Edie
„K jednomu mému známému. Je tady jeden z nejlepších krčních a ušních. Nemusíš se bát, je jako já, taky bere muže od Yakuzi. Takže nad jeho modřinami se ani nepozastaví,“ chtěl jsem se ještě na něco zeptat, když se od dveří ozval zvonek.
Pomalu jsem se zvedl a došel k nim, abych je otevřel. Uviděl jsem udýchanou Hanae, jak se snaží mluvit, ale nejde ji to.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se, když mi nepříjemný pocit přejel po zádech.
„Někdo… Pan… Pan Charles… Někdo ho unesl… Nevím… Nevím kdo, ale viděla jsem, jak ho… někdo táhne do auta, potom zmizel,“ říkala zadýchaně a opřela se o futra, aby se ji nepodlomily kolena.
„Pojď,“ dovedl jsem ji ke stolu a posadil.
Natočil jsem Hanae vodu a podal, aby se mohla napít.
„Jak se jmenuje ten doktor,“ zeptal jsem se naštvaně Ayany.
„Je to Goro Kitajima,“ hned mi odpověděl a kmital pohledem ze mě na Hanu.
Hrklo ve mně a krev by v tu chvíli jen těžko někdo hledal, jak jsem byl zamražený v čase. To jméno… Zvedl se mi žaludek a udělalo se mi zle. Snad nebude pozdě…
„Zbláznil ses? Víš, kdo to je? Sakra… Dej mi svůj telefon Ayano a prosím, najdi číslo na Harunu.“ Podíval se na mě nechápavě, a přesto našel to číslo a v rychlosti mi podal telefon.
„No? Co…“ nenechal jsem Harunu dál mluvit. „To jsem já, Edie.“
„Kdo?“
„Neštvi mě, jsem Isamo. Ten tvůj hajzl, nad kterým držíš už roky ochrannou ruku, mi sebral Charlese. Doporučuji ti, abys mi řekl, kde je a nejlépe jel se mnou, nebo si ho najdu sám a zabiju ho, Haruno!“ vrčel jsem do sluchátka.
„Goro? Kdy? Aha… Doktor. Promluvím s ním. Zavolám později,“ odpověděl mi Haruna a složil telefon.
Naštvaně jsem odešel do pokoje a oblékl si věci, co jsem tu měl.
Charlie
Všechno, co se kolem mě dělo, jsem začal vnímat až po nějaké době a velmi okrajově.
Vím jen, že mě vytahovali z auta a táhli do nějakého domu. Pak jsem zase přestal vnímat.
Když jsem se znovu probral, točila se mi hlava a bylo mi zle. Byl jsem slabý a nedokázal jsem pohnout ani rukou. Chtěl jsem si protřít oči, ale něco mě zastavilo. Potočil jsem hlavu a nechápavě zíral na ruce, které jsem měl připoutané k železnému oku, zaraženém ve zdi.
Ležel jsem na nějaké posteli s tvrdou matrací. Byl jsem jen v košili, rozepnuté u krku, a v boxerkách. Vzali mi všechno ostatní oblečení. Neměl jsem sako, boty, dokonce i ponožky. Vzali mi i kravatu…
Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava a dělalo se mi zle od žaludku. Tělo jsem měl slabé, a i když jsem měl nohy volné, nebyl jsem schopen s nimi skoro vůbec pohnout.
Pootočil jsem se, abych se mohl porozhlédnout.
Prázdná místnost. Jen stůl a jedna židle, v druhém rohu postel, na které jsem ležel. Místnost bez oken a jen s jedněmi dveřmi, na kterých nebyla klika. Jediné světlo, které tu bylo, vydávala slabá žárovka, blikající vysoko u stropu.
Ale… tohle už opravdu vtipné není! Chce mě zas někdo převychovat? Ale proč? Co jsem komu udělal?
Pak jsem si vzpomněl, co jsem na tom záchodě naposledy slyšel a polilo mě horko.
To je snad vtip, a pěkně trapný…
Náhle jsem zbystřil.
Za dveřmi jsem zaslechl něčí hlasy a kroky…
Zavřel jsem oči. Snad si nevšimnou, že jsem se probral…
Edie
Nervózně jsem si mnul ruce a chodil sem a tam. Neustále jsem zvedal telefon ze stolu a čekal hovor od Haruny, ale trvalo mu to. Moc dlouho mu to trvalo...
Cítil jsem, jak chce vevnitř vztek explodovat a snažil jsem se nemyslet na to, co mu dělaj.
Charlie… Charlie… Kam ses to dostal. Prostě máš smůlu na Yakuzu.
Ať je to jakkoliv, tak vždy nějakého hajzla potká, stejně jako mě. Kurva… Kde jsi. Budu mrzačit… Tlouct… Ničit… Dokud tě nedostanu a zase nesevřu v náruči.
„To bude určitě dobrý, Isamo. Uklidni se, klid…“ snažil se mě Ayano uklidnit a sevřel mi ruce.
V tu chvíli mi bylo jedno, kdo to je. Chytil jsem ho za košili a přitáhl si ho až k obličeji.
„Goro, je obchodník s kůží, ale lidskou. Prodává lidi na sex… orgány… lov. Je mu to jedno. Ještě mám být klidný?“
Zarazil jsem Ayanu zpět do židle, když se mu rozezněl telefon. Prudce jsem ho zdvihl a čekal na odpověď.
„Jsem dole, tak pojď,“ řekl mi v rychlosti Haruna a já bez rozmyslu šel ke dveřím na chodbu.
„Jdu za Charlesem, dám vědět, až ho budu mít,“ řekl jsem ještě směrem k těm dvěma a zmizel jsem ven.
Došel jsem k Harunově autu, nasedl, a on se ihned rozjel.
„Nezvedá mi to, tak tam pojedeme přímo. Vím, kde skladuje lidi, Charlie tam podle mě bude. Je mi to líto Edie, ale on je prostě zajímavý typ. Neboj, odteď dám zrovna na něj zákaz,“ říkal a já slyšel, tu jeho ironii.
Charlie
Hlasy se zesilovaly a kroky se zastavily u dveří. Docela zřetelně jsem slyšel, o čem mluví.
„Odklidíme ho co nejdříve. Uděláme pár fotek, rozešleme je klientům a pak ho přemístíme. Nemůže tu zůstat. Je to cizinec a mohli by ho hledat. Už jsem domluvený, že ho odvezeme do Osaky a hned jak za něj někdo zaplatí, může si ho přebrat.“
Takže tohle myslí vážně? Vždyť Osaka je sakra daleko!
A proč nad tím teď přemýšlím?
Dveře se otevřely. Malinko jsem sebou cuknul, ale dělal jsem dál, že jsem mimo sebe.
Někdo došel k posteli a zastavil se. Úplně jsem cítil ten pohled.
„Nemá cenu cokoliv předstírat,“ ozval se hlas blízko mého ucha. „Vím, že jsi vzhůru…“
Zatnul jsem zuby a otevřel oči. Díval jsem se do tváře jednoho z těch, co s námi měli schůzku v té restauraci.
„Co po mně chcete?“ zeptal jsem se a snažil se nedát najevo žádný strach. Díval jsem se přímo do jeho očí.
On se usmál, avšak neodpověděl. Narovnal se a jen pokynul rukou. K posteli přistoupili další dva muži. Odpoutali mě a postavili na nohy. Museli mě přidržovat, protože jsem je měl slabé a v jejich rukách jsem visel, jako nějaký paňáca.
„Dejte ho tam,“ ukázal rukou na zeď za mojí hlavou. „Uděláme fotky.“
Dotáhli mě k ní. Chtěl jsem se vzepřít, ale bylo to spíš k smíchu. Opravdu mi jakékoli léky, natož drogy, nedělají dobře.
I přesto, že jsem to nechtěl dovolit, stáhli ze mě košili a připoutali za ruce ke zdi. Visel jsem na nich a okamžitě si vzpomněl na sklepení, kde mě věznil Edie.
„Tak, hezky se usmívej,“ postavil se ten hlavní zmetek přede mne s foťákem v ruce. Ani jsem nestačil nic říct a několikrát mě oslnil blesk. Udělaly se mi z toho mžitky před očima.
„Pořád to není ono,“ mlaskl nepříjemně ten s foťákem. „Už vím!“ vykřikl s úsměvem a podíval se na mně. Kývl na jednoho a ukázal na poslední kousek oblečení, co jsem na sobě měl.
Zavřel jsem oči. Byl jsem úplně v prdeli. Doutnal ve mně vztek a zároveň zoufalství. Z tohohle se nejspíš nedostanu. Už nikdy víc jsem nic podobného nechtěl zažít. Prodávat tělo… Nedonutili mě k tomu ani tenkrát…
Třásl jsem se a ani na jejich povel jsem oči neotevřel. Jen přes zavřená víčka jsem vnímal ten blesk.
Bylo mi z toho špatně. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, a nedokázal jsem se uklidnit ani, když jsem dopadl zpět na postel a oni mi znovu připoutali ruce.
„Komu tě nabídnem?“ ozval se znovu jeho hlas vedle mého ucha. „Pícháš rád? Nebo…“
Něčí ruce mi roztáhly nohy, a on protáhl v ruce můj penis.
„Možná bys byl lepší v něčem jiném?“ zarazil mi prst do konečníku tak prudce, že jsem si prokousl ret, jak silně jsem ho tiskl mezi zubama.
„Myslel jsem si to…“ spokojeně zamručel ten hajzl, když ze mě vytáhl prsty.
„Tak jdeme, rozešlu fotky a pak ho odvezem. Možná do Osaky ani nedorazí.“
Dveře klaply a všechno kolem mě ztichlo. Ležel jsem, v ústech kovovou pachuť krve, pevně zavřené oči, ve kterých mě zaštípaly slzy…
Proč jsem se na všechno raději nevysral a nezůstal s Ediem v posteli? Jak rád bych teď byl u něj a třeba i v těch blbých okovech v tom blbým sklepě…
Edie
Dojeli jsme na podivné místo, na konci města. Když Haruna zastavil, hned jsem vystoupil z auta, jak nedočkavý jsem byl. Ale teď mě zajímalo jedině, kde je Charlie.
„Nespěchej, protože to nejsou tvoji kamarádi z firmy, tohle je Yakuza, ti se s tebou nebudou párat. Pojď za mnou!" Haruna mě chytil za loket a táhl dovnitř.
„Kde to, kurva, jsme?," řekl jsem naštvaně a díval se, kam jdem.
Haruna nic neřekl a dál mě vedl dlouhou uličkou.
Došli jsme k proskleným dveřím, kterými prosvítalo světlo z počítače. Haruna otevřel a oba jsme vešli. Okamžitě se všichni tři postavili na nohy a poklonili se.
„Máte někoho, kdo patří mé blízké osobě, hned přiveďte-" Haruna se zasekl, když uviděl fotky v počítači a snažil se mi zakrýt výhled.
Odstrčil jsem ho, a když jsem je spatřil, najednou mě chytil amok, a dva z nich jsem hned s tvrdou ránou sejmul k zemi.
Nedokázal jsem se ovládat, tak jsem do nich bušil hlava nehlava, a kdyby mě Haruna od nich neodtáhl, byli by mrtví.
„Dost, Isamo, klid,“ snažil se mě uklidnit, ale já byl jak nezastavitelný…
Charlie
Snažil jsem se zhluboka dýchat, ale třas mého těla neustával. Bylo mi chladno, pořád ve mně kolovaly drogy, byl jsem slabý a svíral mě špatný pocit, že jsem úplně v hajzlu. I přesto jsem se snažil vymyslet, jak z toho ven.
Ale vůbec mi to nešlo.
Cokoliv mě napadlo, bylo k ničemu. Je jich hodně a já sám nic nezmůžu. Tak rád bych teď přivítal něčí pomoc. Kohokoli…
Nikdy jsem se nikoho neprosil, ale teď bych to udělal a vůbec bych se za to nestyděl.
Pootočil jsem hlavu, abych si otřel vlhké oči o matraci. Ani polštář mi nedali. Asi abych se v něm neudusil…
Trhnul jsem sebou, když znovu klaply dveře a otevřely se. Dovnitř se prodralo silnější světlo z chodby a ozvaly se kroky mířící k posteli.
„Tak se připrav, pocestuješ první třídou,“ ozval se něčí hlas a na mé tělo dopadlo nějaké oblečení.
„Zkus něco, a přijdeš o tu svou krásnou hlavu. Pořád máš ledviny, které se na černém trhu můžou dobře prodat,“ škubnul mi ten chlápek s rukama. Odepnul pouta z toho železného oka, nechal mi je však na rukách. Chytl mě za ně a prudkým tahem mě zvedl do sedu. „Obleč si to,“ ukázal na nějaké tepláky, které mi teď ležely na klíně. „Na cestu ti to stačí.“
Poodstoupil a s úšklebkem čekal, až si je natáhnu. Zvedl jsem hlavu a podíval se ke dveřím s úmyslem, že jen co se obleču, tak hned vystartuji ven. Jenže v nich stál další se zbraní v ruce.
S vědomím, že z toho se už opravdu nedostanu, jsem chytl tepláky do ruky a začal si je pomalu natahovat. Bylo mi zle a mé pohyby byly nekoordinované. A to jsem si myslel, že odsud uteču…
Vstal jsem, že si je natáhnu na zadek, když se náhle někde z domu ozval hluk. Oba dva se otočili do chodby.
„Jdi se podívat co se děje,“ přikázal ten, co stál u mě. Rychle ke mně přiskočil a srazil mě zpátky na postel. Držel mě za krk a klečel mi jedním kolenem na zádech. „Buď zticha, jinak ti hned zlomím vaz!“ zavrčel na mě.
Jen jsem funěl do matrace a modlil se, aby tohle už konečně skončilo. Chci jít domů. Chci vidět ještě někdy dědečka. Chci jít domů… za Ediem a nechat ho, aby mě sevřel ve svých velkých pažích.
Edie
„Nechej mě! Jen je zabiju! Kdo je bude hledat?" prskl jsem po nich.
„Pane, je dole ve sklepě. Dovedu vás tam," řekl nakonec ten třetí, který mi o chlup utekl.
Najednou se do dveří vřítilo další hovado, které mělo zbraň, tak to mě teprve chytil amok. Haruna mě ještě pevněji sevřel, ale pomalu se klouzal po podlaze, jak se mě snažil zastavit a já i s ním dál kráčel k tomu, co právě přišel.
„Skloň tu zbraň, debile, to je hlavní šéf," zakřičel na ozbrojence ten třetí.
Ten, když si konečně pořádně prohlédl Harunu a posléze i mě v tygří podobě, radši zbraň složil.
Ten třetí se rozešel ke dveřím a já pomalu kráčel za ním. Haruna mě stále přidržoval, a snažil se mě korigovat, abych nezačal běsnit. Moc dobře věděl, jaký jsem, on je totiž stejný.
Už jsem viděl na dálku, že jsou jedny dveře otevřené. Předběhl jsem je všechny i s Harunou, který mi visel na ruce, ale když jsem vešel, tak už mě ani on nemohl zastavit. Strhl jsem ho ze sebe a hrábnul jsem po tom chlapovi, praštil jsem s ním o stěnu pokoje a pomalu jsem mu drtil hrdlo.
„Eddie, dost! Budeš toho litovat, když ho zabiješ," snažil se mě zastavit, ale to teď mohl udělat jen jeden člověk a ten byl na posteli a já na něj neviděl.
Charlie
Kdyby situace nebyla vážná, pomyslel bych si, že je to tu jako na Tokijském letišti. Tolik lidí najednou… Další několikeré kroky se rozléhaly chodbou. Jedny z nich začaly zrychlovat a já bych přísahal, že ten krok, kdy je slyšet, že dotyčný mírně napadá na jednu nohu, znám…
Chtěl jsem se podívat, kdo vběhl dovnitř, ale nemohl jsem ani otočit hlavu, jak mě ten zmetek pevně držel za krk.
Ale náhle tlak na mé tělo povolil a já se konečně zhluboka nadechl.
„Eddie, dost! Budeš toho litovat, když ho zabiješ," známý, i když nenáviděný hlas, mě ujistil, že jsem se nemýlil.
Opravdu to byl on. Přišel si pro mě. Na rozdíl od Haruny mi bylo jedno, jestli toho grázla zabije. Chtěl jsem v tuhle chvíli, aby umřeli všichni. Tak mizerně jsem se cítil. Tak poníženě, jak už dlouho ne.
Ale chtěl jsem cítit, že jsem v bezpečí. Chtěl jsem Edieho…
Zapřel jsem se o ruce a zvedl se na kolena. Opatrně jsem se postavil a konečně si natáhl tepláky na zadek. Udělal jsem krok směrem k Ediemu, ale nohy se mi podlomily a Haruna mě na poslední chvíli zachytil.
„Edie,“ ozval jsem se chraplavým hlasem. „Edie!“ pustil jsem se Haruny a dosedl zpátky na postel.
„Edie!“ křikl jsem na toho běsnícího chlapa a znovu se postavil.
„Potřebuji tě, prosím…“ dodal jsem tišeji a cítil jsem, že nemám daleko k tomu, abych se rozbrečel. Všechno napětí ve mně povolilo, a přesto jsem se roztřásl, jako by mě zachvátila zimnice. Byl jsem tak rád, že přišel… Potřeboval jsem se u něj schovat… Potřeboval jsem, aby mě objal.
Edie
„Edie!“ slyšel jsem Charlieho hlas jako z dálky, ale zastavilo mě to.
Rychle jsem se otočil a pustil toho debila z držení mých obrovských rukou, až dopadl hrubě na prdel. Ještě jsem do něj pro jistotu kopnul jako do odpadu, což on byl.
Došel jsem k Charliemu a vytáhl si ho do náruče.
Nebude už prostě sedět na té posteli, kde… Sakra… Kde… Odporné.
„Charlie, jsem tu. Jsem tady… Už jsi v bezpečí,“ silně jsem ho stiskl a bylo mi jedno, že jsem si nejspíš zase poranil rameno.
Bolest mě nezajímala, jen Charlie. Podebral jsem si ho do náruče.
Nezůstaneme tu už ani chvilku!
„Dobře si zapamatujte tyhle dva, protože jestli se jich jeden z vás jen dotkne, tak potom u mě končíte. Ještě nevím, jak to udělám s Gorou, ale určitě se to dozvíte,“ říkal Haruna a pomalu šel za mnou k autu.
„Co bude s Gorou? Opravdu? Co s ním bude? Jsi vážně magor! Kolikrát tě už zradil? To on tě zaučoval a kvůli němu mám tu jizvu. Proč ještě není mrtvý?“ naštvaně jsem ho peskoval.
„To je jen a jen moje věc, Edie. Neboj, potrestaný bude, ale po mém. Vám jsem se omluvil,“ zasekl se a podíval na Charlieho.
„Teda, omlouvám se, Charlie.“
Tak tohle ho muselo hodně stát, hlavně hrdost.
Pomalu jsem Charlieho posadil na zadní sedadlo a sedl si vedle něj. Vtáhl jsem ho znovu do náruče a začal ho líbat všude po tváři.
„Měl jsem o tebe strach… obrovský… Miluji tě, Charlie,“ šeptal jsem mu do ucha, protože ty slova patřila jen jemu
Charlie
Edie se zastavil a k nohám mu dopadlo něco, co jsem teď těžko poznával. Došel rychle ke mně a vytáhl mě na nohy do své náruče. Jen jsem se k němu tiskl. Držel mě pevně v těch svých silných pažích a mluvil na mě. Ani nevím, co říkal, ale byl jsem rád, že je konec.
Vzal mě do náruče, jako bych nic nevážil a nesl mě ven. Jen jsem se k němu tiskl, protože jsem se opravdu cítil u něj v bezpečí. Nedokázal jsem se přestat třást, ani když mě usadil do auta.
„Taky jsem se bál,“ přiznal jsem tiše, a schoulil se k němu.
Bylo mi už jedno, jak to vypadá. Bylo mi už jedno, že jsem chlap. Prostě to ve mně všechno povolilo a já se nekontrolovatelně třásl a Edieho triko jsem mokřil slzami.
„Su-sundej mi to, pro- prosím,“ zvedl jsem ruce, na kterých jsem měl pouta.
Nedíval jsem se kolem sebe. Nedíval jsem se ani na Edieho, ani na Harunu, který řídil a vezl nás odsud pryč.
Chtěl jsem být jen s Ediem, u mě doma. Cítil jsem, že jsem v bezpečí a jeho objetí a slova mi dokazovaly, že to, co říká, myslí vážně.
Miluje mě…
„Myslel jsem, že se z toho už nedostanu,“ řekl jsem tiše, když auto zastavilo před mým domem. „Myslel jsem, že tě už neuvidím,“ místo abych vystoupil, ještě víc jsem se k Ediemu přitiskl.
Edie
Každé jeho slovo, které řekl, mě ještě víc vytáčelo. Měl jsem chuť se tam vrátit a všechny je zmlátit na jednu hromadu. A ten doktor… Chtěl jsem se zeptat Haruny, ale když zastavil auto, Charlie se na mě ještě víc natiskl s těmi slovy, co mi ještě víc rozbušily srdce.
Jo… Toho stejného jsem se bál i já.
Chytl jsem mu ruce s pouty a pomocí pojistky a univerzálního klíčku, co mi odněkud podal Haruna, jsem mu je sundal a okamžitě hodil do koše. Přehodil jsem přes Charliho mojí mikinu.
„Uděláme to jinak. Půjdu do tvého bytu a řeknu tvé asistentce a Ayanovi, že jsi v pořádku. Sbalím ti nějaké věci a pojedeme ke mně. Máš hodně práce, nebo si můžeš vzít na pár dní dovolenou? Teď to u tebe není bezpečně a u mě ano. Přestěhujeme tě, pokud tedy chceš, do ničeho tě nenutím, jen chci, aby se tě už nikdo jiný nedotkl. Nikdo ti už nesmí ublížit,“ otřel jsem se svou tváří o tu jeho a políbil ho.
Charlie
Konečně jsem měl ruce volné. I když přese mne Edie přehodil mikinu, chytl jsem ho kolem krku a přitiskl se k němu ještě víc, když mě políbil.
„Děkuji,“ zašeptal jsem a pak se otočil na Harunu. „I tobě.“
Bylo mi jedno, kde budu, hlavně že jsem z tama pryč.
„Můžu pracovat z domu,“ pustil jsem Edieho a začal si navlíkat rukávy, abych si mohl mikinu zapnout.
„Léky a hlavně drogy mi nedělají dobře. Potřeboval bych něco na uklidnění žaludku a bolí mě strašně hlava.“ Na potvrzení mě znovu kopnul žaludek a já to musel rozdýchat, abych se nepozvracel v autě.
„Ať ti asistentka dá věci, které potřebuji do práce. Ale,“ zasekl jsem se, „asi všechno zůstalo v té restauraci…“
Opřel jsem se o sedačku a zaklonil hlavu, abych ulevil od bolesti. Přesně jako tenkrát u Edieho ve sklepě.
„Je mi opravdu jedno, kde budu,“ zavřel jsem oči a po paměti našel Edieho ruku a stiskl ji tak, jak mi to má malátnost dovolovala.
Edie
Chtěl jsem odejít, ale když mě chytil za ruku, tak jsem se zastavil a ještě na moment si k němu přisedl, abych ho objal.
„Pošlu Ayanu, aby se na tebe podíval. Měl by nějak odčinit to, ke komu tě poslal, i když to nevěděl,“ políbil jsem ho na tvář a pomalu jsem vstal.
„Hned jsem tu,“ řekl jsem v rychlosti a i s Harunou vyběhl do Charlieho bytu.
Když jsem vešel a Ayano i s Hanou mě uviděli, hned se ke mně rozběhli, aby zjistili, co se stalo.
„Jak je mu?“ ozvalo se sborově od obou.
„Je v autě a není mu moc dobře. Jdi se na něj, prosím, Ayano, podívat.“
Ten na nic nečekal, vzal si kufřík i kabát a letěl ven k autu.
Otočil jsem se zpět na Hanu.
„Máš u sebe Charlieho věci? Ty co měl v té restauraci?“
Ta se na moment zarazila a potom došla k tašce a podávala mi ji.
„Je tam malý notebook, telefon a dokumenty na kterých pracoval. Vzala jsem vše, takže je to v pořádku, nemusí se bát. Jsem ráda, že je v pořádku. Tak já půjdu a mám něco vyřídit v práci?“ zeptala se.
„Ne, to už si zařídí. Moc děkuji Hanae. Jsem rád, že jsi sem přišla, jinak bych ho našel, bůh ví kdy a jestli vůbec. Máš to u nás,“ odpověděl jsem ji a svá slova jsem myslel smrtelně vážně.
„To je v pořádku, taky byste to pro mě udělali. Tak mě prostě pozvete na kafe a pokec,“ usmála se a odešla z bytu i ona.
Rychle jsem sebral cestovku, co jsem našel na skříni a naházel do ní všechno oblečení, co tam Charlie měl. Moc ho nebylo, tak se to dalo. Zvlášť do tašky jsem naházel jídlo z ledničky, aby taky neshnilo, a vyrazil jsem ven. Poctivě jsem zamkl náhradními klíčky z věšáku a kráčel k autu.
Charlie
Seděl jsem se zavřenýma očima a jen okrajově vnímal šum z ulice. Dokonce i v tomhle autě jsem se tentokrát cítil tak nějak v bezpečí.
Trhnul jsem sebou leknutím, když cvakla klika a otevřely se dveře. Vylekaně jsem se díval k těm dveřím a rychle oddechoval.
„Klid, Charlie, to jsem já,“ vecpal se dovnitř Hazuki. „Je mi to líto, nevěděl jsem, že Goro jede v něčem takovém.“ Přisunul se ke mně a položil mi ruku na nohu, aby mě uklidnil. „Edie říkal, že ti není dobře.“
„Špatně snáším léky a oni mi něco…“ ukázal jsem jen na krk, kde mi píchli to svinstvo.
Hazuki mě chytil za hlavu a mírně mi ji předklonil. Svítil si na mě tou jejich extra baterkou a prsty jsem cítil přesně v místě vpichu.
„Máš tam menší modřinu, ale to se ztratí. Nevíš, co ti dali?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Podívej se na mě,“ poručil mi a posvítil mi do obličeje. Ostré světlo mě málem oslepilo. Rychle jsem zavřel oči, když mě z toho ještě víc rozbolela hlava.
„Je mi zle od žaludku,“ řekl jsem a nechal oči zavřené, protože jakékoliv ostřejší světlo mi teď vadilo. „A jsem-“
„Slabý,“ dodal za mě Hazuki. Chytl mě za zápěstí a zkontroloval mi tep.
Ano, srdce mi bušilo tak rychle, že jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi.
„Musíš se pořádně vyspat a hlavně hodně pít,“ schoval Hazuki svoje věci do kabely. „Promluvím si s Ediem. A…“ položil mi ještě jednou ruku na rameno. „Opravdu se moc omlouvám.“
„To je dobrý,“ krátce jsem se dotkl jeho ruky a on už pak vystoupil a šel naproti Ediemu, Harunovi a asistentce, kteří už přicházeli k autu.
Jen jsem se na ně díval a pomalu se svezl na sedačku na ležato.
Chce se mi strašně spát…
Edie
Dohnal jsem bratra a Hanae, když právě docházeli k autu.
„Máš všechno?“ otočil se na mě Haruna a vzal mi cestovku z rukou. „Taky by ses měl šetřit. Podívám se ti na to zranění v klidu doma,“ Haruna zamířil za auto a otevřel kufr.
Ke mně už docházel Ayano a já se zastavil, abych si s ním promluvil.
„Bude v pořádku, jen musí hodně spát a pít. Hlavně už žádné léky. Jeho tělo musí všechno špatné dostat ven a tím se vyčistit. Zítra se k vám hned ráno stavím a podívám se na něj. Bude u tebe?“
„Ano, budu ho mít u sebe. Tak zítra,“ rozloučil jsem se s Ayanou a zamířil do auta.
Ještě jsem na rozloučenou objal Hanu, protože si to zasloužila a sedl si na zadní sedačku, kde jsem si Charlieho uložil do klína.
Po chvíli jsme dojeli k mému domu, a já Charlieho přenesl do pokoje, kde jsem ho uložil.
„Pojď, ještě ti zkontroluji to rameno!“ přikázal mi Haruna a já si sedl do kuchyně na židli.
„Je to dobrý, ani se ti nespustila krev,“ konstatoval Haruna, když mi zkontroloval zranění.
„Děkuji ti za ošetření a hlavně za to, že jsi mi pomohl najít Charlieho, ale…“
Haruna mě zastavil v dokončení věty.
„To nechej na mě. Já vím, co mám dělat. Postarám se o něj. Už jakou dobu ho chráním před jedním šéfem severního křídla, ale je na čase, abych mu ho vrátil. Myslel jsem si, že mu všichni křivdili, ale ne. Je nespolehlivý a další věci, které už prostě nemohu tolerovat. Takže o něj bude postaráno, to se neboj…“ řekl Haruna sklesle a potom mi ránu znova přelepil.
„Zítra odpoledne ti dovezu jídlo. Neboj… Z restaurace a zkontroluji, zda něco nepotřebujete. Tak ahoj,“ rozloučil se Haruna a v rychlosti zmizel pryč z mého domu.
Pomalu jsem se zvedl a došel za Charliem. Spokojeně spal. Byl tak krásný a klidný, jen občas mu ze spánku zacukaly víčka, ale jinak nic. Přisedl jsem si k němu a hladil ho po vlasech.
Charlie
Poslední, co jsem vnímal, bylo, když se otevřely dveře auta a Edie nastoupil a usadil se vedle mě. Nedokázal jsem už udržet oči otevřené, natož něco říct. Spánek mě prostě přemohl a já se mu rád poddal s vědomím, že jsem někde, kde mi nic nehrozí.
Když jsem se probral a podíval se kolem sebe, poznal jsem, že jsem u Edieho doma. Tuhle ložnici znám už dokonale. Každý její detail.
Do pokoje jen prosvítalo světlo z chodby. Chtěl jsem se zvednout, když jsem si uvědomil něčí ruku na svém břiše. Pootočil jsem hlavu.
Edie ležel vedle mě v divné poloze. Byl ještě oblečený. Zřejmě u mě seděl tak dlouho, že nakonec usnul taky.
Zahřálo mě to u srdce. Opravdu jsem z toho měl příjemný pocit. Opatrně jsem ho chytil za ruku a položil ji vedle něj na postel. Přikryl jsem ho dekou, která byla vyhřátá od mého těla, a ještě ho lehce políbil na tvář.
Nejraději bych se k němu přitiskl a pokračoval ve spaní, ale měl jsem náhlý nutkavý pocit, že se musím umýt. Potřeboval jsem ze sebe smýt tu špínu, která se na mně nachytala s těmi jejich prackami a v té hnusné zatuchlé posteli…
Opatrně jsem se zvedal, kdyby se mi udělalo zle, ale bylo to už o něco lepší. Dokonce i nohy mě unesly, i když jsem je měl stále slabší.
První co bylo, tak jsem ze sebe rval ty hnusné tepláky dolů. Hodil jsem je na druhý konec pokoje, abych je neviděl. Kdyby tu byl oheň, hned bych je spálil.
Tiše, abych nevzbudil Eideho jsem se odebral do koupelny. Přidržoval jsem se stěny a přivíral oči, před tím světlem, které v chodbě svítilo.
Pořád mi to ještě vadilo, ale aspoň mě už tak nebolela hlava. Ale ta cesta do koupelny mě naprosto unavila. Vešel jsem do sprchového koutu, pustil jsem na sebe teplou vodu a hned se posadil na stoličku. Opíral jsem se o kachlíky, v ruce houbu a mýdlo, a přesto jsem se nemyl. Jen jsem seděl, nechal na sebe téct vodu a hleděl nepřítomně před sebe.
Opravdu jsem se zamiloval.
Celou tu dobu jsem myslel jen na několik věcí. Nejvíc však na Edieho a na to, jestli ho ještě někdy uvidím. Je možné na někoho tak myslet, když ho člověk nemiluje?
Edie
Tak dlouho jsem u něj seděl, až jsem vytuhnul hned vedle něho. Nechápu, jak jsem si vůbec dokázal lehnout, ale asi jsem se svalil jak dřevo z toho všeho, co na mě padlo.
Probudil jsem se, když jsem uslyšel sprchu z koupelny a zjistil, že je místo vedle mě prázdné.
Posadil jsem se a stáhl ze sebe všechno oblečení. Věděl jsem moc dobře, kde je, a ani jsem se nedivil. Být jim, taky to udělám.
Došel jsem do koupelny a potichu otevřel a zavřel dveře, aby mě neslyšel. Došel jsem ke sprchovému koutu a vešel dovnitř. Když jsem ho spatřil, jak má zavřené oči a jen po sobě nechává stékat vodu, tak jsem neodolal a políbil ho.
„To jsem jen já. Umyju tě,“ zašeptal jsem mu klidně do ucha a vzal mu z rukou houbu a mýdlo. Udělal jsem hustou pěnu na povrchu houby a začal ho umývat od krku dolů.
„Už je ti líp? Chceš udělat něco k jídlu?“ zeptal jsem se opatrně a dál mu omýval jeho krásné snědé tělo.
Charlie
Otevřel jsem oči a díval se na Edieho, jak přede mnou klečí. Chvíli jsem ho nechal, když mě začal omývat, ale pak jsem mu vzal houbu z ruky a odhodil ji na zem. Nahnul jsem se k němu a pevně ho objal.
„Nemám hlad. Asi bych to stejně všechno vyzvracel. Jen bych si dal nějaký dobrý čaj. Mám žízeň,“ opřel jsem si o něj hlavu a spojil ruce za jeho zády, aby mi neklouzaly. Držel jsem se ho a vnímal jeho teplo víc, než teplo ze sprchy.
„Chtěli mě prodat. Fotili mě, zjišťovali… chtěli vědět, jestli rád…“ nedopověděl jsem. Bylo to strašně ponižující, když jsem si na to vzpomněl. Byl jsem vážně jak zvíře na aukci.
Svíral jsem Edieho v objetí a kdybych věděl, že nesklouznu ze stoličky, omotal bych kolem něj i nohy, abych víc cítil jeho tělo, které mi dávalo teď pocit bezpečí. Ještě nikdy mě takhle nikdo nerozhodil. Ještě nikdy… Byl jsem z této nové zkušenosti úplně mimo.
„Strašně moc jsem si přál, aby sis pro mě přišel,“ zapřel jsem se čelem ještě víc o jeho rameno a zavřel oči. „Miluji tě, Edie,“ zašeptal jsem do jeho horké kůže.
Edie
Když mě objal a říkal mi, jak se cítil, moje srdce bilo rychleji, než jsem kdy zažil. Pohlcovaly mě různé pocity, které se prolínaly a všechny bolely. Láska, nenávist v tu chvíli naprosto převzala mé tělo.
Chytil jsem ještě jeho nohy a obmotal si je kolem pasu. Pomalu jsem se s ním zvedl a nesl do pokoje. Ještě cestou jsem jednou rukou hrábnul po ručníkách a vzal je sebou. Sedl jsem si na postel a jeho nechal obkročmo sedět na mě. Ručník jsem mu přehodil přes záda, která se ještě stále chvěla. Byl tak horký a přitom se třepal, jak kdyby bylo mínus deset.
Hladil jsem ho po zádech a tiskl na sebe.
„Už jsem tu, nikdo se tě už nedotkne. Našel bych si tě… I kdyby si byl kdekoliv, tak bych si pro tebe došel. Tomu věř! Moc tě miluji, Charlie, a to se nezmění, pokud budeš se mnou. Jsem dost majetnický a nemluvím o tom, co dělám za povolání, ale nenechal bych tě, aby se ti něco stalo,“ říkal jsem tiše a políbil ho.
„Jednou jsem se s tebou chtěl rozloučit a dokonce jsem přijal, že se nevrátíš z Anglie, ale když ses objevil u Ayany, byl konec mého ovládání. Prostě už jsem byl tvůj…“
Silněji jsem ho objal a políbil.
Charlie
Vážně je pravda to všechno co mi říkal? Lhal by někdo o něčem takovém?
Věřil jsem mu. Každé slovo, které vyslovil, jsem mu opravdu věřil. Přišel si pro mě a málem je tam pozabíjel.
Udělal to kvůli mně…
„Nevěřil jsem, že se někdo do mě bude schopný zamilovat,“ tiskl jsem se k Ediemu.
Vůbec mi nevadilo, jak to může vypadat. Že se chovám jak malá holka. Prostě jsem to potřeboval. Za všechny ty roky on je první člověk, u kterého můžu ukázat své pravé já.
Svou slabou stránku, kterou doposud znal jen můj dědeček.
Objímal jsem ho a pomalu se uklidňoval.
„Ptal ses mě, jestli bych s tebou žil,“ zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí. „Víš, s tím vším jsem si uvědomil, jak moc bys mi chyběl, kdybych odešel. Jestli to ještě platí, nastěhuji se k tobě natrvalo.“
Políbil jsem ho na rty a i přes to, jak mi stále bylo ze všeho zle, jsem se musel pousmát, když jsem viděl výraz v jeho tváři.
„Chce se mi spát, ale dal bych si ještě ten čaj,“ řekl jsem nakonec, abych přerušil to ticho.
Ať už jsem se cítil dobře proto, že jsem u něj, nebo zle kvůli tomu, co se stalo, opravdu jsem byl unavený a měl jsem pořádnou žízeň.
Chtěl jsem se jen napít a pak si lehnout vedle něj, usnout v jeho náruči.
Opravdu jsem se zamiloval…
Edie
„To jsme dva. Častokrát mi to řekli ti na jednu noc, ale nezajímali mě, až ty. Nikdy jsem neměl důvod to někomu říct, protože jsem to necítil, ale s tebou…“ zasekl jsem se, když mi řekl to o tom bydlení.
Co? On… Haaa?
Civěl jsem na něj, jako kdybych byl opařený a nechápal jsem ho. Moje srdce se mohlo štěstím rozskočit a ve mně se odehrával příval všech možných pocitů, které byly rozhodně skvělé.
Pevně jsem ho objal a znovu se s ním zvednul. Došel jsem do kuchyně a posadil ho na linku. Na chvíli jsem ho opustil a obmotal si ten druhý ručník kolem pasu. Natočil jsem vodu a dal jí vařit do konvice. Nachystal jsem bílý čaj s příchutí broskví, který nejlíp zavodní a zalil pytlík v hrnku. Když se řádně vyluhoval, tak jsem mu ho trochu zchladil dvěma kostkami ledu, který se ihned rozpustil.
Došel jsem k němu, abych mu ho podal a znovu jsem se na něj natiskl. Jazykem jsem mu sjížděl po krku a líbal ho na jeho štíhlou linii.
„Jsem moc šťastný, opravdu. Postarám se o to, aby se ti tu líbilo,“ šeptal jsem mu ucha a nosem se o něj otíral.
Charlie
Vzal jsem hrnek do ruky. Čaj byl už jen vlažný, když ho zchladil led. Chtěl jsem se napít, ale Edie se ke mně hned přitiskl a já měl co dělat, aby mi hrnek nevypadl z rukou, které se mi ještě mírně třásly.
„Máš pravdu,“ postavil jsem hrnek na bok, aniž bych se napil. „Jsi majetnický. Nosíš mě po domě jako plyšovou hračku,“ pousmál jsem se a prohrábnul jsem mu vlasy. Políbil jsem ho na čelo.
„Tuhle železnou košili napadl rez,“ ukázal jsem na sebe a mírně se zamračil.
Opravdu jsem se stále cítil špatně z toho, že na mně šahaly cizí pracky a zkoumaly, k čemu jsem dobrý.
Narovnal jsem se a znovu vzal do ruky hrnek a konečně se napil. Spíš jsem pomalu vypil celý jeho obsah. Opravdu jsem měl velkou žízeň.
„Když už jsi v tom, odneseš mě do postele?“ objal jsem Edieho kolem krku a omotal kolem něj nohy.
„Chtěl bych vedle tebe usnout. Prostě jen ležet a spát…“
Věřím, že se mi tu bude líbit. Že Edie udělá všechno proto, aby tomu tak bylo. Jen jeden člověk mi tu ke štěstí chybí…
Nedokázal jsem zabránit zívnutí a omluvně se na Edieho podíval. „Půjdeme spát?“
Edie
Pousmál jsem se a podebral ho oběma rukama pod zadečkem.
„Fajn, jdeme do postele, plyšáčku,“ políbil jsem ho na tvář a zamířil s ním zpět do pokoje. Pomalu jsem ho uložil na postel a sundal z něj ten ručník, co ho ještě kryl. Neodolal jsem a pár polibků padlo na jeho odhalené tělo.
„Co se týká té vesty… Už jsme ji důkladně očistili a až ti bude líp, tak ji ještě kvalitně promažeme a zase bude jako nová,“ odhodil jsem svůj mokrý ručník na zem a ulehl k němu.
„Vím, že nebudeš zcela šťastný, dokud tu nebudeš mít dědečka, ale to taky nějak uděláme, ano?“ věděl jsem, že on je jeho jediná blízká osoba, kterou má rád, takže bez něj nebude volný.
„Půjdeme spát. Dobrou, Charlie,“ pevně jsem ho na sebe natiskl a během chvíle jsem s ním usnul.
Charlie
Nechal jsem se odnést do postele. Bylo to zvláštní, jak mě pořád někam nosil, ale bylo to… příjemné.
Ještě nikdo to pro mě neudělal. A kdo by mně taky unesl. Jen někdo jako je Edie. On se snad už se svaly narodil. Otřepal jsem se, když jsem si uvědomil jeho sílu. Ti co zůstali v tom domě, nejspíš museli na plastiku. Řekl bych, že ani Stanley, který mi zlomil nos, nemá takovou sílu.
Pořád jsem měl v hlavě plno myšlenek, se kterými jsem měl problém se srovnat. Vzpomněl jsem si na Samuru…
Jak se asi musel cítit on, když byl připoutaný k té posteli?
Řekl bych, že i když na to moc nevěřím, tak karma zaúřadovala.
Přitiskl jsem se k Ediemu a jen poslouchal jeho pravidelnému oddechování. Pěkně hřál a já se konečně opravdu cítil milován.
Byl jsem spokojený. Věřím, že to špatné brzy zmizí a nebude mi strašit v hlavě.
Byl jsem silný a zas budu…
Po chvíli tichého přemýšlení jsem nakonec usnul tak tvrdě, že by mně nevzbudilo, ani kdyby vedle mě stříleli z kanónu.