Peklo, o pět dnů dříve…
Sitrael seděl za stolem v pracovně svého paláce a prsty bubnoval na desku stolu. Byl tak ztracen v myšlenkách, že ani nezaregistroval jemné zaklepání a ani to, že návštěvník pak vstoupil bez vyzvání dovnitř.
Až teprve decentní odkašlání ho vytrhlo z úvah.
„Aimone, promiň, ztratil jsem se v myšlenkách,“ promluvil Sitrael a promnul si spánky.
„Toho jsem si všiml,“ pousmál se Aimon a zadíval se na Sitraela, svého rádce, učitele a pána.
Sitrael byl jeden z Pekelných knížat, kteří ovšem byli ukrytí ve stínech a moc nemluvili do politiky v Pekle. Navíc za vlády Lucifera bylo vše jiné. Hlavně v tom ohledu, že Lucifer nedal na Beliala dopustit. Když dosedl na trůn Azazel, Belial mu byl sice taky po boku, ale Sitrael měl volnější ruce. Hlavním důvodem, proč Sitrael nesměl mluvit do dění v Pekle za vlády Lucifera byl fakt, že ho Belial nesnášel. Sitrael totiž tušil, že Belial není žádný démonek, co by jen poslouchal rozkazy, ale že je to v podstatě on, kdo nepřímo ovládá celé Peklo. A Sitrael to hodlal dokázat. Pečlivě sbíral každou informaci, proséval ji, skládal jednotlivé dílky k sobě, až konečně po několik desítek let tvrdé, namáhavé a neúnavné práce, se konečně dočkal nějaké odezvy. Před několika lety si na pomoc vzal právě Aimona, na kterého narazil ve slumech, když se ho snažil okrást. Jak zjistil, žil pouze s nemocnou matkou a bratrem, a kradením si přivydělával. Sitrael ho mohl dát okamžitě zabít, měl na to právo, ale pohled do očí toho malého démona ho od toho naštěstí odradil. Slíbil Aimonovi, že když mu bude sloužit, zařídí, aby o jeho matku a bratra bylo postaráno, ale musí souhlasit, že už se s nimi nikdy neuvidí. Důvod byl prostý. Kdyby Aimona chtěl někdo vydírat kvůli tomu, komu sloužil, šel by na to přes jeho rodinu. Aimon souhlasil. A od té doby, i když to bylo zpočátku hodně těžké, protože Sitrael, byť to byl asi nejlaskavější démon, jakého kdy Aimon poznal, byl také přísný. Aimona ale zpočátku upoutal hlavně Sitraelův vzhled, který byl v Pekle poměrně vzácností.
Ať už to bylo díky tomu, kde a jak žili nebo temnou krví, která jim proudila v žilách, všichni démoni byli tmavovlasí nebo rusovlasí.
Sitrael poutal pozornost kamkoliv dorazil, vysoký, štíhlý, s vlasy do půli zad bílými jako padlý sníh, které nosil zásadně rozpuštěné, s jantarovýma očima a jemnou oválnou tváří. Ti, co ho neznali, si ho snadno spletli s andělem, a když šel někam s Aimonem, kontrast mezi nimi nemohl být větší.
Aimon se ztratil v myšlenkách a tentokrát to byl Sitrael, který musel na sebe upoutat pozornost.
„Promiň, zamyslel jsem se,“ omluvil se Aimon.
„Zíral jsi na mě, jako bys mě viděl poprvé v životě. A já myslel, že sis na mě už zvykl,“ pousmál se Sitrael.
„Na to se nedá zvyknout,“ ušklíbl se Aimon.
„Předpokládám ale, že jsi mě nezavolal jen kvůli popovídání si,“ dodal.
„Ne. To máš pravdu. Potřebuju, abys něco udělal. Je to velmi nebezpečné, dlouho jsem zvažoval, jestli ti ten úkol mám dát, protože při něm můžeš přijít o život, což by mně velice zarmoutilo, ale na stranu druhou jsi nejlepší a nejvěrnější koho mám. Tobě věřím nejvíc a svěřil bych ti svůj život.“
Aimon se po těchto slovech začervenal jako zamilovaný puberťák.
„Víš, že pro tebe udělám cokoliv,“ zahučel.
„Vím,“ povzdechl si Sitrael.
„Takže? Co mám teda udělat?“
„Potřebuju, abys šel na Zem a sledoval dění kolem toho kluka, který je Azazelovým bratrem. Belial začal jednat. Jeho spřáhnutí se se Samhainem už samo o sobě hraničí se zradou, ale pokud chlapci něco udělá, mohlo by to mít nedozírné následky. Navíc, se mi podařilo zjistit, že tam šel Belial ještě z jednoho důvodu. Na Zemi se ukrývá Kainův syn.“
„Kainův syn? To jakože právoplatný dědic trůnu?“ zalapal po dechu Aimon.
Byl jeden z mála, který věděl o všem, co Peklo ukrývalo, a co se Sitraelovi podařilo zjistit.
„Ano ten. A možná tě i překvapí jeho jméno. Když jsem se to dozvěděl, začalo to do sebe zapadat. Jméno Vyvoleného je Rekka. Ten, který teď hlídá chlapce, a ten, jehož chránil Asmodeus. Který zemřel pravděpodobně z tohoto důvodu, i když Belial uvedl jako důvod spolčení se s člověkem, kterému pomohl dostat se do Pekla.“
Aimon zalapal po dechu.
„Tak to jsem teda nečekal.“
„Mě samotného to taky napřed překvapilo. Ale zpátky k věci. Vím, že po tobě budu žádat nemožné, ale chci, abys chlapce ochránil, a pokud to půjde, přivedl ho zpátky do Pekla. Musí si vzpomenout, kdo je a kým je. Musí si vzpomenout na Azazela, protože předpokládám, že jen tak si může Azazel vzpomenout na něj a tudíž na okolnosti, které ho přivedly na trůn.“
„A co Rekka? Pokud je Vyvolený, naší prioritou by měla být i jeho ochrana, ne?“
„Rekku zatím musíme nechat stranou. Azazel je výborný vládce, nijak se to nebude lišit od toho, když by vládl Rekka, nehledě na to, že si stejně myslím, že by na trůn nedosedl. Potíž je v tom, že dokud si Azazel nevzpomene a otěže bude mít v rukou Belial, Peklo se bude řítit do záhuby. Proto je ten chlapec tak důležitý. On je klíčem ke všemu. Proto mu musíme dát přednost před Rekkou. Navíc, Rekka si dokáže poradit sám snáz než chlapec.“
„Jistě. Slibuju, že udělám, co bude v mých silách, abych ho ochránil, a pokud to půjde, přivedl zpátky sem.“
„Díky a omlouvám se.“
„Za co?“
„Chci toho po tobě příliš. Chvíli jsem zvažoval, že bych se o to postaral sám, ale přítomnost dalšího pekelného knížete na Zemi by mohla celou situaci spíš zkomplikovat. Navíc Belial ví, že po něm jdu a mohl by to využít proti mě. Takže, když budeš jednat ze stínů, bude to snadnější.“
Aimon se uchechtl.
„Měli by tě slyšet tvoji podřízení. Velký Sitrael má starost o jednoho chudáka a navíc se mu omlouvá, za to, že mu zadá úkol.“
„Nejsi chudák. Víš, moc dobře, že pro mě znamenáš hodně,“ zamračil se Sitrael.
„Promiň, nechtěl jsem tě urazit.“
„To nic. Žádám tě jen o jedno, abys na sebe dával pozor, a při vážnějším nebezpečí se stáhl, ano? A ještě než odejdeš, za mnou přijď. Rád bych ti něco dal…“
O pět dnů později, Země…
Po ohlušující ráně Aimon ztuhl. I Apollyon vypadal překvapeně. Naštěstí se jako první vzpamatoval právě Aimon, takže než mohl zrádný anděl cokoliv udělat, byl pryč. Bylo ale jasné, kam má namířeno, proto Apollyon s pronásledováním nespěchal. Musel zjistit, kde je Lirael. Tenhle chaos mu jen pomohl, protože tak lehce mohl splnit pánovi příkazy.
Jeho pán mu prozradil dokonalý plán, jak zmást protivníky a svést je na špatnou stopu.
Sotva to domyslel, uslyšel za sebou dobře známý zvuk.
„Poli, co se stalo?“ zeptal se Lirael, když přilétl až k Apollymu.
„Sám nevím. Jak jsi dopadl ty?“
„Rekka mi dával pořádně do těla, když se ozval ten výbuch. Pak zakřičel a zmizel. Co vůbec děláš tady? Myslel jsem, že jsme se domluvili, že já odlákám od domu Rekku, a ty vyzvedneš chlapce.“
„Plány se mění, příteli,“ odpověděl Apollyon, přistoupil až těsně k Liraelovi a naznačil pohyb, jakoby ho chtěl obejmout.
„Co to-“ začal Lirael, ale vzápětí zachrčel a nevěřícně se podíval na rukojeť zdobené dýky, kterou Apollyon držel, a jejíž ostří se zanořilo do jeho těla a vniklo do srdce.
„Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Ale můj pán to myslí dobře. On jediný zná a vidí pravdu, a proto je potřeba učinit jistá opatření, i když se někomu nemusí líbit.“
„Poli, myslel jsem…“ začal Lirael, ale konec věty zanikl v chrapotu.
Pak se pomalu začal kácet na zem, když ho opouštěli síly. Apollyon ho stále držel a dokonce ho objal, jakoby se mu chtěl omluvit.
Než Lirael vydechl naposledy, po tváři se mu svezla osamocená slza.
„Věř mi, příteli, že připravit tě o život, bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělal,“ zašeptal Apollyon a políbil Liraela na studené rty.
Apollyon se naposledy zadíval na mrtvého Liraela, než se zvedl, a šel směrem k místu výbuchu. Věděl, že ho má na svědomí Belial se Samhainem, na rozdíl od Muriela věděl, o všem, co ti dva chystali a plánovali, protože mu to řekl jeho pán, a ten měl pro ně taky vzkaz.
Když došel až na místo, viděl, že z domu zbyly jen trosky a celé okolí lehlo popelem. Nikde ovšem neviděl živou duši. Už se chtěl porozhlédnout kolem, když na krku ucítil ostří dýky.
„Jestli se jenom pohneš, podříznu tě jako prase, rozumíme si?“ uslyšel chraptivý šepot.
„Uklidni se Samhaine. Copak to necítíš? Tady náš přítel má na rukou čerstvou andělskou krev a mě by spíš zajímalo, co se stalo. Víc, něž nějaké podřezávání prasat,“ ozval se z druhé strany posměšný hluboký hlas.
„Otoč se!“ zazněl vzápětí jasný rozkaz a v tom okamžiku ostří z jeho krku zmizelo.
Apollyon poslechl a čelil tak dvěma nebezpečným démonům se kterými by se za normálních okolností nikdy setkat nechtěl.
„Ale, jestlipak ty nejsi Apollyon, ten, který je považován za nejsilnějšího bojovníka a teď Murielova poskoka?“ zeptal se Belial.
„Nejsem Murielův poskok. Jemu nesloužím,“ odpověděl Apollyon. Věděl, že nemá cenu zapírat. Navíc musel tuhle záležitost rychle vyřešit, protože někde pořád pobíhal Rekka stejně jako Aimon, a výbuch sem určitě přitáhne i Muriela.
„Opravdu? A komu tedy?“ pozvedl obočí Belial a založil si ruce na hrudi.
Apollyon sáhl pod triko a vytáhl řetízek, na kterém se houpal přívěšek ve tvaru jednoho křídla, které bylo proťaté dýkou.
Belial se syčivě nadechl, a pak se rozchechtal.
„No to mě poser, tak ten zatracený zmetek ještě nechcípl? Má kuráž posílat sem svého psa!“
Samhain, který netušil, co to znamená, se obrátil na Beliala s otázkou v očích.
„Ach můj drahý příteli, tenhle znak, který jsi právě viděl, patří Razielovi. Tomu bezcitnému zmetkovi, který před dvěma lety způsobil chaos a jehož přičiněním se z Uriela stala démonem posedlá troska. A což mi mimochodem pomohlo k tomu, abych odstranil Lucifera z cesty a na jeho místo konečně dosadil Azazela.“
„Hmmmm,“ zabručel Samhain.
„Měl bych mu být asi vděčný. Díky tomu, co rozpoutal, jsem konečně dosáhl toho, po čem jsem tak dlouho toužil. A vzhledem k tomu, že tu před námi jen tak stojíš, asi pro mě něco od svého pána máš, nebo se pletu?!“
„Ne. Můj pán by rád s vámi spojil své síly.“
„Opravdu? A jak si to představuje? Ne, neodpovídej, protože mám pro tvého pána vzkaz: „Naser si!“ Nic od něho nepotřebuju. Není nic, co by mi mohl nabídnout. Jako vděk za to, co udělal, může brát to, že tě nechám na živu. Ale zmiz mi z očí a už se přede mnou nikdy neukazuj. A svému pánovi vyřiď, že se setkám pouze s jeho hlavou na stříbrném podnose!“
Apollyon chtěl něco namítnout, ale přerušilo je náhlé vyjeknutí. Když se všichni tři otočili za zvukem, viděli Harua stát pár metrů od hořícího domu, špinavého od sazí, jak na ně hledí vytřeštěnýma očima.
„Ho, dneska nám zřejmě přeje štěstí,“ zašklebil se Samhain a vyrazil.
Ovšem nedostal se ani do půli cesty, když se musel zastavit a ochránit před silou, která do něj z boku narazila.
Rekka si okamžitě stoupl vedle Harua, chytl ho za ruku a snažil se ho odvést pryč. Jenže Haru stál jako solný sloup a zíral na muže před sebou.
„Ty jsi… Ty jsi Belial,“ zašeptal.
Po jeho slovech se všichni zarazili.
„Azazel…“ zašeptal znovu, než vykřikl bolestí a sevřel si hlavu v dlaních.
Rekka přiskočil a chytl ho do náruče těsně před tím, než se Haru zhroutil na zem.
Křičel a svíjel se v bolestech a Rekka se mohl jen bezmocně dívat a nic nedělat.
Ovšem toho hodlal využít Samhain, který se opět vrhl vpřed, a opět byl zastaven.Tentokrát ale samotným Murielem.
Samhain sykl a vzdálil se. Belial se zamračil. Apollyon vypadal, že by se nejraději propadl do země a Rekka se zatvářil překvapeně.
Vedle Muriela stál Nafiel a Amitiel, který celou scénu prohlížel se strachem v očích.
„Kousek odsud jsem našel mrtvého Liraela. Čí je to práce?“ zeptal se Muriel a otočil se na Rekku, který jediný vypadal na to, že s někým bojoval.
„Když jsem odcházel, protože jsem zaslechl výbuch, byl ještě na živu,“ řekl Rekka a pevně se zadíval Murielovi do očí.
Ten si ho chvilku prohlížel, než stočil svůj pohled na Apollyona.
„Proč stojíš na téhle straně s Belialem a Jezdcem, a očividně nejsi vůbec zraněn? Odpověz!“ zamračil se.
„Nemusím se ti zpovídat. Nikomu z vás. Náš plán sice tak úplně nevyšel, ale semínko je zaseto a já ničeho nelituju,“ řekl Apollyon, a než mohl kdokoliv cokoliv udělat, zmizel.
Prostě tam stál a najednou byl pryč.
Muriel zuřil. Jeho tělo otřásal spravedlivý hněv. Jak mohl?! Cožpak už žádný anděl nemá v sobě kousek dobra? Cožpak jsou všichni zkažení až do morku kostí a umí se jen přetvařovat, lhát a zrazovat své bratry a svou rodinu?!
Vztek vystřídala rezignace. Najednou si Muriel připadal děsně starý a ptal se sám sebe, jestli mu to za to ještě stojí.
Z jeho tváře se dalo číst jako z otevřené knihy a jeho rozpoložení si všiml nejen Nafiel, ale také Belial.
„Ale no tak, Murielku, sám víš, že na tohle nestačíš. Vrať se domů a žij si v klidu ve svém paláci, kde nebudeš nikomu překážet,“ ozval se Belial.
„Neposlouchej ho! Věděl jsi, že to nebude jednoduché, a když to teď vzdáš, všechno, čeho jsme až do této chvíle dosáhli, přijde vniveč. To bys chtěl? A co Amitiel? Neslíbil jsi mu něco?“ tentokrát to byl Nafiel, kdo se ozval, a položil svému příteli ruku na rameno.
Muriel několikrát zamrkal, jakoby si na něco právě vzpomněl a pohlédl na Beliala.
„Víš, já už dávno vyhrál. Ty jsi sám. Celou dobu jsi na všechno sám, a i umírat budeš sám. Tak moc všechny kolem sebe podvádíš a lžeš jim, že jsi podvedl i sám sebe. Lituju tě, protože i když si myslíš opak, já mám něco, co ty nikdy mít nebudeš, a když budu umírat, budu mít usměv na rtech.“
Belial se po jeho slovech napjal a zavrčel. Nebyl zvyklý na to, aby s ním někdo takhle jednal.
Jeho další slova ovšem přerušil Haruův výkřik.
„Nafieli, běž tomu chlapci pomoct,“ řekl Muriel.
„Myslíš, že tě nechám?“ Zavrčel Samhain a vrhl se vpřed.
Muriel chtěl Samhaina zastavit, ovšem jemu se do cesty připletl Belial a navíc měl za svými zády ještě Amitiela, který se ho křečovitě držel.
Nafiel byl sice skvělý bojovník, ale proti Samhainovi neměl jedinou šanci. Než však mohl Muriel přemýšlet o dalším kroku, dostalo se jim pomoci od Aimona, který se zhmotnil vedle Samhaina a ranou ho srazil o několik metrů dozadu. Věděl, že to na jeho porážku nestačí, ale získal potřebný čas na to, aby se mohl s Nafielem dostat k Haruovi.
„Bude v pořádku. Jen si začíná vzpomínat a jeho démonská část reaguje na pečeť, kterou do něj vložil Belial. Bude to pro něj bolestivé, ale život to nehrozí,“ řekl Nafiel, když si Harua prohlédl a odpověděl na němou otázku v Rekkových očích.
„Musíme ho dostat do Pekla. Můj pán mi nařídil, ať se o to postarám. Řekl, že k zastavení téhle nesmyslné války si musí on a Azazel vzpomenout a musí se setkat. On je prý klíčem ke všemu,“ ozval se Aimon.
„Tvůj pán?“ zeptal se Rekka.
„Sitrael.“
„Musíme-“ další slova zanikla v ohlušující ráně, a jen díky Nafielově rychlé reakci a jeho bariéře, kterou dokázal vztyčit v poslední vteřině, se nikomu z nich nic nestalo.
„Do prdele…“ vydechl Aimon a nahlas tak vyslovil pocity všech.
Když usedl prach, uviděli nejen to, že v okruhu několika metrů nezůstal kámen na kameni, ale taky zlověstnou auru, která byla přímo hmatatelná a obestírala Jezdce na obrovském ohnivém koni a v ruce třímal nemalý meč, který žhnul jako samotné slunce a ozařoval okolí na několik metrů do dálky.
Belial stál kousek opodál a mračil se
Muriel stál kousek od nich a taktéž se kryl za bariérou, kterou stihl vztyčit.
Amitiel klečel na zemi, křečovitě se Muriela držel, třásl se jako osika a byl bílý jako stěna.
Nebylo divu. Setkání s Jezdcem všem živým duším vysávalo energii a to nemusel ani pohnout prstem.
„Musíme odsud zmizet! A to zatraceně rychle! Jestli mu rupne v kouli, zničí všechno, co mu bude stát v cestě! Proti téhle síle ani společně nemáme nejmenší šanci!“ zakřičel Rekka na Muriela.
„Navíc očividně máme každý něco, co chceme chránit!“
„Chci vzít chlapce sebou!“ křikl Muriel, aby přerušil hukot plamenů, který sílil.
„To nepůjde! Musí do Pekla! Musí si vzpomenout!“ zakřičel tentokrát Aimon.
Náhlý poryv horkého větru, který pronikl i bariérou jim doslova sebral všechen vzduch z plic a málem je usmažil.
Pro Amitiela to byla poslední kapka a zhroutil se Murielovi u nohou.
„Nemáme čas!“ křikl Nafiel.
On i ostatní si všimli hrozby, když Samhain pozvedl meč k nebi a chystal se udeřit.
„Musíte slíbit, že se chlapci nic nestane, a že se s ním budeme moci setkat, až si vzpomene!“ křikl Muriel.
„Postaráme se o něj!“
Všichni už byli na hranici svých sil. Nafielovi se začala horkem odlupovat kůže od prstů, kterými držel bariéru, čehož si Muriel samozřejmě všiml. Ale ani on na tom nebyl o moc lépe.
A pak šlo vše ráz na ráz.
Vzduch se zatetelil horkem, když Samhain ještě víc rozpálil svůj meč, vše živé se v okruhu několika metrů spálilo na prach, a když meč spustil, obě skupinky s tichým lupnutím zmizeli přesně v okamžiku, kdy jejich místo zachvátil ohnivý sloup.
Samhain zařval a na důkaz svého vzteku zničil dalších pár domů, které ještě v okolí stály.
V dálce bylo slyšet houkání sirén, ale ani on ani Belial to nebrali v potaz.
„Uklidni se, laskavě,“ sykl Belial, jehož dobrá nálada, kterou ještě před chvíli měl, nadobro opustila.
„Chceš mi rozkazovat?“ zařval Samhain a očividně si chtěl aspoň na někom vybít vztek, jenže se přepočítal.
Belial se trochu vznesl, aby měl lepší přístup a chytil Samhaina pod krkem nehledě na žár, který kolem sebe cítil.
„Nechtěj mě naštvat ještě víc, než jsem. Uklidni se nebo veškerá naše spolupráce tady končí,“ zavrčel a ještě víc stiskl Samhainovi hrdlo.
Ten se ho pokoušel odtlačit, ale zjistil, že má Belial větší sílu než si doposud myslel.
Chvíli na něj zlostně hleděl, než své sevření povolil a nechal zmizet nejen koně, ale i meč. O pár vteřin později bylo po všem. Belial povolil svůj stisk a poodstoupil.
"Nechal jsem se unést", pokrčil rameny Samhain.
Belial jen zavrčel.
„Musíme zmizet,“ dodal.
„Moment!“ ozval se za jejich zády hlas a oba překvapilo, že si až doteď nevšimli cizí přítomnosti.
Když se otočili, Belial chtěl na adresu nově příchozího pronést nějakou uštěpačnou poznámku, ale při pohledu do jeho očí se zarazil.
I Samhain raději zavřel pusu a dokonce to vypadalo, jakoby se stáhl.
Oba už se střetli s mnohými protivníky, více či méně nebezpečnými, a tak věděli, že před sebou mají někoho, kdo nebude váhat a bez mrknutí oka je zabije. A že by toho byl schopný. Pokud existoval někdo, kdo by dokázal porazit i Jezdce, byl to právě on.
„Ezrieli…“
„Chci vědět, kde je Muriel,“ řekl Ezriel.
„Mmm, řekl bych, že se vrátil zpátky,“ pokrčil rameny Samhain.
„Měl u sebe chlapce?“
„Myslíš toho vašeho Vyvoleného? Ano, měl. A nevypadalo to na to, že by u něj nebyl dobrovolně. Copak, Ezrielku, problémy v ráji?“ rýpnul si Samhain a vzápětí toho zalitoval, když se k němu Ezriel v okamžiku přiblížil a ostřím svého kopí mu rozřízl tvář.
Samhain zasyčel bolestí a couvl.
„Nechte toho! Dost!“ přerušil jejich další počínání Belial.
„Nevím, o co tu jde, Ezrieli, ale na Samhainovi si svůj vztek vybíjet nemusíš. Naopak, co kdybys s námi spojil síly? Bylo by to výhodné pro nás oba.“
„Zapomeň. Nikdy se nespojím s někým, jako jsi ty,“ zavrčel Ezriel a v příštím okamžiku byl pryč.
„Zatracený parchant,“ zasyčel Samhain, když se dotkl rány na tváři.
„To máš za to, že pořád provokuješ. No, dneska to nevyšlo úplně podle mých představ, ale takový už je život. Musím se připravit na další tah, a kromě toho rád bych odsud vypadl, než se sem seběhnou čumilové,“ řekl zuřivě Belial a aniž by čekal na odpověď, roztáhl křídla a zvedl se k nebi.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Další kapitolka, která mě stála nemálo nervů, a je trochu kratší než předchozí. Co dodat? Haru si konečně začal vzpomínat, ale bude jeho cesta za Azazelem jednoduchá?