Leo
Ten náramek byl vážně krásný. To, co mě na něm na první pohled zaujalo bylo, že vypadal jako dvě liány stromů do sebe propletené. Samozřejmě v tenčím provedení. Byl ze stříbra, a i když se mi málem podlomily kolena pod cenou, už jsem byl rozhodnutý, že ho koupím. Prodavačka mě ujistila, že je pánský, a hned mi navrhla, ať si ho zkusím. Když jsem řekl, že není pro mě, dodala, že pokud by neseděl, není problém ho vrátit a domluvit se na přesnou velikost.
Ale i tak jsem si myslel, že bude pasovat, jen jsem doufal, že se bude líbit.
Bohužel jsem tím ztratil hodně času, a když jsem mrkl na hodinky, s hrůzou jsem si uvědomil, že už je poledne.
Jak nejrychleji to šlo, doběhl jsem na stanoviště taxíků, naskládal nákup do auta a řekl řidiči, kam mě má odvést.
Jízda byla krátká, přesto mi připadalo, že mi trvá skoro celou věčnost, než jsem se dotáhl s taškama až nahoru.
Napoprvé jsem spletl kód, ale pak už celý zchvácený vpadl do bytu.
Kluci už čekali v obýváku.
„Omlou-vám se… byl jsem nakou-nakoupit a trochu se zdr-zdržel…“ vyrážel jsem mezi dýcháním ze sebe a rovnou zašmátral v jedné tašce, abych vyndal černou krabičku a vrazil ji Grigorymu.
„To… to je pro… tebe…“ celý rudý jsem vykoktal.
Nikomu jsem ještě dárek nedával, teda Jamiemu ano, ale to bylo něco jiného, takže jsem nějak nevěděl, co dělat.
Prostě jsem ho vrazil Grigorymu do ruky a doufal, že mi to neomlátí o hlavu.
Tobi se hned zvědavě ke Grigorymu přisunul a nahlížel mu přes rameno, zatímco Dominik a Madd pobrali tašky a začali uklízet nákup se slovy, že příště mám nechat aspoň vzkaz, ale věděl, jsem, že se nezlobí.
Grigory
Když jsme se ocitli v našem bytě, hned jsme se všichni zarazili.
Bylo vidět, že je to něco jinak. A když jsme se pořádně rozhlédli, došlo nám, že je tu perfektně uklizeno.
Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že se Leo nejspíš nudil a je to jeho práce. Ale vzápětí mi došlo, že je tu nějaké moc velké ticho.
Shodil jsem boty, abych to tu hned nezaprasil a šel jsem se podívat do pokoje, jestli náhodou Leo nespí. Otevřel jsem opatrně dveře, ale pokoj byl prázdný a stejně uklizený, jako obývák. Dokonce i…
„Paráda!“ zaslechl jsem nadšený Tobiho výkřik. „Máme čistě povlečené postele!“
„Padej dolů! Nemusíš to hned zasvinit!“ okřikl ho vzápětí Madd.
„Hele, Leo tu není,“ nahlédl Dominik do našeho pokoje, aby se ujistil.
„Možná nechal vzkaz,“ vrátili jsme se do obýváku, ale i když jsme prohlédli celý byt, žádný vzkaz jsme nenašli.
Už jsem chtěl Leovi volat pře komunikátor, když se ozvalo známé pípání zadávání kódu, a hlavní dveře se s tichým zasyčením otevřely.
A než jsem se stihl Lea zeptat, kde byl, vrazil mi do ruky krabičku s tím, že je to pro mne.
Celý udivený jsem na ni hleděl, ale když jsem si pak všiml, jak je Leo červený a napjatě čeká, posadil jsem se a velmi pomalu, abych Lea ještě víc napnul, jsem ji začal otevírat.
Odstrčil jsem loktem Tobiho, který mi pod ruky strkal čumák, a teprve potom jsem krabičku otevřel úplně, a hned ji zase zavřel a odložil na stolek.
Postavil jsem se a s vážnou tváří přešel k Leovi.
„Leo,“ promluvil jsem, ale vzápětí jsem se na moment odmlčel.
A ani na chvíli jsem se neusmál ani náznakem.
„To jsi nemusel,“ mírně jsem se zamračil.
Ale když jsem viděl, jak se tváří, už jsem to nevydržel a začal se usmívat.
Popadl jsem ho, a pevně objal.
„Je moc krásný. Vážně děkuji. Udělal jsi mi moc radost,“ zašeptal jsem do jeho červeného ucha a pak ho na něj políbil.
„Vážně se mi moc líbí,“ trochu jsem ho od sebe oddálil, abych mu viděl do očí. „Děkuji moc.“
Polibek, který jsem mu potom dal, byl procítěný tím, jakou jsem měl z dárku radost.
„Nasadíš mi ho?“ vytrhl jsem krabičku Tobimu z ruky, který náramek nadšeně obdivoval, a podal ji Leovi.
Leo
Už jsem si chtěl úlevně vydechnout, že mě kluci neseřvou, když Grigory otevřel krabičku, hned ji zase zavřel, odložil na stolek a podíval se na mě.
Když promluvil, měl jsem chuť utéct.
Všechno se ve mně sevřelo a moje dobrá nálada najednou zmizela.
Chtěl jsem říct, že náramek vrátím, ale v tu chvíli se Grigory usmál, popadl mě do náruče, znovu promluvil a políbil mě.
Jemně jsem ho bouchnul pěstí do hrudi a nafoukl se.
„Vylekal jsi mě, víš?“ ale hned vzápětí se mu vrhnul kolem krku, usmál se a políbil ho.
Ruce se mi trochu třásly, když jsem náramek zapínal a oddechl si, když velikost seděla.
Zvedl jsem oči a znovu zrudl.
„Nemusel jsem, ale chtěl jsem… pro tebe…“ zamumlal jsem rozpačitě.
„Měl jsi s nákupem počkat na nás. Nemusel jsi se s tím tahat sám,“ ozval se Dominik od linky, když už všechno pouklízeli.
„Já chci taky něco! Koupíš mi něco, Madde?“ vrhl se hned Tobi k Maddovi a prosebně se na něj podíval.
„Když budeš hodný, tak možná jo,“ podrbal Madd Tobiho ve vlasech.
„Jdeme na ten oběd? Mám pak sraz se Samem, který má odpoledne taky volno a říkal, že půjde s námi na trénink,“ mrkl Dominik na hodinky.
„Mám hlad jako vlk,“ souhlasil jsem s úsměvem a konečně se od Grigoryho odtrhl.
Grigory
Náramek byl opravdu moc krásný. S úsměvem jsem si ho prohlížel, a nedalo mi to, abych znovu Lea nepomačkal v náruči.
„Tak jdeme na oběd,“ obul jsem se, a počkal na chodbě na ostatní, abychom mohli jít.
Snad až teprve dole, při obědě, mi došlo, co vlastně Dominik říkal. Jo, souhlasili jsme s tím, že Sam půjde s námi na trénink, ale nějak mi hned netrklo, že s ním má Dominik sraz.
Že by jen pro jistotu, nebo by v tom mohlo být něco víc?
„Hele, nečum tak pořád, stejně ti nic neřeknu,“ zazubil se na mě Dominik, který zřejmě pochopil, na co myslím.
A tím hned nahrál Tobimu, který se začal vyptávat a byl neodbytný, že Dominik raději rychleji dojedl a vypadl s tím, že pro něj a pro Sama mám potom dojít na Samův pokoj.
Ještě mi nadiktoval číslo pokoje, a rychle vypadnul, protože Tobi už měl oči navrch hlavy.
My jsem pak relativně v klidu dojedli, vyšli nahoru do patra, kde jsme asi patnáct minut poseděli u kávy, aby nám trochu slehlo, a pak jsem doporučil všem, aby se převlékli, že by jejich hezké hadry mohly přijít k úrazu. Vzkázal jsem to i Dominikovi, aby se se Samem převlékli, a pak už jsem popadl Lea a Madda a přenesl je do lomu, abych se pak mohl vrátit pro Dominika a Sama a Tobiho jsem bral jako posledního, což se mu očividně nelíbilo. Ale mělo to svůj důvod. Dominik a Madd jsou schopní Lea udržet v klidu, kdyby se něco stalo.
Ještě, než jsem se však s Tobim přenesl, zaběhl jsem do pokoje, abych s sebou vzal čelenku pro Lea.
„Pojď sem, nasadím ti to,“ přitáhl jsem si Lea k sobě.
Nasadil jsem mu čelenku, která vedla kolem hlavy a končila na spáncích, čelo měl volné, takže mu nic nezavazelo a neklouzalo do očí. Zapnul jsem ji podle máminých instrukcí a jen jsem mrknul na Tobiho, který se kolem nás mihnul v psí podobě a obíhal celý prostor, aby všechno očichal a zkontroloval, že nemáme žádného nezvaného diváka.
Leo
Grigory nejspíš myslel na to samé, co mě už napadlo.
Přišlo mi ale, že by se Sam a Dominik k sobě určitě hodili.
Když jsme se všichni ocitli v kamenolomu a Leo mi nasadil čelenku, najednou mě přepadla nervozita.
„Jste… jste si jistí… já nevím… já…“ vykoktal jsem ze sebe.
„Jsme tu všichni. A podvědomě víš, že bys nám nikdy neublížil. Toho se drž,“ ozval se Dominik.
Ještě chvilku jsem nervózně přešlapoval na místě, než jsem se zhluboka nadechl.
Tak jo. Nesmím nikomu ublížit.
Nesmím nikomu ublížit.
S tou myšlenkou jsem zavřel oči.
Jenže jsem se na tu myšlenku nejspíš upnul až moc, protože...
… se nedělo vůbec nic. Nedokázal jsem probudit k životu ani jedinou větvičku.
„Nedokážu to!“ frustrovaně jsem zafuněl.
„Uklidni se a uvolni. Mysli na to, co všechno bys se svou sílou dokázal. Jak bys s ní mohl pomoci. To mě učil Jamie,“ ozval se Sam a povzbudivě se na mě usmál.
„Tak jo, zkusím to ještě jednou,“ povzdechl jsem si a znovu zavřel oči.
Nevím, možná ta připomínka Jamieho, možná frustrace, že nic nedokážu, možná obě věci dohromady, nakonec spustily lavinu.
Pocítil jsem to v sobě.
Jako žhavý dotek. Cítil jsem nával té síly a připadal si, že s ní můžu dokázat cokoliv.
Klidně bych teď mohl Blacka donutit za všechno pykat.
Myšlenka na něj mě rozhodila.
Pocítil jsem vztek.
„Leo… vládej… mus… ládnout…“ zaslechl jsem jakoby z dálky něčí hlas.
Země se chvěla pod mýma nohama, a jako by všechno kolem, i samotná země mi dodávala sílu.
Grigory
Tak jsme ten trénink nakonec vzali do rukou a do tlapek všichni.
Ani jsem nemusel nic říkat. Ale přesto jsem upozornil Lea na to, aby se snažil držet v klidu.
Na první pokus se nic nedělo. Ale po Samově slovech, se po chvilce začala třást země a Leo vypadal, jako by byl zase mimo sebe.
Zajímalo mě, co se mu v té chvíli honilo hlavou.
Ale neměli jsme čas nad něčím přemýšlet.
Bylo potřeba Lea uklidnit. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že čelenka zatím neaktivovala svou funkci, pouze malinké diody začaly blikat červeně pro výstrahu, takže Leo zatím nedosáhl hranice, kdy by bylo potřeba to použít. A nechtěl bych snad ani vědět, co by se muselo stát, aby ho čelenka paralyzovala.
Zakřičel jsem na Lea, aby se snažil ovládnout, ale vypadalo to, že mě vůbec nevnímá.
„Madde!“ křiknul jsem a ukázal na velký kus kamene, který se při otřesu uvolnil a teď se řítil přímo na nás.
Madd okamžitě vyslal velmi silný proud vody, aby ten velký šutr zastavil, nebo aspoň zpomalil. Já jsem se v mžiku přenesl vedle něj, přiložil jsem na něj ruku, a i když jsem klouzal dolů i s ním, podařilo se mi ho po dvou vteřinách rozbít na prach.
Vysíleně jsem dopadl na kolena, protože to byl opravdu kus skály, a po svahu jsem se svezl až dolů ke klukům.
Bylo to tak tak, ale nebyl čas se nad tím pozastavovat.
Otočil jsem se na kluky, ale to už byl Leo v Maddově vězení a klečel u něj Dominik, aby ho uklidnil.
Sam jen stál a zděšeně se díval na celou tu spoušť, Tobi, jak se vylekal, pobíhal kolem nás v kruhu a zuřivě štěkal.
Leo
To, že to nedopadlo zrovna nejlíp jsem poznal ve chvíli, když jsem se probral na zemi, mokrý až na kost a Dominik klečel u mě.
„Jsou… všichni… v pořádku?“ zachrčel jsem, když mi Dominik pomohl na nohy.
„Více méně jo,“ přikývl.
„Musíš ji ovládnout, nesmíš-“
„A nechceš mi říct jak, ty chytráku?! O co si myslíš, že jsem se snažil?!“ vyjel jsem na Madda a přerušil ho.
Vzápětí jsem si ale uvědomil, že on za nic nemůže.
„Promiň…“ zamumlal jsem.
„Leo?“ ozval se Sam, který se nejspíš už vzpamatoval ze šoku, i když se pořád držel trochu stranou.
Podíval jsem se na něj a povzdechl si.
„Co cítíš, když se ta síla v tobě probudí?“ zeptal se.
„Vztek,“ odpověděl jsem po chvilce přemýšlení, „vztek, bolest a… frustraci… a strach.“
Vypočítal jsem na prstech.
„A proč?“
„Co proč?“ zadíval jsem se na něj nechápavě.
„Proč cítíš zrovna tohle?“
„Není to snad jasné?“ rozhodil jsem ruce. „Protože nic neumím. Jsem slaboch, dělám problémy, nedokázal jsem pomoct svému bráchovi, který se o mě vždycky staral!“
„A?“ pokrčil rameny. „Myslíš si, že vztekem všechno vyřešíš? Co až někomu ublížíš natolik, že jen omluva stačit nebude? Nikdy jsem se s tebou nesetkal, ale Jamie o tobě vždycky mluvil. Měl tě opravdu moc rád. Co myslíš, že by ti řekl nebo udělal, kdyby tu teď stál a viděl tě? Myslíš, že by tohle všechno chtěl? Co by ti řekl? Z toho, co vím, jsi silný, chytrý, laskavý a i hezký. Ale schováváš to za maskou vzteklého a zpupného děcka.“
„Same, počkej-“
„Ne, Dominiku. Jamie byl můj přítel. Můj jediný přítel a já jsem nad jeho hrobem přísahal, že zajistím spravedlnost, abych se mu pak mohl podívat do očí, až se znovu setkáme. Myslel jsem si, že stejně na tom bude i Leo, proto jsem ho pozval do školy. Jenže místo toho, sotva vystrčí nos, je problém. Dokázal by ses ty podívat svému bratru do očí?“
Když Sam přešel až ke mně, málem jsem mu jednu vrazil, jenže…
„Dám ti radu. Neudělej nic, čeho bys litoval. Buď sám sebou. Nebuď ten fracek, co se po Jamieho smrti zatvrdil a vykašlal se na celý svět. Buď jeho bratrem, na kterého může být hrdý.“
Po jeho slovech jsem uvolnil napětí svého těla a sklopil hlavu.
Naštval mě. Mluvil, jako by znal mou bolest, jako by znal Jamieho, jako by věděl, jako té je, když jsem o něj přišel. Jako by věděl, jaké to je, když jsem celý život měl jen jeho.
Jenže po chvilce jsem si uvědomil, že má pravdu.
A že Jamieho znal stejně jako já.
„Můžeme to zkusit ještě jednou?“ zvedl jsem hlavu a zadíval se na kluky.
Grigory
Když jsem se konečně vzpamatoval, zvedl jsem se a pomalu šel ke klukům. Kluci už Lea uklidnili, a právě, když jsem k nim došel, měl Sam proslov.
Nejprve jsem chtěl něco říct, ale pak jsem ho jen poslouchal.
Hm, tak tenhle kluk se mi začíná líbit. Seřval Lea místo mě.
„Leo,“ přiklekl jsem si k němu. „Sam má pravdu. Myslíš pořád jen na ten vztek. Měl by ses ho naučit zvládat. Ale možná bude lepší, když to zkusíš znovu a zkusíš přitom myslet na něco, co dobrého nebo hezkého bys chtěl se svou mocí dokázat. Představ si třeba, že tu jsou chlapi, co tu tvrdě pracují, ale narazili na jeden kus, který se jim nedaří odlomit a nemůžou ho ani odstřelit. Co kdybys jim pomohl? Můžeš se zaměřit třeba tam na tuhle část skály.“
Ukázal jsem na větší výčnělek, který nebyl moc vysoko, a pokud se budeme držet v bezpečné vzdálenosti, a on spadne, nikomu neublíží.
„No, a můžeme pak společně zkusit zvládat tu tvoji horkou hlavu. Třeba si můžeš představit, že jsi v nějaké nebezpečné situaci, že tě někdo provokuje, abys začal šílet, ale pokud bys to udělal, znamenalo by to prohru, uvěznění v Geosu. Na tom můžeš založit, aspoň pro začátek, svůj trénink zvládání svého vzteku.“
Vstal jsem, pomohl vstát i Leovi a nasměroval jsem ho k tomu výčnělku. Ještě jsem mu řekl, aby nechodil moc blízko, se svou silou to může zvládnout z větší dálky.
Leo
Když ke mně přišel Grigory a souhlasil se Samem, jen jsem sklopil pohled.
Poslouchal, co mi říká, a znovu si připomněl slib, který jsem dál sám sobě.
Nikdy Grigoryho nezklamu. Nesmím. On a kluci mi dali něco, co jsem myslel, že už nikdy nenajdu.
A já jim dlužil za hodně.
„Pokusím se,“ zamumlal jsem, když mě dovedl před ten velký výčnělek.
Mířit takhle přímo na něco, to jsem nezkoušel, ani se svou normální schopností.
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.
Znovu se napřed nic nedělo, jako poprvé. Vydechl jsem, protřepal si ruce a trochu se protáhl.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, vydechl, a pak to zkusil znovu.
A znovu přišlo to, co poprvé.
Vztek, bolest, strach, frustrace.
Ale...
Tentokrát jsem to nenechal jít dál.
Vybavila se mi Grigoryho tvář a já se upnul na něj.
Cítil jsem, jak se země přestává chvět a celým tělem mi projíždělo podivné brnění. Nebylo nepříjemné, ale zvláštní.
Otevřel jsem oči a zaměřil se na ten výčnělek.
Ani vlastně nevím, jak jsem to udělal, ale prostě jsem chtěl, aby pukl a on pukl.
Možná silněji, než měl, protože menší či větší kusy kamení se okamžitě rozletěly do prostoru.
Uslyšel jsem varovné zaštěkání a něco ve mně způsobilo, že jsem automaticky zvedl ruku a přivolal i svou druhou schopnost.
Kořeny a šlahouny, které se prodraly skrz kamení doslova pochytaly všechno kamení, a s pomocí svých myšlenek, jsem ho nechal seskládat na hromadu.
Teprve potom se kořeny a šlahouny stáhly, a nakonec se i já po chvilce uvolnil.
Napřed jsem jen zamrkal, jako bych se probral z transu, ale když jsem uviděl hromadu kamení, otočil jsem se na kluky.
„Doká-“
Víc už jsem toho říct nestihl, protože se mi zatmělo před očima, z nosu mi vytryskla krev a já se poroučel k zemi.
Grigory
Odstoupil jsem od Lea dál, když řekl, že se o to pokusí.
Ale stejně jako kluci, i já byl připraven zasáhnout, kdyby se to znovu zvrtlo.
Bylo to podobné, jako u prvního pokusu. Nejdříve se nic nedělo, ale pak se opět rozechvěla zem. Už jsem viděl Madda, jak napřahuje ruce před sebe, ale najednou chvění začínalo ustávat.
Zaměřil jsem se na Lea a pozoroval, co dělá.
A pak se to stalo. Snad automaticky jsme se všichni přikrčili, když se náhle ten velký kus rozletěl na spoustu menších, jako by ho někdo právě odstřelil. Už jsme si mysleli, že nás něco z toho zasáhne, ale zůstali jsme nakonec překvapeně hledět, když se před námi zvedla hradba kořenů a šlahounů, a zabránila tak průniku sebemenšího kusu kamene proletět skrz.
Myslím, že jsme nikdo na chvíli nebyli schopni slova. Nejspíš jsme si v tuhle chvíli teprve naplno uvědomili, jak velkou sílu má Leova schopnost. Tyhle dvě schopnosti má skvěle propojené, a pokud se je naučí ovládat, bude prakticky nepřekonatelný.
Když se kamení uložilo na hromadu a rostliny se stáhly zpátky, konečně jsem byl schopen se pohnout.
Šel jsem k Leovi a usmíval se přitom, jako bych to dokázal já sám. Měl jsem radost i za něj, že se mu to povedlo, i když to ještě bude muset pořádně vypilovat a trénovat. Ale pro začátek je tohle úspěch sám o sobě.
Než jsem však k Leovi došel, najednou se sesunul k zemi.
„Leo!“ přiskočil jsem k němu.
Na čelence mu blikalo jedno jediné světýlko, které upozorňovalo na momentální zdravotní problém a požadavek na ošetření.
„Budu muset zavolat pro jistotu mámě,“ hned jsem zapnul komunikátor a spojil se s mámou.
Madd si zatím sundal triko, namočil ho do vody, kterou si sem přivolal z podzemního pramene, a začal Leovi otírat tvář.
„Hned jsem tu,“ mrknul jsem na Lea a pak se přemístil před výzkumný ústav.
Máma během chvilky doběhla i se svým vybavením, a já se s ní hned vrátil zpátky za klukama do kamenolomu. Zatímco doběhla k Leovi, klekla si vedle něj a začala ho ošetřovat, vysvětlili jsme ji, co se dělo a ona jen krátce a udiveně pohlédla k té hromadě kamení.
„Leo,“ promluvila na něj po chvilce a pohladila ho po vlasech, když mu sundala čelenku a do úst mu kápla pár kapek jakési medicíny.
„No tak, Leo, prober se, nebo tě odvezu do nemocnice…“ znovu ho pohladila, ale promluvila už o něco důraznějším hlasem.
Leo
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale probral mě nějaký hlas.
Příšerně mě bolela hlava a měl jsem pocit, jakoby mě někdo sevřel ve svěráku.
Taky mi chvilku trvalo zaostřit a uvědomit si, kde jsem.
„Grigo… ry?“ zachrčel jsem.
„Neboj se. Je tady a v pořádku. Já ti teď píchnu injekci na uklidnění, ano? Budeš v pořádku, jen jsi moc přepínal své tělo. Říkala jsem, že máte být opatrní,“ ozvala se lehce vyčítavě a přísně Grigoryho máma a já ucítil mírné štípnutí.
„Tohle si vezmu,“ ukázala na čelenku. „A ty budeš odpočívat. Tento týden už žádný trénink.“
Pomohla mi se posadit a pak mě ještě jednou prohlédla.
„Grigory, nevím, jestli zvládne přenos, tak buď opatrný, ano?“ uslyšel jsem. „Ale zvládl jsi to skvěle.“
Ucítil jsem její prsty ve vlasech, když se ke mně ještě otočila a pochválila mě, takže jsem se i přes situaci začervenal.
„Páni, to bylo fakt něco!“ přiskočil ke mně Tobi, který už byl v lidské podobě.
Cítil jsem, jak bolest pomalu ustupuje, i když jsem ještě cítil jistou malátnost.
Ale to, že jsem to dokázal, to, že jsem to konečně ovládl a nikomu neublížil, to bylo něco, co mi nikdo nikdy nevezme.
Grigory
Když máma řekla, že se Leo přepínal, zamyslel jsem se, jak teda vést jeho trénink. Možná by bylo lepší, kdyby ho vedl někdo zkušený.
S jeho sílou bych řekl, že s malými věcmi začínat nemůže. Na to potřebuje lépe ovládat sílu, než jak tomu bylo doteď. Při větších věcech se zase může zbytečně přepínat. Na něčem, co by nám nemohlo ublížit, taky trénovat nemůže, protože jeho síla je vázána na přírodu.
I když…
Co kdyby to příště zkusil s vodou?
Jenže voda je na ovládání podle mne zase složitější, než když má rozbít kus šutru, nebo udělat díru do země.
Začínal jsem být vážně v koncích.
Rozhodně ale poslechneme mámu, a tento týden žádný trénink.
„Nevím, jestli se dá přenášet blbě nebo opatrně,“ promluvil jsem, a za to jsem si vysloužil zamračený pohled od mámy.
„No, teda ono to nejde jinak než se přenést,“ pokrčil jsem rameny.
„Půjdu s vámi, vezmi Lea jako prvního,“ navrhla mi. „A já počkám, až budete doma všichni a pak mě hodíš do práce, ano?“
Měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem taxi, které si každý zavolá na počkání. Ale nevadilo mi to, a vlastně ani nevím, proč se mi vybavilo právě tohle přirovnání.
Máma si posbírala věci, chytl jsem ji i Lea kolem pasu, upozornil je na přenos a za pár vteřin jsme byli v našem pokoji.
A ani jsem je ještě nestačil pustit, a už se začal ozývat celkem hlasitý zvukový signál a blikat výstražné světlo, přímo na mámu.
„Kruci, zapomněl jsem! Měl jsem se přenést před dveře!“
Popadl jsem mámu za ruku, vytáhl ji na chodbu, zadal kód, přihlásil ji jako osobu navíc a nechal ji naskenovat otisky a sítnici. A jakmile se tak stalo, alarm ztichl.
Byl jsem zpocený až na zadku a jen se ohlížel, jestli nepřiletí správce, ale evidentně ho to ani na moment nezvedlo ze židle.
Konečně jsem je mohl nechat spolu v bytě a vrátil jsem se pro Dominika a Sama. S nimi jsem se ale přenesl před dveře, řekl Dominikovi, co a jak a zmizel jsem hned ještě pro Madda a Tobiho.
Leo
Tím přenosem se mi ještě víc zatočila hlava, ale pak málem nadskočil, když se najednou rozeřval alarm.
Úplně jsme na ty senzory zapomněli.
Svlékl jsem si triko a kalhoty a jen ve spoďárech vlezl pod peřinu, než se Grigoryho máma vrátila zpátky.
„Jsem v pořádku, vážně. Budu dávat bacha,“ zabručel jsem, když mě už asi po sté zkontrolovala, než Grigory přenesl všechny kluky.
„Až já řeknu, že jsi v pořádku, tak budeš v pořádku,“ řekla přísně, ale já si jen povzdechl a zavřel oči.
Měl jsem ji opravdu rád, ale na tuhle starostlivost jsem nebyl zvyklý.
„Půjdu. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš, ano?“ řekla už o něco smířlivěji a pohladila mě po vlasech.
Nevím, jak dlouho to trvalo, možná jsem na chvilku i usnul, protože když jsem zase začal vnímat, bylo rozsvíceno a Grigory se převlékal.
Sedl jsem si na posteli a napil se džusu, který stál na stole.
„Nemůžu uvěřit, že jsem to zvládl. A rozhodně chci trénovat dál,“ vydechl jsem a konečně se usmál, když mi to všechno došlo.
A můj úsměv se rozšiřoval víc a víc. Dokonce jsem zapomněl i na nějakou malátnost a několikrát se poválel v posteli, než jsem vstal a vrhl se Grigorymu kolem krku.
„Zvládl jsem to…“ zazubil se na něj.
Grigory
Když jsme konečně byli všichni u nás v bytě, počkal jsem, až se máma rozloučí, a pak jsem ji přenesl před výzkumný ústav.
Poděkoval jsem ji za pomoc, a ještě si vyslechl upozornění, abychom dávali na Lea pozor a hlídali ho, aby opravdu teď nezkoušel ani jednu ze svých schopností.
Když jsem se pak vrátil zpátky, byl jsem tak utahaný z těch několika násobných přenosů a rozbíjením padajícího šutru, že se mi už nechtělo ani dělat večeři. Sice ještě nebylo moc hodin, ale z toho všeho jsem dostal docela hlad.
„Udělám ji!“ hned se nadšeně přihlásil Tobi.
Jo, ten jediný, kromě Sama, byl z nás nejčilejší. Bodejť by ne, když se tam pořádně vylítal ve své psí podobě.
Potichu jsem vešel do našeho pokoje, a když jsem viděl, že Leo spí, posbíral jsem jeho mokré věci, otočil jsem se a hned jsem zapadl do koupelny.
Rychle jsem ze sebe smyl špínu, a jen si omotal ručník kolem pasu. Vytáhl jsem z pračky vyprané prádlo a narval tam hned naši špínu a dal to prát. Na sušák, co v naši docela prostorné koupelně máme, jsem hned zavěsil vyprané povlečení, a pak už jsem se konečně vyhrabal z koupelny ven.
Tobi se za Maddovy pomoci a Samově razení snažil udělat vydatnou večeři. Jen jsem mohl doufat, že to bude jedlé. Ale když má takový dozor, tak snad ano. Dominik se hned po mně vecpal do koupelny, tak jsem znovu zamířil do našeho pokoje, abych nepobíhal po bytě nahý. A ve chvíli, kdy jsem si oblékal čisté věci, se probudil Leo a za chvilku mi visel na krku.
Měl jsem radost i za něho. Usmíval jsem se, když se radoval jak malé dítě, že se mu to povedlo. Přitáhl jsem si ho pro polibek, a pomalu jsem ho uložil na postel. Lehl jsem si vedle něj a zadíval se mu do jeho zvláštně krásných očí.
„Jsi úžasný. A určitě to brzy budeš ovládat tak, jak budeš chtít. Ale je to dobrý pocit vědět, že ta síla neovládá tebe, ale ty ji a vědět, že s ní dokážeš i jiné věci než něco ničit, co?“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po tváři.
„Tobi s Maddem chystají večeři, mám docela hlad. Jestli se chceš osprchovat, tak jen proletíš vodou, žádné máchání, a musíš počkat, až se osprchuje Dominik. Nebo chceš ještě raději spát?“
Nejraději bych udělal všechno za něj. Nosil bych ho na rukách tam i zpátky, klidně bych ho i nakrmil a převlékl. Prostě jsem chtěl, aby se cítil dobře, a aby věděl, jak moc ho miluji.
Leo
Grigoryho úsměv byl pro mě tou největší odměnou.
Když mě položil na postel a zadíval se na mě, znovu jsem se sám sebe musel zeptat, proč zrovna já.
Pousmál jsem se, zavřel oči a víc se natiskl na jeho dlaň, když mě pohladil po tváři.
Pak jsem se kousek natočil, abych ho mohl do dlaně políbit a zvedl jsem ruku, abych i já jeho pohladil po tváři.
„Je to dobrý pocit,“ odpověděl jsem konečně.
Konečky prstů jsem přejížděl po jeho čele, očích, nosu, tvářích, rtech, bradě, jako bych ho snad viděl poprvé.
Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči.
„Asi si dám rychlou sprchu, a pak jídlo. Sice se mi chce spát, ale nechci tu být sám. Chci tu být s tebou,“ usmál jsem se a trochu zrudl.
Přitáhl jsem si jeho hlavu blíž a jen lehce se otřel o Grigoryho rty.
„Řekni mi, že tohle všechno není jen sen, ze kterého se probudím,“ zašeptal jsem.
Nedokázal jsem pochopit, jak to, že mě najednou potkalo tolik štěstí.
Grigory, zvládnutí mé síly, kluci, Grigoryho rodiče, Sam.
Najednou jsem byl obklopený tolika lidma, až se mi z toho točila hlava.
Mrzela mě jen jedna věc. A to, že u toho Jamie nemůže být.
„Když už musím čekat, než se Dominik vyhrabe, nezasloužím si jako odměnu pořádný polibek? Vím, že už jsem dostal, ale chci ještě,“ lehce jsem se nafoukl, ale stejně se mé rty roztáhly do úsměvu.
Grigory
Na tváři se mi úsměv roztáhl ještě víc, když Leo si Leo přiznal, že je to dobrý pocit.
Byl jsem za něj moc rád. Opravdu si zaslouží, aby žil normální život bez výčitek a vzteku nad tím, co se stalo.
Vrátit se to nedá, a jen by se tím ničil sám sebe.
„Dominik je rychlý. Navíc tam je Sam, takže počítám, že nebude chtít být dlouho v koupelně. Mám takový dojem, že se Sam Dominikovi líbí.“
Ještě víc, ale přesto opatrně, jsem Lea zalehl. Mírně jsem se opíral o lokty, aby na sobě necítil celou mou váhu. Přeci jen mu nebylo dobře, a nechtěl jsem, aby se mu přitížilo.
Chvilku jsem si pohrával s jeho vlasy, hladil ho konečky prstů po čele a po tváři a nemohl se prostě vynadívat.
Jsem vážně zamilovaný až po uši.
„Jsi strašně roztomilý, když se tak červenáš. To ti ten polibek ani nedokážu odmítnout,“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů, a pak už udělal to, oč žádal.
Možná bych se s ním líbal až do rána, nebo do chvíle, kdy by usnul. Ale netrvalo dlouho a už Dominik hulákal z chodby, že je volná koupelna…
„Takže do sprchy,“ ještě jednou jsem Lea políbil.
Pak jsem vstal, pomohl mu na nohy a plesknutím po zadku jsem ho nasměroval do sprchy.
Leo
Nespokojeně jsem zabručel, když mě Grigory vytáhl na nohy s tím, že se mám jít osprchovat.
Ještě pořád jsem cítil to příjemné mravenčení, když mě líbal a hladil, když jsem na sobě cítil jeho pevné tělo, slyšel jeho hlas, i přesto, že jsem měl chuť ho praštit, když řekl, že jsem roztomilý, když se červenám.
V koupelně jsem si taky uvědomil jeho slova o Dominikovi a nedokázal se ubránit zachichotání.
Jo, vypadá to, že se nám to tu pěkně páruje.
Ale Dominik si to určitě zaslouží a Sam vypadá jako fajn a férový kluk, který se k němu bude hodit.
Podle Grigoryho instrukcí jsem sprchou jen proletěl, pořádně se utřel a oblekl si Grigoryho triko, které jsem při úklidu našel a hned jsem ho znárodnil.
Sahalo mi těsně nad kolena, takže jsem si nebral ani spodky a vyšel ven.
„Mám už docela hlad,“ ozval jsem se a dosedl na pohovku.
Zadíval jsem se na Dominka, který hleděl na Sama, jak kontroluje Tobiho vaření.
Jo, ten pohled tam byl.
Když se na mě Dominik otočil, zvedl jsem palec nahoru.
Večeře proběhla v poklidu, dokonce se to dalo i jíst a kluci ještě několikrát pochválili mou snahu a rozebírali celou událost. Jako první se zvedl Sam s tím, že má dopoledne přednášky, tak se musí jít vyspat a Dominik se hned nabídl, že ho doprovodí, a že by spolu mohli zajít zítra na oběd.
Měl jsem takový dojem, že Dominika teď doma tak často neuvidíme, a jen se nad tím pousmál.
Tobi to začal komentovat, ale moc daleko se nedostal, protože ho Madd čapnul za ruku a odtáhl do jejich pokoje, jako svou kořist. Byl jsem vážně rád, že se Madd přes to dostal.
Mohutně jsem zívl a začal sklízet nádobí, protože se všichni vypařili a nechali to tak, jak to bylo.
Grigory mi naštěstí pomohl, takže za chvilku už jsem se sebou mohl plácnout na postel.
Grigory
Další dva dny utekly strašně rychle. I když jsme říkali Leovi, že by možná měl zůstat doma, stejně si trval na svém, že do školy půjde. Že si prý nemůže dovolit zameškat další hodiny.
Ale vzhledem k tomu, že měl ve čtvrtek dlouhý den, tak musel z poslední přednášky odejít, protože mu už nebylo moc dobře. Na koleji potom padl do postele a zaspal i večeři.
Black se ke mně nebo k Leovi přimluvil, kdykoliv to šlo. I když víc s Leem. Strávil s ním docela dost času debatováním o studiu a podobně, až si toho začali všímat o ostatní studenti a jen nechápavě kroutili hlavami.
Jedno plus bylo, že nevzal Lea k sobě do kabinetu, takže jsme ho měli pořád na očích a Leo se snažil vyhýbat tělesnému kontaktu s ním, stejně jako jsme to dělali i my ostatní.
V sobotu ráno jsme byli vzhůru docela brzy. Myslel jsem, že trochu pospíme, ale Dominik se nemohl dočkat, až Sama vezme k našim, a on si s námi užije skvělý víkend.
Přesto, než jsme odešli, jsme udělali velký úklid, aby to zas Leo nedělal všechno sám, vyprali jsme, co bylo potřeba, posnídali jsme, a teprve potom jsme se procházkou vydali k nám domů.
Došli jsme akorát ve chvíli, kdy už máma zase vařila oběd a táta něco kutil venku na terase.
Jako vědec moc zručný v manuálních pracích není. Ale ať už se mu to podaří nebo ne, vždycky je spokojený a říká, že takhle si nejlépe odpočine od práce, protože v tu chvíli může úplně vypnout hlavu, stejně jako máma při vaření.
Tobi se okamžitě hrnul k lince a už koukal mámě pod ruku, co bude dobrého k jídlu. Madd se jen ušklíbl a šel za tátou na verandu. Já zatím provedl Sama po domě a ukázal mu, kde bude spát. Přičemž se Dominik hned nechal slyšet, že se nebude tlačit s Maddem a Tobim a bude spát se Samem v pokoji. Ten se začervenal snad víc než Leo, kterému jsem stihl do ucha pošeptat, že už se moc moc těším na večer.
Leo
Už jsem skoro zapomněl na to, jak je škola únavná.
Sice jsem podle Grigoryho mámy měl zůstat ještě odpočívat, ale nechtěl jsem hlavně kvůli tomu, aby Black neměl nějaké podezření.
Celý čtvrtek a pátek v podstatě stál jen na dvou věcech.
Učení a spánek.
Ale mělo to svou výhodu. Dostal jsem se k Blackovi tak nejvíc, jak to jen šlo.
A i když jsem měl v pátek volnější rozvrh, přesto jsem ho skoro celý strávil ve škole.
Sotva jsem pak přišel domů, padl jsem do postele a vytuhl. Kdyby nebylo Grigoryho, ani bych se nedošel umýt a nenajedl se. Ale byl jsem z toho všeho tak unavený, že jsem sotva dal Grigorymu pusu.
I proto jsem se už těšil na víkend, který jsme měli zase strávit u něj doma.
Všichni jsme si potřebovali odpočinout a vypnout a hlavně…
Opravdu to vypadalo, že se nám začal vyvíjet nový vztah.
Sice jsem ráno brblal, když mě Grigory vzbudil, a udělal tak o polovinu práce míň než kluci, protože jsem ještě spal, ale dlouhá procházka mi udělala dobře a povzbudila mě.
Grigory pak provedl Sama po domě, zatímco já se snažil Tobiho odtrhnout od linky, aby nesežral všechno ještě dřív, než to bylo vůbec hotové, a mírně se zachvěl pokaždé, když se mi vybavila Grigoryho slova, že se těší na dnešní večer.
Nakonec jsem Grigoryho mámě pomohl, i se Samem, který nejspíš taky rád vařil.
„Dominik je fajn kluk. Sluší vám to spolu,“ zašeptal jsem Samovi a mrkl na něj, když jsme prostírali stůl.
Ten se na něj zadíval a v očích měl stejný výraz jako já, když jsem hleděl na Grigoryho.
„Myslíš?“ otočil se ke mně a v očích měl naději.
Jen jsem přikývl a zazubil se.
Vážně jsem jim to přál. A opravdu to vypadalo, že ti dva si padli do oka.
Grigory
Když jsem si uvědomil, jak máme plný barák, pomyslel jsem si, že ještě chvíli a bude sem chodit celá škola.
Když jsem potom s Maddem chystal oběd, musel jsem se zasmát, když mi řekl něco podobného.
Jen Dominika jsme nemohli dotáhnout pořádně k ničemu, protože se pořád ochomýtal kolem Sama. Jako by ho nechtěl ani na chvíli pustit z očí.
„Zkoušel jsem něco zjistit, kolem toho studenta, který by měl donášet Blackovi,“ naklonil se k nám Sam, když přinesl na stůl první část oběda.
„Kdybychom aspoň věděli, jak vypadá, ale Leo ho neviděl, jen slyšel mluvit. Možná bychom to mohli zjistit podle hlasových nebo video záznamů? Třeba by se v některém mohl najít. Jenže to je strašná piplačka. Museli bychom procházet kvanta hodin, než bychom něco našli,“ zamyslel se Dominik, který přinesl příbory a ubrousky.
Beztak to udělal jen proto, aby byl Samovi v patách.
Samuel se narovnal, na chvíli se zahleděl do dálky, jako by tam někde hledal odpověď.
„Hmm,“ promnul si bradu. „Možná by to šlo. Jen by to chtělo předělat program na senzorech. Jsou přece na skeny sítnice, otisky prstů ale i hlasové vstupy. Takže kdybych měl nějaký po ruce, mohl bych vytvořit program, který by měl za úkol hledat hlasové záznamy a porovnávat. Možná… Říkali jste, že do té tělocvičny šli nějací kluci a Black s tím klukem raději rychle odešli Třeba měl někdo z nich zapnutý komunikátor, nebo natáčení. Někteří studenti si natáčí každou blbost. Dokonce i to, co měli na oběd, nebo jakou měli stolici. Nebo… jednodušší by bylo mít hlasový záznam od Blacka a projít všechny jeho záznamy, a možná bychom na některém našli toho kluka. Ale jednak by pár dní trvalo, než bych vytvořil program. No možná tak dva tři, ale problém je v tom, že se nedostanu k záznamům z kamer a hlasovým záznamům v archívu…“
Páni, takže počítačový génius… Ale to, co říkal… Něco na tom bylo.
Věděli jsme, že programy na porovnávání hlasu se běžně používají. Ale ty má policie, a některé výzkumné ústavy, a normálně na trhu jsem velmi těžko dostupné. A když už, tak stojí hromadu peněz, což bychom si nemohli dovolit. Pokud bych požádal rodiče, hned by se vyptávali, na co to potřebujeme. Takhle můžeme říct, že je to v rámci Samovy výuky.
„Žádný problém. K archívu se dostaneme a senzor ti sežene Dominik. Ten jeho kámoš by mohl mít nějaký navíc. Takže bys to mohl udělat. Je to sice malá šance, že se nám ho povede vystopovat, ale pořád šance,“ s úsměvem jsem se na Sama podíval a kluci hned přikyvovali, že souhlasí.
„Tak jo, hned jak se vrátíme, začnu na tom pracovat. Jen bych ten senzor potřeboval co nejdříve,“ otočil se Sam na Dominika.
Ten se mohl blahem rozplynout, když na něj Sam hodil ten svůj kukuč a horlivě přikyvoval, že to zařídí a bude ho mít už zítra večer.
„Tak pánové! Konec debaty! Grigory, zaběhni pro tátu, aby toho už nechal a šel se naobědvat,“ přerušila máma naší diskuzi a položila na stůl podnos s krásně propečeným masem, až se mi začaly sbíhat sliny.
Leo
Když kluci začali debatovat, zatočila se mi z toho všeho hlava, protože jsem nerozuměl ani slovo.
Byl jsem docela i rád, když Grigoryho máma zavelela na oběd, protože by mi jinak nejspíš praskla hlava.
A nejspíš jsem nebyl sám, protože když jsme si sedali přitočil se ke mně Tobi.
„Rozuměl jsi jim něco?“ zašeptal mi do ucha.
„Ani slovo,“ zavrtěl jsem hlavou a povzdechl si.
Na to jsme se oba začali smát, čímž jsme přitáhli pozornost a Grigoryho máma nám pohrozila, že budeme bez oběda, pokud si hned nesedneme.
Myslím, že rychleji by se Tobi nepohnul ani ve své psí podobě.
Sedl jsem si vedle Grigoryho a usmál se na něj. Potom únavném týdnu mi bylo vážně moc dobře.
Když jsme poobědvali, přičemž jsem nešetřil chválou a nebyl jsem jediný, a doslova se nacpal k prasknutí, spokojeně jsem upíjel kávu a poslouchal rozhovor u stolu.
Sledoval jsem všechny okolo, a aniž bych to chtěl, oči se mi zalily slzami.
Ale slzami štěstí.
Připadal jsem si… jako bych měl rodinu.
„Ale drahoušku… stalo se něco?“ promluvila Grigoryho máma, když to viděla.
„Ne… já jen… jsem… šťastný,“ vydechl jsem a usmál se. „Děkuju… děkuju, že jste to se mnou nevzdali… i přes všechny ty problémy… jsem rád, že jsem vás potkal.“
Rozpačitě jsem se podrbal ve vlasech a zčervenal.
V dalším momentě mě Grigoryho máma objímala a myslím, že se jí v očích taky zaleskly slzy.
Když mě pustila, stiskl jsem Grigoryho ruku a nedokázal se přestat usmívat.
Sice nás ještě čekala spousta práce, ale teď už jsem věděl, kde je moje místo.
Grigory
Po vydatném a skvělém obědě jsme uklidili stůl, a pak si znovu sedli na verandu. A i když se mírně zatáhlo a vypadalo to, že bude pršet, zůstali jsme tam i se zákuskem a kávou.
A když začaly padat první kapky, táta zatáhl skleněnou stěnu, takže jsme se nemuseli nikam stěhovat, a jen jsme pozorovali, jak venku prší a kapky deště bubnují do skleněné střechy i stěn.
Stiskl jsem Leovu ruku a naklonil se k němu, abych ho mohl políbit.
Jeho slova mě zahřála u srdce, stejně jako mámu, která dokonce taky upustila nějakou tu slzu. Táta to sice nedal najevo nějak okatě, ale podle jeho výrazu jsem věděl, že ho Leova slova taky potěšila. Už ho znám nějaký ten pátek, a přede mnou to neskryje, ani před mámou, která ho hned se smíchem dloubla do žeber, že je měkkota.
Na Samovi bylo vidět, že od chvíle naší diskuze mu to už šrotuje v hlavě. Donutil Dominika, aby zavolal tomu svému známému a dal vědět, jaký typ senzoru by mu mohl věnovat. A jakmile Dominikovi přišla odpověď se všemi parametry i obrázky, Sam už nebyl k zastavení.
Odmítl s námi hrát i karty a vyžádal si blok a tužku. Usadil se na kraji, aby nám nezavazel a už byl ve svém světě. Ale i přesto na nás občas mrknul a mluvil s námi.
Nechápal jsem, jak to zvládá, a přitom neztratil soustředění ani na chvíli.
I když… Já s tím vlastně taky problém nemám, ale co se týká počítačů, programů a podobných věcí, tak tohle fakt neumím.
Naši to nakonec nevydrželi, a občas Samovi nakoukli přes rameno. Chválili ho, jak mu to jde skvěle, a když prohlásil, že by chtěl pracovat ve výzkumu jako technická podpora, vymýšlet různé přístroje, tak ho nejspíš okamžitě adoptovali.
„Myslím, že mám nového bráchu,“ dloubnul jsem loktem do Dominika, až se mu vysypaly karty z ruky.
„Máš tam trumf, měl bys s tím něco dělat,“ hned jsem se otočil k Leovi a šeptem mu poradil, co s tím.
Ale myslím, že jsem ani nemusel.
Odpoledne, byť deštivé, bylo strašně fajn, a uteklo moc rychle. A možná bychom to ani nezaregistrovali, kdyby se nezačal ozývat Tobi s jeho bezedným žaludkem, a žádal si večeři. Vyhrožoval, že pokud nepůjde někdo něco uvařit, tak se toho chopí sám.
Leo
Myslím, že lepší už to být nemohlo.
I když se rozpršelo, bylo příjemně, a taky to v dobré společnosti rychle utíkalo.
Možná až moc rychle. Teď jsem chtěl mít schopnost zastavit čas aspoň na chvilku, a trochu prodloužit tyhle skvělé chvíle.
Sice mě překvapil Sam, který se místo odpočinku začal věnovat práci, ale v Grigoryho rodičích získal spojence, a když pak Grigory prohlásil, že má nejspíš nového bráchu, musel jsem se zasmát.
„Já uvařím,“ vyskočil jsem na nohy, když Tobi začal vyhrožovat.
Ne, že by vařil úplně špatně, ale spíš kombinoval věci, které se prostě kombinovat nedaly.
„Jen seďte, taky si potřebujete odpočinout,“ zarazil jsem Grigoryho mámu, která se zvedala, že půjde se mnou.
„Já mu pomůžu,“ ozval se Madd, ke kterému hned přiskočil Tobi.
„Jestli si nesedneš a nepočkáš, večer budeš mít po hehe,“ zašeptal mu Madd do ucha, a když jsem viděl Tobiho výraz, musel jsem se zasmát.
Tobi nakonec poslechl a s trochu trucovitým výrazem se posadil vedle Dominika.
„Má tě moc rád,“ otočil jsem se na Madda, když jsme vytáhli věci z ledničky a začali připravovat lehký těstovinový salát s masem.
„Já jeho taky,“ odpověděl Madd s úsměvem.
Nejspíš to Maddovi bude ještě chvilku trvat, ale věděl jsem, že nakonec spolu nejspíš skončí.
Tobi byl sice třeštidlo, ale právě někdo jako Madd, by ho mohl udržet na uzdě.
Když jsme přinesli večeři a každý si nabral kolik chtěl, musel Dominik skoro vytrhnout Samovi blok z ruky.
Ten sice napřed protestoval, ale když mu Dom něco zašeptal, jen se začervenal, a pak se bez řečí přisunul blíž a pustil se s námi do jídla.
Po večeři nám Grigoryho táta nalil skleničku vína, prý na trávení, a ještě chvíli jsme seděli, povídali si o všem možném, jen tématu Black se všichni vyhýbali, za což jsem byl docela i rád.