Leo
Ten týden utekl hrozně rychle.
Několikrát jsem se sešel s Grigoryho mámou, ale žádné nové informace pro mě neměla. Já osobně jsem se cítil poměrně dobře, neměl jsem žádné potíže, ani se necítil divně, takže jsem brzo na celou událost zapomněl a považoval to jen za chvilkovou slabost.
Co se týkalo mě a Madda, náš vztah se pozvolna začal rozvíjet, a já se k němu začal víc upínat.
Líbila se mi jeho péče a starost. Cítil jsem se opravdu chtěný a milovaný, jen jsem prostě Maddovi stále nedokázal říct, že ho miluju. Jediné, co mi kazilo radost byl Grigory.
Byl jsem odhodlaný si s ním při nejbližší příležitosti promluvit z očí do očí.
Nechtěl jsem to řešit před klukama, ale zase se mi nelíbilo, jak ke mně s Maddem Grigory přistupoval.
Sice se už s námi trochu bavil, ale rozhodně to nebylo to přátelství, co na začátku.
A to mě mrzelo a štvalo zároveň.
Taky jsem potřeboval začít řešit záležitost kolem Blacka, a na to jsem potřeboval klid. Madd prohlásil, že mě bude všude doprovázet, pokud nebude mít zrovna přednášku, ale odmítl jsem to s tím, že potřebuje taky čas pro sebe, a kvůli tomu se málem pohádali.
Pravda, to usmiřování pak stalo za to, ale i tak jsem neustoupil, takže v úterý ráno, po dlouhém polibku, snídani do postele a důkladné přednášce o tom, že mám být opatrný a okamžitě dát vědět, kdyby něco, jsem se rozloučil a vyšel z bytu.
Doufal jsem, že by se mi dnes mohlo konečně podařit s Blackem navázat kontakt, protože, i když jsem teď možná měl důvod tu zůstat, přesto jsem chtěl zjistit pravdu o Jamiem, co nejdříve.
Grigory
„Za dva týdny máme zkoušky, takže mě nechej. Chci se učit,“ zamračil jsem se na Dominika, který mě přemlouval, abychom se šli někam projít.
Ani netuší, jak těžké pro mne je být tady, s nimi… Dívat se na ně, jak se k sobě mají, poslouchat Maddovy sladké řečičky, z kterých se mi skoro zkazily zuby.
Nejvíc mi ale asi vadilo, jak Madd držel Lea od nás dál. Řekl bych, že ho skoro izoloval. Zavíral se s ním v pokoji, skoro s námi ani nejedli, jako bychom měli snad prašivinu, nebo co.
Ale ne, řekl jsem si, že to budu Leovi přát. Když to tak chce mít, tak ať to tak má…
„Co se s tebou děje?“ přišel ke mně Madd, když Leo odešel do školy. „Chováš se jak uražené děcko.“
V tu chvíli jsem měl chuť mu jednu vpálit. A nejspíš by to nerozchodil.
„Nejprve si uvědom, jak se chováš ty, do chvíle, kdy jsi začal s Leem chodit. Nevím jak kluci, ale já mám občas pocit, jako bys měl strach, že vás něčím nakazíme. Asi tak nějak. Neboj, já ti na Lea sahat nebudu. Ale mám pocit, jako bys s námi už ani nechtěl trávit žádný čas. Tak si to přeber v té své makovici.“
Odstrčil jsem Madda bokem a zašel si do svého pokoje pro věci do školy.
„Jdu do knihovny, přijdu pak rovnou na přednášku,“ ohlásil jsem ještě klukům, když jsem se obul a pak jsem se rovnou přenesl ke škole.
Leo
Trochu jsem se obával toho, jak budou ostatní reagovat na to, že jsem byl jeden den ve škole, a pak se podle oficiální zprávy hodil marod, ale vypadalo to, že si skoro nikdo ani nevšiml, že jsem tam vůbec nebyl.
Ale nevadilo mi to.
Když jsem tak první hodinu seděl za lavicí a poslouchal výklad profesorky na občanské práva, aniž bych to chtěl, myšlenkami jsem zabrousil k Maddovi a hlavně Grigorymu.
Znovu ve mně vyklíčily ty pochybnosti, jestli jsem udělal dobře.
Možná je Grigory naštvaný, že jsem v podstatě rozerval jejich přátelství?
Mohlo to tak být a tohle jsem opravdu nechtěl. Raději nebudu mít nikoho, než aby byli kluci stále na ostří nože.
Na druhou stranu, Grigory se nikdy k ničemu nevyjádřil, nic jsme si neslíbili, ale i přesto jsem se cítil trochu špatně.
Byl ke mně vždy laskavý, pomohl mi, i když mě spíš často víc seřval, ale takový prostě je. V tomhle ohledu přesný opak Madda.
Chtěl jsem, aby to bylo jako dřív, jenže to se zdálo jako naprosto nemožné.
A i proto jsem si chtěl s Grigorym promluvit. Chtěl jsem vědět, co přesně mu vadí na tom, že jsem s Maddem, a podle toho se pak zachovám.
Jenže ten malý neposedný rarášek ve mně, ten neustálý popichovač mi stejně našeptával, že takhle nikdy nebudu šťastný. Že mé srdce patří jinému, ne Maddovi, jen si to nechci přiznat.
V duchu jsem to malé parchantě okřikl a uvědomil si, že hodina už skončila, a jsem skoro poslední.
Vypnul jsem přednášku na monitoru a zaklapl učebnici, protože tohle byl jeden z mála předmětů, kde se učilo i ze starých knih.
Vyšel jsem ze třídy a rozhlédl se po chodbě.
Chtěl jsem akorát zamířit na druhý konec, kde bych se dostal do druhé budovy na ekologii, ale koutkem oka jsem zahlédl na druhé straně chodby Blacka.
Z nějakého náhlého popudu, možná instinkt, možná intuice, nevím, jsem se vydal jeho směrem.
Stejně jsem s ním chtěl mluvit. Tak ho chvilku budu sledovat a uvidíme. Možná jde do jiné učebny, možná k jinému profesorovi, možná někam úplně jinam. Tak jako tak, za zkoušku nic nedám.
Grigory
Objevil jsem se před školou právě ve chvíli, kdy Leo vcházel dovnitř. Nechal jsem mu odstup, ale nenápadně jsem šel za ním. Měl jsem totiž pocit, jako by ho někdo sledoval stejně jako já.
Ale když Leo zašel do posluchárny, ten kluk, aniž by se na moment zastavil, šel po chodbě dál a vzápětí zašel za roh a vešel do druhé učebny.
V duchu jsem se okřikl, že začínám být paranoidní. Ale i tak… Pořád nevíme, kdo Lea napadl, a kdo tu může kopírovat vlastnosti jiných.
Rozhodl jsem se, že využiju vlivu svých rodičů, a když jsem měl jistotu, že Leovi začala hodina a on z tama hned tak neodejde, zamířil jsem do kanceláře školní správy.
Trochu mi trvalo, než jsem asistentku přemluvil, aby mi ukázala seznam studentů s jejich schopnostmi. Namluvil jsem ji, že je to součást projektu, a kdesi cosi, a že mi pomáhají i rodiče, a když jsem zmínil jméno Natalia a Juriy Ivashin, o něco roztála, a pod pohrůžkou, že jestli toho zneužiju, nechá mě zavřít, mi nakonec otevřela databázi studentů a jejich schopností. Vyfiltroval jsem si jen to, co jsem potřeboval, a tak nebylo hledání moc dlouhé.
S poděkováním, že jsem stejně neuspěl, rozloučil jsem se a pomalu se vracel k Leově učebně.
Bylo to ve chvíli, kdy vycházel ven a já se na něho hned zavěsil jako stín.
Několikrát jsem se rozhlédl, jestli tu třeba nejsou kluci, a hlavně Madd, aby mě neobvinil, kdo ví z čeho, ale nikdo z nich tu nebyl, jen Tobias proletěl chodbou, pozdravil se s Leem a zase pádil dál.
V momentě, kdy se Leo ale znovu zastavil, jsem zpozorněl.
Nedaleko Lea se mihnul Black, a podle toho, co jsem viděl, se na něj Leo zaměřil.
Zamračil jsem se, když mi došlo, co má asi Leo v plánu. Ale řekli jsme si, že se s ním pokusí sblížit, a kdyby byl problém, tak vycouvá.
Jen jsem mohl doufat, že na tuhle podmínku nezapomněl.
Stál jsem kousek dál, pozoroval je a čekal, co Leo udělá dál...
Leo
Pozdravil jsem Tobiho, který kolem mě jen proletěl a doufal jsem, že si nebude chtít vykládat.
Ne, že bych ho nerad viděl, ale nechtěl jsem ztratit Blacka.
Byl jsem nervózní, ale pokud budu pořád váhat, nikdy se pravdu nedozvím.
To, že se moje pozorování vyplatilo, jsem pochopil o několik minut později, kdy Black zamířil směrem do suterénu budovy, kde byly posilovny, kryté bazény a tělocvičny.
V podstatě tam vůbec neměl co dělat. Neučil ani nezaskakoval při žádné sportovní aktivitě, sám nejspíš neposiloval a koupat se takhle ráno určitě taky nešel.
Tady už jsem musel být velmi opatrný, protože jsem tu byl jako pěst na oko a studentů tu v tuhle dobu bylo jen velmi málo.
Na okamžik jsem zpanikařil, když se mi Black ztratil z očí, ale vzápětí jsem si oddechl, když jsem ho uslyšel kousek před sebou, kde byl schovaný za velkou tribunou v jedné z tělocvičen.
Byl jsem ale dost daleko, navíc jsem musel být schovaný za rohem, takže jsem netušil, s kým mluví, ale zase dost blízko na to, abych zaslechl ten jejich rozhovor.
„Jsi si tím jistý?“
Poznal jsem Blacka a v jeho hlase zazněla dychtivost.
„Víš, že bych ti to neříkal, kdybych si nebyl jistý,“ odfrkl si ten druhý hlas a docela mě překvapilo to, že Blackovi tykal, i když to byl nejspíš nějaký student.
„Použil svou sílu v zóně. Myslel jsem, že jim to tam zorá a shodí barák. Byla to vážně síla. Málem to narušilo i moji schopnost, naštěstí jsem se včas schoval.“
Zatajil jsem dech a sevřel ruce v pěst.
To mluví o tom incidentu před týdnem?
Takže kromě Blacka je tu i někdo jiný, kdo mě sleduje, a ten někdo se může dostat i blíž?
Ale to by znamenalo, že má schopnost neviditelnosti, což je ale zakázaná schopnost, takže kromě Grigoryho je tu ještě jeden student, co má dvě schopnosti? No, podle výpočtů by to sedělo, ale v tom případě mám zatracený problém.
„Výborně.“
Blackovo spokojené mlasknutí jsem slyšel až k sobě.
Víc jsem se toho nedozvěděl, protože na druhé straně bouchly dveře a bylo slyšet hulákání několika kluků.
Black s tím druhým se rychle rozloučili, takže jsem i já musel vypadnout.
Jenže tohle mi nestačilo. Chtěl jsem vědět víc a věděl jsem, jak to udělám.
Rozeběhl jsem se chodbou k hlavní spojovací části, abych před Blackem získal nějaký náskok, a kde bylo více studentů, zastavil jsem se u zdi, kde mě nikdo neviděl, zhluboka se nadechl, a pak praštil hlavou do zdi.
Krapet jsem to přehnal, ale účinek se dostavil. Krev z nosu a vrávoravá chůze měly ten správný účinek.
Slyšel jsem, jak se ozývá několik hlasů najednou.
„Hej, co ti je?“
„Pane Bože, vždyť krvácí!“
„Co se tu stalo?“
„Pane, profesore! Ten kluk!“
Než jsem se jako by náhodou svalil k zemi, zachytly mě něčí ruce.
„Jste v pořádku, pane Vince? Krvácíte. Pojďte, musíme vás ošetřit. Zvládnete to po svých?“
Blackův hlas tak blízko mého ucha mě rozechvěl, což nejspíš jen umocnilo celkový dojem zranitelnosti.
„Z-zvládnu…“ zahuhlal jsem, a cítil, jak mě Black podepřel, a pak už mě odváděl chodbou pryč.
Grigory
Plížil jsem se za Leem jako stalker, když se zaměřil na Blacka. Kdyby nás někdo pozoroval, nejspíš by se tomu smál.
Leo sledoval Blacka a já sledoval Lea.
Ale pro mne ta situace k smíchu nebyla. Nevěděl jsem, co dalšího Leo vymyslí.
Když jsme se dostali dolů do tělocvičny, byl jsem v háji. Nemohl jsem jít dál, aniž by mě Leo zpozoroval. Přemýšlel jsem, že se přenesu na nějaké skryté místo v tělocvičně, ale netušil jsem, kde se nachází přesně Black a kde Leo. Mohl bych přistát přímo před jedním z nich.
A tak mi nezbývalo nic jiného, než špicovat uši a čekat.
V momentě, kdy kolem mne prošla skupina studentů a mířili do tělocvičny, vycouval jsem.
Sice jsem nevěděl, co se děje vevnitř, ale měl jsem aspoň jistotu, že se Black nepokusí o nic, když tam budou svědci.
První ale, když Leo najednou vyběhl ven a zamířil do prázdné chodby, jsem se rozběhl za ním. Vykoukl jsem zpoza rohu ve chvíli, kdy se Leo praštil hlavou o zeď.
„Zatracený idiot!“ zavrčel jsem tiše a chtěl k němu běžet, ale v tu chvíli si ho všimli další studenti a vzápětí Black…
Tak to jsem byl úplně v háji.
Netušil jsem, jestli to Leo udělal schválně, nebo to byl nějaký záchvěv paniky. Rozmýšlel jsem se, jestli jít za ním a sám ho odvést na ošetřovnu, nebo to nechat být.
Mrknul jsem na hodinky. Měl jsem ještě asi tři hodiny čas do přednášky a věděl jsem, že kromě Tobiho, jsou kluci ještě na koleji. Už jsem se skoro zaměřil na přenos za klukama, když jsem zpozorněl a vykročil za nimi.
Leo se nechal vést Blackem pryč.
A rozhodně nešli na ošetřovnu.
„Radil bych vám, abyste co nejdříve přišli,“ ohlásil jsem do komunikátoru všem třem i bez ohledu, že má Tobi právě přednášku. „Black vede Lea k sobě do kabinetu.“
Vypnul jsem komunikátor a dál je zpovzdálí pozoroval.
Leo
Netušil jsem, jak budu postupovat dál, ale tohle byl jediný nápad, co mě zrovna napadl.
Black mě přidržoval za loket a vedl mě dál chodbou, pak naložil do výtahu, a pak jsme šli zase chodbou, která už ale nebyla určena pro žáky.
Svou kancelář měl skoro na konci, a když jsme vešli dovnitř, na okamžik se mi zkroutil žaludek.
Skutečně panikařit jsem ale začal až ve chvíli, kdy se dveře zase zavřely.
Vůbec jsem to nedomyslel!
„Měl bych vám zavolat lékaře, pane Vince. Máte štěstí, že ošetřovna je dál než můj kabinet, jinak bych vás tam odvedl rovnou,“ řekl přísně, když přinesl lékárničku.
„Ne! Jen doktora ne! Mám z nich hrůzu,“ zamumlal jsem a stydlivě sklopil zrak.
„Přitahujete samé maléry, pane Vince. Slyšel jsem, že se vám minulý týden udělalo velmi zle, a teď tohle. Měl byste se nechat pořádně vyšetřit.“
„Jsem v pořádku, opravdu. Jen ta změna prostředí a spousta lidí…“ pokrčil jsem neutrálně rameny a vzal si od Blacka vatu napuštěnou desinfekcí, a sáček s ledem, který jsem si položil na zátylek.
„Ano. Četl jsem vaši složku. Chodil jste do malé školy pro obyčejné děti, je to tak? Škoda, že vaše teta se strýcem tehdy neměli víc peněz na zaplacení školného. Hmmm… Pamatuji si, že tu byl jeden žák, velmi nadaný, můj oblíbenec, který měl podobný osud jako vy. Svět je opravdu malý,“ zakroutil hlavou, ale při poznámce o studentovi se na mě upřeně podíval.
„To… to určitě je…“ odkašlal jsem si a otřel se do čistého ručníku, když mi přestala téct krev, abych se očistil.
Když mi Black podal tabletu s vodou na okamžik jsem zaváhal.
Jenže jsem nemohl jinak.
Po pár vteřinách bodavá bolest v hlavě ustoupila, a já se mohl konečně víc soustředit.
„Už je mi lépe, děkuju, pane profesore,“ usmál jsem se na něj mile.
„Jak se vám jinak na škole líbí, pane Vince? Pravda, z hodin jste nejspíš moc neměl, ale celkově?
Myslím, že jste si tu udělal už i nějaké přátele, chodíte se někam bavit? Ne, že bych vás chtěl poučovat, ale už u zkoušek jsem si všiml, že jste velmi nadaný a chytrý, jen to dusíte v sobě. A upřímně, ti čtyři pánové, se kterými se přátelíte, vás akorát tak budou brzdit. Neříkám, že jsou to nejhorší studenti, ale jsou to občas flákači, a s nimi svůj talent nerozvinete. Berte to jako přátelskou radu. Nerad totiž vidím, když se nadaní žáci zničí,“ pousmál se na mě a tvářil se jako nejstarostlivější profesor na světě.
Měl by dostat metál za svůj výkon.
Nenápadně jsem se rozhlížel po jeho kabinetu, když jsem dělal, že se snažím ulevit si od bolesti, ale nenašel jsem nic zvláštního. Jen to, že byl příšerně stroze a nudně zařízen.
Šedý koberec, šedé křeslo, hnědý stůl, pohovka, dvě židle a umělá kytka v rohu.
Žádné obrazy nebo rodinné fotky ani holografického rázu.
„Myslím, že bych asi už měl jít, pane profesore. Už tak jsem zameškal jednu hodinu,“ zatvářil jsem se zkroušeně.
Grigory
Byl jsem značně nervózní, když se za Leem a Blackem zavřely dveře. Nejraději bych na ně přilepil ucho, abych slyšel, co se vevnitř děje. Nebo bych se přenesl dovnitř, ale věděl jsem, že tam není kde se schovat. A těžko bych vysvětloval, proč jsem se tam tak najednou zjevil.
„Kde je Leo? Proč šel s Blackem?“ ozvalo se za mnou zadýchaně.
Otočil jsem se na Tobiho, který sotva popadal dech a vypadal mírně vyděšeně. Nejspíš má taky o Lea strach.
„Leo je s Blackem v kabinetu. Má rozbitou hlavu a…“
„Cože? A co dělal? A proč jsi nezasáhl? Proč jsi ho nechal…“
„Buď zticha!“ vyjel jsem na Tobiho. „Nemohl jsem to ovlivnit!“
„Půjdu tam!“
Na moment jsem Tobiho chytil, že ho zastavím, ale i já měl pochybnosti. Zdálo se mi, že je tam Leo už nějak moc dlouho.
„Půjdeme společně. Vymyslíme si třeba, že Lea volají ze studijního, nebo tak něco,“ šeptnul jsem Tobimu a společně jsme vykročili ke kabinetu.
Ještě jsme nedošli ani na metr, když z druhé strany došel jeden ze studentů. Rozhlédl se kolem sebe, pak si nervózně otřel ruce o kalhoty, papíry, co v nich měl, sroloval do ruličky, a bylo vidět, že se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Na okamžik přiložil ucho ke dveřím, ale pak se narovnal, a už o dost rozhodněji zaklepal na dveře.
„Omlouvám se, pane profesore, za vyrušení. Ale chtěl jsem vás požádat o pomoc,“ ohlásil se, jen co na Blackovo vyzvání otevřel dveře.
Leo
Zvedl jsem se z křesla a vyzkoušel, jestli sebou nešvihnu hned při prvním kroku.
Ale vypadalo to v pohodě.
„Měl bych vás odvést na vyšetřovnu, pane Vince,“ povzdechl si Black a taky vstal.
„Ne, to vážně nemusíte, pane profesore, jsem v pořádku,“ zavrtěl jsem hlavou. „A…vlastně jsem vám ani nepoděkoval. Za pomoc u zkoušek, a teď taky děkuju.“
Zčervenal jsem a pokusil se působit jako ten nejvzornější studentíček.
„Za to děkovat nemusíte. Poznám talent, když ho někdo má.“
Nervózně jsem přešlápl a poškrábal se ve vlasech, jako bych o něčem přemýšlel.
„Mmm, pane profesore? Víte… slyšel jsem, že si k vám studenti hodně často chodí pro rady a pomoc.
No… kdyby vám to nevadilo, nějakou bych určitě uvítal. Jsem dost pozadu,“ přiznal jsem a pokrčil rameny.
„Ale samozřejmě. To není problém. Jak říkám, pane Vince, máte obrovský talent, a byla by škoda ho nevyužít. Ale jak jsem říkal, dávejte si i pozor s kým se kamarádíte. A taky, jen abyste věděl, tehdy v noci, ten, co vás napadl, už byl chycen a potrestán. Měl jste tu problém s několika studenty, viďte? Přiznali se sami.“
Pocítil jsem změnu v jeho hlase i v chování, a najednou zatoužil vypadnout.
Než jsem však stihl říct něco dalšího, někdo zaklepal na dveře, a po Blackově vyzvání dovnitř vešel nějaký kluk.
Na moment se na mě podíval takovým zvláštním pohledem, že jsem dostal ještě větší strach. Co když je to ten, se kterým Black mluvil.
„Už bych měl jít,“ zamumlal jsem a couvnul ke dveřím.
„Dobrá. Ale pro dnešek už raději nechoďte na vyučování. Omluvím vás, a na tom doučování se domluvíme během mých hodin.“
Přikývl jsem, poděkoval, rozloučil se, a pak konečně odešel.
Teprve za dveřma jsem si uvědomil, že zadržuju dech, ale stačil jsem udělat jen pár kroků, když mě sevřely silné paže.
„Lvíčku! Cos to vyváděl!“ vykřikl Madd, když mě od sebe kousek odtáhl a začal mě zkoumat.
„Nic se nestalo. Jsem v pořádku. Jen mám pro dnešek už volno a musím vám něco říct,“ povzdechl jsem si, přijal polibek a vděčně se o Madda opřel.
Všiml jsem si, že kousek dál stojí i ostatní kluci, jen jsem nevěděl, co tu dělají.
„No, nám začínají přednášky až za dvě hodiny a Tobi má teď taky volno. Tak půjdeme na kolej. Taky mám něco, o čem s vámi chci mluvit. A hlavně s tebou, lvíčku.“
Tak vážného jsem Madda viděl naposledy minulý týden ve výzkumáku.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se s obavou.
„Ano, i ne, jak se to vezme. Ale uvědomil jsem si jednu věc a chtěl bych ji vyřešit, co nejdřív,“ Madd se na mě usmál, znovu mě políbil, a pak chytl kolem pasu, abychom mohli jít.
Grigory
Byli jsme s Tobim napjatí, jak špagáty. Už jsme dovnitř nemohli jít, bylo by to už divné. Ani výmluva, že bychom chtěli s něčím pomoci, by nám asi neprošla, když nás předběhl ten kluk.
Ale na druhou stranu jsem si říkal, že když je tam teď člověk navíc, tak snad Black nic Leovi neudělá.
„Kde je Leo? Kde je? Proč jsi ho tam nechal jít? Zatraceně, Grigory!“ vyjel na mě Madd, jen co k nám doběhli.
Byli s Dominikem oba schvácení, nejspíš nasadili sprint, jen co jsem jim zavolal, a musel jsem uznat, že to stihli v rekordním čase.
„Proč ses pro nás nepřenesl?“ zamračil se na mě Madd.
„Protože nebyl čas, kurva. Potřeboval jsem vědět, kam jdou!“ vyjel jsem na něj a sevřel ruce v pěst.
„No tak, klid,“ postavil se mezi nás Dominik.
„Hele, jde ven,“ drcnul do nás Tobi.
Madd mě i Dominika odstrčil a hned běžel za Leem. My jsme zůstali stát a jen se dívali. Madd něco Leovi říkal, a pak se otočil na nás.
„Potřebuji s vámi mluvit a Leo taky. Takže se sejdeme na koleji,“ popadl Lea za ruku a vedl ho ven.
A já toho měl akorát tak dost. Byl jsem už tak nervózní, jak jsem se o Lea strachoval, a Madd, nejen, že mě seřve, jen co dorazí, ale ještě tohle? Rozkáže a jde? A tváří se, jako bych mu snad ublížil? Nebo Leovi?
„Už toho mám akorát tak dost, počkejte tady, vrátím se pro vás,“ zavrčel jsem na Dominika a Tobiho.
Přiskočil jsem k Leovi a Maddovi, popadl je a přenesl do našeho bytu.
„Takhle to bude rychlejší,“ s těmi slovy jsem zase zmizel, abych se vzápětí objevil s Dominikem a Tobiasem.
„Tak mluv, Leo, cos to měl za nápad rozmlátit si hlavu?“ založil jsem si ruce na hrudi a s podmračeným pohledem jsem čekal odpověď, stejně jako ostatní.
Leo
Když mě Madd popadl za ruku, ani jsem nestihl nic říct a najednou se ozval Grigory.
A než jsem se nadechl, stál jsem v obýváku našeho pokoje.
Trochu se mi zatočila hlava a nejspíš to, i překvapení z Grigoryho chování způsobilo, že když na mě promluvil, škubnul jsem sebou a couvl.
Narazil jsem do Madda, který mě okamžitě objal, otočil čelem k sobě a sevřel v náruči.
„O co ti jde?! Už jsi spokojený?! Chováš se tak nepřístupně, že už se tě bojí i Leo!“ křikl Madd na Grigoryho.
„Ne… Tak to…“ pokusil jsem se vysvětlit, ale Madd mě nenechal domluvit.
„Ano, uznávám, byla to hloupost, ale s Leem si to vyřídím osobně. Kromě toho… Evidentně ti není při chuti, když tu jsme, takže, než jsi zavolal, vyřídil jsem nám s Leem stěhování. Během zítřka se přestěhujeme a budeš mít od nás pokoj.“
Tak tohle jsem nečekal. Šokovaně jsem se na Madda zadíval, ale nestihl jsem nic říct, protože mě předběhl Tobias.
„Madde, počkej… to je… moc unáhlené…“ zakňoural a mě ho v tu chvíli bylo opravdu moc líto.
Dominik se jen mračil, vrtěl hlavou a přeskakoval pohledem ze mě na Madda a Grigoryho.
„Promiň Tobi, ale jak tady pan dokonalý řekl, přebral jsem si to v makovici a rozhodl se pro nejlepší řešení. Samozřejmě, že vás vždycky rád uvidím, a budeme se vídat ve škole, ale evidentně ne všichni tady našemu vztahu přejí.“
Cítil jsem, že situace začíná být opravdu vážná. To napětí, které viselo mezi Maddem a Grigorym už od začátku našeho vztahu teď dosáhlo kritického vrcholu.
Chtěl jsem něco říct na obranu, ale Madd mě popadl za ruku a se slovy, že jdeme balit mě odtáhl do našeho pokoje a práskl za námi dveřmi.
Nevím proč, ale najednou mi tohle jeho chování začalo vadit.
Líbila se mi ta jeho snaha mě chránit, ale když jsem si to zpětně všechno přehrál, došlo mi, že to občas přeháněl.
Třeba jako teď.
„Madde?“ špitl jsem, abych si získal jeho pozornost, zatímco on nasupeně vytahoval věci ze skříně.
„Podívej, lvíčku, mrzí mě, žes toho byl svědkem, ale já se opravdu nedokážu tvářit, že se nic neděje, když vidím, že se děje,“ usmál se na mě Madd, když přestal vyhazovat věci ze skříně a přišel ke mně.
Měl jsem takový dojem, že za tímhle útěkem, protože jinak se to nazvat nedalo, je něco mnohem víc.
Ale bál jsem se zeptat, a taky jsem netušil, jaký jiný důvod by Madd ke stěhování měl.
Grigory
Než Leo stihl cokoliv vysvětlit, Madd vynesl rozsudek.
Všichni jsme byli tak šokovaní, že akorát Tobi stihl zakňourat, a vzápětí byl Madd s Leem v pokoji.
A já začínal doutnat.
Jo, cítil jsem se mizerně. Tak mizerně, že jsem měl chuť něco rozmlátit. Ale cítil jsem se Madem i tak nějak zrazený.
Nasupeně jsem vběhl do jejich pokoje, až dveře bouchly o skříň a rázným krokem došel až k těm dvěma.
Popadl jsem Madda za rameno a trhnul s ním, aby se na mě otočil.
„Od kdy rozhoduješ za Lea?!“ vyjel jsem na něj. „Ani ses ho nezeptal, jestli se chce stěhovat, a tys to vzal jako hotovou věc! Řekl jsi mu, co jsem ti ráno řekl? Co sis měl probrat v makovici?! To, že od nás Lea izoluješ, jako bychom byli prašiví. Nikdo se ho nesmí skoro ani dotknout! Jste pořád zavření v pokoji! A cokoliv se děje, hned obviňuješ a bereš to jako útok na sebe nebo na Lea!“
Funěl jsem jak vzteklý býk a doslova jsem pěnil. Musel jsem sevřít pevně ruce v pěst, když jsem pocítil to známé mravenčení. Měl jsem strach se teď čehokoliv, i sebe, dotknout, abych neudělal něco, co by mě mohlo do smrti mrzet. Dařilo se mi tuhle schopnost držet na uzdě, ale tentokrát jsem byl na hranici sebeovládání…
„Bojí se tě! Jen ty to nevidíš! I teď, jen se podívej! Chceš nám ublížit? Zkus to, jestli chceš!“ rozkřikl se na mě Madd.
V místnosti se začalo citelně ochlazovat a já viděl v jeho očích, že to myslí vážně.
„Nikdy bych mu, ani tobě, neublížil! Chceš to proti mně použít! Nedělej to! Varuji tě!“
„A co bys tak mohl?! Odnést mě někam a myslet si, že jsi jednička?! Víš, že proti mně nemáš šanci!“
„Tak dost!“ zařval na nás Dominik a přiskočil, aby nás odtrhnul od sebe. „Vzpamatujte se!“
Couvnul jsem o krok, podíval se na kluky, na Lea, ale to mravenčení v rukách sílilo každou vteřinou. Tahle situace ve mně vyvolala to, co jsem celou dobu úspěšně tajil.
Nadechl jsem se, a… zmizel…
Objevil jsem se v kamenolomu na okraji ostrova. Bylo to na poslední chvíli. Zapřel jsem se o tu největší skálu a z plna hrdla jsem zařval. Potřeboval jsem ventilovat ten vztek. Potřeboval jsem upustit páru, vybít tu zlost, vybít tu nahromaděnou energii, která by mohla pro všechny znamenat nebezpečí.
Leo
Přesně, jak jsem si myslel. To napětí už přesáhlo hranice.
Ale v jedné věci měl Madd tentokrát pravdu. Opravdu jsem dostal strach.
Strach, že si ti dva něco udělají, nebo že Grigory pleskne i mě.
„Zabedněný idiot! To by mu šlo! Jen řvát a utíkat!“ zuřil Madd dál, když Grigory najednou zmizel.
Otřásl jsem se, když chlad pronikl až ke mně a toho si všiml i Madd.
„Promiň, lvíčku. Tohle jsem nechtěl. Ale aspoň vidíš, že bude lepší se odstěhovat.“
„Vy jste ale vážně kreténi!“ ozval se Dominik a zamračil se.
„Co máš zase i ty! Chceš mě snad taky soudit! Nikoho jsem neizoloval, jen prostě chci mít s Leem soukromí! To je u páru normální snad, ne?! A to samé platí o dotýkání! Tobě by se snad líbilo, kdyby se pořád někdo věšel na tvého kluka a pusinkoval ho?!“
Madd vyjel i po Dominikovi a já nestačil zírat.
„No tak, kluci… nehádejte se…“ ozval se ode dveří Tobias, který vypadal, že je z toho stejně přešlý a vyplesklý jako já.
„Madde, prosím, promluv si s Grigorym… nechci, abyste se rozhádali…“ špitl jsem.
„Promiň, lvíčku, ale tentokrát to jen tak nepřejdu. Nechápu, co si myslí, idiot! To, že je pan dokonalý, neznamená, že bude pořád jen po jeho. Naše přítomnost tady prostě nedělá dobrotu!“
Zadíval jsem se na Dominika, který se tvářil naštvaně, ale nejspíš byl toho názoru, že kdyby se do toho zapletl víc, nadělalo by to ještě víc škody než užitku.
Popravdě jsem se nikdy v takové situaci neocitl, takže jsem nevěděl, jak se chovat nebo reagovat, co říct nebo udělat, takže jsem tam jen stál jak zmoklý pes, skoro jako Tobias, a netušil, jak se to celé vyvine.
„Jdeme balit. Dřív, než se ten pitomec rozhodne vrátit. Chtěl jsem tu ještě dneska přespat, ale po téhle scéně tu nezůstanu ani minutu. Až ten vůl zchladne, rád si ho vyslechnu,“ prskal Madd dál a znovu přešel ke skříni, aby mohl balit.
Dominik jen zavrtěl hlavou, povzdechl si, vyšel z pokoje a vzal s sebou i Tobiase.
„Pojď půjdeme na oběd, a pak přednášku, necháme je, ať si to vyříkají. Jsou dospělí, měli by mít rozum,“ zaslechl jsem ještě Dominika, ale Tobiasovu odpověď ne, jen pak bouchnutí hlavních dveří.
Grigory
Ještě několikrát jsem se zhluboka nadechl, a zahýbal prsty, abych se přesvědčil, že ta nahromaděná energie je pryč.
Když jsem cítil, že největší nebezpečí pominulo, vrátil jsem se zpátky do pokoje, celý špinavý a od prachu. Ale bylo mi to jedno.
V první chvíli jsem se zarazil, když jsem viděl, že v pokoji je jen Madd a Leo. A Madd balil…
„Jestli si chceš promluvit, tak někdy jindy, teď na tebe nemám čas. Odcházíme, tak nezdržuj,“ pronesl naštvaně Madd, a teprve potom se na mě otočil.
Na moment, když mě uviděl, ztratil řeč. Ale po chvilce se jen ušklíbnul.
„Přenesl ses do kanálu, nebo co? Raději běž pryč, nechci mít špinavé věci a nemáme si už co říct!“
„Nejsem tu kvůli tobě, ale kvůli Leovi!“ odsekl jsem mu a otočil se na Lea.
Než jsem však stihl otevřít pusu, Madd skočil mezi mně a Lea a rozpřáhl ruce.
„Nedovolím to! Ani se ho nedotkneš!“
„Nemusíš se bát! Nelezu nikomu do zelí! Ať už si to myslíš nebo ne, pořád jsi můj kamarád, a nikdy bych tohle neudělal, jestli ti jde o tohle!“ natáhl jsem svou zaprášenou ruku a chtěl Madda odstrčit, abych viděl na Lea.
„Bojí se tě! Nedovolím ti mu ublížit!“ znovu se znatelně ochladilo, a já viděl to zřetelné cuknutí v Maddově rukách.
„Tak dost! Přestaň ze mě dělat něco, co nejsem! Už toho mám opravdu plné zuby! Zůstaňte tady, když se mě bojíte! Půjdu domů a nebudu vás už obtěžovat. A nebudeš mít strach, že bych ti ublížil Leo,“ nahlédl jsem přes Maddovo rameno.
Odstoupil jsem o dva kroky a uvolnil svůj napjatý postoj.
„Nikdy bych nikomu neublížil, Madde. Nikdy bych neublížil ani tobě, Leo. Ani když jsi mi dal facku, nebo když jsi mě zmlátil tím pitomým bažantem. Neublížil bych někomu, koho miluji. Raději bych si nechal useknout ruce. Zůstaňte tady, jdu si sbalit,“ po posledních slovech se mi zlomil hlas.
Ještě jednou jsem se podíval na Lea, protože ta slova o lásce patřila jemu. Ale když mě zaštípaly oči, raději jsem se otočil a rychle docházel pryč.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě Leo vyděsit. Promiň mi to.“
Vletěl jsem do svého pokoje a zabouchnul za sebou dveře. Vrazil jsem hlavu do skříně s tím, že začnu balit věci. Ale jen jsem zabořil čumák do hader a snažil se sám sebe přemluvit, abych nebrečel. Věděl jsem, že jsem tím Lea nadobro ztratil. Věděl jsem, že jsem ztratil i dobrého přítele, Madda, s kterým jsem tak dlouho…
Mrzelo mě to.
Zatlačil jsem slzy, utřel si je do poskládaných triček, a pomalu začal vytahovat své věci a ukládat je na postel.
Leo
Madd se pořádně nestačil do balení ani dostat, když se Grigory vrátil.
A to, jak vypadal...
Hned jsem věděl, co se stalo, na rozdíl od Madda.
Když to vypadalo, že se začnou znovu hádat, měl jsem chuť se sebrat a odejít. A nejspíš bych to i udělal, kdyby mě nezarazila Grigoryho slova.
Zůstal jsem stát jako opařený a jen civěl na dveře za kterými Grigory zmizel.
I Madd se najednou zarazil, a jako by mu došla řeč.
Několik dlouhých minut bylo ticho, které přerušil Madd, ale úplně jinak, než bych čekal.
Myslel jsem, že půjde za Grigorym, že se začne vztekat a odtáhne mě odsud i bez balení, ale on si místo toho sedl na postel a zabořil tvář do dlaní.
„Madde?“ ozval jsem se tiše přiškrceným hlasem.
Když se Madd na mě podíval…
„Tušil jsem to… celou dobu…“ zašeptal zlomeným hlasem, a jeho tvář byla utrápená tak, až se mi sevřelo srdce.
„Celou dobu,“ zopakoval znovu. „Mrzí mě to…“
Kdybych aspoň věděl, co v takových situacích dělat.
Srdce mi bušilo jako zběsilé, a netušil jsem, jestli je to z Grigoryho prohlášení nebo z toho, co se tu semlelo.
„Měl bys… neměl bys ho nechat odejít…“ ozval se znovu Madd, když jsem pořád stál jako solný sloup.
A jeho slova mě probrala.
Potřeboval jsem vědět, co to mělo znamenat.
„Hned jsem zpátky…“ zamumlal jsem, vyběhl z pokoje, krátce zaklepal na druhé a vešel dovnitř.
Grigory balil a mě se z toho pohledu sevřelo srdce.
„Grigory… já…“ promluvil jsem, aby mě začal vnímat. „Co… proč… proč jsi to řekl… já… já to nechápu… myslel jsem… to, co jsi řekl… nechápu to…“
Zavrtěl jsem hlavou, vydechl a ztěžka dosedl na Grigoryho postel.
Mimoděk jsem si vzpomněl na naše první sblížení, a to mi do očí vehnalo slzy.
„Nikdy…“ vzlykl jsem, „nikdy jsem… Maddovi nedokázal říct… od začátku našeho vztahu… Nikdy jsem mu nedokázal říct, že ho miluju. A víš proč? Protože… protože mé srdce… už dávno patří někomu jinému… Ale děsilo mě pomyšlení… trhalo mě to na kusy… protože… protože jsem si myslel, že mě… že mě nenávidíš… strašně moc… moc to bolí, víš?“ potlačil jsem slzy a roztřeseně vydechl.
Grigory
Bylo mi pořád z toho tak všelijak, ale tím, že jsem začal něco dělat, jsem se o něco uklidnil. Aspoň natolik, že jsem se mohl sebrat a v klidu odejít.
Z vedlejšího pokoje jsem prakticky nic neslyšel, a byl jsem rád. Už tak toho na mě bylo moc, a strašně mě mrzelo, že jsem Lea vystrašil. Nechtěl jsem, aby se mě bál. A proto bude lepší, když odejdu.
Už jsem chtěl vytáhnout kabelu, abych do ní naskládal připravené věci, když se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel Leo.
V první chvíli jsem ho chtěl poslat pryč. Ale… Nakonec jsem jen stál, mačkal jsem tašku v ruce, díval se na něj a poslouchal, co mi říká.
„Leo,“ vydechl jsem.
Chtěl jsem něco říct, ale srdce se mi rozbušilo jak bláznivé po jeho slovech.
Doufal jsem, že to, co říkal, patřilo mě osobně. Že tu není ještě někdo jiný, koho by Leo mohl milovat.
Odložil jsem tašku a klekl si před ním. Jednu ruku jsem mu položil na nohu a druhou jsem mu setřel slzy z tváře.
„Strašně moc mě mrzí, že jsem tě vyděsil. Nechtěl jsem, aby ses mě bál. Omlouvám se. Víš… Miluji tě, už nějakou dobu, jen jsem si to zpočátku neuvědomoval. Nikdy jsem nebyl zamilovaný, nevěděl jsem, že to, co cítím, je právě tohle. A když už jsem se chystal, že ti to řeknu, přišel Madd.“
Na moment jsem sklonil hlavu, když jsem si uvědomil, jak se Madd asi teď cítí. Vlastně se tím nejspíš trápil celou dobu a možná i proto se tak choval.
„Mám Madda moc rád. A když se ti vyslovil… Bolelo to, to jo. Ale Madd je můj dobrý přítel, a já mu nechtěl kazit jeho štěstí. Nechtěl jsem být sobec. A taky… Myslel jsem si, že ho opravdu miluješ, víš? Je to strašně těžké. A věřím, že pro tebe taky. A to nemluvím o Maddovi. Nikdy jsem se do podobné situace nedostal, neuměl jsem si s tím poradit. Jsem prostě v tomhle nemehlo. Ale jedno vím jistě.“
Zvedl jsem se v kolenou, abych se mohl Leovi dívat zpříma do očí. Sevřel jsem jeho ruce, abych získal tu odvahu to říct konečně přímo i za cenu, že mě pošle do háje, nebo že se mi prostě vysměje.
Řeknu to, i kdyby mě nechtěl, aspoň to bude venku, a já si už nebudu nikdy vyčítat, že jsem promarnil šanci.
„Я... люблю тебя, мне больно от сердца, как сильно я тебя люблю.“
Leo
Na moment jsem dostal strach, že jsem možná řekl něco, co jsem neměl, ale když si Grigory přede mně klekl a dotkl se mě, setřel mi slzy, srdce mi začalo pádit strašlivou rychlostí.
A jinak než u Madda.
„Nevyděsil jsi mě…“ vzlykl jsem a už se nesnažil slzy ani zadržet. „Myslel jsem jen, že mě nenávidíš a Madd… No, líbí se mi… mám ho rád, a když se mi vyznal… nechtěl jsem mu ublížit a říkal jsem si, že ho třeba časem začnu milovat. Že začnu k němu cítit to, co k tobě… ale myslím… myslím, že celou tu dobu to věděl… Věděl o mých citech k tobě. Proto… proto si mě tak držel u sebe. Jen… já… ublížil jsem vám… vám oběma. A nevím… nevím, jestli mi dokážete odpustit. Jen… nevěděl jsem, co dělat… bylo to těžké…“
Sevřel jsem Grigoryho ruku, ale když jsem byl tak blízko něj, najednou jsem se mu vrhnul kolem krku a křečovitě ho sevřel.
„Mrzí mě to… strašně moc… to já se omlouvám… tolik jsem ti… ublížil…“ vzlykal jsem do jeho ramene a nedokázal jsem přestat.
Pak jsem si ale uvědomil poslední Grigoryho slova a zvedl hlavu. Potlačil jsem vzlyk a rukou si setřel slzy.
„Neumím… neumím rusky… musíš anglicky… nerozuměl jsem ti…“
Jestli to znamenalo, že už je pozdě, že už u něj nemám šanci, raději to slyšet teď než někdy jindy.
Teď jsem byl připravený snad na všechno.