Statek, pár kilometrů od městečka Elgin, Skotsko, o dva dny později
Kazu měl konečně nějakou stopu. Po těch prvních čtyřech únavných dnech, kdy už měl chuť to vzdát, narazil na kostel Sv.Augusta a zvláštního otce, který mu osvětlil pár věcí a skutečně mu pomohl pohnout se kupředu.
Ukázal mu zvláštní knihu vázanou v kůži, kde byla spousta ručně psaných poznámek v různých jazycích, spousta obrázků, ať už démonů, andělů nebo jiných bytostí, které znal leda z pohádek, ale taky detailní vyobrazení zbraní včetně popisu jak je použít a na koho.
Zjistil, že démoni, stejně jako andělé, jdou hodně těžko zabít a z každého zranění, přestože jsou pro ně stejně bolestivé jako pro kohokoliv jiného, se rychle dostanou.
Ovšem měli jednu slabinu.
Tou byla jejich křídla.
Když se jim byť jen jedno křídlo useklo, začalo to druhé hnít a infekce se rozšířila do celého těla. Bylo to hodně bolestivé a smrt přicházela pomalu a byla nevyhnutelná. Pokud přišli o obě křídla, zemřeli rovnou.
Samozřejmě jinak tomu bylo, když nějaký silný démon nebo anděl napadlo toho slabšího. Ti slabší umírali stejně jako lidé. Jakékoliv větší zranění bylo pro ně smrtelné.
Jenže to Kazuovi samozřejmě moc nepomohlo. Podle toho, co vyčetl, stál proti těm nejsilnějším. Hlavně Gabriel byl velkou hrozbou.
A on nebyl nijak velký bojovník. Navíc useknutí křídel vyžadovalo boj z blízka a přímý kontakt, což momentálně považoval za zcela neproveditelné.
Ještě nevěděl, jak se zrovna s tímhle vypořádá, ale doufal, že mu pomůže lovec duchů, ke kterému měl namířeno a kterého mu doporučil Otec, protože by měl mít informace o tom, jak se dostat do Pekla. Tohle jediné totiž z knih nevyčetl. A v neposlední řadě by mu měl ten lovec duchů obstarat potřebné zbraně.
Takže teď byl na cestě do městečka Elgin. Potřeboval si ale trochu odpočinout a nabrat síly. Nechtěl na sebe ale poutat příliš pozornosti, takže se snažil do Elginu dostat stopem a po cestě skončil v tomhle stavení. Nabral ho jeden sedlák, který mu slíbil, že ho odveze až do městečka, ale bude to až ráno, protože pojede na tamní trhy. Kazu sice spěchal, ale věděl, že si musí odpočinout a konečně se pořádně najíst.
Teď s plným břichem ležel na slamníku a pomalu upadal do říše snů.
Najednou uslyšel nějaké divné šustění a pleskot. Jako by něco mávalo obrovskými křídly. Probral se a posadil, aby mohl určit přesnou příčinu toho zvuku, když najednou pravá stěna stodoly explodovala a stovky dřevěných třísek se rozlétly po okolí.
Kazu se stočil do klubíčka a snažil se aspoň trochu přikrýt slámou, aby se chránil. Uvědomil si, že to nestačilo, když ucítil palčivou bolest na levé tváři, kam/kde ho škrábla jedna z třísek a prudkou bolest, která ho donutila vykřiknout, když se mu do levého boku zabodla další tříska.
Když se třísky a prach usadily, odvážil se rozhlédnout po okolí a zjistit, jak velké rány utrpěl. Navíc musel přijít na důvod toho výbuchu a ujistit se, že majitelé statku jsou v bezpečí.
Rozhlédl se, vytáhl si třísku z boku, což ho málem stálo vědomí, na ránu přiložil čistý kapesník, který vylovil z batohu, a velmi pomalu slezl po žebříku do spodní části stodoly, aby zjistil, co se vlastně stalo, protože z vrchu toho moc neviděl.
Když pak viděl zející díru v celé pravé straně stodoly, byl rád, že žije. Zachránilo ho to, že spal na slamníku pod střechou, v místech kousek dál od stěny.
Pak najednou uslyšel nějaké mumlání.
Když se otočil, uviděl u levé zadní stěny sedět na zemi muže, ve kterém poznal majitele, přestože seděl zády k němu.
„Pane?"
Nic.
„Pane?"
Zase nic.
„Pane? Haló! Je vám něco?" zvýšil hlas Kazu a pomalu se vydal směrem k němu.
Připadalo mu na něm něco jiného, jenže přesně nedokázal určit co. Navíc na něj pořádně neviděl, protože venku byla tma a jediným zdrojem světla byl měsíc, který celé scénérii přidával na strašidelnosti.
„Pane..." zkusil to ještě jednou Kazu, ale byl přerušen.
Najednou znovu uslyšel to divné šustění, tentokrát v blízkosti toho muže a vzápětí se místnost rozjasnila nepřirozeným světlem, při kterém musel Kazu zavřít oko, ale i tak cítil, jak se mu světlo propaluje skrz víčko.
Po chvíli světlo zesláblo natolik, že mohl oko znovu otevřít.
To, co uviděl, se mu ale ani za mák nelíbilo.
Zdrojem světla, které ozařovalo stodolu a okolí, byl anděl. Ale jiný než ten, který Kazuovi vydloubl oko. Tenhle měl jen jeden pár kouřově šedých křídel. Přesto nevypadl o nic přívětivěji než Gabriel, kterého potkal dříve.
Kazu dostal nefalšovaný strach, přesto nemohl odtrhnout oči od té nádherné tváře a mimoděk mu prolétlo hlavou, jak to, že tak nádherné bytosti můžou být tak kruté.
Z přemýšlení ho vytrhlo opětovné mumlání toho muže, ke kterému stočil pohled a teď, když si ho mohl dobře prohlédnout, zjistil, že to, co mu připadalo divného, byl jednak zvláštní puch, který cítil, a taky to, že teď měl své světlé krátké vlasy místy tak prořídlé, až mohl vidět našedlou kůži pod nimi.
„Takže to ty jsi ten klíč ke všemu, jo?" promluvil anděl a donutil tak Kazua pohlédnout znovu na něj.
„Tomu muži neubližuj! Nic neudělal!" vykřikl Kazu, když anděl položil ruku na mužovu hlavu.
„Myslím, že ve své situaci by ses měl bát spíš o sebe než o druhé. Navíc už je trochu pozdě. Víš, i když Michael spíš bojuje, tak i on dokáže projevit cit pro umění," řekl anděl a upřel své zlaté oči na Kazua.
„Nechápu co to..." začal Kazu, ale pak zalapal po dechu a kolena se mu podlomila, když anděl otočil toho muže tváří k němu.
To nebyl člověk.
Bylo to, to nejstrašnější, co Kazu kdy viděl. Dokonce ani ty rozřezané mrtvoly v bývalém skladu a ani masakr na náměstí nemohly předčít to, co viděl teď.
Musel odvrátit pohled, protože se mu začínal zvedat žaludek.
„Dívej se!" vyštěkl anděl a Kazu, jako by ovládán neviditelnou silou, se znovu podíval na ten "výtvor".
Muži na obličeji seděla spousta much, které vydávaly onen zvuk, který Kazu mylně považoval za mumlání. Na hlavě byla pečlivě natažená lidská kůže z někoho jiného. Mezi narychlo sešitými rty viděl zbytek zubů a jazyk, který byl rozřízlý visel mezi nitěmi. Víčko levého oka měl sešité k tváři, tam, kde mělo být to druhé, zela jen prázdná černá díra.
Anděl neskrýval pýchu.
Michael se skutečně překonal.
„Proč?" zeptal se Kazu tiše a snažil se zvládnout bouřící se žaludek.
Anděl jen pokrčil rameny. Než však mohl říct cokoliv dalšího, stodolou se prohnal vítr a vzápětí se v díře objevil Azazel.
„Ale, ale, koho pak nám to sem čerti, nebo bych měl spíš říct Lucifer, nese?" zeptal se posměšně Uriel.
Netušil, že Azazel jedná na vlastní pěst. To byla taky jeho jediná výhoda.
„Toho kluka nedostanete," prskl Azazel, přešel ke Kazuovi a dost nešetrně ho odhodil bokem.
„Zůstaň tam a nevystrkuj hlavu. Dospělí si potřebují něco vyříkat," řekl, když viděl Kazuův zmatený pohled.
„Ha ha ha, vážně si myslíš, že mě může porazit?" zachechtal se Uriel. "I když nejsem bojovník jako Michael, zametu s tebou velmi rychle," dodal ještě.
„To určitě. Ani mě neškrábneš," zavrčel Azazel.
„Tak to se ještě uvidí. Co takhle si promluvit venku?" zeptal se.
Pak pohnul rukou, jako by od sebe něco odstrkoval, a náhlý závan větru odmrštil Azazela daleko dozadu. Ten málem narazil do nedalekých stromů, ale máváním křídly dokázal s obtížemi udržet rovnováhu.
Přistál, v ruce se mu objevil meč, nejpoužívanější zbraň jak andělů tak démonů, a pozvedl ho do obranné pozice.
I když nebyli všichni bojovníci, tak jako třeba Uriel, který spíš spoléhal na svou magii a umění intrikovat, dokázali všichni silnější démoni a andělé meč používat.
Uriel pomalu překročil zbytky stěny, která nějakým zázrakem ještě držela pohromadě, a také vykročil na mýtinu obklopující dům i stodolu.
V jeho ruce natažené k obloze se světelný sloup zformoval ve zbraň.
„Vážně si myslíš, že proti mě obstojíš? Bez magie si jen obyčejný červ, kterého s chutí rozšlápnu. Když už jsme u toho, překvapuje mě, že chráníš někoho, kdo může za tvou slabost," řekl posměšně Uriel.
Azazel jen mlčel.
Přemýšlel.
Věděl, že jeho protivník sice možná není tak skvělý bojovník jako on, ale dalece ho převyšoval mocí. Přesto to nehodlal vzdát. Věděl, že to bude těžký boj, ale tohle vítězství potřeboval. Nemohl jim toho kluka předat.
Naštěstí Uriel nebyl Gabriel, proti kterému by neměl žádnou šanci, a taky tu nikde necítil přítomnost Michaela, který by mu taky pěkně zavařil.
Doufal, že Uriel udělá nějakou chybičku, která by mu pomohla zasadit mu smrtelnou ránu a ukončit to dřív, než zeslábne, nebo než se objeví Michael. Přestože tu momentálně nebyl, tušil, že nebude daleko.
Jenže vůbec to nevypadalo na to, že by se Uriel nějakou chybu chystal udělat. Právě naopak.
Jeho postoj, držení zbraně a dokonale odměřené kroky výrazně nasvědčovaly tomu, že je připraven na jakýkoliv střet s kterýmkoliv protivníkem.
Znal své schopnosti, ale nebyl tak pyšný, aby na sobě přestal neustále pracovat.
Jistě. Vždyť to byl nejdokonalejší stratég a taktik, jakého Nebesa měla.
Azazel věděl, že musí rychle jednat. A tak skočil.
Zprudka se rozlétl přímo na protivníka, aby téměř na poslední chvíli, na zlomek vteřiny, než se dostal do jeho dosahu, roztáhl křídla a stočil se v letu. Počítal s tím, že může proklouznout kolem, využít tak svých bojových schopností, kterých měl daleko víc než Uriel, a na okamžik se ocitnou po jeho boku, zablokovat mu meč a alespoň jednou udeřit.
Byl to vážně skvělý začátek souboje a perfektně promyšlený.
Jenže...
Uriel mu takovou šanci neposkytl.
I když neměl tolik zkušeností v přímých bojích, jeho strategické schopnosti z něj dělali rovnocenného protivníka.
Ve chvíli, kdy Azazel roztáhl křídla, se pootočil a bleskově si přehodil meč do levé ruky. Neměl čas se moc rozmáchnout a tak provedl jen krátký sek předloktím.
Čepel se zasvištěním proťala vzduch.
Padající Azazel odrazil útok rychlým krytem a přistál na zemi dva metry za protivníkem, chráníce se křídly, které kolem sebe natěsno obalil.
Pak bleskově vstal a vznesl se do vzduchu.
Uriel se širokým úsměvem udělal to samé a po chvilce se už oba vznášeli nad stodolou.
Tentokrát jako první zaútočil Uriel. Vylétl vzhůru vysoko nad Azazela a pak se s obrovskou rychlostí rozlétl přímo na něho.
Azazel v poslední vteřině uhnul a doufal, že sebou Uriel švihne o zem, jenže se přepočítal.
Anděl na poslední chvíli rozprostřel křídla a zachytl do nich vzduch.
Azazelova hlava se tak ocitla před mečem, připraveným k ráně.
Bleskurychle před sebe dal meč jako štít a mávl křídly, aby se posunul trochu dál od Uriela.
Přesto nebyl dost rychlý.
Sykl bolestí, když se mu Urielův meč zasekl do ramene a sjel až na klíční kost po které se svezl a vydal tak uši drásající zvuk.
Azazel ale neměl čas na to poddávat se bolesti.
Udělal něco, co Uriel nečekal. Když měl jeho meč zaseklý v rameni, volnou rukou ho chytl za vlasy a i přes obrovskou bolest si ho přitáhl blíž k sobě tak, že se čepel jeho meče, začala opovážlivě blížit k Urielově krku. Ten, když viděl, že Azazela podcenil, ho raději pustil, protože jinak hrozilo, že se napíchne na jeho meč.
Volný Azazel bleskově slétl dolů a kousek nad zemí rozprostřel křídla.
Uriel byl těsně za ním.
Stoupali proti sobě.
Zraněný Azazel, který se ovšem nehodlal jen tak vzdát, a Uriel, který věděl, že pokud to rychle neukončí, bude to on, kdo prohraje. I když to nedával na sobě znát, pomalu mu začaly docházet síly.
Chvíli se jen tak měřili kosými pohledy, odhadujíc jeden druhého, než se pustili do skutečného souboje.
Azazel pozvedl meč, který držel oběma rukama, a dal tak jasně najevo, co bude následovat.
Uriel zamával křídly a rozlétl se vpřed jako střela.
Srážka trvala jen chvilku, během níž si vyměnili několik úderů, z nichž každý, kdyby zasáhl cíl, by bezpochyby souboj ukončil.
Oba samozřejmě věděli, že nejzranitelnější na tom druhém jsou křídla. A podle toho taky souboj vypadal.
Čepele zvonily jedna o druhou a blýskaly se Azazelovou červení a Urielovou modří.
Čím víc do sebe bušili, tím víc Azazel zjišťoval, že slábne.
Jistě, rána na rameni nebyla smrtelná, jenže byla hodně bolestivá a oni samozřejmě bolest cítili.
Musel rychle vymyslet něco, čím by se Uriela zbavil, nebo ještě líp, porazil ho.
Proto změnil styl boje.
Při odskoku sevřel pevněji meč a zatím, co letěl proti Urielovi, pozvedl ho nad hlavu.
Co nejrychleji a nejsilněji pak udeřil.
A podařilo se.
Jenže, nedopadlo to úplně tak, jak Azazel chtěl.
Uriel sice podle předpokladu stihl pouze zvednout meč na svou obranu, jenže když se ten Azazelův srazil s tím jeho, z nějakého jemu nevysvětlitelnému důvodu praskl.
Následný tlak ho odmrštil k hromadě naskládaného dřeva vedle stodoly, kde si jak narazil poraněné rameno, tak se mu do boku zarazila jedna větev, která z té hromady trčela.
Na chvilku ztratil vědomí.
Uriel se jen pousmál a snesl se na zem. Jenže i on na tom nebyl zrovna nejlíp.
Hned potom, co se jeho nohy dotkly země, klesl na kolena a začal těžce dýchat.
I když to na sobě během souboje nedal znát, Azazelova síla a prudké rány na něj byly víc, než co mohl zvládnout.
Svěsil hlavu a snažil se uklidnit své divoce bušící srdce, takže si nevšiml blížícího se stínu.
Když pak uslyšel divné zavrčení, bleskově se otočil.
Už ale nebyl schopen nijak zareagovat, když se mu Azazel, který znovu nabyl vědomí a podařilo se mu vysoukat z větve na kterou byl naboden, zasekl motorovou pilu do levého křídla a na jeden zátah ho odřízl.
Uriel zařval a snažil se dostat se z Azazelovy blízkosti, jenže bolest ho natolik ochromila, že nemohl pohnout ani prstem.
„Vítej v moderním světě, ty hajzle," slyšel vzdáleně Azazelův hlas.
Pak Uriel ztratil vědomí.
Azazel, který mu chtěl uříznout i to druhé křídlo, aby tak dokončil své dílo, se najednou uprostřed pohybu zarazil a jako by něčemu naslouchal.
„Kurva práce!" zaklel.
Odhodil motorovku a bleskurychle, ignorujíc bolest, která se stávala ještě nesnesitelnější, se přesunul ke Kazuovi, kterého pevně chytl a zmizel.
Hned po tom, co to udělal, se na mýtině zjevila další postava, která obhlédla situaci. Když našla zraněného Uriela, zařvala a celé okolí vybouchlo v ohlušující ráně.
Peklo, druhý den, Luciferův palác
Haru nervózně přecházel po pokoji a každou chvilku se zahleděl na dveře. Čekal na Azazela.
Včera, když spolu po Haruově tréninku zase trávili tu vzácnou chvilku, se najednou Azazel uprostřed věty zvedl a zamračil se.
Haru se polekal, protože se bál, že udělal zase něco špatně, ale tentokrát nebyl na vině on.
Azazel, který si všiml jeho výrazu, řekl, že je Kazu v nebezpečí a musí na chvilku odejít, aby zjistil, co se stalo. Než se Haru stačil zeptat na víc, Azazel zmizel.
A ještě se nevrátil.
Haru měl o Kazua strach, ale zjistil, že se bojí i o Azazela.
Když se pak najednou otevřely dveře a v nich uviděl Azazela, aspoň částečně si oddechl.
Přiběhl k němu, a aniž by věděl, co dělá, ho objal.
Azazel jen překvapeně zamrkal, ale pak sykl bolestí a Harua od sebe odtáhl.
Ten se polekal a podíval se na něho s otázkou v očích.
„Kazu je v pořádku. V bezpečí,“ řekl Azazel.
Samozřejmě Azazel už nikomu neřekl, že Kazua chránil na půl cesty, kdy mířil do Pekla.
Řekl, že andělé zjistili jeho pozici a snažil se ho zrovna přemístit, když byli napadeni.
Vzhledem k tomu, že měl tak nějak na starost hlídání obou bratrů, měla jeho lež šanci na úspěch.
Nikdo se totiž nesměl dozvědět skutečnou pravdu. Živý člověk totiž nesměl vstoupit do Pekla. A už vůbec ne s pomocí jiného démona. Už tak Azazel hodně riskoval, když to řekl Asmodeovi.
Haru si zhluboka oddechl. Věřil mu. Za tu dobu, co spolu byli, nějak poznal, kdy mu Azazel lže a kdy mu říká pravdu.
Alespoň si to myslel.
Pak si ale něco uvědomil a aniž by spustil z Azazela oči, začal mu pomalu rozepínat košili.
Azazel se jen zamračil, ale nijak mu nebránil, ani se neodtáhl.
Když pak Haru z Azazela košili sundal, zalapal po dechu a v očích se mu objevily slzy.
Lehce přejel Azazelovi přes hruď, až k obvazu, který měl omotaný kolem břicha až pod prsa.
Pak se opatrně dotkl rány na rameni, která nebyla zavázána, přestože byla velmi ošklivá.
Azazel se pod tím dotekem zachvěl a aniž by přemýšlel nad tím co dělá, i přes bolest sevřel Harua pevně v náručí a své rty v drtivém polibku přitiskl na ty jeho.
Haru napřed zůstal jen překvapeně stát, než mu prolétlo hlavou, že byl ho měl odstrčit. Jenže místo toho ho objal kolem krku, otevřel ústa a dovolil Azazelovi, aby svůj jazyk propletl s jeho.
Tohle bylo jiné než s Kazuem.
Bylo to dravější a Haru z Azazela cítil chtíč a touhu.
Najednou se od něj Azazel odtrhl a o krok ustoupil.
Haru se zapotácel, jak najednou ztratil oporu a navíc byl ještě omámen tím polibkem.
Zadýchaně se na Azazela podíval a prsty se dotkl rtů, jako by nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo.
A Azazel na tom nebyl o nic líp.
Zaklel, rukou si prohrábl vlasy, zvedl se země košili, obrátil se a beze slova odešel.
Když byl venku z pokoje a zašel za roh, opřel se o stěnu a zprudka oddechoval.
Momentálně nenáviděl sám sebe.
A hlavně se v sobě nevyznal.
Nenáviděl toho smrada, ale když se ho Haru dotýkal a díval se na něho tím svým pohledem, ovládly ho chtíč a touha, a aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, políbil ho.
Částečně doufal, že ho od sebe odstrčí, jenže on se k němu víc přitiskl a nabídl mu své rty.
Azazel znovu zaklel. Tohle mu byl čert dlužen.
Haru v pokoji prožíval něco podobného. Když Azazel odešel, vlezl si do postele, kde se schoulil do klubíčka. Cítil se, jako kdyby Kazua podvedl. Nevěděl, proč to udělal. Měl Azazela odstrčit, vyhnat ho, vynadat mu, udělat hysterickou scénu. Jenže on se mu poddal a sám se mu nabídl.
Přemohl ho ten cit, který z Azazela cítil, tak silně, že na okamžik nemyslel na nic jiného, než na ně dva.
Byl zmatený těmi city, které se v něm momentálně odehrávaly. Miloval Kazua, na tom se nic nezměnilo, jenže proč začal cítít k Azazelovi něco podobného?
Proč zrovna k někomu o kom věděl, že ho nenávidí a že nikdy jeho city opětovat nebude?
Povzdechl si, netušíc co udělá dál.
Městečko Elgin, ten samý den, Země
Kazu zaklepal na dveře jednoho z domků, kterých bylo v téhle klidné čtvrti přes tucet, a čekal, až mu přijde někdo otevřít.
Mezitím se mu myšlenky opět zatoulaly k tomu, co se stalo v noci.
Příchod Uriela, objevení Azazela, boj a pak se najednou ocitl v malém lesíku se zakrváceným démonem, který se mu zhroutil k nohám.
Kazu netušil, co by měl dělat, a tak z batohu, který si podvědomě stihl vzít sebou, vyndal čisté triko a vodu a snažil se aspoň trochu zastavit krvácení.
Naštěstí už svítalo, takže viděl na to, co dělá.
Nevěděl, co udělá dál, ale naštěstí tenhle problém za něj vyřešil někdo jiný.
„Takže ty jsi ten kluk, kterého Azazel hlídá, a kvůli kterému riskuje krk?" uslyšel vedle sebe tichý hlas.
Kazu sebou trhl a bez přemýšlení přikryl Azazelovo tělo svým, jako by ho chtěl chránit, což vyvolalo na tváři nově příchozího úsměv, který ovšem Kazu neviděl, protože stál v jeho slepém úhlu.
Vážně ho to pobavilo.
Když se dozvěděl, co Azazel udělal, měl sto chutí jít za Luciferem a pěkně mu to všechno vyzvonit, jenže pak, stejně jako u Azazela, převládla zvědavost, a řekl si, že napřed zjistí, proč se kvůli někomu takovému rozhodl riskovat Luciferův hněv.
Velmi si Azazela vážil, a proto se rozhodl, že pokud toho kluka uzná za hrozbu, zabije ho, i kdyby tím měl Azazela rozzlobit.
Jenže to, co viděl, ho překvapilo a tušil, že něco podobného přesvědčilo i Azazela.
„Chráníš ho, i když je to v podstatě tvůj nepřítel?" zeptal se znovu ten hlas.
„Kdybych byl nepřítel, tohle by ti nepomohlo," pokračoval dál.
„Musím ho vzít okamžitě k nám. Ty zranění jsou vážné," řekl pak a přešel až k Azazelovi, nad kterým poklekl a Kazu mu tak konečně mohl pohlédnout do tváře.
A i když si myslel, že už si na krásu těch bytostí zvykl, opět ho jeho vzhled vyvedl z míry.
I démon si ho pozorně s přivřenýma očima prohlížel.
„Jsem Asmodeus, a řekněme, že s Azazelem tak nějak spolupracuju. Teď si ho odnesu k nám, kde ho ošetříme a ty by ses měl zatím na chvilku někde schovat. Opeřenci budou pěkně nasraní po tom, co se dneska stalo, a začnou po tobě pátrat ještě intenzivněji," řekl Asmodeus, vzal Azazela do náruče, jakoby nic nevážil a stoupl si.
Znovu se na Kazua zadíval.
Pak se usmál a zmizel.
Zanechal tam zmateného Kazua jen tak stát.
Tomu chvilku trvalo, než se vzpamatoval. Sebral ze země batoh a vyndal mikinu, kterou si koupil v předchozím městě, a vyměnil ji za zakrvácenou košili, kterou měl na sobě. Tu pak zahrabal o kousek dál pod listí, protože tahat ji s sebou určitě nechtěl.
Podíval se do mapy, kterou vytáhl z batohu a na kompas a zjistil, že je ve skutečnosti asi jen kilometr od Elginu.
Naházel věci zpátky do batohu a vydal se na cestu.
O hodinu později už bušil na dveře údajného lovce duchů a doufal, že i přes brzkou ranní hodinu ho přijme a vyslechne.
A hlavně potřeboval ošetřit. Pravý bok ho neuvěřitelně bolel a každý krok, který udělal než sem přišel, ho stál spoustu sil.
xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxox
Dodatek autora: Mňo... Doufám, že jsem vám trošku vynahradila ty předchozí kapitoly, když už jsem se konečně vytasila z nějakou tou akcičkou.
A hlavně!
Konečně se objevil Asmodeus!
On je prostě...
Zjistíte příště =)).