Past - Kapitola 10

Edie
Haruna mě položil na postel v mém pokoji a rychle si vytáhnul telefon z kapsy.
„Jo… Jsem to já… Ježiši… Jo… Je živej… No, tak trochu. Drž hubu a přijeď! Však mi toho dlužíš dost, pokud vím, tak díky mě můžeš píchat s tím svým zajíčkem, tak nepruď… Krvácí… Nejspíš stehy… pořád se neptej a přijeď!“ s posledním slovem zavěsil telefon a došel ke mně.
Sotva jsem se mohl pohnout, ale byl jsem zcela při vědomí.
„Je mi to líto, ale on… Sakra… Promiň,“ Haruna klel a zároveň se omlouval.
Jen jsem mu položil ruku na jeho a podíval se na něj.
„To je v po… V pořádku. Já pravidla znám, on o nich neví. Nezlob se na něj, i když… Rána to byla slušná, co?“ pousmál jsem se a ukázal na jeho lehce krvácející nos.
„Divím se, že nedal do držky mě, potom všem… On zase jako arogantní hajzly vidí nás, nezná, jak to tu chodí…“ nadechl jsem se a rameno mě znovu zabolelo, jako kdyby mi tam zabodal kudlu.
„Já vím… Ale on mě tak nehorázně nasral,“ zavrčel a pomáhal mi sundat tričko, aby mi strhl náplast z ramene.
„Ten s kým jsem mluvil, byl doktor. Je to držka, ale je fakt dobrej. Jak si byl mimo, tak tě dával do kupy,“ dál mluvil a posadil mě.
V tu chvíli zazvonil zvonek u dveří a Haruna spěchal ke dveřím. Otevřel je a já slyšel, jak se s někým baví a oba míří k nám.
„Byl jsem tu kousek…“ řekl mu ten muž, když pomalu vcházel do pokoje.
Jeho tvář mi byla nějak povědomá, jen jsem si nemohl vzpomenout odkud.
„Poblíž? Byl jsi hned vedle v sídle toho vzteklouna, co? Jak tě snáší?“ zeptal se Haruna přátelsky a ukázal na mě.

Charlie
Zbystřil jsem. K domu přijelo auto a vystoupil jeden menší chlápek s kabelou v ruce, která nápadně připomínala lékařskou. Dveře se otevřely a v nich stál Haruna a pouštěl toho druhého dovnitř. Pak se dveře zase zavřely. Sedl jsem si na zem a opřel se o strom.
Ani nevím proč, ale mám pocit, že kdybych teď odešel, že se něco stane a já nevím co. Nebo chci vědět, jestli je Edie v pořádku? Proč vlastně?
Beztak mu jde jen o můj zadek.
A být někde, kde je i jeho brácha, tak to vážně nechci. Takových rádoby šéfů jsem si užil dost v Anglii. Nepotřebuji, aby se mnou jednal stejně jako oni.
Je mi jedno, že je to hlava něčeho, ale měl by si uvědomit, že ostatní jsou taky lidi a jedna věc je poručit udělat nějakou práci a druhá věc je poroučet, jak si mám žít svůj život. Jestli musím sedět, když on poručí, nebo jestli můžu odejít, když já chci. A ještě když to řekne takovým způsobem: „Zůstaň sedět, dokud se nenajíme…“  Jako psovi, když řekne: Sedni a zůstaň.
Kurva! Vytočil mě do běla! A při mé barvě kůže to už je něco.
Místo abych myslel na to, jak je na tom Edie, hlavu mi zaměstnával vztek na Harunu. Mám chuť si jít pro zbraň a jít mu vystřelit mozek.
Ale přesto, se mi do toho vzteku občas vkradla i myšlenka na Edieho. Podle všeho to byl doktor a šel tam kvůli němu. Kdo ví, co se stalo, jak na tom je… Když si vzpomenu na tu ještě nedohojenou ránu v rameni…
Opíral jsem se o strom a stále hypnotizoval ty dveře. Jak dlouho tam ještě budou?  

Edie
„Já se z tebe fakt pominu, Haruno. Co kdybys mi pořád nepřidělával práci?“ povzdechl si ten doktor a došel k mé posteli.
Sedl si vedle mě a opatrně prohlížel zranění. Potom vytáhnul nějakou injekci a píchl mi jí do ramene kousek od toho zranění.
„Ayano… Tohle fakt tak úplně nebyla moje chyba. I když v tom mám prsty,“ naštvaně zavrčel Haruna.
„No, aspoň ti to Isamo vrátil, když ti rozbil nos, že?“ odpověděl mu doktor.
Ayano? Ayano… Ayano Hazuki. Ten se staral o Ei a Samuru, dokonce i o ty dva Anglický parchanty. Tak odsud ho znám. Ale odkud ho zná Haruna?
„O tom mi ani neříkej… Nebo… Se zase nervnu…“ odpověděl mu po chvíli, kdy se nejspíš uklidňoval.
„Nejste vy?“ vysoukal jsem ze sebe směrem k doktorovi.
„Ano, staral jsem se o Pány Tua a Torrese s Huntem. Už jsme se myslím viděli, že? Už dlouho znám vašeho bratra a dlužím mu pár službiček, tak jako on mě,“ pousmál se a vytáhl z kabely jehlu a něco jako nit.
Začal opatrně šít a nezastavil se, dokud mi neudělal čtyři stehy, které konečně zastavily krvácení.
„Moc se nenamáhejte, jinak to zase praskne. Vím, že je těžké se bránit tomuhle hromotlukovi, ale jste zraněný,“ pokáral mě Ayano a zalepil náplastí ránu.
„Tady jsou léky, berte je! Ale nebojte, nejsou to oblbováky, budete normálně fungovat,“ dodal ještě, než se zvedl k odchodu.
Haruna jej odprovodil ke dveřím a já se jen svalil na postel, abych si odpočinul. Nějak mě to po té injekci nebolelo, asi lokální umrtvení, ale konečně to přestalo. Na rozdíl od jiných částí těla.

Charlie
Po delší době, kdy jsem snad skoro usínal, i když byl jasný den, se dveře otevřely. Vyskočil jsem na nohy. Z domu vyšel ten chlapík a za ním Haruna. Stál jsem schovaný za stromy a jen je pozoroval.
Haruna se sehnul a něco vzal do ruky. Nejspíš našel Edieho mobil. Rozloučil se ještě a zmizel vevnitř.
Ten chlapík nasedl do auta a rozjel se k cestě.
Ani jsem nepřemýšlel a skočil do cesty, abych ho zastavil. Dupnul na brzdy a lehce do mě ťuknul. Opřel jsem se rukama o kapotu a v předklonu jsem poslouchal, jak s nadávkami o sebevrahovi vyletěl z auta.
„Jste normální? To má být jako co?! Už vás nebaví život?“
Jen jsem zvedl hlavu, podíval se na něj upřeně.
„Máte pravdu. Nebaví,“ zamračil jsem se. „Chci vědět, jak je Ediemu,“ narovnal jsem se a došel k němu. „Jste doktor, ne?“
„A vy jste kdo?“
„To je jedno, jen mi to řekněte a já zase půjdu,“ poslední slova jsem zachraptěl a já se bezděčně chytl za krk, jak mě to zabolelo.
„Aha,“ povzdechl si. „Je mi to jasné. Vy jste ten, co Harunovi rozbil nos. Kde máte auto? Pojedete za mou, podívám se vám na to a pak vám řeknu, jak na tom Edie je,“ řekl přísně.
„Nevím, kde mám auto,“ mávl jsem rukou někam za sebe. „Jen mi řekněte jak…“ rozkašlal jsem se a do očí mi hrkly slzy, jak moc mě rozbolel hrtan.
Došel ke mně a sundal mi ruku z krku.
„Nasedněte si, prosím, opravdu to potřebuje vyšetřit. Odvezu vás ke specialistovi a pak vás hodím domů. Nebo sem?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Myslel jsem si to. Tak jedeme?“ ukázal rukou a čekal.
Přikývl jsem a nastoupil. Jen co jsme se rozjeli, spustila se lavina otázek. Já jen trpělivě kýval hlavou či vrtěl na nesouhlas.

Edie
Po chvíli se Haruna vrátil a znovu ke mně usednul.
„Tady máš telefon… Stihl mi zdrhnout, takže se o něj nemusíš bát,“ řekl s mírným úšklebkem ve tváři a přikryl mě dekou.
„Spi. Jak vidím, tak sis vzal prášky, tak se vyspi.“
To už jsem skoro nevnímal, protože jsem se opravdu cítil unavený. Z toho všeho… Z Haruny… Z mých citů, které neměly vůbec přijít… Z Charlese… Sám ze sebe…
Jen jsem se zachumlal do deky a usnul.
Měl jsem tak živé sny, které jsem už dlouho neměl. Vlastně se mi už dlouho nic nezdálo, a že bych stál zrovna o tyhle, se říct nedalo.
Byly tam moji rodiče… Charles a Haruna jak ho škrtí. Nejhorší byla ta střela, která ho málem ve sklepě zabila. Já v krvi na ulici. Ve všem byl zmatek a střídalo se to nezávisle na sobě.
Když jsem se probudil, tak jsem byl celý zalitý potem a vše kolem mě bylo mokré. Podle rozsvěcené lampičky, byla tma a Haruna mi ji rozsvítil. Na stolku nechal vzkaz, že musel do práce a jídlo mám v ledničce.
Jediné, co mě tížilo, bylo, jestli náhodou nešel za Charlesem.

Charlie
Hazuki, tak se mi nakonec přestavil, mě odvezl do nemocnice ke svému známému. Ten mi prohlédl krk a s ujištěním, že to není tak zlé, ale nějakou dobu bych měl jíst měkkou stravu nebo pořádně kousat, ať si to nedráždím ještě víc, mě nakonec propustil.
Chtěl jsem mu zaplatit, ale Hazuki mě zastavil. Prý to mám nechat být, a jen na sebe mrkli.
Tak to je fakt divný…
Nasedli jsme do auta a on mě odvezl k mému domu.  Nějak se mi ten chlapík začal líbit. Byl celkem upovídaný, ale co se týká Edieho, tak jsem z něj moc nedostal. Jen to, jak na tom je. Je vidět, že umí držet jazyk za zuby. Nejspíš proto si ho Yakuza zvolila za doktora.
„Nejdete na čaj?“
Podíval se na hodinky, chvilku přemýšlel a nakonec přikývnul.
Myslím, že od tohohle člověka mě čeká menší nebezpečí než od kohokoli jiného. Tak nějak jsem mu věřil. Vyjeli jsme ke mně do bytu a já se rovnou ujal vaření čaje. Hazuki zatím procházel byt a ptal se na různé věci.
„Nevidím tu žádné obrázky, jste sám?“
Přikývl jsem.
„Nemáte nikoho?“
„Mám. V anglii. Jeho fotografii nosím u sebe.“
„Milenec? Otec?“
„Dědeček.“
„A co rodiče?“
„Nemám rodiče,“ odhodil jsem sítko s čajem do dřezu prudčeji, než jsem chtěl.
„Co vás na Harunovi štve? Proč za Ediem nejdete sám, nedomluvíte se někde na kafe nebo na čaj?“
Udiveně jsem se otočil. Jak může vědět…
„Ví, kde bydlím. Pokud by chtěl se mnou mluvit, může sem dojít. Nejsem někdo, koho tahají do cizích bytů jen proto, aby si…“ zmlknul jsem.
Hazuki jen zvědavě pozvednul obočí.
„Tak si pojďte sednout. Znervózňuje mně, když nade mnou někdo takhle postává. Co říkáte? Nebo dobře, postavím se a budeme si povídat ve stoje,“ začal se se smíchem zvedat ze sedačky.
Je fakt divný, ale líbí se mi. Sednul jsem si k němu a nalil jsem nám čaj. Nevím, jak dlouho jsme si povídali a co všechno jsme si řekli, ale než odešel, začalo se venku stmívat.

Edie
Zvedl jsem se a šel se najíst, ale moje tělo bylo tak slabé, že jsem se zřítil zpět na postel.
Sakra… Já se z těch oblbováků fakt pominu…
Jen jsem se opřel o pelest postele a hlavu opřel o zeď. Chvíli jsem se připravoval na to, že znovu vstanu, ale znovu se mi to nepovedlo.
Hlavu mě zaplavily myšlenky na Charlese.
Co dělá? Jak mu je? Jak se dostal domů? Není s ním Haruna? Žije? Haruna… Nemá ani číslo na Charlese, abych se zeptal a podle všeho, dneska se ani nikam nedostanu. Ale… Ani za ním nemůžu přijít. Po tom všem… Prostě to už nejde. Tímhle jsem ho ještě víc přesvědčil o tom, že už ho nikdy neuvidím. Nikdy… Jeho…Kurva…
„Kurva…“ zaklel jsem nahlas a praštil zdravou rukou do stěny.
Vzpamatuj se Edie… Vzpamatuj! Řekl jsem mu všechno, co jsem cítil. Nelhal jsem mu a on se mi vysmál, takže tím řekl všechno. Nechci se honit za vzdušnými zámky, které ani nemají klíč. Pokud by se mnou chtěl být, byl by.
Konečně mi tělo trošku povolilo a já se pomalu a opatrně postavil. Odbelhal jsem se do kuchyně, abych si vzal jídlo. Z nějakého důvodu, mi opravdu bylo divně. Fakt divně… Ne tak jako předtím… Něco se dělo, a já nechápal co.

Charlie
Hazuki se sbíral k odchodu, ale nechal ještě na sebe telefon, abych mu zavolal, když bych potřeboval. A prý se mám stavit za tím jeho kamarádem specialistou za dva dny, ať mi ten krk ještě jednou zkontroluje. 
„Na tohle bude dobrá masáž. Jednoho dobrého znám,“ dotkl se mého krku vzadu a napsal ještě jedno číslo na papír, kterých jsem tam už pár od něho měl. Vyprovodil jsem ho a vrátil se do obýváku. Uklidil jsem ten bordel na stolku, co po nás zůstal po zákuscích a pití. Vzal jsem do ruky papírky, na kterých jsem od něj měl různá čísla a kontakty a chtěl je uklidit do pracovního stolu, když mi jeden z nich zůstal mezi prsty a nějak jsem neměl snahu ho strčit do šuplíku. Věděl jsem co na něm je a ani nevím, proč jsem to po Hazukim chtěl. Ale bez řečí mi to napsal.
Nakonec jsem se oblékl a vyrazil ještě do nočního obchodu. Měl jsem štěstí. Lékárna byla otevřená.
Nakoupil jsem plno věcí, od obvazů, přes náplasti, chladivé pásky a gely, mastičky a různé léky. Byl to pořádný balík. Spokojeně jsem to donesl domů a všechno to zabalil do krabice.
Napsal jsem adresu, kterou jsem měl na tom papírku. Jediné, co mě zarazilo, bylo, že Edie je prostě Edie. Neřekl mi jeho příjmení ani to původní. Jako by se prostě vyskytl. 
Zavolal jsem roznáškovou službu a požádal, aby to Ediemu bylo doručeno ještě dnes. Taky jsem poslíčkovi přidal pár stovek yenu navíc, aby si pospíšil.
Tak to bychom měli. Teď byl čas se připravit na zítřejší schůzku. Ještě jsem si uvařil novou kávu a šel do pracovny. Konečně taky musím něco dělat a nemyslet jen na toho…
Kruci…

 Edie
Čím jsem se blížil k lince, tím hůř mi bylo a zvedal se mi žaludek. Dýchal jsem mělce a bolelo mě na hrudi, jako kdyby se blížil infarkt. Něco bylo vážně špatně a telefon jsem měl v pokoji. Pomalu jsem otočil kroky a vracel se do pokoje, když jsem upadnul na chodbě na zem a jen ležel. Jako kdyby moje tělo přestalo fungovat. Nedokázal jsem ničím pohnout, což bylo u chlapa, jako jsem já, divný. Jen jsem byl tváři na zemi a moje tělo se jen lehce nadzvedávalo, jak jsem dýchal.
Oči se mi klížily a já je nedokázal udržet otevřené.
Uslyšel jsem zvonek a z posledních sil, jsem na toho za dveřmi zakřičel, aby vešel. Díky bohu mě vyslyšel a během chvíle mě otočil na záda… Dál jsem nic nevnímal, protože jsem nebyl schopen udržet se vzhůru.
Cítil jsem, že mě někdo někam veze a Harunův i Hazukiho hlas, když byli oba u mě, ale nechápal jsem, co se stalo.

Charlie
Konečně jsem ležel ve své posteli. Do práce všechno nachystáno, osprchovaný a spokojený.
Ležel jsem a zíral do tmy. Většinou usnu hned. Ale tentokrát to jaksi nešlo.
Časový posun…
Přepracování…
Nervy a rozčílení ze zítřejšího obchodu, na kterém mi dost záleží…
Nervy a rozčílení z toho, co proběhlo během dne…
Nervy z toho, že jsem v posteli sám…
Myšlenka na to, že jsem vedle Edieho usnul téměř okamžitě, mě zabíjela. Ne vedle něho, ale pod ním. S ním… S příjemnými pocity po prožitém sexu. V objetí…
Do hajzlu! Jsem úplně v prdeli. Proč myslím zrovna na něho, když nemusím?
Proto, že s ním jediným jsem usnul, zatím co jiné jsem hned po sexu vykopnul z postele a bylo mi jedno, kolik je hodin? Proč zrovna na něj, když mě vlastně donutil zůstat, i když jsem nechtěl?
Nesnáším to… Nechci na to myslet.
Zavřel jsem oči a doufal jsem, že usnu aspoň na chvíli, a nebudu mít ráno kruhy pod očima. Stačí, že mě bolí krk. Opravdu budu muset zajít za tím masérem. Zavolám mu hned zítra…

Edie
„Slyšíš mě? Můžeš otevřít oči?“ mluvil na mě Ayano a já se pokoušel rozeznat i druhý hlas, který se ho neustále na něco ptal.
„Pomalu jsem od sebe rozlepoval víčka a cítil jsem, jak jsem těžký. Jako kdyby na mě ležel asi sto padesáti kilový kámen a já se nedokázal zvednout.
Slyšel jsem nějaké přístroje, které kolem mě pořád cvakaly a pípaly. Ten zápach dezinfekce, která se používá jen v lékařství, mě přesvědčila, že rozhodně nejsem u Haruny a proto jsem se ještě víc snažil probudit.
Když jsem se na ně konečně škvírkami pootevřených očí podíval, Ayano i Hazuki si oddechli. Cukl jsem sebou a pokoušel se vstát, ale bylo to beznadějné, byl jsem opravdu slabý. Harunova ruka mě zatlačila zpět do matrace a potom se stáhl zpět na židli, která byla hned u mé ruky.
„Jen v klidu. Nenamáhej se a lež!“ řekl na mou nevyslovenou otázku Haruna.
„Měl jsi menší selhání nervového systému. Musel jsem ti vyčistit krev, tak jsi napojený na přístroj, aby se ti z těla dostaly léky. Haruna neodhadl dávky injekcí proti bolesti a dával ti toho víc. Tím pádem, když jsem ti dal normální dávku léků, které byly na jiné bázi, tělo se ti dostalo do šoku. Vlastně jsi byl předávkovaný. Jsi u mě v ordinaci a ještě nějakou chvilku tu budeš, protože tě musím dát do pořádku,“ vysvětloval mi Ayano a kontroloval hadičky.
Haruna vstal a odcházel někam na chodbu, tak jsem zůstal s doktorem sám. Chytil jsem ho za ruku a upřeně se na něj zadíval, co mi to můj stav dovolil.
„Cha… Char… Les…“ vysoukal jsem ze sebe a v ústech jsem měl naprosto sucho.
Jen se usmál a poplácal mě po ruce.
„Řeknu mu, kde jsi. Neboj se…“ odpověděl mi a já během chvíle zase únavou vytuhnul.

Charlie
Moje asistentka je prostě k nezaplacení. Věděla, že přijedu a že máme schůzku a už v osm hodin klepala na dveře. Než jsem se připravil, nachystala mi snídani a uvařila kafe. Jako bych měl doma manželku. Seděl jsem u té snídaně a kousal něco, co jsem nevěděl pojmenovat. Chutnalo to dobře, ale Edieho sladká omeleta byla přeci jen lepší.
„Co to máte?“ chtěla se mně asistentka dotknout, ale já uhnul a jen jsem si spravil límeček, abych skryl otlaky a přitáhl si kravatu.
„Nic, jedeme. Za půl hodiny máme být na místě.“
Vyšli jsme ven, nastoupili do auta a rozjeli se na smluvenou schůzku.
Můžu říct, že jsem tím zabil polovinu dne. Neměl jsem ani čas myslet na cokoli dalšího. Budoucí obchodní partner byl docela těžký protivník, ale nakonec jsme došli k uspokojivému závěru na obou stranách. Spokojeně jsem zasunul nové smlouvy do připravených složek.
„Zajdeme si na oběd?“ zeptal jsem se asistentky.
Zavrtěla hlavou a omluvila se, že ještě musí zpátky na firmu a pak spěchá domů, protože má už něco domluveno. Normálně se přitom červenala. Nejspíš má novou lásku…
Rozloučili jsme se a já najednou nevěděl co dál s načatým dnem. Stál jsem u stanoviště taxíků, protože asistentka odjela firemním vozem, a přemýšlel jsem, jestli jet domů nebo ne.
Masér… Napadlo mě to z ničeho nic. Vytáhl jsem lístek s tím číslem a hned ho vyťukal na telefonu.
Vzala to nějaká žena, která mi po mém dotazu, zda můžu přijet, nadiktovala adresu a že prý můžu dorazit hned.
Nasedl jsem do taxíku a udal cíl cesty. Dojeli jsme asi za 15 minut před menší budovu. Zaplatil jsem a vystoupil. Už jsem chtěl zazvonit, když se náhle dveře otevřely a já s otevřenou pusou hleděl na menšího chlapíka s dobrosrdečným úsměvem.
„Hazuki?“

Edie
Nevím co se se mnou dělo dál, jen jsem vnímal, jak mi Haruna dává pít a Ayano mi kontroluje hadičky. Cítil jsem i mírnou bolest, když mi konečně tlustou jehlu vytáhl z ruky a zalepil ranku náplastí.
„Napij se pořádně, jinak budeš dehydratovaný. Máš sice v ruce i kapačku, ale takhle je to větší jistota,“ nařídil mi Ayano a Haruna mě pomohl zvednout do sedu, abych se pořádně napil.
Nakonec jsem do sebe obsah té sklenky dostal a zpět se uložil na postel.
„Za chvíli by si měl už víc vnímat, musí zabratl léky, co jsem ti dal do kapačky. Tyhle už nebudou mít vedlejší efekt,“ upokojil mě a přikryl dekou.
„Pojď Haruno, dáme si kávu a potom už konečně odjedeš domů,“ pokáral Ayano Harunu.
„To mě jako vyhazuješ?“
„Ne, ale už tu nejsi potřebný a tvůj bratr potřebuje spát. Běž hezky pracovat a doraz až zítra. Postarám se o něj, nebo ti mám zopakovat, kdo ho sem dostal?“ peskoval ho Ayano a bratr přijímal.
Nakonec se dveře zavřely a oba za nimi zmizeli. Zůstal jsem sám a znovu se mi klížily oči, takže jsem usnul.

Charlie
„Pojď dál, zrovna pijeme čaj. Sestřička říkala, že přijedeš,“ ukázal rukou dovnitř a ustoupil, abych mohl vejít. Přes malou předsíňku jsem vešel rovnou do prostorné, špičkově vybavené ordinace.
„To je vaše?“ ukázal jsem rukou, ale ta náhle zmrzla v pohybu, když jsem opsal vzdušnou čáru a na konci ni byl…
Haruna vyskočil na nohy a přísahal bych, že začal funět jako býk. Už se rozešel přímo ke mně a já bezděky couvnul. Vzápětí jsem se vzpamatoval a narovnal jsem se a sevřel ruce v pěst.
„Potřebuješ další ránu?“ zavrčel jsem na něho.
„Ty!“ vykřikl a chtěl už vystartovat. Ale v ten moment ho zastavil Hazuki.
„Okamžitě si sedni!“ poručil mu tichým, přesto však přísným hlasem. „Tady se rvát nebudeš. Málem jsi mu rozdrtil hrdlo, to ti nestačí?“
„Ne! Za to co udělal, jsem ho měl zabít!“ vztekle odfukoval, ale zůstal stát na místě.
„Omlouvám se, přijdu jindy,“ povolil jsem sevřené pěsti a otočil se k východu.
„Ne, zůstaneš tady, podívám se ti na ten krk. A ty se zklidni. Tam je židle,“ ukázal Harunovi ke stolu.
„Seru na tebe! Počkám vedle, až tenhle odsud vypadne,“ ukázal na mě výhružně prstem. Otočil se a zamířil k druhým dveřím, za kterými s prásknutím zmizel.
„Sundej si košili,“ ukázal mi Hazuki na lehátko. „Lehni si sem.“
Váhal jsem, ale jeho pohled jasné říká, že je rozhodnutý se mi na ten krk podívat, i kdyby mi měl skočit na hřbet. No doktoři se nezapřou. Měl prostě jakousi vrozenou autoritu a mě ani nenapadlo neposlechnout. Svlékl jsem si košili a lehl si.
Za chvíli jsem ucítil příjemně teplé a měkké ruce na svých zádech, jak postupně prohmatávají mé svalstvo až ke krku. Jen jsem přivřel oči a užíval si tu příjemnou masáž.

Edie
Slyšel jsem prásknutí dveří, které mě probudily. Otevřel jsem oči a podíval se na tu osobu, co sem vklusala jak bizon na prérii.
„Nech mě spát Haruno!“ naštvaně jsem zavrčel.
„Promiň, jen tě jdu zkontrolovat a jdu,“ odsekl mi a bylo vidět, že se kvůli něčemu ovládá.
Došel ke mně a ještě se podíval, jestli mi nic nechybí a potom zamířil znovu ven ze dveří.
Slyšel jsem, jak křičí.
„Jdu do práce, na tohle nemám čas. Beztak si to udělal naschvál, co? Jsi fakt kámoš, Ayano. Příště se rozmyslím, než ti pomůžu a než pomůžu i jemu a dotáhnu mu tohohle… Nebudu se vyjadřovat. Tak čau, a kdyby tě to přičmoudlíku zajímalo, tak je vedle v pokoji, myslím, že to slyšel i on. Tak sbohem,“ naštvaně práskl s vchodovými dveřmi.
Kdo že tu je? Přičmoudlíku? Dotáhl? Charles? Co by tu dělal? Asi jsem jen špatně slyšel.
Natáhl jsem se pro skleničku a napil se vody.
Stejně mne neopustily myšlenky na Charlese, který mi začal docela chybět. Bylo by hezké tu mít někoho, kdo by mě v tuhle chvíli podržel.

Charlie
Hazukiho ruce se na moment zvedly, když Haruna proletěl ordinací. Otočil se po něm a já zahlédl, jak se zamračil. V ten moment ale do mne taky vjela zlost. Popadl jsem první věc, co ležela vedle lehátka na stolku a mrskl jsem to po Harunovi. Jenže on v té chvíli za sebou prásknul dveřmi.
Po ordinaci se roznesl štiplavý smrad desinfekce a sklo se rozletělo na spoustu kousků. 
„Sakra, už vás mám tak akorát dost!“ zaklel Hazuki a naštvaně se zvedl. Vyskočil jsem z lehátka, rozešel se ke dveřím a cestou jsem popadl koš.
„Promiňte, nechtěl jsem, ale když on mě tak nasr- No, naštval. Chová se ke mně jak k nějakému smetí,“ brblal jsem a opatrně jsem začal sbírat rozbité sklo.
Hazuki už ke mně šel s kýblem a hadrou, ale než se stihl sehnout, aby mi pomohl, vletěla dovnitř sestřička, a když to viděla, začala nadávat jak špaček.
Podívali jsme se s Hazukim na sebe a raději se klidili bokem, protože ona s tím mopem vypadala děsivě.
„Pojď se mnou. Uklidíme se, než se to dá do pořádku,“ postrčil mě k těm druhým dveřím. Poslušně jsem raději šel, abych nedostal hadrem přes pusu.
Prošli jsme krátkou širokou chodbou k dalším dveřím.
„Tady můžeš počkat, přijdu pak pro tebe,“ řekl Hazuki, strčil mě dovnitř a hned za mnou zavřel dveře, aniž by vešel dovnitř.
Zůstal jsem stát jak přimražený. Díval jsem se na tu pomalovanou horu svalů na posteli a najednou mi došly slova. Prostě jsem zmrznul a jen se na něj díval.

Edie
Neustále mi v hlavě vrtalo, jak to Haruna myslel a taky, jak na tom Charlie je?
Po chvíli jsem se převalil na bok tak, že jsem byl zády ke dveřím a díval jsem se do okna. Bylo mi o poznání líp, ale že bych se zvedl, bylo stále nemyslitelné. Pozoroval jsem, jak si venku vítr pohrává s květy Sakury a úplně jsem cítil tu vůni čerstvého vzduchu.
Klid… Jenom ten klid… Možná už potřebuji začít žít. Co jsem doposud chtěl, se nějak změnilo. Mám být zase Edie? Bude to jednodušší… Pro všechny.
Najednou jsem uslyšel hlasy, které se ozývaly z chodby a pomalu se přibližovaly k mému pokoji. Neotočil jsem se, jen jsem vyčkával.
Vzápětí někdo otevřel dveře a zase zavřel. Jenže… Něčí kroky se ozvaly od dveří a potom snad zamrzly v chůzi. Slyšel jsem ten známý dech a bušící srdce, které ozvučily celou místnost.
Byl to on… Charles. Nejhorší bylo, že to moje srdce začalo být stejně šíleně, jako jeho.
Tak co? Půjdeš blíž? Ale proč, však mě nenávidíš. Proč jsi tu? Jasně jsem řekl, uteč!

Charlie
Viděl jsem ten jeho nepatrný pohyb, avšak zůstával dál otočený ke mně zády. Mohl jsem si detailně prohlédnout jeho tetování, tečku po tečce, čárku po čárce. Byl přikrytý jen do poloviny těla, jako by byl někde na Sahaře. 
„Jestli ti Haruna kvůli mně ublížil, je mi to líto,“ ozval jsem se tiše. „Nechtěl jsem to, ale už mě pěkně sere. A to že maximálně.“
Edie se stále neotáčel. Povzdechl jsem si, chtěl jsem si reflexivně poupravit košili, ale uvědomil jsem si, že ji mám u Hazukiho v ordinaci.
Půjdu se obléct. A půjdu domů. Tady nemám co dělat. Edie nemá zájem o někoho, jako jsem já. Jen mu nastavit zadek, to by šlo.
„No, brzy se uzdrav,“ jen jsem se dotkl peřiny v místě, kde měl zabalené nohy a pak se otočil k odchodu. Nevím, proč na něho pořád myslím. Je to zbytečný. Možná bude lepší s ním mluvit, až bude zdravý. Evidentně mu není do řeči.
„Musím jít uklidit ten bordel, co jsem Hazukimu udělal v ordinaci,“ chytl jsem za kliku a otevřel dveře. „Když budeš mít chuť na… prostě se zastavit, víš, kde bydlím.“

Edie
Po jeho slovech jsem se prudce zvedl do sedu a jaksi zapomněl na to, v jakém stavu jsem.
„Kurva… Zasranej Haruna!“ zaklel jsem nahlas a upravil si polštář, aby se mi líp sedělo.
„No…“ vrátil jsem se k Charlimu. „Nechceš tu chvíli zůstat? Pokud teda nemáš něco na práci. Nechci tě zdržovat,“ až teprve nyní jsem se na něj podíval a trochu nadzvedl obočí.
„No… Asi máš trochu jinou práci,“ ukázal jsem na jeho polonahé tělo a usmál se.
Jo jasně, určitě přišel za mnou, to je blbost. Někde si užíval a potkal Harunu, nebo Ayanu a tady měl schůzku s milencem. Nebo já nevím, přestávám racionálně uvažovat.

Charlie
Chvilku jsem přemýšlel nad návrhem zůstat. Proč ano a proč ne. Bylo to fifty fifty.
Pustil jsem nakonec kliku a popošel blíž k posteli. Přitáhl jsem si židli a v dostatečné vzdálenosti jsem si sednul. Zkřížil jsem ruce na prsou a jen si Edieho prohlížel. Všiml jsem si nového obvazu na rameni. Nejspíš mu ho Haruna pochroumal.
„Promiň, nedonesl jsem ti žádný dárek. Ani pomeranče. Nevěděl jsem, že se rozhodneš ležet v posteli u doktora. Je to nějaký nový druh welnesu?“ pousmál jsem se a pak jsem ukázal na kapačku. „Potřebuješ se napít? Seženu ti flašku něčeho silnějšího. Třeba vodku?“ 
Opřel jsem se a hodil nohy na kraj postele.
„Když se někdy stavíš, něco k pití by se našlo…“  

Edie
Díval jsem se, jak si sedá a dokonce ten jeho vyzývavý pohled,
To se mu to machruje, když není v posteli a na přístrojích.
„Stačí, že jsi došel ty. I když omylem,“ nadzvedl jsem obočí a zkontroloval si kapačku, kolik mi toho ještě zbývá.
„Jo… Konečně relaxuji a na zádech, většinou tu možnost nemám,“ sjel jsem pohledem od jeho krku k rozkroku.
„Pití? Já snesu dost, ale ty…“ pousmál jsem se a sykl bolestí, když jsem se omylem dotkl ramene.
Začal jsem se natahovat po pití a nebylo to zrovna snadné, hlavně když jsem nechtěl ukázat slabost.
„No… Spíš mě zajímá, proč si přišel polonahý? Provokace? Doktora? Spletl sis pokoje?“

Charlie
„To má být výslech?“ povzdechl jsem si. „Hazuki si mě objednal na striptýz u tyče, ale vyrušil nás Haruna,“ zamračil jsem se. Zvedl jsem se, když jsem viděl, jak se natahuje pro skleničku a podal mu ji.
„Máš krátké ruce?“
Posadil jsem se zpátky na židli a znovu založil ruce na prsou, abych neměl nutkání se ho dotknout. Vidět ho, jak mi tu tak leží, jako maso na talíři… Co všechno by se s ním dalo dělat. A podle toho, jak je mimo, nejspíš by se ani moc nebránil. Pohledem jsem sjížděl jeho tělo, i tu část schovanou pod peřinou a v duchu si představil, kde končí jeho vytetovaný drak.
Zatraceně. Mírné zalechtání kolem žaludku a mravenčení v rozkroku mě probralo.
„No, vidím, že ty se taky chystáš na striptýz. Jdu se oblíct, ať tě to nedráždí. Tak se měj, a jestli budeš marodit dlouho, tak se stavím a donesu ti pomeranče,“ otočil jsem se a rychle vyšel z pokoje. Zavřel jsem za sebou a opřel se v předklonu o stěnu vedle dveří, abych se vydýchal a uklidnil, než se vrátím za Hazukim do ordinace.

Edie
„Ne, spíš výsměch, ale opačným směrem…“ odsekl jsem a vzal si od něj sklenku s vodou.
„Já a striptýz? No jasně… Copak, toužíš vidět, kde mi končí tetování?“ usmál jsem se a napil.
Chtěl jsem mu říct, že se nemusí namáhat, že se tu dlouho nezdržím, ale prostě mi to nešlo přes rty. Ani slovo se nedostalo s mých úst a já se jen víc opřel o polštář, když odešel.
Šel pryč? Dlouho tu nezůstal. Vlastně jo… On má svůj život a já do něj prostě nepatřím. Nebudu se litovat, není proč. Věděl jsem od začátku, že to bude mít takhle. Nejsem pro něj nic. Jen ten, co mu ublížil, několikrát ho ojel a on mu touží zničit život. Proč jsem se vlastně tolikrát pokusil zachránit jeho život? Proč? Jsem debil a nějak jsem změknul, asi fakt stárnu.
Zase jsem byl sám a nějak na mě dolehla únava z léků. Jenže…Když jsem chtěl usnout, tak to prostě nešlo. Neustále jsem na něj myslel, hlavně, když jsem ještě pořád mimo, a moje tělo se nemůže zcela hýbat.
Nebylo fér, že přišel zrovna v tuhle chvíli a viděl mě. Bylo to ponížení… Protože se mi může smát, jak slabý jsem a to mě sere nejvíc. Jsem debil… Opravdu mám v hlavě vymeteno, protože ho mám fakt rád a je to beznadějný. Nemůžu se ani snažit, protože jsem mu moc ublížil. Jen se můžu dívat, jak je s někým jiným a odjíždí do Anglie. Ani tam nemůžu, protože nemám doklady. Opravdu spoustu možností mám. Ať jde vše do prdele, já se musím vzchopit a konečně znovu žít, jako předtím. Ledově…

Charlie
Když jsem se jakž takž uklidnil, narovnal jsem se a šel za Hazukim. Po pár krocích jsem se zastavil a vrátil se ke dveřím. Už jsem chytal za kliku, že se vrátím k Ediemu, nakonec jsem ji však pustil a znovu odcházel. Opět jsem se zastavil a pár kroků se vrátil. Zopakoval jsem to asi třikrát... Nedokázal jsem se rozhodnout.
Nejspíš... No... Beztak o mně nemá zájem jako o člověka...
Nakonec jsem se s povzdechem vrátil k Hauzukimu do ordinace. Bylo už vytřeno a Hazuki seděl u stolu a popíjel čaj, tentokrát se sestřičkou. Když mě viděl, jen se poťouchle usmál.
„Díky za masáž. Přijdu někdy jindy, až…“ nedopověděl jsem, jen jsem mávl rukou ke dveřím.
„Stalo se něco?" pozvedl v údivu obočí.
„Ne," zalhal jsem. „Jen potřebuji jít domů. Vzrušení bylo za poslední dny až moc."
Sehnul jsem se k lehátku, vzal košili a začal se oblíkat. Už jsem neměl ani náladu nic říkat. Najednou na mě padla depresivní nálada. Jak dlouho jsem ji už neměl? Hodně dlouho...
Co mě vlastně tak rozhodilo?
Zapínal jsem jeden knoflíček po druhém a jen nepřítomně hleděl před sebe.
To kdybych tak věděl, proč jsem v téhle náladě. Má to co společného s Ediem? Proč zrovna s ním?
Nebo to, že co jsem potkal Stanleyho tak od té doby se mi sere?
Ne tím to není... Prostě jsem najednou v prdeli.
Hazuki na mě ještě mluvil, ale já ho neposlouchal. Rozloučil jsem se a vypadl ven.

Edie
Asi desetkrát jsem slyšel kroky, které se přiblížily a zase oddálily od mého pokoje.
Buď se Ayano zbláznil, nebo… a to byla zajímavější skutečnost, že tam chodí Charles. Jenže… Proč by to dělal? Asi mám halucinace…
Po chvílí kroky utichly a tak jsem se uklidnil a znovu i z lehu sednul. Asi po půl hodině přišel Hazuki s úsměvem od ucha k uchu a přisedl ke mně.
„Tak jak bylo? Promluvili jste si?“ říkal a kontroloval mi kapačku, která už dokapávala.
„To jsi byl ty? Ten co ho sem narval? Jo… Promluvili a potom odešel. Není o čem mluvit, vše je jasné, tak proč ztrácet čas…“ odpověděl jsem mu celkem chladně.
„Tak ztrácet čas? Nevypadáte, že byste spolu ztráceli čas. Na něco se tě zeptám, nemusíš mi odpovědět, ale zajímá mě to. Jak jste se seznámili? A proč je z tebe tak zničený?“
Prudce jsem se na něj otočil a nechápal jeho poslední otázku.
„Tak to první ve zkratce, není proč to zrovna tobě tajit. Unesl jsem ho potom, co málem znásilnil Samuru. Mučil jsem ho, abych ho potrestal a ublížil mu. Jenže jsem zjistil víc věcí, i to, že v tom byl nevině. Asi třikrát jsem mu zachránil život a… Ten v prdeli jsem já… Takže neznám odpověď na tu poslední otázku, je to totiž blbost,“ odpověděl jsem vzápětí.
„Aha… první odpověď tě prostě charakterizuje a polovinu Yakuzi, neumíte se krotit, to znám, jednoho takového mám doma. Ale co se týká té druhé odpovědi, ta smysl nedává vůbec,“ na chvíli se odmlčel a zamyslel.
„Co jsi mu řekl? Co jste si řekli tak silného, že je ten kluk mimo. Takový vysoký a udělaný kluk, který toho má určitě dost za sebou, se najednou změní v někoho, kdo se ptá na tvůj zdravotní stav tak, že skočí před rozjeté auto tvého doktora. To mi nepřipadá, jako že o tebe nemá zájem. A potom… vyšlapal mi na chodbě pěknou díru do země, takový malý kaňon. Asi se mu nebude líbit, že jsem ti to všechno vyzvonil, ale nemůžu se na vás dívat. Víš, že je docela milý? Při čaji se dost rozmluvil,“ říkal mi úsměvem Ayano.
„ U čaje? Rozmluvil? Před rozjeté auto? Charles? Blbost… Co sis vzal?“ byl jsem úplně v šoku z toho, co mi říkal.
„Ježiši… Ty si z toho vezmeš jen tohle? Opravdu jsi Harunův bratr. Tak co jsi mu řekl? Není to jen tak, on je zmatený, je to vidět.“
„Já? No… Řekl jsem mu to slovo na M…“
„Mladíku?“
„Víš, co tím myslím!“ odsekl jsem.
„Nevím… Co jsi mu přesně řekl?“ zeptal se mě znovu a nadzvedl obočí.
„No… To, že ho milu… A dál si to domysli. Nebudu se tu znovu ponižovat, abych znovu slyšel -To není možný.“
Naštvaně jsem založil ruce na hrudi a díval se z okna, protože jeho vítězný výraz v obličeji mě pěkně sral.

Charlie 
Začínám zjišťovat, že taxíky v Japonsku jsou strašně drahé. Nechal jsem se odvézt domů a s úsměvem, jak se sluší, jsem se vydal z dalších peněz. Nejspíš začnu jezdit na kole.
Prázdný byt ve mně tu depresivní náladu ještě víc prohloubil. Tak nějak jsem se z toho nedokázal vyhrabat, ani když jsem si pustil rádio. Pomalu se začalo šeřit a já nevěděl, do čeho píchnout. Když jsem se asi po páté poškrábal na krku, rozhodl jsem se osprchovat, protože mi ty jejich mastičky nedělají dobře.
Ve sprše jsem stál asi patnáct minut. Voda prohřívala moje tělo, ale stejně moji náladu neodplavila.
Nechápu se. Prostě se nechápu. Najednou prostě nevím, co... Nevím, co mám dělat... Nevím si srovnat myšlenky... Nevím, co se svými pocity, ze kterých jsem opravdu pořádně zmatený.
Zastavil jsem vodu, otřel se a jen tak zašel do kuchyně se napít. Vypnul jsem rádio a zamířil do ložnice. Přemýšlel jsem, zda zavolat dědovi, ale hned by poznal, že jsem v háji a měl by starost, tak jsem tuhle variantu hned zavrhl. Sedl jsem si na postel a moje ruka dopadla na Edieho roztrhané triko, které jsem tu nechal ležet. Zvedl jsem ho a bezděčně si ho přitiskl k nosu. Ale ani kousek jeho vůně nemělo. Jen čistě vyprané triko...
Ani nevím proč, oblékl jsem si ho na sebe, lehl jsem si a zavřel oči.
Snažil jsem se myslet na všechno možné, ale můj mozek mě zrazoval.

Edie
„Hahahhah… Promiň, ale slyšel tahle slova od někoho, jako jste vy, mě prostě těší ještě víc. Takže on řekl, že to není možný? Opravdu je zmatený, podle mě je to celé jinak, ale… Tohle byste si měli vyříkat mezi sebou. Vím… Že není lehké s tebou mluvit, beru podle tvého bratra, ale on je taky celkem tvrdý oříšek. Nejspíš to prostě budeš muset načít ty… Ale jedno vím, měl o tebe strach a ptal se na tebe, plus jeho výraz v tváři, když o tobě mluvil. Má tě rád… Opravdu a na zbytek si musíš přijít. Jsem starší než ty a tak vím, jak je láska složitá…“
Usmíval se jako blbeček a odpojil mi kapačku od žíly. Konečně jsem byl volný.
„Dáš mi něco proti bolesti? Silného…“ požádal jsem ho.
„Ne… Ani mě nehne. Léky proti blbosti se nedělají. Potřebuješ odpočívat a je mi jasný, že chceš jít za ním. Takže… Zítra ti bude líp, pak si o tom můžeme promluvit. Jo a na…“
Podával mi tablet a upravil mi polštář.
„Tady se můžeš koukat na filmy, je mi jasný, že se tu nudíš.“
„Děkuji, Ayano, ale jenom za ten tablet,“ zašklebil jsem se.
Ayano se zvedl ze židle a zamířil ke dveřím.
„Jo, zapomněl bych. Asi jsem nevymazal poslední číslo, co mi na něj volalo, používám to i jako pracovní mobil. Takže…“ významně pozvedl obočí a potom zmizel za dveřmi.

Charlie
„Tohle mi zavazí,“ zamračil jsem se a sunul ruce dolů po Edieho těle.

Rychle jsem mu začal odepínat pásek a rvát ruce pod kalhoty, jak jsem byl nedočkavý, zatím co on ty své ruce táhl po mém těle. Po mých nahých bocích a to své roztrhané triko, jedinou část oblečení, co jsem na sobě měl, roloval nahoru, až jsem pod ním ležel skoro nahý.
Vzrušeně jsem oddychoval a jednou rukou mu masíroval jeho pýchu v kalhotách a druhou mu to přebytečné prádlo stahoval netrpělivě dolů.
Jen se nadzvedl v loktech, aby mi usnadnil práci a svými rty se přitiskl k mým.
„Já…“ vydechl jsem. „Chci se s tebou milovat,“ pohladil jsem ho oběma rukama po zádech. „Já … chci to, protože tě…“
Prudce jsem vydechnul a otevřel jsem oči. Nechápavě jsem zíral do tmy, a nevěřil sám sobě, co jsem se to v tom snu chystal říct.
Tělo se mi třáslo, dech jsem měl zkrácený a neměl jsem ani odvahu se dotknout mého penisu, když jsem cítil to příjemné pnutí v tříslech…
Co… Já?
Proč zrovna on?