Bledý, přikrčený se pomalu k němu otočil a beze spěchu vykročil. Našlapoval opatrně a promyšleně. Pod bílou průhlednou košilí bylo vidět nahé, chvějící se tělo…
Zasir viděl, jak se Sintar usmál a natahuje k němu ruce.
Ještě před chvilkou měl útok dobře promyšlený. Drápy předních tlap do očí a současně zadními rozpárat stvůře břicho. Ihned uskočit...
Nikdy mu žádná myšlenka nepřipadala tak nesmyslná a cizí. Tloukla sebou v jeho hlavě jako můra pomatená světlem.
„Provést, provést, provést," opakoval bezmyšlenkovitě a jednotvárně.
Sintar se blížil šťastný, veselý...
V hlavě mu křičelo několik různých hlasů, a pak nekonečné prázdno. Už nic nechtěl, po ničem netoužil. Vůle se rozpadla v prach, síla zmizela s ní.
„To znamená konec..." blesklo mu někde na dně vědomí.
Čekal úder.
Pak pocítil, jak se země zachvěla. Z dálky se něco blížilo, nějaký mihotavý přísvit. Úplně omámen ani nepostřehl, kterým smyslem zachytil tento neobvyklý pocit.
Nejasný pach... ale podivně známý... Přicházel, zvýrazňoval se. Vzbudil zvědavost. Apatie a zoufalství zmizely.
Jasně! Poznal ho! To je ON! Ten, kterého hledal!
Nebo ne? Nebo se mu to jen zdá? Jeho otupělá mysl si s ním pohrává?
Každopádně to stačilo na to, aby se vzpamatoval a pohlédl skrz iluzi.
Teď!
Sintarova ruka natažená v mazlivém gestu... Ne! Nemá ruku! Zmizela! To jsou spáry!
Jeho úsměv, který byl stále širší a širší, se změnil v bílé tesáky v černé tlamě!
A noční klid pak prořízl řev jako z pekla…
Kočkodlak vyskočil a naslepo uhodil hlavou. Ke skoku chybělo půl kroku, bylo to však dost, aby unikl mrti
Prohnilá, lepkavá mrtvola stařeny se zachvěla a zvedla se ze země. Zasir jen zaťal zuby. Bez zaváhání sevřel drápy předních tlap a s rozmachem uhodil tvora do krku. Páteř zakřupala jako drcený kámen. Ještě vytrhnout srdce z hrudi, opět ale uviděl Sintara
Tentokrát se ale nenechal zaskočit a trhl.
S úlevou otočil hlavu. Hodnou chvíli soustřeďoval myšlenky, než mu opět došlo, proč vlastně přišel. Vzdálil se. Kráčel pomalu a čekal, až se uklidní.
Na opačné straně vystoupila ze stínu postava. Poznal Ramina měl roztržený, krví nasáklý rukáv košile a na lících zasychající slzy.
Přišel až k Zasirovi a pak se bezmyšlenkovitě sklonil a začal ho hladit po hlavě. Pohlížel přitom neživým pohledem někam za Zasirův hřbet.
Zasir neuhnul, ani nic neřekl. Pokud Ramin zažil něco podobného jako on, a on o tom nepochyboval, věděl, že mu musí dát chvilku na uklidněnou.
„Zůstali ještě dva," pronesl pak tiše.
Splnili tedy polovinu úkolu.
Ramin se s námahou rozhlédl. Byl nesmírně unaven, a v černých vlasech se mu leskly šedivé pramínky. Udivený Zasir se zvedl na zadní tlapy a předníma se zapřel o jeho ramena, aby pořádně viděl. To nebyl přelud vyvolaný měsíčním svitem. Ramin opravdu zešedivěl. Obličej poznamenala stopa hrůzné grimasy, která stále ještě pronikala maskou nuceného klidu.
„Dokončeme to," pronesl po chvíli, aniž by nějak komentoval Zasirovo počínání. „Kde jsou?"
„Pod zemí," zněla odpověď.
„Ukaž místo."
Nebylo třeba.
Drny pokrývající hrob tři kroky od nich, se roztrhly táhlým praskotem. Skřípání a zvuk praskajících kořenů narušil hřbitovní ticho. Mohyla se pohnula, zatřásla a prudce se otevřela se sprškou štěrku, hrud a písku. Průrva se s tupým třesknutím zavřela a opět vzkypěla jako pekelný pramen. Za okamžik se jáma otevřela podruhé, přičemž její stěny potemněly.
Temnota na dně odpudivě mlaskla a vyplivla cáry kostnaté mršiny a kusy rakve. Zbytky plesnivých hadrů se rozlétly do všech stran a pomalu padaly na kosti, uhnilé maso a zpráchnivělá prkna.
Puch je uhodil silou kladiva. Odolnější Zasir vyprskl, ale nehnul se z místa. Zato Ramin zbledl, zapotácel se a klesl na kolena. Neměl co zvracet, přesto mu ústa hojně zaplnila hořká žaludeční šťáva.
Kočkodlakovy tlapy mu dopadly na rameno a silně jím zatřásly.
„Pozor, vylézá," blesklo otupělým mozkem.
Raminovy roztřesené prsty zmizely pod pláštěm a sevřely rukojeť dýky. V přítmí se zablesklo narůžovělé ostří.
Zasir při pohledu na dýku zúžil oči. Ostří vykované z mědi a stříbra, pokryté magickým zaklínadlem. Bylo ji možné použít jen jednou, protože vražena do démona se okamžitě rozroste kolem něho jako trnitý keř, jehož trny proniknou do všech koutů netvorova těla a roztrhnou ho.
Mág se po čtyřech odplížil stranou.
Nestvůra se vrhla na Zasira s překvapivou rychlostí. Kočkodlak bleskově ucouvl. Předstírajíc útěk, skočil přímo na stvůru. Tlama, plná zubů jako šavle, se s řevem rozevřela tam, kde ještě před chvilkou byl Zasirův krk.
Přesný zásah shora padajících drápů, tlamu s praskotem zavřel. Zasir využil toho, že spáry netvora zaryté do země byly bezmocné, udeřil tlapou a zuby mu vyrval z krku klubko šlach. Odskočil.
„Ty bestie!" pocítil, jak v něm narůstá vztek.
Vrhl se vpřed pohlcen zuřivostí a hněvem, avšak tentokrát se přepočítal. Krupobití ran na něho dopadlo jako lavina. Nestačil uhnout všem, a dráp mu prorazil kůži až na kost. Dvě žebra praskla s třeskem, který mu zazněl v hlavě jako zvon. Zoufale se vytrhl. Bolest mu ochromila levou přední tlapu. Po krku a zádech se rozlilo tekuté teplo, které mu stékalo na břicho. S námahou frkl a pocítil v hubě chuť krve. Opět ustoupil, tentokrát v náhlém spěchu.
Najednou zakopl o hrob a zakuckal se.
„Na co čekáš, pitomče! Bodni!!!" vykřikl zoufale i zuřivě do mágovy hlavy.
Ramin, který celou dobu bezmocně sledoval nestvůru, se vzpamatoval až ve chvíli, kdy si prohlédl zraněného Zasira ležícího na zemi.
Bodl.
Řev ustal a netvor padl jako kámen.
„Ještě jeden..." Raminův hlas byl děsivý.
Přeludy, které mu vnucovala vlastní představivost, snášel rozhodně hůř než Zasir.
„Počkej,“ zastavil ho Zasir, když se o jeho srst opřel paprsek měsíčního svitu .
„Jak jsi na tom?“ zeptal se starostlivě Ramin s pohledem upřeným na jeho ošklivě vypadající ránu.
„Rozhodně líp, než ty. Jako mág bys měl vědět, že kočkodlakové čerpají svou sílu hlavně z měsíce. Sice není úplněk, ale když chvilku počkáme, rány se mi zacelí."
Sotva to dořekl, ucítil v ráně známé mravenčení.
Stříbrný svit sice nebyl dost silný, aby ho vyléčil úplně, ale prozatím to stačilo. O zbytek se postará, až bude v lidské podobě. Každopádně věděl, že nejpozději do večera mu po ráně zbude jen další jizva.
Za pár minut se vydali znovu na cestu a zakrátko znovu stanuli nad jedním hrobem.
„Jako předtím," zamumlal Ramin. "Jak tam lezou? Nikde žádné stopy..."
„Určitě tam lezou někudy o kus dál."
„A jako krtci..."
„Počkáme, až vyleze?"
„Ne, už mám dost."
„Jak ho tedy dostaneme? Jsem kočkodlak, ne krtkodlak."
Raminova ústa se stáhla podivnou grimasou, ve které Zasir teprve po delší chvíli rozpoznal něco podobného úsměvu.
„Chtěl bych je všechny zastihnout v takových skrýších. Bylo by míň potíží. Podívej," vytáhl kouli o velikosti jablka s modravým kovovým leskem.
„Co je to?" zeptal se Zasir.
„Raději ustupme," vyznačil mu Ramin nové místo.
Zastavili se o několik kroků dál. Kočkodlak stál, kdežto mág si položil kouli na levou otevřenou dlaň a pravou nad ní prováděl složité pohyby...
Kolem prstů se mu objevila oranžová mlha. Zvýrazněla, ztěžkla, načež jako kapalina stekla z dlaní a spojila se ve velkou svítící kapku. Ramin ji setřásl přímo na kouli. Rozplynula se po ní a pokryla ji vrstvou barevného světla. Trvalo to jen krátce. Záře najednou zmizela, jako kdyby se vsákla do kovu. Koule nezměnila svůj vzhled, přesto ji mág rychle přendal z jedné ruky do druhé.
„Teď, rychle!" mávl rukou a hodil.
Koule dopadla na drny, ale nic se nestalo.
„Co je?"
„Hned to bude."
Zaslechli známý zvuk trhaných kořenů.
Zasir zneklidněl.
Plocha, na které ležela koule, hluboko poklesla.
Není možné, aby byla tak těžká!
Přesto byla stále těžší. Zachrupala hlína a tam, kam pohlížel, zůstala jen přesně vyříznutá, neveliká díra...
Koule klesala dál. Dokazovalo to neustávající, tlumené chrastění a skřípání.
„Hned ho dostihne," zašeptal Ramin.
Zvuky ustaly.
Zasir se až zachvěl vzrušením, srdce mu zabušilo prudčeji...
Pak se zablesklo a z díry vystřelil proud světla.
Silný, červený záblesk. Museli přimhouřit oči. Když je znovu otevřeli, už neviděli nic. Síla přestala působit a jen zažloutlá, mrtvá tráva a kouřící země kolem hrobu byly jedinými svědectvím tohoto neobyčejného úkazu.
„Je po všem," protřel si Ramin oči.
„Vraťme se ke koním, vyčkáme tam na západ měsíce a pak se vrátíme do paláce," navrhl Zasir.
„Ale nepočítej s tím, že si tam odpočineme. Brzo se vydáme na cestu."
Oba unavení vítězové beze spěchu opouštěli bojiště.
Naplnil se tak první střípek mozaiky osudu.
Vysoko nad stromy, vlastně na špičce jednoho z nejvyšších stromů, sledoval tohle úsilí jeden svědek, který zmizel hned poté, co Zasir s Raminem odešli ze hřbitova a ztratili se v lese.
O chvilku později přišel nový závan větru, který přinesl vzdálené, osamělé vytí vlkodlaka...
Svítalo, když podkovy jejich koní zaklapaly na dlažbě palácového nádvoří. Po chvíli vyšli ze stáje dva ospalí stájníci. Nevypadali právě spokojeně, šli beze spěchu a zívali až se Zasir bál, že si roztrhnou pusu.
Ramin nepočkal, až přijdou blíž, seskočil ze sedla a pustil uzdu.
„Seskoč, nesmíme ztrácet čas. Když nespěchají, ať si je chytnou sami!" zavolal na Zasira.
Zasir přikývl a napodobil ho. Mág beze slova ukázal směr.
Když míjeli stájníky, jeden z nich něco zvolal a ukázal na Zasira. Ramin to gesto zahlédl a na okamžik se zastavil.
„Setři si krev z obličeje, jinak si budou myslet, že jsi někoho zakousl," sykl Zasirovi do ucha.
Kočkodlak si v chůzi otřel hřbetem ruky rty i bradu a pohlédl na setřené stopy.
„Ta je moje," zahučel.
Přejel rukou ve vlasech, pod prsty pocítil tvrdé, slepené pramínky.
Ramin mu ale nedal víc času na prozkoumání svých zranění. Běžel už po schodech, bral je po dvou i po třech.
Zajímalo by mě, jakým kouzlem nabyl tak rychle sílu, prolétlo Zasirovi hlavou. Zřejmě má nějaký svůj způsob, jinak by s tou rukou prokousnutou až na kost nebyl tak čilý.
„Kam jdeme?" zeptal se nahlas.
„Ke králi, tam se dozvíme, co dál."
Nešli daleko. Dvě zkřížené halapartny jim uzavřely cestu už za třetí zatáčkou chodby.
Ramin přivolal velitele stráže.
„Pusť nás, spěcháme."
„Povězte, o co jde. Král má návštěvu a nepřeje si být nikým rušen."
„Hlupáku, nevidíš, s kým mluvíš?"
„Omlouvám se, pane. V první chvíli jsem vás nepoznal. Vypadáte jinak..."
Zasir jen stěží potlačil úsměv.
Zato mág se rozvzteklil.
„Pitomci, do tajností mého umění vám nic není! Jestli vypadám jinak, tak to bylo zřejmě potřeba, ale teď z cesty, oslové, jinak z vás udělám něco, co nechcete!"
„Jistě, pane, omlouvám se."
Za chvilku už vstoupili do jasně osvětlené místnosti. Při zvuku kroků se Kalim, stojící zády k nim, otočil. Chvíli stát bez hnutí, jako by nevěřil vlastním očím, potom táhle hvízdl.
„Ale, ale," prohlásil. "Vypadáte jako byste v noci prošli všechny putyky."
Obešel je dokola a prohlížel si je s neskrývaným zájmem.
„Doufám, že vás ještě neviděly dámy, jinak by mi asi všechny utekly z paláce..."
„Pane my..." začal Ramin.
„Smrdíte po mrtvolách, pacholci! Pěkný smrad!"
Pohlížel na ně, jako by uvažoval, jestli je má nechat setnout nebo raději oběsit za nepatřičné vyrušení. Najednou se vesele rozesmál.
„Tak dobře, mám dnes milostivou náladu a chtěl jsem si jen zažertovat."
Přistoupil ke stolku a sáhl pro džbán s vínem, který na něm stál. Nalil dva plné poháry.
„Tu máte," podal jim je osobně. Začali dychtivě pít.
„Uspěli jste?"
„Ano, pane," Ramin rychle polkl.
„Nezůstalo nic?"
„Nic, pane."
„To je dobře, protože ani já jsem nezahálel," řekl a poodstoupil kousek stranou.
Zasir zalapal po dechu, když spatřil toho, s kým měl král schůzku. Ramin spokojeně zamlaskal.
„Tak se opět střetáváme, kočkodlaku," uslyšel Zasir známý hluboký, přesto poněkud tichý hlas...
Dodatek autora:
A je tu další kapitola. Ramin se Zasirem se pouští do souboje, který je ale poznamená víc než si mysleli. Když se vrátí do paláce, čeká tam na Zasira menší překvapení. S kýmpak asi má král schůzku? A je to jeden z těch, na které Ramin čeká?