Rokle vždycky smrděla mršinami. Zákon odebral popraveným zločincům privilegium vlastního hrobu a místo toho jim přidělil kbelík hašeného vápna. Avšak na rozdíl od královských soudců se místní hrobníci nedomnívali, že mrtví lumpové mají právo na cokoli. Vápno se ztrácelo celé generace, diskrétně prodávané všem potřebným v Kirimu i okolí. Hrobníci se omezili na jednorázové pocákání mrtvol, přičemž se oprávněně domnívali, že čím míň vápna se v rokli promarní, tím menší bude pravděpodobnost, že tam nějaký úředník vleze a odhalí nedbalost...
A určitě by se nikdo nevydal do rokle v noci. Přítomnost živého člověka tu prostě nebyla vítána.
Sintar se sám podivoval, že nic z toho mu nevadí. Pohyboval se přirozeně, jakoby chodil na takové místa každou noc a lovení démonů bylo jeho denním chlebem.
Zpočátku měl strach. Navíc nevěděl, co si o tom má myslet. Taky se zrovna v dobrém nerozešel se Zasirem, který s jeho výpravou zásadně nesouhlasil. Ale on moc chtěl být po jeho boku i nadále! Tak moc, že mu nic a nikdo nemohlo zabránit v tom, aby králi dokázal, že je schopen se takové výpravy účastnit.
A taky...
V nitru cítil, že je s ním něco jinak...
A možná byla tohle šance, jak si ověřit, kdo vlastně je...
Za třetí zatáčkou rokle, kde byl jeho cíl, se tyčila umělá skála, vytvořená haldou kostí a lebek spojených maltou. To byl orientační bod. Pozůstatky černokněžníka, který vytvořil Přízrak, jenž ho následně zabil a kusy jeho těla odnesl sebou, ležely několik kroků odtud. Sintar se opřel zády o pochmurný monolit a čekal.
Když Zasir opustil královský palác, pocit začínající přeměny zmizel. Před ústím rokle kočkodlak nalezl pouze Sintarova koně.
Zasir uvázal svého hřebce vedle Sintarova, shodil šaty a vzdálil se, aby nepoplašil koně.
Hned po vstupu do rokle ho zasáhla vlna žáru a měsíčního svitu. Krev mu začala vřít, mysl zaplnila směsice bolesti a zvláštní sladkosti...
Kosti zachrastily.
Sintar se otočil a rychle pozvedl jeden z amuletů. Jeho oči se však nesetkaly a nepřítelem, ale s planoucíma, zelenýma očima kočkodlaka. Kočičí bestie dvěma kroky vystoupila ze stínu.
„Zasire?" zašeptal Sintar.
Kočkodlak nereagoval. Když po chvíli opět vykročil, v jeho pohybech se začala projevovat určitá topornost. Pohledem sklouzl ze Sintara někam stranou.
Nad pozůstatky těla černokněžníka se tyčil Přízrak. Jakási beztvará, stříbřitá pavučina spojovala fragmenty mrtvoly, které se začaly měnit. Hlava bez očí se třásla, jako by měla co nevidět upadnout na zem. Zdálo se, že postačí silnější závan větru, aby tuto bytost roztrhal na kousky, ale to byl chybný dojem.
Sintar zavřel oči a bez ohledu na Zasira se plně soustředil.
V mysli se mu objevila slova, která mu sklouzla na rty a on je neslyšně odříkával.
Když však zvedl ruku k magickému gestu klesl k zemi, protože ho udeřila chlupatá hlava.
Kočkodlakovy oči nyní planuly přízračným, fialovým svitem...
Zasir bojoval s nesmírnou touhou roztrhat Sintara na kusy. Už léta nic takového nepocítil! Probuzené démonické instinkty se opět začaly zmocňovat jeho vůle. Plně si uvědomoval události, ale postupně ztrácel vládu nad svým tělem.
„Zasire!" vykřikl Sintar, doufaje, že tak svého přítele aspoň trochu probudí.
„Prober se! To je prokletí! Musíš s tím bojovat!" křičel Sintar, a pak se ho jedním amuletem dotkl.
Dotyk stříbra pálil živým ohněm. Ten kov už dlouho Zasira nezabolel. Nevěděl, co se s ním děje...
Sintarova slova by nepochybně šílenství přemohla, ale už bylo příliš pozdě. Přízrak nehlučně splynul s kočkodlakem a opletl ho svou nehmotnou sítí. Kousky mrtvoly pevně přilnuly ke Zasirovi.
Patříš mně, zašeptalo mu v hlavě, tancuj! TANCUJ!
Roklí otřásl řev a potom vytí zdivočelého kočkodlaka. Křivé drápy udeřily do země a vyrvaly kus trávy i s hlínou. Sintar se obrátil na útěk.
Vůbec nevěděl, co by měl dělat. Tohle už nebyl jeho Zasir. Tohle byl démon. Ale ani tak by ho nedokázal zabít.
Po tváři se mu svezla osamělá slza.
Zasirovo vrčení byl čím dál blíž.
Najednou Sintar zakopl o nějaký kámen a svalil se na zem.
Stihl se jen obrátit na záda a výhled na nebe mu zakryl Zasir. Jeho tělo se třáslo, v očích měl svit šelmy, která touží jen po krvi a jeho tesáky byly jen kousek od Sintarova krku.
Smrt už byla blízko.
Sintar však najednou necítil strach.
Bezmyšlenkovitě vztáhl ruce, které omotal kolem Zasirova krku, víc se na něj přitiskl a nechal ho, ať do něj zaboří své tesáky. Trochu sykl bolestí, ale přesto zvrátil hlavu dozadu, aby kočkodlakovi odhalil větší část své kůže. Pak zavřel oči.
Malus, který vše sledoval z povzdálí, schovaný v houští, vyskočil právě v okamžiku, kdy se Zasir zakousl, jenže byl vzápětí smeten neviditelnou tlakovou vlnou a rokli rozzářil paprsek jasného světla. Tak jasného, že musel odvrátit hlavu, protože se bál, že mu jinak vypálí oči.
Vzdáleně uslyšel děsivé kvílení a řev, jakoby někoho trhaly na kusy za živa. Do toho bylo slyšet Zasirovo vytí, které se spíš podobalo vlčímu.
Pak vše utichlo.
Malus ještě chvilku ležel na zemi a poslouchal.
Ale neslyšel vůbec nic a to ho děsilo.
Dokonce nebylo slyšet ani obvyklé šumění lesa, ani šelest trávy, kterou se prohání vítr.
Zvedl hlavu a podíval se k místu, kde se ještě před okamžikem odehrálo drama.
Za svou existenci viděl ledacos, ovšem to, co uviděl tady překvapilo i jeho.
Víc než to, že Zasir klečel na zemi ve své lidské podobě pokrytý krví a v náruči svíral bezvládného Sintara ho zděsilo to, jak vypadalo okolí kolem nich.
V okruhu několika metrů kolem Sintara a Zasira bylo všechno spálené na popel, včetně haldy kostí, které plnili rokli po několik let.
„Tak tohle jsi předpokládám nečekal," ozvalo se Malusovi za zády.
„Tušil jsem, že bude mít nějakou sílu, ale že bude zrovna tímhle..." zabručel Malus.
Pak se sklonil a po zčernalé trávě přejel prsty.
Ta se rozpadla na prach a pod ní byla vidět nová, která začala rychle rašit a drát se na povrch.
Teprve vzlyknutí probralo Maluse z úvah.
Přešel k Zasirovi, následován Raminem, který si zamračeně prohlížel okolí a něco si pro sebe mumlal.
„Malusi, co jsem to udělal?" zeptal se plačtivě Zasir, když zvedl hlavu a uviděl před sebou Maluse.
Byl v tak bídném stavu, že ho ani nenapadlo ptát se, co tam vlastně Malus dělá.
Malus si povzdechl a prsty setřel Zasirovi ze rtů krev.
„Takhle daleko to zajít nemělo. Promiň... Ale..." usmál se omluvně Malus.
Zasir se na něj nechápavě podíval.
Jeho mozek odmítal přijmout to, co slyšel.
Než ovšem mohl cokoliv říct, ozvalo se tiché zasténání.
Sintar se v Zasirově náruči pohnul a zachvěla se mu víčka.
Zasir nevěřícně hleděl na svého přítele, který se vracel zpět k životu, i když měl být mrtvý. A co víc, rána se mu začala sama zacelovat. A nejen to.
I okolí kolem nich se začalo měnit.
Skrz zčernalou půdu se na povrch začala drát nová zeleň a jak rychle se Sintar uzdravoval, tím rychleji se obnova šířila a tráva rostla.
„Nemusíš se obávat. Bude v pořádku. Jen je zřejmě vyčerpaný..." ozval se Ramin do ticha.
„Musíme se vrátit zpátky do paláce," řekl Malus.
Zasir se jen zamračil. Bezeslova vstal i se Sintarem v náruči a vydal se směrem ke koním.
„Chci mu to vysvětlit sám," zašeptal Malus Raminovi do ucha, když se Zasir trochu vzdálil.
„Nemyslím..."
„Já ano. Navíc si myslím, že dokážu jeho vztek zvládnout líp než ty."
Ramin si povdechl a zavrtěl hlavou.
Takhle to skončit vážně nemělo.
Celou dobu jeli do paláce mlčky.
Malus i Ramin cítili ze Zasira hněv a zlobu a věděli, co je toho příčinou.
Zasir se neohlédl, ani když slézal z koně a se Sintarem v náruči mířil do jejich pokoje.
Malus je s odstupem dvou kroků následoval, zatímco Ramin se odebral do své pracovny.
Zasir podvědomě cítil Malusovu přítomnost, ale byl tak naštvaný, že nemohl ani mluvit.
V pokoji opatrně položil Sintara na postel, svlékl ho a pak pořádně přikryl.
Na zádech cítil Malusův pohled, ale ještě nebyl připraven mu čelit.
Malus ovšem nechtěl čekat.
„Nikdo z nás nečekal, že to takhle dopadne," řekl až příliš lhostejně.
Zasir zaťal ruce v pěst a prudce se otočil.
Oči mu plály hněvem a z hrdla se mu dralo nepřirozené vrčení.
„Kvůli vám... kvůli... Sintar mohl kruci umřít... a proč? Jen z vašeho rozmaru?" cedil mezi zuby Zasir a stěží se ovládal.
„Bylo to pro jeho dob-" snažil se obhájit Malus, ale překvapeně vyhekl, když mu Zasir jednu vrazil.
„Nesnáším tě, ty zatracený zubatče!!! Kvůli těm tvým pitomým hrám mohl umřít!!! Je mi úplně u prdele, co je Sintar zač!!! Ale nikdo mu neskřivý ani vlásek!!!" řval Zasir a Malus nepochyboval o tom, že to musí slyšet minimálně polovina paláce.
„Bylo to pro jeho dobro..." zopakoval Malus a trochu se zamračil.
„Bylo to pro jeho dobro..." papouškoval Zasir.
„Na to ti seru, Malusi! Nezajímá mě to! Chci aby jsi okamžitě vypadl a Raminovy vzkaž, že jakmile se Sintar probere, tak odcházíme!"
„Přestaň se chovat jako děcko! Sintar věděl, do čeho jde, sám to chtěl, tak nevím, proč se tu tak vztekáš," řekl Malus a už se opravdu mračil.
„Můžu se vztekat jak chci!" vykřikl Zasir a vykročil proti Malusovi.
Zřejmě mu chtěl zase jednu vrazit, ale Malus to vyřešil po svém.
Jednou rukou sevřel obě Zasirovi zápěstí za záda, druhou rukou ho objal kolem pasu, tvrdě narazil na zeď a prudce ho políbil.
Zasir ztuhl překvapením a několikrát zamrkal.
Snažil se vymanit z Malusova obětí, protože v první chvíli dostal strach, ale když pootevřel neopatrně rty a Malus toho využil, aby mohl svým jazykem pohladit ten jeho, Zasir vydechl a kdyby ho Malus nedržel, pravděpodobně by se svezl na zem.
Převalila se přes něj vlna pocitů a on nevěděl, jak má reagovat nebo co dělat.
Tohle bylo úplně jiné, než když se poprvé vyspal s lidskou ženou. Teď když ho Malus líbal, cítil podivně příjemné šimrání a mravenčení.
Zavřel oči, ještě víc pootevřel rty, aby měl Malus víc prostoru a za pár vteřin mu začal polibek oplácet. Jenže mu to přestalo stačit. Chtěl víc. Mnohem víc.
Ani nevěděl, co dělá nebo kde se to v něm bere, ale trhnutím svalil Maluse na koberec vedle postele, rozerval mu tuniku a po odhalené hrudi přejel svými drápy.
Malus se jen uchechtl, ale nijak se nebránil. Chtěl vědět, jak daleko Zasir zajde.
Když se mu pak Zasir zakousl do krku až mu roztrhl kůži a těch pár kapek krve, co se dostalo ven slízl, zachvěl se vzrušením.
Zasir mu ovšem nedopřál chvilku klidu. Zaútočil na jeho rty a dravě je plenil. Ani jeho jazyk nezahálel a Malus mu víc než ochotně vycházel vstříct. Když mu přestalo líbání stačit, začal s okusováním jeho brady, krku, klíční kosti a sunul se stále niž. Když si začal pohrávat s Malusovými bradavkami a uslyšel jeho vzrušený sten, kterému se Malus neubránil ještě víc se na něj natiskl a začal se o něj třít. Počínal si sice trochu neobratně a hrubě, ale Malusovi to moc nevadilo.
Ovšem jen do doby, kdy z něj Zasir serval kalhoty a sklonil hlavu k jeho klínu.
V té chvíli se Malus prudce posadil, jednou rukou sevřel Zasirovi vlasy a tou druhou mu sevřel bradu. Zasir se chvěl touhou a vzrušením z hrdla se mu dralo vzrušené kňučení a oči hořely chtíčem.
„Klid, koťátko. Neříkám, že se mi to nelíbí, ale v současném stavu bys mi ho leda tak maximálně ukousl a to vážně nechci. Blbě to srůstá a vážně to hodně bolí," zasmál se Malus a palcem přejel po Zasirových rtech.
„Jsi vážně nádherný, když po mě tak strašně toužíš. Neboj, dopřeju ti, abys mě ochutnal, jen se musíš trochu ovládat. Teď skloň tu svou krásnou hlavinku a ukaž, že tou svou pusinkou umíš dělat i jiné věci než nadávat. Ale hlavně nekousej, jasné?"
Když Zasir pokýval hlavou na souhlas, Malus ho pohladil po vlasech a pak mu naznačil, že může pokračovat.
„Mmm, koťátko, tohle je lepší, než jsem si představoval," zachraptěl Malus, když mu Zasir přejel jazykem po žaludu, a pak si ho strčil do úst tak daleko, jak se mu to napoprvé podařilo.
Chvilku si s ním hrál, laskal ho, lízal, sál, až Malusovi připomínal malé kotě, které objevuje něco nesmírně zajímavého, a i když byl v tomhle ohledu nezkušený, počínal si obratně a Malus po pár minutách cítil, že nemá daleko k vrcholu.
„Koťátko..." zasténal, když se Zasirovi podařilo strčit si celý jeho penis do úst.
Tohle byla ta příslovečná poslední kapka.
Malus se přestal ovládat, oběma rukama sevřel pevně Zasirovu hlavu, víc si ho natlačil do klína a pak párkrát sám tvrdě přirazil.
„Mh-mh..." uslyšel vzdáleně.
„Vydrž, koťátko..." zasténal Malus a s posledním přírazem začal plnit Zasirova ústa svým semenem.
Tomu nezbylo nic jiného než to spolykat, protože Malus ho pořád pevně svíral a on neměl šanci se z jeho sevření vymanit.
Teprve až se Malus uvolnil, mohl konečně zvednout hlavu a pořádně se nadechnout.
„Chutnalo ti to, koťátko?" zachraptěl Malus a pousmál se.
„Málem jsi mě udusil!" prskl Zasir a ze rtů slízával zbytek sperma, které mu tam uplpělo.
„Neměl jsi to tak dobře dělat," zasmál se Malus.
Pak si poposedl tak, aby se zády opřel o postel, rychlostí blesku zbavil Zasira oblečení, přitáhl si ho k sobě a donutil ho kleknout si nad něj.
„Otevři pusinku a olízej mi prsty," řekl Malus a strčil Zasirovy dva své prsty do úst.
Zasir poslušně udělal, co po něm chtěl. Hrál si s nimi, sál je a lízal, stejně jako před chvílí jeho penis.
Když pak Malus znenadání prsty vyndal nespokojeně zabručel.
„Jen klid, koťátko, ještě si mě užiješ víc než dost."
Po těchto slovech se Malus přisál na jeho krk, volnou rukou si hrál s jeho bradavkami a nasliněnými prsty přejel po jeho zadečku a zamířil k dírce.
Zasir se zachvěl a trochu ztuhl, když ucítil dotek v místech, kde se ho ještě nikdy nikdo nedotýkal, ale Malus na tohle byl připravený.
„Malusi..." zasténal Zasir a zhroutil se na Maluse, když si najednou vzal celý jeho penis do úst.
Přestal se bránit, dlaněmi se zapřel o jeho ramena, čímž ještě víc vyšpulil zadeček, čehož Malus hned využil a strčil jeden svůj prst dovnitř.
Začal Zasira jemně dráždit, věděl, že ho musí opatrně připravit, i když se jen stěží ovládal.
„Malusi, prosím..." zasténal táhle Zasir, a pak se vzepjal.
Malus, který byl sice překvapený, jak rychle to na něj přišlo, přesto všechno poslušně spolykal, a když zvedl hlavu a podíval se Zasirovi do očí, labužnicky si olízl rty.
„Ne...netvař se takhle," prskl Zasir a cítil, jak mu hoří tváře.
„Copak můžu za to, že jsi tak neskutečně dobrý," zasmál se znovu Malus.
Pak si přitáhl Zasira až těsně k sobě a přisál se mu na rty.
Prsty si ho stále připravoval, a když pocítil, že oba už dlouho nevydrží, chytl Zasiry za boky a tlačil si ho do klína. Zasir se mu dlaněmi zapíral o ramena a pohledem sledoval Malusův penis, který se blížil k jeho zadečku. Když pak pocítil podivný tlak a bolest, kousl se do rtu a drápy zaťal do Malusovi kůže.
„Pššš... Klid koťákto. Vydrž..." šeptal Malus Zasirovi do ucha a něžně ho okusoval.
Zasir zasténal, protože jeho uši byly velmi citlivým místem a uvolnil své sevření, takže Malus mohl pokračovat dál. Celkem se zastavil ještě dvakrát a uklidňoval Zasira, než se mu podařilo dostat dovnitř až po kořen.
„Koťáko... Kruci, jsi tak neuvěřitelně těsný..." zasténal Malus a hned pohnul boky, protože už nemohl déle čekat.
Zasir, kterého už největší bolest přešla se začal nadzvedávat a za pár vteřin sladil své pohyby s Malusovými.
Vzrušení ho zasáhlo plnou silou. Nevnímal co dělá, vzdáleně slyšel, jak někdo hlasitě sténá, ale nevěděl, jestli to je on nebo Malus.
Orgasmus přišel nečekaně, stejně ryvhle jako ten první, ovšem s mnohem větší silou.
Prudce dosedl do Malusového klína, zaklonil hlavu, táhle zasténal a už svým semenem kropil jeho i své břicho.
Ten sice ještě nebyl připravený, ale když viděl Zasirovu vzrušením staženou tvář, cítil jeho nethy, kterého ho škrábaly, jeho zadeček, který se tlačil proti jeho klínu a jeho pevné sevření, když vyvrcholil, stačilo mu dvakrát lehce přirazit a jeho šťávy plnily Zasirovo nitro.
Zasir se mu zhroutil do náruče, prudce oddechoval a nechával se unášet tím skvělým pocitem, který právě prožil.
„Jsi vážně dokonalý..." zašeptal Malus Zasirovi do ucha, když se uklidnil.
„Nezamlouvej to. Tohle neznamená, že jsem ti odpustil," broukl Zasir, ale pohodlně se uvelebil v Malusově klíně a spokojeně zavřel oči.
Malus se pro sebe usmál a políbil ho do vlasů.
„Chceš se zase hádat?"
„Na to nemám sílu. Jen mě mrzí, že jste mě z toho vynechali."
„Právě kvůli tvé reakci, jsme to udělali. Nedovolil bys nám to totiž a my se museli přesvědčit. Každopádně teď počítej s tím, že Sintar půjde s námi."
„Stejně ti to neodpustím. Ale teď mě víc zajímá, co je teda Sintar zač?"
„To ti já nemůžu říct. Měl by sis o tom promluvit se Sintarem. On nejspíš už dlouho tušil, že je s ním něco jinak, ale nechtěl si to přiznat. Nebo se bál," pokrčil rameny Malus.
„Ale já..."
„Koťátko. Jsem příjemně unavený a nemám náladu s tebou o tom diskutovat dál, takže laskavě zavři tu svou krásnou pusinku a spi. Potřebuješ si odpočinout," zamítl rezolutně Malus další Zasirovi námitky a políbil ho na čelo.
Hladil ho po zádech, líbal ho do vlasů a tak netrvalo dlouho a Zasir skutečně usnul...
xxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Máme tu první hádku, která dopadne jinak, než si asi Zasir plánoval, každopádně, nestěžoval si =))). Ale co je víc důležitější. Jaké tajemství ukrývá Sintar? Kapitola věnovaná speciálně Kat, která musela čekat celých osm kapitol na nějakou tu "akcičku" =))).