Po Raminově prohlášení zavládlo v pokoji hrobové ticho.
Zasir netušil, co to znamená, ale z Malusova a dokonce i Gaurinova výrazu usoudil, že nic příjemného je nečeká.
„Zešílel jsi?" zavrčel Malus po chvíli, až sebou Sintar úlekem škubl.
„Už jsem ti jednou přece řekl, že tohle není něco, co dokážeme vyřešit sami, ale potřebujeme pomoc ostatních ras," povzdechl si Ramin a Zasirovi najednou přišlo, jakoby zestárl o několik let.
Ramin věděl, že celá situace je ošemetná, ale doufal, že to pochopí jak Malus, tak Gaurin. Nemohl si dovolit ztratit ani jednoho z nich, nebo si z nich udělat nepřátele.
„Tos sice říkal, ale nepadlo tu ani slovo o tom, kdo půjde. Myslel jsem, že je to někdo z tvého kruhu. Že jsi někoho trénoval, nebo král někoho sám vybral," řekl Malus.
„Jak si můžeš být jistý, že budou souhlasit?" přerušil hrozící hádku Gaurin.
„Nevím. Popravdě, znám je jen jménem a vím, kde je najít, protože jsem s nimi domluvil schůzku. Osobně jsem se však ani s jedním z nich ještě nesetkal. A ani oni netuší, co je čeká."
„Bezva. Fakt skvělé! Čím dál lepší!" zařval Malus a chvilku to už vypadalo, že po Raminovi skočí.
„Nemohl jsem ti to říct dřív, protože jsem se bál přesně téhle reakce! Před chvilkou jsi poučoval Zasira o tom, že se chová jako děcko, ale sám teď na tom nejsi o moc líp. Myslíš, že pro mě je to jednoduché?! Myslíš, že jsem nadšený z toho, že vás musím dát všechny dohromady?! Opustit krále, opustit tuhle zem a jít někam, odkud nebude návratu?! Vím, že je to těžké. Chápu, že vaše nenávist sahá daleko do dob, kdy se svět teprve začal utvářet. Nevím, jak to přijmou oni, ale tady jde o mnohem víc, než jen o nějaké vaše žabo-myší války. Tady jde o všechno a o všechny! Doufal jsem, že aspoň ty to pochopíš!" zvýšil hlas i Ramin, a když skončil prudce oddechoval.
Zasir se Sintarem nevěřícně hleděli, Malus se stále mračil, ale bylo na něm vidět, že o Raminových slovech přemýšlí a Gaurin na něho zamyšleně hleděl.
„Já chápu závažnost situace i důležitost celé výpravy, ale taky chápu Malusovy obavy. Jak jsi sám řekl, nenávist některých ras se táhne už od pradávných dob a nebude snadné se přesto přenést. A to nemluvím o tom, že na takové výpravě je nejdůležitější vzájemná důvěra. Pokud všechno proběhne bez větších obtíží, pak s tím nemám problém. Ale pokud bude jen nepatrný náznak něčeho, co by mohlo ohrozit výpravu nebo celou naši situaci, zachovám se podle svého nejlepšího uvážení," promluvil Gaurin.
„Jistě, beru na vědomí," přikývl Ramin.
„Mmm, nerad přerušuji vaši debatu, ale můžete mi, kruci, říct, o co tu jde?" ozval se Zasir.
„Teď ne, koťátko. Tohle je něco, co si musí vyřešit dospělí mezi sebou," odpálkoval ho Malus.
Zasir, který se už chtěl začít hádat, zase rychle pusu zavřel, když ho Malus spražil pohledem.
„Prosím, Malusi, pochop mě. Nemám na vybranou," naléhal už o něco klidně Ramin.
„A pochopíš ty mě? Přežil bych mága i vlkodlaka, ale temného? A vůbec, Gaurine, jak můžeš zrovna ty, tak rychle souhlasit? Pokud vím, tvá rasa temné nenávidí stejně, jako ta má."
„V tom máš pravdu. Kdyby můj otec zjistil, že na něco takové jen myslím, že nad tím uvažuju, nechal by mě popravit za velezradu bez ohledu na to, kým jsem. Ale Ramin má v jedné věci pravdu. Tohle už není jen o nás. Tohle je o všech. A zeptej se sám sebe Malusi, kdybys měl možnost zabránit katastrofě i za cenu toho, že na okamžik odložíš svou nenávist, a ty bys to neudělal a svět by skutečně skončil, jaký bys pak měl ze sebe pocit? Byl by si na sebe v posmrtném životě hrdý?"
„Můžeš mě laskavě přestat poučovat? U všech ďasů! Tohle mi byl čert dlužný! Nečekej Ramine, že se s nimi budu bratříčkovat. A jakmile pocítím jen náznak zrady, okamžitě to skončím a záchrana světa mi bude u prdele, jasné?!" prskl Malus.
„Beru to jako souhlas," oddechl si Ramin a s povděkem se na Gaurina pousmál.
Malus si ještě něco brblal pod nosem, ale bylo vidět, že největší vztek ho už přešel, a se situací se tak nějak smířil.
„Dozvím se už konečně, o co tu jde?" zeptal se znovu Zasir, protože doufal, že konečně dostane odpověď.
„Koťátko, dneska jsi vážně neuvěřitelně otravný," protočil očima Malus.
„Nejsem! Jen chci vědět, proč se tu hádáte pomalu do krve! My jsme taky součástí výpravy, máme právo vědět, na čem jsme!" nenechal se tentokrát odbít Zasir.
„Omlouvám se. Samozřejmě máte právo to vědět," pousmál se omluvně Ramin.
„Jak jistě víte, zemi obývá mnohem víc ras, než jsou Malau nebo upíři. Jsou tu taky mágové, které už nepochybně znáte taky, ale oni sami mají několik odnoží a mnozí se od sebe hodně liší. Pak jsou tu ještě vlkodlaci a temní. Dvě rasy, které už není moc vidět, protože jejich řady značně prořídly a stejně jako Malau se stáhli do ústraní. Jak už jistě víte, lidé všechny ostatní rasy považují za své nepřátele, ale i mezi rasami jsou značné neshody. Hlavně pak mezi temnými, upíry a Malau. Je to z toho důvodu, že temní kdysi obývali největší část země a jak jejich síla a moc rostla, narůstalo i jejich sebevědomí. Netrvalo dlouho a ti nejsilnější se prohlásili za Bohy a začali ostatní rasy potlačovat. Nejvíc na to doplatili právě upíři, jejichž počet se dal srovnat s temnými a Malau, kteří je zase ohrožovali kvůli jejich obrovské síle. Z menších válek a nepokojů vznikla nakonec obrovská válka, která zničila skoro celou zemi. Všichni měli obrovské ztráty, ale nikdo nechtěl ustoupit. Nakonec temné zničila jejich vlastní pýcha a samolibost. Válka skončila, ale nenávist přetrvala. Na čas se všichni stáhli do ústraní, ale jakmile začali lidé přebírat moc, války vypukly nanovo. Jenže původní síla už byla ta tam a hlavně temní utržili velké ztráty právě kvůli upírům. Nakonec se začali vybíjet pouze mezi sebou, protože ostatní nechtěli s jejich válkou mít nic společného. Jak jich na obou stranách ubývalo, ubývalo i válek. Nakonec to skončilo tak, že se temní museli stáhnout a ukrýt před hněvem upírů a Malau, kteří vzájemně spolupracovali. Teď už zůstala jen vzájemná nenávist," vysvětlil Ramin.
„Nevěděl jsem, že se něco takového stalo."
„To už neví asi nikdo, kromě Malau, upírů a temných, kde se historie jejich ras předávala z generace na generaci, aby se nezapomnělo na to, co se v minulosti stalo. Samozřejmě má každá rasa svou verzi pravdy a upravuje ji podle sebe. Podle temných to byli právě upíři, kteří se je snažili zničit, protože se obávali jejich síly a sami chtěli vládnout. Malau prostě jen využili situace, aby se zbavili nejsilnějšího protivníka."
„Víš toho opravdu hodně na to, že jsi králův poskok," zavrčel Malus, pro kterého bylo ožívání minulosti, jako otevření staré rány.
„Hodně čtu," odpověděl vyhýbavě Ramin.
„Ale tohle se stalo už přece strašně dávno. Chyba byla očividně na všech stranách. Neříkám, že na to mají zapomenout, ale nemohli by se přesto už přenést?" ozval se doposud mlčící Sintar.
„Nemluv o tom, jakoby to nic neznamenalo!" vykřil Malus a udělal krok vpřed.
I když to před chvilkou vypadalo, že se se situací smířil, Raminovo vyprávění a Sintarova slova zase jeho nenávist rozdmýchaly.
Zasir se okamžitě postavil a byl připravený Sintara bránit, protože Malus se očividně jen stěží ovládal.
„Já neříkám, že to nic neznamená, jen si myslím, že máme mnohem závažnější problém. Každý mezi sebou válčí, i když to není občas vidět. Vaše rasy kdysi nepochybně svedly krutou válku. Teď už nikomu ale nezáleží na tom, kdo ji začal. Nikomu nezáleží na tom, kdo zvítězil a kdo prohrál. Bojuje se kvůli maličkostem, ale pokud chceme vyhrát, musíme se odprostit od minulosti, žít dál a vyrovnat se s nastálou situací. Všechny rasy mají svou hrdost a svůj důvod, proč žít, ale je načase nechat minulost minulostí," pokračoval Sintar bez ohledu na to, jak moc ho Malus svým pohledem propaloval.
Gaurin na něho celou dobu mlčky zíral.
„Je mi jedno jestli je Vyvolený nebo ne. Jestli bude dál mlet tyhle sračky, zabiju ho!" zavrčel Malus.
„V tom případě budeš muset nejdřív zabít mě!" odpověděl stejně Zasir.
„Celá tahle věc je ošemetná a zrádná, ale nikomu nepomůžeme, když se pozabíjíme navzájem," vstoupil mezi Zasira a Maluse Gaurin.
„I když vím, jak těžké je zapomenout na minulost, a mnozí z mé rasy by se mnou nesouhlasili, jsem ochoten udělat krok vpřed a pokusit se o nějakou nápravu. Samozřejmě bude záležet i na druhé straně, ale Malusi, ani má rasa, ani tvá není bez viny. Stejně jako temní, i naše rasy drancovaly, vybíjely a ničily kolikrát jen tak, protože se nám zrovna chtělo. Jak řekl Sintar, je jedno, kdo začal s první válkou. Na tom už teď nikomu nezáleží. Uběhla dlouhá doba a mnohé se změnilo. A já chci vidět změnu na vlastní oči. To proto jsem souhlasil, že se z Raminem vydám na výpravu, i když byl můj otec značně proti."
Po Gaurinových slovech zavládl v pokoji klid.
Každý byl pohroužen do vlastních myšlenek.
Nakonec se Malus uvolnil a potřásl hlavou.
„Očividně stejně nemám moc na výběr a zabíjet si své koťátko, se mi taky zrovna moc nechce," zabručel po chvíli a ušklíbl se.
„Neříkej mi koťákto!" prskl naštvaně Zasir, ala byl rád, že se situace uklidnila.
„Ko-ťá-tko..." protahoval Malus a bavil se tím, jak se Zasir tváří.
„Nechte toho. Jsem rád, že se tenhle problém vyřešil a už si zase zpátky Malusi, ale neprovokuj Zasira. Každopádně tímhle považuju věc za uzavřenou. Nebude to jednoduché, ale doufám, že to zvládneme," uzavřel celou věc Ramin.
„To já taky," zabručel Zasir.
„Já teď půjdu ke králi a zajistit nám cestu ven. Vy se nachystejte a čekejte na signál," řekl Ramin, když spolu ještě probrali záležitost s odchodem, a pak společně s Malusem a Gauriem vyšel z pokoje.
„Od krále žádné zprávy," oznámil Gerd, postarší velitel jedné z Verenových jednotek.
„Posádky první a druhé flotily nevyrazí, dokud nedostanou pokyny z Ostrova, a tam zase čekají na králův rozkaz."
Veren uhodil pěstí do stolu.
„Já čekat nebudu! Půldruhé legie stačí obležení prorazit!"
„Lepší by bylo víc..."
„Vojáků nebo odvahy?" vzhlédl pronikavě Veren.
„Na odvahu můžeme čekat déle než na posily. Někdy nestačí ani celý život..."
Gerd sklopil pohled.
„Doporučuji opatrnost," neustoupil.
„V případě porážky neodvolatelně ztratíme tuhle zemi a ohrozíme nejen tvůj život, ale taky život našeho krále. A to nemluvím o tom, co by se mohlo stát, pokud si budeme zahrávat s neznámými silami..."
„Vím, co to znamená, a právě proto se nehodlám nechat omezovat!" Veren netrpělivě trhl amuletem, který mu visel na krku a který mu dal mág – Auren – jak se dozvěděl při jejich společně strávené noci, a který ho mě chránit před nebezpečím.
Už to bylo dva dny, co odešel s tím, že se vydá za svým bratrem, aby zjistil více o tom, jaká je situace. Oni zatím měli na pobřeží čekat na rozkazy svého krále. Měli dobýt Laem, největší poloostrov Sirisu. Nejen kvůli výhodné pozici, díky které by se jim snadněji podařilo dobýt hlavní město Kirim a podrobit si celou říši. Ale také kvůli Temné hoře, místu, které bylo obehnané temnou magií, a kterou se rozhodl král Jižního souostroví využít ve svůj prospěch s pomocí bratrů-mágů. Ti ale měli samozřejmě své vlastní záměry, o kterých nevěděl ani král.
„Už jsem přišel o flotilu! O desítky mužů! Jak dlouho mám ještě ustupovat?" vrčel Veren.
Před týdnem, když se poprvé vylodili a napadli první město, setkali se s neuvěřitelně silným odporem, který je zatlačil zpět a dokonce zaútočil.
„Buď trpělivý, prosím. Brzo se dočkáš," naléhal Gerd a snažil se udržet Verena v klidu.
Ten nevěděl, jestli je víc naštvaný proto, že musí nečinně sedět a čekat, nebo proto, že se Auren už tak dlouho neukázal. Ještě před několika dny by ho ani nenapadlo, že by mu mohl ten chladný, bezcitný čaroděj vůbec kdy chybět, ale teď...
Veren zavřel oči a snažil se uklidnit.
Co bys teď udělal ty?
Zeptal se sám sebe a v mysli vytvořil obraz mága.
Trpělivost můj milý kapitáne. Trpělivost...
Uslyšel mágův hlas, tak zřetelně, až sebou škubl.
„Děje se něco, Verene?" zeptal se Gerd a starostlivě se na něj díval.
„Ne nic. Počkáme. Ještě chvilku tedy počkáme. A teď mě nechej osamotě," řekl nakonec Veren a propustil Gerda.
Tiren už celý den pronásledoval jednoho upíra, který, když byl malý, společně se vými kumpány, napadl jeho vesnici a zabil mu bratra. Všechny ostatní, během své cesty za pomstou, už zabil, ale stále mu zbýval tenhle poslední a nejdůležitější. Nenáviděl upíry víc než kdokoliv z jeho rasy. Věděl, že odjakživa spolu jejich rasy válčily. Slýchával, jakých hrůz se dopuštěli. Ale vždy to bral jen jako něco, co se ho přímo netýká. Nikdy se nechtěl zapojovat do zbytečných sporů ani hádek. Měl rád svůj klid, který ale skončil v den bratrovy smrti.
Dlouho čekal na tenhle den a konečně to vypadlo, že se dočká!
Než slunce zapadlo, dorazil k Temnému lesu, kde se upír skryl, a kde číhalo mnohem víc nebezpečí.
Ale on na to nedbal.
Tentokrát mu upír neunikne!
Prodíral se porostem, mohutnými skoky zdolával vývraty a povalené stromy. Jeho vlastní divokost a šílenství, mu dodávalo sílu.
Stal se pohybem, rytmem, střelou pomsty. Hněv a síla v něm rostly a pulzovaly. Stal se zbraní a věděl, že tentokrát to dokončí.
Slunce klesalo, stíny se prodlužovaly. Jeden z nich se míhal mezi ostatními závratnou rychlostí. Potom se všechny stíny slily do jediného moře temnoty a zůstaly jen dvě planoucí oči, letící tmou jako dvě sesterské komety. Chrastí praskalo.
Když slunce zapadlo za obzor, zahlédl mezi stromy zvláštní svit. Přicházel z místa, kam mířil. Jak se blížil, záře byla stále červenější a jasnější. Po chvíli les uvolnil prostor palouku, v jehož středu se zvedaly zarostlé ruiny. Z otvoru mezi zporáženými sloupy zářilo červené světlo. Díra byla dost velká, aby do podzemí mohla proniknout bytost velikosti člověka, nebo kohokoliv jiného. Tiren bez váhání skočil dovnitř.
Ocitl se v kryptě. Při dopadu zvedl oblak prachu, který svítil šarlatovými záblesky. Zdrojem světla byl rudý krystal velikosti lidské hlavy, vybroušený do nejmenších detailů. Spočíval uprostřed místnosti na podstavci z modrého kamene. Jeho zářivý svit plnil šarlatem sklepení o půdorysu čtverce s oblými rohy. Naproti otvoru, kterým sem Tiren vnikl, byl ve stěně klenutý průchod, který vedl do podzemní hlubiny.
Leželo tu asi tucet koster, většinou ve zbroji nejrůznějšího typu. Nejstarší pozůstatky zakrýval rzí prožraný krunýř. U každé kostry byly nějaké zbraně, převážně meče a sekery, někdy obyčejné kyje a bojové cepy.
Rytíři, prostí vojáci, sedláci, zbojníci, lovci dobrodružství... hádal Tiren společenské postavení mrtvých, zatímco obcházel místnost. Vedle mrtvol neležely jen zbraně, ale i netknuté vaky s osobními věcmi. Na ostřích nebyly zuby, v krunýřích a přilbách nezely díry a praskliny. Žádné stopy bojů...
V Tirenovi bublal vztek. Poznal i několik zbraní, které vlastnila jen jeho rasa. Nevěděl, jestli je víc naštvaný na tu skupinu upírů, nebo na svou rasu, která se nechala tak snadno polapit, přestože patřili k těm nejsilnějším, i když jich už bylo poměrně málo.
Úvahy mu přetrhl nenadálý pohyb v koutě. Netopýr. Dlouho se zmítal na podlaze jako v agónii, potom však sebral síly a vyletěl ven. Tiren věnoval pozornost dalším netopýrům, kteří se jeden po druhém budili pod stropem a vylétali na lov. Ti žádné potíže neměli. Přivykli snad červenému světlu? A ten první tu byl poprvé? Zdálo se, že světlo krystalu ochromuje živé tvory, ale jen na určitou dobu. Bylo by to možné ověřit, ale Tiren měl jiné starosti. Někde tady se skrývá upír!
Vstoupil do druhé místnosti, kde vládlo šarlatové šero. Podél zdí také ležely mrtvoly, ale tentokrát rozpadající se zetlelé mumie.
Tiren se už chystal přejít do dalšího sklepení, když jeho pozornost upoutal jistý detail. Jedna z mumií, či spíše její část, protože to byla jen horní část těla bez rukou, ale s hlavou, která měla neobvykle dlouhé zuby. Tiren pozornějším pohledem zjistil, že jde o pozůstatky mumifikovaného upíra... Bylo jich tady víc, rozčtvrcených a pohozených na hromady podél stěn.
O co tady kruci šlo? Nikdy neslyšel o tom, že by se upíři zabíjeli navzájem. Většinou jen pokud šlo o nějaké nedorozumnění, ale tohle spíš vypadalo na nějakou hromadnou popravu.
Ve třetím, nejtemnějším a největším sklepení, zpozorovaly jeho planoucí oči desítky dokonale zachovaných mumií. Odpočívaly jedna vedle druhé, ve vyrovnaných řadách.
Tiren byl u cíle.
Jenže když oběhl celé sklepení, zjistil, že všechny mumie jsou stejné. Ničím se nelišily. Jak tedy poznat toho, kterého hledá?
Doufá snad upír, že odejde pryč?
Nebo ještě nepocítil jeho přítomnost a neví o hrozbě, která nad ním visí?
V náhlém záchvatu zuřivosti popadl první a trhl. Žebra praskla jako chrastí. Měl pocit, jakoby lámal suché větve. Pustil ji a popadl další. Mrtvola se rozsypala na drobný mák. S vrčením zničil třetí. Odpor a hnus posílily zuřivost. Čtvrtá, pátá...
Šílel…
Přestal počítat. Trhal, sápal, drtil těla jako stroj rozemílající zpráchnivělé pozůstatky. Vyschlé ruce a nohy létaly na všechny strany. Utržené lebky pokryté zažloutlou kůží se kutálely po podlaze. Mumie byly uvnitř převážně prázdné, některé však vyplňovala jakási hnusná tekutina.
Najednou pocítil krev. Tato mumie krvácela! Byla nasáklá krví a těžká jako čerstvá mrtvola. Tiren hrdelně zavyl a stiskl čelist. Má ho!
Upír se probral v okamžiku, kdy mu Tiren prorazil prsty hruď a snažil se dosáhnout k srdci. Naslepo udeřil rukama silou schopnou přerazit vaz tygrovi, ale na Tirena tyto rány neudělaly žádný dojem. Zvedl upíra do výše a praštil s ním o zem. Upírovy ruce sevřely jeho hrdlo, ale ten se uvolnil potřesením hlavy. Potom se Tirenovy prsty dotkly houbovité věci.
Měl vyhráno. Na okamžik se zastavil, jakoby váhal. Podíval se do upírovy tváře.
„Pamatuješ si mě?" zavrčel.
Upír se jen ušklíbl.
To byla pro Tirena poslední kapka. Zavyl jako raněné zvíře a pak trhl.
O pár minut později stál opět v lese. Průzračnou jeskyni nechal za sebou, a i když by za normálních okolností asi uvažoval nad tím, co to zmanená, teď jen přemýšlel, co udělá dál.
Jednu věc věděl jistě.
Už nikdy nechtěl mít nic společného s žádným upírem.
Nikdy!
Mohl by se setkat s tím mužem z království Kirin, který se s ním nedávno spojil a žádal ho o pomoc. Byl zvědavý, co od něj ten muž chce. Stejně neměl co dělat a kam jít, tak se rozhodl, že za schůzku nic nedá.
S lepší náladou se vydal z lesa.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Po dlouhé době opět další kapitola, snad mi to tentokrát půjde rychlej. Naše malá skupinka se pomalu vydává na cestu, která ovšem nebude jednoduchá. Nad Kirinem visí hrozba a všechno nasvědčuje tomu, že svět zažije další velkou válku.