Leo
Myslel jsem, že mi ani neodpoví.
Neměl jsem vůbec pojem o čase, připadalo mi to jako hodiny, než mě ten kluk pustil a kousek poodstoupil.
„Můj mistr chce svět udělat lepším. Jenže k tomu potřebuje sílu. Velkou sílu. Se sílou přichází moc. A tak hledal někoho, kdo tu sílu bude mít. Už léta ji hledá, má speciální zařízení, které mu u každého člověka ukáže index síly, aniž by to ten člověk vůbec tušil. Párkrát už na několik takových narazil, ale nakonec to byla slepá ulička,“ nevzrušeně pokrčil rameny, jako by jen mluvil o počasí, jenže mě to v tu chvíli začalo pomalu docházet.
„Ukradl jim… sílu a zabil...je...“ zachrčel jsem.
„Byla to jejich chyba! Nechápali ho! Jen si ji chtěl půjčit!“ rozzuřil se zase a přiskočil ke mně.
Myslím, že už jsem ty rány ani nevnímal, jak otupělé tělo jsem měl.
„Můj… bratr…“ zachrčel jsem.
Jediná moje myšlenka teď byla na to, abych se konečně dozvěděl pravdu.
„Když přišel, mistr hned pocítil, že je jiný než ostatní. Myslel si, že je to ten, na kterého čeká. Zasvětil mě do svého plánu, protože věděl, že bych pro něj udělal cokoliv. Jenže ten tvůj povedený bratříček byl nehorší ze všech! Začal čmuchat kolem a ohrožovat mého mistra spolu s tím svým…“ odplivl si na zem a znovu sevřel mé vlasy.
„Nakonec se zjistilo, že je to špatná stopa. Zase. Mistr byl velice zklamán. A tvůj bratříček? Neměl strkat pracky tam, kam neměl!“
Po jeho slovech jsem škubl hlavou dozadu, vysmekl se mu, a dokonce se mi podařilo ho kousnout.
„Můj… bratr… nesaháte mu… ani… po kotníky…“ zasípal jsem po spršce ran, které mi zase uštědřil.
Už jsem nedokázal udržet ani otevřené oči, ale chtěl jsem vědět ještě jednu věc.
„Proč… já…?“
„Mistr zjistil, že má sourozence. A dovtípil se, že by odraz té síly, co viděl, mohl pocházet od něj. Jenže ať tě hledal, jak chtěl, nedařilo se mu to. A pak jsi nastoupil na tuhle školu. Hned jsi vzbudil podezření, i když mistr neměl jasný důkaz a riskovat už nic nechtěl. Musel si být stoprocentně jistý. Jenže ty jsi se spřáhl s těma… s těma… kreténama, a bylo čím dál těžší se k tobě dostat. Mistr chtěl, abych tě sledoval. Udělal jsem to pro něj, jenže on pak mluvil čím dál víc jen o tobě, a na mě kašle! Víš, jaký je to pocit?!“
Jeho slova jsem vnímal jen napůl, a dokonce i jeho křik už šel mimo mě.
Když mě znovu polil ledovou vodou, jen jsem sebou škubl, ale zůstal bezvládně viset v provazech, jak mi docházela čím dál víc síla, i když jsem se chtěl bránit aspoň slovně.
Grigory
Běželi jsme za Tobim a pozorně ho sledovali. Každou jeho reakci, která by naznačila, že by mohl Lea najít.
A ta na sebe dlouho nenechala čekat. Najednou se zastavil, vrátil se o pár kroků zpátky, a pak s čenichem u země vyrazil vpřed. A tentokrát najisto.
Mířil rovnou do jednoho nepoužívaného objektu, který vypadal, že se každou chvíli zřítí.
Už nám bylo jedno, jestli nás někdo uslyší nebo ne, prostě jsme vběhli dovnitř a rovnou za Tobim, který neomylně běžel do suterénu. A pak se zastavil u jedněch dveří a upřeně na ně hleděl.
Napadlo mě, že bych se přenesl, ale netušil jsem, jak to na druhé straně vypadá. Pokud otevřeme dveře, může se cokoliv stát, i kdyby tam Tobi vběhl jako první a zaútočil by na „nepřítele“.
Moment překvapení…
To všechno mi blesklo hlavou během vteřiny, než jsme doběhli k Tobimu.
„Madde, připrav se a dobře se dívej. Tobi, ty taky pozorně sleduj ale odstup,“ zašeptal jsem tiše, a pak jsem přiložil ruku na dveře.
Jediné, co jsem věděl jistě, že hned za dveřmi Leo ani ten druhý určitě nebudou, aby neblokovali východ.
Zaměřil jsem se na metrovou vzdálenost ode dveří a pak jsem přiložil ruku. Ozvalo se typické zapraskání a dveře se rozletěly na prach.
Okamžitě jsem chtěl vběhnout dovnitř, ale v tu chvíli se prach rozvířil a něco se o mně otřelo.
„Běžte po něm!“ křiknul jsem na kluky a vletěl jsem do místnosti.
Skoro se mi zastavilo srdce, když jsem uviděl Lea. Dvěma kroky jsem byl u něj. Dopadl jsem na kolena a rychle se snažil rozvázat provazy. Nemohl jsem použít svou sílu, mohl bych Leovi urvat ruce nebo nohy, mohl bych ho zmrzačit na celý život, nebo v horším případě zabít.
„Vydrž, Leo, už to bude,“ jednou rukou jsem ho pohladil po potlučené tváři, a hned se zase vrátil k rozvazování.
Štěkot Tobiho z venku jsem vnímal spíš už jen okrajově. I to, jak Madd zakřičel na Sama, aby uhnul, nebo ho smete i s ním…
Nezajímalo mě teď, co se děje venku. Chtěl jsem odsud Lea dostat co nejdříve. Vzít ho odsud pryč…
Leo
Můj dech se spíš podobal sípání a začínal jsem ztrácet vědomí.
Měl jsem ještě tolik otázek, ale nedokázal jsem je zformulovat.
„Hej!“ uslyšel jsem jako by vzdáleně a něco mě zaštípalo na tváři, ale já už skoro nedokázal ani zvednout hlavu.
„Nezkoušej se mi tu omdlít! Ještě jsem s tebou neskončil! Musíš být při vědomí, aby si mistr mohl vzít tvou sílu! Slyšíš?!“
Já slyšel, ale tělo mě neposlouchalo.
„Ničeho… nedosáhneš…“ zamumlal jsem.
Co chtěl říct, jsem se ale už nedozvěděl, protože jsem najednou ucítil ránu, ucítil jsem vítr a několik povědomých hlasů. Můj věznitel sprostě zaklel, a pak mi najednou zmizel před očima.
Než mi došlo, co se vlastně stalo, ten povědomý hlas byl Grigoryho a ozval se tak blízko.
Vzlykl jsem.
Jestli je to sen, tak ho nechci.
Uslyšel jsem štěkot, další křik, ucítil na tváři dlaň, i když jsem sebou napřed podvědomě ucukl.
Pomalu mi začínalo docházet, že se mi to opravdu nezdá, a Grigory skutečně přede mnou klečí a snaží se mě rozvázat.
„Chtěl… jsem… tě… pře-překvapit… na-naučil… jsem se… pla-plava… plavat…“ vyrážel jsem sebe zdánlivě nesouvisle.
Když mi rozvázal ruce, přepadl jsem dopředu a hlava mi dopadla na Grigoryho hruď.
Jeho vůně, to, že je tady, to, že pro mě přišel...
Tělo se mi roztřáslo a já zaúpěl.
„Milu-“
Grigory
Zachytil jsem Lea na poslední chvíli. Jen na moment jsem ho přidržel, ale pak jsem ho musel pustit a rozvázat mu ještě nohy.
„Už je dobře… všechno bude v pořádku… taky tě miluji…“ šeptal jsem roztřeseným hlasem, když jsem rozvazoval poslední uzly.
Jakmile byl volný, už jsem neváhal, a i s ním se přenesl před budovu. Objevili jsme se těsně vedle Madda, který se teď plně soustředil, a ani to s ním nehlo, když jsme se o něj skoro opřeli.
Tobi zuřivě štěkal a pobíhal kolem něčeho, co nebylo pořádně vidět. Jen voda v divném tvaru se držela kousek nad zemí.
„Máš smůlu! Dematerializovat se můžeš, ale vodou neprojdeš! Není to pevné skupenství, tak se můžeš snažit, jak chceš. Jestli ses dobře učil základní chemii, tak je ti jasné, že v atmosferickém tlaku kapalná voda tuhne v led při třiceti dvou stupních Farenheita, a to za předpokladu, že nebude obsahovat další látky, které mrznutí zabrání! Klidně zůstaň neviditelný, nic ti to nepomůže!“
Kousek dál právě dobíhal Dominik. Jakmile ho Madd uviděl, stáhl vodu i se zajatcem dolů k zemi. Dominik hned přiskočil a hmatem hned zjišťoval, kde má dotyčný hlavu a kde oči. Viděl jsem, jak dvěma prsty potlačil na jedno místo a zaslechl jsem bolestivé zaúpění z ničeho. Ale Dominik zřejmě našel, co potřeboval. Zadíval se pod prsty a druhou ruku položil o kousek výš.
A jeho snažení mělo úspěch…
Najednou se vzduch jako by zavlnil, a před námi, v Maddově vodním vězení, se ukázala pravá podoba únosce.
Byl to on.
Cory Draven…
„Proč jste Lea unesli! Proč je tady! Kde je Black!“ vyběhl Sam, ale Tobi, který se už proměnil do lidské podoby, ho stáhl zpátky, aby Dominikovi nezavazel.
Zatímco oni zpracovávali Coryho, já hned zapnul komunikátor a volal mámě. Jen jsem ji v rychlosti sdělil, že budu potřebovat lékařské ošetření pro Lea, ale taky, že potřebuji, aby přišli oba dva i s tátou. Sdělil jsem jim ještě, co se stalo, aby věděli, co si mají vzít s sebou.
„Tobi! Same!“ křikl jsem na ně konečně už i já.
Když ke mně kluci doběhli, předal jsem jim Lea, aby ho pohlídali.
„Přivedu naše. Pomůžou nám se o to postarat. Tohle sami řešit nemůžeme,“ zamračil jsem se, když chtěl Sam protestovat.
„Jinak to nejde! Pochop to!“ zvýšil jsem o něco hlas, jak jsem byl nervózní.
Chtěl jsem, aby byl Leo co nejdříve ošetřen, a všechno tohle mě jen zdržovalo.
„Hned jsem zpátky, vydrž ještě chvilinku, ano?“ opatrně jsem uložil Lea do trávy, sklonil se nad ním a políbil ho na čelo.
Hned na to jsem zmizel, abych se objevil před výzkumákem, kde jsem netrpělivě čekal, až se objeví naši. Na můj vkus to trvalo dlouho. Pro mne byla každá vteřina jako minuta, a každá minuta jako hodina. A tak, když se asi po pěti minutách objevili s celou výbavou, okamžitě jsem je popadl a přenesl rychle zpátky za klukama.
Leo
Přišlo mi, jako bych zavřel oči a hned je zase otevřel. Jen okolí se změnilo.
Najednou jsem slyšel několik hlasů naráz, mohl se nadechnout čerstvého vzduchu a cítil blízko sebe Grigoryho.
Nechtělo se mi ho pouštět, ale pak jsem ležel v trávě a snažil se nebrečet, když Grigory najednou zmizel.
„Je to moje vina,“ ozvalo se vedle mě, a když jsem otočil hlavu uviděl jsem Sama, jak klečí vedle mě a tváří se zkroušeně.
„Ne-e…“ zachrčel jsem a zavrtěl hlavou.
Uviděl jsem i Tobiho, který byl nahý nejspíš proto, že ještě před chvilkou byl ve své zvířecí podobě.
„Je… mi… zi-zima…“ vykoktal jsem ze sebe a trochu se roztřásl.
Tobi nelenil a okamžitě mi přinesl své oblečení. Protože jsem nebyl ve stavu, kdybych si ho mohl obléknout, jen ho přese mě přehodili.
Chyběl mi Grigory. Tak strašně moc, že mi srdce málem puklo.
Kam odešel?
„Gri-Grigory? Gri… gory?“ začal jsem zase natahovat a panicky se rozhlížel kolem sebe.
„Jen klid. Šel pro své rodiče. Hned tu bude. Neboj…“ snažil se mě uklidnit Sam, ale já ho skoro neposlouchal.
„Chtěl jsem… mu uká-ukázat… jak pla-vu… umím to… už… to umím… pla-plavat… chtěl jsem… aby… aby na… mě… byl… hr-hrdý… chtěl jsem… ho… po-potěšit…“ vzlykl jsem, a i navzdory letnímu počasí a oblečení se znovu roztřásl.
Grigory
„Jsem na tebe pyšný, že ses naučil plavat. Ukážeš mi to hned, jak budeš v pořádku,“ zaslechl jsem poslední Leova slova, když jsme dorazili.
Klekl jsem si na zem vedle Lea a pohladil ho po vlasech, zatímco máma si klekla z druhé strany hned začala Lea kontrolovat. Jen se mračila a vrtěla hlavou, a asi dvakrát zalétla pohledem ke Corymu, který ležel bezvládně na zemi.
„Co s ním je?“ zeptala se, když skenovala Leovo tělo, aby zjistila, zda nemá něco zlomené.
„Dominik ho uspal. Jinak se nedalo. Ale… No, má dvě schopnosti, proto ho Madd drží. Mohl by se probrat a hned zmizet. A my bychom ho potom těžko naháněli. Jen, protože tu byl Tobi, který ho vyčenichal, tak jsem ho mohl chytit a zastavit,“ podíval se i Sam směrem ke Corymu.
„Proč Lea unesl?“ padla další otázka.
V tuhle chvíli ve mně zatlo. Nevěděl jsem, co mámě odpovědět. Nejlepší asi bude aspoň chvíli mlžit.
„Vlastně ani nevíme. Ale možná to řekl Leovi, jen nevím, jestli nám to teď bude schopen říct,“ zadíval jsem se raději na Lea, protože lhát mámě nebo tátovi mi nedělalo dobře.
„Jen vím, že mlel něco o Blackovi,“ povzdechl jsem si.
„Jo, a vypadal u toho jak magor. Jak kdyby to neměl v hlavě v pořádku,“ zakroutil hlavou i Tobi.
Byl jsem rád, že i oni mlčeli. Pokud to řekneme rodičům, tak to nejdříve budeme muset dobře promyslet. Já bych jim to nejraději řekl, ale pořád je tu riziko, že by nám to zatrhli a Blacka obvinili. A pak by mohl nastat problém.
Ale na druhou stranu… Máma s tátou jsou velice chytří. Určitě by vymysleli plán, jak to udělat, aniž by ohrozili kohokoliv z nás nebo sebe. Nebo takový, kdy by naše tajemství mohlo zůstat nevyzrazeno.
Ale v tuhle chvíli jsem neměl sílu tolik nad tím přemýšlet, tak bylo nejlepší s tím počkat.
Zatímco máma ošetřovala Lea, táta už klečel vedle Coryho, a něco se bavil s Dominikem.
Pak táta vytáhl stejnou čelenku, jakou měl Leo při tréninku, chvilku ji přetáčel v ruce, něco s ní pošachoval, a pak ji Corymu nasadil na hlavu.
I jeho tělo pak celé projel scannerem. Jen trochu jiným, než měla máma. A když v určité chvíli začal blikat a ukazovat nějaká čísla, táta jen kroutil hlavou.
„Musím ho spoutat a nasadit mu náramek,“ zamračil se ještě víc.
Během další minuty měl Cory nasazený náramek i pouta a Madd ho konečně mohl pustit.
Leo
Docela slyšitelně jsem si oddechl, když se Grigory najednou vedle mě objevil a s ním i jeho máma.
Neměl jsem ale ani sílu na to, abych ji odpovídal na otázky a kluci to vyřešili za mě.
Byl jsem ze všeho strašně unavený a chtěl jsem už, aby to skončilo. Už jsem věděl, co se Jamiemu stalo a nechtěl jsem ohrozit i ostatní. Hlavně kluky, kteří zase riskovali kvůli mně, a taky Grigoryho rodiče.
„Chtěl bych… chtěl bych… aby to už… sko-skončilo,“ zamumlal jsem a zadíval se na Grigoryho.
Nebyl jsem už schopný udržet oči otevřené, i když na mě někdo pořád mluvil a na něco se mě ptal.
Chtěl jsem prostě jen zavřít oči, a na všechno zapomenout.
Měl jsem si dát větší pozor.
Neměl jsem jít do bazénu sám.
Měl jsem to říct aspoň Samovi.
Nebo jsem se mohl víc bránit.
Až se tohle dozví Black budou všichni v nebezpečí.
„Mu-musím… ode… odejít ze… ško-školy…“ zachrčel jsem z posledních sil, než kolem mě všechno utichlo a zčernalo.
Grigory
Napjatě jsem poslouchal Lea. Netušil jsem, nakolik je schopný vnímat to, co říká.
„Leo!“ vykřikl jsem, když najednou odpadl.
„To nic. Jen usnul. Píchla jsem mu sedativa. Normálně bych ho poslala do nemocnice. Ale vzhledem k tomu, co má Leo za schopnosti, ho vezmu k nám. Ale máte nám co vysvětlovat. Tohle není jen tak obyčejný výbuch nekontrolovatelného hněvu,“ dodala máma vyčítavě a při posledních slovech se otočila na Coryho.
Pravda. Tohle jen tak neuhrajeme do autu. Začíná nám to přerůstat přes hlavu.
„Odvedeme oba k nám, a chci, abyste tam přišli všichni. Tohle už není jen tak nějaká klukovina. Musím to nahlásit, ať se vám to líbí nebo ne. Takže si dobře rozmyslete, co nám řeknete,“ dodala ještě dosti přísně, a pak se podívala na hodinky. „Za půl hodiny máš zkoušku. Měl bys nás odnést a pak byste měli jít do školy. Po zkoušce všichni přijdete ke mně. Nahlásím vás na bráně. Yuri, jak jsi na tom?“
Máma se konečně zvedla, a ještě nám ukázala, abychom naložili Lea na nosítka, která se hned na to vznesla do vzduchu. Zašla se podívat za tátou a taky zamračeně zakroutila hlavou.
„Všichni se dáte do pořádku a půjdete na zkoušky. Pokud mi někdo nahlásí nějaký problém, tak nechtějte vědět, jak se budu zlobit! Počkáte tu na Grigoriho. Přenese nás a pak přijde pro vás!“
Jen výjimečně vídávám mámu v tomhle rozpoložení.
Mluvila přísně a mírně naštvaně. Bylo ji, stejně jako tátovi, jasné, že se tu děje něco vážného.
S povzdechem jsem vstal, a jako prvního jsem přenesl tátu a Coryho, což bylo urgentnější, kdyby se ten zmetek náhodou probral. Bylo důležité, aby byl co nejdříve pod zámkem. Pak jsem se vrátil pro mámu a Lea, u brány jsem ho ještě jednou pohladil a políbil na tvář, a pak už jsem se jen díval, jak s ním máma vchází do areálu výzkumáku, aby ho hned umístila na ošetřovnu.
„Tak jdeme. Nesmíme zameškat zkoušky, vzbudili bychom moc velké podezření, kdybychom je vynechali všichni,“ vrátil jsem se pro kluky a postupně nás přenesl na kolej, abychom se mohli dát do pucu a vrátit se do školy.
Leo
Když jsem se znovu probral, ležel jsem na měkké posteli, a poté, co jsem se rozhlédl kolem, zjistil jsem, že ležím ve výzkumáku na ošetřovně.
Když jsem se zadíval na hodiny, došlo mi, že kluci už by měli mít těsně po zkouškách.
Strašně mě to mrzelo, protože jsem chtěl být u toho a s Grigorym to oslavit.
„Přijdou sem hned, jak budou mít po zkouškách. Máte, co vysvětlovat,“ ozval se vedle mě přísný hlas Grigoryho mámy, až jsem sebou škubnul.
Když mě ale viděla, její výraz o malinko povolil.
„Prosím… nezlobte se na Grigoryho. Nemůže za to… to všechno já… je to moje vina. Ponesu následky sám…“ zachrčel jsem a snažil se posadit na posteli.
„O tom, kdo ponese následky rozhodnu já s manželem. Kluci, zatracení, uvědomujete si vůbec, co se mohlo stát?“
Grigoryho máma měla právo být naštvaná, a to ještě netušila celou pravdu.
Sklopil jsem pohled, a po tvářích se mi svezly slzy.
„No tak. Něco vymyslíme. Jen už žádné lhaní, ano?“ uslyšel jsem, jak si povzdechla, a pak mě pohladila po vlasech.
Zvedl jsem hlavu, a když jsem se zadíval do její laskavé tváře, i když s trochu staženým obočím a vráskou na čele, prostě mi to nedalo a vrhl jsem se jí kolem pasu.
Zabořil jsem tvář do její hrudi a rozbrečel se.
Strašně mi chyběla mámina náruč. I když se mi ji teta snažila nahradit, nikdy jsem nepoznal to skutečné mateřské objetí.
A Grigoryho máma to nejspíš vycítila, protože mě pevně objala, hladila po vlasech a nechala mě, ať ji soplím na její bílý plášť.
Grigory
Museli jsme si opravdu pospíšit, ale hlavně se uklidnit. Hrozilo totiž, že minimálně dva z nás by z rozčílení mohli zkoušky totálně posrat. Na koleji jsme se rychle jen opláchli a oblékli do čistého, a pak jsem nás už přenesl do školy.
Ještě jsme si stihli říct, že nikomu ani muk, a o tom, co se stalo, se nebudeme ve škole vůbec bavit, a pak jsme se rozprchli každý ke své zkušební komisi.
Bylo to šílený. Pořád jsem byl nervózní, protože mi vlastně máma ani neřekla, jak na tom Leo je. Navíc jsem byl unavený, a ke všemu jsem dostal i hlad, protože jsme vzhledem k událostem, nestihli ani poobědvat. Tak když jsem měl pauzu mezi zkouškami, zaběhl jsem aspoň do automatu a koupil si proteinovou tyčinku a láhev vody.
A když mi skončila i poslední zkouška, unavený jsem se zhroutil na lavičku před školou a čekal, až dorazí kluci. Trvalo to ještě další půlhodinu, než jsme se všichni sešli.
I když z nás nikdo neskákal nadšením, nakonec jsme všichni prošli a nikdo z nás nebude muset zkoušky opakovat.
Ani jsme nemuseli nikdo nic říkat, a bylo jasné, že jsme všichni mysleli na stejnou věc.
„Necháme rozhodnutí na Leovi, nic lepšího mě vážně nenapadá. Ani nevíme, jestli už Leo mámě a tátovi něco neřekl. Neměli jsme ani čas se domluvit. Ale víte co? Byl bych radši, kdyby to naši věděli. Tohle už je dost na hraně, přerůstá nám to přes hlavu, a nechci, aby se někomu z nás něco stalo. Nezapomeňte, že už pár studentů zemřelo…“ vyslovil jsem nahlas to, na co, podle jejich reakcí, kluci mysleli také.
Když postupně přikývli na souhlas, oddychl jsem si. Nechtěl jsem za nikoho rozhodovat. Bylo to vždy o domluvě.
Postupně jsem nás přenesl k bráně výzkumáku. Než jsem se vrátil podruhé, kluci už stihli projít kontrolou, a my vzápětí vešli po nich. Mířili jsme na ošetřovnu, a všichni do jednoho jsme vypadali, jako by nám někdo napráskal.
„Jestli se budeme takhle tvářit, bude to naprd, tak se přestaňte aspoň mračit,“ ozval se Tobi, nahodil mírný úsměv a po zaklepání otevřel dveře na ošetřovnu, abychom mohli vejít.
Leo
Grigoryho mámu jsem pustil ve chvíli, kdy dovnitř vešli kluci.
Trochu jsem se zastyděl, ale nakonec jsem dostal kapesník, abych se mohl pořádně vysmrkat.
„Nechám vás tu chvilku o samotě, ale za deset minut se vrátím, a vy si dobře promyslete, co mi řeknete,“ otočila se na kluky, a pak vyšla z pokoje.
„Jak ti je? Vyděsil jsi nás,“ přisedl si ke mně Madd a chytil mě za ruku.
Přinášelo to vzpomínky, ale najednou, jako by si uvědomil, že už je všechno jinak, odkašlal si a uvolnil místo Grigorymu.
Přesto si ale stoupl z druhé strany a nepřestával mě sledovat.
Mrkl jsem na Tobiho, ale ten se tvářil neutrálně.
„Kdybys nebyl ve stavu, v jakém jsi, asi bych ti plesknul. Co jsme říkali o tom, že nemáš nikde chodit sám? Omlouvá tě taky jedině to, že tohle jsme nečekali ani my, a přimluvil se za tebe Sam. Pozdravuje tě, a jak bude mít po škole, tak se zastaví,“ zabručel Dominik a stoupl si k nohám postele.
„Omlouvám se…“ zamumlal jsem a přisunul se blíž ke Grigorymu. „Víte, přemýšlel jsem nad tím, a pokud by vám to nevadilo, rád bych Grigoryho rodičům všechno řekl. Už takhle kvůli mně všichni riskujete víc než dost, a tohle už nikdo z nás utajit nedokáže. On… byl jako šílený… myslel jsem… myslel jsem, že mě zabije…“
Zabořil jsem obličej do Grigoryho hrudi a sevřel v prstech jeho košili.
Grigory
Leo vypadal uplakaně. Nejspíš z toho měl trauma, nebo co. Rozhodně mu lehko nebylo, ať už to bylo tím nepříjemným zážitkem, nebo tím, na co všechno musel teď myslet.
Chtěl jsem už k němu dojít, ale předběhl mě Madd. Na moment jsem stáhnul obočí, ale pak jsem si řekl, že nebudu vyšilovat. Vždyť má o něj stejnou starost jako já a jako ostatní. Ale jakmile si to Madd uvědomil a uvolnil mi místo, hned jsem k Leovi přisedl a objal ho.
Nechal jsem Dominika, aby roli naštvaného tentokrát převzal za mě. Nějak jsem neměl sílu mu cokoliv říkat. Byl jsem z toho všeho tak nějak unavený.
„Jsi si tím jistý?“ chytl jsem Lea za ramena a oddálil ho od sebe, abych se mu mohl podívat do očí. „Riskuješ tím, že se všechno prozradí. Že už nebudeš moct zjistit pravdu o Blackovi. Ale na druhou stranu… Máme všichni pocit, že tohle je nad naše síly, a že to nejspíš sami nezvládneme.“
Znovu jsem si přitáhl Lea blíž, pohladil ho po zádech a políbil ho do vlasů.
„Ať už se rozhodneš jakkoliv, budeme stát za tebou. Všichni. Takže, pokud to našim chceš říct, zajdu pro ně, ať to máme za sebou.“
Leo
„Chci, aby to už skončilo. Tohle si nikdo z vás nezaslouží. Já jsem vás do toho zatáhl. Teď už nejde jen o mě,“ zamumlal jsem do Grigoryho trika.
Ať už to bylo, jak chtělo, i když jsem sem šel s úplně jinými úmysly, teď jsem rozhodně nechtěl, aby kvůli mně někdo trpěl.
Když kluci souhlasili, Grigory odběhl pro rodiče a já se pohodlněji posadil.
Byl jsem strašně nervózní a zhoršilo se to, když se Grigory vrátil.
Několikrát jsem se zakoktal, ale nakonec mě Grigoryho máma uklidnila.
Bez přerušení jsem jim pak pověděl všechno od bratrovy smrti, až po vzkaz, který mě zavedl až sem. Řekl jsem jim o Jamieho podezření, o jeho poznámkách, o Samovi, o tom mém přepadení, o Blackově zájmu, o jeho rozhovoru s neznámým klukem, až jsem se dostal k dnešnímu dni.
Bylo pro mě trochu těžší o tom mluvit, vlastně o tom, co mi řekl nevěděli ani kluci, ale v podstatě jsem jim nejspíš zodpověděl na všechny otázky.
„I když o něm mluvil jen jako o 'mistrovi', myslím si, že není pochyb o tom, koho měl na mysli,“ dokončil jsem a unaveně si povzdechl. „Vím, že jsou to vážná obvinění, i proto jsme s tím za vámi nešli dřív, abyste neměli nějaké potíže, ale teď…“
Zhluboka jsem se nadechl, abych nabral znovu odvahu.
„Mrzí mě to. Je to všechno moje vina a chci sám nést následky. Vím, že to budete muset nahlásit, jen z toho vynechte kluky. Snažili se mi jen pomoct. Nemůžou za to,“ prosebně jsem se na Grigoryho rodiče zadíval.
Grigory
Měl jsem obavy z toho, jak se máma s tátou budou na tyhle informace tvářit.
A podle toho, jak se tvářili kluci, tak oni nejspíš taky.
Napjatě jsme čekali, až se máma ozve.
Chvilku bylo ticho, a nervozita doslova sálala z každého z nás. Mohla by se klidně i krájet, jak byla hmatatelná. A tak, když promluvila, všichni do jednoho jsme sebou trhli.
„Nemůžu říct, že jsem z toho nadšená. A nemůžu říct, že se nezlobím,“ začala a my hned svorně sklonili hlavy. „Musíme si to dobře promyslet. Jak říkal Leo, je to vážné obvinění, a kdyby se ukázalo jako mylné, byl by z toho jen malér a zbytečné problémy. Ale… Něco na tom podle mne bude.“
Máma se postavila k oknu a na moment se zahleděla ven. Táta začal přecházet po ošetřovně a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. On mluvil málo, ale za to vždycky k věci. Vždy si nejdříve dobře promyslel všechny pro a proti, a teprve potom vyslovil svůj názor nebo návrh.
„Už jednou jsem se tě, Grigory, ptala, jaké má Black schopnosti, a ty jsi mi říkal, že není registrovaný s žádnou. Ale myslíme si, že nějakou má a tají to. Naše skeny to ukázaly. Musíme si dobře promyslet, co teď uděláme. A taky… Času moc nemáme. Už jen to, že jsem hned nenahlásila ten únos, budu muset nějak vysvětlit. Takže žádné zdržování, máme deset minut na to, abych to ohlásila. Takže teď si vyslechnete Yuriho, a dobře si zapamatujete, co dělat a co říkat.“
Máma pokynula tátovi, aby začal mluvit. Pozorně jsme ho všichni poslouchali a jen se zeptali na pár doplňujících otázek.
„Je potřeba, abyste to ještě řekli Samuelovi. Stejně s ním potřebuji mluvit, tak pro něj, Grigory, zajdi hned. Byl u toho únosu, takže vyšetřovatelé budou chtít mluvit i s ním. A nebylo by dobré, kdyby se vaše výpovědi rozcházely. A taky potřebujeme vědět, co všechno o Blackovi zjistil, a budu potřebovat všechny poznámky od tvého bratra, Leo,“ ukončil nakonec naši poradu táta.
„Takže, já to jdu nahlásit, a ty zajdi pro Sama,“ drcla do mě máma. „Než přijdou vyšetřovatelé, tak to bude trvat přibližně půl hodiny, pokud nemají něco urgentnějšího. Takže žádné zdržování a běž. Vy kluci počkáte tady.“
Hned jsem se zvedl a spěchal jsem za bránu, abych se mohl přenést. Dominik Samovi už volal, takže na mě bude čekat.
Leo
Nebylo zbytí. Museli to vědět a právem z toho nadšení nebyli.
Jenže kdo mohl vědět, že se to takhle vyvine?
A přesně jak Grigoryho máma předpověděla, za necelou hodinku přišli vyšetřovatelé i ke mně.
Kluci už odešli, spíš je Grigoryho máma poslala zpátky na kolej.
Grigory mi sice slíbil, že se za mnou přijde co nejdříve podívat, protože jsem měl ve výzkumáku strávit minimálně pět dní, jednak proto, abych byl v bezpečí, a taky proto, aby sedělo všechno podle hlášení Grigoryho táty.
Když jsem ležel zase v prázdném pokoji, všechno to na mě padlo, a já si uvědomil, že jsem se ani nezeptal kluků, jak dopadli při zkouškách.
A přitom to měl být tak skvělý den.
Do očí mi zase vstoupily slzy a sotva jsem se vysmrkal, přivedla Grigoryho máma vyšetřovatele.
Byl jsem unavený a bolelo mě celé tělo, přesto trvalo skoro hodinu, než byli spokojeni s mými odpověďmi a odešli.
Řekl jsem přesně to, na čem jsme se domluvili.
Prostě mě unesl s tím, že žárlil na to, jakou péči mi věnuje profesor Black a oháněl se jeho jménem.
Nebyl by první student, kterému hráblo z učení, takže to vypadalo, že mi i věří, zvláště, když jsem měl podporu v Grigoryho rodičích, kteří vyšetřovatelům ukázali výsledky svého šetření.
Z těch pár slov, co jsem pochytil mi došlo, že toho kluka odvezou a nevypadalo to pro něj dobře.
Nebylo mi ho líto.
To, co dělal, dělal vědomě. Sice se nechal zblbnout, ale byl dospělý, a vražda?
Ta se nedá omluvit ničím.
Když všechno zase utichlo, položil jsem se do peřin a skoro usnul, když mi Grigoryho máma přinesla večeři a donutila mě aspoň něco sníst.
Řekla mi, že to vypadá nadějně, ale i tak se zlobí, že jsme jim to neřekli hned.
Znovu jsem se jí omluvil a nejspíš odpadl ještě dřív, než odešla.
Grigory
Vůbec se mi od Lea nechtělo odcházet. Ale bylo to nutné právě kvůli vyšetřovatelům, aby s ním mohli mluvit o samotě.
Slíbil jsem mu, že přijdu hned, jak to bude možné. Myslel jsem, že se vrátím ještě později večer, a přespím tam, ale sotva jsme s klukama povečeřeli, už nám klepali na dveře agenti.
Stalo se přesně to, co jsme předpokládali. Vzhledem k tomu, že jsme u toho únosu byli všichni, tak chtěli mluvit s každým zvlášť.
Jak jsme věděli, že je Leo v problémech?
Měl být na koleji a nebyl a dlouho se neozval.
Jak jsme ho našli?
Leo stihl zapnout nouzový signál, než mu Cory sebral komunikátor. A my ho pak hledali podle něho.
Jak jsme věděli, ve které budově je, když byl komunikátor venku?
Ha, ha. Máme mezi sebou toho nejlepšího stopaře.
Jak se vám ho podařilo chytnout, když byl neviditelný?
Opět pohled na Tobiho, a taky Madda. Ti dva jsou prostě sehraná dvojka.
A těch otázek byla spousta a spousta.
Než jsme se postupně dostali zpátky na pokoj, byly skoro dvě hodiny ráno a my byli tak utahaní, že jsme se nikdo ani neosprchoval, a hned jsme padli do postele.
Jen jsem Leovi poslal zprávu s přáním dobré noci, a že druhý den přijdu, hned jak se vrátím z knihovny.
V sobotu jsme všichni do jednoho vypadali jako bychom flámovali celou noc. Ale Dominik, který snad jako jediný byl nejčilejší, uvařil silné kafe a se Samem pak nachystali pořádnou snídani.
„Jdu do knihovny,“ zvedl jsem se po jídle. „Musím si tam něco najít ohledně závěrečky.“
„Půjdu s tebou, v úterý mám další zkoušky a chci se ještě na něco podívat,“ zvedl se i Tobi.
„No, já taky mám zkoušky v úterý, nebylo by špatné se taky ještě na něco mrknout,“ odložil Sam hrnek.
A tak jsme se tam nakonec vypravili všichni, protože Dominik a Madd nechtěli nechat své drahé polovičky bez dozoru.
Leo
V noci mě probrala zpráva od Grigoryho. Jen jsem si povzdechl a víc se zachumlal pod peřinu.
Proč jsem měl najednou takovou depresi?
Věděl jsem, že Grigory má taky nějaké své povinnosti, ale sobecky jsem si přál, aby teď byl jen se mnou.
Když jsem znovu usnul, podobalo se to spíš noční můře, takže jsem nakonec z toho spaní moc neměl.
Ráno mě přišla Grigoryho máma zkontrolovat a poptat se, jak se cítím.
Popravdě jsem jí řekl, že mě ani netrápí tak fyzická bolest, jako něco jiného.
Jen se smutně usmála a pohladila mě po vlasech.
Zdálo se, že její naštvanost už ustoupila a spíš to nahradily starosti.
Znovu a znovu jsem se jí omlouval, až mě lehce plácla a důrazně mě upozornila, že jestli se ještě jednou omluvím, tak se nezná.
Po snídani, kterou mi přinesla, jsem se mohl pomalu projít po chodbě, i když vzhledem ke zraněným chodidlům, jsem ušel sotva pár metrů, než jsem zase s úlevou zapadl do postele.
Neustále jsem pokukoval po hodinkách a připadalo mi to jako věčnost, když Grigory stále nepřicházel.
Nakonec jsem si na komunikátoru, který mi byl vrácen, otevřel nějaké učení, ale po chvilce ho vyměnil za knížku.
Grigory
V knihovně bylo docela dost studentů, i přesto, že byla sobota dopoledne. Bylo poznat, že jsou zkoušky, a kdo mohl, tak se snažil ještě dohnat to, co se nenaučil doteď.
Posadili jsme se k jedinému volnému stolu, blíž ke dveřím.
Nechtěli jsme se dlouho zdržovat, tak jsme se hned ponořili do práce. Já jsem si tentokrát dělal poznámky ručně i proto, abych si to lépe zapamatoval.
Byl jsem tak v polovině práce, když jsem koutkem oka zahlédl pohyb na chodbě.
„Hned jsem tady,“ popadl jsem své poznámky a vyběhl jsme na chodbu.
„Pane pro-“ chtěl jsem zavolat na Blacka, který právě prošel a byl ještě na chodbě.
Ale zarazil jsem se uprostřed slova.
Stál kousek od svého kabinetu a o něčem mluvil s dalšími dvěma pány. A podle toho, jak se chovali, šlo nejspíš o vyšetřovatele.
„Říkám vám, že nemám ani tušení, o čem pan Draven mluvil,“ mračil se na ně a evidentně se mu do nějakého hovoru s nimi moc nechtělo.
Jen dobrý pozorovatel mohl vidět, že je mírně nervózní.
Sklonil jsem hlavu ke svým poznámkám a šel pomalu k nim. Pročítal jsem si to, co jsem napsal, ale celou dobu jsem se snažil zaslechnout o čem mluví.
„Promiňte, nedíval jsem se na cestu,“ omluvil jsem se, když jsem vrazil do jednoho z vyšetřovatelů. „Pane profesore, právě jdu za vámi. Chtěl jsem se s vámi domluvit, a poprosit o radu, jak pokračovat ve své závěrečné práci. Mám dvě varianty a nevím, pro kterou se rozhodnout. Ale nechci rušit, vidím, že máte důležitý rozhovor.“
„To je v pořádku, pánové jsou už na odchodu,“ usmál se na mě Black, evidentně spokojený, že jsme je přerušil.
„Ještě máme pár otázek. Bylo nám řečeno, že máte ke studentům víc než profesní vztah,“ výmluvně se vyšetřovatel na mě podíval.
Hm, tak to mě docela dopálilo. Já a Black? S tímhle člověkem bych nejraději ani nemluvil, natož, abych s ním měl jiný vztah.
„Promiňte, že vám do toho vstupuji. Ale konzultace o víkendech na závěr semestrů jsou běžné. Pan Black je jeden z mála profesorů, kteří vycházejí studentům vstříc i ve svém volném čase a vždycky se jednalo pouze o konzultace ke studiu. Nikdy v tom nic jiného nebylo. Docela mě ten váš pohled urazil,“ zamračil jsem se na vyšetřovatele. „Nikdy jsem ani neslyšel od nikoho, že by se pan Black o něco na někoho pokoušel. Jsou to lživá obvinění, a já na jeho místě bych si stěžoval. Beztak to řekl někdo, kdo má problémy s učením, nebo někdo, kdo na pana Blacka žárlí.“
„Jo, to můžeme potvrdit,“ ozvalo se najednou za námi skoro sborově.
Kromě kluků se kousek od naší skupinky zastavilo ještě pár studentů, které zaujal můj mírně zvýšený a rozčílený hlas. A to nám nahrálo do karet.
Leo
Po nějaké době mě začala nudit i ta knížka.
Grigory stále nešel, až jsem se bál, že se na mě naštval, Grigoryho máma na mě neměla taky moc času, což jsem chápal vzhledem k probíhajícímu vyšetřování, neměl jsem ani možnost se pořádně projít, a tak jsem se zase utápěl v pochmurných myšlenkách.
Nejspíš jsem na chvilku i zadřímnul, protože mě tentokrát vzbudil Grigoryho táta, který mi přinesl oběd.
I on vypadal, že toho má nad hlavu a byla na něm vidět únava, i když už se nejspíš nezlobil.
Znovu mi ale připomněl naši zodpovědnost i to, do jakého rizika jsme se pouštěli, ale ani on nechtěl slyšet omluvu, jen ujištění, že od teď už neuděláme žádnou další hloupost.
Po obědě jsem dostal chuť se pořádně vysprchovat, tak jsem vyfasoval křeslo, protože nejbližší sprcha byla v patře nade mnou a na konci chodby, a pak s ujištěním, že určitě trefím a dám na sebe pozor, jsem vyrazil.