Charles
Sledoval jsem Sammuru Tua, jak poletuje kolem počítačů a je zcela mimo realitu. Vždy, když byl na firmě, jsem si nenechal ujít příležitost, abych se s ním mohl setkat a byl poblíž.
Když jsem poprvé uviděl Stanleyho a zjistil jsem, že firma s nimi bude spolupracovat, málem jsem ukončil smlouvu hned, jak jsem ty dva viděl mezi dveřmi. Ale pak jsem si všiml jeho…
Vážně je to kus a Stanley je do něho zamilovaný až po uši, podle toho, jak si ho celou dobu hlídal.
Při zmínce o plastice, jsem si nos jen bezděčně promnul a zamračil se. Ale stejně jsem Stanleyho pěkně vytočil. Se zadostiučiněním jsem se usmíval, když jsme sjížděli dolů a já uslyšel, jak kope do dveří výtahu.
Nevím, jak se ten chlapík domákl toho, že s touhle firmou spolupracuje právě firma Torres. Kontaktoval mě chvilku potom, co jsem odcházel z Torresovy a Huntovy firmy. Vypadá to, že na ně má pěknou pifku. A dokonce i na rodinu Tua, což mi pěkně zahrálo do karet. Stále jsem měl na paměti to, jak jsem přísahal, že se Torresovi pomstím.
Po očku jsem jen sledoval, jak ta gorila obchází kolem. Také on měl oči všude. Vypadá to, že opravdu mají nahnáno a všichni mají ochranku.
Druhý den však mladý Tua přišel sám. Cítil jsem se o něco lépe, když mu ta gorila pořád nestála za zadkem. Nesnáším takové nadšence. Přivítal jsem se se Samuru a pak šel pracovat k sobě do kanceláře. Ale když čas pokročil, zašel jsem se podívat, jak na tom Tua je se svou prací.
Jaké bylo mé překvapení, když byl stále sám. Rychle jsem překontroloval vše i toaletu a opravdu tu ta gorila nikde nebyla.
Nasypal jsem do šampaňského prášky a zavolal na určené číslo, že se plán rozjel. Musíme to udělat hned teď. On se chce pomstít Tuovým a já Torresovi. A vůbec mi nevadí, že ho neznám osobně. Pár telefonátů a věděl jsem, že si budeme rozumět. Prý jim stačí jen to, když je vystrašíme. Na chvilku mladýho někam zavřem a zase ho pustíme.
Když mi potvrdili, že jsou na místě a posílají nahoru jednoho člověka, který mi s ním pomůže, šel jsem na věc.
„Tak, je hotovo. Já se s vámi loučím a doufám, že naše spolupráce bude pokračovat podle plánů," promluvil mladý Tua, jen co mě uviděl.
Přišel jsem právě včas. Další šance by nebyla. Teď nebo nikdy.
„Dáme si sklenku na oslavu? Chtělo by to zapít, abychom nic nezakřikli."
Věděl jsem, že správný Japonec neodmítne a nespletl jsem se. Jen mírně se mi nadzvedl koutek úst do úsměvu, když do sebe hrkl celý obsah skleničky a ještě rychleji se snažil odejít.
Máš smůlu chlapečku….
Nestihl ani otevřít dveře. Jen na poslední chvíli jsem ho zachytil, aby se při pádu neuhodil. Polámaný mi bude k ničemu.
Jednou rukou jsem si ho přidržoval a druhou otevřel dveře. Člověk, který stál za nimi, věděl, co má dělat. Podepřel Samuru a táhl ho do garáže k autu.
Myslím, milý pane Torresi, že na tohle jen tak nezapomeneš…
Tohle bude větší chuťovka než ten slaboch Jeremy, kterého člověk tak snadno utáhl na pěkná slovíčka.
Se spokojeným úsměvem jsem se vydal za nimi…
Edie
Bože… Nenávidím takhle honosné firmy a naškrobené lidi, co furt nosí jen obleky a tváří se, jako kdyby měli v prdeli ostnatej drát. Celé svoje dětství a dospívání jsem měl vypsané do těla a nepotřeboval jsem se prsit před šéfem, aby mi dal teplej flek u počítače. Vždy jsem měl rád svou práci a dost jsem toho panu Tua dlužil. Hlavně jsem vždy miloval jeho syna, ale když přišel s tím… S ním… Sakra… Jak je to stupidní jméno… Satan? Stan… už vím.
Nenávidím ho… nejspíš ho jednou uspím na dost dlouho.
Ale když jsem pozoroval Samuru, jak uvolněný při práci je, byl jsem rád. Jenže… Ten naškrobený přičmoudlý čahoun, mě dost vytáčel. Pořád mi připadal takový… Slizký? Jako kdyby něco chtěl… Nebo někoho.
Nechtěl jsem Samuru opustit, ale musel jsem. Pan Tua měl poslední dobou dost problémů a já musel jít jeden velký vyřešit. Špinavá práce, ta byla vždy moje specializace. Když jsem vše ukončil, tak jsem se vrátil pro Samuru. Zastavil jsem auto a čekal venku, protože jsem byl takhle jistější, že ho zahlédnu, až půjde. Věděl jsem, že hned dojde, podle zprávy, co mi napsal, ale když se dlouho neotevřely dveře, začal jsem se rozhlížet po okolí a vytočil i jeho telefonní číslo.
Charlie
Seděl jsem na místě spolujezdce a pozoroval mladýho Tua ve zpětném zrcátku. Byl mimo sebe. Ten co ho odnesl do auta, mu pro jistotu spoutal ruce, kdyby se náhodou probral dřív, než by bylo potřeba.
Netušil jsem, kam jedeme, a upřímně, když jsme dojeli někam za město k jednomu malému domku, moc se mi to nepozdávalo. Myslel jsem si, že zůstaneme v kanceláři, abych trochu potrápil Torrese, že se mu Samuru neozývá a já bych jen zvedl jeho telefon.
Jenže ten mu hned ten chlapík vylovil z kapsy a schoval ho u sebe.
Když jsme dojeli na místo, hned ho vytáhli ven a odnesli dovnitř. Šel jsem za nimi a jen pozoroval co se děje.
Potřeboval jsem se vrátit na firmu, ale oni mě zastavili.
„Počkáš tady, až Madoka rozhodne, co s tímhle bude dál,“ zastavil mě jeden z nich a docela nepříjemně se na mně podíval. Jeho gesto ruky, kterou zasunul pod bundu, dalo jasně najevo, že musím poslechnout.
„Co s ním děláte?“ zastavil jsem se na prahu dveří jedné z místností, kam ho uložili na postel.
Nevěřícně jsem hleděl na to, jak ho svlékají komplet ze všech hader.
„Může mít někde štěnici,“ odsekl jeden z nich a posbíral všechny věci a odcházel pryč. „Ty tady počkáš na Madoku a ty,“ ukázal na svého společníka, který před tím vzal Tuovi mobil, „hlídej venku.“
Zůstal jsem s mladým sám. Usadil jsem se na židli vedle postele, ke které ho připoutali, a pozoroval ho.
Musím uznat, že Torres má vážně dobrý vkus. Tohle je opravdu výstavní kousek. Čím déle jsem se na něj díval, tím větší chuť jsem měl se ho dotknout.
Naklonil jsem se nad něj a natáhl ruku. Prsty jsem přejel po jeho břiše a sklouznul s nimi níž. Zastavil jsem se u jeho ochlupení, ale v tom jsem se zarazil.
Vzít si někoho, kdo je mimo sebe… Tohle nejsem já. Takový parchant nejsem, i když při pohledu na jeho rozkrok… Nemá se za co stydět…
Vztekle jsem mlaskl a potlačil svou touhu. Jen jsem chytil ručník a přehodil mu ho přes rozkrok, aby mě to víc nelákalo a šel si od něj sednout dál.
Edie
Asi po deseti minutách, kdy jsem ho prozváněl a najednou se číslo zahlásilo jako nedostupné, jsem s telefonem křáp o zem a rozešel se do budovy. Začal jsem ho hledat po všech patrech a každé poctivě prošel. Častokrát na mě koukali ti kravaťáci jako na debila, ale mě to bylo jedno. Zjistil jsem dost nepříjemný fakt a to ten, že Samuru tam nebyl.
Takže moment… Samuru tu není a on neporuší slib, který někomu dá. Jeho číslo je náhle nedostupné… Kolem nás se děje moc divných věcí a…
Zašel jsem do kanceláře, která byla označená jménem toho čahouna, který mi tolik pil krev a i on tu nebyl. To už jsem si dal pár věcí dohromady, a když jsem na zemi našel ležet pár Samurových vlasů, co se na béžovém koberci pěkně vyjímaly, tak jsem se už neudržel.
Ten kretén… Zavařil si na pěknej průser a já mu tu jeho tlamu pěkně zpracuju… Takže Charles…
Protože jsem od přírody spíš svalový, než mozkový, tak jsem se rozjel do sídla pana Tui za Ju. Není takový génius jako Samuru, ale dokázal toho taky dost a na něm firma Tua, jako na technikovi dost stojí.
Naštvaně jsem sesbíral zbytky telefonu ze země a nastoupil do auta. Během chvíle jsem stál před sídlem a neomylně zamířil do bočního domku pro služebnictvo za Ju. On sem chodil na jídlo a měl tu ženu, takže tu byl vlastně kdykoliv mě volný čas. Vytáhl jsem ho od stolu a dovedl do mého pokoje k počítači.
„Samuru zmizel… Potřebuji, abys ho našel podle telefonu!“ nakázal jsem mu a začal netrpělivě pochodovat po místnosti.
„No jo… Aby ses z toho mlaďocha neposral. Copak sis kvůli němu už neublížil dost? A má někoho jiného, pokud vím. Edie…“ to už nedořekl, protože jsem prudce praštil do stolu vedle něj.
„O to se nestarej. Je to syn našeho šéfa, a pokud vím, tak mu taky dost dlužíš. Tak makej!“
Ještě něco naštvaně zabručel, ale začal konečně dělat to, co jsem chtěl.
Charlie
Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděl. Celou dobu jsem pozoroval to štíhlé bělostné tělo, jaké vesměs Japonci mívají. Ta bílá pokožka ostře kontrastovala s jeho rudými vlasy a ve tváři ani neměl typické japonské rysy. Bylo jasné, že je to míšenec. Takoví bývají nejhezčí… A rudé vlasy… značící divokost, vášeň, živel… Nejspíš proto si ho Stanley vybral. Zřejmě ho už Jeremy nudil. I když, kdo by se vrátil k někomu, kdo ho zradil, že jo, stejně se Jeremy hodil opravdu jen do bordelu.
Znovu jsem si promnul nos a vztekle mlasknul. Vážně mi tohle ještě zaplatí a třeba i tím, že nebude vědět, kde Tua je.
Čím déle jsem se na něj díval, tím víc ve mně vzrůstal chtíč tohle tělo vyzkoušet. Proč jsem ho, do háje, nepřikryl celého? Tak by mě to tak nelákalo.
Vstal jsem a začal přecházet po pokoji sem a tam. Bylo mi teplo, tak jsem odložil sako, sundal kravatu a trochu si rozepnul košili.
A stále jsem přecházel po pokoji tam a zpět. Snažil jsem se na to mladé tělo nedívat… Krucinál… Co jsem v Japonsku, neměl jsem čas si ještě ani užít… Ještě že se za pár dní vracím zpátky do Anglie.
Zašel jsem si na toaletu a netrvalo dlouho a já zaslechl šustot z pokoje. Ani jsem si nestihl zapnout kalhoty. Jen jsem si rychle opláchl ruce a vešel do pokoje. Zastavil jsem se u Samurových nohou a s úsměvem se díval, jak se probírá.
„Přestaň, nebo se ti ze zápěstí spustí krev. No... Je pravda, že Stanley si tentokrát vybral opravdu dobře. Je vtipné, jak ty i Jeremy jste hlupáci, kteří se napijí drinku, co jím přinese cizí člověk. Ani jednoho nenapadlo, že bych vám do toho dal drogy, že?" promluvil jsem na něj, když začal škubat pouty.
„Ty hajzle... Co si mi dal?"
Tak já jsem hajzl? A co je teda Stanley?
Edie
„Mám ho… Je to docela kus odsud. Tady máš mapu. Pojedeš sám, nebo si vezmeš kluky?“
Když na mě konečně Ju promluvil, byl jsem moc rád, že ho našel. Byl jsem přímo štěstím bez sebe. Vzal jsem si mapu z tiskárny, kterou mi vytiskl a ještě jsem se k němu nahnul.
„Děkuji Ju. Pojedu sám a nepřeju si, aby si někomu něco říkal, jinak víš, co se ti stane, že?“
Přivřel jsem oči a poslední slovo protáhnul, aby věděl, že mu nelžu. Nejednou se mnou měl Ju co dočinění. I když je to můj kamarád, tak pokud neplní svou práci, musím mu ukázat, kdo je jeho zaměstnavatel. Ale i přesto vím, že je na něj spoleh…
„Jsi fakt tele… Nemusíš mi vyhrožovat, nic neřeknu. Nejsi tak drsný, jak se děláš, víš? Dej na sebe pozor!“
Po jeho slovech jsem vytáhl ze šuplíku zbraň a připoutal si jí k pasu i s pouzdrem. Na stehno jsem si přidělal pár vrhacích nožů, které byly úhledně zasunuty do pásu s dírkami. Nakonec jsem se ještě otočil na Ju a rozloučil se s ním.
Během chvíle jsem došel k autu a asi půl hodiny mi trvala cesta, která se snad vlekla hodinu. Vystoupil jsem kousek od toho domku a pomalu se připlížil až na místo. Zbystřil jsem, když jsem uviděl muže, co hlídal dveře do domu a nenápadně jsem se mu dostal do zad. Opíral jsem se o stěnu, která dělila mě a jeho a připravil si nůž. Rychle jsem se vymrštil a hodil ho po něm. Podle zvuku podrážky o dřevěnou verandu, jsem určil kde je a taky se trefil. V tomhle jsem byl nejlepší. Dýka mu projela stehnem a on se zhroutil k zemi. Zbraň jsem mu vykopl z ruky a jednou dobře mířenou kopačkou do hlavy jsem ho uspal. Chtěl jsem ho zabít, ale na to jsem neměl v tuhle chvíli čas. Vešel jsem do domu a pomalu prohledával pokoj po pokoji.
Charlie
„Bude ti dobře, neboj. Je to afrodisiakum a zároveň dost silné, tak tě to na chvíli uspalo. Měl jsem možnost prohlédnout si tvé tělo, a víš co? Máme společné přátele, kteří chtěli, aby si trpěl. Popravdě... Ani nevím, jestli ti něco udělat chci. Jsi docela cenný materiál,“ s dalšími slovy jsem se blížil k jeho hlavě. Sedl jsem si na postel a přejel rukou po jeho břiše. Hrudník se mu nadzvedával pod rychlým dechem a v jeho očích byl vidět vzdor.
Pěkně žhavý… Co tak ho trochu usměrnit…
„Ani se mě nedotkni, nebo tě zabiju."
Tyhle jeho slova mi daly povel, abych pokračoval. Jo… tenhle typ vážně není k zahození. Trochu si ho zkrotit. To jsem ještě nezkoušel. Většinou mi hned všichni klečí u nohou.
Strhl jsem z něj ručník, aby se ukázal v celé své kráse. Už jsem se chtěl dotknout jeho přirození, když na mě vychrlil otázku.
„Kdo je ten tvůj přítel?, co mě nenávidí?“
Zarazil jsem se. Co mě to zajímá. Teď o něm nechci mluvit a navíc ho ani osobně neznám. Budu rád, když v reálu poznám jeho hlas, který jsem zatím slyšel jen po telefonu. Ale když to chce vědět…
„Madoka,“ odpověděl jsem a zůstal rukou trčet nad jeho penisem, který už evidentně žádal uvolnění.
Snad jsem ani nevnímal, co dalšího říkal a já mu odpověděl, protože jsem se teď opravdu zaměřil na to, jak mě jeho tělo začalo víc a víc lákat, ač jsem si v první chvíli myslel, že mi za to nestojí.
Ale při pokusu o polibek mě kousnul a to mě nasralo a nabudilo zároveň.
Hned jsem mu jednu vypálil, jak jsem se nervnul a vzápětí jsem už byl napasovaný mezi jeho nohama i když se mu to nelíbilo.
Tahle kočka je pěkně dravá, pomyslel jsem si, když mě jeho nohy pevně sevřely a on se nemínil vzdát. O to zajímavější to bude. Je pod prášky a ještě bude prosit, abych mu pomohl.
Chytl jsem ho pevně za kolena a chtěl mu nohy roztáhnout, když se náhle s rachotem rozletěly dveře.
Kurva… Zasraný Madoka. Ať vypadne a počká venku!
„Tak už jsi tady? Ani jsem si nestihl užít..." zasyčel jsem vztekle. Chtěl jsem ho vypakovat ven, ale nestihl jsem to.
Schytal jsem tvrdou ránu do hlavy a já se s tichým překvapeným vydechnutím svezl na to úžasné tělo pode mnou.
Edie
Konečně jsem našel ty správné dveře a podle toho, co se mi naskytlo za pohled, když jsem je otevřel, jsem se i choval. Jednou ránou jsem ho poslal do hlubokého spánku. Obličej se mu zalil krví, jak mu teklo z nosu, ale já jen do něj kopnul, aby se mi nepletl v cestě, když jsem vytáhl klíčky a kartu od Stanova pokoje, z jeho kapsy u kalhot.
Došel jsem k Samuru a odpoutal ho. Pomohl jsem mu na nohy, ale jeho tělo se tak strašně klepalo, že jsem se bál ho jen dovést do auta. Strašně ve mně rostl vztek na to hovado vedle mé nohy a já měl chuť ho skopat do mrtvolna, ale ještě další pocit mě ovládl. Pomsta… Hrozná a chtivá pomsta, která by byla horší ne smrt.
Jen pár dní se mnou… To ještě nikdo nedal…
„Zvládneš sejít k autu? Jsme ve druhém patře, pokud ne, vezmu tě," řekl jsem Samuru a ještě pevněji ho přidržel.
Zvedl jsem za košili ten kus plesnivého masa ze země a přehodil si ho přes rameno. Byl trošku těžší, ale váha mu se mnou bude prd platná.
Došel jsem s oběma do auta a častokrát o něco jeho hlavou zavadil. Možná jsem měl potřebu mu ji urazit, ale nestalo se. Hlavně když mě Samuru zarazil, abych mu ji nepřivřel do dveří a to byl můj mistrovský kus. Nasupeně jsem si vlezl do auta a po krátkém rozhovoru jsem Samuru odvezl k tomu podniku.
I když ho vlastnil můj strýček, nikdy jsem tam nebyl. Neměl jsem tu potřebu, a pokud ano, tak jen stačilo lusknout a mohl jsem mít zadek kohokoliv. Jen ne Samuru, a to mě tížilo nejvíc.
Ještě já debil… jsem mu podal kartičku od Stanova pokojem co jsem vzal Charlesovi. Měl jsem dělat, že jí nemám, ale bylo by mi to k něčemu. Nakonec odešel a zamířil za ním. Musí ho opravdu milovat… A proč ne…
Podíval jsem se na sedadlo za sebou a jen se mi po tváři rozlil úsměv, který nevěstil nic dobrého.
Charlie
Probraly mě otřesy a silná bolest hlavy. Opatrně jsem otevřel oči. Ležel jsem na zadním sedadle nějakého auta. Při pohledu z okna jsem si všiml, že jsme mimo město.
Košili jsem měl od krve a ještě nebyla zaschlá. Takže jsme nejeli moc dlouho. Musíme být někde kousek za městem.
Nejprve mě napadlo, že v tom má prsty ten Madoka, ale…
Mírně jsem se zděsil, když jsem si všiml, že za volantem sedí ta Tuovic gorila.
Auto odbočilo na vedlejší cestu a po chvíli zastavilo. V momentě, když ta obluda zastavila motor auta, na nic jsem nečekal. Otevřel jsem dveře a rychle vyběhl ven.
Byl jsem dezorientovaný, měl jsem slabé nohy a motala se mi hlava. Ale i tak jsem se trochu nejistým krokem rozběhl směrem k hlavní cestě.
Je to jen kousek…
Rozmlženým pohledem jsem hypnotizoval cestu před sebou… Ještě kousek…
Edie
Musel jsem se pousmát, když jsem viděl, jak se mi snaží utéct. V tuhle chvíli by byl i šnek rychlejší a ještě v jeho stavu, který nebyl zrovna dobrý. Potřeboval léky a ošetřit to zranění, ale chtělo se mi? Ne… Plně si to zasloužil.
Vystoupil jsem z auta a trošku rychlejší chůzí ho dohnal. Chňapl jsem po něm, a když se mi bránil, tak jsem ho jednou dobře mířenou za krk, znova uspal. Potom jsem si ho přehodil přes rameno.
„Nemáš, kam bys utekl. Tohle je dům mého šéfa a já tu bydlím, bohužel pro tebe, jsem tu jako doma a podle toho se můžu chovat. Už se o to nepokoušej, protože já s tebou žádné slitování mít nebudu,“ zamručel jsem a pro potvrzení jsem ho pořádně plácl po zadku, jenže tohle jen stěží mohl slyšet.
Nejhorší však bylo, že já sám netušil, co s ním chci dělat a jak moc mu toužím ublížit. Stalo se to nejděsivější, co mohlo. Probudil tu krvelačnou bestii ve mně, která tak dlouho spala a velmi ráda se podívá na světlo.
Šel jsem k zadním dveřím domu, protože takhle mě nikdo nemohl zahlídnout a do zahrady už nikdo, kromě Samuru nechodí. Nesl jsem ho do sklepa. Byla tu jedna místnost, která mi sloužila jako tělocvična a i pracovna, byla jenom moje a popravdě? Nikdo sem kromě mě nechodil. Byl tu jen vinný sklípek, který byl hned na začátku chodby a tahle místnost, která dřív sloužila pro uskladnění potravin, ale byla opravdu prostorná. Klidně by se tam daly běhat závody. Staré klenuté stropy a místa na čtyři místnosti. Bylo to tu vlhké, aby docela teplo, podle toho, že vše bylo z kamene. Bylo to tu ještě od dob Yakuzy a bylo jasné, na co to opravdu sloužilo.
Otevřel jsem dveře a vešel i s ním na rameni. Došel jsem k malému gauči, který jsem tam měl a hodil ho na něj. Chytil jsem mu ruce, ale byl tak mimo, že s ním šlo udělat cokoliv... Opravdu všechno. Rukou jsem hrábnul pro želízka, která tu byla. Neptal jsem se… Bylo toho tu opravdu hodně a proč ne, stejně jsem dost věcí využíval.
Připnul jsem mu je na ruce a z druhé sady i na nohu.
Došel jsem k řetězům, které byly upevněný ke stěně, a jeden uchopil. Došel jsem zpět k němu a zaklapl mu ho do pout na nohou. Měl dost prostotu, stačilo to na pohyb po celé místnosti, jen ke dveřím se už nedostal.
Charlie
Nebaví mě to. Kurva nebaví…
Snažil jsem se co nejrychleji dostat z té cesty pryč, ale on po mně hrábnul a hodil si mě přes rameno jak pytel brambor. Zabiju ho…
Snažil jsem se mu vytrhnout, ale stále jsem byl mimo z omráčení. Točila se mi hlava a bylo mi zle. Měl jsem problém nechat oči otevřené. I přesto jsem ho aspoň kopnul, ale byl jsem v jeho sevření jak ve svěráku. Praštil mě a já se znovu skácel k zemi. Byl jsem napůl mimo a ani nevnímal, co mi říká. Jen jsem bezvládně visel přes jeho rameno…
Stejně jsem nebyl schopen ho ani vnímat. Jediné co jsem přivřenýma očima pozoroval, byla jeho postava a hlavně mě zajímaly jeho nohy. Je to idiot a já mám dlouhé ruce…
Aspoň trochu jsem se snažil myslet. Aspoň trochu, co mi bolest hlavy dovolila.
Hodil se mnou v nějakém sklepě na pohovku, že jsem si málem zlomil ruku pod sebou. On mi ji vytáhl i s druhou a spoutal.
Když mi spoutal i nohy k řetězu, jako nějakou ovci na pastvě, měl jsem dost. Přišlo mi to jako nějaký nepovedený vtip. Jako někdo, kdo si hraje na gangstera…
Kdyby mi nebylo špatně, nejspíš bych se mu vysmál do ksichtu.
Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. V momentě, kdy se sklonil k mým nohám a ke mně se otočil zády, zasunul jsem ruce pod svůj bok a vytáhl jeden z nožů, který jsem mu sebral, když mě sem nesl. Je to vážně idiot.
Prudce, i přesto, že jsem riskoval kolaps, jsem se posadil a co to šlo, se rozmáchl. Bylo mi jedno kam. Nůž se zabodl do jeho nohy a po něčem sklouznul. Neviděl jsem už po čem, protože se mi tím prudkým pohybem zatmělo před očima a já se sesunul na zem. Dopadl jsem na všechny čtyři a začal zvracet…
Edie
Ten kus hovada… Normálně mi vytáhl nůž z pouzdra a zasekl mi ho do… No do zbraně… Je to hňup… Mohl mě aspoň zranit a já bych se ještě víc nervnul, takhle je to o ničem. Zhnuseně jsem si povzdechl, když mi obsah svého žaludku vyhodil na podlahu.
Chci ho zabít… Opravdu… Co mi v tom vlastně brání? No… Co? Co mi to brání? Aha… Lidskost… Sakra… Proč jí ještě vůbec mám?
Odešel jsem z pokoje a zamířil do skladu pro uklízečky, vzal jsem si kbelík a hadr. Natočil jsem vodu a došel zpět za tím imbecilem. Položil jsem ho vedle něj a sedl si do křesla.
„Ukliď si po sobě ten bordel. Pokud se v tom nechceš vyválet, jako prase,“ ukázal jsem prstem na ten hnus na zemi.
Když jsem viděl, jak mu opravdu není dobře, zvedl jsem se a došel k malé lékárničce u dveří. Měl jsem jí tu už dlouho, prostě se mi kolikrát stalo, že jsem to přehnal s tréninkem a docela se zrušil. Vzal jsem prášky proti bolesti a ze stolu vzal neotevřenou balenou vodu. Vše jsem postavil na stolek.
„Vezmi si to, pokud tě má přestat bolet hlava. Pokud nechceš, je mi to jedno a trp si dál. Jo, kdyby tě to zajímalo, byla to má zbraň a ne noha. Kdyby ses trefil, už bys nežil,“ usmál jsem se a začal odpoutávat nože od stehna.
Charlie
Ztěžka jsem se zvedl na nohy a dosedl na pohovku.
Díval jsem se na ten kbelík a na podlahu. Kdyby mně několikrát nepraštil do hlavy, bylo by mi fajn.
Opatrně jsem vstal a trochu s obtížemi vzal kyblík do ruky. Byl to problém s těmi pouty, ale nakonec jsem ho chytil tak jak jsem potřeboval. Část jsem chrstnul na zem do zvratků a pak se otočil na toho… vážně nevím jak ho nazvat.
„Je to tvoje díra, tak si ji ukliď,“ odpověděl jsem a zbytek vody chrstnul na něj. Odhodil jsem kyblík, který se s rachotem odkutálel ke stěně, a dosedl jsem zpátky na sedačku.
Prášky si od něj nevezmu ani náhodou.
Edie
To posral… Jako hodně… Tohle rozhodně neměl dělat. Ne mě a ne v tomhle stavu.
Naštvaně jsem vystartoval ze sedačky a chytil ho zezadu za krk. Donutil jsem ho kleknout a obličej mu div nestrčil do těch jeho zvratků.
„Tohle, je tvoje a tohle…“
Posadil jsem ho zpět na sedačku a chytil pod bradou, abych mu zaklonil hlavu. Vytáhl jsem zbraň z pouzdra a natiskl mu ji na spánek.
„Tohle je zas moje. Pokud si myslíš, že tě nezabiju, tak se šeredně mýlíš. Toleruji tě jen proto, abych ti vše vypsat do té tvé shnilé kůže. Nezahrávej si, nebo stisknu kohoutek a pro mě to není tak špatný nápad,“ natáhl jsem spoušť a zmáčknul.
Zásobník byl prázdný, protože jsem ještě v autě zásobník vytáhl, ale za jeho výraz mi to stálo.
„Příště bude nabitá! A teď to ukliď! Až s tebou skončím, tak tohle nebude jediná díra, co mi patří!“
Zvedl jsem se a odešel do svého pokoje, abych se převlékl a skočil si narychlo pod sprchu, protože jsem jeho zvratky trochu páchnul.
Charlie
To co ten nasraný opičák udělal, se dalo čekat.
Ani jsem necekl, když se mnou smýkal jak s hadrem. Zásobník cvaknul na prázdno a já jen cuknul hlavou, když jsem čekal tu kulku, která mi proletí hlavou.
„Posraný zbabělec,“ odplivl jsem si na zem, když zmizel za dveřmi.
Chytl jsem do ruky řetěz u nohou a odhadl jeho délku. Podíval jsem se po sklepení a bylo mi jasné, že se s tímhle daleko nedostanu.
Ještě jeden pohled na podlahu. Nerad bych do toho šlápnul, až budu mít nohy volné.
Sundal jsem jeden polštář ze sedačky a hodil ho na tu špínu, aby mi to tu nepáchlo. Nejsem jeho poskok. To on může za to, že jsem se pozvracel, tak ať se stará.
Bylo mi stále zle a třeštila mi hlava. Pohlédl jsem ke stolku, na kterém ležely prášky, a stála sklenice s vodou.
Ať si to strčí do prdele.
Lehl jsem si na sedačku a otočil se směrem k opěradlu.
Zavřel jsem oči. Ticho… můj nejlepší přítel na přemýšlení…
Edie
Rychle jsem ze sebe sundal oblečení a hodil ho rovnou do pračky. Vlezl jsem do sprchy a pustil na sebe příjemně teplou vodu.
Co to, kurva, dělám? Co chci udělat? Nikdy jsem si sem nikoho nedovedl. Sex jen na jednu noc… Vztahy nikdy a já ho dotáhnu sem? Kdy mi křuplo v palici?
Opřel jsem se o stěnu a asi třikrát prudce udeřil do stěny, až se jedna kachlička rozbila a já si o ní trochu rozřízl ruku. Krev, která stékala do kanálku, mě příjemně uklidňovala a já cítil, že žiju a tohle není sen. Sen? Spíš špatná noční můra…
Vypl jsem vodu a na ruku si dal náplast. Hodil jsem na sebe černé tričko s krátkým rukávem a volné černé tepláky. Chvíli jsem stál nad jídlem, co mi sem Tuovi nechali donést, když jsem nepřišel na náš běžný oběd a přemýšlel, zda mu mám dát najíst, nebo ne. Nakonec vyhrála moje hrdost a já to tam nechal. Hlad jsem neměl a celý večer tam s ním taky nebudu.
Zamířil jsem za ním. Když jsem otevřel dveře a zjistil, že na ten odpornej hnus hodil polštář, naštval jsem se ještě víc. Došel jsem k němu a sebral polštář ze země. Zvedl jsem ho do sedu a ten polštář mu přitisknul na obličej.
„ A tohle taky vyčistíš. Jsi vážně dobytek. Ale víš co? Je mi to jedno, to ty si v tomhle budeš žít a ty sám se budeš čichat, já ne. Nemám čich, přišel jsem o něj, takže tohle se mě nedotýká.“
Mám ho, ale musel jsem se držet a on se sebou dlouho nevydrží.
„Začnu na tebe pomalu, protože jsi debil, ale pokud mi nebudeš odpovídat, tak přitvrdím. Kdo naplánoval únos Samuru a jak ses s ním seznámil?“ padly mé první otázky.
Charlie
Z přemýšlení mě vytrhlo vrznutí dveří.
Nakráčel si to rovnou k tomu polštáři, zvedl ho ze země a přitisknul mi ho na obličej. Jen jsem stihl zatajit dech. Zažil jsem už horší smrady, když jsem…
Raději jsem myšlenku zahnal pryč a pak se zhluboka nadechl, když mě pustil.
„Nevím, kdo je tady debil,“ podíval jsem se na něj s úsměvem. „Kdybys měl v hlavě mozek, nedělal bys mu poskoka. Na tu tvou jednoduchou otázku mám jednoduchou odpověď, abys ji pochopil. Nic mi to neudělá, když ti to řeknu,“ opřel jsem se o sedačku. „Madoka a neznám ho. Jen mi zavolal, když zjistil, že ten tvůj králíček bude v té firmě pracovat.“
Pozoroval jsem ho a v hlavě si sestavoval jeho profil. Jeff není jediný, kdo tohle dokáže.
„Máš už rezervované místo v base nebo na hřbitově? Uvědomuješ si, že ani tak tvá rádoby Yakuza ti nepomůže, až se zjistí, že jsi unesl cizince?“
Dál jsem pozoroval jeho reakce.
„Jsi vážně tak tupý, že ses kvůli někomu, jako je ta vyzáblina pustil do něčeho takového?“
Edie
Ale… Ale… Tady si chce někdo hrát na psychologa? Tuhle hru můžeme hrát klidně oba a já ji zvládám docela dobře.
„No… To pro koho pracuji, po tom ti je hovno a Samuru to není. O tvém IQ pochybuji už jen proto, že ses dal do spolku s někým, o kom moc nevíš, trošku naivní. Častokrát se chováš jako malé dítě, kterému berou hračku? Jak ubohé…“
Nadechl jsem se a zvedl se pro další vodu, co jsem měl na stole v jednom velikém balení. Rozdělal jsem si jí a zhluboka se napil. Potom jsem si sedl zpět naproti němu.
„Opravdu si myslíš, že tě někdo bude hledat? Je vidět, že neznáš praktiky Yakuzy a já už k nim nepatřím, o to větší možnosti mám. Prakticky mi je jedno, jestli to není tvůj plán, ale chtěl si znásilnit Samuru a to je pro mě nejhorší trest. Neboj… Velmi rád ti ukážu, jak krutý jsem ve skutečnosti. Zvykej si na svoje nové území, protože to je to jediné, co budeš znát, dokud… No… Uvidíme.“
Znova jsem se napil a odložil flašku na stůl.
Nahnul jsem se k němu a pevně uchopil jeho nevymáchanou pusu.
„Dlužím Samurovu otci opravdu hodně a ty o tom nic nevíš. Jediné, čím mu můžu zaplatit, je moje tělo. Jsem jeho ochranka, štít, vrba, udělám cokoliv. Ale co si dělám ve svém soukromí, je jen moje věc, takže si tu klidně křič, ale nikdo tě neuslyší.“
Charlie
Říkal jedno, ale myslel si druhé. Díval jsem se mu do těch jeho očí, když mluvil o Samuru. Bylo v nich vše, i když se snažil hrát tvrďáka.
„Důvod proč jsem to udělal, tobě může být u prdele. Máš jen silácký řeči, Kdybys byl tvrďák, jak mi tu říkáš, už bys dávno jednal jinak. Rozhodně by ses se mnou nesral tak, jako teď. Už bych byl dávno někde na dně moře.“
Nejspíš přestanu v jeho přítomnosti i myslet, protože mám pocit, jako by mi četl myšlenky.
Hleděl jsem do těch jeho očí a víc neřekl ani slovo.
Ať si má ty své silácké řeči. Mám za dva dny odlétat. Mám naplánováno několik schůzek. Určitě si nikdo nevšimne, že tam nejsem. Jasně… Všichni ví, že jsem nedochvilný, nikdy nechodím pozdě a bez omluvy.
Tak ať si mele ty svý sračky dál.
Přestává mě to bavit.
Edie
„Tak já si hraju na tvrďáka… Hahahha… Tak jo… Ono ještě poznáš, jak to myslím.“
Docela mě pobavil, protože to on tu hrál drsňáka a přitom to je on, kdo se tu poblil. Jen jsem si pohodlněji sednul a opřel si tvář o dlaň. Ruku jsem si zapřel o opěradlo a začal jsem ho upřeně pozorovat.
Moc dobře jsem věděl, jak si udělat profil protivníka a potom mu co nejvíc ublížit. A nyní… Prohlížel jsem si ho opravdu důkladně, abych mohl použít svoje hračičky a vidět, jak trpí.
Za ty slova, která se opovážil vypustit ze své pusy, bude ještě hodně trpět. Tady není v Anglii, ale v Japonsku a musí dodržovat určité vystupování a mluvit slušně. Yakuza je tu velmi uznávána. Má štěstí, že je u mě, protože ho dostat do rukou pan Tua, tak je opravdu na tom dně moře a to by mu ještě jeho smrt pěkně osladil.
Nemluvil jsem, jen jsem ho pozoroval.
Charlie
Nasadil Jeffův mód. Mlčení. Nejspíš se to od něj naučil. Jeff… polkl jsem na prázdno, když jsem si na něj vzpomněl. Jeff umí mlčet třeba i hodiny...
„Něco se ti nelíbilo?“ zeptal jsem se na poslední věc a zmlkl jsem.
Opřel jsem se a zaklonil hlavu, abych ji zapřel o opěradlo a ulevil bolesti. Zavřel jsem oči a snažil se pravidelně dýchat, protože se mi žaludek stále převracel na všechny strany. Nejspíš mám otřes mozku…
Chce mlčet? Ať mlčí.
Já budu taky. Takhle aspoň bude klid. Ruce jsem položil do klína a dál přemýšlel.
Nebaví mě to, bavit se s takovým, co neumí do pěti napočítat. Ať si trhne… Je mi jasné, že z těch pout se jen tak nedostanu. Ať jsem, jaký jsem, i já mám svoji hrdost.
Edie
„Hodně se mi toho nelíbí, ale co… Zkusit se má všechno, ne? To je asi tvoje motto, řekl bych,“ říkal jsem klidným a vyrovnaným hlasem.
Častokrát jsem byl souzen podle svých svalů, ale aby se někdo zajímat o to, kolik toho vím, to ne… A že jsem opravdu študovanej. Mám vysokou školu a taky i místy učím v chudinských čtvrtích. Nikdo o mně prakticky nic neví a já to nepotřeboval nikomu říkat. Jsem z ulice a chci, aby se ostatní z ní dostali tak, jako já. Takovej prachatej smrad jako je on, mi nebude říkat, že jsem debil. Na to nemá sebemenší právo.
Protáhnul jsem se a dál ho pozoroval. Byl jsem si naprosto jistej, že podle toho, jak si opřel hlavu o opěradlo, ho neskutečně bolí.
„V těch práškách nic není, vezmi si je. Nebyl bych tak blbej, abych ti dal špatný, to nemám zapotřebí. Zničím tě jinak…“
Povzdechl jsem si a pohodlněji se zavrtal do křesla. Dál jsem jen mlčel a propichoval ho pohledem. Už jsem o jeho těle dost věcí zjistil, měl dokonalou mluvu svalů a já si jen mohl domýšlet, jak vypadá nahý. Stejně k tomu dojde, ale chci na to jít pomalu… Trýznivě… Mučivě…
Charlie
Když promluvil, otevřel jsem oči. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na stolek. Pak ještě jeden pohled na něho a znovu jsem oči zavřel a opřel se do stejné polohy. Nechal jsem myšlenky volně plynout, i když mi to dělalo menší obtíže.
Mlčel jsem.
Neměl jsem potřebu s ním víc mluvit.
Věděl jsem toho dost. Dost na to, abych věděl, jaké jsou moje vyhlídky.
Jestli se chce vyžívat v mlčení nebo mučení, jeho volba. Dostal jsem se do těch sraček a druhá věc je, jak to skončí.
Začínal jsem pociťovat mírnou zimnici, jak mi bylo zle. Ale co s tím. Do postele mě neuloží.
Opíral jsem se se zavřenými očima a dál jsem mlčel.
Edie
Pozoroval jsem každý záškub jeho těla, a když jsem zjistil, že se chvěje, pomalu jsem zjišťoval, že mu může být zima.
Sakra… Proč se o něj starám? Ať si tu zdechne na podchlazení… Proč mě to zajímá? Edie… Soustřeď se na jiné věci!
Jeho oblečení mě začalo štvát a hlavně byl celý špinavý a to mě dost odrazovalo. Zvedl jsem se a přešel k pracovnímu stolu. Vzal jsem si jeden vrhací nůž a vrátil se k němu. Jednou rukou jsem ho pevněji zarazil do gauče a druhou mu rozřezával oblečení, které jsem v kusech házel na zem, dokud nezůstal jen v trenkách a jinak celý obnažený. Celou dobu se bránil jako lev, ale nad mou váhovou převahou prostě neměl šanci.
„To je lepší.“
Znovu jsem od něj odstoupil a na radiátoru přidal teplotu, aby mu nebyla zima. Nemocný mi bude k ničemu. Vrátil jsem se do křesla a zase mlčel. Na ní jsem měl mnohem lepší výhled.
Charles
Jen jsem zvedl spoutané ruce k obraně, ale bylo mi to k hovnu, tak jsem to vzdal.
„Spokojený?“ zeptal jsem se, když si se zadostiučiněním sedl zpátky do křesla.
Udělalo se mi znovu špatně s tím, jak se mnou smýkal. Sesunul jsem se na bok sedačky a zavřel oči.
Ať si poslouží.
Seru na něj.
Mám ho v paži.
Ať si tu hraje tu svou hru.
Zavřel jsem oči, ať se na ten odporný ksicht nemusím dívat.
Edie
„Ne… Ale koho to zajímá, že?“ opět jsem se pousmál.
Připadám si jak na dávce, pořád se culím a přitom se mi smát vůbec nechce. Co je to se mnou?
Ještě dlouho jsem tam jen mlčky seděl, dokud se jeho tělo nepřestalo chvět a já uslyšel to rytmické dýchání. Usnul…
Došel jsem k němu a zkontroloval tep, abych si byl jistý, že do rána přežije. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli ho takhle opravdu nechám, ale po zralé úvaze, že tu všechno bude smrdět jak v opičárně, jsem uklidil zem a ubrouskem mu omyl obličej. Vzal jsem polštářek a hodil ho ke dveřím, že ho vezmu sebou do pračky a ještě u něj chvíli seděl.
Po dobu, co jsem ho pozoroval, jsem přišel na jednu věc. Má opravdu nádherné tělo. Jeho snědá kůže, která je lehce šmrnclá černošskou hnědou, mi imponovala. Jeho tmavé vlasy a ostré rysy, byly změna oproti Japoncům, které jsem si běžně bral. Kdyby neměl tak prořízlou hubu a ještě se nedotkl Samuru, možná by se mi i líbil. Ale takhle… Musel jsem mu ukázat, že to už nikdy nesmí dělat.
Vzal jsem deku a přehodil jí přes něj. Uchopil jsem kýbl a polštář, abych mohl odejít. Než jsem zhasnul, tak jsem mu rozsvítil, aspoň lampičku na stole a sebral jsem všechny ostré předměty, aby neměl nutkání zkoušet zdrhnout. U dveří jsem se ještě zastavil a naposledy se na něj podíval.
„Pro dnešek tě nechám na pokoji, ale od zítra už to bude jiné,“ řekl jsem do ticha místnosti a odešel do svého pokoje.