V Pekle
Haru se choulil u malého ohníčku v jedné jeskyni, kde se na noc schovali, protože už neměl sílu pokračovat dál.
Výstup na skaliska byl obtížnější, než čekal, a i když měl démonskou sílu, ještě stále se úplně neprojevila, takže musel spíš spoléhat na tu lidskou, která mu ale stejně později došla.
Aimon, který vypadal, jako by se procházel rychlejší chůzí po nějakém parku, mu mírně zadýchaně oznámil, že prohlédne okolí, a on ať sedí, čeká a nevystrkuje nos.
To Haru velmi rád splnil. Zvláště, když Aimon rozdělal malý ohýnek. Větší si nemohli dovolit, i když byli schovaní, ale Haru byl rád alespoň za tohle.
Noci v Pekle byli občas hodně mrazivé, i přesto, že přes den bylo spalující horko a Haru to kvůli své lidské stránce pociťoval o to intenzivněji.
Přemýšlel nad nadcházejícími událostmi a snažil se vybavit si vzpomínky na to, co se odehrálo před dvěma lety. Jeho mysl se sice začala rozjasňovat, ale některé momenty přesto stále zůstávaly skryty v temnotě. A právě ty, jak Haru pochopil, byli tím nejdůležitějším kouskem do celé skládačky.
Pokusil se vzpomenout si na tvář svého milovaného, ale když se o to pokusil, zmocnila se ho závrať a bolest hlavy byla téměř nesnesitelná. Jistě věděl jen jedno. Ať už vypadal jakkoliv, toho muže velmi miloval. Podle Aimona si však ani Azazel nevzpomínal na Harua.
Přijme ho, když ho uvidí? Vzpomene si? Nebo se to celé ještě zhorší?
To Haru nevěděl, musel však pokračovat v cestě, alespoň kvůli tomu, aby dostal odpovědi na své otázky.
Haru si povzdechl a zavřel oči. Chtěl aspoň na chvilku usnout, aby načerpal síly, ale moc se mu to nedařilo, vzhledem k povaze místa.
A když pak uslyšel slabé křupnutí větvičky, které by nejspíš za normálních okolností přeslechl, avšak jeho rozjitřené smysly, spolu s částečně probuzenou démonskou silou, znásobily jeho vnímání, takže by slyšel i špendlík spadnout do trávy, polekaně se postavil.
Nějak si byl jistý, že Aimon před jeskyní není.
Nesnažil by se plížit nebo by mu dal nějaké znamení, právě aby ho nevylekal.
Haru se rozhlédl po jeskyni ve snaze najít nějakou zbraň, ale bohužel kromě několika drobných kamínků a trsy seschlé strávy byla úplně prázdná.
Možná by měl uhasit oheň?
Třeba ho vetřelec ještě nezaregistroval. Kromě toho, co když to není démon? Co když je to nějaké zvíře, které sem zabloudilo? Věděl, že se jich po Pekle pár potlouká a taky věděl, že jsou velice nebezpečné.
Klesl na kolena a snažil se rukama shrnout hlínu a drobné kamení na oheň, aby ho uhasil, bez ohledu na to, že si bolestivě drásal a pálil ruce.
Bolest v ten moment však odsunul do pozadí.
Ohýnek už byl zpola uhašený, když se od vchodu ozvalo zakřupání, jak na kamenitou drť někdo došlápl.
Haruovi se málem zastavilo srdce, narovnal se, ale neotočil.
„Nedus ten oheň," uslyšel po chvilce ticha hluboký mužský hlas, který mu přišel vzdáleně povědomý.
Teprve teď se Haru otočil, stoupl si, a i v tom mdlém světle docela zřetelně viděl démona před sebou.
Černé oči téměř splývaly s tmou stejně jako dlouhé, tmavě modré, téměř až černé vlasy, ale nejděsivější na něm byla jizva, která se mu šikmo táhla přes celý obličej.
Haru se pokoušel vzpomenout si na jeho jméno, protože si byl jistý, že ho zná.
„Nechat tě tu takhle samotného nebylo moc chytré."
Z jeho hlasu přebíhal Haruovi mráz po zádech. Cítil z něj obrovskou sílu, zlobu, nenávist, ale vzápětí si uvědomil, že v jeho očích vidí i smutek, bolest a zradu.
„Věděl jsem, že to byla chyba. Měli jsme tě zabít hned na začátku. Kdyby nebylo tebe, nikdy bych..." démon před ním sevřel ruce v pěst a zatnul zuby, jak se snažil ovládnout příval vzteku, který přesto Harua zasáhl a srazil na kolena.
„Bývali jsme bratři. Já byl braný jako jeho nástupce, on jako pravá ruka a rádce. Velel jeho vojskům a mnoho démonů, včetně mě samotného k němu vzhlíželo. Vždycky to uměl se slovy. Byli jsme hrdí, společně vládli Peklu a bojovali proti opeřencům, ale jak naivní jsme byli! Kdy se to zlomilo? Netuším. Možná s příchodem Azazela? S odchodem Samaela? Nebo ještě dříve vypuknutím toho povstání? Nevím. Vím jen to, že všichni jsme byli pouze loutkami v jeho hře. Od začátku s námi manipuloval a my skákali, jak on pískal," démon se na chvilku odmlčel, ztracen ve vzpomínkách, a Haru přemýšlel, o čem to vlastně mluví.
Přerušovat ho ale nechtěl, měl pocit, že vzpomínky démona ho nějakým způsobem posunou dopředu.
„Pak Lucifer přišel s tím bláznivým nápadem najít tě a pokusit se tě získat na naši stranu místo toho, abychom tě hned zabili, jak se mělo podle zákona stát. Zpočátku byl i on proti, ale pak si zřejmě uvědomil svou šanci, a tak rozjel ještě nebezpečnější hru, do které zatáhl i mě. Nebylo těžké mě získat, zvláště potom, co se Lucifer začal chovat jako idiot a on použil své přesvědčovací metody, které byly více než účinné. Byl jsem vážně hlupák, když jsem si myslel, že to myslí upřímně. Že by mezi námi mohlo být něco víc," Baal se zamračil a zavrčel při vzpomínce na to, jak hloupě naletěl.
„Dosazení Azazela na trůn mi nevadilo. Já bych stejně nikdy Peklu vládnout nechtěl. Mám rád svůj klid. Když se pak objevila nová hrozba v podobě Uriela, uviděl další příležitost. Nějak totiž ve svých plánech nepočítal s tím, že se do tebe Azazel tak silně zamiluje a ty do něj," na chvilku se odmlčel, jako by si chtěl srovnat myšlenky.
„Byl jsi překážkou, která se musela odstranit dřív, než bude pozdě. Zabít tě ovšem nemohl. Na to už bylo pozdě. Jednak se tvé síly probudily, tudíž by tě neporazil ani on a taky by se tím zhatily všechny jeho plány, protože by si proti sobě poštval samotného Azazela. Rozhodl se proto pro jednodušší řešení, a to, že ti vymaže vzpomínky. Stejně jako Azazelovi. Ovšem nepočítal ještě s jednou věcí. A to, s láskou toho zvěda, myslím Rekka se jmenoval, k jeho pánovi, Asmodeovi, kterého nechal zabít. Já to tehdy bral jako nutné zlo, ale s odstupem času mě to mrzí. Asmodeus si takhle nezasloužil zemřít. Sice jsem ho moc v lásce neměl, ale respektoval jsem ho. A pak jsem ho sám zabil. Tuhle smrt si budu vyčítat asi do konce svých dnů," Baal si povzdechl a svěsil ramena.
Haruovi ten démon před ním přišel najednou tak strašně unavený.
Aniž by věděl nebo spíš přemýšlel nad tím, co dělá, vstal, přešel až k němu a svou dlaň si opřel o jeho hruď.
„Baale, nemusíš si nic vyčítat," při doteku si konečně vzpomněl na jeho jméno.
Baal po jeho slovech vzhlédl a překvapeně zamrkal.Pak se zamračil, jako by si až teď uvědomil, že ukázal svou slabost a bolestivě Haruovu ruku sevřel v té své.
„Nebojím se tě. Už vím, že mi neublížíš," řekl Haru pevně, i když měl žaludek sevřený strachem.
„Jak si můžeš být tak jistý? Co když je tohle léčka? Když tě chytím, mohl bych spoustu věcí změnit. Získat si znovu jeho důvěru," zasyčel Baal Haruovi do tváře.
„Víš, že to neuděláš. Jsi hrdý a silný démon. Nemáš potřebu někomu něco dokazovat. A už vůbec ne někomu, kdo tak krutě pošlapal tvoji hrdost. Když si neváží toho, kým jsi a co jsi dokázal, nemá právo nazývat se tvým bratrem," Haruova slova ťala do živého, stejně jako pohled, kterým propaloval Baala, aby dodal váhu svým slovům.
Ten na něj chvíli zlostně, chvíli překvapeně hleděl, než ho pustil, až Haru zavrávoral.
„Teď už chápu, proč se do tebe zamiloval. A to tě ze začátku tak nenáviděl. Víc než kdokoliv z nás," uchechtl se Baal, ale pak zvážněl.
„Nevzpomíná si na tebe. Považuje tě za nepřítele, a právě teď je ti na stopě Belial se Samhainem. Zrovna ti, kterým se za každou cenu musíš vyhnout, protože-"
Baal nedopověděl, protože stejně jako Haru vycítil blížící se nebezpečí.
Ovšem jen Haru poznal, že není od nepřítele, proto Baala obešel a stoupl si před něj, aby zabránil Aimonovi jej napadnout.
„Není to nepřítel!" zakřičel, jak nejhlasitěji si dovolil a doufal, že to Aimona zastaví.
Aimon se zjevil před Haruem se zamračeným pohledem a tasenou zbraní.
„Co tady děláš?" zavrčel a posunul se odpředu, takže Harua, který se mu v tom pokoušel zabránit, natlačil mezi sebe a Baala.
„Situace se změnila. Přišel jsem pro něho," odpověděl Baal a i jemu se v ruce objevil meč.
„Nevím, jakou hru to zase hrajete, ale tentokrát se vám nepodaří získat to, co chcete!"
„Nejsem tady na jeho rozkazy, ale sám za sebe. Jemu už nesloužím."
„Oho? Že by problémy v ráji? Konečně ti do té tvé duté palice někdo natloukl mozek?"
„Pozor na pusu, démone! Jsi jen obyčejný poskok. Měl by ses přede mnou plazit na kolenou!"
Aimon po Baalových slovech zavrčel, a ještě víc se napjal.
Stejné napětí cítil Haru i z Baalova těla a věděl, že pokud něco neudělá, tak si ti dva démoni vjedou do vlasů, a to nechtěl.
„Dost, vy dva! Chováte se jako malá děcka, kterým někdo sebral lízátko! Na tyhle hádky teď není čas!" mluvil tiše, ale přesto důrazně.
Pak se posunul, aby stál k oběma mužům bokem a vší silou je dlaněmi od sebe odstrčil.
„Aimone. Já mu věřím. Nevím jak, ale vím, že mu můžu věřit. A taky vím, že potřebujeme každou pomocnou ruku," obrátil se pak Haru na Aimona.
„A ty, Baale, neprovokuj. Teď není vhodné místo ani doba na hádání se o to, kdo je výše postavený," otočil svou hlavu na Baala.
Chvilku bylo ticho, jak se oba démoni snažili vzpamatovat z překvapení z Haruových slov, a Haru zase mlčel, protože si nebyl vědom, jestli nepřekročil nějaké hranice.
Stále si nebyl úplně jistý tím, co si může dovolit, ale mluvil tak, jak to cítil.
Nic jiného v tu chvíli ani dělat nemohl.
„Potřebuju vaši pomoc. Prosím, jsem slabý a sám teď nic nedokážu, tak spolu zkuste vycházet, ano?" promluvil po chvíli Haru mírnějším tónem.
„Fajn, ale to neznamená, že mu plně důvěřuju," zabručel Aimon a nechal meč zmizet.
Baal beze slova následoval jeho příkladu, pouze se na něj zamračeně podíval.
„O co tady vůbec jde?" zeptal se Aimon.
„Belial a Samhain jsou vám na stopě. Nemusím snad říkat, že Belial se zpátky držet nebude. Sice má nařízeno od Azazela přivést ho před něj živého, ale nikdo by mu nedokázal, kdyby se přihodila nějaká nehodička. Azazel má sice na Beliala pořádnou pifku kvůli tomu, že na několik dní zmizel a nedal o sobě vědět, ale pořád je to jeho pravá ruka a rádce, takže by mu možná dal akorát do huby, pokud by ten kluk... pokud by Haru, zemřel, ale nic zásadnějšího by zřejmě nepodnikl. Navíc, Azazel nemá ani páru o tom, že se spojil z Jezdci. Já o tom taky nevěděl, dokud jsem je nepřistihl jak..." Baal skousnul ret, jak se snažil potlačit bolestnou vzpomínku a vymazat ten obrázek z paměti.
Jistě, věděl, že Belial asi nebude nikdy patřit jen jemu, přesto ho to zasáhlo víc, než myslel. Ale nejspíš to bylo způsobeno i tím, že mu celou dobu lhal a jen si s ním hrál.
Aimon se na Baala zkoumavě zadíval, ale pak potřásl hlavou.
„Dobrá. Co máš v plánu? Vzhledem k tomu, že máme v patách ještě další démony, nemůžeme se tu moc zdržovat. A rozhodně nechci potkat ani Beliala ani Samhaina."
„Jsou tu cesty, které můžou používat jen pekelná knížata, abychom se rychleji dostali tam, kam potřebujeme. Zanecháme za sebou sice magickou stopu, ale než na to ti dva přijdou, mohl bys být společně s Haruem v paláci."
„Počkej. A ty?" zeptal se Haru, když mu došla Baalova slova.
„Budu je muset zdržet. Nesmí se do paláce dostat dřív, než se setkáš s Azazelem a promluvíte si. Jinak by bylo vše ztraceno."
„Nebudeš mít proti nim žádnou šanci," zamračil se Aimon
„To vím. Ale nejsem žádný podřadný démonek. Možná nezvládnu oba, ale vezmu sebou alespoň jednoho a samozřejmě je zdržím."
„Ale..." ať to bylo, jak chtělo, Haru nechtěl, aby kvůli němu někdo obětoval své životy.
„Jsem hrdý válečník, i když jsem na to možná doteď zapomněl a mám svou povinnost. Stejně jako ty, tu svou. Tím, že se mě pokoušíš zastavit, urážíš mou čest a hrdost. Navíc, musím odčinit svou chybu," řekl Baal tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.
Haru raději sklopil hlavu. Takhle to nechtěl. Kdo kvůli němu bude muset ještě zemřít?
„Dobrá. Uděláme, jak říkáš. Byl bych radši, kdyby ses pokusil přežít, protože Azazel bude potřebovat každého silného spojence, ale je to tvé rozhodnutí a tvůj boj. Zastavovat tě nebudu. Ukaž nám cestu a každý splníme svou povinnost," promluvil Aimon.
„Musíme jít ještě kousek dál. Po celém Pekle jsou rozmístěny brány, které ovládají jen pekelná knížata a jimi se přesouváme. Jedna z nich je i tady poblíž. Otevřu ji a nasměruju do Azazelova paláce. Měli byste pak vejít přímo na chodbu vedoucí k trůnnímu sálu. Zbytek už bude na vás."
Aimon přikývl a sevřel Haruovi paži, aby ho uklidnil.
Pak přešel k ohni a holou rukou zadusil i zbytek plápolajících plamínků.
Jeskyně se tak ponořila do tmy a Haru si musel chvilku zvyknout, než zjistil, že vidí docela dobře. Podíval se na své ruce, protože si vzpomněl, jak bolestivé pro něj bylo uhasit oheň, a s překvapením zjistil, že rány jsou skoro zahojené.
„I přesto, že tvé síly nejsou probuzené, máš démonskou krev. Není to nic zvláštního," ozval se Baal, když zjistil, jak překvapeně si Haru prohlíží své ruce.
„Já vím. Jen... I přesto, že je všechno tak povědomé, je to zároveň i strašně vzdálené a cizí," povzdechl si Haru.
„To se změní. Neboj. Měli bychom jít, ať zbytečně neztrácíme čas. Belial se Samhainem nás můžou kdykoliv dostihnout a v momentě kdy otevřu bránu, na sebe ještě víc upozorníme. Proto bychom měli být co nejdál, ať získáte aspoň trochu času," řekl Baal a s těmi slovy vyšel z jeskyně.
Haru s Aimonem ho hned následovali.
Aimon jejich malou skupinku uzavíral a celou dobu se obezřetně díval nejen po okolí, ale po očku sledoval i Baala. Jeho změna stran ho překvapila, stejně jako rychlost, s jakou Baal změnil názor. Jenže...
Aimon zase nevěděl, jestli se mezi Belialem a Baalem nestalo už něco před tím. Navíc, z té Baalovi řeči bylo jasné, že si Belial zjevně našel novou hračku, což se Baala dotklo možná víc, než on sám chtěl. Otázkou zůstávalo, jestli jim to pomůže nebo naopak ještě víc ublíží.
Během cesty, která trvala něco málo přes půl hodiny rychlé chůze a během které potkali pouze hrstku podřadných démonů, které snadno vyřídili, se ocitli na menším paloučku obklopeném z jedné strany vysokými stromy, které stály tak blízko u sebe, že i menší Haru by mezi nimi prošel jen s obtížemi.
A právě tam Baal zamířil.
Cestou vyvolal meč a z prstu si stáhl velký prsten s podivným ornamentem.
„Tohle si vem. Navede vás to. Po cestě nezastavujte a neohlížejte se. Jděte pouze vpřed. Haruovi bude z cesty možná trochu nevolno, ale to by mělo po pár minutách odeznít," hodil Baal Aimonovi prsten, když přišli ke stromům a do jednoho zabořil meč.
Začal odříkávat slova, které ani Aimon neznal, a po chvilce se mezi stromy objevil kulatý průchod s vlnícími se okraji.
„Běžte, rychle!" sykl Baal, protože pocítil povědomou sílu.
Nemusel Aimona dvakrát pobízet. I on cítil, že se něco blíží. Popadl Harua za ruku a vtáhl ho do vířícího tunelu.
Bez ohlédnutí spěchal vpřed a doufal, že nemíří do pasti.
Když Baal zavřel průchod, strhl ze sebe plášť, pod kterým se mu v měsíčním světle, které zalilo palouk jako denní světlo, zalesklo stříbrné brnění.
S taseným mečem čekal na nepřítele, aby mu čelil.
„Hóóó? Já myslel, že si svého čokla Belial hlídá," promluvil Samhain, který dorazil jako první a se značným znechucením si Baala prohlížel.
„Nejsem ničí čokl. Navíc mi něco takového nebude říkat někdo, kdo se sám nabízí jak prodejná laciná děvka!" prskl Baal a čepel jeho meče pohltily plameny, jak vyvolal svou sílu.
„Hm? Ach, takže jsi nás viděl. No, evidentně jsem v tomhle lepší, když mi dal Belial přednost před tebou," rozchechtal se Samhain a i jemu se v ruce objevil meč.
„Kde ho máš? Chci si s ním něco vyříkat," zavrčel Baal, když se Belial stále neobjevoval, přestože cítil poblíž jeho sílu.
„Kdo ví? Třeba je sex se mnou tak úžasný, že ještě teď vydýchává to vzrušení. Na rozdíl od tebe, mu já totiž dám všechno, co chce. S tebou by se nejspíš unudil k smrti. Asi ti dám přezdívku Pekelný kníže Nudy," provokoval dál Samhain.
Baal zaskřípal zuby a měl co dělat, aby ovládl svůj hněv.
Věděl, že pokud zaútočí ze vzteku, prohraje.
Navíc stále netušil, kde se Belial schovává.
„No tak! To tam budeš je tak stát? Potřebuješ od svého páníčka povolení? Pokud nepůjdeš ty, tak já ano!" zařval najednou Samhain a vrhl se v před.
V okamžiku byl u Baala a zasypal ho sérií krátkých tvrdých ran.
Třesk mečů zněl ozvěnou po celém lese a jiskry odlétávající od čepelí dopadaly do trávy po celém palouku.
Baalovi se zatím všechny rány dařilo skoro bez problému odrážet, i když vibrace z nárazů cítil po celém těle. Bohužel ale neměl moc příležitostí zaútočit. Navíc se neustále musel soustředit na okolí, protože počítal s tím, že Belial nebude jen tak stát za bukem a dění sledovat. Zvlášť, když už věděl, že se obrátil proti němu.
Nenechá si ujít příležitost ho ponížit a rozdrtit, tak jak to dělal se všema, co se mu kdy postavili na odpor.
„Copak je! Vůbec se nesnažíš, čokle!" dotíral Samhain a udělal výpad, který Baal jen tak tak odrazil.
Nutně potřeboval vymyslet nějaký plán, jenže s tím, jak na něho Samhain pořád dorážel, se nemohl pořádně soustředit.
Naštěstí pro něj o chvilku později udělal Samhain chybu. Ať už nevědomky nebo protože si byl ve své pýše jistý svým vítězství, odkryl levou část svého boku. Byla to jen skulinka, ale zkušenému válečníkovi jako byl Baal, to neuniklo a hned toho využil.
Ustoupil o krok stranou, jako by se nechal zatlačit Samhainovou ránou, ale jakmile jejich meče o sebe znovu zazvonili, Baal povolil své sevření, takže si nechal meč vypadnout z ruky. Tím se mu sice Samhainova čepel otřela o krk a sklouzla po rameni, ale brnění zabránilo nejhoršímu zranění.
Překvapený Samhain se nestačil ani stáhnout, když na něj Baal zaútočil.
Využil síly svého mohutného těla a okované rukavice, a vší silou udeřil Samhaina do levého odkrytého boku.
Normálního člověka by nejspíše provrtal naskrz, ale u démona jen cítil, jak mu praskají žebra, uslyšel vyheknutí a pak už Samhain plachtil vzduchem na druhý konec palouku, kde jeho let dost neelegantně zastavil kmen stromu, který pod jeho nárazem praskl jako suchá větvička.
Sám se však dlouho z vítězství neradoval.
Bolestně sykl a klesl na jedno koleno, když mu Belialova magická čepel pronikla ze zadu brněním a žahavě pohladila žebra. Něco podobného ale čekal, proto okamžitě zareagoval.
Zvedl ze země meč, ohnal se jím, a pak se překulil z Belialova dosahu. I Belial musel uskočit, protože plameny meče mu nebezpečně olízly tvář.
„Tak tady ho máme. Čekal jsem, kdy krysa opustí svou noru," zachraptěl Baal a postavil se na nohy.
Cítil, jak mu krev z rány stéká po zádech a vsakuje se do kalhot.
Rána nebyla moc hluboká, ale kvůli tomu, že byla způsobena magickou čepelí, byla o to nebezpečnější. Pokud brzo nezastaví krvácení, přijde o všechnu svou sílu.
„Očekávám vysvětlení, Baale. I když... už to možná není potřeba. Zrovna od tebe, bych něco takového nečekal," promluvil chladně Belial a opovržlivě se na Baala podíval.
„Chceš vysvětlení? Fajn, byl jsem idiot, že jsem tě vůbec kdy poslouchal a doufám, že se budeš smažit v pekelné výhni hodně dlouho ty manipulativní, arogantní, sebestředný hajzle! A před tím, než chcípneš, chci vidět, jak se budeš tvářit, až zjistíš, že všechny tvé plány šly do hajzlu!" zařval Baal, a ještě víc uvolnil svou sílu, takže se meč prodloužil na kopí, jehož plameny doslova oslepovaly.
Dokonce i Belial před výpadem takové síly o krok ucouvl a Samhain, který se posbíral ze země, už se netvářil tak samolibě jako před chvílí.
„Říkal jsi, že nebudou problémy," zavrčel na Beliala, když se postavil vedle něho.
„Můžu já za to, že mu hráblo v kouli?!" zařval Belial částečně vztekem a částečně proto, aby překřičel sílící hukot plamenů.
„Vyříkat si to můžete v hrobě," zahučel Baal, který se najednou objevil u nich a švihem kopí donutil Beliala ustoupit.
Samhain jeho ránu zablokoval a vztekle u toho zavrčel.
„Nemysli si, že to budeš mít tak snadné!" zařval a i on nechal svou sílu propuknout.
Před náporem žáru Baal o krok ustoupil, ale vzdát se nehodlal.
Rozzuřenému Samhainovi čelil celou svou silou. Bohužel nemohl něčemu takovému čelit donekonečna, zvláště když musel odrážet i Belialovy výpady.
Krvácel už z několika ran na těle, zatímco jeho soupeři dohromady neutržili ani polovinu z toho, co on. Sice bylo vidět, že slábnou taky, ale Baal by potřeboval ještě hodě času, který neměl, na to, aby je udolal.
Zvrat nastal ve chvíli, kdy přehlédl jasnou past, a pod nárazem Samhainova meče byl donucen poklesnout na koleno. Toho samozřejmě hodlal využít Belial, který se mu chystal zasadit ze zadu smrtící ránu.
A Baal věděl, že tentokrát to nestihne.
K jeho překvapení se však najednou mezi stromy mihl stín a překvapeného Beliala dobře mířenou ranou odhodil o několik metrů dál.
Se stejně překvapeným Samhainem, pak Baal neměl moc potíží.
Nově příchozí si sundal plášť a Baal překvapivě vydechl.
„Ty...?"
V Azazelově paláci
Že udělali chybu, zjistil Aimon ve chvíli, kdy ho na studenou dlažbu chodby paláce, ve které se před malou chvilkou objevili, dost nešetrně srazili Azazelovy stráže.
Napřed ho napadlo, že je Baal zradil, ale z Azazelova výrazu tváře usoudil, že to tak není.
„Jen idiota by napadlo vejít přímo do paláce, a ještě ke všemu magickou cestou a myslet si, že ho neodhalím," Azazelův hlas zněl jako prásknutí bičem, až se i Aimon musel pod jeho autoritativní silou přikrčit.
„Můžu to vysvětlit..." zachrčel Aimon a vzápětí vyhekl, jak mu jeden ze strážných uštědřil pořádnou herdu do zad.
„Azazeli?" ozval se Haru, který klečel na dlažbě s rukama spoutanýma za zády a hleděl na svého milého.
Ty rudé vlasy a oči, krásná tvář, hrdé držení těla...
„Azazeli..." zašeptal znovu Haru a do očí mu vstoupily slzy.
Vzpomínky se mu začaly pomalu vracet. Některé byly sice stále rozmazané, ale to nejdůležitější měl před sebou. Vzpomněl si na to, co k tomu démonovi cítí, stejně jako na jejich vyznání lásky před závěrečným střetnutím s Urielem.
„Takže to ty mě máš ohrozit?" zeptal se chladně Azazel, přešel až k Haruovi, jednou rukou ho chytil pod krkem a trhnutím zvedl do vzduchu.
Haruovi začalo hučet v hlavě, jak se mu nedostávalo vzduchu a očima přitom prosil Azazela, aby si vzpomněl.
„Nechápu, jak mohlo Beliala napadnou, že by mě něco takového mohlo ohrozit," zašklebil se znechuceně Azazel a s opovržením, jako by držel jen kus hadru, odhodil Harua na zem.
„Zavřete je do žaláře a nechte je zbičovat. Zítra v podvečer budou opraveni," pronesl chladně Azazel.
Jeho slova bodala Harua jako ostrý nůž, stejně jako opovržení, jenž viděl v jeho očích a chlad, který provázel každé jeho slovo.
„Prosím, Azazeli, vyslechni mě! Všechno je to lež! Belial s tebou jen manipuloval! Znáš mě! Já...ty...mi-" vykřikl Haru, ale vzápětí se se skučením schoulil na zemi do klubíčka, jak na něj dopadlo několik ran bičem od jednoho strážného.
„Vyslechnout takovou lůzu?!" zasyčel Azazel, když se k Haruovi přiblížil, sevřel mu v hrsti vlasy a donutil ho tak zvednout hlavu.
„Nevím, o co tu jde, ale rozhodně nedovolím, aby si v mém paláci pobíhaly nějaké krysy, a ještě na mě mluvily. Navíc, jsi jen bastard, který neměl být vůbec narozen, takže je mou povinností, tě sprovodit ze světa. Netuším, proč jsi přišel až sem, ale ani mě to nezajímá," vrčel Azazel Haruovi do tváře, po které se mu koulely slzy smutku a bolesti.
Konečně, když už si vzpomněl, mu byl tak blízko, a přece dál než kdy předtím.
„Azazeli..." zašeptal roztřeseně Haru.
„Prosím..."
„Něco tak odporně slabého jsem nikdy nemohl znát," odtáhl se opovržlivě Azazel a ruku, kterou svíral Haruovi vlasy si štítivě otřel do pláště.
„Odveďte mi tu chátru z očí! Nechci je vidět až do zítřejšího podvečera. Je mi jedno, jestli je zbičujete, budete je mučit nebo je necháte znásilnit, chci jen, aby nebyli mrtví, než je osobně popravím za jejich drzost vstoupit do mého paláce a za drzost, přivést do pekla někoho smíšené krve," rozkázal Azazel.
„Počkej!" vykřikl Aimon, aby na sebe upoutal pozornost.
„Máme právo na to být vyslechnuti! Co když máme pro tebe nějaké cenné informace, které by mohli ohrozit Peklo, a ty bys nás nechal popravit, aniž by sis poslechl, co ti chceme říct?"
Azazel se ostře nadechl a otočil se na Aimona, který se znovu zhroutil na studenou podlahu pod silou jeho pohledu.
„Ty mi budeš říkat něco o právu?" řekl nebezpečně klidným hlasem Azazel.
Pak si od strážného vzal krátký bič a kývl na dva strážné.
„Podržte tu chátru," rozkázal a nechal strážné, aby Aimona zvedli do kleku.
Jeden z nich mu pak ještě bolestivě sevřel vlasy, aby nemohl uhnout hlavou.
„Stále mi chceš vzdorovat a odporovat?" zavrčel Azazel, když uviděl Aimonův výraz tváře a pohled jeho očí.
„Uvidíme, jak dlouho to vydržíš!"
S těmi slovy se Azazel rozmáchl a dobře mířená rána rozřízla Aimonovi pravou líci.
Ten ovšem ani nehlesl.
Když však Azazel pokračoval a jeho hruď zasypala série tvrdých ran, nevydržel ani on a se zaúpěním se zhroutil.
„Prosím! Dost! Nech ho být!" zaječel Haru a snažil se doplazit k Aimonovi, který už krvácel z několika míst a třásl se po celém těle.
Azazel se zadýchaně otočil na Harua a doslova ho propaloval pohledem.
Tolik nenávisti k němu cítil!
„Azazeli, prosím..." plakal už naplno Haru.
Bolelo ho, když ho viděl takhle, bolelo ho, že musí stát proti někomu, koho miluje, bolelo ho, že k němu jeho slova nedoléhají a nejvíc ze všeho ho bolelo to, co z Azazela cítil.
Pohrdání, nenávist, odpor.
„Miluju tě, Azazeli, vzpomeň si, moc tě prosím..." vzlykal Haru.
Po těchto slovech však došla Azazelovi trpělivost.
Poslední, na co si Haru pamatoval, byly plameny nenávisti, které doslova obklopily Azazelovo tělo, jeho řev, a ostrou bolest na zádech, kam dopadl jeho bič.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: A je to tady! Velké finále před námi? Někteří z vás možná tuší. Ano, bude další řada! Vzhledem k tomu, že v téhle kapitole jsme se věnovali jen Haruovi s Azazelem a ostatní odsunuli stranou, musíme je zase vrátit do hry a dokončit to, co se začalo. V příští kapitole teda završení a otázka - vzpomene si Azazel na Harua nebo to dopadne úplně jinak?