Peklo, Luciferův palác, o týden později
Azazel si to rázoval dlouhou chodbou v Luciferově paláci a mířil ke vzdáleným komnatám. Sice měl svůj vlastní palác, ale vzhledem k tomu, že dostal na starost toho spratka, obýval dočasně ten Luciferův.
Když rozrazil dveře komnaty a našel Harua schouleného v křesle, jako pokaždé za celý týden, myslel si, že vyletí z kůže.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!" zařval, přiskočil ke křeslu, chytl Harua za tričko, stáhl ho z křesla a prudce s ním zatřásl.
„Vzpamatuj se! Myslíš si, že je na tvoje věčné fňukání někdo zvědavý?! Nepřivedli jsme tě sem proto, aby ses nám tu každou chvíli hroutil! A já už vůbec nestojím o to, starat se o nějakého ubožáka! Jestli nejsi schopný se vzpamatovat, tak pro mě nebude nic lehčího, než ti zakroutit krkem! Sice jsi pro nás důležitý, ale v tomhle stavu jsi naprosto k ničemu a naše trpělivost má své hranice! Obzvlášť ta moje!" řval na něho tak, že si Haru myslel, že musí zákonitě ohluchnout.
„Když já... Když já nevím, co mám dělat. A bojím se. Hlavně o Kazua", začal natahovat Haru.
„Přestaň sakra! Lezeš mi s tím na nervy! Už jsem ti jasně řekl, že tvůj bratr je v bezpečí! A ty se brzo dozvíš, co máš dělat! Pokud do té doby vydržíš!" křičel Azazel dál.
Jistě, zamlčel mu, že se ho Kazu vydal hledat, že to byl Azazel, kdo mu řekl, kde ho najít. Protože tušil, že pak už by se s ním nedomluvil vůbec.
„A když už jsme u toho, vůbec nechápu, co na tobě tvůj bratr vidí. Jsi jen ubožák, co se neumí postavit na vlastní nohy a spoléhá na pomoc svého staršího bratříčka. Jenže já mám pro tebe novinu. Pokud sis to ještě neuvědomil, tvůj bratr tu není a nebude, aby ti foukal bebíčka," řekl Azazel, pustil Harua, který spadl na zem a opovržlivě se na něho podíval.
„Jsi vážně ostudou svého bratra. Myslel jsem, že se vzchopíš aspoň kvůli němu, ale jak to vypadá, nejsi schopný vůbec ničeho. Já osobně, kdybych byl na Kazuově místě, bych se za takového bratra, jako jsi ty, styděl," pokračoval Azazel.
Haru se na něho podíval. Věděl, že musí něco říct na svou obranu.
„Já..." začal, ale byl přerušen.
„Buď radši zticha, nebo se naseru ještě víc. Tvůj bratr si tě nezaslouží a upřímně je mi ho líto," řekl Azazel, otočil se a odešel.
Haru ještě chvíli seděl na zemi, překvapen a zároveň zarmoucen tím, co mu Azazel řekl, než se zase schoulil do křesla.
Vážně ho to hodně zasáhlo.
Věděl, že musí něco udělat, že se musí sebrat, když už ne kvůli sobě, tak kvůli bratrovi.
Jenže, jak to měl asi udělat?
Věřil, že je Kazu v bezpečí. Azazel by mu v tomhle určitě nelhal.
Ještě před týdnem považoval démony a peklo jen za pohádky a mýty, ale teď se ocitl přímo na místě z těch pohádek obklopen bytostmi, které by neměly existovat. Od té doby, co ho sem přivedli, nikoho kromě Azazela neviděl a to ještě víc zhoršilo jeho situaci. Nejen kvůli tomu, jak se Azazel choval, ale i kvůli té tíživé atmosféře, která kolem něj vládla.
Dlouho do noci přemýšlel nad Azazelovými slovy.
Musí se vzchopit!
Na Zemi, někde v lesích, zhruba v ten samý čas
Kazu ještě jednou prohlédl obsah batohu, aby se ujistil, že na nic nezapomněl. Triko, kalhoty, spodní prádlo, boty, baterka, peníze, láhev s vodou, mobil, blok a pero na psaní. Jediné, co chybělo, byla zbraň, ale doufal, že tu získá taky. Na stole pak ležela mapa, na které měl vyznačená místa kostelů, kde by se měl, podle informací z netu, dozvědět nějaké informace o andělech, démonech, Nebi, Peklu a jiných věcech. A neměl na mysli jen báchorky. Sice nevěděl co z toho je pravda, ale dočetl se, že právě v těchto kostelech se zjevili andělé, nebo tam sloužili kněží, kteří s anděly rozmlouvali.
Zatím to byla jeho jediná stopa. Neměl tušení, co udělá, ani jak informace získá, ale věřil, že jakmile bude na místě, otázky, na které by se rád zeptal, pak přijdou samy. Pořád tomu nemohl uvěřit, ale události, kterým byl svědkem, byly víc, než přesvědčivé.
Když se ujistil, že má všechno, hodil batoh na záda, mapu pečlivě složil a strčil si ji do kapsy od lehké bundy a poprvé za celý týden vyšel ven. Vzal si radu Azazela k srdci a nevystrkoval hlavu, dokud nebyl zdravotně úplně fit.
Napřed zůstal jen tak stát na zápraží, očekávajíc, že zpoza rohu na něj vyskočí ta bytost, teda anděl, když už teď věděl kdo to je, ale nestalo se. Nepatrně si oddechl a vydal se na cestu. Měl toho před sebou ještě hodně.
Kostel Sv. Augusta, ten samý den
Michael stál opřený o stůl v obýváku a hleděl na mapu, kterou měl rozloženou před sebou. Uriel stál kousek od něj a vyznačoval na ni určité body.
„Tohle jsou místa, která určitě navštíví, pokud bude chtít najít svého bratra. Mohl by na nich totiž získat potřebné informace a zbraně," řekl a ukazoval body na mapě.
„Je to naše jediná stopa, vzhledem k tomu, že nedokážeme vycítit jeho přítomnost. Bylo by lepší, kdybychom aspoň věděli pod čí ochranou je, ale takhle..." dodal ještě.
„Fajn. Takže tady budem pobíhat jako kreténi a hledat nějakého smrada, o kterého se Gabriel nedokázal postarat," prskl Michael.
Jako vždy měl špatnou náladu. Vlastně od doby, kdy se Gabriel vrátil s informacemi ohledně zmizení jejich cíle, stejně jako potencionální návnady, byl nasraný ještě víc.
„Za to ho neobviňuj, nikdo nemohl tušit, že budou rychlejší. Můžem být vůbec rádi, že víme aspoň něco," odpověděl Uriel.
„Má pravdu. Pokud mě chceš z něčeho obviňovat, tak jedině z toho, že jsem ti už dávno nerozbil hubu. Myslíš, že mě těší tu být? Pobíhat tady kolem, jako nějaký neschopný andílek? Tak se laskavě uklidni a nechtěj mě nasrat se ještě víc, než jsem," ozvalo se ode dveří.
„Kdybychom to udělali hned od začátku po mém, mohli jsme si tohle všechno ušetřit," řekl Michael.
Vzápětí se válel na stole, kam ho srazila neviditelná síla, a který pod jeho tíhou praskl. Než se stihl vzpamatovat, chytl ho Gabriel pod krkem a pevně stiskl.
Za normálních okolností by se Michael bránil, ale tušil, že by tím Gabriela vydráždil ještě víc, což momentálně nechtěl. Už dlouho ho neviděl tak rozzuřeného.
Jistě, mohl za to on, ale vrátit už to nešlo. Byl prostě takový. Gabriel to sice věděl, ale i on měl jisté hranice trpělivosti.
„Nech toho, Michaeli. Varuju tě," zasyčel Gabriel a pustil ho.
Michael se zhluboka nadechl a třel si bolavý krk, na kterém ještě dlouhou zůstanou vypálené Gabrielovy prsty.
„Myslím, že máte snad nějakou práci, ne? Najděte toho bratra. Je klíčem ke všemu. Momentálně je to všechno co máme. Rafael zjišťuje pod čí je ochranou a já se chci trochu podívat na zoubek našim bratříčkům, takže to tu neposerte ještě víc a nevymlouvejte se na něčí neschopnost," dodal chladně Gabriel a odešel.
„Važně si ho namíchl a ještě jsi do toho zatáhl i mě. To se ti teda povedlo. Doufám, že jsi spokojený," řekl Uriel, když zůstali sami a podal Michaelovi ruku.
„Prostě mi ujely nervy. Divíš se mi?" pokrčil rameny Michael a přijal nabízenou ruku.
Uriel si jen povzdechl.
„Vyrazíme?" zeptal se Michael, když se dal trochu dohromady.
„Rád bych, ale něco bych ještě potřeboval. Už je to dlouho..." řekl zasněně Uriel.
„A taky věřím, že to bude pro tebe příjemné rozptýlení."
Michaelovi trvalo jen chvilku, než si uvědomil, co po něm Uriel chce.
„A prý, že já jsem nechutný barbar," zachechtal se.
„Kolik jich chceš?"
„15 by jich mohlo stačit. A nejsem barbar, jen o sebe pečuju a zdejší vzduch mi nesvědčí," odpověděl mu s klidem Uriel.
„Vždyť už nic neříkám. Do hodiny je budeš mít. Vím kde jich je plno," řekl Michael posměšně a jeho špatná nálada byla rázem pryč.
O hodinu později se Uriel zavřel v pokoji společně s patnácti k smrti vyděšenými anděly strážnými, kteří se tiskli k sobě. Naštěstí byla místnost dost velká, takže nebyl problém je do ní dostat. Když pak jednoho z nich chytl a snažil se ho vytáhnout, začal se bránit a křičet, stejně jako ti ostatní, kteří se mu snažili zabránit odvést svého druha.
„Tss," sykl Uriel.
Nemohl použít moc velkou sílu, protože by je mohl zabít a to nechtěl.
Ne tady a teď.
„Nechceš pomoct?" zeptal se Michael, který se zvědavě opíral o dveře.
„Zklidni je trochu, ale nezabíjej," řakl Uriel a s pomocí Michaela vytáhl toho, kterého si vybral jako prvního a táhl ho za sebou do koupelny.
„Nebude to moc bolet. Slibuju," zašeptal mu do ucha, když ho donutil si kleknout před vanou, chytl ho za vlasy a zaklonil mu hlavu.
„Proč... Vždyť jsme bratři," vzlykl anděl.
Uriel neodpověděl a jediným zkušeným pohybem prořízl andělovi hrdlo, tak aby krev jen stékala, ale nestříkala. Potřeboval ji dostat do vany, ne na stěny.
Naštěstí byla andělská krev jiná než lidská, neměla stejnou hustotu, a když stydla, chovala se spíš jako želé, takže se ani nemusel bát toho, že by se v ní začaly tvořit hrudky, nebo nevzhledný škraloup.
Za pět minut bylo po všem a on, spokojen množstvím krve, které z anděla dostal, slastně vzdychl. Už se nemohl dočkat.
Tělo mrtvého anděla pak odhodil do rohu velké koupelny, jako rozbitou nepotřebnou hračku a šel pro dalšího.
Když bylo po všem a vana byla dostatečně plná, svlékl se a vstoupil do té rudé krásy, která okamžitě balila jeho tělo jako druhá kůže. Jakmile začala krev stydnout a houstnout, nevydržel to vzrušení a jednou rukou zajel do klína, kde sevřel už značně tvrdý penis a začal se sám ukájet.
Zaklonil hlavu, vzdychl a netrvalo dlouho, než se zkušenými pohyby přivedl k uspokojení.
Semeno se mu na ruce smísilo z krví a on pak z prstů slízal všechno, co na nich ulpělo, jakoby to byla ta největší dobrota. Ještě chvilku ležel ve vaně a užíval si pocit klidu. Obvykle ve své lázni setrvával déle, ale teď věděl, že ho tlačí čas.
Povzdechl si, neochotně vylezl z vany a nahý přešel do obýváku, kde znuděně čekal Michael, zanechávaje za sebou stopy krve.
„Připrav se. Vyrazíme," řekl.
„Hmmm..." zabručel Michael a roztouženě se na Uriela podíval.
Fascinoval ho ten pohled. Krásné, štíhlé Urielovo tělo, pokryté kapkami krve, které se zachytávaly nebo stékaly po těle a tvořily tak zajímavé cestičky. Další výhoda andělské krve. Pokud se udržovala v teple, chovala se jako voda.
„Ale, ale, Michaelku, zase ho nedokážeš udržet v kalhotách?" zeptal se provokativně Uriel, když si jeho pohledu všiml, přešel až k němu, dvěma prsty si setřel krev z hrudi a strčil je Michaelovi do úst.
Ten je olízl, přitáhl si ho blíž k sobě, nezajímaje se o krev, která se mu z Urielova těla okamžitě vpila do čisté košile, a kousl ho do krku.
„Barbare," zavzdychal Uriel, zaklonil hlavu a kolenem se otřel o Michaelův rozkrok.
Odpovědí mu bylo tvrdší zakousnutí.
„Ach..." zasténal víc, když pak Michael přesunul jednu svou ruku k jeho zadku, do kterého okamžitě zastrčil tři prsty.
„Ehm..." uslyšeli najednou ode dveří, a když se vzpamatovali dost na to, aby mohli vnímat okolí, uviděli Gabriela, který se mračil a propaloval je pohledem.
Za normálních okolností by Michael pokračoval dál, bylo mu jedno, jestli se někdo díval, když souložil, ale tušil, že by tím Gabriela jen víc naštval a o to moc nestál. Ještě pořád ho bolel krk.
„Myslím, že jsem vám dal jasný úkol a šoustání to určitě nebylo," řekl klidně, přesto jeho hlas mrazil až do morku kostí.
„Vždyť už jdeme," houkl Uriel a zmizel za dveřmi koupelny.
Když osaměli, přistoupil Gabriel k Michaelovi, chytl ho za paži a přitáhl k sobě.
„Víš, že si tě dost vážím, Michaeli. My dva máme k sobě blíž, než kdokoliv jiný. Tak si to laskavě neposer a začni se ovládat. Nerad bych kvůli tvé blbosti přišel o všechno. Tohle není žádná žabo-myší válka, kterých jsme doposud vedli spousty. Tady nám všem jde doopravdy o kejhák. Víš, že přecházím všechny tvé manýry a často ti pomáhám i z průserů, do kterých se díky své povaze dostáváš, ale tohle je něco jiného. Nenuť mě, abych si myslel, že jsi jen hlupák, který má v hlavě jen nasráno," řekl tiše.
„Samozřejmě nemám v plánu tě měnit a ani neočekávám, že by se z tebe stal svatoušek, jen chci, aby ses vzhledem k situaci začal aspoň trochu krotit to tvé divošské jednání," pokračoval dál.
„Uvědom si co všechno je v sázce," dořekl a prstem setřel z Michaelových rtů krev.
„Budu se snažit," zabručel Michael a rozechvěl se pod Gabrielovým dotekem.
Moc dobře věděl, co to s ním udělá. Jen Gabriel měl na něj takový vliv.
Gabriel jen přivřel oči a víc zatlačil na prst. Pak si ho přitáhl ještě blíž, dravě políbil, rukou sjel do klína, kde tvrdě sevřel Michaelův úd.
Ten zavzdychal a vzepjal se proti němu.
„O tohle přijdeš konkrétně ty, pokud si budeš dovolovat," řekl Gabriel, když se od Michaela odtáhl.
Věděl, že pokud ho něco přesvědčí, tak tohle.
Gabriel byl totiž jediný, který mohl Michaela ovládat, manipulovat jím a dovolit si k němu to, co on si dovoloval k jiným.
„Jako bych si to mohl dovolit," vzdychl Michael a podíval se na Gabriela.
Vzrušoval ho víc než kdokoliv jiný a to, co s ním dělal v posteli, nedokázal ani on. Proto mu taky dovolil ho ovládat. Bohužel netrávili spolu tolik času, kolik by si Michael přál. Přesto si nikdy nedovolil v tomhle směru protestovat.
„Co tu vůbec děláš?" zeptal se, když si uvědomil, že by měl být Gabriel někde jinde.
„Přišel jsem vám jen říct, že toho kluka chrání Azazel," odpověděl Gabriel.
„Tušil jsem to," přikývl Michael.
Druhý den, kostel sv. Pavla, městečko Hawick
Když Kazu přešel přes les, což mu zabralo zhruba 4 hodiny, zjistil, že se nachází ve Skotsku, což mu hodně pomohlo a usnadnilo práci, protože jeho první zastávka měla směřovat do městečka Hawick, které se právě tady nacházelo. Stejně jako další čtyři kostely, které chtěl navštívit.
Takže stačilo jen nasednout na vlak a nechat se odvést do města vzdáleného několik stovek kilometrů, kde si to namířil přímo do jednoho z kostelů, ve kterém měl být kněz, který prý vídal svého anděla strážného.
Celá cesta mu zabrala víc jak 24 hodin, takže nevěděl, jestli ještě v kostele někoho zastihne, nebo jestli se dostane vůbec dovnitř. Navíc byl unavený z cesty, ale na odpočinek neměl čas. Strach o bratra jej poháněl dopředu.
Peklo, Luciferův palác, o tři dny později
Haru se teď cítil osamělý víc než kdy jindy. Azazel, který ho od doby, co tu byl držen, chodil každý den navštěvovat, ačkoliv mu při těch návštěvách jen nadával, se za poslední tři dny vůbec neukázal. První den mu to vůbec nevadilo, byl rád, že na něho konečně nikdo neřve a on si může v klidu utřídit myšlenky, dokonce i druhý den to bylo ještě v pohodě, ale když ho nepřišel navštívit ani dnes, zjistil, že mu jeho přítomnost začíná chybět.
Rád by si s ním normálně popovídal, rád by o něm zjistil něco víc, než to, že je jeho bratr, a ze všeho nejvíc nechtěl, aby ho Azazel nenáviděl. Ani nevěděl proč.
Proto, když už se blížil večer a Azazel stále nepřicházel, přešel ke dveřím.
„Prosím, mohl bych mluvit s Azazelem?" řekl přes dveře, doufaje, že ho stráž, která údajně u dveří stála a měla ho hlídat, uslyší a porozumí mu.
Odpovědi se nedočkal, ale ani s ní nějak nepočítal.
Snažil se být dlouho vzhůru, ale když Azazel stále nepřicházel, vzdal to a zalezl si do postele.
Nevěděl, jak dlouho ležel, dokud neucítil, že se postel zhoupla pod něčí vahou. Vykoukl zpod peřiny a zahleděl se na Azazela, který si ho prohlížel.
Haru se posunul až k němu, chytl do prstů jeho košili a čelo si opřel o jeho paži. Byl rád, že se neodtáhl.
„Omlouvám se. Omlouvám se za všechno. Já... Jen prostě nevím, co mám dělat. Víš, ještě před několika dny jsem Peklo a vás všechny považoval jen za pohádky a najednou jsem vtažen do víru událostí, kdy se dozvím, že jsem napůl démon, že vládnu obrovskou mocí, že mám zachránit svět, že mě chtějí zabít andělé a že můj bratr je ve smrtelném nebezpečí. To je trochu moc na jeden den, nemyslíš?" zeptal se Haru, pozvedl hlavu a zadíval se Azazelovi do očí.
„Vím, že se musím sebrat a postavit se tomu čelem, nejen kvůli sobě, ale i kvůli svému bratrovi a ostatním, ale já... Já se bojím, že to nedokážu. Možná... Možná kdybys mi pomohl, mohl bych to dokázat. Nezměním se sice ze dne na den, ale slibuju, že se budu snažit," pokračoval Haru.
Azazel se na něj stále jen díval a trochu se mračil.
„Samozřejmě, že vím, že po tobě žádám moc a ani nedoufám, že bys to přijal, ale musel jsem se zeptat. Vím, že mě nesnášíš kvůli bolesti, kterou jsi zažil, a já ti ji rozhodně nechci připomínat, ale rád bych ti porozuměl a měl tu nějakého přítele, když už tu musím zůstat," dořekl Haru.
Azazel vztekle zavrčel, shodil Harua do peřin a naklonil se nad něj.
Viděl v Haruových očích strach, ale taky zvědavost a odhodlanost, což ho trochu překvapilo.
„Vůbec nic o mně nevíš, tak se netvař jako bys všechno chápal. Nabízíš mi přátelství, i když víš, že tě nesnáším? Že jsem kvůli tobě přišel o otce, a kdyby nebylo Lucifera, žil bych teď ve věčné hanbě? Buď jsi ještě větší hlupák, než jsem si myslel, nebo se snažíš mě ještě víc nasrat," zasyčel Azazel.
„Ale já přece nemůžu za to, že tvůj otec porušil pravidlo! Já ho k tomu nedonutil!" ohradil se Haru a trochu se zamračil.
Pak si povzdechl a odhodlaně se mu podíval do očí.
„Občas bych si přál, aby věci byly jednodušší," řekl a pousmál se.
„Nejsem asi zrovna nejideálnější bratr, kterého by sis přál, ale mám v sobě kus tebe. V mých žílách koluje stejná krev a to nezměníš, ať se budeš snažit sebevíc. Nechci tě přemlouvat, nechci na tebe naléhat, ani tě nějak měnit, vím, že ti budu pořád připomínat hřích tvého otce a tvou hanbu, ale nechci, abys mě kvůli tomu nenáviděl. Třeba to tak mělo být. Možná to byl osud, co nás svedl dohromady, možná náhoda. Ať tak či onak, jsme teď spolu a já bych se o tobě moc rád dozvěděl něco víc," řekl tiše Haru, překvapen sám sebou.
I Azazel byl očividně překvapen Haruovou změnou, protože na něho jen hleděl a dlouho nic neříkal.
Pak si povzdechl, potřásl hlavou, pustil ho a sesedl si.
„Ptal jsem se tvého bratra, co na tobě vidí, že je kvůli tobě ochotný zajít tak daleko a asi to začínám chápat," pousmál se hořce.
„Samozřejmě, že bych měl rád bratra, někoho vlastní krve, jenže ty se tak moc podobáš jí. To je důvod, proč ti nemůžu odpustit. Možná kdybys vypadal jako já, nebo byl podobný otci, rychleji bych na to zapomněl, ale takhle se obávám, že mou nenávist vůči tobě nezměníš," povzdechl si.
Ani nevěděl, proč mu to říká, proč ho už dávno neseřval a neposlal do háje, jenže si uvědomil, že ho ten kluk naprosto rozhodil tím, co mu řekl.
Když tak nad tím přemýšlel, začínal litovat toho, že mu řekl, aby se přestal chovat jako fňukna.
„Zítra začíná tvůj výcvik. Nemůžu tam být, protože neovládám magii, ale možná bych potom mohl přijít a vysvětlit ti, jak to tady funguje a co se od tebe očekává," řekl a zamračil se.
Nevěděl, proč mu to nabídl, nechtěl být blízko něho, ale zároveň si s hrůzou uvědomil, že mu za ty tři dny docela chyběl.
Potřásl hlavou a zvedl se.
„Nemysli si ale, že tímhle se všechno mění. To, že s tebou budu mluvit, ještě neznamená, že jsem ti odpustil, ale jsem ochotný ustoupit a dát ti šanci mě přesvědčit, že nejsi jen ufňukaný malý smrad," řekl a obrátil se k odchodu.
Zastavila ho ovšem ruka, kterou ucítil na té své, když se po něm Haru natáhl, aby ho zastavil.
Prudce se otočil.
„Děkuju," řekl tiše Haru.
Azazel jen něco zavrčel, vyškubl se Haruovi a spěšně odešel. Ten letmý dotek v něm vyvolal víc emocí, než by si kdy připustil.
Kostel Sv. Apoleny, zhruba v tu samou dobu, městečko Erskine
Tohle byl už čtvrtý kostel, který Kazu za dobu co vyšel ze srubu v lese, navštívil, a už pomalu přestal doufat, že by se mu podařilo něco zjistit. Navíc za chvilku nebude mít kam jít. Po tomhle mu zbýval jediný kostel, kde by se mohl něco dovědět, a pak bude konec.
Jistě, nevěřil, že hned napoprvé zjistí cestu a získá všechny informace, ale doufal, že v každém kostele získá aspoň kousek skládačky, kterou pak poskládá do sebe.
Jenže v tom prvním kostele se mu vysmáli, prý jsou to jen povídačky a on je blázen, že to mu věří. V druhém a třetím kostele to nebylo o nic lepší. V tom třetím mu dokonce vyhrožovali, že zavolají policii.
A tak teď, když vcházel do čtvrtého kostela, měl smíšené pocity. Poháněl ho dopředu pouze strach o Harua, odhodlání se někam vytratilo, stejně jako přesvědčení, že to dokáže.
Sedl si do přední lavice a zadíval se na sochu Archanděla Michaela. Uvědomil si, že tohle je první kostel, kde vidí nějakou jejich sochu. V těch ostatních byla jen Panna Marie a Ježíš. Trochu se zachvěl při tom pohledu a propadl se do vzpomínek, takže si ani nevšiml muže, který se k němu blížil, dokud si nesedl vedle něho a nepromluvil.
„Na poutníky už je vážně hodně pozdě, mladý muži," řekl tiše Otec a sledoval profil toho neznámého návštěvníka.
Za normálních okolností, by ho poslal domů a řekl, mu ať se vyspí a přijde až ráno, protože vypadal vážně unaveně, ale něco ho od toho odradilo.
Instinkt mu našeptával, že tenhle muž je jiný.
„Ach, omlouvám se, že jsem vás vyděsil," dodal, když viděl, jak sebou Kazu trhl.
„Ne. To nic, já se omlouvám. Nad něčím jsem se zamyslel. A navíc je skutečně pozdě. Neměl bych tu být," zavrtěl hlavou Kazu, stále se dívajíc před sebe.
„Vypadáte, jako by vás něco trápilo?" zeptal se zkoumavě Otec, když to nevypadalo, že by mu Kazu řekl důvod své pozdní návštěvy.
„Věříte na démony a anděly, Otče?" zeptal se Kazu po chvilce ticha.
„To je dost divná otázka. Jistě, že věřím, jsem přeci kněz," řekl trochu pobaveně Otec.
„Ne. Tak to nemyslím. Mám tím na mysli, jestli skutečně věříte," řekl Kazu a poprvé se na Otce podíval.
Ten si ho mohl konečně pořádně prohlédnout. To, co viděl, jej překvapilo. Byla to jednak páska přes oko, o které zřejmě už v tak mladém věku přišel, ale i neskutečná bolest, strach a únava vepsaná do jeho tváře.
„Myslíte, jestli skutečně věřím, protože jsem svaté bytosti viděl?" zeptal se Otec.
Kazu jen kývl hlavou.
„To je dost divná otázka a taky nebezpečná," odpověděl.
„Jo. To už jsem taky zjistil. Tohle už je čtvrtý kostel co jsem navštívil. Už ani nevím, co dělám," řekl hořce Kazu a zvedl se.
„Omlouvám se, Otče, že jsem vás rušil. Radši půjdu," dodal ještě.
„Počkejte, mladíku. Já vás přeci nevyháním," zastavil ho Otec.
„Co kdybyste se posadil a pěkně mi všechno povyprávěl?"
Kazu se zarazil. Tohle bylo poprvé, co ho nikdo nevyhnal hned po první otázce, kdy se zeptal, jestli věří. S povzdechem si proto sedl a pustil se do vyprávění.
„Kvůli tomuhle, na to nikdy nezapomenu," dokončil Kazu a ukázal na pásku přes oko.
Otec dlouho seděl a nic neříkal.
Čekal hodně, ale tohle ne. Jistě, jeho anděl strážný ho několikrát varoval, že se něco děje, že hrozí nebezpečí, ale tohle ho překvapilo.
Ovšem, neměl důvod tomu mladému muži nevěřit.
„Občas si člověk říká, proč toho na něj Bůh tolik nakládá. Je mi líto, co se vám stalo a samozřejmě pomůžu, jak jen budu moct," řekl Otec.
Kazu se na něj jen překvapeně podíval. Už ani nedoufal, že se něco takového stane.
„Pojďte za mnou," řekl pak Otec a zvedl se.
Kazu ho následoval, zvědavý co bude dál.
xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo
Dodatek autora: Trochu useklý konec, ale zjistila jsem, že bych popsala ještě minimálně další dvě strany, kdybych sem naspala ještě to, co tam patří a to už by asi nikdo tak dlouhé nečetl. Takže příště.
Jo a vím, že jsem slibovala akci, ale Haru mi vždycky sebere spoustu místa.