Nikdy není pozdě... - Kapitola 9

Grigory  
„Zlatíčko, copak se děje? Poslední dobou jsi tu víc než normálně,“ popadla mě hned máma, když jsem se objevil ve dveřích jejich kanceláře.
Táta zvedl hlavu a mírně stáhl obočí, když viděl, jak se tvářím.
„Ale nic, jen jsem myslel na zkoušky, které nás čekají,“ hned jsem to zamluvil a usmál se na ně, aby neměli starost. „Jo, abych nezapomněl. Leo dneska udělal vyrovnávací zkoušky, má to za dvě a může teda zůstat tady na škole.“
„Paráda, vždyť jsem mu to včera říkal. Ten kluk je chytrej, troufal bych si tvrdit, že skoro jako ty, jen to prostě neví. Nechává svůj mozek v nečinnosti. Ale jakmile se do toho dostane, bude to v pohodě a podle mne bude patřit mezi nejlepší ve svém ročníku,“ pokýval táta uznale hlavou.
„Grigory, promiň, rádi bychom si s tebou povídali, ale dneska nemáme moc času. Máme dost zamotanou hlavu tím, co se stalo. Nejspíš je tu někdo, kdo má schopnost vyrušit schopnosti druhých. I když jen na chvíli, ale i tak… Nebo má něco, co ty schopnosti je možné neutralizovat. A pokud někdo něco takového vyrobil, tak to není dobré. Musíme přijít na to, jak to je,“ povzdechla si máma a posadila se za svůj stůl, kde měla roztažených plno papírů, výsledků testů z laboratoří, plno zpráv a fotografií.
„Hm, víte, jak Lea přepadli? Taky říkal něco o tom, že najednou neměl možnost nic udělat. A přitom on s tím problém nikdy neměl. Spíš jsme ho museli vždycky krotit. Ale tentokrát se prý nedokázal bránit. Ale když jsem toho chlapa chytil a přenesl, tak jsem byl v pohodě. Možná to bylo tím, že nestihl zareagovat, protože to bylo rychlé. No, nevím, no…“
„A viděl jsi ho? Neměl něco v ruce, nebo tak? A kam jsi ho přenesl?“ vyskočil táta z poza stolu a hned se ke mně hrnul.
„Neviděl. Měl přes hlavu kuklu, a navíc byla tma. A ani jsem ho neslyšel mluvit. Přenesl jsem ho tady, kousek před plot ústavu.“
„Vážně? Počkej, to bychom mohli něco zkusit pozjišťovat,“ zamyslel se táta. „Necháme zkontrolovat záznamy z kamer. Plot je kontrolovaný po celé délce, není tam jediné slepé místo. Jdu to hned zařídit,“ zamířil ke dveřím.
„Počkej, jdu s tebou,“ houkla na něj máma.
Ale než odešli, ještě se na mě otočila.
„Nikomu o tom neříkejte, ano? A ráda bych si pak promluvila s Leem, ale nemusí se bát. Jen potřebujeme trochu víc informací o tom večeru.“
Pak mě ještě políbila a rozloučila, a už spěchala za tátou.
Znovu jsem zůstal sám. A tak nějak jsem najednou nevěděl, co mám dělat. Pomalu jsem se šoural k bráně, po cestě se ještě zastavil s pár lidmi, hodil řeč, a když už jsem byl kousek od brány, ozvali se mi kluci, ať se vrátím, že máme důležitou poradu ohledně toho, co nám Leo chtěl říct.
S ujištěním, že jsem za chvíli tam, jsem se odepsal, rozloučil se strážným, a pak se hned přenesl do našeho bytu.
První, co bylo, když jsem se ocitl v obýváku na vyhrazeném místě pro můj přenos, jsem pomyslel na to, jestli se zas Madd nebude na Lea tak tisknout. Ale když jsem za sebou zaslechl šramot, hned jsem myšlenku zaplašil a nahodil úsměv.
„Jsem zpátky, byl jsem za našima. Leo, naši by s tebou chtěli mluvit. Jen se tě doptat na to přepadení, řekl jsem jim, že jsi nejspíš na chvíli ztratil svou schopnost, a oni teď něco podobného řeší. Mají toho docela plnou hlavu. Ale nemáš se prý ničeho bát. Nebudou to nikde hlásit, nebo tak. Jen to chtějí slyšet od tebe, aby si mohli udělat nějaký obrázek.“
Došel jsem k sedačce a sedl si na volný kraj.
„Takže?“ vybídl jsem ho, aby začal mluvit o tom, co původně chtěl.

Leo
Byl jsem nervózní, dokud se Grigory neobjevil.
Vypadal v pohodě, a dokonce se i usmál, takže jsem si oddechl.
Když mě vybídl, najednou jsem pocítil jistou nervozitu. Olízl jsem si rty a otřel ruce do stehen.
„Klid… my ti hlavu neutrneme,“ chytl mě Madd za ruku a sevřel.
Opětoval jsem mu stisk a vděčně se na něj usmál.
„Já jen… víte, možná vám to bude připadat praštěné, nebo že si jen něco namlouvám, ale…“
Vyskočil jsem na nohy a odběhl do pokoje.
Vytáhl jsem svůj tablet, klekl si na zem před konferenční stolek naproti klukům a tablet otočil směrem k nim.
„Trochu jsem si zjišťoval pár věcí. Navíc… Jamie… jak chtěl být záchranář, mi o hodně věcech pověděl. Pamatuju se, jak říkal, že schopnost kopírování patří mezi ty kontrolované. Člověk s touhle schopností, která patří do třídy S, což je čtvrtý stupeň nebezpečí, musí nosit zvláštní náramek, aby byl neustále pod dohledem. Před deseti lety,“ otevřel jsem soubor článků, který tehdy dal Jamie dohromady, „s tímhle měli skutečně velký problém. Chlap, co se tehdy prohlásil za novodobého mesiáše tehdy zabil kradením schopností druhých patnáct lidí a dalších dvacet zranil. Tehdy to vyvolalo obrovský poprask a od té doby byla tahle schopnost zařazena do třídy S. Začaly probíhat přísné kontroly, a i každé nové dítě, co se narodí, nebo jde do školy, musí projít jistou procedurou. U téhle schopnosti je ale prokázané i to, že se může objevit až v pozdějším věku.“
Ukázal jsem jim pár dalších článků a souborů, většinou z Jamieho deníku.
„Podle toho, co Jamie psal, se tohle stalo i mě. Dotyčný se musí dotknout toho, komu chce schopnost ukradnout. Ale není to jako v případě Dominika. Nemusí se nikomu dívat do očí, ale kontakt musí proběhnout přes odkrytou kůži. Potom, co mě praštil do hlavy, mě chytl za zátylek. Podle Jamieho stačí setina vteřiny, aby si ukradl… vlastně si ji vypůjčil. To je spíš přesnější. Další, co zjistil, je, že někdo takový může v jednu chvíli ovládat pouze dvě schopnosti najednou. Včetně té svojí. Jakmile převezme nějakou novou, slabší z těch dvou vypůjčených, co už vlastní, se přepíše, jako zdrojový kód. Jsou to v podstatě takoví lidští chameleoni. Schopnost se okradenému obnoví od několika minut, do několika dnů. A podívejte na tohle…“
Ukázal jsem jim část Jamieho deníku.
„Jamie našel stopu. A našel ji tady na škole. Vidíte? Ještě, než nastoupil, bylo tu několik studentů, kteří přišli na nějakou chvíli o svou schopnost. Většinou šlo o silné uživatele, premianty školy a…  podívejte…“ ukázal jsem na fotky čtyř studentů v rozmezí pěti let. „Tihle měli stejně pochybnou nehodu jako Jamie. Možná kdybych se tehdy do toho deníku podíval víc… kdybych se na to víc zaměřil… kdybych si toho víc všimnul… možná bych…“
Napil jsem se džusu a zavrtěl hlavou.

„Teď to možná bude jen teorie, ale podle těchto poznatků a zápisů, co od Jamieho mám se jedná o někoho přímo ve škole. Student to být nemůže. Ti prochází pravidelnou kontrolou a kromě toho, by musel mít primární a sekundární schopnost, protože pokud je skutečně tady a nikdo ho doposud nenašel, musí být schopnost kradení jeho sekundární schopnost. Nemůže být primární. A takových lidí je na světě strašně málo. Propočítal jsem to. Když vezmu studenty z téhle školy a vypočítám průměr z celého světa a zadám další parametry, vyšlo mi, že pouze jeden, maximálně dva studenti na téhle škole by mohli vlastnit dvě schopnosti. A mezi námi, myslíte si, že by někdo ze studentů byl natolik geniální a chladnokrevně vypočítavý, že by dokázal utajit takovou schopnost? Kromě toho… vzhledem k době úmrtí a taky dalších incidentech, musel by tu studovat minimálně deset let. Takže… můj názor je ten, že je to někdo z dospělých. Někdo, kdo má ke studentům nejblíž… někdo z učitelů. A Jamie zjistil kdo, proto umřel. A myslím si taky, že je v tom zapletený Black. Vím, že je to přitažené za vlasy, ale… byl u mých zkoušek a podívejte…“ ukázal jsem jim podklady. „Neměl tam být. A co víc, celou dobu se snažil o to, abych prošel, abych na škole zůstal. A taky ten, co mě přepadl… ptal se na Jamieho… a na mě…“
Dokončil jsem své myšlenky a zadíval se s obavou na kluky.

Grigory
Pozorně jsme Lea poslouchali a nahlíželi do poznámek jeho bratra.
Bylo vidět, že nad tím Leo strávil docela dost času, a podle toho, jak mluvil, musel jsem uznat, že Michail i naši, měli pravdu v tom, že je Leo velmi chytrý. Opravdu hodně.
Možná to poznal i Black, a proto se snažil, aby Leo zůstal na této škole? Black má na tyhle věci nějaký šestý smysl. I na mě se často dívá podezřívavě, a mívám pocit, jako by se mě snažil nasměrovat k tomu, abych předvedl, co ve mně je, co se týká inteligence.
Když Leo promluvil o tom, že tady na škole jsou jeden maximálně dva studenti s geniálním mozkem, kteří dokážou ovládat dvě schopnosti, na moment jsem ztuhnul. Měl jsem na moment obavy, že se prořekne, co se mých schopností týče, a já bych se v něm nerad mýlil, když jsem si říkal, že mu můžu věřit. Ale naštěstí to přešel a pokračoval ve vysvětlování.
Po očku jsem mrknul na něj, pak na kluky, ale ti byli tak zabraní do toho, co říkal, že se nad tím ani jeden nepozastavil.
Vlastně jeden se pozastavil…
„Jé, já jim tak závidím. Chtěl bych poznat někoho, kdo má dvě schopnosti. Nebo nějakou získat. Třeba… kdo ví, říkal jsi, že je to možné i v pozdějším věku. Ale já takové štěstí mít nebudu,“ povzdechl si Tobi.
„Je pravda, že se Black chová zvláštně,“ zamyslel jsem se, abych převedl řeč na něco jiného.
„Jo, to je pravda,“ přitakal Dominik. „Tenkrát, když jsem na něj narazil… Byly to jen záblesky. Nemluvil jsem o tom hned, potřeboval jsem si ujasnit, jestli to nebyly jen jeho představy. Někdy se mi stává, že u druhého vidím i to, co se mu třeba zdálo a on na to právě myslel. Pak si to musím v klidu přebrat. Mám svou metodu, jak zjistit, jestli to byla realita nebo ne. Jenže u Blacka pořád nemám stoprocentní jistotu. Viděl jsem na moment stůl s fotkami. Bylo toho tam víc, ale jasně si pamatuji právě tyhle,“ ukázal Dominik na fotky studentů, které Leo označil za oběti podivných nehod.
„No, na tom není nic divné, bylo to i v novinách, spousta lidí se na to dívala,“ zamyslel se Madd.
„To sice jo, ale to, co jsem u něj viděl, nebyly tyhle noviny,“ mávnul Dominik rukou a narušil obraz hologramu. „Byl to fotky papírové. Málokdo si dneska nechává dělat papírové fotky. Je to spíš rarita. A pak jsem u něj ještě zahlédl ruku opírající se o strom, a podle toho, jak byl jeden prst mírně zakřivený, tak to byla jeho ruka. A pak jsem měl pocit, jako bych se díval jeho očima, takový pohled, který jako by sledoval, jestli někdo kolem není, ale v tu chvíli si bohužel zamknul mysl.“

Leo
Když Tobias promluvil o dvou schopnostech nenápadně jsem se podíval na Grigoryho a usmál se.
Neprozradil bych ho. Nikdy.
Slíbil jsem mu to.
Pak ale mou pozornost upoutal Dominik.
A když zmínil strom, vyskočil jsem na nohy.
„Jamieho zabil strom!“ vykřikl jsem a prohrábl si krátké vlasy.
„Vím, co udělám. Zapíšu se na Blackovi hodiny. Budu k němu docházet na doučování nebo prostě nevím… Stanu se jeho miláčkem a oblíbeným studentíkem. Je do toho všeho nějak zapletený a já to chci vědět.“
Přecházel jsem ze strany na stranu a mumlal si spíš pro sebe.
Jo, tohle by mohlo jít.
Pokud se k němu dostanu blízko a on s tím vším má nějakou spojitost, bude se snažit zjistit, co všechno vím. Bude sledovat mě stejně jako já jeho.
Jenže nemůže vědět, co všechno já vím, a proč to dělám.
Musím si ale vymyslet nějakou důvěryhodnou historku.
Vlastně bych ani nemusel. Pomohl mi u zkoušek. To bych mohl využít.
Omluva, lichotka a vděk. To dokáže udělat divy.
Omluvím se mu za to chování tehdy po tom přepadení, zalichotím mu, jak dobrý má vztah ke studentům, a pak mu poděkuju za pomoc.
Byl jsem do toho tak zažraný, že jsem si ani neuvědomil, že na mě kluci mluví, dokud jsem nezaslechl ostré tlesknutí.

Grigory
Mohl jsem poděkovat rodičům, že doposud se nepřišlo na to, že mám dvě schopnosti. Jednak to nějakými protokoly obešli, a také mě naučili, jak ji skrýt při kontrolách. Ani oni sami moc nechtěli, aby se to vědělo. Zvlášť, když je jedna z nich dokonce nebezpečná. Mohl bych s ní kohokoliv ohrozit. Mohl bych s ní kohokoliv zabít, pokud bych chtěl, nebo ji nedokázal zvládnout.
Já sám jsem na ni přišel náhodou. Jednou, když jsem se špatně přenesl a uvízl jsem mezi dvěma betony a skoro jsem se tenkrát udusil. A v tom naprostém zoufalství, kdy jsem se už pomalu loučil se životem, jak mi docházel dech, jsem se dlaněmi o jednu ze stěn opřel a ten betonový blok se rozpadl na prach…
A proto jsem si v duchu oddychl, když se na mě Leo pousmál, jako by říkal, že tahle informace je u něj v naprostém bezpečí.
Když najednou Leo vyskočil na nohy a začal přemýšlet o tom, že se zapíše k Blackovi, všichni do jednoho jsme se zamračili.
Mluvili jsme na Lea, jestli je to dobrý nápad, ale on nás nevnímal. Až ostré Dominikovo tlesknutí ho probralo.
Madd se postavil, přešel k Leovi a chytl ho za ruce, aby ho vnímal.
„Poslouchej, lvíčku, nevíme, jestli je to nejlepší nápad. Ale na druhou stranu,“ odmlčel se a na krátko pohlédl k nám, než se vrátil pohledem zpátky k Leovi. „Na druhou stranu by nás to mohlo někam posunout. Nejsme si jistí, jestli je to on. Maximálně se v lepším případě potvrdí, že s tím nemá nic společného. V horším případě… Ani na to nechci pomyslet.“
Vzal jsem svou sklenici džusu a dopil zbytek. Měl jsem v krku knedlík, když jsem pomyslel na to, že by se Leovi mohlo něco stát. Ale uvažoval jsem stejně jako Madd. A Tobi s Domem nejspíš taky, podle toho, jak se tvářili zamyšleně.
„Dovolíme ti to, ale pod nějakými podmínkami,“ promluvil jsem nakonec do ticha, které na moment nastalo. „Pokud s ním budeš mluvit, tak tam, kde na vás bude vidět. A budeme vědět o tom, kam a kdy s ním jdeš. V případě nutnosti aspoň budu moct zasáhnout a přenést tě. Nebudeš se zbytečně vrhat do nějakého nebezpečí. Moc se mi to nelíbí, mám trochu obavy, pochybnosti, ale nejspíš je to jediná možnost, jak se k němu dostat blíže. Kdybychom to zkusili my tři, mohlo by mu to být nápadné.“

Leo
Když ke mně Madd přišel a chytl mě za ruce, pocítil jsem jakousi úlevu.
Přitiskl jsem se k němu a nejspíš bych v jeho náruči i zůstal, ale koutkem oka jsem zahlédl Grigoryho a nějak…
Nevím…
Jen jsem se na Madda usmál a pohladil ho po tváři.
Když kluci souhlasili s mým plánem, i když z určitými podmínkami, ulevilo se mi. Nechtěl bych něco dělat za jejich zády nebo jim lhát, pokud by to nebylo nutné.
„Budu opatrný. Ale musím udělat všechno, co půjde. Kvůli pravdě, jsem ochotný riskovat všechno. Nechci, aby se někomu jinému stalo to, co nám, nechci, aby někdo jiný prožíval to, co já, aby si procházel tím samým. A já mám taky jednu podmínku… Pokud se něco stane… pokud se to nějak zvrtne s budete se muset rozhodnout, necháte mě v tom.“
„Leo,“ zamračil se Dominik a Madd ke mně přistoupil, aby mě objal, ale já ho zastavil a položil svou dlaň na jeho hruď.
„Ne…“ zašeptal jsem.
„Lvíčku nemůžeme-“
„Slibte mi to!“ vykřikl jsem a Madda trochu odstrčil.
Do očí mi vstoupily slzy a já se na každého z nich zadíval.
„Musíte mi to slíbit. Musíte přísahat…“ zašeptal jsem. „Nechtějte abych litoval, že jsem vás… potkal… nechtějte, abych si to… vyčítal… pokud by se někomu z vás něco stalo… nedokázal bych s tím žít… už tak si vyčítám Jamieho smrt. Nechtějte po mě to prožívat znovu. Jsem jen cizí kluk… Stejně nemám v plánu školu dokončit a zůstat tu. Vy máte rodiny, jste skvělí přátelé, máte jeden druhého… Na vás záleží na mě ne.“
Otřel jsem si slzy a sebral tablet.
„Půjdu si zjistit, jak mám předměty, a co všechno Black učí. Hned zítra se s ním sejdu.“
S těmi slovy, aniž bych čekal na odpověď, jsem se sebral a odešel do pokoje, kde jsem dosedl na postel a svalil se na záda.

Grigory
Vidět Lea brečet mi rozhodně nedělalo dobře. A řekl bych, že nikomu, podle toho, jak se na něho všichni dívali. Ale měl jsem tušení, že ani jeden z nás nechce Leovi takovou blbost slíbit.
Nevěděl jsem, jak to chtějí kluci udělat, ale já jsem měl jasno.
Nasupeně jsem vstal, a i když mě Dominik chtěl stáhnout zpátky, i když na mě Tobi mluvil a Madd se mě pokoušel zastavit, šel jsem si za svým. Museli vidět, že jsem nasupený, a měli obavu, co by se mohlo stát. Ale netušili, proč naštvaný jsem.
Já bych prostě nedokázal Lea nechat v nebezpečí, ať už by se dělo cokoliv. Prostě mu tohle slíbit nemůžu.
Vpadl jsem do pokoje a zastavil se na Leem, rozvaleným na posteli.
„Tak podívej, to, co po nás chceš, je naprostý nesmysl. Jak nás chceš donutit, abychom ti takovou kravinu slíbili? Nevím jak kluci, ale já ti v tomhle rozhodně neustoupím. Uděláme, co bude v našich silách, pomůžeme ti, ale nikdy ti, aspoň já osobně, neslíbím, že tě nechám v nějakém průseru. Můžeš se na mě zlobit, můžeš mi klidně nadávat, vztekat se nebo brečet, nepomůže ti to. A pokud by ses rozhodl nám něco zatajit, jednat na vlastní pěst, věř tomu, že to zjistíme. A jestli něco takového zjistíme, tak já osobně půjdu za mámou a tátou a řeknu jim všechno do posledního písmenka. Nepůjdu za nikým tady, protože tu nikomu nemůžeme věřit, aspoň prozatím. Ale za nimi půjdu určitě. Tak pokud to nechceš riskovat, tak už nikdy po mně nechtěj takovou blbost. Nikdy bych tě nemohl nechat být, to si zapamatuj.“
Vychrlil jsem to na něho jedním dechem. Byl jsem na něj naštvaný, ale právem. Měl jsem strach, že by se mu opravdu mohlo něco stát, a kdyby ano, do smrti bych si vyčítal, že jsem mu nepomohl, protože mi na něm záleží snad víc než na kom jiném…
S myšlenkou, že není se mnou něco v pořádku, že takhle to možná Leo slyšet nechtěl, jsem se pak otočil a vrátil se do obýváku. Dosedl jsem na sedačku, hodil nohu přes nohu, ruce zkřížil na prsou a zamračeně se díval před sebe. Kluci věděli, že nemá cenu, když jsem v tomhle stavu, mi cokoliv říkat, tak mě nechali být.

Leo
Neuběhla snad ani minuta a dovnitř vpadl Grigory.
Řekl si svoje a zase šel. Jako vždy.
Nechápal jsem to.
Proč se o mě tak stará?
Na rozdíl od Madda jsem z něj neměl pocit, že bych pro něj až tolik znamenal.
Ano, pro mě ta noc s ním byla nezapomenutelná. Ano, myslel jsem na něj, i když jsem byl s Maddem, ale že by to bylo obráceně? To jsem pochyboval.
„Lvíčku,“ přisedl si ke mně po další chvilce Madd a položil mi dlaň na stehno. „Pochop. Nevím, jak kluci, ale já… já ti to slíbit nemůžu… Goro… no, je občas prudší, ale taky to myslí dobře.“
Posadil jsem se a zadíval se mu do očí.
„Proč? Vždyť… vždyť mě neznáš… proč to nemůžeš slíbit…“
„Protože… mi na tobě moc záleží, a mám pocit, jako bych tě znal věčnost… Jako bych čekal jen na tebe…“  
Jeho šeptaná slova, stejně jako dlaň na mé tváři mi skoro vyrazila dech.
To bylo skoro jako…
Zamrkal jsem zmateně a zíral na Madda, jako bych ho viděl poprvé v životě.
„Sbal si věci...“  
S těmi slovy Madd vstal a přešel zpátky do obýváku jen dveře nechal otevřené.
„Nemusel jsi na něj tak vyjíždět,“ zaslechl jsem jeho slova. „Já mu něco takového taky nikdy neslíbím, ale šlo to říct jinak. Já tě znám, Goro, mě by se tvá slova nedotkly, ale Leo tě nezná. Neví, že to myslíš dobře. Víš, záleží mi na něm, a možná teď bude pro nás všechny lepší, když se přestěhujeme, já a Leo do Tobiho a Domova pokoje a oni půjdou k tobě.“
Tak proto říkal, ať si sbalím.
Byl jsem v šoku. Tohle…  
Vyšel jsem z pokoje a přešel k Maddovi.
„Madde, počkej… to… nemyslím si…“
Madd mě ale přitáhl k sobě do náruče a políbil do vlasů.
„Potřebuješ klid. A Goro je paličák. Jak jsem řekl. Nechci, aby ti kdokoliv ublížil. A tím myslím opravdu kdokoliv…“
Jen jsem zůstal v šoku zírat na to, co se tu momentálně odehrávalo, a nedokázal to pochopit.

Grigory
Po Maddových slovech jsem vyskočil na nohy a zatnul ruce v pěst. Měl jsem chuť mu jednu vrazit, ale objevil se tu vzápětí i Leo.
Zhluboka jsem se nadechl, povolil ruce, a pak jsem vydechl.
„Máte pravdu. Nemusel jsem po něm tak vyjíždět. Ale někdy je potřeba to dát najevo rázněji. Nemyslím si, že by nějaká chlácholivá slova Lea uklidnily. Kdybych mu to řekl opatrně, stále by za námi chodil, stále by prosil, abychom mu to slíbili. A obávám se, že by pak vyvedl nějakou hloupost.“
Otočil jsem se na Lea, znovu jsem se musel zhluboka nadechnout, abych se uklidnil. Měl jsem chuť ho popadnout za ruku a odvést ho odsud pryč. Nejlépe na tu slíbenou Antarktidu.
Daleko od nebezpečí, do kterého se může dostat.
Pokud má dotyčný tu schopnost, o které mluvili i máma a táta, pak v tom nebezpečí opravdu je.
Obešel jsem je a zašel do pokoje. Naházel jsem si učení do tašky a vrátil se do obýváku.
„Nikam se stěhovat nemusíš. Až budete mít pocit…“ zasekl jsem se, ale pak jsem pokračoval. „Až budeš mít Madde pocit, že jste dost vyklidnění, dejte mi vědět. Budu doma. Pro mne to není daleko. Klidně můžu chodit do školy i z tama a nemám s tím žádný problém. Nějakou chvíli jsem to tak dělal, tak proč se k tomu nevrátit, že jo…“
Ještě jsem se pak znovu otočil na Lea.
„Promiň, nechtěl jsem na tebe být hrubý, ale myslím si, že jinak ti to prostě říct nešlo. Takhle to vidím já.“
A po těch slovech jsem se přenesl do našeho domu.
Praštil jsem vztekle taškou o zem. Začal jsem přecházet sem a tam a snažil se to celé rozdýchat.
Musel jsem z tama odejít. Pokud bych to neudělal, nejspíš bych Maddovi skočil do úsměvu, a to já rozhodně nechtěl. Na to ho mám moc rád.

Leo
Nevím, kdo z nás čtyř byl ve větším šoku.
Ale nejspíš asi já.
Cítil jsem, jak se Madd po Grigoryho slovech napjal a viděl Dominikovo zamračení.
Nestihl jsem říct ani popel.
Nestihl jsem ani říct, že se na něj nezlobím, za to, co řekl.
Nestihl jsem mu ani říct...
Vlastně jsem ani nevěděl co.
Zlobil jsem se, že mi nikdo z nich nechtěl slíbit, že mě nechají být, pokud se něco stane, ale… takhle jsem to nechtěl.
Takhle ne…
„Nooo… tak tomuhle se, pánové, říká italské manželství… jen bez těch létajících vidliček, nožů a talířků,“ vydechl Tobias po chvilce.
„Je to zabedněný paličák!“ prskl Madd, a ještě si mě víc přitiskl k sobě.
„Jenže to Leo taky. Myslím, že se ho Goro snaží jen chránit,“ pokrčil rameny Dominik.
Zadíval jsem se na něj a nevím… snad jako bych ho viděl teď poprvé…
Nikdy toho moc nenamluvil, ale vždycky když něco řekl, dotkl se toho správného místa.  
„Tohle jsem nechtěl,“ povzdechl jsem si a vymanil se s Maddovi náruče. „Zkusím Grigoryho nějak přesvědčit, aby se vrátil. Nechci… nechci se hádat…“
„To nic, lvíčku. Přejde ho to a přijde sám. Nedělej si s tím hlavu,“ pohladil mě Madd po tváři a usmál se.
Sice jsem přikývl a úsměv mu opětoval, ale… nemohl jsem na to přestat myslet.
Nemohl jsem přestat myslet na Grigoryho.
„Myslím… myslím, že se zajdu umýt a asi si lehnout… trochu mě bolí hlava…“ zamumlal jsem a přešel do pokoje, abych si vzal věci na spaní a koupání.

Grigory
Byl jsem rozčílený tak moc, že jsem nebyl schopen normálně uvažovat. Snažil jsem se uklidnit, a na něco myslet, ale nešlo to. Jako bych měl v hlavě prázdno.
Potřeboval jsem tu zlost ze sebe nějak vybít, tak mě nenapadlo nic lepšího než zajít do suterénu, nasadit si rukavice, a začít vší silou mlátit do boxovacího pytle.
Nakonec jsem použil i nohy, a po nějaké době jsem byl zpocený jak prase. Pot mi tekl po čele, triko jsem měl úplně mokré, spodky se mi lepily na prdel.
Ale aspoň trochu jsem se hodil do větší pohody.
Když jsem toho měl dost, vrátil jsem se do pokoje a zamířil rovnou do sprchy. Můj pohled padl na umyvadlo, kam jsem v sobotu hodil Leovy mokré spodky, ale nebyly tam. Máma zřejmě pouklízela, když jsme odešli, a Leovo prádlo je teď zřejmě v sušárně.
Svlékl jsem se a hned skočil pod sprchu.
Začal jsem přemýšlet, co teď budu dělat.
A nejlepší bylo, pustit se do učení.
Už jsem sral na všechno. Bylo mi jedno, jestli jim ukážu, že nějaké vědomosti mám. Když tak řeknu, že to byl momentální záchvat uvědomění si, že bych se mohl lépe učit.
Když jsem se umyl, sebral jsem školní tašku a sešel dolů do kuchyně. Než jsem však stačil vytáhnout nějaké jídlo z lednice, už mi volala máma, co se děje, že jsem doma…
Vysvětlil jsem ji, že se potřebuji učit v klidu, a teď se všichni nervujeme kvůli zkouškám, tak jsme se dohodli, že uvolním aspoň trochu prostor. A mámě to stačilo. Ale prý mám Leovi připomenout, aby se zastavil, nejlépe druhý den po škole, aby si s ním mohli promluvit, Že je to hodně důležité. A já mám prý přijít taky… Rozloučili jsme se s tím, že se zastavím hned druhý den ráno, než půjdu do školy.
Poslal jsem hned hlasovou zprávu Leovi, že ho rodiče čekají druhý den po škole, ať tam nezapomene zajít.
Pak už jsem si konečně mohl udělat něco malého k zakousnutí, uvařit si kávu, nalít si plný kotel džusu a usadit se k učení.

Leo
Seděl jsem na posteli a snažil se nebulet jako malé dítě. Už to bylo dvě hodiny, co jsem vyšel ze sprchy a snažil se zalehnout, ale pak…  
„Poslal mi… hlasovku… hlasovku…“ vzlykl jsem do Maddova ramene, který přede mnou klečel.
Proč mi nezavolal? Proč mi to neřekl osobně?
Vím, že o tom mluvil, ale tohle…  
„Nenávidí mě,“ řekl jsem s náhlým uvědoměním a zvedl hlavu.
„Tak to není, lvíčku… Goro je prostě…“ snažil se mě uklidnit Madd, ale já jen zavrtěl hlavou.
„Ne. Nenávidí mě. Už od začátku dělám problémy a Grigory mi to jako jediný z vás dával dost najevo. Prostě… prostě se naštval… chápu to… chápu ho…“ pokýval jsem hlavou a potlačil slzy.
„Lvíčku…“
„Půjdu spát, jo? Sám…“ pohladil jsem Madda po tváři, a pak se zahrabal pod peřinu.
Otočil jsem se zády k němu, aby pochopil, že se o tom víc nechci bavit, a doufal, že to pochopí.
Po chvilce jsem ucítil jeho polibek do vlasů, a pak jeho tiché kroky k jeho posteli.
Ale i když jsem říkal, že jdu spát, nezamhouřil jsem oka. A tak ještě před svítáním jsem potichu vstal a přešel do obýváku. Uvařil jsem do konvice kafe a sedl si na gauč.
Můj pohled padl na květináče a okamžitě se mi vybavil Grigory.
„Nemůžeš spát?“
Dominikův tichý hlas za mými zády mi málem přivodil infarkt.
„Můžu?“ ukázal na místo vedle mě na gauči.
Zadíval jsem se na něj a trochu sebou cuknul, když pohnul rukou směrem ke mně.
„Bojíš se mě,“ jeho smutný úsměv mě zaskočil. „Jo, ani se ti nedivím. Nejsi první.“
Po jeho slovech se mezi námi rozhostilo ticho rušené jen občasným usrknutím horké kávy.
Po očku jsem pozoroval Dominika a začínal si uvědomovat, že mu křivdím.
Nebyla to jeho vina, tehdy, když se mi poprvé dostal do hlavy.
Opatrně jsem se přisunul blíž a položil svou hlavu na jeho rameno.
„Promiň…“ zašeptal jsem.
Jen zavrtěl hlavou a stiskl mi ruku.

Grigory
Nakonec jsem se tak zabral do učení, že jsem se do postele dostal někdy k půlnoci. Ale aspoň jsem na chvíli zapomněl na své trápení. Ale jakmile jsem si lehl, hned jsem si vzpomněl na Lea. Naštěstí pro mne, máma při uklízení složila i postel a uklidila deky, co tu byly po něm.
A stejně, než jsem usnul, jsem myslel už jen na něho…
Ráno jsem se vzbudil dříve, než mi začal budík hlásit: „Dobré ráno, ospalče. Vstávej, nebo přijdeš pozdě.“
Jo, tak tuhle hlášku mi namluvila máma a mě se moc zalíbila. Pořád lepší, než nějaké otravné pípání nebo zvonění.
Rychle jsem provedl ranní hygienu, oblékl se, pobral jsem věci do školy na dnešní den, a pak se hned přenesl před výzkumný ústav. Bylo půl osmé, a já měl čas celé dopoledne na to, abych mohl být s našima, poobědvat s nimi, a pak jít na odpolední přednášku.
A pokud nebudou na mě mít moc času, tak se tu trochu porozhlédnu, už jsem to dlouho neudělal a jsou tu ke koukání opravdu zajímavé věci. Aspoň ty, které nejsou přísně tajné.
A taky jsem doufal, že takhle nebudu pořád myslet na Lea a kluky.
„Jsem tady,“ ohlásil jsem se, jen co jsem prošel vstupní kontrolou a došel do jejich kanceláře.
„To je dobře,“ ukázala mi máma k jednomu ze stolů, kde se táta právě díval na holozáznamy z kamer. Postavil to proti stěně, aby to bylo lépe vidět, protože to byly záběry z noci a osvětlení v téhle části nebylo zrovna nejlepší.
„Asi si nesnídal, co?“ položila přede mne máma talířek se sendvičem a hrnek horkého čaje.
 „Našli jste něco?“ popadl jsem sendvič a hned se do něj zakousnul.
„No, řekl bych, že ano, podívej,“ pokýval táta hlavou a ukázal na záznam.
Zadíval jsem se, že jsem přestal i žvýkat. Třikrát jsem požádal tátu, aby mi to přehrál znovu, jako bych chtěl mít jistotu, že vidím správně…
Šokovaně jsem na to hleděl. Nechápal jsem to.
„Jak… jak to mohl… Nebo má tu samou schopnost jako já?“ otočil jsem se na mámu a tátu.

Leo
Nakonec jsme takhle v tichosti proseděli asi hodinu, než začalo svítat.
Nevadilo mi to. Dominikův klid byl...jak bych to řekl...uklidňující?
No, rozhodně to působilo i na mě a já na chvilku zapomněl i na Grigoryho.
„Půjdu udělat snídani,“ zvedl jsem se konečně a zamračeně se podíval do prázdného hrnku.
Ani vlastně nevím, kdy jsem to vypil.
„Pomůžu ti. Jak máš dneska školu? A přes týden?“ zeptal se Dominik a vstal hned po mě.
„Pondělky budu mívat volné. Možná bych toho mohl využít k setkávání se s Blackem. Úterky a středy mám dlouhé. Od desíti až do šesti. Čtvrtek mám individuální doučování a v pátek krátkou od sedmi do dvanácti,“ vypočítal jsem z paměti celý týden.
„To se hodí. Úterky a středy máme odpolední vyučování. Dneska tě odvedu a až skončíš vyzvednu. Neměl bys teď nějakou dobu zůstávat sám.“
„Dominiku… to… to nemusíš… vážně…“ otočil jsem se k němu prudce, ale neuvědomil si, jak blízko stojí.
Když mě zachytil a já se automaticky zadíval do jeho očí, zatajil se mi dech.
Cukl jsem sebou, zavřel oči a očekával bolest, ale… žádná nepřišla.
Překvapeně jsem oči zase otevřel a nechápavě se na Dominika zadíval.
„Jak… jak to…?“
„Dokážu ji ovládat. Když k dané osobě něco cítím, dokážu svou schopnost instinktivně potlačit.“
Nevím proč, ale rozbušilo se mi srdce a já zíral do Dominikových očí, které… byly moc hezké…  
„Takže… takže se tě můžu… můžu dotknout…“ zašeptal jsem, a když přikývl natáhl jsem ruku k jeho obličeji.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy jsem uslyšel šramot a vzápětí z našeho pokoje vyšel Madd, který snad ještě neměl ani rozlepené oči.
„Goro se nevrátil?“ zívl a poškrábal se na břiše.
„Ne,“ ozval se Dominik, který mě pustil a vrátil se k chystání snídaně.
Grigoryho jméno mi něco připomnělo.
'Promiň, ale já… nemůžu teď přijít… já…'
Zprávu jsem odeslal, aniž bych ji dopsal. Co tam taky psát? Že nechci přijít, protože se bojím, co bych udělal, kdybych Grigoryho uviděl? Že mi na něm záleží, a kdyby mi řekl, že mě nesnáší, neustál bych to?
Povzdechl jsem si a zvedl hlavu, když jsem na sobě ucítil upřený pohled.
Dominik si mě zkoumavě prohlížel, ale než jsem se mohl na cokoliv zeptat, přišel Madd, objal mě a políbil.

Grigory
Právě jsem měl na jazyku další otázku, když mi vyskočila zpráva od Lea. Jen jsem zavrtěl hlavou, ale pak jsem si uvědomil, že byl nejspíš rozrušený natolik, aby si vzpomněl, co jsem mu říkal.
Tak jsem mu odepsal, že má přijít po škole, tak nemusí teď, že s tím naši počítají a stejně tu budou zase do noci.
Konečně jsem se znovu zakousnul do sendviče, a zadíval se na záznam.
„Tady,“ ukázal jsem, aby to táta zastavil.
Bylo vidět, jak jsem se tam i s tím chlapem objevil a vzápětí jsem zmizel, a on tam zůstal sám. Rozhlédl se kolem sebe, a pak se stalo to, co mi přišlo divné.
Vypadalo to, jako by se na moment v tom obraze rozmazal, ale vzápětí byl zase normální. Zopakovalo se to ještě jednou, a když se to stalo potřetí, tak už zmizel úplně.
„Není to nějaká chyba v záznamu?“ zeptal jsem se, a ukázal na jeho rozmazanou postavu.
„Není. Taky nás to napadlo, ale kontrolovali jsme úplně všechno. Kamery i ukládání záznamu fungovaly dobře. To by muselo být rozmazané i okolí. Ale to se nestalo. Víme, co to je,“ položila mi máma ruku na rameno a mírně ho stiskla.
„Vzpomeň si na sebe, když ses učil používat tuhle schopnost. Chápu, byl jsi ještě malý, ale možná si vzpomeneš, jak dlouho ti trvalo, než jsi byl schopný se někam přenést. A právě ty tvé začátky vypadaly přesně takhle. Jediné vysvětlení je, že ten člověk okopíroval tvoji schopnost. A pokud ano, tak je naprosto geniální, když se mu povedlo přenést hned na třetí pokus.“
Prakticky okamžitě po jejich slovech jsem si vzpomněl na to, co nám předešlý den říkal Leo. A vůbec se mi to nelíbilo. A potvrzení toho, že dotyčný okopíroval moji schopnost, mi dal vzápětí i táta.
„Lidé mají různé schopnosti. A jsou jedinci, kteří mají schopnosti skoro stejné. Stává se to. Ale i přesto nejsou nikdy totožné. Vždycky je tam nějaký faktor, který je od sebe odlišuje. Ale tohle… Tohle je přesná kopie té tvoji… Měl by sis dávat dobrý pozor, nikoho se nedotýkat. A nedovolit, aby se tebe někdo dotkl. Nikdo, krom toho, komu bezmezně věříš. A chtěl jsem tě požádat, aby sis dobře teď všímal ostatních. Třeba narazíš právě na toho, kdo to mohl udělat. Podle všeho, je ten člověk třídy S a je neregistrovaný. Tají před námi, že tohle umí. Už jsme nechali prověřit všechny registrované, a všichni mají alibi na dobu, kdy se tohle stalo. Navíc mají v náramku záznam pokaždé, když svoji schopnost použijí…“
Byl jsem s rodiči ještě celé dopoledne, zašli jsme i na ten oběd, a probírali jsme kde co, než pokročil čas a já se musel rozloučit, abych nezmeškal další přednášku. Rychle jsem proběhl areálem, ohlásil svůj odchod a pak už se přenesl ke škole a zamířil do posluchárny.