Jednou na jeden takový amulet sáhl a měl pocit, jakoby mu někdo utrhl ruku, jaká bolest to byla. Od té doby si dával pozor a vyhýbal se jim obloukem.
Polkl sliny a vstoupil do chalupy. Uchopil stolek a oddělal ho stranou. Pak uchopil prkna podlahy a dvě odsunul, aby se mohl dostat do tajné skrýše, kde byly ty věci ukryté. Spěchal, chtěl přemoct strach a pochyby. Vyndal malou dřevěnou truhličku a opatrně ji přenesl na stůl. Když ji otevřel, žhnoucí vichr, vanoucí jako z otevřené pece, ho náhle udeřil do obličeje. Připadalo mu, že hledí na tekoucí lávu a začínají mu hořet vlasy.
S pocitem, že tento žár už dýl nevydrží, rozhodným pohybem zvedl ruce, aby jednu z těch věcí opatrně vyndal...
Strašlivý úder mu zničil mozek a vnitřnosti změnil v šílící klubko. Příšerná síla ho uchopila za hrdlo a strhla dolů. Uslyšel tlumený úder, jak jeho tělo dopadlo na zem. Neomdlel, ale před očima se mu zavlnil rudý koberec, který se najednou rozpadl na spoustu malých kousků, zmítajících se jako nespočetné hejno opilých ptáků. Podvědomý instinkt ho zachránil před druhým dopadem rány, i když byly jeho pohyby hodně těžkopádné a nemotorné. Když ale vstal a rozhlédl se, nikoho nespatřil, a co hůř, ani nikoho necítil. Zůstal jen pocit, že není tak úplně sám. Snažil se rozdýchat bolest a zjistit, co na něj zaútočilo. Stál ve ztichlé chalupě a snažil se pochytit jakýkoliv zvuk, který by prozradil pozici jeho nepřítele. Měl nevýhodu v tom, že byl den, a přes ten se nemohl proměnit v kočkodlaka. Čas jakoby se zastavil. Dokonce se zdálo, že i okolní šelest utichl, jakoby i les čekal na to, co se bude dít dál. Nakonec to nevydržel a promluvil.
„Nevím, kdo jsi, a co chceš, ale já nechci žádné problémy. Chci jen pohřbít člověka, který byl pro mě velmi drahý a ochránit ho před možným nebezpečím."
Jeho hlas zněl jemu samému nepřirozeně.
„Musím to pro ni udělat!" vykřikl naposledy.
Z dalšího proslovu ho ale vyrušil šelest, a do nosu ho udeřil povědomý pach. Někde v lese, někde hodně blízko hrobu se pohyboval upír. Cítil jeho hlad, jeho žízeň a jeho zuřivost. Rázem zapomněl na neviditelného nepřítele a vyběhl ven. Cestou popadl jeden z amuletů a nepřemýšlel nad tím, jakou bolest by mu mohl způsobit. Když se ale bolest nedostavila, ztuhl.
Obrysy hvězdicovitého artefaktu už nežhnuly. Mohl normálně číst runy, které ho pokrývaly a o kterých nevěděl, co znamenají. Prostě obyčejný kus zašlého kovu.
„Nezničil jsem ho? Neztratil Sílu?"zneklidněl.
Neměl, ale moc času nad tím přemýšlet. Musel spěchat. Když vyběhl z chalupy, podvědomě se přikrčil v očekávání rány, ale nic nepřišlo. Přestal tedy nad neviditelným protivníkem přemýšlet a spíš se soustředil na toho, kterého teď cítil silněji. Vydal se k hrobu, a pak dál, hlouběji do lesa, k místu, kudy kdysi vedla už dávno opuštěná cesta. Před mnoha lety tu byla živá stezka, teď po ní však zbyla už jen řada mladých stromů, zřetelně se odlišujících od spousty starých, omšelých kmenů. Pozorně kráčel podél ní a pozoroval místa, která byla kdysi okrajem cesty. Najednou se přikrčil. Chvíli nehybně stál, potom opět vykročil, avšak tak, aby jeho přítomnost neprozradil ani sebemenší šelest. Mířil ke kameni. Nepříliš velkému, plochému balvanu, na který nepochybně s oblibou usedali poutníci, aby si protáhli unavené nohy.
Ještě kousek…
Soustředil se, pečlivě promyslel všechny pohyby a skočil. Prsty levé ruky sevřely drsnou kůži a zvedly ji do výše. Ozvalo se kvičení a pištění. Odskočil stranou a oběma rukama pevně uchopil zmítající se stvůru. Ta zuřivě skřehotala, bila křídly a ostrými tesáky se snažila donutit Zasira, aby uvolnil sevření. Ten však obratně posunul dlaně, uchopil netvora za krk a netopýří křídla. Zasir měl štěstí, že narazil pouze na tohoto hybrida. Byli cítit stejně jako upíři, přesto vypadali víc jako zvířata než jako lidi, a taky se tak chovali. Napadali všechno a všechny, byli věčně hladoví a živili se i mršinami. Zasir se s nimi setkal už mnohokrát a nikdy neměl problém je porazit. Byli totiž značně hloupí, takže bylo jednoduché je chytit. I o těchto stvoření mu upír, kterého potkal, vyprávěl. Jsou to prý kříženci vlkodlaků a upírů, nepovedené stvůry, které je potřeba vyhladit.
„Mám tě!" sykl a silně jím potřásl.
Tvor zmlkl. Zasir ho jednou rukou zvedl, olízl si ránu na druhé ruce, kde ho netvor poranil. Pár černých, bezvýrazných očí pohlíželo nevědomě na Zasira. Zaujat lovem stvůry zapomněl na mučivou nejistotu, ale když skončil, opět pocítil nepříjemnou křeč kolem žaludku. Tím si taky uvědomil, že od včerejšího večera nic nejedl. Na okamžik přidržel amulet před stvůrou. Vřískot připomínal škrcenou vránu, Zasir však nepocítil nic zvláštního.
„Takhle je to tedy!" konstatoval překvapeně. "Ale pro jistotu..." řekl a amulet dal přímo na tvora.
Pak se otřásl, protože v okamžiku, kdy se oběť dotkla amuletu, z ní vylétlo klubko modrého plamene a vzduchem zavířily velké saze. A s nimi ještě troška bílého kouře.
A konec.
„O jednu příšeru míň," broukl a vrátil se do chalupy.
Uchopil vědro s vodou a s úlevou si ho vylil na hlavu. Otřepal se a zamířil do spíže. Snědl všechno, co mu přišlo do ruky. Rychle ukojil první hlad, vrátil se k hrobu a do hlíny zahrabal amulet, který stále držel v ruce. Během té činnosti nějak zapomněl i na neviditelného útočníka, který ale už o sobě nedal vědět.
Přemýšlel... Kdo to mohl být? Nikdo ho ale nenapadal, a protože se útok neopakoval, hodil to za hlavu.
„A co teď?" zamyslel se.
Nemusel se ptát. Stařenka mu už dávno řekla, co musí udělat. Musí mezi lidi. A zůstat tam.
Noc pak strávil u hrobu stařenky, vzpomínal a chvílemi podřimoval. Ráno zahájil přípravy. Prohledal chalupu a našel spoustu zlatých mincí, nějaké šperky a starý meč, používaný k sekání plevele a štípání třísek na podpal. Několik hodin strávil leštěním a ostřením jeho zubaté a místy už zarezlé čepele. Nakonec se oblékl do cestovního oděvu, opásal mečem, schoval peníze a nacpal zbytek zásob ze spíže do plátěné mošny, kterou si hodil na záda. Vykročil ke dveřím. V půli cesty zaváhal, vrátil se a zastrčil si do boty druhý kuchyňský nůž. Vyšel ven a ještě jednou stanul na okraji louky. Chvíli pohlížel na dům, který ponechával jeho osudu, a na hrob ve stínu vysokého dubu. Odhrnul si z čela pramínek vlasů, otočil se a zmizel mezi stromy.
Kráčel rychle a přitom uvažoval, kam má jít. Jistě, mohl jít do vesnice, kterou znal, ale co tam? Nakonec se rozhodl, že zamíří do hlavního města téhle země, o kterém mu stařenka už vyprávěla. Jmenovalo se Kirim a bylo to největší a nejbohatší město široko daleko. Země samotná se pak nazývala Siris a byla jednou z největších. Napadlo ho, že v Kirimu by mohlo být dost cizinců, takže se tam lehce ztratí a snad i najde nějakou práci. Naštěstí věděl kudy, protože kdysi viděl staré mapy, a stařenka mu o nich i sama vyprávěla. Těsně před polednem dorazil na stezku, která vedla k hlavnímu městu, a vyrazil. Všude bylo pusto a ticho, jen písek mu občas zaskřípal pod podrážkami. Byl tak zamyšlený, že tlumený křik nevnímal, dokud ho neprobral příval nadávek.
„Svaž ho pořádně, pitomče, jinak ti uteče pod prdelí," ozvalo se někde poblíž.
Překvapeně se rozhlédl, ale cesta byla prázdná. Teprve o několik desítek kroků dál uviděl, co se vlastně u cesty děje.
Mladý chlapec, kterému mohlo být sotva osmnáct zim ležel na zemi. Přivázaný k blízkým stromkům za ruce a jednu nohu, zatímco tou druhou zuřivě kopal kolem sebe. Vedle něho stáli dva mohutní chlapi vypadající jako žoldáci.
Zasir se zamračil, a přemýšlel, co udělat. Jít dál, nebo pomoct klukovi? Ale, co z toho pak bude mít? Nepochyboval o tom, co mu chtějí udělat. Stažené kalhoty a poloha v jaké mladík byl, nenechaly nikoho na pochybách, o co přesně se muži snaží. Jenže než se stačil rozmyslet, muži ho zpozorovali.
„Přišla posila!" zahalekal ten větší, s poďobanou tváří a žlutými křivými zuby.
„Tak co, kamaráde, přidáš se? Postačí i pro tři," dodal ten druhý, kterému chybělo kus nosu, a nad pravým okem měl ošklivou jizvu.
Zasir mlčel, teď už ho to moc nezajímalo. Napadlo ho, že hoch je asi prostitut, které potkal už ve vesnici, i když jich bylo mnohem míň než žen. Ještě teď si pamatoval, jak byl z něčeho takového poprvé zděšen, ale čím víc vesnici navštěvoval, tím míň mu to připadalo zvláštní. Přesto, se ale rozhodl, že nebude pomáhat někomu, kdo se zřejmě sám nabídl, a pak si to rozmyslel. Už je chtěl obejít a ponechat je jejich osudu, když jeho pohled utkvěl na chlapcově tváři. Byla hezký, moc hezký, ale co Zasira nejvíc zaujalo, byly ty jeho oči. Jasně modré, jako čisté nebe bez mráčků. Zasir v nich viděl něco neobyčejného, něco výjimečného. Zůstal stát, ale stále nic neříkal. Vojáci si jeho mlčení vyložili jako souhlas a ten s křivými zuby vytáhl dýku a vykročil k chlapci.
„Krapánek tě upravím, a hned přestaneš vzdorovat."
Zasir pochopil, co chce udělat.
„Ne!" pronesl ostře.
Muži na něj pohlédli.
„Takže neupravovat?"
„Odvažte ho."
Odpovědí mu byl výbuch smíchu.
„Blázníš? Nemáš oči? Vždyť vidíš, co je zač! Je to jen prodejná děvka a navíc je divný. Kdo kdy viděl takové oči?" prskl ten s půl nosem, přiskočil k chlapci, chytl ho za světle hnědé rozcuchané vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.
„Něco jsem řekl!" řekl Zasir a položil dlaň na jílec meče.
Až teprve teď to oba žoldáci začali brát vážně.
„Ale, vypadá to, že máme práci, zábava počká..." řekl křivozubý a sklonil se, aby zvedl sekeru ležící v trávě. Obešli ho z obou stran. Zasir ale nečekal, až k němu dojdou a zaútočil první.
Byli profesionálové, on takto dosud nebojoval. Nebojoval se skutečným člověkem pomocí zbraně. Byl však mnohem rychlejší, a když jeho první rána sklouzla po obratně nastaveném ostří sekyry, druhá ji následovala skoro okamžitě. Protivník uhnul, Zasir však úder nezadržel, přiskočil blíž a špičkou čepele zlehka zasáhl hlavu. Jen ji lízl, ale lebka určitě praskla, protože muž upustil zbraň a jako opilý se zachytil kmene blízkého stromu.
Zasir se otočil k beznosému. Ten však také třímal meč a ovládal jej mnohem lépe než on.
Čepele se srazily, jednou, podruhé. Zasršely jiskry. Hodnou chvíli bojovali, aniž někdo získal převahu, záhy však vycvičený žoldák donutil Zasira k chaotické obraně.
Zasir žoldáka několikrát odrazil, pak ustoupil o několik kroků a znenadání zaútočil způsobem, který soupeře dokonale zmátl. Současně hodil levou rukou dvěma noži a udeřil zdola silným kolmým sekem meče, drženým v pravé ruce, což bylo krásnou ukázkou skutečné kočičí obratnosti.
Muž uskakující před letícími noži vpadl přímo na stoupající ostří, které ho zasáhlo jako stříbrný plamen. Síla nárazu ho zvedla do výšky, odletěl dozadu a bezmocně jako panák padl na zem s rozhozenýma rukama.
Zasir se otočil a přistoupil k prvnímu soupeři. Ten pořád objímal strom. Jeho oči zíraly do prázdna, po rozpukané kůře stékala krev a bílá tekutina. Bez rozmýšlení ho bodl mečem do zad. Ozval se praskot lámaných žeber a zachroptění. Vytrhl zbraň a opakoval úder. Chroptění ustalo. Mrtvola sklouzla dolů a padla naznak. Zasir otřel meč, potom klidně vyhledal nože a schoval je.
Chlapec ho celou dobu sledoval.
„Copak? Nehodláš se dělit?" sykl nenávistně a v jeho očích se objevil vzdor.
Ale Zasir v nich zahlédl i trochu obdivu.
Poprvé uslyšel jeho hlas. I když byl prosycený nenávistí, dokázal Zasira rozrušit.
Když se k němu přiblížil, trhl provazy. Zřejmě neslyšel, o co šlo, protože se chystal Zasira kopnout. Ten pro všechny případy přeťal provaz špičkou čepele z bezpečné vzdálenosti. Obešel ho a uvolnil mu ruce. Schoval meč a o kousek dál si sedl do trávy.
Chlapec na něho nechápavě zíral a několikrát otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, přes rty ale neprošel jediný zvuk.
„Chtěli zadarmo?" prolomil ticho Zasir a ukázal na mrtvé.
„Já nejsem děvka! Odchytli mě ve vesnici. Napřed jsem myslel, že chtějí ukázat cestu nebo něco podobného, ale pak se na mě vrhli,“ začal prskat a snažil se nasoukat do potrhaného oblečení.
„Nejsi?“ zamrkal překvapeně Zasir.
„Proč jsi to udělal?" ozval se znovu. „Vždyť..."
„Vadí ti, že jsem ti pomohl?" přerušil ho.
„Ne, ale proč?"
„Jak se jmenuješ?" nenašel Zasir slova k odpovědi na předchozí dotaz, protože vykládat mu, že to bylo kvůli jeho očím a zvláštnímu pocitu, zněl i jemu samému divně.
„Sintar," odpověděl a pozorně se na Zasira zadíval.
„Já jsem Zasir,” odpověděl a sklopil pohled, protože Sintarovo zvědavé pokukování v něm vzbudilo zvláštní pocity.
„Kam máš namířeno?“ přerušil ticho Sintar.
„Do hlavního města. Nikdy jsem nebyl tak daleko a bylo to jediné místo, co mě napadalo, kde bych mohl zapadnout a najít si nějakou práci,“ odpověděl Zasir a přes tvář mu přelétl stín bolesti, čehož si Sintar hned všiml.
„Tak pojď, kousek tě doprovodím,“ vstal Sintar rozhodně a podal Zasirovi ruku.
Ten napřed na něj jen nechápavě zíral, než nabízenou ruku přijal.
„Kolik je ti let?“ zeptal se Zasir, když se vydali na cestu.
„Viděl jsem už osmnáct zim,“ odpověděl Sintar a bojovně vystrčil bradu, jakoby očekával posměšky a chtěl se proti nim bránit.
Zasir ale mlčel, jen pokýval hlavou.
„Odkud vlastně jsi?" zeptal se na oplátku Sintar.
„Odtud," ukázal na les.
Pohlédl na něho pozorněji.
„Co jsi tam dělal?"
„Moc se ptáš," houkl na něj možná až příliš prudce.
„Nedělej se, stejně vidím, že nejsi tak docela člověk," nedal se ale odradit Sintar.
„Jak to víš?" zastavil se Zasir a nevěřícně na Sintara pohlédl, „zatím to nikdo ještě nepoznal.“
„Umím se dívat," pokrčil rameny Sintar.
xxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Zasir se vydává na cestu, ale brzo bude muset udělat důležité rozhodnutí. Co udělá?