Dvouřadová válečná galéra Jižního souostroví opatrně plula k zátoce lemované srázy, posledníhodo moře klesajícího pásma Temných hor na severu Kirinu. Poddůstojník u bubnu udával úspornými pohyby veslařům rytmus, odpovídající polovině prvního tempa. Na moři byla magie zřetelně viditelná. Několik set kroků od břehu se vlny neobvykle lámaly, mizely nebo se měnily ve víry. Tady bylo jasně vidět, jak velice přírodní zákony závisejí na magické struktuře skutečnosti. Galéra se zvolna blížila k prostoru, v němž nebylo nic normální.
„Vypadá to, jako by útesy pochodovaly po dně…“ zahučel kapitán Veren a pohlédl na mága v modrém šatu, který stál na palubě opodál. Čaroděj byl nepochybně dvojčetem toho, který se na druhé straně Temných hor právě chystal rozvinout magickou síť. Jediné, co je odlišovalo, byl pod nedopnutým pláštěm viditelný podivný symbol, vytetovaný na prsou.
„Udržovat kurs," pronesl suše čaroděj, aniž by na kapitána pohlédl.
Neklidná voda byla už na dostřel luku.
„Zajatce na palubu!" přikázal mág.
Veren předal příkaz a pohlédl na záď. V bezpečné vzdálenosti, na hladině černé jako noc, čekala veškerá moc flotily. Bojové galéry i vlečné čluny s výsadkem a zásobami, soustředěné těsně vedle sebe, tvořily pochmurné místo. Celkem asi dvě stě lodí. Po stranách bděly nad jejich bezpečím „mořské biče", ohromnédvojtrupové galéry se třemi řadami vesel na každé straně. Na můstcích spojujících oba trupy stály ve dvou úrovních balisty a katapulty.
Od hor dolehl táhlý, tlumený hřmot. Mračna, která se táhla oblohou, najednou změnila směr pohybu.
Na palubu vyvlekli první zajatce. Při tomto pohledu mág sestoupil z nástavby na zádi a vydal se na příď.
Kapitán Veren ho mlčky následoval.
Nešťastníkům určeným za oběť už včera přivázali ke krkům kameny. Šlo o to, aby měli čas se smířit se svým údělem a nerušili zaklínání vzdorem a zvířecím strachem. Nyní, po noci strávené úvahami, všichni s vyhaslými pohledy čekali na vyplnění osudu.
Mág vytáhl z oděvu svazek menších amuletů na řemíncích a jeden přivázal na čelo nejbližšího zajatce. Potom nakreslil muži prstem na zádech složité znamení a kývl na eskortu. Čtyři vojáci popadli bledého muže za ruce i nohy a bleskem ho hodili přes palubu.
Ani nestačil vykřiknout.
Galéra vplula do nebezpečných vod.
O chvíli později přelétla zábradlí druhá oběť, potom třetí a další. Tím mořská hladina v nejbližším okolí lodě získala normální vzhled.
Když byli utopeni všichni zajatci, mág přikázal zanechat veslování.
„To je starý pirátský způsob," promluvil Veren. "Nevím, jak nám to pomůže."
„O mořské magii toho zřejmě víš málo, kapitáne," neskrýval mág pohrdání.
Veren mlčky polkl urážku. Nebýt toho, že instrukce k této výpravě dostal přímo od velitele, visel by tento mořský nekromant už dávno na ráhně. Kapitán Veren se účastnil mnoha námořních bitev a nade vše si ošklivil čaroděje, jejichž řemeslo spočívalo v narušování klidu padlých námořníků. Navíc mu stále zněl v uších zoufalý křik dvanácti dívek, které mág věznil v jedné z přidělených kajut.
„Připravte plošinu," přikázal mág.
Veren kývnutím potvrdil rozkaz. Tři námořníci přikročili k improvizovanému jeřábu, na který včera předělali hlavní stěžeň galéry. Několik dalších vytlačilo z podpalubí čtvercovou plošinu, širokou dvanáct loktů, a položilo ji na palubu. K jejím rohům námořníci připevnili řetězy spuštěné z jeřábu. Potom se postavili vedle a uchopili lana, která sloužila k obsluze tohoto zařízení.
„Ať si zavážou oči," přikázal mág, „a ostatní ať odejdou do podpalubí. Nikdo to nesmí vidět."
„Ani já?" sykl Veren.
Mág ho přejel pohledem.
„Pokud si myslíš, že tě nic nerozhází, můžeš zůstat," prohlásil lhostejně a zamířil na záď.
Po chvíli zmizel v nástavbě.
Veren plivl přes palubu a začal plnit mágův poslední příkaz. Osobně si ověřil, zda námořníci, kteří zůstali na palubě, si dostatečně zakryli oči. Náhle ho přerušily tóny flétny.
Mág začal hrát.
Objevil se s nástrojem v rukou ve dveřích nástavby a vzápětí vstoupil na palubu. Za nekromantem vyběhl roztančený doprovod polonahých dívek. Všichni zamířili k plošině položené na palubě.
Veren chvíli nechápal, co ho vlastně mělo rozházet. Přihlížel s rostoucím zájmem a najednou ztratil dech.
Uviděl...
Tanečnice se nedržely za ruce, jak si původně myslel. Neměly dlaně. Pahýly rukou srostlé působením kouzla učinily ze všech žen jedno tělo. Hlavy s propadlými tvářemi se rytmicky pohupovaly, vlasy vlály. Oči zíraly neživou černí zřítelnic nebo vytřeštěným bělmem.
Mág stále hrál, minul zsinalého kapitána a začal plošinu obcházet, až se všech dvanáct tanečnic ocitlo na ní. Pak rychle odtrhl flétnu od úst a hodil ji mezi tančící otrokyně magie.
Nástroj hrál dál.
Z té hudby a dusotu bosých chodidel třeštila Verenovi hlava.
„Nahoru!" zavolal mág na naslouchající námořníky.
Ochotně zatáhli. Plošina visela nad palubou.
„Stranou!" rameno jeřábu se přesunulo mimo palubu. Démonický tanec nyní probíhal deset loktů nad hladinou moře. Mág o krok postoupil, vytáhl od pasu dýku a přeřízl jedno lano.
Námořníci, kteří je drželi, ztratili nenadále rovnováhu a popadali na záda. Plošina se naklonila a visela svisle, voda mohutně zapěnila a zavřela se nad tanečnicemi i flétnou.
Nadávající námořníci si strhávali pásky z očí. Kapitán Veren stál se zaťatými pěstmi na palubě jako vrostlý.
„Plošinu do podpalubí!" přikázal mág a přistoupil ke kapitánovi.
„Teď se podívej!" rozkázal a ukázal na moře.
Veren poslušně otočil hlavu.
Ozvalo se tiché zasyčení a od místa, kde utonuly srostlé oběti, těsně pod hladinou zamířilo k pevnině něco jako ohromný mořský had. Za okamžik uhodil do moře neviditelný gigantický bič. Zazněl dutý rachot a bylo zřetelně cítit vibrace mořského dna.
„Uzavírá se to," ohlásil mág nadšeně. „Bratr rovněž dokončil své dílo!"
Už nejen v nejbližším okolí galéry, ale všude kam oko dohlédlo, neklid a víry na hladině vystřídaly obvyklé vlny. Mračna nad Temnými horami se změnila v běžná oblaka, a jejich pohyb závisel už jen na rozmarech větru. Před očima svědků se realita přizpůsobovala přírodě.
Veren se vzpamatoval, a když nyní pohlédl na mága, v kapitánových očích se zračil čirý obdiv. Nekromant se usmál a přikývl.
„Myslím, vážený Verene, že musíme uvědomit flotilu."
„Ovšem," přitakal spěšně kapitán. "Vyvěste vlajku!" zvolal a opět se obrátil k mágovi. "Mistře, přijmi můj nejupřímnější obdiv."
Je teda pravda, že tahle magie dokáže zkrotit nejen síly přírody, ale i lidská srdce... Říkal si mág při pohledu na uklánějícího se Verena. Já i ty, můj bratře, tvoříme sílu, které neodolají lidé ani živly!
Za několik minut zavlála na stěžni galéry nachová vlajka. Lodě, které doposud na širém moři čekaly na toto znamení, začaly zvedat kotvy. Obávané a mocné "mořské biče" uhnuly a zůstaly pozadu. Z tlačenice lodí vyrazily jako první břichaté čluny, načež se celá flotila rozvinula do přistávací formace....
„Pane! Kočkodlak je nebezpečný!" rozhodně ohlásil vrchní kněz Kirinu, hubený a jako mumie vysušený Ildir.
Král Kalim zvedl pohled od dokumentu na stole a neodpověděl.
„Uznej to sám, Výsosti," pokračoval kněz. „Dostalo se ti špatné rady, pane..." Ildir přenesl pohled na bledého Ramina.
„Chápu králův záměr v této záležitosti. Nejrůznější démoni jsou opravdovou hrozbou, a ty jsi čekal, pane, že jeden z nich, který působí ochočeným dojmem, ti poskytne značné úsluhy..."
„Zasirovo chování nemá nic společného s nějakým ochočením!" přerušil ho dvorní mág. „Je svým pánem!"
„Vždycky?" zeptal se velekněz potměšile. „Můžeš odpřísáhnout, že kočkodlak nebyl minulé noci pod vlivem zakletí?"
„Ale nedovolil, aby ho zakletí ovládlo," odpověděl Ramin.
„Zrušil je teprve tvůj zásah, jak jsi sám přiznal. Co by se stalo, nebýt toho? Neocitlo by se celé naše město ve smrtelném nebezpečí? Popřeš to, mágu?"
„Ne..." Ramin sklonil hlavu.
„Navzdory Zákonu čistoty, navzdory zvykům, a konečně navzdory zdravému rozumu, jsi přijal pod svou střechu démona, pane," obrátil se Ildir opět ke králi. „Dovedu pochopit, že občas musí zákon ustoupit zisku, avšak jaký zisk máš z tohoto kočkodlaka, Výsosti?"
„Nepopírám, že kočkodlak prospěl městu, ale podle mých informací se tehdy jednalo o obranu jeho přítele, u Svatých, jaké to nešťastné stvoření, ale neodbočujme. Proč, Výsosti, chceš nadále spoléhat na to zvíře? Udělal si to a podívej, co se stalo."
Kalim si velekněze pozorně prohlížel.
„A ty hrůzy zlikvidované váženým Raminem," navázal Ildir. „Nepronikly sem snad zásluhou kočkodlaka?"
„On je nepřivedl!" oponoval Ramin.
„Přivedl vlastní nedbalostí," přerušil ho kněz. „Nikdo nepopře, že kočkodlak udělal několik závažných chyb."
„Proč tě ty chyby tolik vzrušují?" zeptal se král velekněze.
„Nejprve proto, Výsosti, že nechci, aby došlo k ještě většímu neštěstí. Druhým důvodem je, že věřím tomu, co jsem byl pověřen střežit. Zákon čistoty není starou pověrou. Nikoli bezdůvodně praví, že všichni tvorové jsou neužiteční, hloupí a prahnou po krvi. Případ tohoto dvorního kočkodlaka je pouze dalším potvrzením oné staré pravdy."
„Co tedy žádáš?"
„Zbav se ho, Výsosti."
„Pane, poskytni mu ještě jednu příležitost, aby dokázal svou užitečnost!" zvolal horečně Ramin.
Kalim působil dojmem, že tu prosbu neslyšel. Celou dobu pozorně hledal na kněze.
„Jaké další argumenty máš, veleknězi?" otázal se král. "Začneš vydírat, nebo budeme kšeftovat o úřady?"
„Ach, Výsosti, politika je jemná záležitost..." odpověděl vyhýbavě velekněz. „Věřím však, že můj král neuzavře svou mysl před rozumnými argumenty, které jsem uvedl. Na mé straně není jen zákon, ale i obyčejná logika."
Zavládlo dlouhé mlčení.
„Tak dobrá," přerušil ticho Kalim. „Tímto okamžikem má Zasir naprostý zákaz vstupu do královských komnat."
„A vyhnanství?" nabídl úlisně Ildir.
„Mám ho snad upálit na hranici za to, že mi chtěl posloužit?"
Kněz pochopil, že zašel příliš daleko.
„Králův rozsudek je moudrý a velkodušný," ujišťoval spěšně.
„Zasir i jeho přítel zatím zůstávají vězni paláce. Později uvážím, co dál."
Vrchní kněz se uklonil a opustil královu pracovnu.
Na chodbě čekal na velekněze bělovlasý Gerd, představený cechu zabíječů upírů. Ildir uchopil zaklínače pod paži a oba s horečným šeptáním vykročili.
„Čekal jsem, že se něco takového stane, ale takhle brzy? Ten zatracený dědek má oči a uši snad všude," zamračil se Ramin a jeho bledost a sklíčený pohled ihned zmizel.
„Musím obdivovat tvůj herecký výkon, ale víš, co tohle všechno znamená," povzdechl si Kalim.
„Musíme pryč. Nejlépe ještě dnes. Zvlášť, když se ukázalo, že je Sintar tím, čím jsem si myslel," přikývl zachmuřeně Ramin.
„Jak je na tom?" zeptal se král, a Ramin věděl, na koho se ptá.
„Malus ho uklidnil, ale bude mít spoustu otázek, bez kterých zřejmě odsud neodejde," pokrčil rameny Ramin.
„Dělej, co uznáš za vhodné. Každopádně by bylo dobré, kdybyste v noci opustili v tichosti palác. O kněze se neboj, něco si vymyslím," řekl Kalim.
„Jistě. Průběžně tě budu informovat o průběhu cesty a než odejdeme, ještě se u tebe zastavím," kývl Ramin, pak se uklonil a taktéž opustil královu pracovnu.
„Nemůžeme to dál odkádat," ukončil zprávu mág, když se všichni společně sešli v Zasirově pokoji.
Zasir stál jako přibitý uprostřed místnosti, a Sintar, ještě trochu pobledlý, seděl na posteli, ale vypadal, že je zcela v pořádku.
„Je v tom politika?" zeptal se kočkodlak.
„Kalim v tomhle případě neměl na vybranou. Vaše přítomnost zde, je velmi nebezpečná. To jsme věděli hned od začátku. A intriky kněžích sahají dalece za naše rozumné chápání."
„Ale..."
„Nemáme na výběr. Buď tu zůstanete a nakonec to skončí tak, že vás pověsí, nebo prostě co nejrychleji odejdeme."
Zasir zaťal pěsti. Na hřbetě rukou se mu objevila černá srst. Ramin to zahlédl.
„Pozor!" sykl. „Ztrácíš sebeovládání!"
Zasir povolil svaly.
„Já v tom nevidím problém. Stejně jsme měli v plánu dřív nebo později odejít," zatvářil se lhostejně Malus.
„Jenže se mi nelíbí, že odsud musíme utíkat pomalu jako zločinci!" vykřikl Zasir.
„Bohužel, i s tímhle jsme museli počítat. Nehledě na to, že jsem viděl toho dědka společně s tím parchantem Gerdem," zamračil se Ramin.
Malusovi se z hrdla vydralo něco jako zavrčení, a jeho tvář se zkřivila hněvem.
„Gerd?" zeptal se nechápavě Zasir.
„Je to vrchní představený cechu zabíječů upírů. Pěkně neodbytný parchant," zavrčel Malus.
„Zasire. Musíme jít..." šeptl Sintar a zadíval se mu do očí.
Zasir se na něj chvilku mlčky díval, než pohlédl na Ramina, a zamračil se.
„Dobrá. Ale myslím, že mi ještě něco dlužíte. A nemyslete si, že jsem vám odpustil!"
„Zasire já... Musel jsem to udělat. Neviň je z toho. Chtěl jsem vědět, co je se mnou špatně. Bál jsem se... Bál jsem se, že bys mě opustil, kdybych..." řekl plačtivě Sintar a modrýma očima plnýma slz se díval na Zasira, a prosil ho o odpuštění.
„Tebe z ničeho neviním. Navíc, jak tě mohlo napadnout, že bych tě opustil?" řekl něžně Zasir. Pousmál se, přisedl si k Sintarovi, objal ho a políbil do vlasů.
Malus se na oba zamračeně díval.
„Tyhle sladké řečičky si nechte na jindy. Kromě toho, nevím o tom, že bych se ti musel zpovídat ze svých činů, Zasire. Sintar to sám chtěl, tak v tom nevidím žádný problém," řekl chladně.
„Nevidíš v tom problém? Co kdyby zemřel?" zeptal se nevěřícně Zasir.
„To už by nebyl náš problém. Šel do toho s tím, že o tomhle riziku věděl. Není malé dítě, aby se neuměl rozhodovat sám za sebe," pokrčil rameny Malus.
„To snad..." zalapal po dechu Zasir a vyskočil z postele.
Nehledě na to, co se mezi nimi včera v noci odehrálo, momentálně měl chuť ho zabít.
Gaurin, který celou situaci doposud jen mlčky sledoval, se přiblížil k Zasirovi.
„Má právo to vědět," řekl tiše.
„Já vím, ale... Dobrá tedy. Stejně bych musel s pravdou ven, a je dobře, když se to oba dozvíte před začátkem cesty. Sintar je Vyvolený. Dítě Proroctví. Dítě Bohů," povzdechl si Ramin a přešel k oknu, ze kterého nepřítomně zíral ven.
„Když Bohové opustili tento svět a nechali všechno na nás, na lidech, ať se o sebe postaráme, bylo vyřčeno Proroctví. Teď už ho nepamatuje skoro nikdo, a většina z těch, kteří o něm přece jen ví, už dávno nevěří. Ale já nikdy nezapomněl. V mém rodu se to proroctví dědilo po celé generace, doufaje, že někdo z nás narazí na Vyvoleného. Jak se zdá, konečně se čekání a víra vyplatila," pousmál se hořce Ramin a otočil se na Zasira a Sintara.
„V tom Proroctví stojí, že se jednou, až to svět bude nejvíce potřebovat, zrodí dítě s velkou mocí. Vyvolený, dítě Bohů. Bude svět samotný. Bude smrtí i životem, štěstím i smůlou, bolestí i laskavostí, nenávistí i láskou. Bude tím, kdo svět jednou provždy sjednotí nebo... zničí."
„A není pochyb o tom, že Sintar je tím Vyvoleným. Něco jsem tušil, když jsem tě poprvé spatřil, ale potřeboval jsem důkaz, a ten jsi mi včera dal. Poprvé si ukázal kousek ze své moci. Něco takového nedokáže ani nejlepší mág, proto vím jistě, že ty jsi dítě Bohů," dopověděl Ramin.
„Já jsem jen... Nemůžu být tím, co říkáte," zaúpěl Sintar.
„Největší síla bývá ukrytá tam, kde by ji nikdo nečekal," řekl Gaurin.
„Vím, že to není jednoduché přijmout, a že tomu nevěříš, ale je důležité, aby sis uvědomil, co všechno můžeme získat nebo ztratit. Tvá síla ještě není zcela probuzená. Netuším, jak to bude vypadat, ani co přinesou následující dny. Ale nemůžeme jen nečinně sedět. Navíc, ten dědek má oči a uši všude. Víš, co by se stalo, kdyby se dozvěděl... Ne, kdyby se ostatní dozvěděli, co jsi zač a co dokážeš?" zeptal se Ramin.
„Fňukání, nebo popírání skutečnosti, nepomůže tobě, ani nikomu z nás. Budeš se s tím muset smířit," řekl Malus tvrdě.
„Nemusíš být tak hrubý!" prskl Zasir.
„Chození po špičkách mu taky nepomůže, Zasire! Tohle není pohádka a nás nečeká procházka růžovou zahradou! Nepotřebuju mít vedle sebe někoho, na koho se nemůžu spolehnout. Nebudu chránit někoho, kdo mi nedokáže krýt záda, nebo někoho, kdo nedokáže čelit pravdě," řekl Malus.
„Malusi, ty..."
„Dost! Nechte toho! Jestli se začnem hádat mezi sebou už teď, daleko se nedostaneme. Zasire, vím, že máš o Sintara strach, ale v jednom má Malus pravdu. S tímhle už nic neuděláme, a ať se ti to líbí nebo ne, Sintar je tím, čím je, a bude se s tím muset smířit a naučit žít. Fňukání nebo lamentování nad krutým osudem nám nepomůže. Sintare, vím, že je to těžké přijmout, ale musel si někde hluboko v sobě cítit, že jsi něco mnohem víc, než obyčejný smrtelník. Popíráním sama sebe ničeho nedocílíš. Teď se můžeme jen připravit na to, co nám přinesou následující dny," řekl Ramin.
Chvilku bylo ticho. Každý přemýšlel nad tím, co právě slyšel.
Sintar seděl se zavřenýma očima a vypadalo to, že se vyrovnává s pravdou.
Ticho přerušil až Zasir, který se chtěl opět ohradit proti všemu, co slyšel.
„Zasire, prosím. Ramin má pravdu. Nezměním to. Ani já, ani ty, ani nikdo jiný. Nechci být nikomu přítěží, tohle je něco, s čím se musím vypořádat sám, i když mě těší, že máš o mě obavy. Ale jak Ramin a Malus řekli, lamentování nám nepomůže. Musím toho o sobě zjistit mnohem víc a musím být schopný to pochopit. Dnes večer odsud odejdeme, a já tě prosím, moc tě prosím, abys o tom už nemluvil. Ber mě takového, jako když jsme se poprvé potkali. Nic víc, nic míň," ozval se Sintar.
„Dobře... Budu se snažit... Takže? Co dál?" povzdechl si po chvilce Zasir.
„Informuju Kalima a v noci se vyplížíme ven. Musíme se vydat k Temným horám, kde by měl být ten, kterého musíme zničit. Po cestě musíme přibrat ještě tři další členy. A hlavně je musíme přesvědčit, aby spolupracovali," odpověděl Ramin.
„Co jsou zač? A vůbec, nikdy jsi mi neřekl přesně, co se od nás přesně očekává," zamračil se Zasir.
„Stejně jako v proroctví stojí narození Vyvoleného, tak je tam předpověděn i příchod temnoty. A ta právě nastává. O tom, už jsem částečně hovořil. Ale k tomu, aby se nám podařilo zničit největší zlo, je potřeba síly všech. Abych byl přesnější, síly spojených ras. Jen tak ho budem moci porazit."
„Co jsou zač ti společníci?"
Ramin si povzdechl. Tohle bylo velice citlivé téma. Dokonce ani Malusovi neřekl, kdo všechno bude součástí skupiny.
„Kromě nás čtyř, to bude ještě ohnivý mág, vlkodlak a temný..."
Po Raminových slovech zavládlo hrobové ticho.
Zasir z toho moc nepochopil, ale soudě podle Malusova vzteklého výrazu a dokonce i Gaurinova zachmuřeného, to zřejmě nebylo nic dobrého...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Nastávají nám první komplikace, ale na druhou stranu se dozvídáme pravdu o Sintarovi. Co ale bude dál? Jak Malus a Gaurin zareagují na zprávu o tom, kdo všechno má být součástí skupiny? A jak to bude dál pokračovat se vztahem Zasir – Malus – Sintar?