Leo
Myslel jsem, že mi učení pomůže přijít na jiné myšlenky.
Snažil jsem se soustředit na Maddův výklad, který to vzal opravdu vážně, ale myšlenky se mi točily úplně kolem něčeho jiného.
Myslel jsem na to, jestli jsem Grigoryho nijak neurazil.
A možná právě ty moje myšlenky ho nakonec přivolaly.
Myslel jsem si, že bude v pohodě, přece jen byl ve sprše dobrou hodinu a Tobias tam šel za ním, ale když jsem spatřil jeho výraz, raději jsem sklopil pohled do tabletu.
Čekal jsem, že něco řekne, prohodí zase nějaký svůj vtip, nebo se zasměje, že uslyším jeho krásný hlas, jenže, jako by nás ani nevnímal, sebral si věci a zase odešel.
„Hej, to bude v pohodě," podrbal mě ve vlasech Madd a usmál se.
Zvedl jsem k němu hlavu a zadíval se do jeho světlých oči, které byly najednou nějak moc blízko.
„Madde…" vydechl jsem, ale to už se mi natiskl na rty a já si nedokázal poručit, abych nechal pusu zavřenou.
Jeho polibek byl jemný, opatrný, jako by se snad bál, že mi něco udělá.
Jenže když jsem jeho ruce ucítil pod svým trikem na břiše, uvědomil jsem si, co dělám.
Odtáhl jsem se od Madda a dlaněmi se mu zapřel o ramena.
„Počkej…" vydechl jsem. „Já… já… potřebuju… musím se… půjdu se projít…"
Vyskočil jsem na nohy, popadl mikinu, a aniž bych se ohlédl vyletěl jsem z pokoje.
„Jdu se projít," zahučel jsem na kluky a hnal se ven, až jsem si skoro nestihl nazout boty.
Rozhodl jsem se, že se proběhnu, takže jsem to hned po chodbě vzal sprintem.
Venku už byla slušná tma a nikdo nebyl v dohledu, což bylo pro mě jen dobře. Oběhl jsem celou jednu část kampusu a vracel se zpátky už s mnohem klidnější hlavou.
Nejspíš to prostě budu muset nechat tak, jak to je. Nechám to, jak se to bude vyvíjet, i když mě to asi nejspíš připraví o rozum.
Zvolnil jsem tempo, když jsem akorát zahýbal po cestičce k budově, kde jsme bydleli, když jsem koutkem oka zaregistroval nějaký pohyb.
Nestačil jsem však pohnout hlavou, když mě něco silně praštilo do zátylku, až se mi zatmělo před očima.
Napadlo mě, že jsou to ti chuligáni, co mě už dvakrát provokovali, ale vzápětí mi došlo, že to bude někdo jiný, když mě silný stisk za krkem poslal dost nešetrně k zemi.
Chtěl jsem použít svou sílu, ale nešlo to.
A já zpanikařil.
Byl jsem jak paralyzovaný, nedokázal jsem se skoro ani pohnout, nedokázal jsem skoro ani myslet.
Na poslední chvíli mi probleskla hlavou myšlenka na kluky, a já stiskl komunikátor na ruce a doufal, že se to ke klukům dostane.
„Ty malý hajzlíku," zasyčel mi do ucha najednou nějaký hlas, který jsem nepoznával.
„Myslíš si, že tu můžeš čmuchat? Co máš společného s tím spratkem?" promluvil znovu, a pak jsem vykřikl, když mě silně kopl do boku.
„Proč jsi tady?" zeptal se znovu, přetočil mě na záda a zasedl.
„Nevím o čem…" zachrčel jsem a vzápětí vyhekl, když mě dvakrát udeřil do obličeje, až jsem ucítil na rtech krev.
„Mluv!" vyštěkl a já se mu snažil vytrhnout, ale marně.
Další dvě rány mě málem připravily o vědomí.
„Však ty si vzpomeneš," zavrčel výhružně, a pak jsem uviděl, jak si začíná rozepínat kalhoty.
„Ne!" vykřikl jsem, ale rána do břicha mě umlčela.
Grigory
Zabral jsem se do projektu, a i když jsem to chtěl ošulit, nakonec mi z toho vyšel skoro vědecký elaborát.
Povzdechl jsem si a chtěl to roztrhat a vyhodit, abych to napsal znovu o něco méně kvalitněji, když mi to Tobias vytrhnul z ruky se slovy, že si to nechá a podle toho vytvoří svůj.
Když se kolem nás prohnal Leo, jen jsme pootočili hlavu a on už byl pryč.
„Prý se jde proběhnout,“ zahlásil Madd, který po něm vyšel z pokoje.
Snad skoro okamžitě jsme se napíchli na kamery, abychom se podívali, kde je a jestli se nežene zas do nějakého průšvihu.
Sledovali jsme ho skrz kamerový systém beze slova. Bylo to, jako sledovat napínavou detektivku, nebo horor, kdy člověk čeká, že najednou odněkud vyskočí oživlá mrtvola.
„Vypadá, že je v pohodě,“ zvedl se Dominik a šel zpátky k lince. „Leo se vrací a večeře je hotová, tak se najíme, jak bude nahoře.“
Začal jsem sklízet své učení ze stolku, abychom měli na jídlo místo, když jsem se zarazil.
Stejně jako Tobi a Madd jsem se zadíval na kamery.
„Kde je?“ zeptal jsem se, když jsem ho nikde neviděl.
„Měl by být už na chodbě,“ odpověděl Madd, ale nespustil oči z televize.
Zaposlouchali jsme se, ale žádné kroky na chodbě nebyly slyšet. Tobi dokonce otevřel dveře, ale všude bylo ticho. Byly slyšet jen zvuky z několika pokojů, nic víc.
„Kde jsi ho viděl na posledy?“ otočil jsem se zpátky k televizi.
„Když dobíhal k uličce u naší ubytovny,“ odpověděl Madd a v tu samou chvíli se zapnul komunikátor.
Všichni do jednoho jsme zpozorněli a poslouchali. Nebylo to obvyklé hlášení, že už běží domů, nebo že se zdrží. Slyšeli jsme nějaký hlas, dva hlasy. Jeden patřil Leovi a druhý byl tichý a zastřený, a nebylo mu skoro rozumět. A pak jsme zaslechli Leův výkřik.
Na nic jsem nečekal. Pustil jsem věci, a zatímco se kluci rozběhli z pokoje ven, já se přenesl na kraj uličky, kde jsme ho viděli naposled.
Výhoda mého přenášení je, že mě prakticky není slyšet. A tak, když jsem se tam objevil, a v tmavém místě jsem uviděl dvě postavy a z toho jedna ležela na zemi, měl jsem jasno.
Okamžitě jsem se přenesl těsně za druhou postavu, popadl ji a než se stačil vzpamatovat, přenesl jsem nás těsně k plotu výzkumného střediska. I když jsem měl chuť dotyčnému rozmlátit ksicht, na nic jsem nečekal a rychle se přenesl zpátky do uličky. Přenesení tam i zpátky, byla otázka snad dvou vteřin, a než se dotyčný stihl zorientovat, byl jsem pryč. Jen jsem doufal, že kluci už k Leovi dorazili.
Leo
Dostal jsem nefalšovaný strach.
Nejen z toho, co se ten chlap chystal udělat, ale i z toho, že jsem nedokázal použít své schopnosti a byl jak paralyzovaný.
Nebylo to poprvé, co na mě někdo zaútočil, bránit jsem se dokázal, ale teď…
Teď jsem skoro nehnul ani prstem.
Z nosu a rtu mi tekla krev, bolel mě bok, břicho i hlava, ale nejhorší byl ten pocit bezmoci.
„Tak začneš už mluvit?" zasyčel mi do tváře zase ten chlap a já si uvědomil, že mu ani nevidím do tváře, protože měl nějakou černou masku.
Jen jsem škubl hlavou a očekával další ránu, ale ta nepřišla.
Místo toho vyhekl ten chlap a než jsem se stačil nadechnout, jeho tíha že mě zmizela.
„Leo!"
Uslyšel jsem křik, a když jsem pootočil hlavu a zvedl se na loktech, viděl jsem, jak ke mně běží kluci.
„Bože! Jsi pěkně zřízeny! Musíš k doktorovi!" přiklekl ke mně Madd a pomohl mi do sedu.
„Ne!" zachrčel jsem. „K doktorovi ne. Nic to není… Jen pár modřin… Nemůžu jít k doktorovi..."
Na důkaz svých slov jsem se snažil zvednout na nohy, ale mírně jsem zavrávoral, takže mě Madd musel podepřít.
V tu chvíli jsem uslyšel Tobiase, jak někomu opakuje mé slova.
„Neblbni, Leo, můžeš mít něco zlomeného nebo natrženého," snažil se mi domluvit Madd, ale já jen zavrtěl hlavou.
„Nenuťte mě, prosím. Mám k tomu důvod. Zvládnu to…"
Madd nestačil odpovědět, protože na nás najednou zamířilo ostré světlo baterky.
„Co se to tady děje?"
Nevím proč, ale když jsem uviděl a uslyšel toho profesora Blacka, nebo jak se jmenoval, přikrčil jsem se za Madda a celý se rozklepal.
„No tak? Co se děje? A jak to vypadáte pane Vince? Musíte k lékaři!" přibližoval se víc a víc, a já se zadíval na Grigoryho, který stál vedle Madda a rty naznačil němou prosbu.
„Pane Vince, myslím, že půjdete se mnou!"
Grigory
Vrátil jsem se právě ve chvíli, kdy k Leovi doběhli kluci. On s vervou sobě vlastní, odmítal jít k doktorovi, aby se na něho podíval.
Už jsem chtěl k němu přistoupit a zkusit mu domluvit, když se tu najednou objevil Black.
A vehementně se domáhal toho, aby Leo šel s ním.
A hlavně způsob, jakým to řekl, se mi nelíbil.
„Pane Blacku, Lea někdo napadl a nic jiného se tu nestalo, není důvod, aby s vámi šel. Ošetří ho moje máma,“ postavil jsem se před Lea, když jsem viděl, jak se celý třese.
Jako by měl z Blacka strach, nebo je možná jen rozrušený z toho, co se stalo.
„A kde je útočník? Nikdo tu není?“ rozhlédl se Black kolem sebe.
„Přenesl jsem ho mimo areál kampusu a hned jsem se vrátil. Nechal jsem ho u plotu výzkumného střediska.“
„Ověřím si to,“ zamračil se Black a natáhl k Leovi ruku. „Pane Vince, pojďte, doprovodím vás k lékaři.“
„Pane Blacku, říkal jsem, že ho prohlédne a ošetří máma. Leo je teď rozrušený a nebylo by dobré, kdyby se někde tahal po kampusu. Pokus bude potřeba, tak se potom za vámi stavíme. Teď mě omluvte.“
„Buďte opatrní. Nelíbí se mi to. Přijdu potom pro vás,“ rychle jsem zašeptal Maddovi, popadl jsem Lea a rychle se s ním přenesl do našeho domu, abych předešel dalším dohadům s Blackem.
Možná budu mít potom problémy, ale nejsme na základní škole a Leo je plnoletý. Nikdo z profesorů mu nemůže nic přikazovat.
Ocitli jsme se uprostřed mého pokoje. Všude byla tma, rodiče nejspíš dneska zůstali v práci.
„Světlo!“ promluvil jsem, a během chvilinky nás zaplavilo příjemně tlumené světlo, které mám takhle nastavené na noc.
„Pojď si lehnout. Zavolám rodičům, máma sice pracuje ve výzkumu, ale je i doktorka, takže nebude problém. A bez protestů, jinak tě přenesu do nemocnice.“
Dovedl jsem Lea k mé posteli, uložil jsem ho, a pak už jsem zapnul komunikátor na rodiče, abych jim vysvětlil situaci.
Slíbili, že do deseti minut nejpozději budou doma a hned mi máma řekla, jak se mám zatím postarat o Lea…
Leo
Nevím proč, možná nějaký šestý smysl, možná instinkt, ale něco mě prostě nabádalo, ať za žádnou cenu nezůstávám s Blackem sám.
Částečně jsem si oddechl, když ke mě Grigory postavil, ale Black to nevzdával, a když ke mně natáhl ruku, cukl jsem sebou a ještě víc se na Madda přitiskl.
Tričko na zádech měl už celé od krve a hlavou mi probleskla nesmyslná myšlenka, jestli to půjde vyprat.
Než jsem však stačil znovu zaprotestovat, Grigory ke mně přistoupil, sevřel mě v objetí a něco zašeptal Maddovi.
Při přenášení se mi ještě víc zatočila hlava, takže jsem ani už nedokázal zaprotestovat, když mě Grigory dovedl k posteli a uložil na ni.
Po chvilce mi došlo, že tohle není náš pokoj a naše postel a zvedl se do sedu.
„Budeš… to tu… mít špinavé…“ zamumlal jsem a poukazoval nejen na krev, ale i na zválené triko a kalhoty.
Začal jsem se svlékat, ale šlo to těžko, protože jsem měl nejspíš naražené žebra.
Když jsem se zamotal do trika a Grigory mi z něj musel pomoct, bez toho, aniž bych to nějak ovlivnil, začal jsem brečet.
„Nemohl… nemohl… jsem nic… dělat… nemohl… musím… musím vám něco… říct… něco…“ vzlykl jsem, svezl se z postele na zem a stáhl sebou i Grigoryho, kterému jsem v prstech křečovitě sevřel triko.
„Pro-prosím… já… já vím, že… že jsou se mnou… jen problémy… že… že… jsem se nezachoval nejlíp… že… že jsem vás nejspíš… zatáhl do průšvihu… ale já… já to sám nezvládnu… já… potřebuju znát pravdu… potřebuju vědět, co se Jamiemu stalo… potřebuju to… prosím… Grigory… prosím, pomožte mi…“ zaúpěl jsem a pak se hlavou opřel o jeho rameno.
Bylo to poprvé, co jsem takto někoho o něco prosil, ale v tuhle chvíli byli jediní, komu jsem skutečně důvěřoval.
Grigory
Musel jsem Leovi pomoct, když se začal svlékat. Byl úplně mimo, a ani jsem mu nestihl říct, ať na to kašle. Jen jsem doufal, že máma s tátou dorazí co nejdříve.
„Zjistíme, co se tvému bratrovi stalo,“ sevřel jsem ho v objetí. „Jen to prosím tě teď nezmiňuj před našima. Ale řekneme jim, co se teď stalo, jen to, že tě někdo přepadl a ty nevíš proč. Musíme jim něco říct, budou se ptát, proč takhle vypadáš. A kdyby se ptali, proč nejsi v nemocnici, tak jim třeba řekni, že ti nemocnice nedělají dobře, ano?“
Hladil jsem Lea po zádech a nějak nevěděl, co dál. Bylo mi divně z toho, vidět ho, jak je skoro na zhroucení. Moc neumím v takových situacích jednat. Spíš jsem k tomu neměl příležitost.
Ale doufal jsem, že aspoň tohle mu pomůže aspoň trochu.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Jen jsem ho hladil po zádech, a opakoval, že to bude dobrý, že přijdeme na to, co za tím je, i na to, proč najednou nemohl nic dělat.
Už jsem chtěl vstát, že zajdu aspoň pro mokrý ručník, abych ho mohl otřít od krve, když se ozvalo v přízemí zarachocení dveří, a hned na to máma, která nás volala, aby věděla, kde jsem.
Ještě jednou jsem Lea sevřel v náruči, políbil ho do vlasů, a pak ho pustil, když už jsem slyšel kroky po schodech nahoru.
Máma nelenila, na nic se neptala, a hned si Lea přebrala. Já jsem šel zatím do té koupelny, abych namočil ručník a mohl ho donést Leovi.
Leo
Grigoryho náruč byla tak hřejivá a uklidňující, stejně jako jeho hlas.
Po chvilce jsem přestal brečet, a i když se mé tělo pořád třáslo a nepouštěl jsem Grigoryho z objetí, začal jsem se pomalu uklidňovat.
Nechal jsem se posadit na postel, když dorazila Grigoryho máma, která se mě hned ujala.
„Měl jsi jít do nemocnice,“ povzdechla si, převzala od Grigoryho mokrý ručník a poslala ho ještě pro mísu s vodou a nějaké věci.
Otřela mi obličej a pátravě se na mě zadívala.
„Co se vůbec stalo? Kde tě bolí nejvíc?“ zeptala se znovu, když mi začala prohmatávat břicho a naražená žebra.
Myslím, že po mém cuknutí jí to bylo hned jasné, tak vzala malý skener, který Grigory přinesl a přejela jím po mém těle.
„No, máš štěstí. Nic zlomeného. Máš naražená žebra, několik modřin, budeš mít pěkný monokl a bouli na hlavě. Měl bys aspoň dva dny ležet, a pokud by nastaly nějaké komplikace, budeš muset okamžitě k doktorovi,“ zatvářila se přísně, vzala si mastičku a potřela mi žebra i obličej.
Okamžitě se mi trochu ulevilo.
Ještě mi nastříkala něco na natržený ret a přinutila spolknout nějakou tabletku.
„Měl by sis odpočinout. Ale ještě před tím… Pořád jsi mi neodpověděl.“
Nedělalo mi dobře, že jsem ji musel lhát, vypadala jako hodná žena, ale když jsem mrkl na Grigoryho bylo mi jasné, že to v tuhle chvíli jinak nepůjde.
„Vlastně… ani nevím… někdo mě přepadl… moc jsem toho neviděl, po té ráně do hlavy… ale nejspíš… no, dostal jsem se tu do potyčky s nějakými studenty… tak možná…“ zamumlal jsem a pokrčil rameny.
„A co se týče nemocnice… nemám je rád… nedělají mi dobře.“
Grigoryho máma se na mě pátravě zadívala, ale v momentě, kdy se zvedla jsem si oddechl.
„Dobrá. Nechám ti tuhle mastičku a tablety. Ty ber co osm hodin, a mastičku používej co dvanáct hodin. Uleví ti od bolesti. Za dva dny tě chci vidět znovu, a pokud se to nezlepší, pošlu tě k doktorovi,“ řekla ještě přísně, ale zároveň se na mě usmála a pohladila po vlasech.
Grigory
Zatímco máma ošetřovala Lea, vytáhl jsem ze skříně nějaké věci, které by si mohl oblíct. Šortky, které si mohl přitáhnout šňůrkou, a triko, to nejmenší, co jsem našel. Teď se nejspíš sprchovat nepůjde, když ho máma napatlala mastičkou, tak aspoň ale nebude chodit ve špinavých věcech.
„Zajdu pro kluky a dáme si společně večeři, co?“ otočil jsem se ještě na mámu, když vycházela z pokoje.
„Rozhodně, rádi je uvidíme,“ přikývla. „Jdu něco nachystat.“
Po chvilce jsme už zůstali sami. Došel jsem k Leovi, pomohl jsem mu sednout a oblíct, aby se necítil nepříjemně.
„Nezlob se, že jsem chtěl, abys neřekl pravdu. Máma by se vyptávala, a hned by spustila pátrání. Anebo by nám to pátrání rovnou zatrhla. Tak co? Už je to lepší?“ prohlédl jsem si ho, jak mu to v mých věcech sluší, a stejně jako máma jsem ho pohladil po vlasech.
„Jestli chceš, zůstaň tu, můžeš si tu poležet, já zaskočím pro kluky. Jen si, prosím tě, nestoupej tam,“ ukázal jsem na namalovaný kruh uprostřed pokoje. „Tomu místu se vždycky vyhýbej, abych ti jednou nepřistál na hlavě.“
Při té představě jsem se i zasmál. Vážně, představa, jak sedím Leovi na ramenou, byla vtipná, a já i přes vážnost situace se prostě zasmát musel.
„Tak… tak já… půjdu…“ konečně jsem se vydýchal. „Hned jsem zpátky.“
Leo
Nechal jsem Grigoryho ať mi pomůže do oblečení.
Bylo zvláštní cítit tak intenzivně jeho vůni.
Přikývl jsem, když řekl, kam nemám stoupat, a pak od něj nedokázal odtrhnout oči.
Jeho smích byl tak krásný.
On byl tak krásný.
A mě něco budou o kráse povídat.
Když odešel, lehl jsem si na chvilku na postel, ale stejně to dlouho nevydržel.
Po chvilce jsem vykoukl ze dveří a podle zvuku odhadoval, kde mají asi kuchyni.
„Pomůžu vám," ozval jsem se ode dveří a dokulhal ke Grigoryho mámě.
„Mazej si lehnout! Říkala jsem, že máš odpočívat!" pohrozila mi lžíci, když se ke mně otočila.
„Pomůžu vám," trval jsem si na svém.
„Leo, co jsem ti řekla o doktorovi?"
„Nikam nejdu," vystrčil jsem bojovně bradu. „Už tak kvůli mně děláte víc než dost. Chci nějak pomoct. Když se nebudu cítit, nechám toho."
Grigoryho máma si nakonec jen povzdechla, zamumlala něco o tvrdohlavcích, a pak mi dovolila, abych jí pomohl.
Kluci se postupně objevili, ale nejspíš jim Grigory něco řekl, protože se na nic neptali, a hned dostali za úkol prostřít stůl.
O hodinu později jsme se pustili do jídla, které bylo moc dobré, i když já moc velký hlad neměl.
Spíš jsem měl stažený žaludek z toho, co se stalo.
Když jsme pouklízeli a zasedli na gauč v obýváku, Grigoryho máma někam odešla a kluci se kolem mě hned shlukli.
„Až se mi ten hajzl dostane pod ruku, zkopu ho do kulaté krychličky. Co se vůbec stalo? Jak mohl někdo našemu krásnému lvíčkovi takhle ublížit?"
Madd se na mě skoro přilepil, ale já ho kousek odstrčil, založil si ruce na hrudi a nafoukl se.
„Proč to pořád říkáte? Viděli jste někdy sebe? Z fleku byste mohli dělat idoly krásy a mě budete něco říkat?" zamračil jsem se. „Teda… chci říct… no… musím vám něco říct, ale jestli nebude vadit, tak až zítra. Chtěl bych si lehnout jen…"
Musel jsem zrudnout až za ušima a najednou ani nevěděl kam s očima, tak jsem pohled zavrtal do podlahy.
„Nevadilo… nevadilo by, kdyby si jeden z vás lehl ke mně? Nechci… nechci být sám…" zašeptal jsem a byl sám překvapený svou prosbou.
Před několika dny by mě tohle ani nenapadlo, ale teď…
Nějak jsem se prostě s nimi cítil v bezpečí, a hlavně celá ta událost mě odrovnala víc, než jsem si možná chtěl připustit.
Grigory
Když jsem se přenesl zpátky za klukama, hned se na mě sesypali jako vosy na bonbon.
Vysvětlil jsem jim, že u Lea je teď máma, ale že nesmí před ní nic říkat. Jen, že jsme si vymysleli historku o tom, že Lea někdo přepadl a on neví kdo, a nemá rád nemocnice, proto nešel k doktorovi.
Ani jsem jim to nemusel opakovat, hned přikývli, že v pohodě.
Nejdříve jsem přenesl Dominika s Tobiasem, a ještě se vrátil pro Madda.
Všichni se hned zajímali, jak Leovi je, snad jediný Tobias jako první strkal nos mámě do vaření a zjišťoval, co dobrého bude k večeři, až ho musela hnát pryč.
Když po večeři máma odešla za tátou do pracovny, a my osaměli, hned se kluci začali ptát, až jsem je musel krotit, aby rodiče náhodou něco nezaslechli.
A ve chvíli, kdy Leo poprosil, jestli by si dneska k němu někdo lehl, málem se strhla bitka o to, kdo to bude.
„Brzděte!“ okřikl nás všechny Dominik. „Budeme losovat.“
Někde v lince vyštrachal párátka do zubů, jedno zkrátil a pak jsme si tahali.
A nejkratší jsem si vytáhl já.
S úsměvem jsem ho všem ukázal a měl jsem chuť jim i ukázat fakáče, když začali brblat, jaké mám štěstí, a že jsem nejspíš podváděl.
Když se čas dost posunul, zašel jsem ještě za mámou a tátou s tím, že se budeme vracet na kolej.
A s příslibem, že teda na víkend přijdeme, což kluci nadšeně odkývali, jsem nás postupně přenesl zpátky do našeho bytu.
Ještě že jsem na přenášení vytrénovaný. Být to v začátcích, když jsem tuhle schopnost začal používat, nejspíš bych teď padl do postele a nevstal do rána.
„Tak sprcha a postel,“ zavelel Madd. „A budeme šetřit vodou. Jdu první a je na vás, kdo se ke mně přidá.“
Hned popadl ručník a pyžamo a zaplul do koupelny, odkud bylo vzápětí slyšet, jak pouští vodu.
„Budeš se sprchovat?“ zadíval jsem se na Lea, když jsme pak osaměli. „Jestli ano, tak jen rychlovka a ven, aby se ti neudělalo zle.“
Vzal jsem ze své postele polštář a deku a přenesl jsem to na Leovu postel. Pak jsem se na ni zadíval…
„Nebo si roztáhneme gauč v obýváku? Měli bychom tak víc místa, Nechtěl bych tě tlačit nebo praštit třeba do těch bolavých žeber.“
Leo
Ve chvíli, co jsem vyslovil svou prosbu, jsem chtěl být pštros a schovat hlavu do písku, jak mi hořely tváře, když se kluci začali hádat o to, kdo se mnou bude spát.
Nakonec vyhrál Grigory a mě se i přes to všechno rychleji rozbušilo srdce.
Nakonec nás Grigory zase všechny postupně popřenášel na kolejní pokoj, kde Madd hned zapadl do sprchy.
Chvilku jsem uvažoval nad Grigoryho nabídkou roztáhnout si gauč.
Možná to opravdu bude lepší.
„Tak jo, gauč, pokud ti to nebude vadit a… sprchu bych si možná dal. Řeknu Maddovi, ať mi pomůže, než nachystáš spaní," zamumlal jsem, a pak sebral ze skříně čisté spodky a triko, a odbelhal se do koupelny.
„Pomůžeš mi, prosím?" zadíval jsem se na Madda.
„Jasně, že váháš, pojď," pomohl mi dovnitř, i když jsem se před ním snažil skrýt svou nahotu a taky se na něj nedívat.
„Najdeme toho, kdo ti to udělal," zašeptal najednou a pevně mě objal, když mi pomohl s mytím.
Já se k němu přitiskl a na chvilku vdechoval jeho vůni.
Aniž bych to možná chtěl, udělali mi kluci v hlavě docela slušný bordel.
„Budu v pořádku. A díky…" vydechl jsem a kousek se od Madda odtáhl.
„Neděkuj," zašeptal a přitiskl se mi na rty.
Byl to jen něžný polibek, který mě ale úplně rozhodil.
„Myslím… myslím, že půjdu…"
Opatrně jsem vyšel ze sprchy, utřel se, jak to šlo a natáhl si spodky.
Jen s trikem jsem to nakonec vzdal, a hlavně jsem byl rád, že vůbec ještě stojím na nohou.
Vlastně ani nevím, jak jsem došel do obýváku.
Grigory
Musel jsem nejdříve pouklízet večeři, co Dominik předtím chystal. Aspoň máme snídani a ráno nebude muset nikdo běhat kolem linky.
Odsunul jsem stolek ke stěně a pak roztáhl gauč. Abychom neleželi na holé matraci, přehodil jsem přes gauč velkou deku a pak donesl naše polštáře a peřiny.
Vytáhl jsem si ze skříně věci na spaní, a pak se s nimi usadil do křesla a čekal, až se uvolní koupelna.
Tobias s Dominikem ještě ve svém pokoji řešili učení, a já se na chvilku zamyslel, jestli mám druhý den něco, na co bych se měl připravit.
Ale pak jsem nad tím mávnul rukou.
Stejně mi stačí výsledky takové, jaké mám.
Ale co se mi moc nechtělo, a to už jsem věděl ještě, než jsme se vrátili, tak ráno vstávat. Měli jsme přednášky hned od rána až do dvou odpoledne. Jen Tobias začíná v deset, ale nejspíš ho vzbudíme, aby zase nezaspal. Je schopný zaspat i na odpolední přednášky.
Když Leo vyšel z koupelny, jen v boxerkách, hned jsem si všiml, jak se mu začínají vybarvovat žebra, a zabolelo mě to za něj, jen jsem to viděl.
„Měl by sis dát ty tabletky, co ti dala máma. Ona je vážně schopná tě dotáhnout k doktorovi,“ ukázal jsem na linku, kde ležely Leovy léky. „Já se zajdu osprchovat a hned jsem tu. Klidně můžeš zhasnout a nechat svítit jen malou lampu, aby kluci nezakopli, až se půjdou mýt.“
Ještě jsem se u něj zastavil, prsty jsem mu přejel po žebrech, jako bych se i já chtěl přesvědčit, že nemá žádné zlomené, a pak už jsem se odebral do koupelny, odkud se právě hrabal Madd s hláškou, že je sprcha volná, a že se bude dneska bát, protože bude sám v pokoji.
Ale při jeho úsměvu jsem mu nevěřil ani písmenko, které vypustil z pusy.
Leo
Zazíval jsem na celé kolo a přikývl, když Grigory řekl, že si mám vzít tabletku od jeho mámy.
Zrovna jsem ji zapíjel, když je mě přišel Madd a políbil mě na čelo.
„Dobrou noc. Škoda, že ti nedělám společnost já, ale snad někdy příště," usmál se, a pak už zapadl do pokoje.
Já nechal zhasnout světlo a opatrně si lehl na gauč. Dalo mi docela zabrat najít správnou polohu a při neopatrném pohybu jsem vyjekl.
Jo, nejhorší to bude asi zítra. Ale rozhodně k doktorovi nepůjdu.
Nemohl jsem po klucích chtít, aby přes den zůstali se mnou, měli školu, ale už teď jsem věděl, že se nejspíš budu nudit, a hlavně… asi mi bude smutno.
Ani nevím jak, ale najednou jsem pevně objímal Grigoryho polštář, tiskl si ho na obličej a vdechoval vůni, která na něm ulpěla.
Bylo to zvláštní. Ani před tím jsem neměl moc potřebu se s někým stýkat. Stačil mi bratr a kluk o kterém jsem si myslel, že je mou životní láskou. No, nakonec to byla jen přechodná záležitost a já se tak ještě víc upnul na Jamieho.
A teď?
Najednou mám kolem sebe čtyři krásné kluky, kteří mi popletli nejen hlavu, ale úplně překopali mé dosavadní pravidla.
„Hlavně mu ten polštář neumačkej," ozvalo se najednou nade mnou.
„Já bych chtěl být tím polštářem," povzdechl si Tobias, který se postavil vedle Dominika.
„Neboj, vyženeme ti polštář ze sprchy," usmál se, a pak se sklonil, aby mě stejně jako Madd políbil na čelo, a to samé po něm udělal i Dominik.
Popřál jsem i jim dobrou noc, a pak zase zabořil nos do polštáře.
Grigory
Nějak jsem se s mytím nezdržoval. Byla to jen rychlovka už jen proto, že jsem se myl, když jsme přišli z výzkumného ústavu, a taky proto, aby Leo nezůstával dlouho sám.
Ale i tak, než jsem se stihl utřít a obléct do lehkých kalhot na spaní a umýt zuby, vběhli do koupelny kluci, a už se hrnuli do sprchy, div že mě nezarazili zpátky.
„Zhasněte nám potom lampu, jak půjdete do pokoje,“ ještě jsem na ně houknul, a pak se konečně odebral do postele.
Na chvilku jsem se však zastavil u gauče a s úsměvem pozoroval Lea, jak se tulí k mému polštáři.
„Pustíš mě na kousek?“ přisedl jsem si na postel a čekal, až se Leo pohne.
Vytáhl jsem nohy nahoru a přikryl se peřinou. Opřel jsem se o loket a zadíval se do Leovy tváře.
Je krásný i když je dobitý. Nechápu, jak o sobě může pořád tak pochybovat.
Ale vzápětí jsem si i vzpomněl na to, co se dneska stalo a co říkal.
I Dominik něco malinko zjistil, ale ještě jsme neměli čas to nějak probrat. Začal jsem přemýšlet o tom, že bychom to před Leem zatajili minimálně do zkoušek, aby se v klidu mohl učit a nenapadly ho nějaké blbosti.
Leo
Opravdu Grigory přišel chvilku potom, co kluci odešli do koupelny.
Trochu jsem zrudl, když zmínil kousek postele, protože já byl rozvalený skoro po celé délce.
S trochou nelibosti jsem mu vrátil i polštář a všiml si, že mě Grigory pozoruje.
Najednou mě napadlo, že vlastně nemluvil o žádném svém příteli.
Nechápal jsem, jak někdo tak skvělý nemůže nikoho mít. Možná ale bylo překážkou jeho vztah s klukama.
Uvědomil jsem si, že přemýšlím nad úplnýma kravinama, a snažil se nenápadně přisunout blíž ke Grigorymu.
No, ono to bylo očividné, ale přesto jsem se snažil tvářit, jakože já nic, ono to samo.
„Krásně voníš…“ zamumlal jsem, když se mi podařilo přisunout se až Ke Grigorymu a přitisknout se mu na hruď.
Musel jsem zase najít nějak vhodnou polohu, což nebylo moc snadné, když jsem chtěl ještě k tomu objímat Grigoryho, ale nakonec se mi to podařilo, i když nejspíš budu ráno rozlámaný ještě víc.
Ale, za tohle to stálo.
„Musím… vám… něco říct… o tom… útoku… použil schopnost… která… mě…“
Myslím, že jsem ani nedořekl myšlenku, jak rychle se mi zavřely oči, a já nejspíš hlavně díky Grigoryho přítomnosti usnul.
Grigory
Leo byl roztomilý, když se ke mně nenápadně sunul blíž. Ale nechal jsem ho. Nejspíš opravdu potřebuje cítit podporu, byť jenom tím, že s ním někdo bude ležet v posteli.
Mírně jsem k němu víc naklonil hlavu a přivoněl si.
Byl cítit mastičkou a desinfekcí, ale nějak mi to nevadilo. Jeho příjemně teplé tělo mě uklidňovalo.
Když cosi zamumlal, zvedl jsem hlavu, že se ho zeptám, co říkal, ale to on už byl v pánu.
Usnul, jako by ho do vody hodili.
Přehodil jsem přes něj ruku, přitáhl jsem se k němu blíž, a chvíli po něm ho následoval do říše snů.
Spal jsem opravdu tvrdě. Musel jsem být unavený, nebo co, ale takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal.
Probral mě až pocit, že se nějak nemůžu hnout.
V první chvíli jsem si myslel, že se na mě Leo tak namačkal. Ale pak jsem si uvědomil, že ten tlak na mě jde ze dvou stran.
Otevřel jsem oči a díval se na spícího Lea. Jenže se mi zdál nějak moc rozměrný. A až po chvilce jsem si uvědomil, že nemůže mít tak velkou hlavu, a navíc tolik vlasů.
Zvedl jsem hlavu a pak s ní nechápavě zavrtěl. K Leovi byl z druhé strany přitisknutý Dominik, a když jsem pootočil hlavu za sebe, už mi bylo jasné, proč se cítím tak stísněně, a proč je mi tak teplo. Z druhé strany se na mě nacpal Madd a nad hlavou nám ležel Tobias ve své zvířecí podobě.
Povzdechl jsem si a uložil se zpátky.
Kdo by to byl řek…
Leo
V noci mě několikrát vzbudila náhlá bolest, ale jinak jsem se vyspal překvapivě dobře.
Probudil jsem se víc až ve chvíli, kdy jsem začínal pociťovat, že je něco jinak.
Zabručel jsem a pokoušel se otočil, ale jednak jsem se nemohl pohnout, a taky se ozvaly mé žebra, až jsem vykopnul nohou a něco zasáhl.
Myslel jsem si, že je to Grigory, ale to by musel mít asi čtyři nohy, a hlavně se mi něco lepilo na záda.
Trvalo mi jen pár vteřin, než jsem zapnul unavený mozek a došlo mi, že v posteli se mnou a Grigorym, se mačkají i ostatní kluci.
A pak prý, že tahat slámku.
Ani nevím proč, ale strašně mě to rozesmálo.
Snažil jsem se smích dusit, abych kluky nevzbudil, ale třes těla nedokázal ovládnout.
Nejspíš to ale asi vypadalo, že brečím, protože se Dominik za mnou najednou pohnul, pohladil mě po zádech a políbil do vlasů.
„Promiň, Leo, bolí tě něco?“ uslyšel jsem jeho starostlivý, lehce ochraptělý hlas.
„Ne!“ škytl jsem a musel zvednout hlavu, protože jinak bych se udusil.
Tím pádem už bylo jasně slyšet a vidět, že nebrečím, ale směju se, za což jsem dostal drobný štípanec od Tobiho, který spal nad našimi hlavami ve zvířecí podobě, ale vzápětí se přeměnil do lidské.
„Vylekal jsi mě,“ zabručel Dominik, a pak si znovu lehl a přitiskl se mi na záda.
Madd, který vykoukl zpoza Grigoryho zad mě pohladil po ruce, a svým pohybem tak víc přitiskl Grigoryho na mě.
Ani jsem nad tím nepřemýšlel, přehodil jsem přes něj nohu i ruku, natiskl se na něj a zároveň jsem tak dosáhl i na Madda.
Dominik můj pohyb kopíroval, takže ze mě byla po chvilce sardinka ve změti nohou a rukou.
Ale bylo mi neskutečně dobře. Tak dobře, až jsem se toho pocitu polekal, ale než jsem stihl nad tím víc popřemýšlet, znovu jsem usnul.