„Co přesně jsi? Upír? Vlkodlak?" zeptal se Sintar po další chvilce mlčení.
„Ne, nic takového. Jsem jen kocour. Obyčejný kocour."
„Milé zvířátko. Takže kočkodlak."
„Slyšel jsi už o nich?"
„Slyšel jsem spoustu věcí. Byl jsem v hlavním městě, jenže shodou okolností jsem se dostal až sem. Pracoval jsem v jednom hostinci, kam chodily královské stráže a taky cizinci. A na takovém místě se prostě dozvíš spoustu věcí, a to ani nemusíš s nikým spát," odpověděl nevzrušeně Sintar.
Pozdě odpoledne došli na zvlněnou rovinu. Zasir nebyl zvyklý na tak rozlehlá prostranství a zpočátku se cítil nejistě. Postupně v něm však převládla zvědavost a v chůzi se pozorně rozhlížel na všechny strany.
„Odpočiňme si na chvíli," navrhl Sintar. „Mám žízeň a za těmi stromy by měla být řeka."
„Souhlasím."
Odbočili z cesty a zamířili naznačeným směrem. Sintar běžel napřed a na břehu zarostlém křovinami stanul jako první. Zasir sledoval každý jeho pohyb. Připadal mu tak uvolněný a nezávazný, jakoby se nic před tím nestalo. Nevědomky se začal usmívat. Říčka nebyla široká, avšak její tmavozelený, lenivý proud musel skrývat mnoho temných hlubin. Dokazovaly to četné pobřežní srázy, jejichž strmé stěny skoro kolmo klesaly do hlubin. Na jednom místě byl břeh poněkud nižší a mezera v hustém porostu umožňovala dojít až k okraji plynoucí vody, kde se už stačilo jen mírně sklonit, aby dlaně mohly nabrat osvěžující vodu.
Sintar se tam dostal jako první, ale v ten okamžik bezstarostný úsměv na Zasirových rtech okamžitě ztuhl. Zachytil neurčité vibrující volání a po zádech mu přeběhl mráz.
Pocítil nebezpečí.
Zřetelné, ale nejasné, jako by nějaká měkká a silná clona tlumila signál vnímaný jeho nadpřirozeným smyslem. Avšak bylo to silné... a blízké...
Sintar se sklonil a natáhl ruce...
„Pozor!!!"
Zasirovi, jako dýka, proťal mozek záblesk zla. Ve zlomku okamžiku se udály tři věci. Zasirův skok rychlý jako blesk, pronikavý výkřik Sintara a lámání větví keříku, u kterého před okamžikem Sintar klečel.
Kočkodlakovy ruce sevřely chlapcův pas, a prudce jím trhl dozadu.
Zasir zvedl hlavu a hleděl přímo do zlatožlutých očí. Slyšel prudký dech Sintara skrývající se za ním a křečovitě svírající jeho ruku.
„Malau," vydechl bázlivě.
Zasir otevřel pusu, ale hned ji zase zavřel. Znovu se pozorně podíval na tvora před sebou.
Vysoký vzdáleně připomínal člověka. Zasir o nich slyšel, ale s žádným se ještě nesetkal. Údajně totiž pobývali pouze v horách a bylo jich strašně málo. Znovu se zadíval do zlatožlutých očí, a pak si ho celého pozorně prohlédl. Zaujal ho ocas, jaký viděl u ještěrek, špičaté uši, velké ruce, nebo spíš tlapy s ostrými drápy a ostré zuby, které na ně cenil. Přesto v jeho očích zahlédl inteligenci a nerozhodnost, jakoby snad Zasira se Sintarem považoval za někoho jiného.
Zasir taky čekal. Nechtěl zaútočit jako první. Cítil z tvora před sebou velkou sílu, a netušil, jestli by proti němu dokázal vyhrát. Navíc tu byl Sintar, kterého chtěl z nějakého důvodu chránit. Sintar se nečekaně uklidnil, vyklonil se kočkodlakovi přes rameno a soustředěně si Malaua taky prohlížel.
„Nechceme problémy. Jen jsme se přišli napít. Míříme do hlavního města," promluvil Zasir, když bylo ticho až příliš dlouhé a nic se nedělo.
Malau si je oba stále podezřívavě prohlížel, ale Zasir cítil, že napětí jeho těla trochu povolilo.
„Ty si Malau, že? Páni! Nikdy jsem žádného neviděl! Jen jsem o nich slyšel. Ale co děláš tady?" začal ze sebe chrlit Sintar, kterého strach už zcela opustil a než se Zasir vzpamatoval a uvědomil si, co se děje, stál před Malauem a zvědavě si ho zblízka prohlížel.
„Sintare!" vykřikl Zasir a udělal krok dopředu, připraven vyrazit, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí.
Malau se zarazil a zamračil. Jeho tělo se napjalo, ale vypadalo to, jakoby se rozmýšlel nad tím, co má udělat.
„Sintare, ne-" začal Zasir, ale byl přerušen.
„Jak se jmenuješ? A neboj Zasire, kdyby chtěl, tak už by mě zabil," odbyl Sintar Zasira a dál zíral na Malaua.
„Ty nejsi člověk,“ uslyšeli najednou hluboký hrdelní hlas a Zasir viděl, jak do něj Malau zabodl svůj pohled.
„Ne, skutečně nejsem člověk,“ odpověděl popravdě Zasir, protože nějak vytušil, že stejně nemá cenu lhát.
Sintar přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a tvářil se, jakoby nevěděl, jestli se má začít smát nebo se strachovat.
„Nechceš jít s námi do hlavního města?" navrhl najednou Sintar Malauovi a Zasir nestačil zírat.
„Ty se mě nebojíš?" zeptal se znovu Malau, tentokrát ale Sintara.
„No, v první chvíli jsi mě fakt vyděsil, a rozhodně bych tě nechtěl naštvat, nebo si z tebe udělat nepřítele. Proto ti taky nabízím společnou cestu. Ještě jsi nás nezabil, i když jsi mohl, to znamená, že netoužíš po krvi. Taky jsi dost daleko od domova, což znamená, že se něco stalo, protože jsi musel mít zatraceně dobrý důvod, abys sešel z hor," vypočítával na prstech Sintar.
„Už ti někdo řekl, že moc mluvíš?" zeptal se znovu Malau.
„Jo, to mi říkají často," mávl rukou Sintar a pak se obrátil na Zasira.
„Může jít s námi?"
„Já nevím…“ pokrčil rameny Zasir.
Popravdě, tohle pro něj bylo něco nového. Jednak setkání s Malauem, přátelství se Sintarem a teď by měl ještě rozhodnout o něčem takovém?
Malau ale jakoby vyčetl jeho pochyby.
„Pravdou je, že někoho hledám a do hlavního města mám taky namířeno. Pokud vám to tedy nebude vadit, půjdu ten kousek cesty s vámi,” pokývl hlavou a pozorně se na Zasira zadíval.
„A jak se jmenuješ?” zopakoval znovu svou předchozí otázku Sintar.
„Gaurin.”
„Já jsem Sintar a tohle Zasir,” představil Sintar sebe i Zasira a usmál se.
„Měli bysme vyrazit, rád bych dorazil do hlavního města co nejdřív,” řekl Zasir nakonec a vyrazil jako první.
A tak vznikla zvláštní skupinka, mířící do hlavního města.
Vysoký, štíhlý mladý muž se světlými vlasy a jasně zelenýma očima, o hlavu menší mladík s pěknou tvářičkou a očima barvy jasného nebe a podivný vysoký tvor, který z dálky mohl připomínat člověka, ale z blízka spíš vypadal jako drak.
Většinu cesty šli mlčky, a když už bylo ticho nesnesitelné, Sintar začal vyprávět něco, co zažil nebo slyšel z vyprávění. Gaurin v podstatě jen mlčel, ale Zasir občas na sobě cítil jeho pohledy. Zvlášť, když se smál nějakému Sintarovému vtipu, nebo když spolu uléhali na noc vedle sebe, aby se navzájem trochu zahřáli. Gaurin seděl vždy opodál a Zasir ho podezříval, že snad ani nikdy nespí.
Za celou cestu se nedozvěděli, koho hledá, nebo kam má přesně namířeno. Ani jeden z nich se ale nechtěl moc vyptávat.
Čtvrtého dne dopoledne měli konečně na dohled okraje města.
„Nejpozději k večeru bysme se měli dostat za brány města,” řekl Sintar a ukázal rukou na město.
Zasir byl naprosto okouzlen.
Dokonce i tak daleko cítil určité pachy, které k němu doléhaly, a vůbec si nedokázal představit, co bude, až se dostane dál.
„Než ale půjdeme dál, měl by sis přes sebe hodit plášť nebo něco. Lidé vás považují za legendy a pochybuju, že každý bude tak nadšený, milý a přívětivý, jako já se Zasirem,” zazubil se Sintar.
Zasir se uchechtl, ale shodil mošnu z ramen a vytáhl z něho plášť, který si přibalil sebou, a který do teď používal jako deku, a podal ho Gaurinovi.
„Už to nebudu potřebovat. K večeru se dostaneme do města a při troše štěstí se vyspím na dobré posteli s peřinou,” řekl, když se na něj Gaurin tázavě podíval.
„Díky.”
O pár minut později se znovu vydali na cestu.
Ovšem po hodině chůze, čím víc se blížili k městu, tím víc si začal Zasir všímat podivné změny v Sintarovém chování. Najednou byl smutný, občas si povzdechl a jakoby nad něčím přemýšlel.
„Tak mluv," nevydržel to nakonec Zasir a pár metrů před branami Sintara zastavil.
„Chci... být s tebou!" vykřikl Sintar a začervenal se.
„Já bych taky moc rád, kdybys zůstal, ale..."
„Opravdu?"
„Nenavrhl jsem ti to, protože sám nevím, co budu dělat a navíc... Však víš..."
„Zachránil jsi mi život. Dvakrát. Navíc, mám pocit, jako bych tě znal léta. A chci tě poznat víc. Třeba ti i pomůžu. Najít ti práci a tak..." pohlédl mu do očí.
„Ale já nejsem člověk..."
„Nepřeháněj, určitě jsi lidštější než někteří lidé, které jsem doposud poznal.“
„Ale, co se stane, když mě odhalí? Napadlo tě, co bude s tebou?"
„To vyřeším, až se to stane. Takže chceš, abych zůstal?"
„Ano."
Sintar zavýskl radostí a vrhl se Zasirovi kolem krku. Pak kousek poodstoupil a kritickým pohledem si ho přeměřil.
„Tak poslouchej. Dám ti pár rad. S nehty ti nic neudělám, ale pokud by ti lidé hleděli moc na ruce tak svírej pěsti. Vyhýbej se pohledům do očí, ale nepřeháněj to a nezapomeň, že v zuřivosti máš zřítelnice skoro svislé. A při chůzi se snaž dělat trošku hluk. Tvé tiché našlapování občas rozčiluje i mě."
„To je všechno?"
„Ne."
„Co ještě?"
„Mám být tvým společníkem, přítelem, nebo něčím víc?"
„Co bys chtěl?" zeptal se, když mu došlo, na co se Sintar ptá.
„Všechno."
Zasir si jen povzdechl.
„Jo, a abych nezapomněl, bude tě to něco stát.”
Zasir na něj zaskočeně pohlédl.
„Co si myslíš, koupíš mi konečně pořádné oblečení. Nemůžu tu chodit v tomhle..." ukázal Sintar na potrhané oblečení a zamračil se.
„Jak si přeješ," odpověděl Zasir se smíchem.
„A co ty, Gaurine? Co budeš dělat?“ zeptal se Sintar jejich třetího společníka.
„Půjdu najít toho, koho hledám,“ odpověděl a Zasir na sobě znovu cítil jeho pohled.
„Takže se naše cesty tady rozejdou?“ zeptal se smutně Sintar.
Gaurin jen naznačil pohyb rameny.
„Možná, pokud tomu bude osud chtít, se naše cesty ještě zkříží,“ řekl a vydal se do města jako první.
Když míjel Zasira, upřel na něj svůj pohled, vypadalo to, jakoby mu chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel.
O chvilku později ho následoval i Zasir ze Sintarem.
Dvě hodiny nato vstoupili do prvního předměstského hostince, na který narazili, a najali si pokoj. Nezůstali v něm dlouho, protože hned potom, co Zasir odložil cestovní mošnu, Sintar ho vytáhl na nákupy.
Bloudili mezi stánky v lidském mraveništi a kočkodlak se každou chvíli dohadoval s prodavači. Výborně se tím bavil, přičemž využíval zkušenosti, získané jednáním ve vesnici. Šlo mu to docela dobře, takže když nastal čas, aby zaplatil za kalhoty, tuniku, nízké boty a krátký kabátek, které si Sintar vybral, usmlouval docela přijatelnou cenu.
Na zpáteční cestě se na ně nalepil nějaký potulný obchodník s talismany, nabízející údajně velice účinný amulet proti kočkodlakům. Zasir ani chvíli neváhal, srdečně poděkoval a pověsil si jej na krk, načež pokračoval v cestě po boku Sintara, který se lámal v pase smíchy.
Prodavač za nimi ještě dlouho nechápavě zíral.
Druhého dne ráno, když zanechal chlapci několik stříbrných mincí na nákupy, se vypravil hledat práci. Sice s tím, co měl, mohli vystačit ještě dlouho, chtěl se však co nejdříve přizpůsobit obyčejným, klidným obyvatelům Kirimu, a taky si ho trochu prohlédnout.
Setkali se až pozdě odpoledne. Sintar čekal s obědem a Zasir s tajemným úsměvem položil na stůl naditý měšec s penězi.
„Na začátek se mi nedařilo nejhůř," ukázal na váček.
Sintar po něm sáhl a rozvázal řemínek.
„Zlaťáky..." užasl.
„Ovšem. Třicet."
„Tolik? Ale za co?"
„Hned se všechno dozvíš, jen mi dej něco k jídlu," požádal.
Sintar nalil polévku, kterou uvařil a postavil ji před Zasira. Sám pak usedl naproti a podepřel si bradu rukama.
„Dobré," řekl Zasir a překvapeně zamrkal. „To jsi vařil sám?"
„Uhm."
„Docela dobré na...," ztišil hlas, „...chlapce," dokončil.
Sintar zamrkal a začervenal se.
Chvilku na sebe pak zírali a vzduch kolem nich byl naplněn podivným napětím.
„Jak to bylo s těmi penězi?” odkašlal si Sintar, když se ticho táhlo až příliš dlouho.
„To bylo tak..." začal Zasir. „Chodil jsem městem a přesně podle tvého návodu jsem trošku klopýtal. Ptal jsem se, hledal, ale nikde nic zajímavého nebylo. To, k čemu mě někteří lidé přemlouvali, by mohlo v budoucnosti skončit špatně nebo ještě hůř. Najednou jsem pocítil něco zlého. Už jsem ti vysvětloval, co je to za pocit. Ztuhl jsem, bylo to totiž uprostřed města, a teprve po chvíli jsem zjistil, odkud to přichází. Z jednoho docela obyčejného domu, přesněji z jeho sklepa. Šel jsem dovnitř a hned jsem poznal, že se ve sklepě usadil kožnatec. To je ten upír s křídly, ten hybrid, jak jsem ti o něm říkal. Majitel zapíral a lhal mi přímo do očí."
„Nedivím se," přerušil ho Sintar. „Kdyby se to rozkřiklo, mohl by skončit na hranici za spolčování s ďáblem, protože u nikoho doma se jen tak neobjeví něco takového. Lidé v tomhle městě jsou jiní než ve vesnicích. Ti se raději nechají zabít, než aby někdo zjistil, že měli něco společného s nějakou zrůdou. Promiň."
„To nic. A jak říkáš, raději se chtěl nechat zabít, nebo s kožnatcem dokonce žít, než aby to někomu prozradil. Ale nakonec jsme se dohodli. Přinesl peníze, já jsem zašel dolů a..."
„A co?" rozechvěl se Sintarovi vzrušením hlas.
„Nic. Utrhl jsem mu hlavu. Nebylo to obtížné. Bylo to ještě mládě. Vydělal jsem stejně jako nějaký ten lovec, a majitel nemusel nikomu nic vysvětlovat. S potěšením se se mnou rozloučil."
„Musíš si ale najít něco jiného. Takhle na sebe upoutáš pozornost. Každopádně, s tím, co jsi přinesl a tím, co už máme vydržíme i několik měsíců, takže nemusíš spěchat..."
Uplynulo několik bezstarostných týdnů. Jednoho dne jako obvykle seděli u kamen. Sintar si četl knihu a Zasir zamyšleně pohlížel do ohně. Občas natáhl dlaně před sebe, chvíli si je ohříval, a pak je zase opřel o kolena.
„Sintare..." přerušil ticho.
Zvedl hlavu.
„Dnes začíná úplněk a nejsou mraky, takže k tomu brzy dojde."
„Vím," odložil Sintar knihu a naklonil se k němu.
Odmlčel se.
„Bojíš se, viď?"
„Trošku..."
„Mám ještě čas, můžeš zajít za majitelem a pronajmout si jiný pokoj. Chceš?"
„Zůstanu s tebou."
„Jsem rád," pohladil ho konečky prstů po tváři.
Bylo to první něžné gesto, které udělal, ale nějak mu to přišlo správné a přirozené.
Dál už nemluvili. Čas pomalu plynul. Sintar se pokusil vrátit k přerušené knize, ale nemohl se soustředit, proto zanechal snažení a také se zahleděl na praskající polena. Čekali.
Tmu za oknem stále víc rozjasňoval vycházející měsíc. Zasir vstal a beze slova se začal svlékat. Skončil, odložil šaty a odsunul stoličku, na které seděl. Poklekl a opřel se dlaněmi o podlahu.
„Zamkni dveře," poprosil tiše.
Sintar vstal a poslušně vyplnil příkaz. Nevrátil se na své předchozí místo, ale zůstal uprostřed pokoje.
Uhlíky v kamnech se rozsypaly, plameny pohasly, pokoj zalila vlna měsíčního svitu.
V Zasirově mozku se probudila bolest...
Tak tomu bylo odjakživa, co pamatoval. Stejné utrpení provázelo každou přeměnu. Ústa se mu protáhla dopředu, stejně jako zuby. Magická síla hnětla jeho tělo jako kus vlhké hlíny. Hnětla, formovala, přetvářela navzdory zákonům přírody i rozumu...
Náhle dílo skončilo.
Přízračné tělo se zachvělo a pohled dvou očí zářících zeleným svitem utkvěl na mladíkovi.
Kočkodlak vykročil k němu. Ten se třásl a kousal do rtu, aby nevykřikl. Přece jen, slyšel různé povídačky, a i když Zasira znal jako člověka a měl ho rád, nevěděl, netušil, jak se zachová ve své druhé podobě. Navíc, takhle z blízka viděl kočkodlaka poprvé, a že bylo na co se dívat.
Zasir pomalu došel až k němu, a když viděl, že Sintar necouvl, ani nekřičí, nebo neodvrací tvář, zvedl se na zadní tlapy a olízl mu krk i čelo.
V tu chvíli strach zmizel.
Sintar poklekl a zabořil mu prsty do srsti. Po chvíli se k němu přitulil v prostém gestu oddanosti.
Tak chvíli setrval, než ho pustil a vstal. Zasir se vrátil ke kamnům, natáhl se před nimi a zavřel oči.
Po chvilce ucítil, jak si k němu lehá Sintar, který se převlékl do lehké košilky a snažil se zavrtat do jeho srsti. Zasir si proto lehnul na bok, aby mu udělal víc místa, a když se Sintar uvelebil s hlavou na jeho předních tlapách a zády natisklý k jeho břichu, přehodil přes něj svůj ocas a zadními tlapami přikryl jeho nohy, aby ho co nejvíc zahřál.
xxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: A je tu třetí kapitola. Co čeká naše hrdiny v Kirimu? A uvidí se ještě někdy s Gaurinem? Co ten vlasně hledá?