Leo Vince
165 cm vysoký, jantarové oči, černé, nakrátko střižené vlasy, které mu trčí do všech stran. Sportovní postava, ale kvůli své výšce vypadá drobně. Má sice italské jméno, ale v Itálii nikdy nebyl a ani se doma nikdy italsky nemluvilo. Žije pouze s tetou a strýcem, po kterých má i příjmení. Jeho rodiče zemřeli, když byl ještě mimino. Měl o tři roky staršího bratra Jamieho Farneho, který pro něj byl vším, ale ten před rokem záhadně zemřel. Od té doby se Leo změnil. Uzavřel se do sebe, vykašlal na všechno a jen touží po tom, zjistit, co se jeho bratrovi stalo.
Díky smrti jeho bratra začal nenávidět svou schopnost ovládat rostliny a celkově flóru, protože ji považuje za zbytečnou a nepotřebnou.
Stejně tak má i komplexy ze své výšky a drobné postavy.
Učil se několik bojových umění, ale poté, co jednou umlátil spolužáka ze vzteku do bezvědomí, protože si ho dobíral kvůli jeho schopnosti, byl vyloučen a už se nikdy nevrátil.
Postupně, po smrti bratra, přestal chodit i do školy, a už přes půl roku nevytáhl paty z domu. Změna v jeho životě nastává v okamžiku, kdy zjistí, že by smrt jeho bratra mohla být spojena se školou, kde se učil.
Grigory "Goro" Ivashin
Vysoký 184 cm, snědý, tmavě hnědé vlasy, dlouhé po ramena, oči modré, ostřejší rysy, sportovně založený. Jako student je sice chytrý, ale raději se drží v průměru, aby nevyčníval, a zbytečně se na něho nikdo nezaměřil. Nechce totiž dělat stejnou práci jako jeho rodiče.
Jeho rodina pochází z Ruska, ale on sám se narodil už v Anglickém velkokrálovství. Rodiče, Natalia a Juriy Ivashin, jsou vědci, kteří se přistěhovali do království kvůli práci, výzkumu, který úzce souvisí se schopnostmi. I když výzkumné středisko, kde jsou i služební domy a byty, sousedí s areálem školy, jeho rodiče jsou prakticky pořád v práci. Proto se rozhodl žít na koleji, aby byl mezi lidmi.
Grigory mluví anglicky, ale i rusky, protože doma spolu jinak nemluví. Je celkem klidný, ale dokáže se i naštvat.
Schopnost: teleportace
Druhá schopnost: tají ji, je to spíš jeho varianta pro obranu, pokud by nebylo zbytí, nebo by se případně špatně teleportoval. Dokáže tlakem - položením ruky a zaměřením se na danou věc - cokoliv rozbít na prach, ať živou či neživou věc
Dominik "Dom" Hunter
183 cm vysoký, sportovní typ, černé po ramena delší vlasy, zelené oči. Ráznější, ale přitom klidný, upřímný. Je ve třetím ročníku.
Schopnost: čtení myšlenek
Tobias Fox
180 cm vysoký, hnědé krátké vlasy, hnědé oči, štíhlejší. Takový smíšek, trochu rýpal, občas si nevidí do pusy, někdo ho může považovat až za zákeřného. I on je ve třetím ročníku, jen jako jediný studuje jiný obor.
Schopnost: přeměna ve zvíře, polární pes, který však dokáže měnit barvu srsti podle prostředí
Madd Mikka
180 cm vysoký, světlé, skoro bílé delší vlasy, jasně modré oči, napůl skandinávec. Je trochu prudší, drsnější, pro ránu nejde daleko, ale příteli by nikdy neublížil, a funguje tak trochu jako ochránce ostatních.
Schopnost: ovládání vody
Leo
Konečně!
Po dlouhém roce jsem měl konečně nějakou stopu. Co na tom, že nebyla ověřená, co na tom, že to byl jen kus papírku, který někdo strčil do schránky.
Jaké štěstí bylo, že jsem si toho všiml dřív než teta.
Díky tomu jsem ani nemusel nijak vysvětlovat, proč jsem se najednou po roce rozhodl dodělat přerušenou školu, a po půl roce vyjít mezi lidi.
Teta brečela snad celý den, strýc zatahal díky svým konexím za pár nitek, a po týdnu jsem konečně mohl nastoupit.
Doufal jsem, že to není jen planá stopa. Ale i kdyby byla. Nevzdám to. Můj bratr byl pro mě vším. Byl mým idolem, mým hrdinou, chtěl jsem být jako on.
Jenže...
Celá moje rodina měla nějakou úžasnou schopnost. Bratr byl super silný, máma ovládala zvuk, táta procházel pevnou hmotnou.
A já?
Já uměl ovládat pitomé kytky!
K čemu mi to asi tak v životě bude?! Dokonce i teta byla silnější než já!
Pak konečně přišlo pondělí, já si sbalil pár věcí a mohl vyrazit.
Bydleli jsme na předměstí Londýnské metropole a škola stála na speciálním pozemku na malém ostrově, který prý byl dříve kus země jménem Skotsko a bylo součástí nynějšího Anglického velkokrálovství. Jenže postupem času se menší země spojily a vznikla Londýnská metropole. A škola pro nadané, kterých nebylo v celém království zrovna nejmíň, potřebovalo velké místo, které by bylo trochu bokem.
Nebyl jsem sice nadšený z toho, že budu muset bydlet na kolejích, ale nebylo zbytí.
Doufal jsem, že aspoň dostanu samostatný pokoj, klidně někde úplně bokem od ostatních.
Rychlobusem na solární pohon jsme překonali během několika minut velkou vzdálenost, a když jsem stál před bránou ohraničující pozemek školy, který byl z jediné strany obklopen lesem a z druhé vodou, na moment jsem zaváhal.
Nebyl jsem mezi lidmi víc jak půl roku.
Nakonec jsem se zhluboka nadechl, nahlásil se u brány, a za chvilku stál před ředitelem školy.
Moje nálada klesla pod bod mrazu, když jsem se dozvěděl, že budu na pokoji s dalšími čtyřmi kluky, navíc o rok staršími než já, protože nikde jinde není místo.
S vrčením jsem se nechal odvést do prostoru kolejí, a když mě zaregistrovali vyšel jsem nahoru. Před dveřmi jsem si nasadil na hlavu kapuci od mikiny a na oči hodil sluneční brýle, a bez zaklepání vtrhl dovnitř.
Grigory
Vystoupil jsem z vlaku a zamířil na kolej. Klidně bych se mohl teleportovat, ale chtěl jsem chvíli na rozmyšlenou. Mít chvíli klid. Právě jsem absolvoval rozhovor s rodiči. Jako vždycky mi museli ukázat svoji práci, jak pokročili, jak to tam vypadá a kde si cosi, prý abych se konečně rozhoupal a řekl, co chci dělat. Vždyť ta práce je skvělá, tak proč se tomu pořád bráním? Ví moc dobře, že na to mám, tak proč se nesnažím?
Tyhle a spoustu jiných otázek jsem nechal bez odpovědi. Nechtělo se mi s nimi dohadovat, nebo jim něco vysvětlovat. Tahle práce s pokusnými králíky mě fakt nebere. Raději bych dělal něco smysluplnějšího...
A proto, že jsem jich měl plnou hlavu, potřeboval jsem chvíli klid. Tak jsem použil rychlovlak, kde v tuhle dobu už nebylo moc studentů. Nepřenášel jsem se ani od brány. Prostě jsem prošel celý areál kampusu až na druhý konec, kde v příjemném chládku, který poskytovaly rozrostlé stromy, stály budovy chlapeckých kolejí. Byly celkově tři. Velká, kde byli ubytováni prváci a taky ti, kteří neměli na dražší ubytování. Byli tam natlačení jak sardinky. Pak byla jedna menší, dvoupatrová budova, a s dvěma podkrovními byty, a v jednom z nich jsem bydlel já, a ještě tři kluci. A pak byla jedna větší vila, jen pro vybrané. Tam bydlela studentská rada a pár bohatých spratků.
Ne, že bychom neměli peníze, ale mě se rozhodně mezi ty namyšlence nechtělo.
Blížila se doba oběda, tak jsem se chystal, že si hodím věci na pokoj, převleču se a zajdu se najíst do jídelny, kterou jsme měli v přízemí. Každá budova kolejí měla svou vlastní kuchyň, a když jsme chtěli, mohli jsme si uvařit i sami. Ostatně... Víkendy vždycky stejně byly na nás. To byla kuchyň zavřená, a kdo se nepostaral, tak nejedl.
Náš podkrovní byt jsme měli rozdělený na tři místnosti. Dvě ložnice a jednu velkou místnost, snad původně obývák, ale my ji používali nejen na koukání na televizi a hraní her, ale i na učení, protože jeden z pokojů byl malý, a tak se tam už nevešly psací stoly.
Já jsem obýval právě ten větší pokoj, kde byly tři postele, ale spali jsme tu dva a další dva byli v menším pokoji...
Počítal jsem s tím, že kluci nejspíš budou už na pokoji, aby taky mohli jít na oběd, než budeme mít odpolední přednášky, a tak jsem nakonec přidal do kroku, abych mohl jít společně s nimi.
Leo
Neklepal jsem.
Proč taky.
Nepotřeboval jsem se z nikým kamarádičkovat. Nebyl jsem tu proto, abych si udělal kamarády, ale proto, abych zjistil pravdu.
Nejspíš o mě i věděli, protože bylo odemčeno, a když jsem vešel dovnitř, vyzul se v malé předsíňce a vešel do prostorné místnosti, která nejspíš sloužila jako obývák, jídelna a učebna dohromady, čekali tam už tři kluci, kteří se na mě hned zaměřili. A jeden nejspíš chyběl.
„Nazdar, chlape. Vítej u nás. Jestli chceš-"
„Kde budu spát?" přerušil jsem toho, co mi vyšel naproti a podle postavy vypadal na nějakého sportovce.
„Támhle," ukázal na dveře vlevo blonďák a mírně se zamračil. „Hele, nemusíš-"
„Fajn," přerušil jsem ho taky a vydal se ke dveřím.
Narozdíl od nich, já si je mohl dobře prohlédnout, a to byl další důvod, proč jsem s nimi nic nechtěl mít.
Všichni byli vysocí, poměrně urostlí a bohužel i docela hezcí.
Mě chránila kapuce a velké sluneční brýle, takže mi pomalu ani nebylo vidět do tváře.
„Tak hele, kámo, není slušné-" přešel ke mně ten třetí, hnědovlasý, ale já mu jednoduše zabouchl dveře před nosem.
„Ten malý spratek! Viděl jsi to, Dome!?"
Uslyšel jsem jeho hlas.
„Nech to být. Je to jeho věc," odpověděl hluboký hlas nejspíš toho Doma.
Rozhlédl jsem se po poměrně prostorném pokoji.
Tři postele, dvě naproti sobě u zdi, jedna pod oknem, větší stůl, malé noční stolky, křeslo a tři skříně.
Nad každou posteli pak byla police, a i podle toho jsem poznal, která s posteli bude moje.
Byla to ta u zdi.
S povzdechem jsem hodil kabelu na zem, a tak jak jsem byl, sebou plácl na postel a otočil se ke zdi.
Říkal jsem si, že se aspoň vysleču a sundám brýle, když jsem zaslechl další hlas. Takže čtvrtý do party se nejspíš vrátil.
Zabručel jsem a přetáhl si přes hlavu polštář, abych unikl těm hlasům.
Grigory
Vyběhl jsem do podkroví a hned zamířil doprava, kde byl náš byt. Jen co jsem otevřel dveře, zaslechl jsem, jak se kluci baví, a podle tónu, je zřejmě něco rozladilo.
Srovnal jsem si boty a vešel nejdříve do obýváku za klukama. Na můj tázavý pohled jen Dom mávnul rukou, ale Tobi hned vyskočil a začal si stěžovat na to, že přišel nový kluk, že ani nepozdraví, že se s nimi nebaví, že je neslušný, ani se nepředstavil, a byla toho ještě spousta... A že je to bručoun, a mu se nelíbí a chtěl by, aby se odstěhoval, že s takovým protivcem nechce být v jednom bytě...
Musel jsem mu položit ruku na pusu, aby se aspoň na chvíli utišil.
„Aspoň se mezi větami nadechni, nebo zkolabuješ," pustil jsem ho.
„Ten kluk se mi moc nelíbí," zamračil se Madd, a Dom souhlasně přikývl.
„Když bude nejhůř, požádáme, aby ho přeložili na jiný pokoj. Stejně za chvíli bude konec roku, takže plno lidí odjede, a někteří vypadnou ze školy úplně," podíval jsem se na kluky a pak jsem se otočil ke dveřím do pokoje.
„Když bude nejhůře, tak mu zlámu hnáty," zabručel Dom, ale my věděli, že by vědomě nikomu takhle neublížil jen proto, že se mu dotyčný nelíbí.
„Převleču se a půjdeme na oběd," zamířil jsem ke dveřím.
„Tak dělej, čekáme jenom na tebe," křikl za mnou ještě Tobi.
Vešel jsem do pokoje a hned u dveří jsem se zarazil. Volná postel byla obsazená, ale z nového kluka jsem viděl všechno, kromě jeho hlavy. Došel jsem po chvilce ke své posteli. odložil jsem si tašku, a zašel ke skříni, abych se převlékl. Když se po celou dobu, ani potom, co jsem byl hotový, ten kluk ani nehnul, přesunul jsem se k jeho posteli.
„Když už někam přijdeš a budeš s ním bydlet, mohl bys aspoň trochu komunikovat, a minimálně se představit. My ti nic neuděláme, a nechceme na tebe volat: Hej... Já se jmenuji Grigory, můžeš mi říkat Goro, jako ostatní. Jdeme teď na oběd, jestli chceš, můžeš se k nám přidat, ať víš, jak to tu chodí..."
Mluvil jsem na něj, ale nesahal. Nechal jsem mu i ten polštář na hlavě, protože jsem viděl, že nespí. Ale asi k tomu má svůj důvod.
„Pokud ti není dobře, zavolám zdravotní službu, co?" nakonec jsem se stejně mírně předklonil a dotkl se jeho ramene, aby mě víc vnímal.
Leo
Přitiskl jsem si polštář ještě víc na hlavu, když do pokoje vešel nejspíš ten čtvrtý, co přišel, a pak na mě promluvil.
To jsou všichni tak tupí?!
Proč mě prostě nenechají na pokoji?!
Ale pak jsem uslyšel jeho hlas blíž a ucítil na rameni dotek.
„Nesahej na mě! Co ti vůbec do mě je?! Nepotřebuju-“
Vyletěl jsem jako čert z krabičky a otočil se čelem k němu.
Brýle mi sklouzly po nose a spadly na zem, stejně jako mi kapuce sjela dolů.
Ale nedokázal jsem ani doříct větu.
Střetl jsem se s pohledem tmavších modrých očí a opálené tváře s výraznými ostrými rysy.
„Nemám hlad…“ řekl jsem už o něco tišeji a uhnul pohledem, protože se mi zdálo, že na něj civím až moc dlouho.
Znovu jsem se otočil zády k němu a zahrabal se pod polštář.
Nechtěl jsem jejich pomoc.
Nechtěl jsem ničí pomoc.
Stejně…
Kdybych jim řekl pravdu, jen by se mi vysmáli, a pak si mě dobírali.
Oddechl jsem si až ve chvíli, kdy odešel. Pozorně jsem poslouchal, a když utichly i hlasy z vedlejší místnosti, teprve pak jsem vstal, posadil se na posteli a pořádně se rozhlédl.
Tak už jsem věděl, s kým budu na pokoji, ale který z těch tří byl další?
Přemýšlel jsem, koho bych chtěl raději.
Nikoho, pokrčil jsem nakonec rameny.
Povzdechl jsem si, vstal, hodil kabelu na postel a začal si pomalu vybalovat věci.
Přeskladával jsem je ve skříni, posouval zprava do leva, z jedné police do druhé, protože jsem prostě nějak potřeboval zaměstnat ruce i mysl.
Když bylo hotovo, přešel jsem do vedlejší místnosti, abych si ji mohl prohlédnout.
Vážně sloužila jako obývák, jídelna i k učení dohromady.
Nakonec jsem se rozhodl, že se zajdu podívat po okolí.
Čím dřív něco zjistím, tím rychleji odsud budu, když tak, moct vypadnout.
Rozhodně jsem neplánoval školu dodělat.
Obul jsem se a otevřel dveře zrovna ve chvíli, kdy se o to pokusil někdo z druhé strany.
Překvapeně jsem zamrkal a podíval se do očí tomu, co se nejspíš jmenoval Dom, zrovna ve chvíli, kdy jeho ruka místo dveří zavadila o mou hruď.
Na vteřinu se mi vybavila bratrova mrtvá tvář a ucítil jsem silnou bolest za očima. Zakopl jsem o vlastní nohy a dosedl na zadek. Tohle bylo to nejhorší, co mě mohlo potkat.
Podle jeho překvapeného pohledu mi bylo jasné, že v ten malý okamžik viděl a cítil to, co já.
Rychle jsem se zase vyškrábal na nohy a zacouval zpátky. Ven jsem teď jít nemohl, takže jsem zase skončil na posteli s hlavou pod polštářem.
Grigory
Ucukl jsem rukou, když se prudce otočil a vyletěl na mě.
Hm, takže malý problematický prcek. A drzý…
Už jsem otevíral pusu, že mu něco hezkého řeknu, ale on se mírně stáhl a jen řekl, že na oběd nepůjde.
Takže nemocný není. Jen otrávený z toho, že tu nejspíš musí být. Jeho věc…
Pokrčil jsem rameny a vyšel z pokoje ven. Kluci už stepovali u dveří a zvědavě se dívali, co já a moje první setkání s vetřelcem.
„V pohodě,“ jen jsem mávnul rukou a vyšli jsme na chodbu.
Sešli jsme dolů do jídelny, kde to bylo z poloviny zaplněné, vybrali jsme si jídlo a usadili se u stolu. Měl jsem docela hlad, tak jsem se do toho hned pustil, jako bych nejedl týden.
„Je divnej,“ zahuhlal s plnou pusou Tobi. „Ani si nesundal kapuci a brýle. Nejspíš je škaredý a stydí se před námi ukázat.“
Všichni se tomu zasmáli, a hned jsme měli téma, jak asi vypadá a proč se tak schovává.
„Má zvláštně zabarvené oči, třeba bude něco jako ty,“ otočil jsem se na Tobiho. „Má takovou hnědožlutou barvu. Třeba je nějaké zvíře. Za chvíli budeme mít v bytě hotové Zoo.“
Hned jsem si vysloužil bouchanec do ramene a výhružné Tobiho zavrčení.
„No, spadly mu brejle, když se na mě otočil, takže jsem viděl aspoň ty oči, a, no… není zas tak škaredý,“ odpověděl jsem na otázku, jak můžu znát barvu jeho očí. „Asi se zastavím u správce koleje a zeptám se, co je zač. Když to nechce říct on, nějak to zjistit musíme.“
Když jsme dojedli, kluci se chtěli vrátit nahoru, ale já se rozhodl zajít za správcem hned. Tobi se přidal, protože byl zvědavý jak opice, a taky musel vždycky hned všechno vědět.
„My půjdeme,“ rozdělili jsme se u schodů a Dom s Maddem zamířili do podkroví.
U správce jsme se nějakou chvíli zdrželi. Měl zrovna pauzu, tak jsme museli počkat, až milostivě dojí, a pak měl plnou hubu keců, že si neumíme poradit s nějakým spratkem, když musíme jít za ním.
Ale nakonec, když jsme ho pochválili, jak to tu dobře vede, a další kecy, na které on dal, vytáhl jeho složku a položil ji před nás, abychom se mohli podívat…
Leo
Srdce mi tlouklo jak zběsilé a nedokázal jsem ovládnout třes těla.
Takže ten Dom, pokud jsem se nepletl ve jméně, uměl číst myšlenky.
Jediné, co mě utěšovalo bylo, že jsem s ním nebyl na pokoji. Aspoň tak jsem se mohl vyhnout doteku s ním a pohledu do jeho očí, protože jedině tak jejich schopnost fungovala.
Pocítil jsem i něco jako závist.
Kdybych tuhle schopnost měl, už bych dávno našel i bratrova vraha.
Teda...
Oficiální příčinou jeho smrti byla samozřejmě nehoda spojená s jeho schopnostmi, ale já tomu nevěřil. Nevěřil jsem, že by udělal hloupou školáckou chybu.
Kromě toho, chvilku před svou smrtí se mnou mluvil, a z jeho slov jsem pochopil, že mu někdo usiluje o život. Sice jsem to policii říkal, ale nikdo mi nevěřil.
Na moment mě napadlo, že se seberu a odejdu. Ale pak...
Nemohl jsem.
Škubl jsem sebou, když jsem ucítil, jak si někdo sedl na mou postel.
Ani jsem si nevšiml, že by někdo vešel dovnitř.
„Hele, jsi v pohodě? Vím, že jsme nezačali nejlíp, ale kdyby sis s námi hned promluvil, věděl bys to a mohlo se tomu zabránit. Chápu, že to není příjemné. Mě se stalo něco podobného…“ zasmál se ten, co promluvil.
Hlas jsem poznal, patřil tomu blonďákovi, ale jméno jsem nevěděl.
Odhodil jsem polštář a prudce se posadil na posteli.
„Nech mě prostě na pokoji! Všichni mě nechejte na poko-“ zakřičel jsem na něj, ale nedořekl.
Najednou jsem ležel na zádech, ten kluk se nade mnou skláněl, jeho modré oči potemněly a v pokoji se mírně ochladilo.
„Tvého bratra je mi líto…“ zašeptal, a já ztuhl neschopen pohybu, když to znělo upřímněji než od kohokoliv jiného, kdo mi to doposud řekl.
Grigory
„Takže on je takové ztracené štěně,“ pronesl zúčastněně Tobi, když viděl Leovu složku.
Konečně jsme věděli jeho jméno. Aspoň to. A taky, že jeho rodiče zemřeli a vychovává ho teta se strejdou. Ale nechápali jsme, proč přerušil školu a najednou se vrátil, a ještě v druhé polovině školního roku. Bude muset dělat speciální zkoušky, a pak závěrečné zkoušky, jako všichni ostatní. Bude se muset hodně učit. Ale přitom nevypadal, že by se do učení nějak hrnul.
No, ale nemůžu soudit po pár minutách. Poznali jsme ho teprve před obědem, a on se nejspíš ještě pořádně nerozkoukal.
Poděkovali jsme správci, a šli zpátky do pokoje. Měli jsme asi tak hodinu a půl, než nám měla začít odpolední přednáška. Čas akorát na odpočinek a pak hned fičet do školy.
„Helééé, Goro,“ chytl mě Tobi za rukáv a zastavil mě. „Mě se nechce po schodech.“
Podíval se na mě štěněčíma očima, pak směrem ke stropu a zase na mě. Bylo mi jasné, co chce.
„Jestli chceš vyzvracet oběd, tak klidně,“ pokrčil jsem rameny.
Přitáhl jsem si ho k sobě, pevně ho chytil a pak…
Než se stihl rozkoukat, stáli jsme v jeho pokoji, a jakmile jsem ho pustil, málem skončil na zemi.
„Paráda, to je jak jízda na horské dráze! Ještě! Goro! Ještě, prosím!“ začal nadšeně vykřikovat.
„Ne, jdu si odpočinout. Nejsem nějaká atrakce,“ zamrčel jsem, a málem se srazil ve dveřích s Domem, který se šel podívat co se děje.
Byl zvyklý, že se občas zničehonic objevím, tak ani nebyl překvapený, když nás tam viděl.
Ale stejně se mi zdálo, že se tváří tak nějak… divně.
„Stalo se něco, Dome?“ zadíval jsem se na něho.
On jen pohlédl ke stěně, za kterou byl můj pokoj, a pak na nás.
„Týká se to Lea?“
Jeho přikývnutí nás donutilo si sednout, a netrvalo dlouho a Dominik nám v krátkosti řekl, co viděl…
Leo
„Je… je mi zima… a jsi… jsi moc blízko…“ vykoktal jsem, když se nade mnou skláněl až moc dlouho a v pokoji se fakt začalo ochlazovat.
Zapřel jsem se dlaněmi o jeho hruď, ale jako bych ztratil všechnu sílu.
Jen se pousmál a sklonil se ještě níž.
„Jak se jmenuješ?“ dýchl mi do tváře.
„N-ne…“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ne? Jmenuješ se ne?“ pozvedl obočí.
To, jak se zase zatvářil, připadalo mi, jako by si ze mě utahoval, a to mi vrátilo zpátky sílu.
„Nech mě být!“ vykřikl jsem a zabral.
Tentokrát se mi ho podařilo do sebe odtlačit, a dokonce odhodit na druhý konec postele.
„Já… já… nepotřebuju…“ začal jsem ze sebe vyrážet a vyškrábal se na nohy.
Zavrtěl jsem hlavou, bedlivě jsem sledoval toho blonďáka a pozpátku vycouval z pokoje.
Když za mnou zaklaply dveře, rozběhl jsem se směrem k předsíni a dveřím.
„Počkej!“ uslyšel jsem za sebou, ale to už jsem vyběhl na chodbu a zabouchl za sebou dveře.
Musel jsem prostě na chvilku pryč.
Navíc jsem začínal mít hlad, jenže všechny věci jsem nechal v pokoji, kam jsem se teď rozhodně nemohl vrátit.
Jenže…
Budu se tam muset vrátit.
Sevřel jsem hlavu v dlaních a zaúpěl.
Zůstal jsem dřepět na chodbě za dveřma a snažil se vymyslet, co dál.
Grigory
„Vážně, ztracené štěně,“ povzdechl si Tobi. „Nejen rodiče, ale i bratr…“
„Rodiče?“ podíval se na nás udiveně Dom.
„Jo, ve složce má, že se o něho starají teta a strýc, protože je sirotek. Ale o bratrovi tam nic neměl,“ zvedl jsem se z Tobiho postele, když na ni vyskočil.
Otočil jsem se k němu a podrbal ho za ušima. Když se změnil, vypadal moc hezky. Teda, ne že by byl škaredý, byl hezký kluk, ale jako zvíře…
Když se změnil v polárního psa, byl celý bílý, ale dokázal přizpůsobovat barvu srsti svému okolí jako chameleon. Ne, že by byl třeba kostičkovaný jako tapeta, ale z bílé se změnil třeba v hnědou, černou, šedou, nebo různě barevně žíhanou, aby tak co nejvíce splynul s okolím.
Některé zvířecí znaky mu zůstávaly i v lidské podobě, například skvělý čich, nebo sluch.
„Jo, štěně, a proto ses změnil, aby ses postaral o svůj druh?“ zasmál jsem se a pohladil ho po hřbetě.
Jen štěkl, ale pak se několikrát otočil na posteli, než si lehl a stočil se do klubíčka.
Chtěl jsem ještě něco dodat, když se najednou z vedlejška ozval hluk a pak silné třísknutí dveří.
Maddovo: „Počkej!“ muselo být slyšet až do přízemí.
Vyběhli jsem z pokoje. Madd se hnal k hlavním dveřím, ale když nás uviděl, zastavil se a jen si rozpačitě prohrábl vlasy.
„Tady se někdo neudržel, co?“ zabručel Dominik, když jsme ucítili ten chlad z našeho pokoje.
„Cos mu udělal?“
„Já? Nic, jen jsem chtěl vědět, jak se jmenuje, to je všechno.“
„Leo… Leo něco…“ štěkl po něm Tobi. „Půjdu se po tom štěněti podívat.“
Otevřeli jsme dveře a on vyběhl na chodbu…
Leo
Už jsem se zvedal, že se přece jen projdu, když se najednou otevřely dveře a na chodbu...
Málem jsem o něj zapackoval.
Chtěl jsem se začít zase vztekat, ale slova mi uvízla v hrdle. Všechno se mi najednou vykouřilo z hlavy, když jsem uviděl toho šedého polárního psa. Znovu jsem se sesunul na zem a natáhl ruku.
Jeho srst byla tak jemná, že jsem se neudržel, přitáhl se blíž, objal ho kolem krku, a zabořil do něj nos.
Krásně voněl a já zjistil, že mě ta vůně uklidňuje.
„Ehm.“
Probralo mě zakašlání, až jsem sebou škubl, vyskočil na nohy a otočil se směrem ze zvuku.
Ve dveřích stáli všichni tři kluci a trochu pobaveně se na mě dívali.
Zrudl jsem až za ušima a zamračil se.
„Co je?! Co tak ču-“
Hlasité zakručení mého žaludku, které muselo jít slyšet až dolů, přerušilo mé další slova, které okomentoval pes něčím mezi štěkáním a zasmáním.
Zatnul jsem ruce v pěst a chtěl znovu vyjet, když jsem si uvědomil, že takhle ničeho nedocílím.
Nakonec jsem si povzdechl a podrbal se v krátkých vlasech.
„Musím si vzít peníze...“ zamumlal jsem a kývl na ty tři, kteří pořád stáli ve dveřích.
Grigory
No, tak první seznámení s Tobim má za sebou, pomyslel jsem si v duchu a usmál se, když jsem viděl, jak ho drží kolem krku a má nos zabořený v jeho srsti.
Když si nás všiml, celý zčervenal a rychle se zvedl. Už měl náběh, že zas bude protivný, ale nakonec jen špitnul něco o penězích.
Ustoupili jsme ode dveří, aby mohl vejít. Počkali jsme, až vejde i Tobi a zavřeli jsme dveře. Kluci se šli usadit na zem, opřeli se o gauč a pustili si nějakou hru.
„Hele, za hodinu máme přednášku,“ upozornil jsem je, že není tolik času na to, aby si teď hráli.
„To stihneme,“ mávl jen rukou Madd a hned se pustil do likvidování Dominikova avatara.
Přešel jsem ke dveřím našeho pokoje, že si nachystám věci na hodinu, ale zastavil jsem se v nich a jen se díval.
Tobi právě vešel za Leem a postavil se vedle něj. Chvilku se zvědavě díval, jak se přehrabuje ve svých věcech a zřejmě hledá peníze. Pak mu ale olízl ruku, otočil se a spokojeně odcházel.
„Máte tu docela zimu, no, Madd se někdy zapomene. Když budeš chtít zahřát, najdeš mě vedle,“ a s těmi slovy se změnil zpátky do své nahé lidské podoby.
„Padej,“ pleskl jsem ho po zadku, když procházel kolem mě.
Jen se uchechtl a už zmizel ve svém pokoji, aby se oblékl a nachystal na přednášku.
„Měl by sis pospíšit, za chvíli budou nejlepší jídla vybrané, tak ať nejíš jenom polévku,“ došel jsem ke stolu, vzal kabelu a začal si chystat věci. „Ale můžeš se klidně najíst i ve vedlejší budově. Jen do vily bych ti nedoporučovat chodit. Jsou tma samí zazobanci a studentská rada. Jejich jídlo je sice dobré, ale moc drahé, a nemají rádi, když tam chodí někdo od nás.“
Leo
Peněženka mi vypadla z ruky, když se ten pes změnil v toho čtvrtého kluka, a zcela nahý mi jakoby nic řekl, že mě zahřeje, když mi bude zima.
A pak to plesknuti po zadku od toho kluka, co byl se mnou na pokoji.
Pak znovu moji pozornost upoutal můj spolubydlící. Zvedl jsem peněženku ze země a zadíval se na něj.
„Proč to děláš? Proč to děláte? Neřekl jsem vám ani své jméno. Proč mě prostě nenecháte a nevykašlete se na mě?" zeptal jsem se a trochu se zamračil.
Posadil jsem se na postel a v prstech žmoulal peněženku.
Sám jsem se v sobě nevyznal.
Nechtěl jsem se s nimi sbližovat, ale...
„Jak se jmenuješ?" vypadlo ze mě dřív, než jsem nad tím stačil zapřemýšlet.
Grigory
Musel jsem se usmát, když jsem viděl jeho reakci na Tobiho přeměnu.
Jo, tohle vždycky dostane každého, kdo Tobiho vidí poprvé. Ale vždycky jsem říkal, že je Tobi ve své psí podobě krásnější než v lidské, a hlavně tolik nemluví.
„Proč to děláme?“ zamyslel jsem se nad jeho otázkou. „Protože je lepší, kdy na sebe jen nevrčíme, co?“
Ale pak si uvědomil, že se mě ptal na jméno.
Jo, první krok k tomu, abychom se nějak dorozuměli.
„Grigory Ivashin, ale většinou mi všichni říkají Goro. Ten s bílými vlasy, co tu z toho udělal skoro mrazák, se jmenuje Madd Mikka, ta postel je jeho,“ ukázal jsem na postel pod oknem. „Nemám rád průvan, a proto spím tady.“
Posadil jsem se na svou postel, a ještě si zkontroloval, jestli mám všechno sbalené, a pak tašku položil na zem.
„Ten… no… pes, je Tobias Fox, rád si z lidí utahuje, ale nemyslí to zle. Prostě je takový, má rád legraci. A opravdu nekecal. Kdyby ti někdy byla zima, stačí na něj zavolat a přijde tě zahřát. Jeho srst je fakt lepší než peřina, máme to odzkoušené. A pak ještě poslední, Dominik Hunter, zkráceně mu říkáme Dom. Vypadá jako bručoun, ale je taky fajn. No, sice ses ptal na mé jméno, ale takhle už znáš všechny. A jak se jmenuješ ty?“
Věděl jsem už, jak se jmenuje, ale nechtěl jsem, aby věděl, že jsme se s Tobim dívali do jeho složky. Nejspíš by to nedělalo dobrotu, a takhle, když to řekne sám, bude to lepší.
Leo
No, sice jsem chtěl vědět jen jeho jméno, ale nechtělo se mi ho přerušovat.
Měl příjemný hlas a pěkně se smál.
„Na co to kruci myslím?“ okřikl jsem se v duchu.
„Leo… Leo Vince…" řekl jsem tiše, a pak vyskočil na nohy.
„Musím… musím jít… musím…" zašermoval jsem rukama, a pak znovu vyběhl z pokoje a zamířil ven.
Teprve až na chodbě jsem se zhluboka nadechl a pokoušel se uklidnit prudce bušící srdce.
Vůbec jsem netušil, co to se mnou je.
Ano, to, že se mi líbí kluci, to pro mě nebylo nic nového. Vlastně, před bratrovou smrtí jsem s jedním chodil. Ale teď něco takového nepřicházelo v úvahu.
Byl jsem tu kvůli pravdě. Ne, abych si hledal kluka.
Navíc se budu muset soustředit i na školu.
Měl jsem mít tenhle týden ještě od všech školních povinností volno, abych si mohl připravit všechny potřebné věci.
S těmito myšlenkami jsem sešel až dolů, jak mi Grigory poradil, a vešel do jídelny.
Naštěstí tam skoro nikdo nebyl, a ani mi nevadilo, že není skoro z čeho vybírat.
Nakonec jsem si koupil ještě bagetu a po půl hodině se znovu vracel zpátky do pokoje.
Před dveřmi jsem se ale zastavil a přešlápl.
Grigory
Pozvedl jsem obočí, když jsem slyšel jeho jméno, Sice jsem ho už četl, ale teď, když jsem to slyšel někoho vyslovit, znělo mi to nějak povědomě. Něco mi to připomínalo…
A když pak odcházel docvaklo. No jasně! Leonardo Da Vinci. Ve staré době to prý byl hodně uznávaný malíř, a to jméno je vážně dost podobné. Možná je to Da Vinciho potomek… Asi, jak bude chvilka, se ho na to zeptám. Ale… Může to být opravdu i pouhá náhoda.
Vzal jsem tašku a vyšel do obýváku, ale ještě se na moment posadil za kluky na gauč a díval se, jak hrají. Vždycky byli vyrovnaní, a po každé hře chtěli odvetu.
„Měli byste to ukončit,“ objevil se před námi Tobi, a mávl rukou.
Hned jim rozhodil zobrazení jejich avatarů, a než se trojrozměrný obraz zase poskládal, Madd naštvaně po něm hodil ovladač.
„Stejně bys prohrál,“ hbitě Tobi uhnul a zasmál se.
„Měli byste jít,“ drcnul jsem do nich, a pak se pohodlně natáhl na sedačku.
„A co ty?“ otočili se na mě Dom.
„Mám čas, ještě si chci projít poznámky, a za chůze se to špatně čte. Zvedl jsem ruku, zmáčkl tlačítko na náramku a zadíval se do zobrazení svých poznámek z minulé přednášky, na kterou bude navazovat ta dnešní.
Kluci si jen povzdechli nad tím, že se někdo má, když nemusí šlapat pěšky a je na místě za vteřinu, ale popadli tašky a vyrazili ven.
Ještě ani neotevřeli dveře, já si nastavil budík na hodinkách, vypnul poznámky, založil si ruce pod hlavu a zavřel oči.
„Držte mi místo!“ křiknul jsem na ně ještě, než vyšli ven.
Leo
Chtěl jsem už stisknout kliku, když se za dveřmi ozvaly hlasy.
A než jsem se stačil nadechnout, otevřely se dveře a já stal opět proti Dominikovi.
Na moment se zarazil jako já, ale než stihl cokoliv říct, sklopil jsem pohled a ustoupil stranou.
„Hele, lvíčku, nic ti neudělá. Sice vypadá jak bručoun, ale je v pohodě," vedral se dopředu Tobias a usmál se.
Když jsem si vzpomněl na jeho nahý zadek a na to, jak jsem se k němu tiskl, jen jsem něco zamumlal a rychle se vecpal do předsíně.
„Nikdo ti tu neublíží."
Uslyšel jsem zašeptaní těsně za mnou, a když jsem se otočil, až příliš zblízka jsem se díval do těch světle modrých očí, které mě uvěznily už v pokoji.
„Jste divní…" odpověděl jsem mu a raději rychle ustoupil.
Oddechl jsem si, až když za nimi zapadly dveře, a teprve pak jsem si uvědomil, že vlastně byli jen tři.
Ostatně… To, kde je ten čtvrtý jsem zjistil hned vzápětí.
Pokrčil jsem rameny a vydal se směrem k pokoji.
Opravdu se musím uklidnit, přestat myslet na blbosti a zaměřit se na pátrání, stejně jako na školu.
Zítra jsem musel do knihovny, a přihlásit se o rozvrh a učební plán, taky se domluvit na zkoušky a testy, stejně jako nějaké doučování, abych tu vydržel a nevyhodili mě hned první měsíc.
Jenže najednou jsem místo před dveřmi stál před gaučem a skláněl se nad Grigorym.
Byl vážně hezký.
Dobře stavěný, a i když byl jen o rok starší než já, vypadal tak na pětadvacet.
Sklonil jsem se ještě níž a ucítil příjemnou vůni.
Najednou jsem zatoužil se ho dotknout.
Natáhl jsem ruku a prsty položil na jeho tvář. Táhl jsem je po čelisti až k bradě, a pak jen lehce přejel přes jeho měkké rty.
Grigory
Hlasy kluků, když odcházeli, se mi během chvíle ztratily, jak jsem prakticky skoro okamžitě zatuhnul.
Byl jsem docela unavený nejen z dnešní rodičovské přednášky na téma budoucnost, ale i ze seznámení s Leem, a taky jsem byl ráno běhat, abych nezakrněl. Myslel jsem, že tu půlhodinu si ještě zdřímnu, pak popadnu věci a hodím se před školu, abych nezameškal začátek, protože profesor, který měl přednášku, byl docela přísný, co se příchodu a docházky týkalo.
Myslím, že jsem trochu i schrupnul, ale něco mi nedovolilo úplně zabrat.
Pocit, že mě někdo pozoruje… A pak jsem podvědomě ucítil dotek.
Do mého mozku se hned vkradla myšlenka, že to je Dominik, který chce zjistit, co jsem dělal včera večer, když jsem se vrátil tak pozdě, ale to bych musel mít otevřené oči.
A vzápětí mi i došlo, že vlastně kluci odešli.
Ani jsem se nepohnul, jen jsem prostě otevřel oči.
Byl jsem překvapený, když jsem se díval do Leovy tváře, který si mě prohlížel jako obraz svého možná pra pra pra pra předka.
Mlčel jsem, a bez hnutí ho sledoval, a uvažoval nad tím, kdy si vůbec všimne, že nespím a dívám se na něho.
Možná to zaregistruje dřív, než mi začne zvonit budík? No, čas ještě mám…
Ale jedna věc mě zaujala. Takhle, když jsem si ho konečně mohl prohlédnout, jsem zjistil, že je vlastně moc hezký kluk, s jemnými rysy, vlasy rozježenými na všechny strany, plnými rty, a hlavně… Krásnýma očima, které se jen tak nevidí…
Leo
Bezmyšlenkovitě jsem se sklonil ještě níž, abych mohl natáhnout jeho vůni, a ocitl se tak až příliš blízko jeho rtům.
Jenže v ten moment mě upoutal nepatrný pohyb, a když jsem zvedl pohled, zjistil jsem, že hledím do těch, krásně, ale trochu nezvykle zbarvených tmavě modrých Grigoriho očí.
Nechápavě jsem zamrkal, a teprve potom odskočil, jako když mě střelí.
„Já… já…" koktal jsem, ale vůbec nevěděl, čím bych tohle ospravedlnil, takže jsem se raději otočil a s tlukoucím srdcem utekl do pokoje.
Nevím, jak dlouho jsem se krčil na posteli, ale Grigory za mnou naštěstí nepřišel.
Až po nějaké chvíli jsem se odvážil vystrčit hlavu a nenápadně nahlédnout ze dveří.
Pokoj byl ale prázdný a vypadalo to, že v celém bytě nikdo není.
„Leo, ty jsi ale korunovaný kretén," vynadal jsem sám sobě polohlasně.
Po hodině nic nedělání mi došlo, že se vlastně nudím a až příliš často myslím na to, co by se stalo, kdyby Grigory neměl oči otevřené.
Co by asi řekl, kdybych ho políbil?
Vždyť já ani netušil, jestli je gay. I když asi ano, podle toho, že se ani nepohnul, i když jsem ho očumoval tak z blízka.
Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou, hodil si kapuci od mikiny na hlavu a vyšel ven.
Na panelu vedle dveří jsem zadal příslušný kód na zamknutí, který mi dal ředitel, a pak už konečně mohl vyrazit.
Chtěl jsem se jen projít kolem kampusu, omrknout to zvenku, abych si udělal představu, jak to tu vypadá, i když to bude delší procházka, podle rozlohy areálu. Ale nevadilo mi to.
Byl jsem u bočního vchodu do hlavní budovy, když jsem zaslechl pípání a vzápětí pochopil, že je to zvuk ohlašující konec hodiny, když se ven vyvalilo několik studentů.
Zahlédl jsem Madda i Dominika, ale raději jsem se rychle otočil.
Jenže jsem si nevšiml třech kluků, kteří akorát procházeli kolem mě, a do jednoho z nich vrazil.
„Omlouvám se," zamumlal jsem, rychle uskočil a raději se rozešel.
Jenže tomu klukovi omluva nejspíš nestačila.
„Hele! Slečinko! Co si jako myslíš, že děláš?" rozkřikl se na mě, a já se zastavil a otočil.
„Ano, s tebou mluvím holčičko! Hele, jak vypadá. Vsadím se, že mu maminka utírá mléko, co mu teče po bradě a tatínek mu říká moje princezničko," zachechtal se ten borec a otočil se na ostatní dva.
„Nejsi moc daleko od domova, princezničko? Neměl bys běžet se schovat pod máminu sukni? Honem! Utíkej!"
Nepřestával se řehnit a já viděl, že upoutal pozornost i několika jiných studentů, z nichž někteří raději přidali do kroku, aby byli pryč.
Jediní, kdo přišel blíž byl Madd s Dominikem.