Druhý den kolem poledne tato kouzelná nálada zmizela. Zaujat sám sebou to v první chvíli nezpozoroval a teprve vlna zloby, vyvolaná něčím docela bezvýznamným, vedla k tomu, že si to uvědomil. Podivil se, ale prozatím jen pokrčil rameny a příliš se tím nezabýval. Avšak červík, který se mu usadil v duši, záhy kousl mnohem silněji. A potom znovu...
Podráždění v něm narůstalo každou hodinou. Nedokázal se uklidnit a Sintar, který na něj hleděl nejprve s údivem, stále víc vylekaný se mu snažil nechodit na oči.
Kdyby tak znal důvod tohoto neklidu!
Napětí rostlo a bylo stále nesnesitelnější. Nakonec ztratil trpělivost, usedl do meditační polohy a soustředil se na průzkum svého vědomí. Sledoval rodící se myšlenky, záchvěvy pocitů a cesty, které by mu mohly prozradit důvod jeho rozpoložení. Lovil do sítě všechny myšlenky vynořující se z podvědomí, útržky zloby, strachu a kompletoval je, aby potom kousek po kousku skládal mozaiku vize. Nakonec něco vycítil. Někoho pocítil.
Ale nepoznával žádnou bytost, jaké znal. To něco bylo zatím hodně daleko ale vnímal ohromnou sílu, kterou cítil, a před kterou by bledly závistí všechny bytosti, které doposud znal.
Vibrace zla byly dosud ještě hodně slabé, přinášely však znamení znepokojivé síly, přitom jejich intenzita pomalu, ale výrazně narůstala...
Vstal a vyhlédl z okna. Střechy domů ve slunci, lidé v úzkých uličkách a obvyklé každodenní scény. Nic nenaznačovalo hrůzu, která visela nad městem a neúprosně houstla jako neviditelný bouřkový mrak.
Před hospodou nějaký mladík líbal děvče, její štíhlé ruce s jemnou kůží objaly jeho krk, dlaně mu hladily vlasy. Zasirovi najednou připadalo, že z těch rukou je strháno maso a mladík k sobě tiskne rozsápanou mrtvolu...
S odporem ucouvl.
„Sintare!" otočil se od okna a přikročil k mladíkovi, kterého prudce objal, aby příšernou vizi rozehnal. Nepodařilo se, a tak ho odstrčil.
„Co se děje, Zasire?" zeptal se omráčeně.
Pověděl mu o tom, co cítil a co viděl.
Sintar nic neřekl, jen si povzdechl a smutně se pousmál.
„Po východu měsíce pochopím víc," dodal.
„Půjdeš...“
„Musím, Sintare. Musím zjistit, co to znamená.“
Prvním pocitem po proměně bylo zježení srsti. Zlo nyní pocítil tak silně, že předchozí mírný signál přijal jako úder.
Znal už vzdálenost. Asi míle… Netvor nebyl sám, mohlo jich být až pět. Do Kirimu přicházeli ze tří stran. Kroužil místností jako tygr v kleci. Každou chvíli bezděčně vysunul drápy. Cítil se jako obklíčené zvíře. Instinkt ho nabádal k útěku. Sintar skrčený na lůžku se rozvzlykal.
Když si toho Zasir všiml, vzpamatoval se. Přišel blíž a začal mu olizovat slzy.
„Tolik se bojím," zašeptal a skryl obličej do jeho srsti.
Vůně jeho těla smíšená se všudypřítomným pachem hrůzy ho přiváděly málem k šílenství...
Začal k tomu mladíkovi pociťovat šílenou touhu, která v jeho kočičí podobě ještě víc zintenzivněla.
Sintar postřehl podivný lesk v jeho očích, ale než mohl kdokoliv z nich něco říct nebo udělat, uslyšeli hrozivé zakvílení prosycené strachem.
Dole pod oknem proběhl někdo, kdo nelidsky kvílel až to Zasirovi trhalo uši.
Okamžitě vycítil onu sílu necelých dvacet kroků od sebe. Z největší místnosti hostince, kde vždy vysedávala spousta žíznivých lidí, se ozval tak strašlivý křik z mnoha hrdel, jako kdyby někdo otevřel brány pekel a nechal kvílení zavržených proniknout do světa živých. Ve všeobecném vřískotu se náhle ozval krátký nářek umírajících, praskot lámaných kostí a dusot lidí zachvácených zoufalým šílenstvím.
Zasir nehodlal čekat, až "to" vtrhne do jejich pokoje. Ukázal na dveře. Sintar pochopil, přiběhl k nim, otevřel a vyhlédl, aby okamžitě ucouvl s obličejem v dlaních. Třásl se hrůzou.
Zasir ale na nic nečekal, vylétl ven jako střela. Chvíli stál na zábradlí galerie, odkud se vcházelo do hostinských pokojů, a pak skočil.
Drápy udeřily nadpřirozenou silou, kterou zvýšila váha kočkodlaka padajícího z výšky. Sevřely se na krku té bytosti a trhaly svaly a šlachy pevné jako ocel.
Dopadl na podlahu a překulil se stranou. Netvor se otočil a Zasir mu poprvé stál tváří v tvář. Bylo to něco, co ještě nikdy neviděl, ani o tom nečetl. Ale cítil z toho obrovskou nenávist a černou magii.
Neměl ale moc času na přemýšlení. Úder tlapy, vypadající jako spojení kladiva s rukou, jen o vlásek minul hlavu kočkodlaka a roztříštil desku stolu za ním.
Opět zasvištění, únik, a dunění praskajících desek. Netvorovy čelisti bezmocně visely, ale jeho pracky protínaly vzduch rychlostí a silou blesku.
Zasir útočil, bušil a kryl se pod stoly a lavicemi, které se měnily na třísky při pokusech ho zasáhnout. Příšerný netvor se zmítal na všechny strany, až náhle šlápl na kousek podlahy kluzké od krve, ztratil rovnováhu a zapotácel se jako opilý.
Kočkodlak vyskočil. Přiškrtil ho a trhl drápy. Jednou, podruhé a znovu.
Trhal svaly, šlachy, vnitřnosti, mrzačil. Nevzpomněl si na okamžik, kdy vyrval srdce...
Ucouvl. Na podlaze se nic nehýbalo. Pouze louže krve se stále zvětšovala.
Přelétl pohledem sál, rozbitý nábytek, několik velkých a krvavých kusů masa, ze kterých trčely kosti, o kousek dál se někdo plazil ke dveřím. Za sebou vlekl bezvládné nohy, střeva a zanechával šarlatový pruh.
V oknech a otevřených dveřích spousta obličejů. Desítky tupě vyvalených očí, těm zachránil život. Hostinský ležel na pultu.
Zasir uslyšel kroky na schodech a otočil se.
Viděl Sintara, který scházel ze schodů, v obličeji byl bledý, ale v očích měl podivný lesk.
Stoupl si vedle Zasira a rozhlédl se po lidech, kteří jej stále pozorovali.
„Je hodný. Je můj...," prohlásil až s dětskou rozhodností.
Zasir náhle pocítil strach. Pochopil, že jeho klidné dny skončily. A Sintarovi taky. Teď už mohli jen nečinně čekat na to, co jim přinese budoucnost. Vrátili se do pokoje. Zasir ulehl ke kamnům a Sintar si automaticky stulil k němu.
O několik hodin později se stalo to, čeho se Zasir obával, i když nebylo to to, co si úplně představoval. Ve dveřích jejich pokoje, obklopen několika vojáky, stál o něco málo starší muž, než byl on sám, v prostém, nepříliš bohatém, přesto elegantním oděvu.
Zasir, který seděl na židli uprostřed pokoje s rukama založenýma na prsou, si ho zvědavě prohlížel a odhadoval své možnosti. Stejně tak si ho prohlížel i ten muž. Zasir pochopil, že to bude nejspíš kapitán královské stráže, a přestože vypadal mladě, zdálo se, že už toho má hodně za sebou a rozhodně nebude radno si s ním zahrávat.
Sintar stál u okna a pozorně sledoval celou situaci. Zasir sice nevěděl, jak celá tahle situace dopadne, ale v první řadě chtěl ochránit jeho.
„Jsi kočkodlak Zasir?" otázal se příchozí.
„Ano."
„Seberem ho, pane!" zvolal jeden voják a postoupil dopředu.
„Drž hubu, pitomče, a vypadni!" sykl mladý muž a vyhodil užaslého gardistu za dveře.
„A vy běžte taky!" přikázal ostatním. Chtěl zabouchnout dveře, ale zaváhal a dodal:
„Přineste víno, ale dobré!"
Přistoupil k Zasirovi a klidně mu pohlédl do očí.
„Jsem Ramin, dvorní mág Jeho Výsosti Kalima, pána Kirimu a krále Sirisu."
„Nevypadáš jako mág, myslel jsem, že jsi kapitán královské stráže," odvětil Zasir překvapeně.
Na Raminových rtech se objevil trpký úsměv.
„Nejsi první, od koho to slyším," odvětil, "každý si myslí, že mág musí být mumifikovaný stařec se špičatou čepicí. Prostě jsem začal brzy, ještě v matčině břiše, to je vše."
Zasir mlčel.
„Jistě, myslíš teď na něco jiného. S čím a proč sem přišel ten chlap, tedy já. Mám ho zabít? Jak moc bude rychlý? Jak dobře ovládá magii? A dokážu ochránit Sintara? Je to tak, že?“
„Souhlasí. Umíš číst myšlenky, takže jistě víš, že nemám co ztratit. Jediné, na čem mi záleží je Sintarovo bezpečí."
Ramin se pousmál a zadíval se na mladíka, který přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Okamžitě si všiml těch jeho zvláštních očí a taky toho, že nebude tak obyčejný, jak vypadá.
„O jeho bezpečí se neboj. Ať už to tady dopadne jakkoliv, dávám ti své slovo, že bude v bezpečí a nic se mu nestane," řekl Ramin.
Zasir se na něj chvilku díval, ale poznal, že ten muž mu skutečně nelže.
„Takže?" zeptal se nakonec.
„Dokud budu žít, budu vysvětlovat každému, kdo to musí vědět, že s kočkodlakem je třeba zacházet jinak, než se to dělalo po staletí. Ujišťuji tě, že nikoho nenadchlo, že jsi tu zachránil něčí život. Pro chátru je důležitější, že patříš ke stejným bytostem, po jejichž včerejší návštěvě tady zůstalo pár stovek zabitých a šílených."
„A ty...?"
„Ani pro mě nemá význam záchrana těch několika lidiček. Důležitější je něco jiného. Potřebuji někoho, jako jsi ty. Proto jsem přišel," vysvětlil bez obalu.
„Proč?"
„Hloupá otázka. Chceš zůstat naživu?"
„Stejně jako ty..."
Někdo zaklepal na dveře.
„No právě," Ramin zašel ke dveřím, otevřel a převzal od vojáka džbánek a tři sklenky. Vrátil se a postavil je na stůl.
„Napijeme se na to," dodal při nalévání.
Napětí najednou polevilo, jako mávnutím kouzelného proutku.
Zasir pochopil, že Ramin pro něho není hrozbou, i když si nebyl úplně jistý tím, co po něm chce, a co to bude pro něj znamenat v budoucnu. Pohlédl na Sintara, který se na něj usmál a pokývl hlavou.
Po druhém džbánku se nálada celé trojice značně vylepšila. Pohodlně sedící návštěvník se zájmem poslouchal Zasira, který opět vyprávěl svůj příběh. To skončilo současně s obsahem třetího džbánku.
„Je to zajímavé, ale k věci. Tady dál bydlet nemůžete. Zvu vás do paláce. Dnes ráno jsem se na tom dohodl s králem..." řekl Ramin, když odložil sklenici.
Zasir se zamyslel.
Palác asi není to, co by si představoval, ale asi to bude bezpečnější než zůstat tady. Navíc by se tam mohla najít nějaká práce pro Sintara, který by tam nakonec i mohl zůstat, kdyby on musel odejít.
„Budiž," odvětil po chvíli.
„Sintare, sbal naše věci..."
Za chvíli sešli do hospody. Bylo tu poměrně uklizeno. Mrtvoly a rozbité věci odnesli už předtím. Majitelova žena nyní vkleče smývala z podlahy jednu z mnoha krvavých skvrn. Při pohledu na ně přerušila práci s výrazem strachu v obličeji.
Kočkodlak pohlédl na jedno místo. Ramin uhodl smysl tohoto pohledu.
„Mršinu jsem nechal odnést do své pracovny. Musím ji prozkoumat a chci, abys byl u toho," pronesl tiše a pak se otočil ke shromážděným vojákům.
„Toto jsou hosté Jeho Výsosti," ukázal na Zasira a Sintara, "rozumíte?"
Přijali to bez mrknutí.
„Ano, pane."
„Chátra stojí pořád před hospodou?"
„Ano, pane."
„Víte, co máte dělat," ukázal na dveře.
Vyšli na ulici a teprve teď zjistili, proč je nikdo minulé hodiny nerušil. Hostinec obklopoval sevřený šik gardistů, zadržující nápor pobouřeného davu.
Uvítal je křik a hvízdání.
„Ve jménu krále! Z cesty!" opřeli se vojáci do davu.
Lidé ustupovali neradi, váhavě, občas se dokonce pokoušeli vzdorovat, místy se ozývaly krátké, zlobné výkřiky, následované plesknutími rozdávaných ran.
Nějaký muž využil chaosu, prodral se nečekaně šikem vojáků a vyskočil proti Zasirovi s kamenem v ruce. Ochranka mu neposkytla šanci. Jeden z gardistů bleskově mávl kopím a uhodil ho násadou do obličeje.
Nešťastník mlaskavě zakvílel a zalit krví padl na zem, ale i zde ho zasáhly nové rány a špičky okovaných bot. S úpěním odlezl po čtyřech stranou a skryl se v reptajícím davu.
Ramin si odplivl.
Do paláce se dostali za pár hodin. Přidělený byt byl větší a pohodlnější než pokoj v hostinci. Než se však stačili rozhlédnout, znovu se objevil Ramin a odvedl Zasira s sebou.
„Kam jdeme?"
„Do pracovny, už na nás čekají."
Kráčeli chodbami paláce a Zasir přemýšlel nad celou situací. Všechno se seběhlo tak strašně rychle, že nevěděl, jestli udělal dobře. Chování lidí před hostincem ho dost šokovalo, ale naproti tomu nevěděl, co si má zase o Raminovém chování myslet. Nechce ho jen využít pro nějaké své pokusy?
„Vím, že se to seběhlo rychle a je tomu těžké uvěřit, ale já vážně nejsem tvůj nepřítel," zastavil se najednou Ramin a vážně pohlédl Zasirovi do očí.
Zasir jen mlčky pokrčil rameny.
Ramin proto už nic neřekl a pokračoval v cestě.
Jakmile stanuli ve dveřích, ozval se netrpělivý hluboký hlas, jehož zvuk mága zaskočil.
„Nechals nás na sebe čekat dlouho, Ramine," prohlásil urostlý, vysoký, přesto poměrně mladý muž v bohatě zdobeném rouchu.
Ramin se okamžitě uklonil.
„Promiňte, králi, ale zde je muž, o kterém jsme mluvili," ukázal na Zasira.
„To je on?" Ramin nezaváhal ani na okamžik.
„Ano, pane, i když to může vypadat jinak."
„Chci slyšet jeho jméno."
„Jmenuji se Zasir... pane."
„A toto je tvoje práce?" zeptal se král a ukázal na podlouhlý balík na stole, u kterého stáli dva muži v dlouhých černých hávech a šeptem se o něčem dohadovali.
Zasir se domyslel, co obsahuje.
„Ano, ale..."
„Můžeme už začít, Ramine? Aha, málem jsem zapomněl, ale myslím, že znáš tyto dva učence z Akademie, mágy Indara a Falena?"
Jmenovaní postupně kývli hlavou. Ramin svraštil čelo.
„Znám, pane, ale nemyslím si, že by byli k něčemu užiteční..."
„Já si myslím něco jiného," přerušil ho Kalim. "A radím vám, abyste dnes zapomněli na hádky. Dost pitomostí a začněte konečně dělat svou práci!"
„Jak si přejete, Vaše Výsosti."
Ramin kývl na Zasira, ale ten pořád hleděl zamračeným pohledem na krále.
Kalim vycítil jeho pohled.
„Máš něco na srdci?" zeptal se chladně.
„Rád bych věděl, s kým mám tu čest," vystrčil bojovně bradu Zasir.
Sice byl Raminovi vděčný, že ho ochránil, ale nelíbilo se mu, kam celá situace spěla.
„Dávej si pozor na jazyk, kočkodlaku. Sice jsem ti říkal, že budeš v bezpečí, ale to neznamená, že si můžeš říkat, co chceš. Král jasně rozkázal..." začal Ramin, ale Zasir ho přerušil.
„Za to jsem ti vděčný. Ale můj král to není. A já chci vědět, s kým mám tu čest."
Zasir viděl, jak všichni ztuhli, a bylo cítit, jak vzduch zhoustl.
Trvalo to několik vteřin, než se Kalim rozesmál.
„Máš kuráž, kocoure. Ale příště si dávej pozor na jazyk. Znovu ti taková drzost už neprojde. Jsem Kalim, pán Kirimu a král téhle země. Ramin se za tebe zaručil, protože si myslí, že bys mohl být užitečný. Tak si to nepokaz. Navíc... Nechceš, aby se tomu mladíkovi něco stalo, že?" řekl král, když se uklidnil a zadíval se na Zasira.
Ten se díval do ocelové šedých očí a ostře řezané tváře.
Nakonec si povzdechl a přistoupil ke stolu, na kterém ležela ta věc a postavil se vedle Ramina.
Ten sáhl pro skalpel a podal ho Indarovi.
„Slyšel jsem mnohé o tvých schopnostech, takže začni" řekl a ani se nepokoušel skrýt úsměšek obsažený v těchto slovech.
Muž se znechuceně zašklebil, nástroj však přijal a po krátkém váhání začal odvazovat látku kolem té věci. Ramin se Zasirovou pomocí přisunul ke stolu dva velké svícny.
Král se nehnul ze svého místa.
Židle, na které seděl, se nyní ocitla v hlubokém stínu.
Indar odmotal poslední kus plátna. Ticho přerušilo ostré zařinčení skalpelu, který mu vypadl ze ztuhlé ruky na kamennou podlahu.
„U Svatého Vindara!" Falen se schoulil jako po ráně do břicha a ustoupil ke stěně.
Indar zbledl.
Po krátkém vnitřním boji nevydržel a odvrátil hlavu. Dokonce i Zasir se lehce otřásl.
„Co je?" vykřikl král, vyskočil a přešel k nim.
Udělal ale jen dva kroky, které stačily, aby uviděl to, co leželo na pitevním stole. Najednou ztuhl, zavřel oči, bleskově se otočil a vrátil. I když byl nejmladší král, jakého tahle země měla, a viděl teprve třicet pět zim, zažil a viděl už dost věcí, přesto vypadal, jakoby se díval na svou nejhorší noční můru.
„Víno!" zachraptěl nakonec.
Falen a Indar jako o závod spěchali vyhovět, jen aby byli co nejdál od té věci na stole.
Ramin zhluboka vzdychl.
„Taková je základní vlastnost této bytosti. Každý, kdo na ni hledí, vidí to, co se mu v hloubi duše nejvíc hnusí, co vyvolává největší odpor. Netvor je zaklet speciální aktivní iluzí."
„Jakou iluzí?" zeptal se král, který se už trochu vzpamatoval.
„Je to magie, která dokáže ze zákoutí mysli vytáhnout nejskrytější a nejhnusnější myšlenky, protože v každém z nás je takový černý kout, kde číhá bestialita a strach. Stačí se ho dotknout a vzbudit."
xxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Nakonec se stalo to, co Zasir nechtěl a ocitá se tak ve víru událostí, kterého zasáhnou víc, než on sám chce. Co Raim plánuje?