U Kazua a Harua doma, ten samý den, o několik hodin později
Když se Kazu vrátil pozdě v noci domů a našel v obýváku v jednom z křesel schouleného a chvějícího se Harua, polekal se. Okamžitě k němu přiskočil, odhrnul mu vlasy z tváře a chtěl ho vzít do náruče, aby ho utěšil.
Haru se tím dotekem ale probudil a vylekaně se na Kazua podíval.
Kazu se zděsil, když viděl jeho utrápenou, uplakanou tvář a oči plné bolesti. Chtěl se zeptat, co se stalo, ale Haru jen zavrtěl hlavou a snažil se od Kazua odtáhnout, což ho překvapilo ještě víc.
„Nesmíš... Nech mě... Nesmíš mě objímat... Já jsem... Jsem... Netvor..." vyrážel mezi vzlyky Haru.
Kazu netušil, o čem to mluví, napřed si myslel, že měl jen další noční můru, ale pak si uvědomil, že tohle je jiné.
Chtěl ho znovu obejmout, ale Haru se mu pořád nesmyslně bránil a jeho tělo se otřásalo vzlyky, což Kazua neskutečně trápilo.
„Řekni mi co se stalo," zeptal se.
„Nemůžu... Nech mě... Nesmíš..." vzlykal dál Haru a dlaněmi se opřel o Kazuovu hruď, aby ho nemohl obejmout.
Jenže Kazu měl daleko víc síly a rozhodně nehodlal Harua jen tak nechat být. Zvlášť ne v takovém stavu.
Nedbaje na protesty a křik ho k sobě přivinul a pevně objal.
Haru se bránil, ale Kazu ho nepustil. Houpal se s ním v náručí, hladil ho po vlasech a šeptal mu uklidňující slova.
Trvalo dlouho, než sebou Haru přestal zmítat a jeho křik se změnil v tichý pláč.
Kazu ho takhle ještě neviděl a ptal se sám sebe, co strašného se muselo stát, zatímco tu nebyl.
Trochu si ho odtáhl, aby mu mohl vidět do tváře a setřít mu slzy z obličeje.
„Řekneš mi co-" začal, ale jeho slova zanikla v Haruových rtech, které přitiskl na ty jeho.
Překvapeně zamrkal a snažil se odtáhnout.
Ne, že by nebyl rád, ale nechtěl to v téhle situaci.
Jenže Haru ho nehodlal pustit. I když se ze začátku bránil, teď potřeboval cítit jeho blízkost, zvlášť když věděl, že je to naposled.
Objal ho kolem krku a natiskl se tak na Kazuovi rty ještě víc.
„Prosím, Kazu..." zašeptal mu naléhavě do rtů.
Ten vůbec nic nechápal. Takhle se Haru nikdy nechoval, Kazu byl vždy ten, kdo začínal s něžnostmi.
Jenže tohle bylo něco jiného. Z polibku sice vycítil něhu, ale i jistou naléhavost a prudkost. Proto to po chvilce vzdal a polibky mu začal opětovat. Tušil, že jinak ho asi neuklidní.
Jenže Haru chtěl víc.
Začal na něj dorážet jazykem, snažíc se dostat dovnitř a polaskat se s tím druhým.
Bohužel to nikdy před tím nedělal, takže si počínal značně neohrabaně, a i když se Kazu snažil ho trochu usměrnit, měl obavu, že mu díky té jeho prudkosti brzo ukousne jazyk.
Proto ho silou od sebe kousek odtáhl a chytl mu tvář do dlaní.
Haru prudce oddechoval a oči se mu leskly jako při horečce.
Pak si uvědomil, co udělal, a zastyděl se.
„Já... Promiň... Jen jsem chtěl..." začal, ale vlastně ani nevěděl, co říct.
„To nic. Nevadí. Pootevři pusu a nech to na mně," odpověděl mu Kazu.
Rozhodně to nehodlal nechat zajít daleko, kvůli Haruově stavu, ale aspoň tohle potěšení a novou zkušenost mu dopřát chtěl.
Haru vzdychl Kazuovi do rtů, když ten lehce otřel ty své o jeho.
Pak špičkou jazyka objel napřed vrchní a pak spodní ret, než pomalu vklouzl dovnitř a poškádlil se s tím druhým.
Haru znovu vdychl a lehce zaklonil hlavu. Nechal se vést a dělal přesně to co Kazu, který si jemně pohrával s jeho jazykem a něžně ho líbal.
Nikam nespěchal, neútočil, nedráždil.
Dával něhu, lásku a pocit bezpečí a klidu.
Bylo to tak nádherné, že Haruovi chvilku trvalo, než se vrátil znovu a zem a všiml si, že si ho Kazu, i přes situaci, pobaveně prohlíží. Asi musel vypadat hodně blbě, když tam seděl s našpulenou pusou a zavřenýma očima.
Začervenal se a sklopil pohled.
Kazu ho znovu k sobě přivinul, a pak vstal i s ním v náruči a vydal se do ložnice.
Když ho pokládal do peřin, zjistil, že znovu pláče.
Trhalo mu to srdce, ale ať se snažil sebevíc naléhat, Haru mu nechtěl říct, co se děje.
Později, když Kazu už dávno spal, Haru znovu přemýšlel nad tím, co udělá.
Když ležel v jeho náruči, poslouchal jeho klidný dech a sledoval jeho spící tvář, ucítil, že se mu do očí zase derou slzy. Nechtěl znovu brečet, jenže se hrozně bál.
Nevěděl, co bude dál, nevěděl, co udělá a nejhorší bylo, že nevěděl, co bude z Kazuem.
Co když démoni nedodrží slovo a on zemře hned, jak odejde?
A co když démoni nemluvili pravdu?
Jenže i když si to snažil namluvit, věděl, že všechno, co Lucifer řekl, byla pravda. Někde v hloubi duše to věděl.
A to ho děsilo ještě víc.
Když nad tím teď tak přemýšlel a nechával si to projít pořádně hlavou, uvažoval, jestli by se rozhodl jinak.
Asi ne.
I když to, že je synem démona a má ohromnou sílu, kvůli které by ho za normálních okolností zabili, jenže pak se rozhodli, že ji využijí ve svůj prospěch a pokusí se s jeho pomocí zachránit svět před anděly, kteří ho chtějí zničit, ještě pořád nějak nestrávil.
Jenže i když mu tohle Lucifer řekl, nějak vytušil, že v téhle válce bude jen loutkou, kterou on použije proti andělům, a to, jestli lidé vyhrají nebo prohrají, už bude záležet jen na tom, jak okolnosti dopadnou.
Měl je odmítnout a poslat do háje.
Jenže, měl vůbec na vybranou?
Měl umřít?
Kdyby byl sám, tak by je to asi nechal udělat. Sice by to bylo sobecké, ale co pro něj kdy druzí udělali, aby kvůli nim musel podstupovat utrpení a chránit je? Navíc když věděl, že to bude stejně k ničemu?
Ne.
Kdyby byl sám, nechal by je, ať ho zabijí. Jenže měl Kazua, a i když zpočátku věřil tomu, že smrt bude lepší, než kdyby znal jeho pravdu, věděl, že Kazu by mu to nikdy neodpustil. A s tím se nehodlal smířit.
Ale pravdu mu říct taky nemohl. Neměl na to odvahu.
Proto se rozhodl, že odejde bez rozloučení. Bez toho, aniž by mu něco naznačil. Doufal, že to ustojí.
Když ráno vstali, Haru se snažil zůstat silný a choval se, jako by se nic nestalo. Kazu se ho znovu neptal a on byl za to rád. Problém nastal, když se s ním Kazu loučil.
Chtěl ho jako obvykle lehce políbit, jenže Haru to nevydržel a přitiskl se k němu stejně naléhavě jako v noci.
Líbal ho s naléhavostí a Kazu se tentokrát nebránil a vycházel mu vstříc.
Odtáhl se až v momentě, kdy jim docházel dech a když zjistil, že Haru zase brečí.
„Já... Ať se stane cokoliv... I když uvidíš nebo uslyšíš cokoliv... Věř, že jsem to pořád já... Miluju tě a nikdy na tebe nezapomenu..." říkal mu s pláčem a znovu ho políbil.
Kazu, zmatený ještě víc, se na Harua pozorně zadíval.
„Prosím, neptej se... Jen si to pamatuj... A teď už jdi..." řekl Haru a snažil se i přes slzy usmát. Věděl, že kdyby ho tu držel ještě dýl, nepustil by ho.
„Budu v pořádku, vážně..." řekl zase, když viděl Kazuův zmatený pohled.
„Neměl bych zůstat doma?" zeptal se přece jen s obavou, rozhodnut nejít do práce.
„Ne!" řekl Haru prudčeji, než chtěl.
"Ne. Vážně jsem v pořádku. Jen jdi," ujistil ho už klidněji Haru.
„Dobře. Budu se snažit přijít co nejdřív," řekl Kazu, naposled ho políbil a odešel.
Jakmile zaklaply dveře, Haru se zhroutil a brečel tak dlouho, dokud vysílením neusnul.
Vzbudil se až tehdy, když s ním někdo začal nešetrně lomcovat.
Když se probral, zjistil, že hledí do rudých očí a naštvané Azazelovy tváře.
„Vstávej! Válíš se tu po zemi jako nějaké zvíře!" zasyčel a škubnutím ho vytáhl na nohy, až to zabolelo.
„Doufám, že si to nechceš rozmyslet," dodal, když si ho pozorně prohlédl.
„Nechci," řekl tiše Haru a začal zase natahovat.
„Nebul, sakra!" křikl Azazel a sevřel mu paži tak silně, až Haru vyjekl bolestí.
Pak s ním škubl a vytáhl ho ven, kde ho vzal do náruče a nestarajíc se o to, jestli se Haru pevně drží, vyletěl s ním vysoko do oblak.
Když se Kazu vrátil navečer domů, zděsil se, protože Harua nikde nenašel.
Zpanikařil a zavolal Parkovi, po kterém chtěl, aby vyhlásil okamžitě pátrání.
„Uklidni se. Víš, že pátrání se může vyhlásit až po 24 hodinách od zmizení. Uklidni se a přemýšlej. Pokud ho nenajdeš, zavolej, já přijedu a něco vymyslíme. Ano?" uslyšel v telefonu klidný vyrovnaný hlas svého přítele a zastyděl se.
Místo toho, aby se snažil napřed najít nějak stopy, zpanikařil. Jenže celý den musel myslet na ta podivná slova, co mu ráno Haru řekl, a cítil se neklidný. Sice pracoval na těch dvou případech a chtěl je vyřešit, jenže se kolikrát přistihl, že si čte třikrát za sebou jednu a tu samou větu z hlášení.
Když se to nelepšilo, omluvil se Parkovi a odjel domů.
Jenže Haru doma nebyl. Jak to? Nikam přece nechodil.
Znovu prohledal celý dům, a když nenašel ani náznak toho, kam by mohl Haru jít, rozhodl se, že se vydá ven, podívá se po okolí, na jeho oblíbená místa a pak se zeptá sousedů. Někde přece musí být.
Když se v chodbě oblékal, ucítil lehký závan větru a bouchnutí dveří.
„Haru!" zavolal a vyběhl směrem ke dveřím.
V půlce cesty se ale zarazil a zůstal stát s otevřenou pusou, zírajíc na to, co tam stálo.
To nebyl Haru.
A rozhodně to nebyl člověk.
Tohle mělo křídla a bylo to to nejkrásnější, co kdy Kazu viděl.
Překrásný muž. Tak nádherný, až se Kazuovi podlomila kolena.
Tři páry obrovských zlatých křídel vytvářely divoký kontrast s uhlově černými, dlouhými vlasy a temně zelenýma očima.
Přesto, že se bytost usmívala a vypadala tak nadpozemsky krásně, Kazu z ní podvědomě cítil strach.
Když se trochu vzpamatoval, začal přemýšlet, co udělá.
Jenže v hlavě měl úplně vymeteno.
„Kdo jste?" napadla ho po chvíli ticha jediná otázka.
Ta bytost si jen povzdechla a beze slova kolem něj prošla až do obýváku, kde se zastavila a nosem nabrala vzduch, jako by se snažila zachytit něčí pach.
Pak se zamračila a otočila hlavu ke Kazuovi, který ji mezi tím následoval.
„Byli tady. Cítím je. Kde jsou?" zeptala se a z toho hlasu Kazua zamrazilo.
„Já nevím, o čem..." začal Kazu, ale nedořekl, protože byl nějakou neznámou silou sražen na kolena.
„Zjevně si neuvědomuješ, s kým mluvíš, červe," řekla znovu ta bytost.
„Ptám se naposled. Kde jsou?"
„Já nevím o čem to mluvíte..." začal znovu Kazu.
„Tss. Nemám rád, když to nejde po dobrém. No když nechceš mluvit, uvidíme, jak umíš křičet," zasmála se a z toho zvuku tuhla krev v žilách.
Kazu se snažil vstát, nebo nějak bránit, ale připadal si jako ve svěráku.
Viděl, jak se k němu bytost přibližuje a v ruce se jí objevuje něco, co vypadá jako lžíce.
Začal sebou házet ve snaze se osvobodit, ale čím víc se bránil, tím víc to bolelo.
Pak na svém obličeji ucítil železo, i když nevěděl, jestli je studené nebo horké. Chtěl otočit hlavou, ale druhá ruka té bytosti mu pevně sevřela vlasy, tak se nemohl ani pohnout, pokud nechtěl, aby ho skalpovala.
Pak ucítil zasvědění, jak se lžíce vsunula pod oční bulvu, lehké píchnutí, následované dalším o něco silnějším, až k poslední obrovské bolesti, přesahující cokoliv, co dosud zažil, až si myslel, že musí jisto jistě omdlít. Křičel tak, že ho museli slyšet až na konci světa, a jeho pohled zčernal.
Zbylým okem, plným slz se podíval na tu bytost, která si se zájmem prohlížela právě vydloublé oko.
„Nádherná barva, až je jí škoda..." řekla ta bytost a znovu se nahnula ke Kazuovi.
Co chtěla říct nebo udělat dál se už ovšem Kazu nedozvěděl, protože se najednou rozlétly dveře, místností se prohnal divoký vítr, který rozbil všechny okna a střepy se rozsypaly všude kolem.
Kazu, který zjistil, že se může už zase volně pohybovat se snažil volnou rukou aspoň trochu chránit před střepy, ale zjistil, že nemá ani sílu na to zvednout ruku.
Naštěstí klečel hned za tou bytostí, která se taky chránila a nevědomky tak pomohla i Kazuovi.
Když všechno zase utichlo, Kazu spatřil ve dveřích obýváku další bytost, ale tahle mu přišla nějak podvědomě známá.
Pak si vzpomněl. Nějak takhle popisoval Haru toho muže, který mu měl údajně ve snu pomáhat.
Jenže... On měl taky křídla... A nevypadal moc přátelsky.
Než se ovšem stačil na něco zeptat, omdlel bolestí.
„Zdravím tě, rudý. Jistě mi vysvětlíš, co tohle znamená," zeptal se klidně Gabriel, i když uvnitř něho to vřelo.
„Nevysvětlím. Jen ti řeknu, že máte smůlu," prskl Azazel.
"Opravdu? Myslíš, že si můžeš vyskakovat, usmrkanče?!" docházela Gabrielovi trpělivost.
Sice nerad bojoval, ale teď byl tak nasraný, že by ho klidně rozsekal na malé kousíčky, pokud by to pomohlo k získání nějakých informací. A samozřejmě věděl, že by to lehce zvládl.
A toho si byl vědom i Azazel.
Nechtěl bojovat. Ne s Gabrielem. I když byl silný bojovník, Gabriel měl víc zkušeností, a co se týče moci, byl asi dvě třídy nad ním.
Popravdě, ani tu nechtěl být, jenže když jim Haru udělal scénu, že dokud Kazu nebude v bezpečí, nic neudělá, musel slíbit, že ho ukryje někde, kde ho nikdo nenajde.
A přitom mu vysvětlí i celou situaci, což chtěl udělat osobně. Ovšem tohle už Haru nevěděl.
Jenže netušil, že tu tak brzo narazí zrovna na Gabriela.
Naštěstí měl eso v rukávu, a to moment překvapení a moderní technologii, kterou nosil pořád při sobě, kvůli nějaké podobné situaci, takže trvalo jen okamžik, než z tuniky vytáhl světelný granát, odjistil ho, hodil proti Gabrielovi a v momentě prudkého záblesku, který na chvilku oslepil i jeho, chytl bezvládného Kazua a zmizel s ním.
Když Gabriel o několik hodin později uslyšel sklo skřípající pod podrážkou, otočil se. Seděl v podřepu, lokty opřené o kolena, s černými vlasy povlávajícími ve větru a s dlaněmi propletenými jako při modlitbě. Samozřejmě to byla jen póza, protože nebylo ke komu se modlit.
Věděl to, takže tu teď jen seděl a díval se.
Vztek už ho dávno přešel.
A podle toho to taky kolem vypadalo. Všechno v okruhu několika kilometrů stravoval oheň. Černý dým stoupal nad zničené domy a na hlavní cestě zadržovala hráz z těl řeku krve. Někde v dálce naříkal nešťastník, kterému se rozmarem osudu podařilo uniknout zkáze, a teď se jen díval na to, co zbylo z jeho milované čtvrti. Ve vzduchu se vznášel pach spáleného masa a vůně krve.
Znovu se ozvalo zaskřípání podrážky na skle, tentokrát mnohem blíž a vzápětí kdosi položil ruku na Gabrielovo rameno.
„Vím, Rafaeli. Vím, že jsem se měl ovládnout. Tohle není můj styl," řekl černovlasý archanděl.
Vzdychl, odhrnul si vlasy z obličeje a pokýval hlavou.
„Přehnal jsem to, a to jsem se všechno snažil vyřešit v tichosti. Jenže co jsem měl asi dělat?!" řekl hlasitěji a rozhodil rukama.
Druhý archanděl přidřepl vedle něj v podobné póze.
Věděl, co Gabriela trápí. Vždycky si zakládal na tom, že se uměl dokonale ovládat a barbarství, plenění a ničení nechával na Michaelovi.
Když se Gabriel podíval na Rafaela, všiml si, že měl ruce až po lokty zašpiněné krví.
Znovu si povzdechl.
Nemusel se ani otáčet, aby věděl, odkud ta krev pochází.
„Nemusel jsi to dělat," řekl Gabriel.
Rafael jen pokrčil rameny.
Jistě, nemusel to dělat. Stejně jako Gabriel většinou nebojoval a uměl se dokonale ovládat, ale když viděl v jakém stavu Gabriel je, potom co ze vzteku zničil celou čtvrť, rozhodl se, že dodělá to, na co Gabriel už neměl nervy.
„Podařilo se ti aspoň něco zjistit nebo najít?" zeptal se po chvilce ticha Gabriel.
„Ne. Tady rozhodně nejsou. A ten muž měl mladšího bratra. Zřejmě toho, kterého jsme hledali. Jenže teď ho mají oni. A toho druhého někam schovali," odpověděl s pokrčením ramen Rafael.
„Najdeš ho?"
„Možná. Potřebuju čas."
„No, dobrá. Tady stejně nic nezmůžeme," řekl Gabriel, když v dálce uslyšel sirény.
Vstal a rozpažil ruce a křídla, aby se protáhl.
Pak se do nich zabalil, jako by mu byla zima, nebo jako by se sám za sebe styděl.
Rafael se taky narovnal a otřel si zkrvavené ruce do kalhot.
Pak oba zmizeli a nechali po sobě jen další zkázu a utrpení.
Na druhém konci světa, kdesi v horách, následující den
Když se Kazu probudil. Zjistil dvě věci.
První byla, že není doma.
Ta druhá, že má nějaký divný rozhled.
Pak se prudce posadil na posteli, když si v hlavě srovnal myšlenky a vzpomněl si na to, co se stalo.
Zjistil, že je v nějakém srubu, nebo co to bylo, a že není sám.
V menší místnosti, která zřejmě sloužila jako ložnice a která byla velmi skrovně, přesto docela útulně zařízená, seděl u stolu rudovlasý muž.
Byl to ten samý, který ho zřejmě zachránil před tou bytostí a taky ten co ho evidentně přenesl sem.
Ovšem, všiml si, že nemá křídla.
Zdálo se mu to snad předtím?
Sáhl si na obličej a zjistil, že má přes oko pásku. Byl to nezvyk dívat se na věci kolem sebe jen jedním okem. Naštěstí nezačal panikařit, ani vyšilovat, jak se Azazel zpočátku bál. Jen tam tak seděl, ohmatával si obličej a zíral na něho. A mračil se.
„Musím ti vysvětlit pár věcí. Takže se mě nesnaž přerušovat. To, že jsem tě zachránil, ještě neznamená, že tě mám nějak v oblibě. Udělal jsem to jen kvůli tomu, že od něho potřebujem pomoct," zavrčel Azazel.
Kazu chvíli přemýšlel, než mu to docvaklo.
„Haru?! Kde je?! Co jste s ním udělali?!" vykřikl a vyskočil z postele.
Okamžitě ale upadl na podlahu a ošklivě se udeřil do kolen. Cítil se hodně oslabený a malátný, i když to na posteli nebylo tak znát.
S obtížemi se zvedl a sedl si zpátky na postel, držíc si poraněná kolena.
„Kde je Haru?" zeptal se znovu.
„Je u nás. V bezpečí. Prozatím. A díky němu jsi v bezpečí i ty. Prozatím. Ale měl bys napřed něco vědět, než začneš zase vyvádět. Je u nás z určitého důvodu a taky tam zůstane, dokud se nerozhodnem jinak. Tvůj bratříček, není totiž až tak úplně člověk. Jeho otec byl Samael, jeden z pekelných knížat, který se spustil s lidskou ženou. Mimochodem byl to taky můj otec, ale já jsem čistokrevný démon. Jsem Azazel. A ano, jsem bratr tvého bratra. Nejsem z toho nadšený, to mi věř, ale bohužel nemám na vybranou. Ten muž, který tě napadl, byl Gabriel. Archanděl Gabriel. Ten se společně s dalšími snaží vyhladit celé vaše lidské pokolení, protože je serete a mají vás plné zuby. Nám by to bylo za normálních okolností jedno, ale jsou tu jisté důvody. Důvody, kvůli kterým jsme ochotní za vás bojovat proti nim. Ovšem k tomu potřebujem něco víc než jen naši sílu. No a přesně na to se hodí tvůj bratr, protože míšenci jako on mají neuvěřitelnou sílu. Samozřejmě za normálních okolností by byl mrtvý, tak jako můj otec, protože takové spojení je nejvážnějším porušením našich pravidel, ale Samael ho dobře chránil, takže jsme ho až doteď nemohli najít. A možná je to tak dobře, protože teď můžem využít jeho sílu. Teda pokud se vzchopí," vysvětloval Azazel.
Kazu poslouchal a nevěřil vlastním uším. Snažil si to v hlavě všechno srovnat, ale byl zmatenější než před tím.
Pak mu najednou došlo Haruovo chování a jeho slova.
'Jsem netvor'.
Kazu jen zavřel oko. Proč na něho víc nenaléhal, aby mu řekl pravdu? Proč ho nechal být? Proč odešel do práce?
Azazel pozorně sledoval Kazuovu bolestivě staženou tvář, zavřené oko a pevně semknuté rty.
Čekal, co řekne nebo udělá. Podle toho se pak rozhodne, co dál.
„Takže, v podstatě chcete Harua využít jen jako svou loutku ve vaší válce a lidi buď přežijí nebo ne," konstatoval Kazu, když se trochu vzpamatoval.
„Hmmm..." zabručel Azazel.
„Myslíš, že to dovolím?"
„A co bys chtěl jako dělat? Myslíš, že mě přemůžeš a utečeš? A co pak? Kam půjdeš? Ani nevíš kde ho hledat. Navíc, kdykoliv vystrčíš hlavu, půjdou po tobě oni. Jedině v tomhle srubu jsi v bezpečí," zachechtal se Azazael.
Kazu musel uznat, že má pravdu. Jenže nehodlal jen tak nečině sedět a nechat jim Harua napospas.
Postavil se, tentokrát opatrněji a došel až k Azazelovi, který na něho zvědavě hleděl.
„Nezajímá mě, co říkáš. Nezajímá mě co je Haru zač. Pořád je to můj bratr a znamená pro mě všechno na světě. Pokud bude válka, chci stát po jeho boku. Takže mi řekneš, kde ho najdu, a i kdybych ho měl vytáhnout ze samotných pekelných hlubin, dojdu si pro něho," řekl a díval se do Azazelových očí.
Ten seděl a mlčel.
Čekal, že bude křičet, že bude vyšilovat, proklínat svého bratra, že se mu zhnusí po tom, co mu o něm řekl, ale ten to vzal s klidem, jakoby mu řekl, že zítra bude pršet.
A dokonce chce zajít tak daleko, že si pro něj chce jít.
„Co je na něm tak zvláštního?" zeptal se Azazel.
„Cože?" zeptal se nechápavě Kazu.
„Co je na něm tak zvláštního, že jsi ochoten pro něj riskovat svůj vlastní život?"
„Já... Nevím. Nedokážu to vysvětlit... Prostě... Pro mě znamená vše," pokrčil rameny Kazu.
„On už ale nikdy nebude takový jako dřív. Je napůl démon. S obrovskou silou. A i když se vám oběma tuhle válku podaří přežít, nikdo neví co bude dál."
„Nezajímá mě, kým je, pro mě je to pořád můj mladší bráška. A šel bych s ním klidně až na konec světa pokud by si to přál."
Azazel si povzdechl. Tyhle lidské city nechápal. Přesto, když tak Kazua pozoroval, rozhodl se, že trochu pozmění pravidla hry.
„Řeknu ti, kde tvůj bratr je, ale cestu musíš najít sám," řekl po chvilce.
Věděl, že pokud se to Lucifer nebo někdo jiný dozví, pravděpodobně ho pověsí na první strom, ale lákalo ho dozvědět se o těch dvou víc. A taky chtěl zjistit, kam až skutečně jsou ochotní kvůli sobě zajít.
„Tohle si vem," hodil Kazuovi černý prsten se zvláštním ornamentem.
„Bude tě chránit. Ale nesmíš moc dlouho zůstávat na jednom místě. Svého bratra najdeš u nás. V Luciferově paláci," řekl ještě a pozorně se na něho podíval.
Kazu nehnul ani brvou, i když za normálních okolností by se asi smál, až by se za břicho popadal.
Jak asi sakra najde cestu do Pekelného paláce, když ještě před několika hodinami ani nevěděl, že nějaké Peklo, Lucifer, démoni a jiné věci vůbec jsou?!
Povzdechl si.
„Copak? Rozmyslel si to?" zeptal se uštěpačně Azazel, který si toho samozřejmě všiml.
„Ne. Nerozmyslel. Jen mám strach, že to nedokážu. Že nedodržím svůj slib, který jsem Haruovi dal," řekl popravdě.
Ani netušil, proč mu to vykládá.
„Budu tvého bratra hlídat," řekl Azazel, i když ani nevěděl proč.
Nesnášel Harua, mohl za jeho utrpení, jenže po rozhovoru s tímhle mužem chtěl vědět, co na něm je, že je kvůli němu ochotný riskovat vše.
Kazu se na něho jen překvapeně podíval a pak kývl.
„Pár dní bys měl ještě odpočívat. Pokud vyrazíš hned, tak tě ve tvém stavu najdou hned za prvním stromem, přestože máš mou ochranu. Navíc, cesta do Pekla není procházka růžovou zahradou. Ale to sám zjistíš, pokud ti odvaha a odhodlání zůstane. Budu tě sledovat, to si pamatuj," dodal ještě Azazel a vstal.
Kazu kousek poodstoupil, protože ho překvapila jeho výška.
„A ještě něco. Pokud uvidím, že by tvá akce nějak ohrozila mě samotného, zabiju tě," dodal.
Kazu jen přikývl a pak si na něco vzpomněl.
„Můžu se na něco zeptat?"
Azazel, který už chtěl zmizet, se zastavil uprostřed pohybu a zvědavě se na něho podíval.
„Nemáš křídla," konstatoval Kazu spíš než, aby se ptal.
Azazel se rozesmál nad nesmyslností té otázky.
„Jistě, s křídly se špatně sedí. Když nechceme, nejdou vidět. Stejně jako my. Nebo na sebe můžem vzít podobu normálních lidí," řekl, když se trochu uklidnil.
Kazu se zamračil. Netušil co bylo k smíchu na té jeho otázce, ale nechal to být. Nechtěl se hádat.
„Můžeš něco vzkázat Haruovi?" zadržel ho ještě.
„Vzkaž mu... A nebo nic," rozmyslel si to nakonec.
Azazel jen pozvedl obočí.
"Řeknu mu to sám," dodal Kazu a pevně se zadíval do Azazelových očí.
Ten zase chvilku hleděl do toho nádherného pomněnkového oka, a bezděčně mu mimoděk proběhlo hlavou, jaká je škoda, že o to druhé přišel.
Zavrtěl hlavou a zamračil se.
'Na co to sakra myslím?' zanadával si v duchu.
„Jak chceš," řekl jen a najednou zmizel.
Kazu jen zamrkal a chvilku ještě zůstal stát na místě, než se odšoural zpátky k posteli do které se svalil a schoulil se do klubíčka.
Nebrečel, ale připadal si strašně bezmocný a opuštěný.
Vidina záchrany jeho milovaného bratra byla tak strašně vzdálená...
xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo
Dodatek autora: Tak zase žádná akce. Trochu z toho dělám romantické drama, ale divíte se mi? Z Harua se stává fňukna, což jsem původně úplně zas až tak v plánu neměla, ale vzhledem k jeho dalšímu vývoji to je jen dobře. Pochopíte. Každopádně, oddechové, drama-romance, kapitoly skončily, od teď už to bude vážnější =)).