„Takže to žije dál?!"
„Ve hmotném smyslu toho slova ne, bylo to zabité už včera. Má však dvojí povahu, kouzlo iluze tedy trvá dál. Pověz Zasire, co vidíš."
„Jako dva obrazy tady splývají dvě věci. Jedna vnější a průzračná, ale nikomu neprozradím, co představuje. Přesahuje mé síly mluvit o tom. Druhá je zvláštní síla z kostí, svalů, drápů a zubů, která slouží jen k vraždění. Kdysi to však býval člověk."
„A právě to je věc, kterou vidíme oba stejně. Zbytek nám doplňuje obrazotvornost. Je to prostě člověk, kterého někdo přeměnil na čiré zlo a vytvořil z něj tohle."
„Já nevidím nic zvláštního," protestoval Falen.
„Protože tě příliš vylekal pohled na první podobu," odpověděl Ramin, "a ta je pro každého jiná. Můžeme to ověřit. Chce někdo říct, co viděl? Falene..."
„Ne!"
„Indare?"
„Ne!"
„Zasire?"
„Ne!"
„Výsosti?"
„Jak se opovažuješ?" vykřikl Kalim.
„Já také ne," přeslechl Ramin králův výkřik. Zavládlo mlčení.
„Nejde o to, co a jak," promluvil posléze král.
„Rád bych věděl, odkud se to vzalo a proč právě zde a teď!"
„Zřejmě z pekel!" neudržel se Falen.
„Odkdy mají pekelné bytosti hmotná těla?" ušklíbl se Ramin.
Falen na něho zuřivě pohlédl, ale mlčel.
Mág pokračoval.
„Ne, pane, to je dílo člověka, avšak nikoliv takového, který si přečetl jednu nebo možná i víc tajných knih. Ani nějaké vetché vědmy, která vychází z přírody a dokáže stěží proměnit mrtvolu v upíra nebo cokoliv jiného, případně živého člověka ve vlkodlaka. Tady je patrná ruka a rozum génia, který strávil hodný kus života studiem příšer. Ani nevím, co je lepší, jestli se bát nebo obdivovat..."
„Dám ho narazit na kůl. Jen mi pověz, koho?"
Ramin se zamyslel.
„Falene, Indare, nechte nás osamotě," rozkázal král.
Když oba mágové odešli, král se na Ramina zadíval.
„Takže? Co máš na srdci, kdo to je?"
„Na to bych neměl odpovědět já, ale ty, Kalime. Sám nejlíp víš, kdo ti chce sebrat z hlavy korunu," povzdechl si Ramin.
Zasira překvapila změna v Raminově chování vůči králi. Celou dobu se choval odtažitě, patřičně ho oslovoval, ale když osaměli, Ramin se k němu začal chovat důvěrněji a králi to zřejmě nevadilo.
„Korunu...?!"
„Ano. Chvíli uvažuj. Do hlavního města přijdou příšery, lidi zakusují po tuctech, jiní při pouhém pohledu na ně ztratí rozum, a král nic nesvede. Událost se opakuje jednou, podruhé, potřetí, a nakonec se objeví někdo, kdo slíbí, že je zažene, chce jenom usednout na místo panovníka, který nedokáže ubránit své poddané..."
„Dost! Pošlu do ulic vojáky!"
„A ještě přikaž vyčlenit půdu pro nový hřbitov a postavit další blázinec," odpověděl Ramin a ušklíbl se.
„Co tedy radíš?"
„Najdi toho, kdo chce být tvým nástupcem. Ten nám už poví, kdo řídí tyto loutky..."
„A když odmítne?"
„Že by tvůj hlavní mučitel ztratil jistotu svých rukou?"
Kalim se zasmál.
„To se mi líbí! Poslechnu tě tedy, ale co uděláš ty?"
„Ne já, ale my," ukázal na Zasira. "Nám, ponechej zbytek..."
Po chvíli zůstali sami.
Ramin beze spěchu došel ke stolu a přehodil přes něj plátno.
Zasir na něj zamyšleně hleděl.
„Řekl jsi my..." pronesl po chvíli.
Mág se otočil
„Sám nic nezmůžu," odvětil, "to vím určitě. Proto jsem se podle toho zařídil."
Zasir neodpověděl. Ramin pokročil k němu a pohlédl mu přímo do očí. Za okamžik se na mágově tváři objevil neurčitý výraz a kočkodlak se chladně zasmál.
„Tohle ti nepomůže," pronesl klidně.
Ramin sebou trhl jako zloděj přistižený s rukou v cizí kapse.
„Poprvé vidím něco takového..." frkl rozpačitě.
Odpovědí mu bylo pokrčení ramen.
„Nevím, co všechno o nás víš, nebo s kolikami ses s námi setkal, ale nás myšlenkou neovládneš, i když je umíš číst. Nebo aspoň ne mě."
„Takže? Jak to bude?" zamračil se Ramin a zaťal ruce v pěst.
Myslel si, že to bude snadné, ale ten kočkodlak měl nad ním převahu, i když si to možná sám plně neuvědomoval. Za každou cenu ho potřeboval udržet v paláci, potřeboval, aby udělal to, co chtěl.
„Co ti mám říct?!" zavrčel Zasir.
„Máš nás v hrsti a nemá význam, že je mi fuk, jestli někdo chce svrhnout nějakého krále z trůnu nebo ne!" dodal.
„A nepochybně si myslíš, že se tím zabývám jen ze strachu, že po pádu Kalima skončím stejně jako on, viď?"
„Ovšem."
„Jsi hlupák! Nutit tě nehodlám, jestli chceš, tak si jdi, najdi si nějakou děvku, ploď míšence a vem tě čert!"
Zasirovi zřítelnice se zúžily do svislých čárek.
Přiskočil k Raminovi a dýchl mu do tváře.
„Poslouchej, mágu, já jsem vyrostl v lese, žil jsem v lese, a v těch vašich vysokých intrikách a válkách se ani za mák nevyznám, ale zbabělec nejsem. Pokud však jde o správnou věc, nehodlám šetřit drápy ani meč! Ale nebudu skákat, jak ty nebo tvůj král bude pískat!"
Ramin se na něj chvilku díval, než si povzdechl a kousek odstoupil.
„Dobrá, tak si sedni..."
Začal přecházet po místnosti.
„Vampýři, upíři, vlkodlaci, bazilišci a všechny ostatní nestvůry… Jistě si myslíš, že tu jsou odjakživa, což si ostatně myslí skoro každý," zmlkl na chvíli.
„Sedmnáct století... ovšem, to je opravdu jako odjakživa. Ale dříve... dříve tomu bylo jinak. Byli jen lidé, rostliny, živočichové a magie. Nic víc. TO začalo přesně před tisícem sedmi sty jednadvaceti léty. Země se třásla po mnoho dní, řeky i moře vystoupily ze břehů. Nastala dlouhá a mrazivá noc, ve které zahynulo skoro všechno živé. A když se znovu objevilo slunce, ukázalo se, že i ono změnilo svou denní dráhu. Magie se změnila. Pozdější generace učenců se staletí pokoušely odhalit její podstatu. Marně… Není to zlo, jako takové - to bylo i dříve. Není to vůle ani duch, je to mnohem víc… Něco, co proniklo do tohoto světa, zamořilo ho, a donutilo ho produkovat miliony ohavných nadbytostí... Svět, který se tak zrodil, je mimo naše chápání. Stejně jako jeho smysl a řád. Rozum se ho jen snaží dotknout. O té magii víme jen to, že je velmi zvláštní. Připlouvá, hromadí se, soustřeďuje jakmile něco není v pořádku, a ihned otiskne své stopy do hmoty a rodí se nový netvor... Tu magii jsme nazvali Lia, podle Boha zkázy a chaosu, který kdysi tenhle svět chtěl zničit," ustal a pohlédl na Zasira.
„To, co jsem ti řekl, jsou znalosti, které odjakživa patří mágům. Kněžím připadá, že při katastrofě byla rozbita vrata pekel a unikly z něj výpary. Tomu však nevěř, všechno má na svědomí Lia, nebo spíš ten, kdo jí vládne. Boj s netvory probíhá už po staletí, a možná nebude mít konce. Umíme totiž jen jedno - netvory zabíjet..." najednou ustal, shrbil se, schoulil a tichým, zuřivostí přeplněným hlasem dodal, „...a tvořit."
Uchopil džbán s vínem a pil dlouhými doušky.
Potom pokračoval.
„Probíhá válka o čistý, klidný svět. Už jí prošly desítky generací. Možná ani není naděje, ale musí se... pokračovat. Musíme udělat to, co se od nás očekává. Proto jsme se rozhodli, že tentokrát na to půjdeme jinak."
Přistoupil ke kočkodlakovi a stanul před ním.
„Jsi první netvor, který nám pomůže..."
„První?" zamračil se Zasir.
„Ano. Dávám dohromady skupinu, která podle mne dokáže najít toho, kdo ovládá tu černou magii a porazit ho, stejně jako ty bestie, které vytváří. Ty jsi zatím první, který už je v paláci. Další dva sem míří. Ne, nejsou to kočkodlaci. Jeden už s námi párkrát spolupracoval, ten druhý nám pomůže za jistou cenu. Zítra, možná pozítří, se s nimi setkáš. Já osobně celou skupinu povedu. Po cestě nabereme ještě další tři, které chci do skupiny, jen je budeme muset asi přesvědčit."
„Co bude se Sintarem?"
„Může zůstat tady, pokud bude chtít. Jak jsem slíbil, nic se mu nestane."
„Takže co bude dál?"
„Zatím budeš bydlet tady. Já seženu ještě nějaké informace, počkáme, až přijdou ti dva, a pak se vydáme na cestu. Pokud se samozřejmě něco nestane a nebudeme muset změnit plány."
„Jen doufám, že dodržíš své slovo..." zabručel Zasir než vstal a vyšel z místnosti.
O pár minut později už usínal v posteli a k boku se mu tiskl Sintar, který na něj celou dobu čekal a Zasir mu musel vypovědět vše, co se dozvěděl.
Neobešlo se to samozřejmě bez slz, protože Sintar chtěl jít se Zasirem a nechtěl zůstat v paláci sám.
Druhý den proběhl poměrně klidně ve znamení pozorování lidí z paláce. Sintar se Zasirem se k tématu – odchod – už nevraceli, a ti, na které se čekalo, stále nedorazili, takže oba prožívali celkem klidný den. Ovšem večer bylo po klidu.
Zasir opět pocítil tu nepříjemnou auru zla.
Ramin, který s ním zrovna procházel chodbou, okamžitě pocítil, že je něco špatně, a proto za několik minut už dva jezdci zalití hasnoucím rudým kobercem zapadajícího slunce uháněli cestou směrem k temným lesům. Ramin jedoucí vpředu se každou chvíli ohlížel na Zasira, který bez ohledu na šílené tempo seděl přikrčen, soustředěn se zavřenýma očima, a jen instinktivně se přidržoval koně.
„Cítíš je?"
„Ano, pořád zřetelněji."
„Máme málo času, stihneme to?"
„Měli bychom."
„Bylo by to třeba..."
Noc nastala rychle a záhy začal tmu rozjasňovat stříbřitý svit vycházejícího měsíce.
Zasir přitáhl uzdu a seskočil, následován Raminem.
„Dojeli jsme dost blízko?" zneklidněl Ramin.
„To stačí, a tady máš!" hodil mu kabát, který si rychle vysvlékl.
„Schovej mi taky šaty a odveď koně," dodal a v mžiku stál před Raminem zcela nahý, zalitý jen stříbrnou září měsíce.
Ramin, který se většinu času zabýval studiem magie a na soukromý život neměl moc času, a tak pro uvolnění vyhledával spíš společnost lehkých děv, nedokázal odtrhnout oči od toho pružného, šlachovitého těla na kterém nebyl ani gram zbytečného tuku.
Ve svitu měsíce spatřil mnoho drobných či větších jizviček, přesto ani ty Zasirovi na kráse neubíraly. Aby zaplašil nepřípustné myšlenky, otočil se, aby oblečení schoval do blízkého keříku a koně přívázal o kousek dál ke stromu.
Když se za chvíli vrátil, zastihl už Zasira klečícího na trávníku.
„Mám odejít?"
„Jestli chceš, můžeš zůstat."
Za okamžik bylo po všem.
Kočkodlak vstal a pohlédl na Ramina, který na něj fascinovaně hleděl. I když věděl o kočkodlacích pomalu první poslední, přece jen se před ním ještě žádný nepřeměnil. Navíc i jako kočkodlak měl Zasir něco do sebe.
„Jdeme?" přerušil jeho rozjímaní Zasir, když mu jeho hlas zaduněl v hlavě.
Už ráno mu mág vysvětlil, že má schopnost komunikovat pomocí myšlenek s některými bytostmi, nejlíp mu to pak jde s kočkodlaky a upíry.
Ramin souhlasně přikývl a Zasir ho vedl do tmy.
Šli dlouho, přes hodinu. Celou tu dobu mág nepronesl ani slovo, a ani Zasir mu nepředal žádnou myšlenku, protože to, na co právě myslel, si hodlal ponechat pro sebe...
Měl před sebou nepřítele každým okamžikem blíž. To mu tvrdil jeho šestý smysl... Věděl však, že je to jen zdání. Tam v dálce číhají nejen špičáky a spáry ovládané silnými svaly. Těch se nikdy nebál. Měl rovněž zuby, drápy a rychlost blesku protínajícího oblohu.
Byl připraven přijmout toto vyzvání síly...
Síly jistě, ale postačí mu vůle? Vůle nezbytná k přemožení skutečného nepřítele, přebývajícího ve stínech a číhajícího na správný okamžik?
Ramin uvažoval podobně. Měl hrozivou a spolehlivou zbraň. Byl mágem, v případě potřeby ho tedy mohla chránit soustava gest a zaklínadel jako krunýř. Postačí gesto a vzduch před ním ztuhne jako průhledná skála. Jediné slovo a měkký šat získá tvrdost ocele. Otevře se země nebo vyšlehne plamen...
Ramin mohl měnit všechno. Jedinou výjimkou byl... on sám. Mág, ale pouhý člověk.
Kočkodlak dal znamení, že jsou už blízko. Rozhrnuli poslední křoví.
„Myslel jsem si to..." zašeptal Ramin.
Starý, opuštěný hřbitov v měsíční záři. Staré stromy, křoví, tu a tam mladé stromky a řady hrobů ukryté pod vysokou trávou.
Byly stěží viditelné.
Občas tudy prolétl vítr a tak svět dlouhých měsíčních stínů ožíval. Chvěly se, přesunovaly a šelestivě se o sebe otíraly. Neklidné, vzdálené ohlasy nářků připlouvaly a odplouvaly jako šumící vlny...
Najednou v tom tichu zaslechli praskot zlomené větve. Rychle na sebe pohlédli.
„Tam!" přeběhl Zasirovi po srsti mráz.
Dohodli se beze slov. Rozdělili se.
Zasir počkal, až ztichne zvuk Raminových kroků a vykročil vpřed. Pod jeho tlapami se neozýval žádný zvuk. Hodnou chvíli se plížil mezi stíny a skvrnami stříbřitého světla, přičemž se neodvažoval zvednout zrak.
„Dál! Ještě kousek," pobízel se.
Pak vzhlédl. Poblíž žaludku mu naráz zkrystalizovala ledová hrouda, poskočila a uvázla mu v krku. Ztuhl a zíral jako uřknutý...
Mezi řadami hrobů stál... Sintar.
xxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Zasir s Raminem čelí první vážné hrozbě, ale všechno je možná jinak, než si mysleli...