Kostel Sv. Augustýna, Londýn, o den později
„Hovno, hovno, hovno!" zuřil Michael a rázoval si to kolem stolu v obýváku od jednoho jeho konce ke druhému.
Uriel, který seděl naproti němu a houpal se na židli s rukama složenýma za hlavou, nevypadal, že by se ho to nějak dotýkalo.
„Já toho zkurvysyna tady nechci! Čí to byl kurva nápad?!" řval dál a rozhazoval rukama.
„Neměli jsme moc na vybranou," odpověděl lhostejně Uriel, ale stále nespustil oči ze stropu, na kterém už musel za tu dobu, co se Michael rozčiloval, znát každý detail.
„Neměli...jsme...moc...na...vybranou?" odsekával Michael.
„Neměli jsme moc na vybranou?! A co, do hajzlu! Kdybysme to udělali po mém, tak by byl klid!"
Uriel si povzdechl a zamračil se. Už toho začínal mít dost.
„Tak hele. Jestli se neuklidníš, tak ti fláknu, až ti ta hlava upadne. Děláme co můžem, ano? Nikdo nemá nic proti tomu, abysme to tady srovnali se zemí a doufali, že mezi mrtvýma bude i ten fracek, ale poněkud zapomínáš na dva důležité problémy. První, v podobě jeho síly, která se může každým dnem probudit, a druhý, v podobě těch šašků, co zkouší Bůh ví co, ale rozhodně to nebude nám prospěšné. To, že Gabriel zavolal Rafaela, je dobrá strategie, protože on z nás všech dokáže vycítit přítomnost silných démonů nejvíc, ať už se chrání sebelíp, a Gabriel má tušení,, že když najdem je, najdem i toho smrada. Nikdo nemůže za to, že Rafaela nesnášíš jen proto, že ti ještě nikdy nepodržel," narovnal se na židli Uriel a trochu hněvivě se na Michaela podíval.
Neměl náladu na to jeho řvaní, a i když se mu moc často nestavěl na odpor, protože věděl co dokáže, občas i jemu došla trpělivost.
Michael se jako na povel zastavil a těžce rozdýchával to, co mu Uriel právě řekl. Zavíral a rozevíral pěsti, jak se snažil uklidnit a zároveň přemýšlel, jestli by mu neměl zakroutit krkem. Nebyl v moc dobré náladě od doby, kdy mu Gabriel řekl, že jde pro Rafaela a to, že se mu Uriel postavil, mu moc nepřidalo.
Nebyl na to zvyklý. Všichni ho poslouchali ze strachu z jeho moci a síly, takže na odpor si nepotrpěl. Jediný, komu to tak nějak dovolil, byl Gabriel. Jasně, jak Uriel, tak Raziel si to mohli dovolit kvůli svému postavení a síle, ale přesto to nehodlal jen tak přejít.
Svištivě nabral mezi zuby vzduch, překonal zbývající vzdálenost mezi nimi, chytl Uriela pod krkem a švihl s ním o zem, kde ho vzápětí přišpendlil svým tělem.
Naklonil se nad ním a jeho stříbrné vlasy se propletly s kobaltově modrými a vytvořily tak zajímavý odstín.
Uriel zůstal ležet a nevypadalo to, že by se chystal nějak bránit. Klidně se díval Michaelovi do tváře, která byla stažená vztekem tak, že se jizvy na jeho tváři rozšklebily a znetvořily obličej ještě víc.
Michael sledoval Urielovu tvář a doufal, že ucítí aspoň nějaký odpor, ale on byl jako vždy lhostejný, což ho naštvalo snad ještě víc. Kdyby byl obyčejným andělem, už dávno by ho roztrhal na kusy, své ruce zabořil do jeho vnitřností a rty smočil v jeho krvi.
Po chvíli si ale začal uvědomovat, že se jeho nasrání mění v něco jiného. Jeho několika denní půst si začal vybírat svou daň a to štíhlé tělo, které drtil svou vahou, se mu samo nabízelo.
Urielovi to samozřejmě hned došlo, přivřel své zlaté oči a zašklebil se.
„Che, che. Podívejme se na toho úžasného bojovníka, který měl před chvilkou plnou hubu hrdinských keců, ale hned se mu postavil, jen když se otřel o jedno dokonalé tělo," řekl provokativně. Věděl, že ho tím rozzuří ještě víc, ale to měl v plánu. I když to nedával najevo, i on se potřeboval uvolnit.
Vzápětí uslyšel divoké vrčení, které se dralo z Michaelova hrdla.
„Ty jeden..." zavrčel.
Ale už nepřiznal, že Uriel má částečně pravdu. Každopádně hodlal to dotáhnout až do konce.
Klekl si, jednou rukou sevřel Urielovi obě zápěstí, přetočil ho na břicho, trochu nazdvihl do kleku a strhl mu kalhoty. Obě ruce mu pak překřížil za zády a znovu pevně chytil.
Uriel se opřel pravou tváří o koberec, a zatnul zuby. Věděl, co přijde.
Přesto, když do něj Michael bez přípravy prudce vnikl až po kořen, se vypnul v zádech a vyhekl.
Přece jen, Michaelova velikost nebylo něco, na co se dalo jen tak připravit.
Michael pak začal hned divoce přirážet.
Jednou rukou mu pevně svíral zápěstí, div že mu ho nezlomil, tou druhou mu drtil rameno, jak se snažil ho na sebe nabodávat víc a víc, a on pocítil, že i jeho se začíná zmocňovat silné vzrušení. Neměl rád barbarský divoký sex, hlavně ne, když přitom trpěla jeho krásná pokožka na které si tak pečlivě zakládal, ale Michael... No, byl to prostě Michael.
Když pak Michael, který si všiml Urielova vzrušení, pustil jeho zápěstí a ruku přesunul na jeho úd, který pevně sevřel, nevydržel to, vzepjal se do kleku a hlasitě zasténal.
Odpovědí mu bylo Urielovo vzrušené zavytí, které mu ze změny jeho polohy poskytlo větší vzrušení v podobě těsnějšího sevření jeho údu.
„Zatraceně! Na tu tvoji těsnou dírku si snad nikdy nezvyknu," zachraptěl a začal se v něm pohybovat ještě rychleji. Zároveň zrychlil i tempo své ruky, která pevně masírovala Urielův penis.
Netrvalo moc dlouho a ucítil, jak mu v něm začalo škubat. Když mu pak něco teplého a lepkavého skropilo ruku a uslyšel Urielovo zasténání, nevydržel to, naklonil si ho k sobě tak, že mu jeho hlava spadla na levé rameno a odhalila sametovou pokožku na krku. Zakousl se do ní tak tvrdě, až ucítil na svém jazyku teplou kovovou chuť krve. Zatmělo se mu před očima a s prudkým přírazem vyvrcholil do Urielova zadku.
Seděli tam asi tak pět minut, než se Michael dostatečně vzpamatoval, vystoupil z Uriela, vstal a upravil se.
Uriel ho násedoval, i když jemu to šlo trochu hůř.
„Musím se jít umýt," zkonstatoval nakonec, když v zrcadle viděl, jakou způsobil Michael pohromu.
„Mohl by ses příště trochu víc ovládat," sykl, když si sáhl na ránu na krku.
„Drž kušnu, nebo ti ho tam narvu znova," zavrčel Michael, i když to už neznělo hněvivě.
„Hmm..." zahučel Uriel, a zmizel za dveřmi.
Michael se spokojeně rozvalil v křesle, přivřel oči a olízl si rty. Ještě pořád cítil Urielovu krev.
Když pak dorazil Gabriel s Rafaelem, byl natolik v pohodě, že se na ně jen nasraně podíval, ale jinak je ignoroval.
Věděl, že podle Uriela s Gabrielem bylo tohle řešení nejpřijatelnější, ale on rád řešil věci silou a snažil se vyhýbat jakékoliv pomoci ze strany Rafaela.
Ten samý den, odpoledne, Londýn, dům Harua a Kazua
Kazu musel hned ráno zase do práce kvůli dalšímu těžkému případu, a tak Haru, který opět nešel do školy, zůstal doma zase sám. Přesto měl velmi dobrou náladu.
Ráno se probouzel v pevném Kazuově objetí s polibkem na rtech. Ještě teď se tetelil radostí. A už potřetí se přistihl, že se zasněně usmívá a hledí do blba.
Byl neuvěřitelně šťastný a neskutečně zamilovaný.
A tušil, že Kazu je na tom stejně, i když ten to nedával tak najevo. Přece jen byl starší a tyhle puberťácké výlevy měl už dávno za sebou.
Ze zasnění ho vyrušil domovní zvonek.
Trochu se zamračil. Nikoho přece nečekal. Na pošťáka bylo pozdě, učení mu nosili jednou za týden a to v pátek a pokud byl ještě aspoň trochu při smyslech, byla dneska středa. Sousedé k nim nechodili a kamarády žádné neměl.
Nechtělo se mu jít otvírat, ale když zvonek pořád nepřestával zvonit, rozhodl se, že zjistí, kdo je tak neodbytný.
Když otevřel, byl překvapený ještě víc.
Za dveřmi stáli čtyři, dobře oblečení starší muži, kteří vypadali, že se spíš hodí na Wall Street, než sem.
„Dobrý den, zřejmě jste si asi spletli dům, když mi řeknete co hledáte, tak vám možná po-" začal Haru, když se trochu vzpamatoval.Promluvíme si vevnitř," přerušil ho muž, který stál nejblíž k němu a jeho hlas se nějak vůbec nehodil k jeho zevnějšku.
Haru nechtěl být nezdvořilý, pomyslel si, že se třeba chtějí zeptat na cestu, a možná potřebují mapu nebo něco takového, tak jim po menším zaváhání uvolnil cestu, aby mohli vejít do předsíně.
Co mi asi tak můžou udělat? pomyslel si.
„Je to on?" prskl najednou jeden z těch mužů, když vešli do obýváku a Haru jim chtěl znovu nabídnout pomoc.
Ten, který byl tázán, k němu přišel blíž, chytl mu bradu a prohlížel si ho, jako by si ho chtěl koupit.
„Nevím," řekl ten muž a otočil se na toho, který je sám pozval dovnitř.
„Ani, když se ho dotýkáš, tak to nevíš? U všech ďasů, tohle je pěkně na hovno! Pokud to není on, musíme ho zabít," rozhodil rukama ten, který se před chvilkou ptal.
„Ten muž jistojistě vešel do tohoto domu," řekl ten, který ho držel a pak se otočil zpátky k němu.
„Černovlasý muž z pomněnkovýma očima. Bydlí tady?" zeptal se Harua.
„A-Ano. Je to... Je to můj bratr..." koktal Haru a lehce se začervenal, což tomu muži neuniklo a pozvedl jedno obočí.
Pak od něho odstoupil a Haru si mohl trochu vydechnout. Ani netušil, že celou tu dobu zadržoval dech.
Všichni čtyři muži si ho bedlivě prohlíželi a on začínal mít docela strach. Než však stačil cokoliv říct, byl přerušen.
„Co takhle se mu ukázat? Třeba mu šok pomůže si vzpomenout," řekl ten první.
„Zkusit to můžeme. Pokud to není on, ulehčí se nám práce s uklízením."
Haru netušil, co to má znamenat a dostal vážně velký strach. Začal couvat ke dveřím, doufaje, že se mu podaří utéct, ale když nahmatal kliku, zjistil, že nejde stisknout.
V očích se mu už zračil nefalšovaný strach, za což si vysloužil výsměch od jednoho z mužů.
Pak se před jeho očima odehrálo něco nemyslitelného a on musel párkrát zamrkat a protřít si oči, aby tomu uvěřil.
Napřed si myslel, že blázní a tohle je jen něčí nejapný žert, ale pak uviděl něco, kvůli čemu málem přestal dýchat.
Už nevnímal nic z toho, co se kolem něj dělo.
Zíral jen na toho muže před sebou.
Ani nevěděl, co dělá, ale najednou jako ve snech postupoval krůček po krůčku k tomu muži a když byl těsně u něho, natáhl ruku a do prstů vzal trochu těch rudých vlasů.
Pak se zadíval do jeho rudých očí.
Měly by mu nahánět strach, ale přišly mu nějak povědomé.
Nevěděl, jak dlouho tam stál, hladil rudé vlasy a hleděl do těch zvláštních očí.
Najednou si uvědomil, že je něco špatně a trochu poodstoupil.
Rozhlédl se a pořádně si muže, nebo spíš bytosti, prohlédl.
Měl by začít šílet, měl by křičet, měl by umírat strachy, ale místo toho jen klidně stál, zíral na jednoho po druhém a snažil si urovnat v hlavě myšlenky.
„Znáš ho," konstatoval muž s černočernými obrovskými křídly, zlatožlutýma očima a drsnou tváří.
„Já... Viděl jsem ho ve snu..." zašeptal Haru.
Ten rudovlasý jen pozvedl obočí v němé otázce.
„Byl jsem... Byl jsem v...nějakém městě... Nevím kde... Viděl jsem někoho podobného... Jako... Jako jste vy... A pak... Rudé oči a rudé vlasy... Říkal..." snažil se vysvětlit Haru svůj sen, ale najednou byl zmatený a nedokázal si pořádně ten sen vybavit.
„Takže je to on. Není pochyb," řekl další, s temnýma modrýma očima a bronzovými křídly, které nebyly tak velké jako ty černé, ale vypadaly jako brnění, když je měl přehozené přes ramena jako plášť.
„Taky si to myslím, i když z něho stále nic necítím. Ale ta jeho reakce..." promluvil ten rudovlasý, jehož křídla byla stejně krvavě rudá jako jeho vlasy.
„Chech. Takže tohle je on?" zeptal se poslední z nich, s ošklivou jizvou přes tvář, šedými křídly a černo-černýma očima.
„Emmm, můžu... Můžu se zeptat, co... Co se to děje?" zeptal se Haru a opatrně se na ně podíval.
Ještě pořád to tak nějak nechápal.
Lucifer chvilku přemýšlel, než se rozhodl k riskantnímu kroku. Neměli moc času, proto se rozhodl, že to vybalí všechno narovinu. Jeho špehové mu totiž ráno přinesli zprávu o příchodu Rafaela, takže museli spěchat.
„Věc se má následovně. Já jsem Lucifer, Vládce pekla. Ty jsi synem jednoho z mých podřízených, Samaela, který porušil Nejvyšší přikázání, což je pravidlo, které musí všichni andělé i démoni dodržovat a které zakazuje jakýkoliv poměr s lidmi. Samael ho bohužel porušil a narodil ses ty. Normálně bys byl už dávno mrtvý, stejně jako tvůj skutečný otec, ale on tě ochránil velmi silnými kouzly, takže jsme tě do dneška nemohli najít. A jen tak mimochodem, tohle je Azazel, tvůj bratr," dořekl Lucifer a ukázal na rudovlasého muže.
Tušil, že bude muset chvilku počkat, než tuhle zprávu stráví, aby mohl pokračovat dál.
„To je... To je... Bratr? Takže jste mě přišli... Zabít?" koktal Haru a svezl se do křesla.
Vzápětí z něho vyskočil.
„Co je tohle za nesmysl?! Kdo vám řekl, ať si ze mě takhle vystřelíte?! Mám jen jednoho bratra a jednoho otce!" začal křičet a do očí se mu draly slzy.
Baal si jen povzdechl.
„Nebudu tohle poslouchat dál! Nebudu! Vypadněte, nebo zavolám policii! Okamžitě!" pokračoval Haru a do hlasu se mu začala vkrádat hysterie.
Vzápětí mu přistála taková facka, až se mu zatmělo před očima.
Překvapeně se podíval na Azazela, který mu jednu vlepil.
„Sedni si!" štěkl a v očích se mu hněvivě zablýsklo.
„Myslíš, že mně je příjemné tady před tebou stát?! Myslíš, že jsem z toho nadšený?! Víš, jakou hanbou jsem si musel projít?! Co jsem musel snášet?! Nevíš vůbec nic! Takže drž hubu a poslouchej, co ti Lucifer chce říct a přestaň se chovat jako děcko!" zařval Azazel tak, že i Belial sebou škubl a Baal, který chtěl říct něco uštěpačného, si to raději rozmyslel.
Haru se snažil uklidnit a všechno si to v hlavě srovnat, jenže mu to moc nešlo.
„Vy byste věřili někomu, kdo by za vámi přišel a začal vám najednou vykládat, že máte za otce démona a vy máte umřít?" zeptal se tiše Haru, když si dodal odvahy a trochu se uklidnil.
„Normálně ne, ale ten sen a náš vzhled by tě mohl dostatečně přesvědčit o tom, že tohle není hra ani vtip," odpověděl mu klidně Lucifer.
Taky pravda, musel uznat Haru.
Snažil se uklidnit tím, že se párkrát nadechl a vydechl. Tvář ho stále pálila, ale nejhorší bolest ustoupila, takže mohl začít trochu přemýšlet.
„Dobře. Dejme tomu, že vám uvěřím. Takže já... Já jsem synem démona?" zeptal se a pohlédl na Lucifera.
Lucifer si povzdechl a uslyšel, jak Belial opřený o okno prskl. Jo, tohle bude dlouhý rozhovor.
„Proč to neurychlíme? Nespěchal jsi náhodou? Tohle nemá cenu. Když je takový teď jak by nám mohl být pozděj k užitku?" řekl Baal nahlas to, co si evidentně myslel i Belial, vzhledem k jeho souhlasnému přikyvování.
„Protože pak by všechno, čím jsme si do teď prošli, šlo k šípku. A to já nechci. Takže držte klapačky a sledujte. Navíc, zabít ho můžem kdykoliv," zavrčel Lucifer a šlehl po nich hněvivým pohledem.
„No, jak chceš. Ty jsi šéf," zvedl ruce na obranu Baal a rozvalil se do křesla u okna, vedle Beliala.
„Ano jsi synem démona jménem Samael," odpověděl Haruovi na otázku, když se obrátil zase zpátky k němu.
„A moje matka? A bratr?" ptal se dál.
Potřeboval informace, aby si to mohl všechno srovnat.
„Je tvá skutečná matka. A tvůj bratr je člověk."
„Ví to? Věděli to?"
„Jistě, že ne!"
„A co je to to přikázání?"
„Je to naše nejsvětější pravidlo, které zakazuje poměr člověka s démonem nebo andělem, kvůli tomu, že dítě zplozené z tohoto spojenectví získá neuvěřitelnou moc srovnatelnou s tou Boží. Což je samozřejmě nepřijatelné pro kohokoliv, takže ten, který zhřeší, je mučen a dítě je zabito."
„Uch... Emm..." vykulil oči Haru.
A pak, když mu došla ta první část, se začal smát až se za břicho popadal.
„Tak... Tak to musí být nějaký omyl," začal když se trochu uklidnil.
„Proč?" zeptal se Azazel.
„No, protože já nemám žádnou moc ani sílu. Nejsem v ničem výjimečný. Nesportuju, nejsem zase tak chytrý, ani krásný, nejsem rád středem pozornosti a ani nejsem prezidentem žádného klubu," vypočítával.
Lucifer si znovu povzdechl.
„Kdyby to tak bylo, už bys byl dávno mrtvý, protože by tě bylo snadnější najít," vysvětloval trpělivě Lucifer.
Pak Haruovi najednou došla i ta poslední část věty a zvážněl.
„Takže jste mě přišli zabít?" zeptal se a podíval se Luciferovi do očí.
Byl až překvapený tím, jak je klidný. Měl by začít vyšiloval, ale nějak zjistil, že mu to nejde.
„Jsi s tím smířený," konstatoval Lucifer po chvíli.
„Mno, radost z toho nemám, ale asi bych se vám stejně neubránil," pokrčil rameny nešťastně Haru.
„Navíc, asi to tak bude lepší. Jak bych se teď mohl Kazuovi podívat do očí? Jak bych mu měl říct, že jsem napůl démon a mám ještě druhého bratra, který je čistokrevný démon?" zeptal se a do jeho hlasu se zase začala vkrádat hysterie, když si uvědomil vážnost situace.
„Radši bys umřel, než abys mu řekl pravdu?" zeptal se nevěřícně Lucifer.
„Kdybych mu to řekl, odmítl by mě jako něco nečistého a to bych nepřežil. Zničilo by mě to," zašeptal Haru.
Pak sebou škubl, protože se místností rozlehl dvojí smích, který připomínal řehot a ti dva démoni u okna, jejichž jména ještě neznal, se pomalu váleli smíchy po zemi.
Azazel jen zaťal zuby a Lucifer protočil oči. Tohle jim ještě scházelo.
„Ach, vy lidé jste tak patetičtí a ubozí. Vážně. Navíc, dělat to se svým bratrem je trochu síla, aspoň podle vašich měřítek," řekl Baal, když se trochu uklidnil.
Haru zrudl jako rajče, když mu došlo, na co Baal naráží.
„Já jsem ne... My jsme... Nejsme..." koktal Haru.
„Je mi jedno s kým chrápeš, kvůli tomu tu nejsem. Rád bych se dostal k jádru věci a ukončil tuhle šaškárnu," řekl Lucifer, kterému začínala docházet trpělivost.
„Ať se ti to líbí nebo ne, jsi synem démona s nebezpečnou mocí, která musí být eliminována," dodal.
Haru přikývl, ale pak mu něco došlo.
„Proč tu teda stojíte a všechno mi to vykládáš?" zeptal se.
„No konečně začal přemýšlet!" tleskl Belial.
„Protože se situace změnila a já ti chci učinit nabídku," řekl Lucifer.
„Nabídku?" zeptal se nechápavě Haru.
„Andělé se rozhodli, že vyhladí veškeré lidstvo a jako první zabijí tebe, protože jsi pro ně hrozbou. Nikdy by ti nenabídli, abys s nima spolupracoval, protože na to jsou moc hrdí a navíc ví, že bys to neudělal. Já osobně bych za normálních okolností proti jejich plánu nic neměl, jenže z osobních důvodů jsem se rozhodl, že vám, lidem, dám ještě šanci. Ale celé to záleží na tobě," začal vysvětlovat Lucifer.
„Ale andělé přece... Chrání nás. To vy jste ti špatní," namítl Haru.
„Proč se na to prostě nevykašlem? Tohle je jen ztráta času!" prskl Baal.
„Všechno není vždy jen černé a bílé. Navíc jak řekl Lucifer, nám je jedno co se sváma stane, ale jsou tu jisté okolnosti, kvůli kterým musíme trochu přehodnotit situaci. Vy sami to přece říkáte, ne? 'Nepřítel mého nepřítele, je můj přítel.' Tak se soustřeď na to, co se ti říká a zbytečně nezdržuj," vrčel Azazel a mračil se u toho.
Haru se mu podíval do očí a snažil se tam najít aspoň trochu soucitu.
„Co bude pak? Když vás přesvědčím?" zeptal se Haru.
„Válka, při které budeš ty hrát hlavní roli. Jestli přežiješ, záleží na tobě," pokrčil lhostejně rameny Lucifer.
„Každopádně bez naší pomoci celé lidské pokolení vymře. Ty tomu můžeš zabránit, otázka je, jestli jsi dostatečně schopný a budeš dost přesvědčivý. Jistě, nejednou jsme s nimi bojovali a sami jsme dostatečně silní, jenže ani jedna strana doposud nevyhrála."
„Co mám tedy udělat?"
„Přesvědčit mě. Přesvědčit mě o tom, že si lidé zaslouží naši pomoc," řekl Lucifer.
Haru se na něho s obavou podíval.
Jak má rozhodovat o všech lidech?
„To je... Nemůžu přece..." začal Haru, ale byl přerušen.
„Čas se ti krátí, chlapečku. Jestli tě najdou oni, nebudou k tobě tak milí," skočil mu do řeči Belial.
Haru potřásl hlavou, jako by se snažil urovnat myšlenky v hlavě a zavřel na okamžik oči.
Proč kruci otvíral ty dveře?
Jenže věděl, že i kdyby je neotevřel, ti muži, teda démoni, by se stejně dostali dovnitř.
Bylo těžké tomu všemu uvěřit a ani nevěděl, co by měl přesně dělat.
„Co můj bratr? Když bych vás odmítl a oni mě našli, co se stane s ním?" napadlo najednou Harua a srdce se mu sevřelo obavou o svého milovaného.
„Zabijí ho. Samozřejmě."
„A když vás přesvědčím? Co se stane pak? Se mnou? S ním?" ptal se Haru dál.
Pokud je má přesvědčit, potřeboval vědět, že Kazu bude v bezpečí.
„Ty odejdeš s námi. Budeš se učit, aby se probudila tvá síla. On zůstane tady," odpověděl mu Lucifer.
„Bude v bezpečí?"
Azazel zatnul zuby a sevřel ruce v pěst.
„V ohrožení jsou miliardy lidí a ty se staráš jen o bezpečí svého bratra?" zavrčel.
„Ano. Protože můj bratr je pro mě vším a znamená pro mě víc než miliarda jiných lidí, které neznám. Může to znít sobecky, ale i já si zasloužím někoho, kdo bude patřit jen mně. Samozřejmě, že to neznamená, že bych se teď na všechny vykašlal a řekl vám, že je mi jedno co se stane s ostatníma, protože vím, že tohle by mi bratr nikdy neodpustil. Přesto nevím, jak bych se zachoval, kdyby mi někdo dal na vybranou, jestli zachránit svého bratra nebo někoho jiného. Taky nemám tušení jak tě přesvědčit, abys pomohl. Nevím. Jsi přece Vládce pekel. Jak můžu někoho takového přesvědčit, aby se postavil na stranu lidí? Chci je všechny zachránit, chci abys pomohl, ale obávám se, že nic, co řeknu nebo udělám, tvůj názor na nás na lidi, nezmění," řekl klidně Haru a celou dobu se díval Luciferovi pevně do očí.
Dlouho bylo ticho.
Lucifer dlouho přemýšlel nad jeho slovy.
„Pokud by tě to zajímalo, ne vždy jsem byl tím, kým jsem teď. Býval jsem Jeho nejoblíbenějším andělem. Jediným, který mu byl celou dobu neochvějně po boku. Jediný, který by pro Něho udělal cokoliv. A víš, proč jsem teď tam, kde jsem? Víš, proč mě takhle ponížil? Protože jsem Ho miloval. Víc než cokoli jiného. Jenže vy jste to všechno pokazili… Malé…holé opice. Řekl nám, abychom se před vámi sklonili – a milovali vás, více než Jeho. 'Otče, já nemohu,' odvětil jsem mu. Řekl jsem: 'Tyto lidské bytosti nemají soucit… jsou vražedné!' A v tu chvíli Bůh přikázal Michaelovi, aby mě srazil do pekla. Michaelovi, který byl mým bratrem a kterého jsem miloval. Teď mi řekni, odpovídá trest provinění? Zvlášť, když jsem měl pravdu? Podívej se na to, kam jste to dotáhli. Co všechno jste udělali. Jste horší než zvířata, než ti nejhorší démoni a proto vás chtějí andělé zničit. Protože i oni, i když pozdě, pochopili, co jste zač. A zlomili nad vámi hůl. Hnusíte se jim a oni nechtějí dál chránit to, co kdysi pomáhali stvořit. Takže ano, v jedné věci máš pravdu. Nic co uděláš nebo řekneš, můj názor nezmění. Ne, že by se mi můj současný styl života nelíbil, ale do konce věků nezapomenu na to ponížení, kterým jsem si musel projít. Jenže i když vás nenávidím, pokud vaší záchranou dosáhnu aspoň jakéhosi zadostiučinění, jsem ochotný do toho jít. Ale jak jsem řekl. Potřebuju motivaci," vysvětloval Lucifer.
Haru si povzdechl.
„Já skutečně nevím jak tě přesvědčit. Mám tě prosit na kolenou? Mám ti slibovat nemožné? Mám ti říct, že se lidé změní? To nemůžu. Každý člověk je jiný a svým způsobem jedinečný. A pořád stejný. Nikdy se nezměníme, ať už se stane cokoliv. Na jednu stranu anděly chápu, protože když kolikrát vidí tu hrůzu, musí je to hodně bolet. Ale nemyslím si, že zabitím nás všech, se to všechno vyřeší. Není to fér vůči těm, kteří se snaží žít normální a spořádaný život. I když život sám není fér, ale někteří z nás se vážně snaží. Mrzí mě, co se kvůli nám stalo, ale jestli jsi skutečně rozhodnutý o tom, že si zasloužíme všichni zemřít, pak ti nebudu bránit. A ani tě přesvědčovat. Ty sám se musíš rozhodnout," odpověděl Haru.
Takovou odpověď Lucifer nečekal. Myslel si, že bude prosit, plakat, žadonit, aby lidstvo zachránil, ale on udělal přesný opak. Prostě tam jen seděl a defakto mu řekl, že si má dělat co chce.
Bylo to poprvé, co se s něčím takovým u lidí setkal, a možná to ho přesvědčilo.
Rozhodl se, že dá tomu klukovi šanci.
„Máš 24 hodin. Pak si pro tebe přijdu," řekl po chvilce ticha a vzápětí zmizel, stejně jako Baal a Belial.
Jediný, kdo zůstal, byl Azazel.
Přistoupil až ke křeslu, opřel se dlaněmi o opěradla a naklonil se k Haruovi.
„Vypadá to, že si Lucifera přesvědčil. Ale varuju tě. Já budu sledovat každý tvůj krok a bez váhání tě zabiju, pokud zjistím, že budeš chtít šlápnout vedle. I když je Lucifer ochotný ti odpustit to, kým jsi, já to tak snadno nepřejdu. To si pamatuj," řekl a v další vteřině byl pryč.
Haru chvilku seděl nehnutě, než se schoulil do klubíčka a začal plakat.
Pochopil, že se mu právě zhroutil život...