Grigory
V pondělí večer jsem s dobrým pocitem zavřel složky a usmál se na rodiče.
„Tak hotovo,“ oddechl jsem si. „A snad to bude v pohodě. Zítra ještě přijde Black, takže se-“
„Pan profesor Black,“ opravila mě máma. „A v pohodě. Budeme na něho čekat.“
„Snad to dopadne dobře. Leo už je z toho dost unavený. A nejen on,“ zkoumavě jsem se na oba podíval.
Táta se jen usmál a pohladil mě po vlasech, ať se s tím netrápím.
No, snažil jsem se. Ale i tak jsem toho měl pořád plnou hlavu. Nedokázal jsem se úplně od těch myšlenek oprostit.
V úterý ráno, když jsem vstal, tak jsem se hned vydal za klukama, abych jim popřál hodně štěstí. Bylo docela brzy, ale Black měl přijít v osm, tak jsem se nechtěl nikde zbytečně zdržovat. Rozloučil jsem se s nimi před školou s tím, že na ně budeme s Leem čekat, tak ať přijdou hned, jak to budou mít za sebou.
Když jsem se přenesl před bránu, zůstal jsem stát venku a čekal.
Jenže Black nešel. Čekal jsem na něj už skoro patnáct minut, a to jsem si už říkal, že je to moc dlouho.
„Jo, tak ten už tu je,“ podíval se strážný do záznamu, když jsem ho šel poprosit, aby mi dal vědět hned, jakmile se Black objeví.
V ten moment mě přepadlo špatné tušení. Kdybych se mohl přenést, okamžitě to udělám, ale tady v zóně…
Zapnul jsem komunikátor a okamžitě dal zprávu mámě. Rychle jsem se přenesl ke škole, popadl Dominika a Madda, kteří čekali venku na lavičce, a přenesl je zpátky k výzkumáku.
Strážný jen mávl rukou, když jsem křikl, že se přijdou zapsat později, že je to teď urgentní.
Hned jsme se rozběhli do budovy, kde byl Leo, a jen jsme mohli doufat, že je všechno v pohodě.
Ten zmetek nám narušil plány tím, že přišel sám a takhle brzy, jako by se chtěl ujistit, že nebude rušen.
Leo
Nehnutě a s knedlíkem v krku jsem zíral na to, jak ke mně Black jde.
Čím blíž byl, tím větší chlad jsem z něj cítil, i přesto, že se usmíval a ve tváři se mu zračila starost.
Nevím, co mě to popadlo, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou se ve mně něco zlomilo.
Už jsem chtěl, aby to skončilo.
Chtěl jsem, aby všichni už měli klid.
Nejen já, kluci, Grigoryho rodiče, ale i všichni ti, kteří kvůli němu museli trpět.
Mimoděk jsem si vzpomněl, co Grigory říkal o kamerách a tentokrát doufal, že tu skutečně jsou.
Pokud Blacka vyprovokuju, stačí jediný důkaz a všechno skončí.
Pokud je nevinný...
Tak nejspíš skončím v tom lepším případě v ústavu nebo za mřížemi.
Ale za ukončení trápení mi to stálo.
Zadíval jsem se na Blacka a ani se nesnažil tvářit mile.
„Myslím, že té přetvářky bylo dost. Já vím, co jsi zač, a ty to o mě víš taky. Cory mi všechno řekl, když mě zavřel do toho sklepa,“ zavrčel jsem a snažil se zatvářit co nejvíc drsně, i když byla ve mně malá dušička.
Black se zarazil, ale byl to jen moment, a kdybych se nesoustředil, nejspíš bych si toho ani nevšiml.
„Pane Vince, nevím, o čem to mluvíte. Je vám špatně? Mám někoho zavolat?“ přešel až ke mně a natáhl ruku, aby se mě dotkl.
„Nech si ty kecy!“ zasyčel jsem a odsunul se na druhou stranu postele, „vím, že jsi zabil Jamieho, vím, že tehdy v noci jsi mě přepadl ty, vím o tvé schopnosti, krást sílu jiným. A mám důkaz. Právě teď to vyšetřují, protože jsem jim předal Jamieho poznámky, ve kterých bylo všechno napsané. Překvapený? Měl proti tobě dost důkazů, tak si nehraj na neviňátko!“
Hrál jsem nebezpečnou hru a pohyboval se na tenkém ledě, taky jsem samozřejmě blafoval, ale to Black nevěděl a doufal jsem, že se mi risk vyplatí.
A jak jsem poznal v následující vteřině, tak vyplatil.
Blackova tvář se stáhla do nenávistné grimasy, až jsem sebou cuknul.
„Ty malý, zasraný skrčku! Ty si myslíš, že mi můžeš vyhrožovat? Že víš všechno nejlíp? Měl jsem to s tebou skoncovat hned na začátku!“ zasyčel a hmátl po mě tak rychle, že jsem tentokrát nedokázal uhnout.
Sevřel mi v prstech triko a potáhl blíž k sobě.
Teď jsem dostal nefalšovaný strach, ale musel jsem se ovládnout.
Pokusil jsem se mu vysmeknout, skoro se mi to i podařilo, ale pak se mě dotkl...
Grigory
Doběhli jsme s klukama do budovy, a ještě jsme nebyli na ošetřovně a málem jsem se srazil s mámou.
„Black přišel dříve, než měl,“ vyhrkl jsem. Jen doufám, že je Leo v pořádku,“ zasyčel jsem polohlasně, když jsem otevíral dveře na ošetřovnu.
Ale zůstali jsme stát a jen se rozhlíželi kolem sebe.
„Není tu,“ ozval se Madd. „Kde je?“
Dominik hned vletěl na toaletu, ale i ta byla prázdná. A mě v tu chvíli strašně ztěžkl žaludek. Jako by mi do něj někdo nasypal hromadu kamení, a ještě zalil betonem.
„Zkusím najít jeho signál,“ hned otevřela máma svůj pracovní tablet.
Chvíli do něj hleděla, a pak se na nás nešťastně podívala a ukázala prstem na postel.
Doběhl jsem ho k ní a hned jsem ho popadl do ruky, jako bych chtěl vyčíst, kde se Leo nachází.
„Kamery!“ vyběhla máma z ošetřovny a snad tryskem běžela do technického.
Já se jen bezradně otočil na kluky.
„Jestli mu něco udělá, zabiju ho! A klidně se nechám zavřít do Geosu! Je mi to jedno!“ vztekle jsem zařval a rozběhl se za mámou ke kamerám.
Leo
Nestačil jsem se ani nadechnout a už jsem stál ne v pokoji, ale na trávě, a když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že stojím na nevelkém prostranství někde za výzkumným střediskem.
„Tak ty si myslíš, že máš nade mnou navrch?" stáhl mě zpátky do reality zlostný hlas.
Měl jsem pocit, že mi snad urve ruku, jak silně mě držel za zápěstí.
Pokoušel jsem se mu vyškubnout, ale na to, že vypadal jako suchar, měl docela sílu.
Když jsem se na něj zadíval, přišlo mi, že je trochu mimo, jako by čekal něco jiného, což mi vzápětí potvrdila jeho slova.
„Co jsi udělal?! Měli jsme se přenést do mého kabinetu!" zasyčel na mě, až jsem se instinktivně přikrčil.
Měl jsem strach. Fakt, že jo.
Ale čím víc jsem se na něj díval, čím víc mě škubal, abych šel s ním, tím víc ve mě rostl vztek.
To on mohl za smrt Jamieho, on mohl za smrt jiných. On mohl za to, co se v posledních dnech událo.
Musí pykat. A pokud ho teď nezastavím, možná už nebude nikdo, kdo by to dokázal.
Zařval jsem, zapřel se nohama do trávy a škubl.
Sice se mi podařilo dostat z jeho sevření, ale tím prudkým pohybem jsem ztratil rovnováhu, dosedl na zadek a Black tak získal potřebný čas k tomu, aby se ke mně zase přiblížil a tentokrát mě chytil pod krkem.
„Myslíš si, že nade mnou vyhraješ?! Nedokázal to ani tvůj povedený bratříček! Mohl mít všechno na světě, ale on ne, on si chtěl hrát na hrdinu. Idiot! Nikdo nechápe, že v tomhle světě přežijí jen nejsilnější! A to budu já! Přetvořím tenhle svět k lepšímu! A je mi jedno, koho budu muset zabít, abych svého cíle dosáhl!"
Zařval mi do obličeje a zatřepal se mou jako s hadrovou panenkou.
Ale já to skoro ani nevnímal, i když jsem sotva mohl dýchat.
To, jak mluvil, jak jednal, to bylo proti všemu, co mě Jamie učil.
Tentokrát jsem se nenechal zastrašit. Kopl jsem nohou a zarazil mu patu do břicha. A to nebylo všechno.
Ještě, než jsem dopadl na zem, aktivoval jsem obě své síly. Od Grigoryho rodičů jsem se dozvěděl, že moje nová síla funguje i jako posilovač normálních sil, proto ji můžu použít i v zóně, a proto po ní Black touží. Nejspíš jen díky tomu, že jsem se podvědomě bránil se nedokázal přenést dál než pár metrů.
A toho jsem hodlal využít. Tady, kde jsme nebyli nikomu na očích jsem mohl svou sílu použít. Black se ovšem taky nevzdával. Jenže tentokrát jsem byl rychlejší já. Země kolem nás se zachvěla a viděl jsem, jak na několika místech i pukla.
Snažil jsem se držet zpátky, ale hněv ve mě rostl. A to se mi málem stalo osudným. Nějak jsem zapomněl na to, že Black krade schopnosti druhým, a to mi teď předvedl, když po mě hodil ohnivou kouli.
Jen tak tak, jsem ji dokázal zablokovat hradbou větví, které mě obklopili.
A nejen mě, ale i Blacka, stejně jako kusy hlíny, které jsem vyrval ze země a hodil je po něm.
Grigory
Chvilku trvalo, než jsme prohlédli všechny monitory. Bylo jich tu docela dost a my nevěděli, jestli máme hledat vevnitř v areálu nebo venku mimo něj.
„Tady!“ vykřikl najednou Madd a ukázal prsten na jeden.
Neviděli jsme tam ani Lea, ani Blacka, ale zato hradbu kořenů a větví, která vyrostla z ničeho.
Na nic jsem nečekal a rozběhl se tam. Nejkratší cesta ven byla přední bránou, ale musel se oběhnout skoro celý výzkumák. Ale pro mne to bylo nejrychlejší.
Vyběhl jsem ven, aniž bych strážnému cokoliv oznámil a sotva jsem byl jednou nohou za zónou, okamžitě jsem se přenesl.
„Leo!“ zařval jsem, jen co jsem se objevil u té hradby.
„Leo, pozor! Zničím to!“ zakřičel jsem, aby mě slyšel, protože se zem stále chvěla, a všechno kolem mírně jako kdyby hřmělo a zarůstalo novými kořeny.
Napřáhl jsem ruku. Nevěděl jsem, kde Leo je, ale doufal jsem, že není mezi větvemi. Přesto jsem se soustředil jen na větve, na nic jiného…
Tiché praskání zesilovalo a já věděl, že za další setinu vteřiny tu bude oblak prachu.
„Leo! Zavři oči!“ znovu jsem zakřičel a pak už velmi silné zapraskání doprovodilo prach, který se kolem nás okamžitě vznesl.
Leo
Hradba větvoví a kořenů se kolem nás zvětšila natolik, že nás zcela oddělila od zbytku světa.
Snažil jsem se ovládnout, i přesto ve mně bublal vztek a na malý moment jsem zatoužil prostě utáhnout šlahoun kolem Blackova krku, aby už bylo po všem.
Jenže tuhle myšlenku ihned rozehnala vzpomínka na Jamieho a taky…
Grigoryho tvář.
Nesmím ho zklamat.
Kvůli mně si prošel nemilými obtížemi, učil mě, trpělivě snášel mé výkyvy nálad, když to teď pokazím zklamal bych ho.
Black ovšem jakoby viděl do mé hlavy.
„Poddej se tomu! Nekroť svou sílu! Je součástí tebe! Ať to všichni vidí!“ zakřičel na mě.
„Ne! Není to správné!“ odpověděl jsem a na okamžik ztratil koncentraci, a další ohnivá koule, kterou po mě hodil se mi otřela o paži, protože jsem ji pozdě zablokoval.
Ucítil jsem spáleninu a vyhrkly mi slzy, ale nesměl jsem polevit.
Black byl silnější a zkušenější, věděl jsem, že se mi ho nejspíš nepodaří držet dlouho, a taky jsem hlavně netušil, co to udělá se mnou a s tímhle místem, když to budu protahovat.
Jediná výhoda byla, že už mě tak příšerně nebolela hlava a byl jsem sám sebou.
„Vzdej to! Nemáš šanci! Když ji nechceš tak, tak já si tu sílu vezmu a využiji ji lépe!“ zařval na mě znovu a nejspíš se rozhodl přejít do finálního útoku.
V ten moment jsem ale uslyšel nějaký křik, praskání větví a teprve až další slova dolehla k mým uším natolik, že jsem se na ně dokázal soustředit.
Grigory…
Můj milovaný Grigory…
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.
Věřil jsem mu.
Víc než komukoliv jinému, víc než sám sobě…
Grigory
I když se kolem nás roznesl hustý oblak prachu, najednou se zvedl nad nás a pak se roznesl do všech stran, jako by mu to někdo poručil.
Už jsem chtěl běžet za Leem, ale v tu chvíli jsem se otočil na Blacka.
Stál asi metr před Leem s rukou nataženou nad hlavou a jen se škodolibě usmíval.
„Tohle na mě nestačí, ale… S touhle tvojí silou budu o krok blíž ke svému cíli!“ najednou vykřikl a rozběhl se proti mně, jako by ho Leo ani nezajímal.
Chtěl jsem se přenést, ale to už byl u mě. Ani jsem nepostřehl, že se přenesl. Čekal jsem, že doběhne, ale ne tohle.
„Ty zlodějský hajzle!“ zařval jsem na něho já.
Byla to otázka mrknutí oka, kdy se ke mně přiblížila jeho ruka a chtěl mě chytit pod krkem. Ale v tu samou chvíli, snad instinktivně, jsem se po jeho ruce ohnal.
„Nebudeš mi krást sílu!“ křikl jsem na něho.
Moje ruka se otřela o jeho prsty a Black najednou zařval bolestí a skončil na kolenou, pevně si svírajíc svou pravou ruku. Kolem nás se neslo jen pár malých obláčků do červena zbarveného prachu, a na zem pod Blackovy nohy skapávala krev.
Roztřásl jsem se, když mi došlo, co jsem udělal. Nikdy jsem to nepoužil proti živému tvorovi. Zkoušel jsem to pouze na zdechlinách. Ale tohle…
Šokovaně jsem hleděl na jeho pravou ruku, na konce prstů, z kterých zůstaly jen cáry a trčící zbytky kostí.
Najednou jsem zapomněl na svůj vztek a zachvátil mě nepříjemný pocit, který sevřel mé vnitřnosti.
Leo
To, co nastalo potom, asi nejspíš nikdo z nás netušil.
Otevřel jsem oči ve chvíli, kdy Black byl téměř na dosah ruky, ale vzápětí svou pozornost obrátil na Grigoryho. Chtěl jsem ho varovat, pomoct mu, ale ve chvíli, kdy Black zařval a svezl se na kolena, jsem se na moment zarazil.
A nejen já.
Nikdy bych to Grigorymu nevyčítal, věděl jsem, že to neudělal úmyslně, jenže Grigory to nejspíš viděl jinak.
„Grigory!“ vykřikl jsem a pokusil se ho probrat z transu.
Black skučel na zemi, takže jsem předpokládal, že je aspoň na chvilku ze hry.
To, že jsem ho podcenil stejně jako nejspíš i Grigory, jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem se k nim rozeběhl.
Black se najednou prudce napřímil, popadl Grigoryho a přitáhl si ho k sobě.
Otočil se čelem ke mně s vítězoslavným šklebem a jeho ruka...
Byla naprosto v pořádku!
Svíral Grigoryho pod krkem, tiskl ho k sobě a druhou rukou mu bránil v jakémkoliv pohybu.
„Tak, chlapečku. Mysleli jste si, že na mě můžete vyzrát? Jestli nechceš, aby tady tvůj boyfriend přišel o všechnu sílu, protože právě teď to z něj cucám jako lahodný nektar, tak půjdeš ke mně a dobrovolně mi dáš svou. A můžu tě ujistit, že to z něj vycucnu jako malinu, a pak neudrží ani lžičku v ruce. Tak nedělej blbosti a aspoň pro jednou nám všem udělej laskavost,“ zašklebil se na mě.
Já stál jako solný sloup a nedokázal se na chvilku ani pohnout.
Můj Grigory…
„Pusť ho!“ zaječel jsem, když jsem se konečně vzpamatoval.
Všechno se ve mně sevřelo.
Přišel jsem o bratra nemůžu přijít o dalšího milovaného člověka.
A pak jsem instinktivně udělal něco, co nejspíš ani Black netušil.
Rozeběhl jsem se k těm dvěma, těch pár metrů překonal snad rychleji, než kdyby se Grigory přenesl a napřáhl se.
„Pusť, kurva, mého kluka!“ zařval jsem na celé kolo, a pak má pěst dopadla na Blackův obličej tak silně, až jsem slyšel zřetelné křupnutí kostí a jemu odletěla hlava dozadu.
Aby udržel rovnováhu povolil sevření, čehož jsem využil, vytrhl mu Grigoryho z náruče, přitiskl ho na sebe, a pak vykopl nohou a zasáhl Blacka silně do rozkroku.
Než se skácel na zem, přistála mu má pěst znovu v obličeji, než jsem byl aspoň částečně spokojený a mohl se s Grigorym dostat dál.
„Mě si klidně udělej, co chceš, ale na mého kluka nebudeš těma špinavýma prackama sahat,“ zaprskal jsem na něj ještě a ochranářsky si před Grigoryho stoupl.
Grigory
Byl jsem tak v šoku, že jsem nebyl schopen pohybu. Nikdy jsem nikomu neublížil, i když jsem měl takovou sílu. Nikdy jsem ji nechtěl použít proto, abych někoho zranil.
I když jsem předtím křičel, že Blacka zabiju vlastníma rukama, někde v hloubi duše jsem věděl, že jsou to jen planá slova. Jen výhružky, které jsem zařval jen ze vzteku.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy jsem ucítil silný stisk na krku.
Překvapeně jsem zamrkal a pak se snažil nadechnout. Ale dusil mě. Chrčel jsem a nebyl jsem schopen zvednout ani ruku.
Cítil jsem, jak se se mnou něco děje. Jak postupně slábnu a dělají se mi mžitky před očima.
Posbíral jsem poslední zbytky sil a chtěl se vytrhnout a přenést aspoň kousek dál od Blacka. Ale ani to nešlo…
Jako by mě někdo omráčil, paralyzoval, nebyl jsem schopen ničeho.
Jen ztěžka jsem natáhl ruku k Leovi, jako bych se ho chtěl chytit. Moje oči se protočily a poslední, co jsem viděl, byl Leo a Madd s Dominikem, kteří přibíhali k nám.
Chtěl jsem vykřiknout, aby sem nechodili, aby všichni utekli, ale jen jsem zachrčel, když náhle tlak na můj krk povolil, ale ve chvíli, kdy se mé tělo snad samo pohnulo dopředu a já dopadl na něco příjemně teplého a měkkého, jsem zcela propadl černém, a tichému bezvědomí.
Leo
Byl jsem připravený znovu zaútočit, ale ve chvíli, kdy se Black zase postavil na nohy se vedle mě najednou objevil zadýchaný Madd a Dominik.
„Zatracení spratci!“ zavyl nenávistně Black a najednou byl pryč.
Nechápavě jsem zamrkal a chtěl se rozhlédnout kolem, ale v ten moment jsem zavadil o Grigoryho, kterého jsem předtím položil na zem.
Když největší adrenalin opadl, najednou jsem si uvědomil, co se stalo.
Klesl jsem na kolena a sevřel Grigoryho, abych si ho stáhl do náruče.
Byl tak bledý a skoro nedýchal.
„Prosím… Grigory…“ vzlykl jsem.
„Leo! Leo!“
Až po chvíli jsem si uvědomil, že na mě někdo mluví a třese se mnou.
„Musíš se nechat ošetřit. Oba se musíte nechat ošetřit,“ mluvil na mě Dominik klidným hlasem, i když bylo vidět, že je otřesený.
„Nic mi není!“ vykřikl jsem a setřásl jeho ruku.
V tu chvíli doběhli i Grigoryho rodiče.
Když jsem je viděl, vidět strach jejich tvářích, všechno se ve mně sevřelo.
„Prosím…“ vzlykl jsem, „prosím…“
„Pomůžeme mu, bude v pořádku, ale musíš ho pustit, Leo, a sám se nechat ošetřit,“ promluvila na mě Grigoryho máma a natáhla ruku,
„Ne! Já jsem v pořádku! Grigory… on… Black… chtěl ho zabít…“ vzlykl jsem a křečovitěji Grigoryho sevřel.
„Když Grigoryho nepustíš, nedokážu mu pomoct, no tak, Leo,“ mluvila na mě dál konejšivým hlasem.
Jenže já se strašně bál.
Bál jsem se, že když teď Grigoryho pustím, už ho nikdy neuvidím.
„Leo, bude to v pořádku,“ upoutal mou pozornost Grigoryho táta.
Otočil jsem k němu hlavu, ale nestačil jsem ani promluvit, když mě něco štíplo do paže.
Prudce jsem otočil hlavu a poslední, co jsem viděl, než se mi zatmělo před očima, byla jehla a omluvný výraz Grigoryho mámy.
Grigory
Kdysi jsem jako dítě četl staré pohádky. V jedné z nich bylo něco o kovářích, kteří kdysi ručně kovali meče, vyráběli různé věci ze železa, a taky o permonících, kteří kutali v dolech.
A teď jsem měl pocit, že tyhle postavičky z pohádek si u mě daly dostaveníčko. Vlezli mi do hlavy, a tam kutali a kovali, třískali do kovadlin, do mé hlavy, tak silně, že mě ta bolest probrala.
Zamrčel jsem a jednou rukou se chytil za hlavu.
Už jen ten pohyb ruky byl zvláštní. Měl jsem ruku strašně těžkou, jako by mi na ni přivázali dvaceti kilové závaží.
Stáhl jsem obočí a znovu zaskučel, když silná bolest hlavy neustávala a ruka se mi svezla na postel.
V tu chvíli mi došlo, že vlastně ležím v posteli a neměl jsem ani tušení, jak jsem se do ní dostal, a jestli jsem doma, nebo na koleji, nebo kde vlastně.
I přes neustávající bolest jsem se pokusil otevřít oči.
Jen malou škvírku a se zaskučením jsem oči zase hned zavřel. Zkusil jsem to několikrát. Několikrát jsem i zamrkal, než jsem je mohl konečně otevřít úplně.
Nemohl jsem se hned kolem sebe rozhlédnout. Bylo tu najednou moc světla, až mě to na moment oslepilo.
„Do prdele,“ zachraptěl jsem polohlasně a zkusil se převrátit na bok, s myšlenkou, že by to snad mohlo být lepší.
Ale ani to se mi moc nevedlo. Prostě to bylo celé divné. Byl jsem jak zalitý do betonu, ale aspoň se mi na další pokus už povedlo pořádně se rozhlédnout kolem sebe, i přesto, že jsem měl všechno stále rozmlžené.
Leo
Když jsem se probral, ležel jsem na posteli v, prakticky už svém pokoji, ve výzkumáku.
Pomalu se mi všechno pozvolna vracelo a já si na moment pomyslel, že to byl všechno jen zlý sen.
Jenže to, že to byla skutečnost jsem zjistil hned vzápětí, když se ozvala bolest z popálené ruky, kterou jsem teď měl celou ovázanou.
„Jak ti je, Leo?“
Až teprve teď jsem si uvědomil, že v pokoji je se mnou někdo další.
Pootočil jsem hlavu a zamžoural na Madda.
Okamžitě, jako když do mě střelí jsem se posadil na posteli a začal zmatkovat.
„Grigory!“ vykřikl jsem a snažil se vyhrabat z peřin.
„Kde je? Musím ho vidět… musím…“ konečně se mi podařilo shodit tu pitomou peřinu a seskočit na zem.
„Leo, uklidni se, Goro-“
„Kde je?!“ skoro jsem zaječel a sevřel Maddovu paži.
„A co Black? A ostatní? Jsou všichni v pořádku?“
„Black utekl. Grigoryho rodiče a Dominik jako svědek teď mluví s vyšetřovateli. Goro je v pokoji naproti. Měl namále, ale bude v pořádku, jen potřebuje odpočívat.“
Málem se mi úlevou zastavilo srdce, když jsem ta slova slyšel.
„Musím ho vidět,“ zadíval jsem se prosebně na Madda, který to nakonec vzdal, povzdechl si a zvedl se ze židle, aby mi pomohl, protože jsem měl ještě trochu nejistou chůzi.
„Děkuju…“ otočil jsem se na něj a pohladil ho po tváři, když mě dovedl ke dveřím pokoje, kde ležel Grigory.
Madd se jen usmál, kývl hlavou a postrčil mě dopředu.
S tlukoucím srdcem jsem vešel dovnitř sedl si na židli ke Grigoryho posteli a zadíval se na něj.
Bylo vidět, že má nejspíš bolesti, a to mi trhalo srdce.
Už jsem chtěl natáhnout ruku, když se najednou Grigory začal probírat.
Se zatajeným dechem jsem vyskočil na nohy a naklonil se nad postel, abych v případě potřeby Grigorymu mohl hned pomoct.
Když konečně otevřel pořádně oči a natočil hlavu ke mně, nevydržel jsem to a naplno se rozbulel.
Zvedl jsem ruku a pohladil Grigoryho po tváři.
O vteřinu později jsem Grigoryho jemně hladil a líbal, máčel ho svými slzami a vzlykal.
„Myslel jsem… bál jsem se… moc jsem se… bál… že tě ztratím…“
Grigory
No, jak se to vezme, úplně v pohodě nejsem, ale spraví se to.
Když jsem pohledem přelétl pokoj, došlo mi, kde jsem a hned jsem si i vzpomněl, co se vlastně stalo.
Když jsem pootočil hlavu, můj pohled se setkal s jiným.
V tu chvíli jako by se mi hodně ulevilo, a ani jsem netušil proč.
Ale přemohl jsem se, zvedl jsem ruku a dotkl se té tváře, vlhké od slz.
„Jsem… v pohodě…“ zašeptal jsem ochraptělým hlasem. „Jsi v… pořádku? Neudělal ti… nic? Bál jsem… se… o tebe…“
Chtěl jsem si Lea přitáhnout k sobě, ale moje ruka se jen svezla po jeho tváři a dopadla zpátky na postel.
„Nejspíš jsem… přibral… jsem strašně těžký…“ pokusil jsem se o úsměv.
Pootočil jsem hlavu, když se kousek vedle ozvalo tiché odkašlání, jak chtěl na sebe někdo upoutat pozornost.
„Madde… Kde… Jste v pohodě? Kde je Black? Zastavili jste ho?“
„Bohužel utekl. Nestihli jsme to. Už jsou tu vyšetřovatelé. Máme svoji verzi, ve které tvoje a ani Leova schopnost nefiguruje. Na kamerách to je sice vidět, ale je to všechno nejasné. Není poznat, kdo co udělal. Takže jsme to nechali přitom, že to všechno byla Blackova práce,“ přitáhl si Madd židli blíž k posteli a posadil se na ni.
„Hele, tebe a Lea dneska vyslýchat nebudou, tvoje máma, jako ošetřující lékařka to zakázala. Prý minimálně do zítra. Takže bude ještě čas to všechno v klidu probrat, než přijdou i za vámi. Hlavně se dejte oba do pořádku. Pěkně jsi nás vyděsil,“ položil Leovi ruku na hlavu, aby ho trochu uklidnil.
„Nebreč, Leo…“ konečně se mi znovu povedlo zvednout ruku a znovu ho pohladit. „Zavolejte mámu, není mi dobře…“
Cítil jsem se pořád pod psa, a tak jsem už ani neskrýval, že je mi blbě. Pořád jsem měl pocit, jako by mi někdo přidal pár desítek kilo navíc, všechno mě bolelo a o hlavě ani nemluvím.
„Stačí mi nějaký prášek… na hlavu…“ zavřel jsem aspoň na chvíli oči, abych si ulevil od bolesti.
A když moje ruka spadla znovu na postel, našel jsem Leovu a stiskl ji, jak jen to šlo, abych cítil jeho přítomnost, která mě tolik uklidňovala.
Leo
Vidět Grigoryho v tomhle stavu, pro mě bylo jako noční můra.
Pořád dokola jsem si opakoval, jestli se něco nedalo udělat jinak.
I přes protesty Grigoryho mámy jsem se přestěhoval na jeho pokoj. Spíš do křesla, ze kterého jsem se skoro nehnul.
Když Grigoryho máma přišla, aby mu ulevila od bolesti, zaběhl jsem si do pokoje pro deku a nějaké věci, protože jsem prostě nehodlal Grigoryho spustit z očí.
Strávil jsem u jeho lůžka zbytek dne, i ten následující, krmil ho, pomohl mu na záchod, opláchnout se, hlídal jsem jeho spánek a kdykoliv se mi něco nezdálo, volal jsem Grigoryho mámu, která mi pokaždé řekla, že je v pořádku, a i když jsem ji tím nejspíš už otravoval, nemohl jsem si pomoct. Dokonce jsem i vyháněl kluky, když se přišli na Grigoryho podívat a zdálo se mi, že už jsou u něj dlouho. sice brblali, ale já je vždycky nekompromisně vyhodil s tím, že Grigory musí odpočívat a nabírat sílu.
Skoro jsem nespal, ale bylo mi to jedno. Druhý den přišli vyšetřovatelé, strávili se mnou asi hodinu, protože Grigory ještě nebyl schopný vypovídat, ale nejspíš byli spokojení, protože se moje verze shodovala s tou od ostatních.
Jen ta hodina, kdy jsem nebyl u Grigoryho pro mě byla utrpení.
Ale už ten následující den bylo vidět, že se jeho stav přece jen lepší. Skoro mou pomoc nepotřeboval a ani jeho mámu už jsem nevolal každou hodinu, ale každé dvě hodiny.
Ale únava nakonec dostihla i mě. Sotva Grigory usnul, naklonil jsem se, abych ho políbil a vzal jeho ruku do své. Ani jsem netušil jak a kdy, ale když jsem se posadil zpátky do křesla, najednou mi začala padat hlava, dokud se nedotkla postele a v ten moment jsem nevěděl o světě.
Grigory
Měl jsem pocit, jako by mi někdo ty dva dny ukradl.
Dopoledne fofr s Blackem, a pak už jen skoro pořád spánek. Byl jsem fakt mimo, ale možná za to mohly i léky, když nepočítám to, co se mnou udělal Black.
Začínal jsem uvažovat, že proti Blackovi snad není ochrana. No, možná by Madd mohl. Nebo někdo, kdo má podobné schopnosti jako Madd. Může útočit na dálku, a přitom má jistotu, že se ho Black nedotkne, když ho stihne chytit do své pasti.
Taky jsem to naznačil mámě, aby se o tom zmínila vyšetřovatelům. Buď budou muset být zakuklení od hlavy až k patě, nebo pak něco takového jako Madd. Třeba by ho mohli požádat o pomoc, ale je to hodně riskantní.
Leo se z mého pokoje skoro ani nehnul. Nakonec máma rezignovala a nechala ho tam.
Co se mi nelíbilo, byla ta zavázaná ruka. Ale neměl jsem ani kdy se zeptat, co mu Black udělal. Jen jsem viděl obvaz na jeho paži a bylo mi z toho tak všelijak.
Ve středu večer jsem usnul bez večeře. Nestihli ji ani donést a byl jsem v pánu. A tak nebylo divu, že mě pak probudil v noci hlad.
Když jsem otevřel oči, byla skoro tma, jen nad dveřmi svítilo tlumené světlo a vedle postele modře blikaly monitorovací přístroje. Ale naštěstí jsem na ně už nebyl napojený, tak jsem se rozhodl vstát, zajít si konečně sám na záchod a pak někde něco ulovit k snědku.
Jen co jsem se pohnul, došlo mi, že je něco jinak. V první chvíli jsme se lekl, že jsem zas v tom stavu, co den předtím, protože jsem se moc nemohl pohnout. Ale když jsem se pořádně podíval, musel jsem se usmát.
Do boku mě tlačila Leova hlava a horní část jeho těla, jak usnul v sedě, a moji ruku držel ve své.
„Leo,“ opatrně jsem na něho promluvil a pohladil ho.
Nechtěl jsem ho budit, nejraději bych ho vzal do náruče a odnesl na postel. Ale nebyl jsem si jistý, jestli bych to byl schopen už zvládnout.
„Leo, potřebuji na záchod,“ víc jsem se k němu skrčil a políbil ho do vlasů. „A mám děsný hlad, a ty by sis měl lehnout do postele…“
Leo
Měl jsem dojem, že spím asi tak pět minut, když mě někdo začal budit.
V první moment jsem zamručel a trochu se zamračil.
Postupně mi ale začalo docházet kde a s kým jsem, takže jsem se prudce zvedl, a pak skoro skočil na Grigoryho.
„Jsi v pořádku? Mám zavolat mámu? Je ti něco?“ začal jsem ho starostlivě prohlížet, když mi došla jeho slova, které jsem v polospánku slyšel.
„Vyděsil jsi mě,“ trochu jsem se odtáhl a oddechl si, pak jsem ale oddělal peřinu, aby mohl Grigory slézt z postele a bedlivě ho sledoval.
„Zvládneš to sám? Zajdu ti zatím pro jídlo. Doprovodím tě na záchod, ale kdybys nemohl, tak tam na mě počkáš a já tě odvedu zpátky sem.“
Co na tom, že záchod byl jen dva metry skoro hned vedle postele. I to, mohlo být pro Grigoryho namáhavé. A kromě toho, teď bylo na mě, abych se o něj postaral.
Když jsem usoudil, že se zvládne vyčurat a umýt sám, odběhl jsem pro jídlo.
Za ty dva dny jsem tu byl skoro už jako doma, takže už mě nikdo ani nezastavoval a na nic se neptal, když jsem vtrhl do jídelny, kde část noční směny právě odpočívala, naložil na ten největší tác, co jsem našel, tolik jídla, kolik se tam vešlo, přidal čaj, džus i čistou vodu, a pak se s nákladem vydal zpátky.
Nakonec mi pomohl jeden výzkumník, protože mě popálená ruka stále bolela a nedokázal jsem v ní držet nic těžkého, a když jsme vešli do pokoje, Grigory už ležel na posteli.
Poděkoval jsem za pomoc, a pak už přisunul jídlo blíž, aby se Grigory mohl najíst.
Měl jsem pořád tendenci mu pomáhat, urovnával mu peřinu i polštář a pořád ho sledoval.
Za ty dva dny jsme toho spolu moc nenamluvili, protože Grigory většinou spal, a když už jsem mluvil, tak spíš to byly jen otázky ohledně toho, jak mu je.
Když Grigory dojedl, odložil jsem tác, na kterém ještě asi polovina zůstala, znovu mu upravil postel, a pak si za ním vlezl.
„Nebudu spát jinde!“ řekl jsem trucovitě a založil si ruce na hrudi. „Buď s tebou, nebo v křesle u postele, ale nehnu se od tebe ani na krok!“
Grigory
Tak, tak jsem stihl uhnout, když se Leo prudce zvedl. A hned se staral jako dobrá ženuška.
„Je mi o hodně lépe,“ několikrát jsem ho ujistil a byl rád, že už mi nemusel asistovat při čurání.
Když se pak vrátil z jídelny zpátky, měl jsem pocit, že jim tam vybral všechny zásoby, kolik toho bylo naležené na tácu.
Ale hlad jsem měl pořádný, tak jsem se do toho s chutí pustil. Bavilo mě, jak mě Leo nestále pozoroval a hlídal, a měl snahu mi pomoct. Ale byl statečný a vydržel to.
Co už nevydržel, tak bylo spaní. Nacpal se mi do postele, a mě bylo hned jasné, že ho z ní už nedostanu. A, ani to nemusel říkat. A v křesle jsem ho rozhodně nechtěl nechat spát.
Sice mi už bylo vážně o dost lépe, ale sem tam ještě byly dozvuky, nebo se mi mírně zatočila hlava. Ale nebylo to tak strašné, abych nezvládl spaní s Leem v jedné posteli.
O něco jsem si ho přitáhl blíž k sobě a věnoval mu polibek.
„Chtěl jsem ti pomoct, ale nakonec jsem jen přidělal starosti ostatním,“ mírně jsme stáhl obočí.
Potřeboval jsem to říct, protože to bylo něco, co mě tížilo ve chvílích, kdy jsem zrovna nespal.
„Omlouvám se. Je pravda, že Black je vážně silný, ale kdybych se nezasekl… Selhal jsem. Utrhl jsem mu prsty a ten pohled nikdy nezapomenu. Teď je z něho kvůli mně mrzák. Ale… Nikdy jsem nikomu živému takhle svou silou neublížil a to mě… No, nebyl to příjemný pocit, i když to byl nepřítel. Nejspíš nejsem takový silák, jak sis představoval, když mě dokázalo zastavit něco takového…“
Leo
Byl jsem rád, když Grigory neprotestoval a ihned se uvelebil vedle něj, kdyby si to náhodou chtěl ještě rozmyslet a poslat mě spát na jinou postel.
Věděl jsem, že ještě není úplně v pořádku, takže jsem se na něj moc netlačil, abych mu neublížil, a i přes svá slova jsem byl připraven okamžitě z postele odejít, kdyby se Grigorymu přitížilo.
Nechal jsem se políbit a pohodlně se uvelebil, když Grigory promluvil.
Tentokrát jsem to byl já, kdo stáhl obočí, zvedl se na loktech a sevřel Grigoryho tvář se svých dlaních.
„Takhle nemluv! Jsi nejsilnější kluk, co znám! Můj názor na tebe se nezměnil. Naopak! Miluju tě víc a víc, a potom všem jsem si uvědomil, že i kdybys ode mne jednoho dne odešel, nikdy na tebe nezapomenu, protože ty jsi jeden z milionu a takového jako ty, bych už nenašel. Navíc… Zase jsi zachránil ty mě, kdybys nepřišel…“ na moment jsem se odmlčel a uhnul pohledem.
Kdyby nepřišel podlehl bych Blackovým slovům? Nejspíš ne, ale… Byl silný a uměl to.
Spíš by mě zabil, ale rozhodně věděl, jak na mě, aby mě rozhodil.
„Každopádně,“ znovu jsem se na Grigoryho zadíval, „Black není mrzák. Má schopnost regenerace. Ať už je to jeho nebo vypůjčená, ale téměř vzápětí se mu ruka uzdravila, a pak… pak…“
Oči se mi zalili při vzpomínce na to, co se stalo potom.
„Vzal tě jako štít proti mně. Vydíral mě. Řekl… řekl, že ti neublíží, kdy mu dám svou sílu… on…“ polkl jsem vzlyk a zamrkal, abych zahnal slzy.
„Nikdy bych ti nevyčetl, pokud bys mu ublížil, ani to, že jsi se zarazil. To, že tě to zaskočilo aspoň svědčí o tom, že máš šlechetné srdce, jsi laskavý a hodný. Takového jsem si tě zamiloval a nehodlám to měnit. Takže se tím netrap, ano? Na deprese, hysterické scény a problémy jsem tu já,“ konečně jsem se trochu pousmál, pak Grigoryho pohladil a vtiskl mu lehký polibek na rty.
Grigory
Netrap se tím. Ono se to lehko řekne…
Ale na tom, co Leo řekl, něco bylo, tak jsem se trochu uklidnil a uvolnil.
Znovu jsem si v duchu přehrál, co se vlastně stalo. Na kamerách bylo vidět, jak se zvedla hradba větví a kořenů a oba je schovala. Co se dělo potom uvnitř, to nebylo vidět. Když jsem zničil hrabu, stál jsem v místě za ní, kde kamera neviděla. A naštěstí tím, že všechno ostatní bylo tak rychlé, a byli jsme „dobře“ natočeni, nebylo ani poznat, kdo co udělal.
Neumím si přestavit, co by se stalo, kdybych tu hradbu rozbil a našel bych Lea zraněného nebo nedej bože, mrtvého. Nejspíš by to byla chvíle, kdy bych ani nelitoval toho, že bych Blackovi ublížil.
„Trápí mě to, že Black okopíroval moji schopnost. I tu druhou. Tomu jsem prostě už nedokázal zabránit, a zvlášť když viděl, co umím. Teď je dvakrát tolik nebezpečný, protože může jen dotekem kohokoliv zabít. Zvlášť, když ji neumí dobře ovládat,“ nervózně jsem mlaskl, a pak jsem se zadíval na Leovu ruku.
Přejel jsem opatrně prsty po obvaze a mírně se zamračil.
„Co to máš? To ti udělal on?“
Leo
Nevím, jestli jsem Grigoryho přesvědčil.
I když trochu povolil své napětí, věděl jsem, že někdo jako on se tím nejspíš ještě bude nějakou dobu trápit.
Povzdechl jsem si, když Grigory začal mluvit o schopnostech. Měl pravdu, Black byl teď nebezpečnější než kdy dřív.
„Obávám se, že se mu podařilo vzít i moji schopnost, ale nedokáže ji ovládat. Otázkou zůstává, kolik jich teď má a kolik jich dokáže použít. Vyšetřovatelé mi toho moc neřekli, ale podle všeho už po něm vyhlásili pátrání a prohlásili ho za extrémně nebezpečného. Vypadá to, že ho začali víc vyšetřovat a našli proti němu i nějaké důkazy, takže nejspíš teď budou mít plné ruce práce s ním.“
Byl jsem za to i rád, protože jsem tak s Grigorym byl aspoň v bezpečí, co se našich schopností týkalo.
Když Grigory přejel prsty po mém obvaze, vzal jsem jeho ruku do své a přitiskl na ně své rty.
„To nic. Zmátl mě, rozhodil, a pak využil mé slabosti. Popálil mě, ale není to tak strašné. Důležitější je teď tvůj stav, aby ses ty dal do pořádku. Nedokážu si ani představit, co bych udělal, kdyby ti vážně ublížil nebo… tě zabil…“ povzdechl jsem si, a pak si znovu pohodlně lehl a trochu se přitiskl na Grigoryho.
Grigory
Když Leo řekl, že po Blackovi vyhlásili pátrání, a že ho prohlásili za extrémně nebezpečného, v duchu jsem si oddechl.
Ne, kvůli tomu, že je teď vážně nebezpečný dvakrát tolik, ale proto, že Black nebude ve škole, proto, že se budeme teď držet zpátky. A já tak nebudu mít strach o Lea a ani o kluky, protože už Blackovi došlo, že se v tom angažujeme všichni, když tam přiběhl Madd a Dominik.
„Tak hlavně, že ti neudělal nic horšího. Spálenina se zahojí, a když tak řekneme tomu kamarádovi od Tobiho, aby ti s tím pomohl, aby ti nezůstaly nějaké škaredé jizvy. Od spálenin jizvy jsou pěkně blbé. To potom bývají i problémy, kdybys chtěl jít na sluníčko. No… Máma říkala, že ještě pár dní, a měl bych být se svými schopnostmi úplně v pohodě. No, zatím budu muset všude šlapat pěšky nebo jezdit vlakem,“ povzdechl jsem si.
„Ale víš co? Nevadí mi to, aspoň se budeme moct spolu více procházet,“ přitáhl jsem se ještě blíž k Leovi a zabořil jsem nos do jeho vlasů. „Jsem moc rád, že jsi v pohodě. Miluji tě.“
Zkusil jsem Blacka hodit za hlavu aspoň pro tuto chvíli. Opravdu jsem byl rád, že se Leovi nestalo nic horšího. Nejspíš bych si to vyčítal do konce života.
Ale pro tuhle chvíli jsem na to už nechtěl myslet.
„Závěrečku mám už hotovou. Konzultaci od Blacka už nedostanu, a vlastně ji ani nepotřebuji. Táta se na to díval, a říkal, že je to perfektní. Takže, co se týká školy, mám padla až do nového semestru. A, jak nám bude lépe a skončíš se školou i ty, tak se můžeme vydat ke tvé tetě a strejdovi. A možná bys jim mohl dát vědět dopředu, aby pak nebyli překvapeni, co jim to tam vedeš. Už se vážně těším na to volno, a až odsud vypadneme.“
I přesto, že jsem se cítil opravdu o mnoho lépe, stejně na mě začal znovu útočit spánek.
Nebo za to mohl i Leo.
Bylo mi moc dobře, když takhle ležel vedle mne a já cítil jeho teplo a klid, jeho vůni…
Pomalu se mi začaly zavírat oči, a vím, že jsem chtěl ještě něco říct, ale stihl jsem jen otevřít pusu, nadechnout se a pak… usnout.