Leo
I přes Maddovy protesty mě Dominik odvedl na první hodinu, přesně, jak slíbil.
A já začal mít v hlavě ještě větší bordel, a na to doplatilo moje soustředění.
Hned první hodinu jsem od profesorky dostal kázání, a tu druhou jsem byl dokonce vykázán z učebny.
No, neuvedl jsem se moc dobře, ale prostě jsem si nedokázal pomoct.
Grigory, pak Madd a teď Dominik.
Každý z nich mě zaměstnával víc, než bych možná chtěl.
Třetí hodinu se to ale změnilo.
A důvodem byl Black.
Okamžitě jsem si uvědomil, proč jsem tady a snažil se plnit roli pilného studentíka. Chtěl jsem si ho po hodině odchytit, ale bohužel jsem neměl štěstí.
Další hodina proběhla už normálně, stejně jako oběd a zbytek hodin.
Nikdo se mnou moc nemluvil, spíš po mě jen pokukovali, někteří zvědavě, jiní trochu opovržlivě.
Někdy při poslední hodině jsem začal pociťovat únavu.
Přece jen to bylo už dlouho, co jsem tohle zažíval, takže když byl konečně konec, úlevně jsem si oddechl.
Vyšel jsem na chodbu a hned si všiml Dominika, který na mě čekal. Myslel jsem si, že zapomene nebo se na to vykašle, ale byl tam a mírně se usmíval.
„Ahoj… tak co? Jak to šlo?"
„No, jsem unavený a myslím, že se mi nepovedly první dvě hodiny, ale jinak asi dobré," usmál jsem se na něj.
„Madd a Tobias dělají večeři."
Cestou ke koleji jsme toho moc nenamluvili, ale mě to kupodivu nevadilo.
Grigory
Celý den mě vůbec nic z učení nebavilo. Doslova jsem se nutil do toho, abych udržoval nějakou pozornost. A abych byl v klidu, ani jsem neseděl s klukama, což zas neuniklo některým lidem, včetně profesorů. Ale naštěstí to nikdo s námi neřešil, neptal se. Jo, klidně ať si řeknou, že jsem uražený, je mi to jedno. Ale Madd prohlásil, že potřebuje klid pro Lea, a já zas potřebuji klid pro sebe.
Měl jsem sice tendenci se zeptat, jak to doma jde, ale nakonec, když jsem viděl, jak se Madd tváří, jsem se kousnul do jazyka a mlčel jsem.
A on nejspíš taky, a držel se zuby nehty, aby neřekl něco, co by nás mohlo později mrzet. Už tak to bylo mezi námi napjaté.
Když jsem odcházel z poslední přednášky, Dominik se ke mně přitočil a šeptem mi sdělil, že dává na Lea pozor, abych se prý zbytečně nestresoval. Jen jsem přikývl, šeptem jsem poděkoval, a hned jsem zase zmizel.
Jenže jsem tentokrát nešel domů. Přenesl jsem se kousek od školy a pozoroval kluky. Tobias s Maddem šli hned po přednášce na kolej, ale Dominika jsem neviděl. A tak jsem čekal, a dočkal se…
Po další hodině vyšel ven i s Leem.
Byl jsem rád. Dominik se opravdu stará, a já aspoň viděl, že je o Lea postaráno.
Pomalu jsem se nenápadně šoural za nimi, v dostatečné vzdálenosti, aby mě neviděli. Myslel jsem si, že půjdou do výzkumáku, ale k mému překvapení zamířili taky na kolej. A i když jsem čekal další hodinu, nevyšli ven.
Ten zmetek malý!
V duchu jsem zavrčel, když jsem si uvědomil, že Leo nejspíš opravdu za našima nechce jít. Tak to zase ne. Tohle je důležité nejen pro rodiče, ale i pro bezpečí ostatních, včetně jeho samého.
Zhluboka jsem se nadechl, a pak se přenesl do našeho bytu.
Rychle jsem se rozhlédl. Leo právě stál u linky s talířem v ruce a něco vysvětloval Tobimu. Přiskočil jsem k němu, a než mohl kdokoliv zareagovat, byl jsem pryč i s ním.
Ocitli jsem se u vstupní brány výzkumáku, a já ho hned natlačil před sebe, aby se ho ujal strážný a zabránil mu tak se vrátit. A klukům jsem poslal hlasovku, že je Leo v pořádku a do hodiny bude zpátky.
Klidně ať se vztekají, je mi to jedno, Tohle je prvotně pro Lea. Chci, aby byl co nejvíce v bezpečí a tohle je jeden z kroků, který musí udělat.
Leo
Bylo mi s Dominikem opravdu dobře.
Vlastně jsem se doteď divil, proč jsem si ho nevšiml dřív.
Teda všiml, ale vždycky jsem se od něj držel dál.
„Díky," stoupl jsem si na špičky, když otevíral dveře do bytu, a políbil ho na tvář.
Jen se na mě překvapeně zadíval, ale to už jsem bleskově zapadl dovnitř, kde mě hned přivítal Madd.
„Chystáme něco k jídlu, ale možná bys na to mohl mrknout a já se zatím převleču," pošoupl mě Madd ke sporáku.
Hned po něm odešel do pokoje i Dominik a já tak zůstal s Tobiasem.
„Grigory s námi dnes vůbec nemluvil," povzdechl si a nepřítomně krájel salát.
Zrovna jsem se k němu otáčel s talířem v ruce, když se přede mnou najednou objevil Grigory, v další vteřině jsem stál před střediskem a v té další mě cpal přes kontrolu.
Vzpamatoval jsem se až o kousek dál, vyškubl se mu a moje dlaň dopadla na Grigoryho tvář rychleji, než jsem na to stačil pomyslet.
„Proč jsi to udělal?!" zakřičel jsem a mrštil talířem o zem.
„Nechtěl jsem sem jít! Ne dneska! Ne potom včerejšku! Jak bych mohl, když byla šance, že tu na tebe natrefím?! Myslíš, že se chci dívat na někoho, kdo mě nenávidí?! Nenávidíš mě! Tak proč mě nenecháš být?! Já… já myslel… myslel jsem… odnes mě zpátky!" zaječel jsem poslední slova a pocítil nárůst síly.
Ani jsem si neuvědomil, že ji používám v zóně. Cítil jsem, jak se zem chvěje, jak země puká, aby se na povrch prodraly kořeny.
Jenže než jsem svou sílu stačil uvolnit, nejspíš všechen ten stres, únava i náhlý přenos a úlek, si vybraly svou daň.
Pocítil jsem na rtu kovovou pachuť, zatmělo se mi před očima, a já už jen viděl blížící se zem, než mě obestřela tma.
Grigory
Prošli jsme vstupem, zapsal jsem se, a chtěl jsem jít, ale moc daleko jsem se nedostal.
Facka, kterou mě Leo obdařil mě překvapila natolik, že jsem nebyl schopen slova. Jen jsem na něj hleděl a nestíhal skoro nic z toho, co na mě řval.
Ale vzápětí mě probralo chvění země. Na trávě se objevili na několika místech praskliny a když jsem se vrátil pohledem k Leovi, věděl jsem, že je zle.
Měl stejný pohled jako tenkrát, když zaútočil na ty kluky.
„Chceš mi ublížit?“ vydoloval jsem ze sebe, ale on mě evidentně neposlouchal.
Byl mimo sebe, a já už se obával toho nejhoršího. Nejspíš bych se jim nechal napadnout. Nemohl jsem použít v zóně své síly, ale i kdybych mohl, buď bych se musel přenést, nebo nic. Druhou schopnost bych proti Leovi nikdy nepoužil.
Už jsem chtěl udělat k němu krok, když se Leo náhle zhroutil k zemi.
„Co se děje?“ vyběhl šokovaný strážný, který to chvění země také musel pocítit, a navíc viděl Lea ležícího na zemi.
„Doneste mi lehátko, Leovi se udělalo zle,“ křikl jsem na něho a on se hned vrátil zpátky do své kanceláře.
Rychle jsem zapnul komunikátor a zavolal mámě.
Netrvalo dlouho, a už jsem ji viděl běžet rovnou k nám. Klečel jsem u Lea a hladil ho po vlasech, dokud nedošel i strážný s lehátkem. Opatrně jsme ho na něj položili, lehátko se nadzvedlo do výšky pasu. Převzal jsem si od strážného ovládání a šel s Leem naproti mámě.
„Co se stalo?“ hned Lea začala kontrolovat.
„Já nevím, prostě najednou omdlel,“ pokrčil jsem rameny a rozhlédl jsem se kolem sebe.
Pohybovalo se tu docela dost lidí, tak jsem se jen naklonil k mámě.
„Řeknu ti to, ale někde, kde nebudou další uši. Je to důležité, mami. Nechci, aby o tom někdo věděl.“
Máma jen přikývla a bez dalších otázek nás nasměrovala na ošetřovnu v budově, kde měli s tátou kanceláře.
Leo
Slyšel jsem hlasy, vnímal doteky, ale nedokázal se probrat a otevřít oči. Nedokázal jsem promluvit. Byl jsem jako svázaný.
Jako vězeň ve vlastním těle.
Špatně se mi dýchalo a cítil jsem horkost, jen jsem nevěděl, odkud pochází. Vybavila se mi Grigoryho tvář těsně potom, co jsem mu dal tu facku.
Čekal jsem, že mi to oplatí, ale on vypadal… smutně? Nebo se mi to jen zdálo?
Grigoryho obraz ale dlouho nevydržel, vystřídalo ho něco jiného. Jako by to vycházelo ze mě samotného. Síla, jakou jsem ještě nepocítil.
Země se otřásala a já myslel, že mě ta síla roztrhne.
Vykřikl jsem a snažil se ji od sebe odehnat, jako by to snad šlo.
Bolest sílila, stejně jako můj křik.
A když už jsem si myslel, že je to můj konec, aniž bych nad tím nějak přemýšlel, z posledních sil jsem vykřikl Grigoryho jméno.
Grigory
Museli jsme ještě venku na moment zastavit, když sebou Leo házel a něco nesrozumitelně začal křičet.
„Hmm, to není normální bezvědomí, okamžitě ho napojím na skeny,“ ukázala mi máma ať nechám lehátko klesnout k zemi.
Klekla si k Leovi a znovu ho zkontrolovala. Chvíli zapřemýšlela, že mu něco píchne, ale nakonec to zamítla s tím, že nejprve musí zjistit, co se děje. A nerada by mu nějakou injekcí ještě ublížila. Nechal jsem potom lehátko znovu zvednout, když se Leo trochu uklidnil, a pak už jsme bez problémů vešli dovnitř a rovnou na ošetřovnu.
Přenesli jsme ho na pevné lehátko, kde ho máma hned napojila na přístroje.
„Hlídej ho, ale nedotýkej se ho. Potřebuji zjistit, co se v Leovi děje,“ ukázala máma na židli vedle lehátka, a sama si šla hned k pultíku, kde se ukazovaly skeny a grafy Leových funkcí, včetně mozkové.
Posadil jsem se a chtěl jsem Lea chytit za ruku. Ale na poslední chvíli jsem se zarazil a stáhl ruku zpátky. Mohl jsem se jen dívat na to, jak prožívá v sobě něco, co my nevidíme. Něco, co ho teď trápí, co ho… bolí….
„Bude v pořádku?“ otočil jsem se po chvíli na mámu.
„Jak se to vezme,“ zamyšleně hleděla na jeden z grafů. „On nejspíš v pořádku bude, jen se s tím nárůstem síly musí poprat a naučit se ji ovládat. Jinak bude mít problém. A my taky…“
„Jak to?“ vstal jsem a přešel jsem k ní.
„Jeho schopnost je ovládat rostliny, že? Chvilku před tím, než jsi mě zavolal, senzory zachytily chvění země a aktivity, podobné těm, když někdo používá svou schopnost. Jenže tady jsme v zóně. Nemělo by se to stát. Mysleli jsme, že jsou senzory vadné, tak jsem to nechala prověřit, ale nevím výsledek, protože jsem běžela za vámi. Ale začínám mít pocit, že tomu tak nebylo. Že senzory byly v pořádku… Pokud je to to, co si myslím, tak nejspíš máme problém. Leo bude mít problém, jestli se to někdo dozví. Mohl by být okamžitě zařazen do třídy S, mezi extrémně nebezpečné…“
Máma vstala od stolu, na moment se zastavila u mě a pohladila mě po tváři.
„Bude v pořádku, neboj. Nějak se to vyřeší. Ale ještě musíme všechno pořádně projít a ověřit, udělat testy. Pak budu moct říct konečný verdikt a rozmyslet se, jak to bude dál. Zatím o tomhle nikomu nic neříkej, ano? Víš, že i ty máš své tajemství.“
Neřekla nic konkrétního, ale přesto jsem z toho měl divný pocit. Jako by se Leovi mělo něco stát a já věděl, že to nechci připustit. Měl jsem o něj strach. Opravdu nefalšovaný strach… A ten divně bolestivý pocit kolem srdce byl čím dál silnější.
„Chlapče, co jsi zač?“ zaslechl jsem šeptat mámu, když se zastavila u lehátka a starostlivým pohledem se zadívala na Lea.
Leo
Ta bolest neustupovala, ale naopak sílila. Měl jsem pocit, že mě snad rozerve. Bylo to, jakoby mě někdo nafukoval, a pak vyfukoval.
A pak jsem jako ozvěnu zaslechl ty slova.
Co jsem zač?
Co jsem… zač?
Co jsem…?
S prudkým nádechem jsem se probudil a posadil. Viděl jsem všechno rozmazaně, ale bílé pláště, pípání přístrojů, ten nezaměnitelný puch, to jsem rozeznal.
„Kde… kde… kde to jsem! Co se… mnou děláte!“ z části jsem zachrčel, z části vykřikl a snažil se servat ze sebe všechny elektrody, hadičky, a nevím, co ještě.
„Co to je!“ vykřikl jsem už hlasitěji a svalil se z postele na zem.
Vyhekl jsem, ale plazil se k místu, kde jsem rozeznal stěnu, ke které jsem se přisunul, a pak se o ni opřel zády.
Popadl jsem první věc, i když jsem ani nevěděl, co to je a namířil ji před sebe jako zbraň. Opíral jsem se o stěnu a druhou rukou jsem si snažil vytřít oči.
„Kdo jste?! Co jste mi to udělali?! Proč jste to udělali?! Co to se mnou je!“ poslední slova jsem vykřikl tak hlasitě, jak to jen šlo, a pak uslyšel jakoby vzdálené hřmění.
To, že to není hřmění, ale že se otřásá celá budova mi došlo o pár vteřin později.
Najednou mě přepadla silná bolest hlavy a já spadl na kolena. Chytil jsem se za hlavu a snažil jsem se vyškrábat si mozek z hlavy.
„Nekřičte! Ticho! Nechte mě být! Nechte! Prosím… nechte mě… být…“ můj křik přešel ve vzlykot a já se schoulil ke stěně.
Grigory
Jen co máma domluvila, Leo se začal probírat. Myslel jsem si, že jen otevře oči a bude zmateně koukat kolem sebe. Ale to, co se potom stalo…
Že spadl na zem a doplazil se ke stěně, bych ještě bral. Tomu, že popadl bažanta a namířil ho proti nám, bych se jindy s chutí zasmál.
Ale že se začne s námi třást celý barák… Tak to už jsem byl v šoku, stejně jako mám a asistenti.
„Klid! Klid!“ okřikla je, když začali panikařit. „Vypla jsem chránící bariéru, aby si Leo neublížil, kdyby potřeboval uvolnit svoji schopnost. Nic se neděje. Jen ho musíme uklidnit. Grigory, počkej!“
Mé jméno vykřikla se strachem, protože já už mezitím došel k Leovi a dřepl si před ním, a i přes jeho snahu mě umlátit bažantem, jsem si ho přitáhl do náruče.
„Klid, Leo. Nic se ti nestane. Nikdo ti neublíží. Jen jsme ti chtěli pomoct. Omdlel jsi, a měli jsme o tebe strach,“ mluvil jsem na něj konejšivě i přesto, že mě bolela hlava, jak mě po ní praštil.
Chytl jsem ho za ruku, kterou si chtěl vydrápat díru do hlavy a silně ji stiskl, aby to už nedělal.
„Uklidni se, Leo. Jsi v bezpečí. Opravdu jsem se o tebe moc bál…“
Cítil jsem, jak se celý třese, plakal a mě z toho bylo hodně těžko. Nechtěl jsem mu tohle způsobit. Kdybych to věděl, nepřivedl bych ho sem…
„Promiň, Leo. Omlouvám se, že jsem tě nutil sem jít…“
Leo
Chtěl jsem pryč.
Nevěděl jsem, co se děje, a měl strach.
Nevěděl jsem, ani kde jsem, a co se se mnou děje.
Uslyšel jsem kroky a rozmazaně viděl, jak se ke mně někdo blíží. Začal jsem mlátit kolem sebe tou věcí, co jsem držel v ruce a znovu se rozkřičel.
Jenže…
Ten někdo neustoupil.
Naopak.
Najednou mě chytil a… ten hlas… ten melodický hlas já přece znám!
Tak krásně uklidňující, tak něžný…
Omlouval se, ale za co? Kam mě nutil jít a kdo to je?
Snažil jsem se vzpomenout, snažil jsem se zapojit mozek, a přitom, aniž bych si to uvědomoval, jsem se k tomu člověku tiskl, jako by to byl můj záchranný kruh.
A najednou, jakoby někdo zapojil starou šňůru do elektriky.
Zvedl jsem hlavu a kousek se od Grigoryho odtáhl. Nechápavě jsem se na něj podíval a zamrkal.
„Co… co se stalo? Proč… proč jsem tady? Na zemi? A proč…“ podíval jsem se na ruku, ve které jsem držel bažanta.
„A proč, kruci, držím bažanta?“ zašklebil jsem se a odhodil ho bokem.
„Je… je mi zima…“ zadrkotal jsem zuby, a pořád se rozhlížel kolem sebe, jako bych čekal, že někde vyčtu odpověď.
„Co… co se stalo… Grigory…“ sevřel jsem jeho triko mezi prsty a prosebně se na něj podíval, protože jsem začal mít nepříjemný pocit.
Grigory
Oddechl jsem si, když mě konečně začal vnímat. Pohladil jsem ho po vlasech, a políbil na čelo.
„Jsi ve výzkumáku, donesl jsem tě sem, aby sis promluvil s mámou, ale… no… trochu se to zvrtlo. Naštval ses na mě a začal jsi tak trochu vyšilovat,“ mluvil jsem na něj tiše a nenápadně se kouknul kolem sebe.
Víc jsem se k němu naklonil, a zatímco jsem mu pomáhal na nohy, jsem mu ještě zašeptal do ucha.
„Máma řekla, že vypla bariéru, ale není to tak. Tak raději dělej, že o ničem nevíš, nebo bude mít průšvih.“
Když Leo stál na svých nohách, zabalil jsem ho do deky, kterou nám přinesl jeden z asistentů, a pomohl jsem mu dojít k lehátku a posadil ho na něj.
„Postarám se o tebe, drahoušku, Musíš být trochu zmatený. Ale už jsem zase zapla bariéru, tak se nepokoušej použít svou schopnost, jinak by sis mohl ublížit, ano?“ ozvala se vedle nás máma a pohladila Lea po tváři, a pak mu podala hrnek z kterého se kouřilo, a já už podle vůně poznal, že v tom je ten její extrémně zabijácký čaj. „Teď se napij, budeš to potřebovat, aby ses trochu vzpamatoval, a pak uděláme ještě nějaké vyšetření. Dneska ale budeš muset zůstat tady, a to bez řečí. Nechtěj po mně, abych tě musela odvézt do nemocnice.“
Pousmál jsem se po jejich posledních slovech. Jo, vážně skočila na to, že se Leo bojí nemocničního prostředí. Ale tím lépe pro nás.
„A ty, zlatíčko,“ otočila se na mě a odhrnula mi vlasy z čela. „Nech se ošetřit.“
„To je dobrý,“ uhnul jsem hlavou, a pak jsem se k ní naklonil blíž. „Je to jen boule. Jen… na chvíli si odskočím na chodbu. Musím zavolat klukům, určitě se o Lea bojí. Jen, mami, mohla bys asistenty poslat pryč?“
Nenápadným pohybem hlavy k Leovi jsem naznačil, proč to chci. Máma přikývla, že tak do pěti minut je pošle pryč, já ještě Lea ujistil, že jsem hned zpátky a vyběhl jsem hned ven před budovu.
Ten výčet nadávek, co jsem si vyslechl, jsem neslyšel snad za celou dobu, co bydlím s klukama. Jen jsem si povzdechl, omluvil se, že jsem Lea odtáhl, a řekl jim, že pro ně přijdu za dvě minuty, ať jsou nachystaní. A žádné zbytečné otázky, že nemám náladu cokoliv teď vysvětlovat.
Vyběhl jsem přes bránu ven s upozorněním, že se hned vrátím s klukama, přenesl se do našeho bytu a nadvakrát jsem je přenesl k výzkumáku. Byl to takový fofr, že se Tobias ani nestihl pořádně obout, a ještě jednu botu držel v ruce.
Hned po kontrole jsem je nasměroval na ošetřovnu za Leem, a sám jsem zůstal raději na chodbě.
„Půjdu na chvíli za tátou,“ jen jsem na ně houknul a raději jsem zmizel za prvními dveřmi.
Nechtěl jsem tam teď být. Viděl jsem na Maddovi, jak se hrne dovnitř, a tak nějak mi z toho bylo úzko.
Leo
Byl jsem z toho všeho úplně mimo.
Matně jsem si vzpomínal, že mě se Grigory přenesl, to ano, ale že bych se naštval?
A jak zvrtlo? A co s tou bariérou?
Zíral jsem na ně jak tele na nové vrata a Grigoryho mámě bych nejspíš teď odkýval i třetí světovou.
Napil jsem se horkého čaje a v momentě se zašklebil. Vzpomněl jsem si, jak Grigory mluvil o zabijáckém čaji.
Jo, tak to měl pravdu.
Myšlenka na Grigoryho vyvolala další vzpomínky.
Včera odešel po hádce s Maddem. Byl jsem na něj… naštvaný, bylo mi to líto. Myslel jsem… že mě nenávidí.
Při téhle vzpomínce mě bodlo v hlavě tak silně, až jsem vylil trochu čaje.
„Opatrně! Ukaž!“ přiskočila ke mně hned Grigoryho máma.
„Co se… děje… já… já to nechápu…“ zvedl jsem k ní oči.
Jen se smutně usmála, povzdechla si a sedla vedle mě. Chytla mě za ruku, když hrnek položila na stolek, a naše spojené ruce zakryla druhou rukou.
„Nemůžu ti zatím říct nic konkrétního, musím udělat pár testů a vyšetření, ale… Důležité je, abys nikomu, nikomu o ničem z toho, co se ti stalo, nebo co ti povím, neříkal. Ano?“
Když jsem přikývl, znovu se usmála a pohladila mě po tváři.
„Zatím jediné, co s jistotou víme, je, že jsi v zabezpečené zóně použil extrémní sílu. A fungovala. Už jen tohle by ti mohlo vynést nálepku extrémně nebezpečný jedinec, a pokud jsou mé domněnky správné, rovnou by tě zavřeli do Geosu. Proto se o tom nesmí nikdo dozvědět.“
Myslím, že bych na ni zíral nechápavě i dál, kdyby najednou dovnitř nevtrhli kluci.
Skousl jsem ret a Grigoryho máma nejspíš pochopila.
„Pokud jim věříš, je to na tobě,“ zašeptala mi do ucha a pohladila po vlasech.
Pak odstoupila, aby uvolnila místo napřed Maddovi, který ze mě málem vymačkal duši, pak Dominikovi, který se mě sice nepokoušel rozmačkat, ale jeho objetí bylo delší a pevnější, než bych čekal, a nakonec Tobiasovi, který kdyby byl psem, tak mě nejspíš oblízne od hlavy až k patě.
Jen…
Grigory se nevrátil.
Posmutněle jsem se podíval na dveře a Grigoryho mámu, která řekla, že nás nechá chvilku o samotě, a pak teprve začal vnímat kluky, kteří se pořád na něco vyptávali, a hlavně Madd pořád nadával na Grigoryho.
Grigory
„Geos?“ šokovaně jsem na mámu hleděl, když došla za mnou a tátou do kanceláře.
Táta právě sbíral věci rozházené po zemi, a uklízel nepořádek, který vznikl, když se Leovi jeho schopnost vymkla kontrole.
„A proč? Vždyť… Vždyť jen ovládá rostliny. Tohle přece není nebezpečné, a ještě navíc na to, aby ho zavřeli. Maximálně by mu dali náramek, aby byl kontrolovaný,“ namítl jsem, když máma přikývla.
„Jak už jsem řekla Leovi. Nesmíte o tom nikomu říct. Bariéra vypnuta nebyla, a navíc… Tohle možná má souvislost s rostlinami, ale jinak, než si myslíš ty nebo Leo. Ale ještě si to musím všechno potvrdit. Na tobě teď bude, abys držel Lea v klidu. Hlídal ho. Jakmile se něco zvrtne, tak přísahám, že já budu první, kdo ho do Geosu odveze, Grigory, a ty víš, že já své hrozby plním,“ zatvářila se máma víc než vážně, až z ní šel strach.
„Pokud se to potvrdí, a Leo tuhle schopnost nebude schopen ovládnout, nezbude nic jiného než ji omezit na maximum. A ty víš, že v Geosu na to mají prostředky. Už by to nebyl jen červený náramek. Hodně tím riskujeme, já i táta, Grigory, tak na to myslete. Všichni. Nikdo o tom nesmí říct ani slovo. Zvlášť, když se tu potuluje někdo, kdo kopíruje schopnosti druhých.“
Ještě chvíli jsme mluvili o tom, jaká by mohla být Leova schopnost. Táta opět potvrdil svou domněnku, že Leo patří mezi génie, jen o tom neví, a tohle to jen potvrzuje. Mluvili jsme tiše, a já se to celé snažil dostatečně pochopit. Ten rozsah nebezpečí, které by Leo mohl představovat, ten rozsah zodpovědnosti, kterou teď za něj máme. Všichni, co o tom budeme vědět.
„Měl by ses vrátit. Mám pocit, že Leo to chce klukům říct. Riskuje, ale bránit mu nebudu. Ale ty o sobě pomlč, zlatíčko, ano?“ podívala se máma na mé ruce, které dokáží cokoliv rozbít na prach, a pak mě pohladila po tváři. „Nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo, kdyby tě označili za nebezpečného. Nemohla bych žít s tím, že tě už nikdy neuvidím…“
„Neboj, neřeknu o tom nikomu a Leovi věřím,“ objal jsem mámu.
Ještě, než jsem vyšel ven, máma na mě zavolala, že tu Leo zůstane minimálně do druhého dne do večera, protože potřebují dvacet čtyř hodinový obraz jeho mozkových funkcí.
Když jsem došel před dveře ošetřovny, zarazil jsem se. Měl jsem ruku na ovladači, ale nějak jsem se nemohl donutit, abych zmáčkl to tlačítko, aby se dveře otevřely a já mohl vejít dovnitř.
Měl jsem strach, že uvidím to, co vidět nechci.
Ať už jsem to vnímal jakkoliv, zjistil jsem za poslední dva dny, že mi na Leovi záleží víc, než jsem si uvědomoval. A nějak jsem si s tím neuměl poradit, zvlášť, když mě Madd předběhl…
Nakonec jsem s povzdechem dveře otevřel a se staženým žaludkem vešel dovnitř.
Leo
Povzdechl jsem si, když Maddovi výtky nebrali konce a chytl ho za ruku, aby mě vnímal.
„Grigory za to nemůže. Měl pravdu. Chovám se zbrkle a tvrdohlavě, neposlouchám, a neuvědomuju si, že svými problémy můžu ublížit i vám. Odpusť mu… prosím…“ zadíval jsem se na něj a trvalo snad jen pár vteřin, než mě Madd zase skoro umačkal.
„Když se na mě takhle díváš, nedokážu ti říct ne,“ políbil mě na tvář, rty i čelo, než se vyhoupl na postel, stáhl mě trochu doprostřed a mé záda si opřel o svou hruď.
Jeho tlukot srdce, teplo a ruce, které mě objímaly, mě nakonec aspoň trochu uklidnily.
„Tak, co se stalo tobě?“ přisedl si na kraj postele Dominik.
Zadíval jsem se mu do očí a kousl se do rtu, jako bych přemýšlel.
„Já… chci vám to říct, ale… nesmíte to nikomu jinému povědět. A taky nevím úplně všechno. Jen to, že jsem podle Grigoryho mámy údajně použil v bezpečné zóně nějakou velkou sílu?“ zašeptal jsem a sklopil pohled.
V pokoji se okamžitě rozhostilo hrobové ticho.
„Kdybych tě neznal, řekl bych, že si z nás děláš srandu,“ naklonil se ke mně Tobias, a i tak jsem ho skoro neslyšel, jak potichu mluvil.
Madd za mnou se napjal a naklonil se k mému uchu.
„Zatraceně, Leo… pokud… pokud je to pravda a někdo to zjistí…“ ještě víc si mě přitáhl k sobě a políbil do vlasů.
„Tohle je opravdu vážné. Možná…“ zvedl jsem hlavu a viděl, jak se Dominik zamračil, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.
„My ti slíbit můžeme, že nic neřekneme, ale ty si musíš dát obrovský pozor,“ zašeptal ještě Tobias a zadíval se mi do očí.
Přikývl jsem, a právě v tu chvíli vešel dovnitř Grigory. Madd se napjal ještě víc a přísahal bych, že i zavrčel. A já nechtěl, aby byli rozhádaní. Nechtěl jsem, aby se hádali kvůli mně.
Potřeboval jsem jejich pomoc, ne to, abych se o ně ještě strachoval.
Vymanil jsem se z Maddova sevření, slezl z postele, přešel ke Grigorymu a za ruku ho dotáhl k posteli, na kterou jsem ho shodil.
„Udobříte se! Hned teď! Nechci, abyste se hádali, aby mezi vámi bylo napětí, a už vůbec ne, kvůli mně. Pokud se neudobříte, odstěhuju se do hotelu,“ založil jsem si ruce na hrudi a nafoukl se. „A taky se mě už ani nedotknete!“
„Žádná pusa na dobrou noc?“ zeptal se Madd a zatvářil se jako štěně, které se snaží dostat z útulku.
„Nic!“ prohlásil jsem rezolutně. „Sto metrový odstup! Jeden jak druhý!“
Nejspíš bych pokračoval i dál, ale naši 'hádku' přerušil Tobias, který se začal chechtat, až spadl z postele.
„To… to je… dobrý… manže… manželská há… hádka!“ škytal na zemi, až dovnitř vletěl jeden z asistentů, který ale hned naštěstí odešel, a přitom vrtěl hlavou.
„Podívejte, kluci,“ povzdechl jsem si, když se Tobias uklidnil. „Já… mám vás rád… vážně… i přesto, že jsem vám způsobil problémy, jste se ke mně zachovali… hezky, a… možná… možná jsme na to jen šli moc rychle… Mám z toho teď v hlavě trochu zmatek. Nevím, co chci, nevím… to je jedno… prostě… chci říct…“
Přešlápl jsem, protože tohle mi fakt nešlo vysvětlit.
„Chceš říct, že jsi neměl šukat s jedním, a pak s druhým?“ ozval se Tobias ze země.
Já zrudl až za ušima a sklopil pohled.
„No, technicky vzato za to vlastně nemůžeš. Nikdy jsme si navzájem nic neslíbili, a často se stalo, že jsem se vychrápal s Maddem a vzápětí hupsnul do postele Grigorymu. A nejsem v tom sám. Takže… chlapská rada,“ postavil se a položil mi ruce na ramena, „ty pokračuj, kohouti si jen musí srovnat hřebínky. A když bude nejhůř, ojedeme tě všichni najednou a bude po problémech.
„Tobi!“ vykřikli Madd a Dominik skoro současně a vzápětí letěl vzduchem ten zatracený bažant a Tobias byl zase na zemi.
Grigory
Jen to zadunělo, když Tobimu přistál na hlavě bažant a sejmul ho k zemi.
„Aspoň nejsem sám, kdo bude mít bouli po zásahu bažantem,“ zašklebil jsem se zlomyslně.
Pak jsem se otočil k Maddovi a najednou nevěděl, co říct. Nebyl jsem nikdy v situaci, kdy bych se s někým pohádal a pak se musel udobřovat. A navíc… Pořád jsem cítil tak trochu nespravedlnost.
Neměl jsem pocit, že bych byl ten, kdo hádku vyvolal, byť jsem byl na Lea tvrdší. Ale Madd pak podle mne zareagoval nepřiměřeně…
„Omlouvám se,“ ozval se najednou Madd, jako by mi četl myšlenky.
Povytáhl jsem obočí, ale jeho nabízenou ruku jsem přijal.
„Já se taky omlouvám,“ stiskl jsem mu ruku.
„Za co?“ nechápal.
„Nějak nemám tyhle srdceryvné situace rád,“ rychle jsem pustil jeho ruku odstoupil jsem od postele. „Tak jen aby ses neurazil.“
„Mám ti jednu praštit?“ narovnal se Madd a výhružně se na mě podíval.
„Čím? Kapkami vody?“ vpálil jsem mu hned zpátky se zlomyslným úšklebkem.
Ale výmluvné Dominikovo zakašlání a nehorázný smích Tobiho, který škytavě vysvětloval, že se směje tomu, jak si to představil, nás zastavilo.
„Leo bude muset tady zůstat do zítřejšího večera. Měli bychom se vrátit na kolej. Jestli chcete, přenesu vás zpátky… Já si pak zajdu domů pro věci a přijdu taky. Nějak se mi nechce být samému v prázdném domě.“
Leo
Musel jsem se i usmát, jak šel Tobias k zemi a částečně to i uvolnilo atmosféru.
Když se pak kluci začali udobřovat, ale přesto si neodpustili vzájemné rýpnutí, chtěl jsem něco říct, ale Dominik, a hlavně Tobias to vyřešili za mě.
Trochu jsem však posmutněl, když řekli, že se musí vrátit na kolej.
Nechtěl jsem tu zůstat sám, v úplně cizím prostředí, ale nevěděl jsem, jak to říct.
Přesto jsem však pocítil i jakousi radost, když Grigory řekl, že se vrátí zpátky na kolej.
„Nechce se mi tu lvíčka nechávat samotného,“ založil si Madd ruce na hrudi a zamračil se.
Podle postoje už to vypadalo, že se snad zase něco pokazí, ale ozval se ten nejnepravděpodobnější člověk, od kterého bych to čekal.
„Já tu zůstanu. Madd má pravdu, neměl by tu zůstávat sám, ale vy dva,“ ukázal Dominik na Madda a Grigoryho, „byste si měli něco pořádně vyříkat.“
Významně se na ně podíval a já jen přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
„Já bych tu taky-“
Ozval se Tobias, ale Madd ho rázně přerušil.
„Zapomeň, pokud bys tu zůstal ty, lvíček by si ani neodpočinul, jak bys loudil.“
Tobias mi po jeho slovech na moment připomněl schlíplého psa, až jsem se musel pousmát.
Vzápětí jsem se podíval na Dominika, který si mě prohlížel, jakoby čekal na můj souhlas.
„Pravda je… že tu nechci být sám… a vzhledem k tomu všemu… asi byste si mohli… promluvit? Nebo tak něco?“ podíval jsem se na ně rozpačitě.
Grigory
„Tak jdeme,“ popadl jsem Tobiho za loket, ale ještě jsem se naklonil k Leovi a políbil ho do vlasů.
„Drž se v klidu, ano? Víš, co říkala máma. Prosím tě o to, nechci, aby ses dostal do problémů,“ zašeptal jsem mu ještě do ucha, a pak už se narovnal a táhl Tobiho pryč, protože ten se rozhodl Lea umačkat a umuckat.
„Zítra přijdeme,“ mávnul jsem ještě na Lea a vysmýkal Tobiho ven před budovu.
Za jeho neustálého brblání jsme počkali, až dorazí i Madd, a pak už jsme konečně mohli jít.
Hned před bránou jsem je oba popadl a přenesl na kolej.
„Hned budu zpátky, jen si poberu věci, uklidím svůj binec a jsem tu,“ zahlásil jsem a vzápětí jsem zmizel.
Doma jsem se nezdržel moc dlouho. Jen jsem postlal svoji postel, posbíral si učení, umyl jsem svých pár kousků nádobí, a pak už jsem se přenesl zpátky na kolej za klukama.
„Něco bych pojedl, vařili jste?“ nahlédl jsem k lince, když jsem si uklidil věci do pokoje a převlékl se.
„Jo, ale ty držíš hladovku,“ prskl po mně Madd. „Lvíček se kvůli tobě ani nestihl najíst.“
„Neboj se, o hladu ho nenechají,“ zavrčel jsem a už jsem se díval, co dělali k večeři.
„Proč jsi ho tam vlastně nutil jít?!“ rozkřikl se na mě najednou. „Bylo to úplně zbytečné! Jen si ho přivedl do nepříjemné situace!“
„Tak dost!“ křiknul jsem na něj i já. „Nic nebylo zbytečné!“
Cítil jsem, že ve mně začíná narůstat zlost. A ve chvíli, kdy jsem ucítil mravenčení v ruce, jsem rychle zvedl ruku z linky, vyběhl z obýváku do koupelny a vztekle za sebou zabouchnul dveře.
„Kurva!“ zařval jsem si z plných plic. Sevřel jsem ruku v pěst a praštil vši silou do zdi. Někam jsem to prostě přenést musel, a lépe se vysvětluje díra ve zdi, než linka rozpadnutá na prach.
Nevím, proč jsem se vlastně vracel. Vážně to nevím. Nemám zájem neustále poslouchat Maddovy výčitky.
„Grigory… Goro…“ ozvalo se zaklepání a Maddův hlas. „Promiň, nemyslel jsem to tak. Můžu jít dovnitř?“
Ještě, než jsem stihl odpovědět, že mi má dát pokoj a budu spát v obýváku, dveře se rozletěly, Madd proletěl koupelnou až do sprchového koutu a za ním vpadnul Tobias, který se na nás oba mračil.
Kdyby byl v psí podobě, nejspíš by nás pokousal.
„Do sprchy, okamžitě! Oba dva!“ přikázal a výhružně na nás zavrčel.
Leo
Usmál jsem se, když jsem viděl Grigoryho, jak musí Tobiase skoro táhnout ven, protože ten se mě prostě nechtěl vzdát.
Přitom jsem se ale začervenal, kvůli Grigoryho polibku a jeho slovech.
Nakonec mě ještě omuchlal Madd, než taky odešel, a pak už jsem zůstal s Dominikem sám.
„Máš hlad?“ zeptal se mě a já se na něj zadíval.
„Když si dáš taky? Nechci jíst sám. Pokud se tu teda něco dá jíst,“ pousmál jsem se na něj.
„Něco seženu,“ než odešel, pohladil mě po vlasech, a já se po tomhle doteku malinko rozechvěl.
Vážně jsem to nechápal.
Právě jsem dal Grigorymu a Maddovi kázání o tom, jak si budeme držet odstup a přitom… jsem myslel na Dominika.
Vyskočil jsem znovu na postel a zkřížil nohy.
„Leo, jak ti je?“ vstoupila dovnitř Grigoryho máma, „Dominik právě vybírá jídlo, tak jsem si říkala, že se zajdu podívat, a taky…“
Přisedla ke mně a vytáhla něco, co vypadalo jako kožený náramek.
„Potřebuju, aby sis to dal na ruku. Budu tě tak moc monitorovat během celé doby. Neublíží ti to, a jak odejdeš, zase ti to sundám, aby se nikdo nevyptával. Taky potřebuju, aby sis vzal tyhle tablety,“ vytáhla z kapsy pláště malou lahvičku a položila ji na stolek.
„Když to pomůže,“ pokrčil jsem po chvilce váhání rameny.
Připadal jsem si jako pokusný králík, ale Grigoryho mámě jsem věřil.
„Děkuju,“ usmála se na mě vděčně a nasadila mi náramek.
O chvilku později dovnitř vešel Dominik s velkým tácem a Grigoryho máma se zvedla.
„Půjdu. Hlavně moc neponocuj, Leo, potřebuješ si odpočinout. A Dominiku, tobě sem nechám přinést lehátko a deku, ať se můžeš vyspat.“
Rozloučila se s námi, a než mi stačil Dominik říct, co všechno to nese, a co se mu podařilo ukořistit, přišel asistent s lehátkem i dekou.