Mezi stromy se konečně objevil obrys chalupy. Přidal do kroku a po chvíli už vybíhal z lesa. Zalil ho strach. Stíny smrti, které při jeho odchodu bloudily ještě na okraji houští, se přiblížily až k domu. Beztvaré a rozmazané se ploužily, poletovaly, aby se rozplynuly ve vzduchu a opět objevily. Při úplňku je viděl, později pouze dokázal vycítit jejich blízkost, stejně jako pes vytuší neodvratnou smrt svého pána...
Avšak teď, ani kdykoliv jindy, je nemohl rozehnat ani zahnat. Když překračoval práh domu, věděl, že přišel pozdě.
Stařenka, která ležela na smrtelné posteli, s námahou otevřela oči.
"Přišel jsi..." zašeptala.
Naklonil se dopředu a otevřel ústa. Chtěl něco říct, ale přes rty se mu vydralo jen slabé zaskučení.
"Pozdě, synku..." pronesla velice tiše.
V těch slovech vycítil nejen smutek, ale i úlevu. I když věděl, že je to nevyhnutelné, pocítil hluboký smutek. Cítil se bezmocně. Položil hlavu na okraj lůžka a čekal. Nic jiného dělat nemohl. Stíny smrti už prošly stěnami a tančily v místnosti.
Ruka stařenky se zvedla a dotkla se jeho hlavy. Lehce vískala jeho krátkou hladkou srst a hladila uši, které teď byly sklopené k hlavě. Když narazila na dlouhé štětinky, kterými byly zakončeny, lehounce za ně zatahala. Věděla, že to nemá rád. Potřásl hlavou a zavrtěl se. I když to nemohl vidět, věděl, že se stařenka usmála.
"Jsem ráda, že jsi u mne," uslyšel najednou naprosto zřetelně.
Byla to její poslední slova. Dlaň, kterou na sobě cítil, bezvládně klesla. Ucouvl a polekaně se podíval na lůžko. Stařenka ležela se zavřenýma očima a už nedýchala. Stíny zmizely. Kdyby byl vlkodlak, možná by teď zavyl, on však nedokázal ani plakat...
Naklonil se a začal olizovat stydnoucí ruku. Tu hodnou ruku, která mu nikdy nezpůsobila bolest, a přesto byla pokrytá hlubokými jizvami. Starými stopami jeho zubů a drápů. Seděl tak ztuhlý smutkem a žalem, že ani nevnímal uplývající hodiny. Teprve mírná křeč, která proběhla jeho tělem, mu připomněla, co se za chvíli stane...
V hloubi mozku se ozvala tupá bolest. Rostla, sílila, nafukovala se, rozpínala lebku, až mu najednou podél páteře prolétl ledový blesk. Zasir zavyl a v křečích klesl na podlahu. Tlamu i tlapy zalil živý oheň. Kosti se ohýbaly a svíjely jako pružné větve, svaly střídavě měkly a tuhly. Zuby se zasouvaly do čelistí, které v křečovitých stazích měnily délku. Měl pocit, že mu vypadnou oči z důlků, že mu ta bolest rozmáčkne prsty a nohy. Během proměny srst mizela v napuchlé kůži. Konečně utrpení vyvrcholilo a začalo rychle slábnout. Po chvíli zůstalo už jen jemné mravenčení, které záhy přešlo. Zasir vstal z podlahy a prudce oddechoval. Na tohle si nikdy nezvykl, a pochyboval, že někdy zvykne.
Teprve teď mohl dát průchod svým citům. Skryl obličej v dlaních a záda mu otřásal tichý vzlykot. Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl, až teprve citelný ranní chlad mu připomněl, že musí myslet i na sebe. Byl totiž docela nahý. Vstal, sáhl pro oblečení, které si před úplňkem svlékl a začal se rychle oblékat. Když skončil, opět pohlédl na stařenčino tělo. Teprve teď mu došlo, jak moc je osamělý.
"Už tady není..." promluvil do ztichlé chýše a zalila ho nová vlna smutku.
Chvilku jen bezradně stál, jakoby nevěděl, co dělat, než si lehce povzdechl a poklekl k posteli. Naposledy pohlédl na tu milou tvář, políbil ledové rty a přikryl tělo. Pak se rozhlédl po místnosti a sebral všechno, co bylo lehké, a mohl na cestě potřebovat a odložil to stranou. Ve dveřích se zastavil, jakoby uvažoval, co dělat dál. Stál vzpřímeně, s dlouhými světlými vlasy si pohrával lehký vánek a jeho zelené oči pohlížely někam... Daleko...
"Tak dlouho byla se mnou... Pořád..." řekl si tiše.
Našla ho kdysi dávno. Několikaměsíční nemluvně… Ležel pohozen na opuštěném místě, přibitý k zemi třemi osikovými kolíky. Popravdě to přehnali a právě proto přežil. Stačil by jeden, ale vražený do srdce. Vlastně cokoliv vraženého přímo do srdce by stačilo. Nebo useknutí hlavy. Nebyl nějaký hloupý upír, aby na něj bylo potřeba speciální dřevo. Ty tři kolíky, ale jeho srdce minuly. Zůstalo mezi nimi. A jeho kočičí přirozenost využila šanci. Žena ho uvolnila, ošetřila mu rány, po kterých nezůstalo ani stopy, a nakrmila ho. Uzdravil se rychle. Musela poznat, o koho se jedná, a přece jedné noci, kdy se jako malý klučík převalující v postýlce proměnil v zuřivého netvora, zaskočilo ji to. Dokonce ho podcenila… Netušila, jaká síla a nenávist vstoupila do jeho maličkého těla. Vrhl se na ni zachvácen vražedným šílenstvím. Bojovali dlouho. Dělala všechno proto, aby mu neublížila, kdežto on ji chtěl zabít. Hodně ji tenkrát poranil, hlavně na rukou.
Druhý den, kdy plakala bolestí, se jako obvykle domáhal svého mlíčka.
Nepomstila se a ani ho nepotrestala. Stále o něj pečovala nejlíp, jak uměla. Stala se jen ostražitější, a když se blížil úplněk, zajistila se před ním. Avšak ani tehdy se ho nepokusila svázat nebo zavřít. Naopak… Schovala se sama, případně utekla a ponechala mu naprostou volnost. Věděla totiž, že nikoho jiného neohrozí, protože nejbližší vesnice byla vzdálená mnoho hodin cesty.
Nikdy se vlastně nedozvěděl, proč se odebrala do této naprosté samoty a usídlila se tu. Nebyla čarodějnicí ani obyčejnou venkovankou. Žádala ho, aby se nevyptával a on jí vyhověl.
Rostl a časem začal vnímat a chápat, co se s ním děje. Při úplňku procházel proměnou samovolně, nemohl to zvrátit, ovšem v jiných dnech, kdykoliv potřeboval, se v noci mohl změnit v dravou šelmu. Jednoho dne po návratu do lidské podoby přinesl stařence kytičku květin nasbíraných v lese. Omlouval se a plakal. Nemusel to dělat, stejně se na něj nikdy nezlobila.
Čím víc rostl, tím víc si byl vědom toho, že takhle to nemůže pokračovat dál. Že musí to zvíře v sobě potlačit a začít se naučit vnímat i ve své druhé podobě. Věděl totiž, že bude muset jednoho dne odejít. Že se bude muset o stařenku začít starat, protože se na ni léta začala podepisovat. Vzrostla v něm vzpoura a odpor k sobě samému. Pocit viny a studu rostl společně s ním. Sílil… Miloval stařenku čím dál víc a byl si vědom toho, jak ji jeho druhé já zraňuje.
Přelom nastal osmnácté léto jeho života. Tehdy se přiblížil k její skrýši a zamňoukal. Uhodla, že se stalo něco neobvyklého. Odvážně vyšla ven. Zlo v jeho těle prošlo poslední zkouškou. Když k němu došla, roztřásl se. Opatrně zvedla ruku a on spatřil ty jizvy. Utekl v obavě, že nevydrží. Po chvíli se však zastavil a opět se k ní přiblížil. Dotkla se ho, pohladila ho po hřbetě a pochmurné kouzlo náhle zmizelo. Přitiskl se k ní, vrněl a lísal se jako obyčejný kocour, i přesto, že velikostí se mohl měřit s dospělým vlkem. Stařenka ho k sobě přitiskla a dlouho plakala štěstím...
Ptal se pak sám sebe, jak to mohl tak snadno překonat, než poznal skutečnou pravdu. Bylo to v době, kdy stařenka onemocněla a on musel chtě nechtě do vesnice pro byliny a rady. Poprvé konečně uviděl svět. A moc se mu nelíbil. V tu chvíli dokázal pochopit, proč stařenka bydlí na samotě a tak daleko od ostatních. Ve vesnici strávil noc a za tu chvíli se dozvěděl spoustu věcí. Například to, že je na světě víc ras než pouze lidé a kočkodlaci jako on. Byli tu i vlkodlaci a upíři. Víly a rarášci. A mnoho jiných stvoření, ale většina se před lidmi schovávala, protože žádná z ras nebyla s lidmi zadobře. Naštěstí byl natolik chytrý, aby hned neřekl, kým je, i když někdo pozorný by si mohl všimnout menších rozdílností. Měl oválné a ne kulaté zřítelnice, lícní kosti tvarované jinak než ostatní lidé, poněkud netypický hlas, odlišné nehty a mnoho jiných, někdy jen obtížně pozorovatelných detailů, nemluvě už o pružnosti, obratnosti a způsobu pohybu. Přesto se ale zdálo, že ho nikdo ve vesnici nepodezříval. Druhou věcí, kterou zjistil, bylo, že sdílet s lože s nějakou lidskou ženou, asi nebude v jeho životě to pravé. Sice mu ukázala i to, co by považoval normálně za nemožné, přesto v něm nevzbudila žádnou touhu.
Poprvé se vracel zmatený a plný otázek, a jakmile se stařence udělalo lépe, hned ji zasypal spoustou otázek. Ta pochopila, že pokud ho má připravit na život, nestačí ho jen učit. A když věděla, že se už dokáže ovládat, začala ho posílat do vesnice častěji.
Ovšem jeho návštěvy se později neobešly bez problému. Bylo totiž jasné, že dřív nebo později narazí i na někoho jiného než jsou lidé. Vlkodlaky pohrdal možná ještě víc, než si zasluhovali. Nepochybně to souviselo s jeho kočičí přirozeností, která nesnášela nic příbuzného se psy. Navíc všichni, na které doposud narazil, ho štvali už jen svou existencí. Na prvního narazil, když po čtvrté zavítal do vesnice. Do nosu ho udeřil podivný zápach, který byl jiný, než jak byli cítit lidé. I jeho si vlkodlak okamžitě všiml a celou dobu ho pohrdavě pozoroval. Snažil se neudělat nic, čím by na sebe víc upoutal jeho pozornost, protože věděl, že by v souboji s ním prohrál. Do první větší potyčky a vlastně i rvačky se dostal až o rok později, kdy v lese, při úplňku narazil na dalšího vlkodlaka. Boj to byl zuřivý a krutý, ale přesto z něj vyšel jako vítěz. Tu noc taky poznal sílu vlkodlaků.
S upírem se zatím setkal jen jednou. Nebyl cítit tak silně jako vlkodlaci a Zasira ten muž doslova očaroval. To, s jakou lehkostí a elegancí se vmísil mezi lidi. To, jak se choval zcela přirozeně. To všechno bylo pro Zasira něco nového. Ten muž, ho pak dokonce sám oslovil a osvětlil mu několik dalších věcí. Například to, že upírů je tu víc než vlkodlaků. Že se na rozdíl od nich snaží někteří z nich s lidmi vyjít a nepovažují je za přirozené nepřátele. To, že kočkodlačí krev je může zabít, ale vlkodlaci ji považují za největší pochoutku, ale i to, že existují lidé, kteří se přímo živí lovením jiných bytostí. A na ty by si hlavně měl dávat pozor. Byl to pro něj velmi příjemně strávený večer a dokonce k tomu upírovi pocítil i jistou náklonnost. Pocítil něco zvláštního. Příjemný pocit, který ho lechtal v podbřišku a šířil se do celého těla. Až později se dozvěděl, že to bylo vzrušení, co ovládlo jeho tělo. S tím upírem už se nikdy víc nesetkal, i když stále doufal, a vždy když sešel do vesnice, ho hledal. Bohužel neznal ani jeho jméno, takže netušil, kam mohl jít.
S jiným kočkodlakem se taky setkal jen jednou. V první chvíli se dokonce zaradoval. Když však zahlédl v jeho oč ích tupou, nerozumnou nenávist, pocítil odpor. Dal mu zřetelně na srozuměnou, že toto je jeho území. A udělal to velice účinně, protože ho už víckrát neviděl.
Z minulosti se vrátil zpět do přítomnosti. Viděl už dvacet čtyři zim a nikdy si nepomyslel, že tak brzo zůstane sám a opuštěný. Zvedl mrtvé tělo své "matky" a vyšel před dům. Na kraji louky rostl rozložitý dub. Stařenka s oblibou odpočívala v jeho stínu. Uložil ji tedy tam, kde zpravidla sedávala, a vrátil se pro lopatu. Travnaté drny tiše zašelestily, když do nich zaryl zčernalý kov. Potom zachroupala půda… Vědomí se mu rozplynulo v pravidelném rytmu práce, v postupných úkonech, a teprve poté, co na protáhlý kopeček dopadla poslední hrudka hlíny, Zasirovy oči hleděly jasněji.
Pak nastal čas na to nejdůležitější. Zajištění hrobu. Až totiž odejde, mohlo by se stát, že potulní vlkodlaci a jiné potvory by mohly mrtvolu vytáhnout a roztrhat. Věděl, co musí udělat. Stařenka mu o tom jednou vyprávěla. Vlastně to bylo její přání. Jenže zároveň ho varovala před tím, že to pro něj nebude jednoduché. Byly totiž jisté věci, které pro něj byly nebezpečné, i když ne přímo smrtelné, tak jako pro jiné rasy. Byly to prapodivné amulety a talismany, které stařenku doposud chránily před vším zlým.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Vánoční povídka věnovaná všem, kteří čtou mé povídky a ještě je to neomrzelo, a taky děkuji topce za korekturu =)). A co nás čeká? V první kapitole se seznamujeme se Zasirem, který v jeden okamžik přijde o vše. Co to pro něj bude znamenat?