„Gaurine..." vydechl Zasir.
„Och? Nevěděl jsem, že se znáte. Každopádně o zbytek se postará Ramin. Já mám ještě nějakou práci. Pak chci, abys přišel do mučírny. Podařilo se mi chytit jednoho zvěda," řekl král a odešel.
Ramin věděl, že jeho odchod nemá s mučírnou nic společného. I když souhlasil s výpravou a s jejími členy, netoužil po jejich společnosti, protože je považoval za stejnou chásku jako ti, co je napadali.
„Co tady děláš? Já myslel, že někoho hledáš a tohle je jen tvá zastávka?" obrátil se po králově odchodu Zasir s dotazem na Gaurina.
„Vadí ti má přítomnost zde?" otázal se na oplátku Gaurin.
„Ne! To určitě ne!" odpověděl možná až příliš prudce Zasir.
Do dalšího rozhovoru ovšem zasáhl Ramin.
„Je dobře, že se znáte. Aspoň nám to ulehčí čas. Každopádně tohle si vyřešte potom. Jsem zatraceně unavený a ještě musím jít za králem do mučírny. Taky ještě nepřišel ten druhý, což nás zbytečně okrádá o čas. Gaurin, že? Král ti zřejmě už osvětlil celou situaci a dovysvětlil to, co já jsem ti při naší schůzce nestačil říct. Ještě čekáme na jednoho člena, který se k nám přidá. Měl by snad dorazit během dne. A počítám do dvou dnů, až probereme všechny detaily, bychom se měli vydat na samotnou cestu. Výpravu povedu já osobně, a pokud budeš mít nějaký názor, výhrady, nebo lepší řešení pro situaci, klidně se neboj to říct."
„Pokud mám být upřímný, celá ta záležitost mě nijak zvlášť nezajímá, ale dokud se to bude týkat i mého problému, pomůžu, jak budu moct," pokývl hlavou Gaurin.
„To rád slyším. Každopádně, já teď musím ještě za králem. Nechal jsem ti připravit pokoj, strážný tě tam odvede. Zasire, ty si můžeš jít odpočinout. Pokud teda nechceš jít se mnou," dodal Ramin a mávnutím přivolal jednoho ze sloužících.
Udělil mu potřebné rozkazy a pak se díval za odcházející dvojicí, dokud mu nezmizeli z dohledu.
„Proč jsi mi neřekl, že jeden z členů výpravy bude Malau?" zaútočil hned Zasir, když osaměli.
„A k čemu by to bylo," pokrčil rameny Ramin, který už dlouhými kroky mířil za králem a Zasir pokud chtěl odpovědi, ho musel následovat.
„Mohl jsi mě aspoň upozornit nebo něco," nenechal to být Zasir.
Ramin neodpověděl.
Spěšnými kroky mířil do věznice, protože chtěl mít tohle rendezvous za sebou. Vážně si potřeboval odpočinout.
Když vstoupili do velké zatuchlé místnosti, viděli, jak král stojí kousek dál, mračí se a opodál stojící kat si otírá do hadru zakrvácené ruce, zřejmě tedy opravdu před chvílí ukončil práci. Jeho pacholek seděl u stěny a s chutí pojídal pořádný krajíc chleba se sádlem.
Kočkodlak přistoupil k lavici a pohlédl na tělo natažené na ní. Přesněji řečeno na to, co z něho zůstalo...
Viděl v životě ledacos, ale tady spatřil něco, co mu připadalo jako pokračování příšerného snu dnešní noci. Myslel si, že se už vzbudil, ale to bylo jen zdání.
Muž ještě žil, a to ho drtilo nejvíc, protože na sobě neměl jediné nezmrzačené místečko...
Mistr mučíř na něm pracoval se zručností hodnou geniálního chirurga. Nepoškodil žádný orgán nezbytný k životu, neporušil ani důležité tepny a žíly, vyhnul se největším nervům, nevynechal však žádné místo, ve kterém mohl způsobit bolest.
To důležité bylo prostě vyříznuto z těla a pečlivě rozloženo na stolní desce. Nervy vedle tepen, stále živá játra, mícha vyňatá částečně z páteře. Z ostatního nezbylo mnoho, zmizely svaly, střeva byla navinuta na dřevěné špulce. Ruce a nohy trčely z kbelíku stojícího pod stolem. Krve bylo málo, kat zřejmě okamžitě opálil rozpáleným železem každé místo, které začalo krvácet. Místo ní se všude leskly nažloutlé, škraloupem pokryté louže hnisu.
Bylo zřejmé, že mučení probíhalo pomalu a podle pečlivě promyšleného plánu, podloženého dokonalou znalostí anatomie.
„Začal sedřením kůže a skončil pilováním kostí..." Kalim, stojící za Zasirem, mu ukázal na nástroje. Ten však pohlížel jinam. Do obličeje ležícího muže... Neměl dolní čelist a jazyk, uřízli mu nos i líce. Hleděl na živou lebku. Měla oči, či spíše oko, vytřeštěné, strašlivé, šílené. Druhé viselo na vytaženém nervu. Někdo na něm udělal uzel...
„Proč takhle?" vydechl otřesený Ramin, "vždyť nemůže mluvit."
Znal svého krále už několik let, přesto ho jeho občasná krutost dokázala překvapit a zaskočit.
„Poručil jsem to až potom, co pověděl všechno," prohlásil tvrdě Kalim.
„To bylo zbytečné..."
„To je trest, bylo to nutné," odsekl král.
„Ale..."
„Jsi hlupák! Myslíš, že si to nezasloužil?! Kolik lidí zemřelo včera ve městě?!"
„Víc než čtyři sta."
„Starci, ženy a děti taky?"
„Většinou umíraly celé rodiny."
„O těch, co hrůzou zešíleli, ani nemluvě. Víc než čtyři sta mrtvých! Nebýt vás, bylo by jich mnohem víc. Já ho můžu zabít jen jednou, tak to dělám přinejmenším pomalu!"
Zasir myslel na rodný les, na učení stařenky, na vampýry, upíry, vlkodlaky. Je ovládala slepá zuřivost, nahromaděná zloba, za kterou kolikrát ani nemohli. Připomenul si zoufalství a utrpení, které ho mučilo každého slunečného dne, než zvládl nenávist ve své duši. Připomenul si nestvůry před několika hodinami a chvíli pohlížel na krále. Beze slova přistoupil k oběti, vytáhl nůž a vrazil jej přímo do srdce. Strašlivé oko ihned pohaslo.
Kalim prudce zafuněl a skočil k němu.
Jejich oči se setkaly. Královy, ocelově šedé, plály zuřivostí, Zasirovy hleděly chladně a klidně. Nic nezkalilo jejich hlubokou a průzračnou zeleň.
Nastalo zlověstné ticho. Přítomní se neopovažovali ani hlasitě vydechnout. Katovu pacholku z otevřených úst vypadl kus žvance.
Kalim se najednou uklidnil. Chvíli působil dojmem, že se právě probudil. Otevřel oči dokořán a nehlučně pohnul rty.
„Chceš mi dokázat, že jsi lidštější než já. Ty, kočičí spratek, mně, šlechtici, který vládne už deset let," pronesl velice tiše, ale hlas se mu při těchto slovech zachvěl. Zmlkl a podivně se zašklebil.
„To se ti nepodaří!" vyrazil s úlevou.
Otočil se a vykročil ke dveřím.
„Dost pitomostí! Ramine! Zasire! Za mnou! A vy dva tu udělejte pořádek!" Kalim byl opět panovník svých poddaných.
Vyvedl je ze sklepení. Chvíli šel palácovým ochozem a zastavil se až v zahradě.
„Sedněte si," ukázal na lavičku.
Sám je nenapodobil, ale zamyšleně chodil kolem nich, tam a zase zpátky, alejí vysypanou štěrkem.
„Byl sám," promluvil, aniž přerušil chůzi. „Neměl společníky, ovšem opravdu chtěl zaujmout mé místo," ustal a pohlédl na Ramina. „A měl talent, nepochybně větší než ty. Kdyby mi otevřeně nabídl své služby, možná bych se tě zbavil. V tom případě by to měl mnohem jednodušší, ale moc spěchal. Jistě, byl neobyčejně schopný, ale příliš si o sobě myslel. Zaútočil a čirou náhodou narazil právě na tebe, Zasire. Třeba to ani nebyla náhoda. Přiznal se, že kdysi v mládí smísil a upravil semeno muže a kocoura, načež tím svinstvem oplodnil nějakou ženu. Její příbuzní ji od něho osvobodili, dítě pak pohodili kdesi v houští..."
Zasir vyskočil.
„Seď, jen klid. Mě napadlo totéž, co teď tebe. Ale podle něho to bylo někdy před čtyřiceti lety, což asi ty nebudeš. Každopádně z toho, co jsem se dozvěděl, bych skoro uvěřil i těm Raminovým blábolům, že jsi člověk."
„Odpusť, pane," sklonil Ramin hlavu.
„Přestaň, nedělej ze sebe dvořana. Stačí mi plný palác té chátry. Ostatně já jsem v tomto směru zmoudřel teprve včera, ale k věci. Po odchodu z tvé pracovny jsem zavolal velitele gardy. Měl mi pomoci odhalit spiknutí, o kterém jsi mluvil, ale místo toho usoudil, že má výtečnou příležitost, jak se zbavit všech svých osobních nepřátel. Během hodiny bylo vězení plné. Ze začátku mě to potěšilo, ale zarazilo mě, že těch vzbouřenců je nějak moc. Mluvil jsi přece nejvýš o dvou. Rozhodl jsem se zjistit, co vědí a udělal jsem to rychle, protože kdyby se jim věnoval Naji, přiznali by se ke všemu včetně znásilnění vlastní prababičky. Po další hodině jsem všechny zatčené propustil a velitele stráže shodil ze schodů."
Zasir se na krále podíval s leskem v očích.
„Nedívej se na mě tak, protože se může stát, že mě brzy prokleješ. Rozhodně nejsi hloupý, a jestli někdy sletíš ze schodů, nepochybuji, že dopadneš na všechny čtyři. Pak jsem zavolal další. Banda pitomců! Můj život i vláda byly ohroženy a oni uměli jen pochlebovat a intrikovat. Vyhnal jsem je, ale zůstal jsem sám. Došlo mi, že jsem se obklopil stádem neschopných idiotů. Musel jsem myslet sám. Umíte si to představit?“ rozmáchl Kalim divoce rukama.
„Poprvé od doby, co jsem se učil. Zajímalo by mě, co by tomu řekl můj šašek, kdyby měl špetku vrozeného důvtipu... Povolal jsem všechny udavače a špehy. Naštěstí aspoň oni si svůj žold zaslouží. Prověřili každého, kdo měl někdy něco společného s magií. To byl začátek. Pak už to šlo snadno. Našel jsem toho lumpa a poslal pro něj. Zaskočilo ho to, ale i tak šli dva gardisti k čertu. Když se k němu přiblížili, něco je vyhodilo do vzduchu takovou silou, že se rozmázli po stropě."
„To znám," pronesl Ramin.
„Ale nakonec ho dostali," pokračoval Kalim, "a odvedli do sklepení. Tam mu kat vlil do hrdla jakýsi svůj odvar z bylin. Zbytek jistě tušíte."
„Není to těžké," potvrdil lhostejně Zasir.
„Přesto se nejednalo o jednoduché mučení. Víc než dvě hodiny mezi ním a mistrem trval vyrovnaný boj talentů a vůlí. Ze začátku mu nebylo možné způsobit bolest. Obyčejný popravčí by toho zatvrzelce určitě nezlomil. Už jsem se bál, že ani Naji to nezvládne, ale ukázalo se, že přece jen mám v paláci schopné lidi... Všechno, co ještě chci vědět, je to, co jste dělali vy, ale ne teď. Čekám vás po večeři."
„Takže, na shledanou, Výsosti," odpověděl Ramin.
Vstali a uklonili se. Kalim rychle odešel.
„Této noci se změnilo mnohé," zamyslel se mág.
„Doufám, že k lepšímu," odvětil Zasir.
„To už do značné míry záleží na tobě."
Zasir přikývl.
„Trefíš do svého pokoje?"
„Myslím, že ano."
„Takže večer. Musím už jít," a mág zmizel v labyrintu živých plotů.
Zasir zvedl hlavu a rozhlédl se.
Chvíli chodil pustou alejí, ale nakonec se spolehl na instinkt. Kráčel pomalu a každých několik desítek kroků se zastavil. Odhadoval podoby zahrad a plán paláce. Většinou správně. Tato zábava ho rychle zaujala. Zapomněl na přízraky dnešní noci a putoval s větvičkou utrženou z nějakého keře, ze které uškubával listy. Zmocnila se ho podivná nálada. Přimhouřenýma očima pohlédl do slunce. Příjemný pocit, jako návštěva vítaného hosta.
Pod nohama se objevil velký kámen. Kopl do něj, a štěrk zachrastil. Najednou se ho zmocnilo veselí. Se smíchem strčil hlavu do nejbližší kašny, ale ani pod vodou se neuklidnil. Bubliny vzduchu ho laskaly na tvářích a uších. Když zadržel dech, ustaly. Naslouchal šumům a šelestům, které byly jako z jiného světa.
„Je zábavné poslouchat fontány zdola."
Umyl si obličej a slepené vlasy. Vypláchl si ústa.
„Krása," rozpřáhl ruce a několikrát se zatočil.
Když si odpočal, vydal se znovu dál.
Kráčel pořád rychleji a jistěji. Zakrátko poznal výzdobu, už nebyl daleko.
„Čeká...?" zeptal se sám sebe.
Šok byl jako rána do břicha. Schoulil se a klesl na kolena. Vize vzplanuly jako plamen. On...
Opět tu byly přízraky. Vynořily se při zvuku jména, úsměv, tlama, hruď rozervaná ranou po vytrženém srdci, rozpárané břicho, zlomený krk...
Otřásla jím zimnice.
„Dost, zmizte!" zaháněl je vší silou. Zalezly do podvědomí.
Vstal a pomalu se uklidňoval.
Váhavě sáhl na kliku. Musel přemoci těžkou ruku.
Sintar čekal.
Hned se mu vrhl kolem krku.
Zasir málem ucukl.
„Jen klid," pokáral sám sebe a objal ho.
Cítil prázdnotu i přesto, že se snažil zapomenout.
Objal proto Sintara ještě pevněji a zabořil mu nos do vlasů. Sintar ztuhl. Pochopil, že je něco špatně. Vymanil se proto z jeho objetí a pohlédl mu zpříma do očí.
„Zasire..."
„To nic. Jsem v pořádku. Jen... těžká noc..." pousmál se Zasir.
„Cítím... vypadáš, jako by sis prošel peklem. Nechceš mi o tom povědět?" zeptal se vážně Sintar a odvedl Zasira k posteli, na kterou ho posadil.
Sundal mu košili a opatrně přejel prsty po ráně, která se před ním ukázala.
„Bolí to?" zašeptal.
„Teď už ne," odpověděl Zasir. Zavřel oči a na Sintarovu ruku položil tu svou.
Pak ho objal kolem pasu a hlavu mu zabořil do hrudi.
Sintar ho vískal ve vlasech a hladil po zádech, kam až dosáhl.
Notnou chvíli bylo ticho, ale pak se Zasir rozmluvil.
Pověděl mu o všem.
O jeho nočním výletu s Raminem, o hrůze, kterou na hřbitově zažil, včetně toho, co všechno viděl. O jeho návratu do paláce, o setkání s Gaurinem, o Raminově plánu, o tom, co viděl v mučírně, o králově vyprávění i o tom, jaký má z něho pocit, o tom, co se mu honilo hlavou.
Povídal hodně dlouho a Sintar ho ani jednou nepřerušil, i když cítil, jak sebou párkrát během jeho vyprávění trhl. Nakonec mu řekl i o strachu, který se ho zmocnil, když se sem teď vracel.
Sintar mlčel ještě dlouho potom, co Zasir skončil své vyprávění.
I on mu chtěl o něčem povědět.
O něčem, co ho trápilo.
Ale bál se.
Bál se Zasirovy reakce...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Zasir s Raminem urvali malý kus vítězství, ale válka teprve začíná. Objevuje se další člen výpravy a Sintar se obává Zasirovy reakce...