastavil, co? Utřel jsi, co?“ ušklíbl jsem se.
Palčivá bolest procházela všemi mými svaly, jak byly napnuté. Znovu jsem sklonil hlavu a jen pozoroval, jak mi stéká kapka krve z prokousnutého ucha po kůži a zastavila se kousek pod klíční kostí. Začal jsem pociťovat třas a při předešlém pohledu na ruce, které jsem už vůbec necítil, bylo vidět, jak mi začínají modrat.
Začal jsem ztěžka oddechovat, začala se mi točit hlava.
Edie
Hahahahha... On si nedá pokoj… Zajímavý člověk, to se musí uznat. Jenže netuší, s kým si zahrává…
Musel jsem ale uznat, že se mi jeho tělo líbilo čím dál tím víc, což bylo pro něj ještě víc nebezpečné a to jeho odporování mě přímo svádělo. Dělal to snad naschvál? Čeho si myslí, že dosáhne?
„Možná utřel, ale aspoň jsem nemusel jet do jiné země, abych se pomstil člověku, co mi zlomil nos,“ dodal jsem uštěpačně a přehodil si nohu přes nohu a provokativně si olízl rty.
„Podle toho, co se ti po mém doteku ukázalo v kalhotách, si to dlouho nedělal spíš ty, což o něčem svědčí. Jsi v sexu k hovnu? Stačí poprosit a já tě pustím.“
Charlie
Nebudu tomu idiotovi vykládat, že jsem v Japonsku kvůli něčemu jinému. Nebudu se ho prosit. Raději chcípnu.
Ani jsem nezvedl hlavu, abych se na něj podíval. Nestojí mi ani za ten pohled.
„Nepoznáš trenky od kalhot, omezenče. A to co tam je, se ukazuje, jak to má vypadat, když je v klidu. Tobě se nejspíš nikdy nepostavil, když to nepoznáš.“
Začalo se mi dělat zle. Zavřel jsem oči, když se mi před nimi udělaly mžitky. Čím dál hůř se mi dýchalo. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
„Seru na tebe.“
Do svalů, které se mi netřásly, jsem dostával křeče. Studený pot mi stékal po zádech a další mi orosil čelo. Jednotlivé kapky dopadaly na zem, kde se mísily se slinami, které mi stékaly z úst, jak jsem je nedokázal udržet zavřené a i polykání mi už dělalo problémy.
Edie
„Omezený jsi tu ty. Kdyby ses choval jako člověk, nemusel si tu teď takhle být. Pomsta nic neřeší a věř mi, já to znám moc dobře. Chceš vidět, co je to trpět? Nic o tom nevíš. I tohle tě nutí, abys zavíral oči a omdlíval do bezvědomí. To ty jsi slabý. Já tě jen učím, že pokora není špatná věc. To ty jsi nevychovaný spratek, který je zvyklý dostávat vše jak lusknutím prstů. Je mi z tebe zle.“
Zvedl jsem se a odešel z místnosti. V kuchyni jsem si vzal kýbl a nalil do něj studenou vodu. Chtěl jsem se vrátit, ale…
„Edie… Zlatíčko… Proč si nebyl na obědě a i večeři? Snídani ses taky vyhnul. Jsi v pořádku?“ ozval se milý hlas paní Tua za mnou.
„Omlouvám se, mám moc práce,“ odbyl jsem jí jednou větou.
Došla ke mně a za bradu si mě přitáhla k sobě.
„Lžeš mi… No dobře, je to tvoje věc, jen na sebe dávej pozor. Jo a Samuru je v té firmě, má sebou bodyguarda, tak se už nemusíš bát,“ řekla, ale já se teprve začal bát.
Je tam sám a nějaký bodyguard mě nezajímá. Jen já ho dokážu dokonale ochránit.
„Prosím, odvolejte ho. Pojedu pro Samuru sám, pokud dovolíte.“
„Edie? No dobře… Budu ve větším klidu.“
Mírně jsem se uklonil a i s tím kýblem spěchal za Charliem. Celý obsah jsem na něj chrstnul a díval se, jak mu studená voda stéká po těle. Měl jsem tak hodinu, ale potřeboval jsem ho zlomit.
Charlie
„Pokora?“ uchechtl jsem se. „Tímhle si pokoru nezískáš. Jen strach a na ten ti zvysoka seru,“ plivnul jsem na něj, což mi tak problém nedělalo, protože jsem měl pusu plnou vody.
Nějaký zasraný rádoby yakuzák mi tu nebude vykládat něco o pomstě. Nebude mě tu někdo takový vychovávat, když neví, co já sám si zažil.
Řekl, co řekl a to, pokud se z toho někdy dostanu, mu v životě nezapomenu. Nikdy!
Edie
Jak chce… Mě je to jedno. Jeho slova se ke mně stejně nedostanou. Ne od člověka, jako je on. Nejhorší na tom bylo, že mi ho vůbec nebylo líto. Nebo spíš… Prohluboval ve mně touhu si ho vzít… Krutě… Tak jak jsem byl cvičený a vychovávaný… Zvládl by to?
Chtivě jsem si olízl rty a došel až k němu, aby na mě viděl. Chytil jsem ho pod bradou a přiblížil k sobě.
„Kousej a škrábej, ale stejně se nezmění fakt, že jsi jen pes, který štěká, ale nekouše. Je mi jasný, že mě nebudeš poslouchat, protože mě máš v paži, jenže já tebe taky. Je mi jedno, jestli tu chcípneš, to by sis měl uvědomit. A pokud se budeš chovat, jak chci, nebo jen na moment srazíš svoje ego, tak tě jednou nechám jít. Podle toho, jak se chováš ty, se budu chovat i já.“
Usmál jsem se a tentokrát jsem ho kousl do krku, jako další znamení. Potom jsem si šel sednout naproti němu do křesla.
Charlie
Třásl jsem se. Tentokrát vzteky.
Klidně ať mi rve nehty, ať mi láme prsty… prosím… Ale tohle…
Říkat mi, jak se umím nebo neumím chovat, jak se mám naučit pokory, když o mně ten hajzl nic neví. Že mám srazit své ego…
Tohle všechno mi vrací vzpomínky. Ty vzpomínky, které jsem chtěl vymazat natrvalo z paměti. Ať jsem, jaký jsem, ale nikdy jsem se takhle jako on k nikomu nechoval. Nikdy jsem přímo do očí nikomu neříkal, jak se má chovat, jaké má ego, jak se má naučit pokory. Ano, řekl jsem Jeremimu, že se hodí akorát na to, že má roztáhnout nohy, ale byla to pravda. Kdyby ne, neudělal by to, co udělal.
Nenávidím ho… Nenávidím tenhle svět plný pokrytců, kteří se schovávají za hezké úsměvy, a přitom nevíš, co si o nich máš myslet. Já jsem aspoň přímý…
Nenávidím všechno tohle a jediný, kdo mě měl rád, kdo mě vytáhl z té největší špíny a ponížení… ten jediný si zaslouží moji pokoru a úctu.
Nesnáším celý tenhle zkurvený svět. Svět, který mi připravil tolik ponížení, které si on ani neumí představit. Ponížením chce on naučit někoho pokoře. On…
Mravenčení, brnění v prstech ustalo. Necítil jsem vůbec nic. To znamená, že nebude trvat dlouho a nejspíš mi začnou prsty postupně odumírat. Ale už mi to nevadí. Už mě to nebolí. Zvedl jsem hlavu a podíval se na toho člověka, pro kterého už nemám ani žádné přijatelné přízvisko.
„Klidně mě zabij, je mi to jedno. Klidně tu chcípnu,“ ztěžka jsem vyslovil těch pár slov a pak mi hlava padla na prsa, když jsem ztratil vědomí.
Edie
Super… Takže toho fakt moc nevydrží. Je slabý a já s ním ztrácím svůj čas.
Došel jsem k němu a odpoutal ho. Spadl mi do náruče, jak byl mimo. Odnesl jsem ho na gauč, kde jsem ho uložil a poté zašel do lékárničky. Vytáhl jsem potřebné věci a ještě na stolku sebral ručník.
Dal jsem si do úst dva prášky, jeden proti bolesti a druhý na zastavení infekce, pokud se mu dostane do těla. Rozkousal jsem je a trochu se napil, aby měl v ústech víc vody. Nepolykal jsem a nahnul se nad něj. Jednou rukou jsem mu zacpal nos a druhou ho lehce nadzvedl, aby zaklonil hlavu. Natiskl jsem své rty na jeho a zatlačil tak silně, až pootevřel ústa. Celý obsah pusy, jsem mu poslal do krku a on po chvíli spolknul.
Sedl jsem si vedle něj a sundal mu pouta…
Je mimo, takže mi nic nehrozí a stejně nemá sílu cokoliv udělat.
Ošetřil jsem mu ranky na rukou a obvázal fáčem. Nechal jsem je na stole. Nepotřebuje je. Kdyby chtěl, stejně by mě už napadl a to se jednou pokusil a moc se mu to nepovedlo.
Jen jsem zkontroloval okovy na noze a řetěz, aby nemohl ven. Přikryl jsem ho dekou a na stůl mu dal novou vodu.
Už jsem musel jít… Samuru čekal a já nerad nechával někoho čekat. Vrátím se za ním. Určitě…
Neodolal jsem a prsty přejel po jeho těle. Opravdu není k zahození…
Kdy se ze mě stal tak slabý člověk? Proč mu nedokážu pořádně ublížit? Proč? Jiní by se tu už dávno váleli v kaluži krve, tak do prdele proč?
Charlie
Probral jsem se. Chvíli jsem jen tak ležel a hleděl nad sebe do toho klenutého stropu.
Všechno mě bolelo, že jsem byl sotva schopen pohnout rukou. Uvědomil jsem si v té chvíli, kdy jsem ji chtěl posunout, že ji mám volnou. Trochu s obtížemi jsem je obě zvedl a hleděl jsem na ně.
Sundal mi pouta a obvázal mi zápěstí.
Je fakt divný…
Pomalu jsem se posadil a deka za mě sklouzla na zem.
No, tak naděje, že by dostal rozum, byla rázem pryč, když jsem uviděl ty pouta na nohách.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zajímalo by mně, jak dlouho tu jsem. Nemám ani hodinky. Ale musím tu být už druhým dnem. Jen v těch řetězech jsem visel dobře tak několik hodin.
Spustil jsem nohy na zem a pomalu jsem začal vstávat. Ale křeč namožených svalů mě poslala k zemi. Nohy mě neudržely a já se svalil vedle gauče.
Vykřikl jsem, když jsem se prudce zapřel o ruce a ty se mi bolestí hned podlomily a já dopadl tváří na tu tvrdou podlahu. Jako bych měl v prstech zabodaných snad tisíc jehel…
Ale aspoň jsem je neměl už modré. Jen s nimi nic teď neudělám pěkně dlouhou dobu.
Edie
Ještě chvíli jsem se na něj díval a potom jsem odešel. Musel jsem… Samuru čekal. Ještě jsem se v pokoji převléknul do džínů a trička s lehkým sakem a došel k autu. Nasedl jsem.
Po krátké přemlouvání sebe sama, abych se nevrátil za Charlesem a nevzbudil ho, jsem nastartoval a odjel. Cesta byla klidná a ani moc aut na silnici, které by mi překážely. Když jsem dorazil před firmu, Samuru už vycházel ze dveří a naštvaně se na mě díval.
„Přestaň na mě tak blbě civět a nastup do auta, hodím tě k Torresovi," zabručel jsem na něj, protože to jeho civění mě opravdu rozčilovalo.
Nakonec nastoupil a já se rozjel ke Stanově firmě. Jenže…
„Je Charles naživu?" zaznělo z jeho úst.
Málem jsem urval volant, jak se mě to dotklo.
Dobře… Jsem hajzl a ne zrovna hodnej a pár lidí jsem už zmrzačil, ale nezabil jsem. Jen jednou… Ale to nebyla moje chyba. Proč si hned každý myslí, že odkrágluji kohokoliv a nedotkne se mě to?
„Zrovna na něj, by ses neměl ptát. Pokud vím, chtěl ti ublížit, proč tě tak zajímá?" odpověděl jsem mu.
Přesně tak… On ho málem znásilní a ještě se mě ptá, jestli žije? Mít ho v rukách jeho otec, tak by rozhodně nepřežil.
„Já jen... Abys z toho neměl problémy,"řekl mile a mě se sevřelo srdce.
Budu je mít a už je mám, nedělej si o mě starost, Samuru.
„Řekněme, že má, co si zaslouží, a neboj, nezabiju ho, i když jsem chtěl. Zavřeli by mě a to nedopustím, ale až ode mě odejde, bude plazit se po zemi a líbat mi boty," odpověděl jsem mu, ale cedil jsem to přes zuby, jako kdybych lhal.
Dál už cesta probíhala v tichosti a já byl rád, protože se mi o tom nechtělo bavit. Když jsme zastavili, tak vystoupil, ale došel k mému okénku.
„Budeš v pořádku?" optal se mě mile.
Ne… A už se do prdele neptej!
„Budu a nestarej se, spíš se stav u rodičů, aby neměli strach," odpověděl jsem.
Odcházel za Stanem, ale mě nějak přejel nepříjemný mráz po zádech. Jako kdyby se mělo něco stát. Na to jsem měl vždy čich… Nějaký šestý smysl. Vystoupil jsem a zamkl auto. Pomalu jsem šel za ním, ale udržoval jsem si odstup.
Charlie
Myslím, že jsem tam seděl tak dobře další hodinu, možná déle, co já vím. Ale vnitřní tělesné pochody mě donutily zjišťovat, kde bych mohl…
Pohled mi padnul na kybel, který stál o něco dál. Zřejmě ten, ve kterém on donesl tu vodu.
Opatrně jsem vstal, snažíc se neopírat o ruce. Spíš jsem používal lokty. Pomalu jsem se došoural tak daleko, co mi řetěz dovolil. Chybělo mi jen kousek k tomu kbelíku. Klekl jsem si na zem a začal se po něm natahovat. Ač jsem nechtěl, musel jsem ho nakonec přitáhnout špičky prstů. Víc jsem se k němu nedostal. Skoro jsem měl v očích slzy, jak strašně mě ty prsty bolely. Ale konečně jsem si mohl ulevit.
Nechal jsem kybel tak jak byl a opatrně jsem se došoural zpátky ke gauči. Dosedl jsem a hned jsem se svalil na bok. Jsem vyčerpaný…
Zasunul jsem ruce mezi stehna a jemně je mezi nimi sevřel. Příjemné teplo mi do nich proudilo a uklidňovalo to jejich bolest.
Edie
Taky mě můj šestý smysl neklamal, když jsme se blížili k Stanově kanceláři a já uslyšel výstřel, který se tupě rozezněl chodbou.
Zrychlil jsem krok a na poslední chvíli zastavil Samuru, aby neotevřel dveře.
Blázen jeden… Absolutně žádný pud sebezáchovy.
Pootevřel jsem dveře a nakonec je nohou rozkopnul, až bouchly o stěnu. Natlačil jsem Samuru na stěnu vedle bokem, aby nebyl vidět. Vytáhl jsem zbraň z pouzdra připevného na kalhotách a odjistil, abych mohl kdykoliv vystřelit.
„Buď za mnou a mlč!" rozkázal jsem mu.
Na moment mě poslechl, ale najednou se tam vehnal, jak prase na porážku. Jediná možnost byla nabídnout své tělo jako štít. Taky že jsem to udělal a skočil před něj. Ucítil jsem ostrou bolest na hrudi a ta mě tak otupila, že jsem se svezl k zemi.
Charlie
Bolest v prstech pomalinku ustupovala. Ale opravdu jen pomalinku. Když jsem se cítil o něco lépe, rozhlédl jsem se kolem sebe. Nebylo tu nic, co bych mohl použít, abych se z toho dostal. A když už bylo, tak mimo můj dosah. Na ten velký stůl jsem se raději nedíval.
Zvedl jsem se a tentokrát jsem se už nesesunul k zemi. Nohy jsem měl prokrvené a pevnější. Takže jsem už o poznání jistěji mohl udělat pár kroků.
Neustále jsem cvičil prstama na rukách a občas si je opatrně promnul. I to pomáhalo a bolest v nich pomalinku ustupovala. Došel jsem k malému stolku a znovu se napil. Jen teď jsem musel ten uzávěr odšroubovat zubama, protože jsem to jinak nedal.
Zakručelo mi v břiše. Hlad… Tak s tím si nějak poradím. Je to sice už strašně dávno, ale dokázal jsem hladovět i několik dní.
Na chvilku jsem si vzpomněl i na toho Edieho. By mě zajímalo, co teď dělá. Někomu láme prsty? Někoho věší na řetěz a užívá si to?
Ušklíbl jsem se. Kdo ví, co mě ještě čeká, ale rozhodně mu nedám to, co chce. Neuvidí mě padnout na hubu a prosit. Mám svoji hrdost, těžce vydobytou a o tu mě nepřipraví, i kdyby mě měl zabít.
Zatnul jsem ruce v pěst a jen syknul, když mě prsty zabolely.
Edie
Moje tělo se dostalo do mírného šoku a na chvíli jsem i ztratil vědomí, ale probudil mě Samuru, který se mnou dost nepříjemně třásl.
„Neklepej... Se... Mnou... Bolí... To..." vysoukal jsem ze sebe, ale dost to bolelo.
„Tak kam tě střelil... Mluv!" div na mě nekřičel, na raněného… Umírajícího.
„Tady, asi umírám... Políbíš mě?" ukázal jsem na břicho a potlačil úsměv.
Okamžitě mi vyhrnul tričko a zjistil, že jsem si ještě doma preventivně vzal neprůstřelnou vestu.
„Blbečku," křikl po mě a odhodil vedle sebe.
Tak tohle dost bolelo, i když nejsem střelený, tak se i tak neutlumí ten náraz, který i dokáže zlomit kosti. Docela dost to bolelo a on mě ještě hodí na zem.
„Hej... Bolí to... Nemysli si, že když mám neprůstřelnou vestu, tak to nebolí. To jsou kecy. Podívej se,"
Rozepnul jsem si pásy na vestě a odhalil břicho. Už nyní se tam značila dost veliká modřina, která bolela jsem čert.
„Vezmeme tě do nemocnice!"
Asi se posral, ne? Kdo si myslí, že jsem?
„To nikdy! Nemůžu do nemocnice, jsem to, co jsem. Chceš, aby mě zavřeli?"
No, trošku jsem přeháněl, ale polovina z toho byla pravda. Hlavně… Pokud by začali hledat Charlese.
„Na to ti kašlu, co když máš něco zlomeného, nebo já nevím... Třeba máš vnitřní krvácení?"
Začal se Samuru se mnou hádat a já taky zvýšil hlas.
„Stane... Prosím, zavolej Ayanovi, jestli by se nepodíval na toho vola? A... Jsi v pořádku?"
Ha? Kdo se je o něco prosil? Nechci a ani není důvod… Vyležím to.
Kmital jsem mezi nimi očima a naznačoval, že jestli něco udělaj, tak je roztrhnu. Oba…
„Gorilo!“ křikl na mě Stan a já se po něm podíval. „Máš pouta?“
Sráč jeden, co si tak frká? To jeho jsem měl přivázat za ruce ke stropu. Co si myslí? Že jsem jeho sluha?
Vytáhl jsem pouta z kapsy a mrsknul je po něm. Nejraději bych mu je narval do zadku…
Charlie
Po notné chvíli, kdy jsem přecházel malými krůčky sem a tam a snažil se něco vymyslet, jsem se zastavil a zahleděl jsem se na ten velký stůl. Byl v přítmí, ale pár věcí jsem viděl docela zřetelně.
Myslím, že kdyby mi znovu nezakručelo v břiše, že bych na ně nechápavě hleděl ještě dlouho.
Otočil jsem se a došoupal jsem se zpátky ke gauči.
Sedl jsem si a zvedl nohy na horu. Posunul jsem se tak, abych co nejvíc viděl na ty pouta. Další čas jsem trávil tím, že jsem studoval jejich mechanismus a přemýšlel, jak se z nich dostat.
Víc ponižující věc jsem ještě neviděl a nezažil. Být tu připoutaný takhle jako ovce…
Jestli se z toho dostanu, tak tohle mi zaplatí.
Pomalu jsem začal přicházet na to, jak pouta fungují. Jak je dělaný jejich zámek. Kdybych si s tím pohrál, dostal bych se z toho.
Ztratil jsem pojem o čase a jen si hrál s těmi pouty.
Edie
„Připoutej se k němu, ať vás oba daj do hluboký díry, ty nulový IQ," naštvaně jsem ze sebe dostal.
„Nech toho a Stane, zavolej prosím Ayanovi, že jedu k němu. Odvezu Edieho a ty tu prosím počkej na policii. Nebo to chceš řešit jinak? Ty pojď..." okřikl mě Samuru a pomohl mi na nohy.
„Je možný, že jsi sežral prase? Čím se dopuješ?" zabručel na mě a já se pobaveně usmál.
Však jo, jsem proti němu opravdu váhová převaha.
„Proč? Chceš si sáhnout?"
Dodal jsem provokativně a usmál se, čímž jsem si zasloužil trest.
„Kurva... To fakt bolí! Ale pokud chceš, můžeš mačkat něco jiného a myslím si, že vybavení mám slušné."
Odfrknul jsem si a pocítil, jak se mi z rány poprvé dostala krev na povrch.
„Tak jak... Můžu jet Stane? Bude to v pořádku?"
Když mě opřel o stěnu, aby dal Stanovi mobil, jen jsem na ně zhnuseně hleděl. Ano… Štvalo mě to. Já nejspíš nikdy nic takového nezažiju. Ne, že bych chtěl, ale přeci jen…
„Nechceš mi půjčit zbraň? Rád bych to hovado pod tebou dodělal," řekl Samuru a docela mě tím překvapil.
Poprvé jsem v něm viděl jeho otce. Až mě zamrazilo, jak mu byl najednou podobný.
„Díky, Edie,“ zaznělo ze Stanových úst a já jen nevěřícně civěl.
„Jsem ti vděčný, ale tím to končí. Žádný blbý kecy nebo ruce na Samuru, protože jinak budu další, kdo si na tebe vystřelí. A budu mířit na hlavu,“ dodal, čímž mi zase potvrdil, že je to kretén.
Ještě chvilku se Samuru diskutovali, čemuž jsem už nevěnoval pozornost, protože jsem byl opravdu unavený. Ještě že mi Samuru pomohl na sedačku a já mohl dát nohy nahoru, aby bolest na chvíli ustoupila. Až na konec po nějaké chvíli přijela ochranka, která nás odvezla do domu Tua. Ulehl jsem do postele ve svém pokoji a nechal se týrat našim doktorem, kterého ze srdce nenávidím.
Je to opravdu řezník…
Charlie
Pamatoval jsem si, jak se dostat z policejních pout. Tyhle byly trochu jiné, ale zámek měly podobný. Nejspíš byly vyrobeny na zakázku, a ani bych se u Yakuzy nedivil. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, co by se dalo použít na otevření.
Znovu jsem vstal a začal se procházet aspoň po délce, co mi řetěz dovolil. Rozhlížel jsem se kolem sebe, co by se dalo použít na otevření. Něco tenkého, ohebného a přitom pevného.
Nebylo nic, co by se podobalo sponce. Zastavil jsem se u gauče. Chvíli jsem se na něj díval a pak mě to napadlo. Obešel jsem ho a kleknul si za zadní stranu a začal prohmatávat kraje.
Našel jsem to.
Vítězoslavně jsem se díval na místo, kde čalounění bylo připevněno k desce tenkými hřebíčky. Možná by tohle mohlo pomoci.
Usadil jsem se, jak jsem nejpohodlněji uměl a i když mě prsty svinsky bolely, začal jsem se dobývat pod látku a nehty podebírat těsně nastřelený hřebíček pod hlavičkou, abych ho mohl vytáhnout.
Nehty jsem měl polámané, palec a ukazováček jsem měl odřené do krve, ale nevzdával jsem se, i když jsem měl co dělat, abych neřval, jak mě ty prsty bolely.
Hřebíček se konečně trochu pohnul…
Snad bude dost tenký na to, abych se s ním dostal do zámku.
Edie
Když všichni odešli, konečně jsem na Samuru promluvil.
„Musíš ho nakrmit. Zítra bych měl už být schopen to zvládnout sám."
„Koho?" zeptal se vyděšeně.
„Koho asi? Charlese…“ odpověděl jsem mu vzápětí.
„Kde je?" zeptal se pozorněji.
„Opovaž se ho pustit. Víš, co? Prosím tě, ať mu dá něco k jídlu Stan, ten si ho nebude všímat a jen mu to položí na stůl. A je dole ve sklepě," určil jsem jeho pobyt, ale už se mi ani nechtělo pokračovat.
„Co?" Překvapeně vyštěkl Samuru.
Co asi, prostě ho tam mám, no?
„Dojdu tam... Ty si fakt hroznej kretén... Nezdá se ti, že ses do toho pěkně zamotal? Měl jsi ho už pustit," říkal a mezitím mi naléval vodu do skleničky.
„Já vím... Ne, v tomhle máš pravdu, měl jsem ho už pustit... Než... No... Už je to jedno. Musí si projít vším, co jsem mu nachystal, už není cesty zpět."
Převzal jsem skleničku a pořádně se napil.
Ano, už není možnost, jak z té cesty sestoupit, ale udělám teď něco? Jsem zraněný a mám sám se sebou problémy, tak co s ním? Ještě nejedl a já se tam sám nedostanu. Nehodlám tam mít mrtvolu.
„Tak zatím... Zkus se vyspat!" řekl do ticha Samuru a zamířil ke dveřím.
„Nepouštěj ho! Jasný?" rozkázal jsem mu.
„Jo... A neštvi mě!" štěkl znova ke mně a potom odešel z pokoje.
Já? Jak asi? Ležím tu jak mrtvola a jsem rád, že žiju. Ale… Opravdu mě hryzalo svědomí. A to jsem myslel, že ho nemám.
Během chvíle se ale Samuru znovu objevil ve dveřích, což mě překvapilo a zároveň vyděsilo.
Co tu sakra tak brzo dělá? Je něco s Charlesem?
Podle toho, jak držel nože v ruce a celý vypadal vyděšeně, jsem se automaticky zvedl a zamířil pro zbraně, které jsem měl ve skříni. Jednu jsem si vzal a druhou mu dal.
„Víš, jak s tím zacházet?"
„Blbče!" odsekl mi a zkušeně si zkontroloval zásobník.
Charlie
Jak dlouho mi mohlo trvat, než jsem vydoloval ten zatracený hřebíček? Nejspíš dost dlouho. Držel jsem ho mezi prsty a díval se na něj. Tušil jsem, že to nebude jednoduché. Je kratší a pevný. Ten nejspíš jen tak neohnu. Ruce mi klesly k zemi a já se bezradně opřel o zadní stěnu gauče. Seděl jsem na té zemi, a kdybych byl holka, nejspíš bych už dávno brečel.
I kdybych ty pouta otevřel, kam bych šel? Nemám ani oblečení a podle všeho jsem u Tuových v sídle.
Co se stane, když otevřu ty dveře?
Natočil jsem se a přitáhl si přes opěradlo deku. Zabalil jsem se do ní, nehledíc na to, že na ní nechávám fleky od krve z mých dořezaných prstů.
Ať si ji potom vypere. Já se ho o tuhle návštěvu neprosil.
Kdy mě začnou hledat? Hledá mě vůbec někdo? Nejspíš ano, už teď jsem odhadem prošvihl minimálně tři schůzky.
Náhle mě popadl amok a já chytil ten řetěz a vztekle s ním začal škubat.
Musí to povolit! Musí!
Unavilo mě to. Byl jsem slabý a já toho brzy nechal, protože ta zatracená věc se nepohla ani o milimetr. Držela pevně zaražená ve zdi.
Znovu jsem se zamotal do deky a opřel se o sedačku. Vydýchával jsem tu zlost, ten vztek…
Musím se uklidnit…
Náhle jsem sebou trhnul. Zvuk, který se rozlehl celým domem, nápadně připomínal výstřel.
Prudce jsem vstal a podíval se směrem ke dveřím. Jen slabě ke mně doléhal hluk, který však náhle utichnul.
Až na jednu věc.
Dvojí kroky mířící ke dveřím, které mě dělily od svobody…