Někde v Pekle
Haru seděl na velkém plochém kameni u potůčku a zamyšleně hleděl do vody. Rekka kousek opodál lovil ryby a po očku ho sledoval. On sice jíst nemusel, ale Haru byl pořád z části člověk a tohle bylo jedno z mála míst, kde se dala chytit poživatelná zvířata, navíc Haru potřeboval chvilku o samotě, než se vydají dál. Aimon nebyl nikde v dohledu, protože údajně prohledával okolí.
Rekka si povzdechl. Už uplynulo několik hodin od doby, co je Aimon přenesl na okraj tohoto rozlehlého lesa a od té doby uvízli na mrtvém bodě. Jakmile Haru přišel k sobě, stáhl se do sebe, a i když se s ním Rekka snažil mluvit, neřekl ani slovo. Aimon, který mu řekl, aby šel, až k téhle řece zmizel dřív, než se ho Rekka stačil na něco zeptat. Zatím nevěděl, jestli je na jejich straně, ale doposud neudělal nic, co by je přímo ohrozilo, tak Rekkovi nezbývalo nic jiného než mu věřit. Doufal, že se brzo vrátí, protože měl na něj spoustu otázek.
Aimon se jako na zavolání vynořil z lesa a zamířil přímo k němu.
„Řekl bych, že jsme tu prozatím v bezpečí, ale Haru musí jít dál, ať už se mu to bude líbit nebo nebude,“ řekl Aimon.
„Nemůžeš na něho tlačit. Je zmatený, nemá ani tušení, o co tu jde,“ zamračil se ještě víc Rekka.
„Vím, co k němu cítíš, ale nezapomínej, co je ve hře. Je mi ho líto, ale už je pozdě na to, aby se s ním jednalo v rukavičkách. Navíc v sobě nese krev jednoho z nejvyšších démonů, takže by ses k němu neměl chovat jako k malému dítěti,“ odpověděl rázně Aimon.
„Jakým právem se mnou takhle mluvíš?! Nemáš ani ponětí, co si musel-“ zasyčel vztekle Rekka.
„Právem mého pána. A vím mnohem víc, než si ty myslíš,“ přerušil ho klidně.
„Myslím, že s tebou ztrácím čas. Harua beru s sebou a odcházíme. Pokud se mě pokusíš zastavit, nebudu se bát použ-“
„Nepůjdu nikam, dokud se nedozvím pravdu,“ tentokrát to byl tichý hlas jako vánek, co přerušil Rekku z jeho soptění.
„Haru. Všechno ti po cestě vysvětlím, ale není bezpečno-“
„Bezpečno? Kde je bezpečno. S tebou? Vždyť ani nevím, kdo jsi! Celou dobu jsi mi lhal, a stále lžeš! Nechceš, abych znal pravdu, zatímco tenhle muž, kterého vidím poprvé, mi ji chce říct! Tak proč bych měl někam jít zrovna s tebou?! Proč bych ti měl věřit?!“ zvýšil hlas Haru a do očí mu vstoupily slzy.
„Haru, všechno ti vysvětlím. Věř mi, nikdy bych ti neublížil. Na to tě mám moc rád. A navíc jsem mu slíbil, že na tebe dohlédnu,“ řekl jemně Rekka a přešel až k Haruovi.
„Slíbil komu? Neublížil? Máš mě rád? To já tebe taky! Myslel jsem si, že tě znám, ale evidentně ne. Já… vůbec netuším, co se děje. Hlavou mi běží vzpomínky, které mi přijdou tak blízké a zároveň strašně cizí. A tak moc to bolí! Podvědomě cítím, že mi něco chybí, že mi někdo chybí, ale nemůžu si vzpomenout!“ vykřikl poslední slova Haru a tvář mu zmáčely slzy.
„Haru, prosím…“ Rekka se snažil Harua obejmout a ukonejšit, protože mu trhalo srdce, když ho takto viděl, ale Haru se odtáhl a odstoupil od něj pryč.
„Prosím, nech mě být. Nechci s tebou být. Nechci poslouchat další lži. Nevydržím další přetvářku,“ zašeptal se sklopenou hlavou Haru.
„Haru…“ zašeptal Rekka. Jeho slova bodala jako dýky a mučila jeho srdce, přesto věděl, že k tomuhle jednou muselo dojít. Věděl od začátku, že pokud dovolí citům, aby ho ovládly, věděl, že pokud k tomu chlapci začne cítit víc než jen pouhé přátelství, tak až si Haru vzpomene, jeho srdce naplní žal. I když na to byl připravený nebo si to aspoň myslel, teď když tomu čelil, bolestí se mu málem roztrhl hrudník.
„Já ti všechno vysvětlím. Nic ti nezamlčím, protože by to situaci jen ztížilo. Vím, že máš v hlavě zmatek a bojíš se. Možná neuvěříš všemu, co ti řeknu, možná se ti bude zdát, že cizinec jako já ti nemůže porozumět, ale věř mi. Už dlouho, velice dlouho sleduju tvé kroky a neudělám nic, co by ohrozilo tvůj život. Můžeš se mě zeptat, na co budeš chtít, nic před tebou tajit nebudu,“ ozval se Aimon a vážně se na Harua podíval. A i když Haru toho muže viděl poprvé v životě, i když měl v hlavě zmatek a i když se ocitl na naprosto neznámém místě, věděl, že mu může skutečně věřit.
„Chci znát pravdu. Prosím, řekni mi vše,“ řekl Haru, setřel si slzy z očí a bojovně vystrčil bradu připravený čelit čemukoliv, co se dozví.
„Haru…“ pokusil se znovu, smířlivě Rekka Haruovi vysvětlit, že i když mu lhal nebyla to z části jeho vina. „Prosím. Nech mě být. Právě teď… Právě teď tě nechci vidět. Nemůžu tě vidět. Je to pro mě moc bolestivé.“
„Chceš, abych odešel?“ zeptal se Rekka a tvář se mu stáhla žalem.
„Ano. Prosím, odejdi,“ odpověděl tichounce Haru, a pak se sklopenou hlavou kolem něj prošel k Aimonovi.
Aimon ukázal Haruovi na malý plácek vzdálený několik kroků.
„Možná mi nevěříš a všechno se ti teď zdá kruté, ale bude asi lepší, když se na chvilku stáhneš. Jeho city jsou teď nestabilní stejně jako tvoje, a pokud mu chceš skutečně pomoci, měl by ses vzpamatovat a začít rozumně uvažovat. Teď tě pouze ovládají emoce, a toho může protivník využít a to by si snad nechtěl nebo ano?“ promluvil Aimon k Rekkovi, když spolu osaměli. Rekka se zadíval do jeho fialkových očí, které mu najednou připomněly toho, kterému kdysi slíbil věrnost a povzdechl si.
Tolik se toho za tu dobu změnilo. Bylo by to jiné, kdyby ještě žil? Rekka potřásl hlavou a smutně se pousmál.
„Dobrá. Půjdu. Ale vrátím se. A jestli se dozvím, že jsi mu ublížil…“
„Postarám se o něj. A až přijde ten správný čas, odpustí ti, a ty tu budeš zase pro něj, i když ti nikdy nebude patřit. Ale to jsi věděl od začátku, ne? Přesto nechápu jednu věc. Proč? Proč jsi podlehl, i když jsi věděl, že to nemá žádnou budoucnost?“
„Byl jsi někdy zamilovaný? Pokud ne, tak to nikdy nemůžeš pochopit. Věděl jsem, že dělám chybu, ale nedokázal jsem to ovládnout. Ty dny strávené s Haruem… Na ty dny nikdy nezapomenu, ať to pro mě skončí jakkoliv. A nikoho nenechám, aby mi ty dny vzal…“ „Hmmm…“ Aimon se na Rekku zamyšleně podíval, ale dál to nerozebíral.
„Myslím, že je čas jít,“ povzdechl si Rekka nakonec, ještě jednou se podíval na Harua, a pak zmizel mezi stromy.
„Zamilovaný, co?“ zamračil se zamyšleně Aimon, když osaměl, ale vzápětí se hned vrátil do reality.
Bylo potřeba tuhle záležitost uzavřít dříve, než se protivník vzpamatuje a vydá se po jejich stopě.
Aimon si sedl naproti Haruovi na zem a pustil se do kuchání ryb.
Haru ho nepřítomně pozoroval.
„Neublížil by ti,“ přerušil ticho Aimon, ale od ryb nevzhlédl.
„Cože?“ škubnul sebou Haru.
„Neublížil by ti. Rekka. Spíš naopak. Víš, on byl jediný, kdo souhlasil, že se o tebe postará, když… myslím, že ho můžeme nazvat nepřítelem… když nepřítel podvedl někoho, kdo tě měl původně chránit. A i když to znamenalo, že Rekka musí opustit vše, že musí opustit místo, kde žil, bez možnosti návratu, dokud se situace nezmění, což mohlo být i za několik let nebo vůbec nikdy, i přesto souhlasil, že se o tebe postará. Chyba byla pouze v tom, že podlehl svým citům k tobě,“ vysvětlil Aimon.
Haru se po jeho slovech zastyděl. Možná neměl jednat tak unáhleně, vždyť Rekka mu byl po dva roky vším. Možná…
„Oba ovšem teď potřebujete být chvilku od sebe. Nevyčítej si, že odešel. Potřebuje si utřídit své city, stejně jako ty se musíš dozvědět pravdu,“ přerušil Haruovi myšlenky Aimon.
„A jaká je ta pravda? A kdo vůbec jsi?“ zeptal se Haru.
„No, abych pravdu řekl, sám nevím, kde začít. Ale asi bych měl úplně od začátku. A kdo jsem já? Obyčejný démon, který slouží jednomu z knížat Pekla, kteří spadají přímo pod tvého milého. Ale vyprávění o mě není nijak záživné,“ pousmál se Aimon a Haru měl na chvilku dojem, že se povídání o sobě snaží za každou cenu vyhnout.
„Co se týče té pravdy… Jsi poloviční démon. Něco, co se nemělo nikdy narodit, protože je zakázané, aby démoni nebo andělé mísili svou krev s lidmi, ale tvůj otec se tě z nějakého důvodu snažil i po své smrti chránit, a to tak mocnými zaklínadly, že tě až do tvých šestnáctých narozenin nikdo ze strany démonů nebo andělů nenašel,“ začal vyprávět Aimon.
„Můj otec je démon?“
„Ano, a ne jen tak ledajaký, ale byl jedním z nejvyšších i proto je tvá síla nebezpečná, zvláště pro některé. A taky máš bratra. A nemyslím teď toho lidského, ke kterému se ještě dostaneme, ale démona, který je nyní současným vládcem Pekla, a taky tvůj… no, řekněme milenec. Jmenuje se Azazel a jeho jméno by ti už mohlo něco říct.“
„Azazel,“ řekl Haru a vzápětí vyjekl bolestí a chytl se za hlavu.
Aimon k němu přiskočil, aby ho podepřel a počkal, dokud první záchvěv neopadne.
„Co se to se mnou děje?“ zasípal vysíleně Haru, když bolest trochu pominula.
„Tvé zapečetěné vzpomínky se začínají uvolňovat. A vypadá to, že je spouští JEHO jméno. Prozatím jej nebudu vyslovovat, aby ti to více neublížilo.“
„Zapečetěné vzpomínky…“ zopakoval Haru.
„K tomu se dostaneme. Teď se vrátím zase na začátek, ano?“
Když Haru přikývl Aimon pokračoval.
„Nebudu ti vyprávět, jak to bylo před dvěma lety v Pekle a v Nebi a co všechno přimělo některé jednat tak, jak jednali, protože to je na delší povídání a pro náš příběh prozatím nepodstatné. Co už ale důležité je to, že před dvěma lety začala ochranná znamení tvého otce slábnout a Nebe i Peklo se tak dozvědělo o tvé existenci. Andělé, kteří se během několika tisíciletí obrátili proti lidem, tě chtěli okamžitě zlikvidovat, protože v tobě viděli hrozbu. Naopak démoni, vedení v té době Luciferem v tobě viděli zase prostředek k tomu, jak zničit své odvěké nepřátele v čele s Gabrielem. Tehdy poprvé ses taky potkal s ním. Jenže v té době tě nenáviděl, protože jsi mu připomínal strašný hřích, který spáchal jeho otec. Po jistých událostech své city k tobě ale začal pozvolna měnit, stejně jako ty ty své k němu. Situaci komplikoval ale ještě tvůj lidský bratr Kazu, který byl do tebe zamilován a vydal se tě do Pekla hledat. Bohužel byl zabit dříve než se k tobě dostal, což vedlo k obrovskému nedorozumění mezi tebou a tvým… budeme mu pro teď říkat druhý bratr… a málem to skončilo katastrofou. Rekka zároveň přišel i o svého pána, Asmodea, který, byť to možná úplně nebyl jeho úmysl, se tě snažil chránit. Asmodeova smrt Rekku zničila, možná i proto se v lidském světě na tebe tak upjal. Ale to je věc jiná. Každopádně v závěrečném boji s nepřítelem jsi ztratil všechny své vzpomínky, stejně jako tvůj druhý bratr, který byl oklamán zase jiným nepřítelem,“ dopověděl Aimon.
„Je to moc zmatené? Neboj, vysvětlím to,“ pousmál se, když si všiml Haruova zmatení.
„Původně byl nepřítelem Gabriel, Michael, Uriel, Raziel a Rafael. Nejmocnější andělé, kteří stůj co stůj chtěli zničit lidstvo. Proti nim stáli Lucifer, Baal, Belial, tvůj druhý bratr a Asmodeus. Jenže po jistých událostech na Zemi se Rafael ztratil neznámo kam a Raziel začal kout své vlastní plány, k čemuž využil Uriela, kterého proměnil v démona. Naopak na druhé straně, Belial, který v tomhle zmatku viděl šanci, začal kout pikle proti Luciferovi, kterého nenáviděl a snažil se ho za každou cenu zničit. K tomu využil Baala a částečně i tebe a tvého druhého bratra. V konečném souboji, kdy ses společně s tvým druhým bratrem postavil proti Urielovi, protože ten představoval největší hrozbu, a ty jediný si ho mohl porazit, vás oba Belial podvedl. Původně jsi měl ztratit vzpomínky pouze ty, což byla cena za to, že použiješ proti Urielovi veškerou svou sílu. Kvůli tomu už bys nemohl zůstat v Pekle, jenže vrátit tě jen tak zpátky na Zem taky nešlo. Tvůj druhý bratr nakonec s tímhle plánem souhlasil, ovšem za cenu toho, že tě pak přivede zpět. Jenže byl Belialem podveden, kvůli čemuž ztratil i on všechny své vzpomínky. Původně si ani jeden z vás neměl nikdy na nic vzpomenout, ale tvá moc je ohromná a i přes všechna Belialova opatření pečeť pomalu začala slábnout, aniž by sis to uvědomoval.“
„Ty sny… Měl jsem podivné sny v poslední době…“ vydechl Haru.
Aimon přikývl.
„Belial nemohl připustit, aby sis vzpomněl. Pokud by se tak stalo, věděl, že by ses okamžitě vydal do Pekla, abys zachránil svého druhého bratra, který by ho okamžitě po zjištění pravdy nechal zabít. Navíc celou věc komplikují ještě další faktory. Probuzení skutečných následníků trůnů, Rafaelova nepřítomnost, Razielova přítomnost, zapojení Jezdců Apokalypsy. To všechno souvisí se vším, a i kvůli tomuhle si musíš rychle vzpomenout a svého druhého bratra zachránit dříve než bude pozdě.“
„Já…“
„Vím, že je toho na tebe moc, proto své vyprávění prozatím ukončím. Vše podstatné jsem ti řekl, vše, co by mohlo zcela uvolnit tvou pečeť, bylo řečeno a teď už záleží jen na tobě, jak se zachováš dál.“
„Já nevím, jak se mám zachovat. Je to všechno tak zmatené, tak…“ zašeptal Haru.
„Vím, že to není jednoduché a věř mi, kdyby byla jiná možnost, využil bych ji, bohužel čas není naším přítelem.“
„Co mám dělat?“
„Možná to bude riskantní, ale zkusil bych část tvých vzpomínek uvolnit menším rituálem. Může to být ale velice bolestivé a nemusí to přinést žádný výsledek. Navíc, až se pečeť uvolní úplně, Belial to pozná a podnikne veškeré kroky, aby tě zlikvidoval, což bude hrát v náš neprospěch. Nezapomeň, že má pořád na své straně vládce Pekla, který, pokud mu to Belial řekne, tě nechá bez mrknutí oka popravit.“
„Nevím, jestli to zvládnu. Nejsem tak silný a tohle všechno…“
„Jsi silnější, než si myslíš. Věř mi. Naléhat na tebe ovšem nemůžu. Rozhodnout se musíš sám. Nechám ti chvilku na rozmyšlenou, ano?“ usmál se Aimon povzbudivě a vrátil se ke zpracovávání ryb, které nechal ležet na kameni.
Po očku sledoval Harua, který očividně zápasil sám ze sebou.
Po pár minutách, kdy už byly ryby nachystané pro další zpracování, Haru vstal a přešel k Aimonovi. „Rozhodl jsem se…“
Někde mezi světy
Apollyon procházel dlouhou chodbou Razielova paláce a přemýšlel nad svou situací. Ne, že by teď svého rozhodnutí litoval. Když přijal Razielovu nabídku, aby se přidal na jeho stranu, věděl, do čeho jde. Napřed ho samozřejmě odmítl, dokonce se ho pokoušel i zabít, ale neměl proti němu žádnou šanci. Potom mu Raziel řekl důvod, proč ho kontaktoval, což ho šokovalo a zarazilo.
Proč on? Nebyl nijak důležitý, byl vcelku malá ryba, jenže Raziel mu odpověděl, že právě takové jako je on potřebuje. Takové, co si všímají situace kolem sebe. Takové, kterým se nelíbí současná situace v Nebi ani současné vedení. Pak mu vysvětlil svůj plán i důvod, proč doposud dělal to, co dělal. Apollyon samozřejmě nebyl žádný naivní hlupák, aby uvěřil sladkým řečičkám, jenže ať se to snažil popírat sebevíc, uvědomil si, že Raziel má ve všem pravdu.
A i když jeho metody nebyly zrovna nejlepší, Nebe skutečně potřebovalo vůdce s pevnou rukou, který by ten bordel, co tam teď panoval, dal do pořádku. A Muriel s Nafielem toho nikdy nebudou kvůli své naivitě a příliš laskavému srdci schopní. A Vyvolený? Ten byl snad ještě horší než ti dva dohromady.
Jak mohl nějaký usmrkanec, který vůbec nic nevěděl o jejich světě, usednout na trůn a vést Nebe? Nemohl. O tom byl Apollyon přesvědčen. A tak, i když věděl, že pokud kývne, bude navždy ztracen, nemohl jinak. Ovšem po té večerní akci se necítil zrovna nejlépe. Věděl, že oběti budou nutné, už zabil anděla, aby si zachránil kůži, ale Lirael byl jeho skutečný přítel. Vlastně víc než jen přítel.
Jeho zabití bylo nevyhnutelné, ale hodně bolelo. A pak, když se setkal tváří v tvář Murielovi bylo to ještě horší. I když se na to připravoval, skutečnost byla daleko horší. Proto musel zmizet, ne zbaběle utéct, dřív, než se Muriel začal víc ptát a hrabat se v tom. Povzdechl si. Až se příště setkají, už nebude mít šanci utéct.
Během svých myšlenek došel až k sálu, kde Raziel trávil většinu svého času. Byla to taky jediná místnost, která nevypadala tak chladně a neútěšně jako všechno ostatní v jeho paláci.
„Máš pochyby, můj mladý příteli,“ uslyšel Apollyon hlas, sotva za sebou zavřel dveře.
„Ach, to ne, můj pane, já ne…“
„Říkal jsem ti, že v soukromí mne máš oslovovat jménem. Před ostatními, je to vždy jen divadlo, hlavně před nepřáteli, ale až budu u moci, nebude potřeba titulů, protože všichni si budou rovni.“
„Omlouvám se, Razi…eli,“ zadrhl se Apollyon, jakoby mu dělalo problémy oslovovat ho jménem, „nemám pochybnosti, jen to přišlo rychle najednou, a když jsem čelil Murielovi, na chvilku jsem zpanikařil. Ale přísahám, že příště už se to nestane.“
„Nemusíš přísahat. Věřím ti. A vím, že to pro tebe nebylo jednoduché, takže malé uklouznutí ti odpustím,“ během těch slov přišel Raziel až k Apollyonovi a zadíval se mu pevně do očí.
Apollyon znovu skoro zapomněl dýchat nad jeho krásou a hrdou aurou, která ho obklopovala. Byť si od posledního střetu nesl ošklivou jizvu na tváři, vlasy měl bílé jako padlý sníh a jeho pokožka měla popelavý nádech, přesto jeho jiskru v očích nic nemohlo zhasit, stejně jako obrovské charisma.
„Udělám všechno, co budeš chtít,“ zašeptal Apollyon, jakoby se bál promluvit nahlas, aby nepřerušil to pouto mezi nimi.
„Vím, můj příteli, a za to budeš štědře odměněn,“ odpověděl stejně tiše Raziel a naklonil se k jeho rtům.
Na Zemi
Za policejní páskou, která zahrazovala místo činu, stál mezi čumili muž s kapucí staženou do tváře a s rukama v kapsách. Sotva začalo svítat a napáchané škody, které byly obrovské a samozřejmě nemohly uniknout pozornosti lidí z širého okolí, sem přitáhly nejen spoustu novinářů, kteří se předháněli v tom, kdo vymyslí tragičtější scénář toho, co se tu odehrálo, ale také spoustu zvědavých lidí, kteří i přes snahu policistů, si scénu fotili na mobily a posílali to na veřejné sítě, kde vznikali další konspirační teorie nebo to lidi brali jako hloupý žert, či scénu z filmu. Samotné místo činu se hemžilo nejen normálními policisty, ale i speciálními jednotkami, lékaři a lidmi v kombinézách, kteří zjišťovali míru kontaminace.
Pouze jediný muž za páskou, vmísený mezi ostatní, věděl, kdo tuhle katastrofu mohl způsobit a co je nejspíše příčinou. A radost z toho měl jen pramalou. Samozřejmě, že přítomnost svých bratrů vycítil ve chvíli, kdy se ocitli na Zemi, stejně jako jejich sílu, ale nemohl zasáhnout.
Ještě nemohl odhalit svou přítomnost. I když ho trápilo, jak se situace vyvinula, zatím nemohl nic udělat. Potřeboval ještě čas.
Povzdechl si, ještě jednou přehlédl tu strašlivou zkázu, a pak v tichosti, bez toho, aniž by mu někdo věnoval pozornost, odešel.
V Nebi
Muriel seděl v křesle ve své pracovně, s lokty opřenými o okrasně vyřezávaný dubový stůl a hlavu svíral v dlaních. Naproti němu seděl Nafiel, tvář popelavě šedou a v očích nekonečný smutek. Obyčejná mise, která měla vést k záchraně jejich druhu, skončila obrovskou katastrofou.
Lirael byl mrtvý, Gamiel nezvěstný a Apollyon zběhl k tomu nejhoršímu nepříteli, jakého měli. A co víc, byl to právě Apollyon, který zabil Liraela. Amitiel ležel v bezvědomí a stále se neprobouzel, i přes jejich veškerou snahu. A Ezriel…
To byla další starost navíc. Pokud nedorazil a neukázal se ani Gamiel, znamenalo to jen jediné.
Problémy.
A znepřátelit si Ezriela bylo to poslední, co Muriel potřeboval.
Nebyl žádný naivní hlupák, aby si myslel, že by se Ezrielovi něco stalo. Zvlášť potom, co mu řekl Amitiel. Spíš si dovedl představit, že musí být teď hodně naštvaný a hlavně nejistý.
Rád by si o tom promluvil znovu s Amitielem, ale ten se neprobouzel.
„Musíme… Musíme se sebrat,“ prolomil ticho Nafiel a jeho hlas zněl, jako když drhne kámen o kámen.
„Sebrat?“ uchechtl se Muriel hořce s lehkým nádechem hysterie.
„Murieli, pro nás všechny je to těžké. Není tvoje vina, že…“
„Není moje vina? Zatraceně, Nafieli! Byl jsem za celou výpravu zodpovědný! Jak můžu vést ostatní, když nejsem schopný rozeznat pravdu od lži? Když jsem naivní hlupák, co všem věří?!“ uhodil Muriel pěstí do stolu.
„V tom případě nesu stejnou vinu jako ty. Nezapomeň, že jsme v tom společně,“ zavrtěl hlavou Nafiel.
„Nafieli, prosím. Nech mě teď být. Nech mě o samotě. Zrovna mi moc nepomáháš a já nechci říct něco, čeho bych pak litoval,“ zachraptěl Muriel a zamračil se.
„Dobrá. Půjdu. Ale kdyby si potřeboval… No, víš, kde mě najdeš,“ povzdechl si Nafiel, zvedl se a odešel.
Muriel se ještě chvilku díval prázdným pohledem na zavřené dveře, než znovu složil hlavu do dlaní.
Navenek sice vypadal zničeně, ale uvnitř něj to vřelo. Dopustil se obrovské chyby, kterou nelze vzít zpět a byl za ni odpovědný jen on sám, i když Nafiel tvrdil něco jiného. To on sám chtěl jít na Zem, to on vybral ty, kteří půjdou s ním, to on se chvástal tím, že povede Nebe líp než Gabriel s Michaelem, než na trůn usedne právoplatný dědic, to on sám tvrdil, že se nedopustí stejných chyb. On, ne Nafiel. I když to byl jeho přítel, nemohl vědět, jak se teď cítil, nemohl vědět, co prožíval a nemohl mu pomoct.
Teď mu nezbývalo nic jiného než se sebrat a znovu se postavit na nohy.
Ale bylo to tak těžké!
Z přemýšlení ho vytrhl lomoz na chodbě před jeho pracovnou, ale než se stačil pořádně zaposlouchat, dveře se rozrazily a dovnitř vpadl, ne, doslova byl vhozen jeho služebný anděl a za ním vkráčel do místnosti další anděl, který byl příčinou onoho zmatku.
„Tiraeli…“ povzdechl si Muriel.
Zdálo se, že potíže zdaleka nekončí.
„Je to pravda?!“ zaburácel vysoký, mohutný anděl ve stříbrné zbroji a v modrých očí, které teď měli barvu bouřkového nebe, se mu odrážel smutek a zloba.
Muriel se zhluboka nadechl a napřímil se.
„Mrzí mě to, Tiraeli. Zaskočili nás… Nikdo z nás s tímhle nepočítal. Apollyon, on… zradil nás.“
„Zradil?! Jen tak? Ze dne na den? Určitě ne! Vždycky jsem věděl, že jsi naivní hlupák a často jsem říkal Liraelovi, ať se nepřidává na tvou stranu, že na to doplatí! A je to tady! Všichni na to doplatí! Tvrdíš, že se snažíš vrátit Nebi zašlou slávu, ale nejsi o nic lepší než-“
„Tak dost! To stačí!“ zařval Muriel a přerušil Tiraelovo hořekování.
„Lirael byl voják. Věděl, do čeho jde! Ano, jistě, byla moje vina, že mě nenapadlo pomýšlet na zradu z vlastních řad, ale nebudu se chovat jako paranoidní blázen, abych se ohlížel za každý roh a ve všech viděl hrozbu. Nikoho z nás nenapadlo, a neříkej, že tebe by to napadlo, že by mohl být Apollyon zrádce, zvláště když to byl právě on, kdo měl k Liraelovi nejblíže! Myslíš si, zatraceně, že z toho mám radost! Myslíš si, že se teď neptám, jestli jsem udělal dobře? Nebo jestli bych něco mohl udělat jinak?“
Oba muži na sebe chvilku zlostně hleděli a vzduch by se dal v místnosti krájet.
Jako první uhnul pohledem Tirael a uvolnil se.
„Chci ho najít,“ přerušil ticho.
„Nemůžu ti v tom bránit a ani nebudu. Ale chtěl bych tě poprosit, abys počkal. Musíme vymyslet, co uděláme dál, a i když mě nemáš moc v lásce, tvá pomoc by se mi hodila. Vím, že jsi mě už jednou odmítl, ale chci, abys to znovu zvážil. Když ne kvůli mně, tak kvůli Liraelovi. Víš, že nejsem zastáncem pomsty, ale taky vím, že nejsi žádný hlupák, a i když jsi teď naštvaný, budeš jednat rozumně a s rozvahou.“
„Potřebuješ dalšího pěšáka, který by ti ochránil prdel? Nejsem jako Lirael,“ zamračil se Tirael.
„Je to má nabídka. Ber nebo nech být. Přemlouvat na kolenou tě nebudu. Co se stalo, už zpátky nevrátím, ale udělám všechno proto, aby se podobná situace znovu neopakovala.“
Po Murielově slovech znovu zavládlo v místnosti ticho, jak si oba muži srovnávali myšlenky.
„Rozmyslím si to,“ prolomil ticho opět Tirael, „nic neslibuju, ale rozmyslím si to. Každopádně, i když se k tobě přidám, nepočítej s tím, že se s tebou budu hned bratříčkovat nebo ti odpustím. A jakmile uvidím, že budeš chtít šlápnout vedle, zastavím tě.“
„Jistě. S tím počítám. A díky,“ kývl hlavou Muriel.
„Ještě neděkuj,“ zabručel Tirael a otočil se k odchodu.
„Mimochodem, kdo bude spravovat ty dveře?“ zastavil ještě Muriel Tiraela.
„To zvládneš. Navíc buď rád, že to odnesly jen ty dveře,“ ušklíbl se Tirael a vzápětí zmizel.
Muriel si po jeho odchodu nechal zavolat další služebné anděly, jednak aby se postarali o stále bezvědomého anděla, který ležel mezi troskami bývalých dveří, a taky aby uklidili ten bordel.
Sám pak z pracovny odešel.
Napřed se chtěl vydat za Nafielem, ale pak se ztratil v myšlenkách a nohy ho samy zanesly až do Gabrielovy pracovny…
Mezi světy
V hlubinách Propasti, v nicotě vesmíru, ve tmě a chladu se začalo probouzet uvězněné zlo. Prastaré jako samotný vesmír, doposud klidně spící. Ale i tak daleko, pohřbeno skoro až v samotném nitru, pocítilo změnu a šanci, jak znovu ovládnout svět. A řetězy, které je poutaly, povolily…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Je tu další kapitola, která je upravená, stejně jako jsou upravené některé postavy v Prologu, tak mrkněte, kdyby se vám náhodou něco nezdálo, abyste měli jasno.