Někde na Zemi, Murielova skrýš
Muriel několikrát zamrkal, aby se přesvědčil, že se mu to jen nezdá, a překvapeně se podíval na Liraela. Než ovšem stačil něco říct, předběhl ho Ami.
„Omlouvám se, za tak náhlý příchod, ale musel jsem přijít. Ezriel neví, kde jsem, potřeboval jsem tuhle záležitost vyřešit sám, i když vím, že se o mě bude bát, a že mu můžu věřit, ale potřebuju slyšet i váš názor. Potřebuju vědět, co se stalo, a proč jste zradili svého přítele a bratra. Mám mnoho otázek a potřebuju odpovědi, abych se rozhodl co dál.“
„Pravda může být někdy hodně bolestivá,“ zachmuřil se Muriel.
„Jsem ochotný to riziko podstoupit. Prosím, potřebuju to vědět. Ještě donedávna jsem si žil normálním životem, a pak se všechno změnilo a já nevím…nevím, co dál,“ zašeptal plačtivě Amitiel a podíval se Murielovi do očí.
„Dobrá tedy. Řeknu ti všechno, co potřebuješ vědět, ale obávám se, že to bude mít svou cenu. Jsi pro nás velmi důležitý, a to, že jsi přišel sám od sebe, může být bráno jako osud. A ty ten svůj musíš naplnit, proto tě musíme vzít domů. Čím dřív, tím líp. Nemusíš se bát, Ezrielovi všechno vysvětlím a později se k tobě připojí, ale zpátky za ním tě teď už pustit nemůžu.“
„Jste upřímný.“
„Potom, co jsem ztratil přítele a zjistil, že jsem věřil něčemu, čemu jsem neměl, jsem jisté věci přehodnotil. Tím, že ti budu lhát nebo něco zatajovat nepomůžu ani sobě ani tobě,“ odpověděl vážně Muriel.
„Nafieli, mohl bys?“
„Jistě.“
„Tohle je Nafiel. Můžeš mu věřit, je to můj velmi vzácný přítel. Ukáže ti to tady a já se k vám přidám, jen co ještě něco vyřídím, a pak si popovídáme,“ ukázal Muriel na Nafiela.
Když Nafiel s Amitielem odešli, obrátil se Muriel na Liraela.
„Když přišel sám, musíme toho využít a jednat rychle. Zkus najít toho kluka, pokud nebude zbytí, přiveď ho klidně násilím. Teď si nemůžeme dovolit jednat v rukavičkách. Vezmi si na pomoc Apollyona, mohl by se ti hodit, pokud narazíte na problémy. Gamiela pošli hledat Ezriela, nepotřebuju, aby se nám teď pletl do cesty. Sice je mi líto toho, co se stalo, ale kdyby nebyl takový paličák a vyslechl mě hned na začátku, nemuseli bychom teď řešit takové věci. Hlavně ať si Gamiel dává pozor. Vím, čeho je Ezriel schopný, když je nasraný, takže ať ho nepodceňuje.“
„Mohl by dělat potíže?“ zeptal se Lirael.
„Mohl a bude, dokud nezjistí pravdu. Jenže napřed se bude prát a pak až se ptát, zvlášť pokud zjistí, že Amitiel je u nás. Pochop, právě se mu chystáme vzít to nejcennější, to co celou dobu chrání a za co by položil život. Za takových okolností bude jen těžko poslouchat, co mu chci říct.“
„Já a Poli? Máme se připravit na problémy?“
„Určitě, proto vás posílám oba. Ten chlapec je pod ochranou démona, docela silného a ještě k tomu se na něj zaměřil Belial, takže ano, připravte. Ale rád bych kdyby se to obešlo v tichosti. Kluka přinejhorším umlčte, pokud by se moc vzpouzel, není čas jednat v rukavičkách, ale neubližujte mu.“
„Dobře.“
„Průběžně mě informuj,“ řekl ještě Muriel a vzápětí byl Lirael pryč.
Když osaměl, povzdechl si a na okamžik zavřel oči. Byl si vědom toho, že rozehrává nebezpečnou hru o čas, ale nemohl jinak. Pokud to nevyjde, věděl, že skončil, protože, i když byl silný a měl ještě pět dalších neméně silných andělů, pokud by se proti nim postavil zároveň Belial, Ezriel a i ten démon, hlídající toho kluka, neměli by žádnou šanci.
Muriel si znovu povzdechl a zavrťel hlavou. Karty byly rozdány a už nebylo cesty zpět. Vydal se za Nafielem a Amitielem připravený čelit jeho otázkám.
Nafiela s Amitielem našel v obývacím pokoji, kde Amitiel seděl nad šálkem čaje a rozhlížel se okolo sebe.
Když Muriel vstoupil, Nafiel se na něj pousmál.
„Chceš, abych odešel?“
„Určitě ne. Tohle se týká nás všech. Byl jsi u toho taky, takže chci, abys tu byl,“ zamítl Muriel a posadil se na pohovku naproti Amitielovi. Nafiel si sedl vedle něj a povzbudivě se usmál.
„Takže, co bys rád věděl?“
Amitiel se na Muriela podíval, jakoby zvažoval, jestli přece jen udělal dobře a neměl by raději odejít, ale nakonec zavrtěl hlavou, a pak oběma pověděl všechno, co se dozvěděl od Ezriela.
„Potřebuju vědět, jestli je to pravda. Potřebuju vědět, co se změnilo,“ zašeptal nakonec.
Po jeho slovech pak zavládlo tíživé ticho, když se Muriel ponořil do vlastních myšlenek. Už to bylo tak dávno. Amitielova slova mu připomněla krutou pravdu a bolest, kterou po celá léta zažíval. Jak jen mohl být tehdy tak hloupý? Ze zamyšlení ho vytrhl dotek na ruce, když Nafiel jemně sevřel jeho prsty.
„Byl jsem tehdy tak hloupý. Nechal jsem se strhnout ideou dokonalého království a zklamáním z toho, že nás Pán opustil. Tehdy to bylo tak jiné. Když nám Ezriel pověděl, že nás Pán nechává samotné, byl to obrovský šok. Stejně jako ostatní jsem to považoval za strašnou zradu a příčilo se mi pomyšlení, že by na trůn měl místo NĚHO dosednout nějaký bastard s nečistou krví. Jak by mohl na trůn dosednout syn někoho, koho jsme tak nenáviděli? Ano, tvého otce většina z nás nenáviděla, i když jsme byli bratři. Proč? Možná proto, že někteří z nás žárlili na to, že dostal tak důležitý úkol jako starat se o lidi. Možná proto, že některé z nás bolelo, že se o nás vůbec nezajímal. Ani jednou nepřišel, ani jednou nás nezavolal. Dokonce ani, když ses narodil ty. Bolelo to, hodně to bolelo a bolí to doteď. Ale teď už se na to dívám zase jinak. A proto jsme to nemohli dopustit, i když se nás Ezriel snažil všemožně přemluvit. Bohužel nás ovládal strach a beznaděj. Jak jsme se mohli klanět někomu, kdo nebyl přímým Pánovým potomkem? Báli jsme se, že nás Pán zavrhl, že děláme něco špatně, že nás už nemá rád, a všechny tyhle pocity se smísily v nenávist k tomu, který vlastně za nic nemohl. Pouze Ezriel se nenechal strhnout a stále věřil, že dělá správnou věc. Nedovedu si ani představit, jak se musel tehdy cítit, a ani kdybych ho prosil na kolenou, nedokážu odčinit to, co jsem napáchal. Co jsme napáchali,“ Muriel se na okamžik odmlčel, jakoby se vrátil zpět do minulosti.
„Svou chybu, ne, naši chybu jsem si uvědomil ve chvíli, kdy proti nám Ezriel pozvedl svou zbraň a já se zadíval do jeho očí. Bylo tam kolik bolesti, ale i odhodlání. V té chvíli jsem si uvědomil, že Ezriel jediný z nás neztratil svou víru. Že je skutečným synem našeho Otce na rozdíl od nás, co jsme se nechali zaslepit pýchou, nenávistí a zlobou. Byl jsem tak rozpolcen! Potom Ezriel zmizel. Gabriel zuřil a několik let posílal špehy a vrahy, ať Ezriela s chlapcem najdou a zabijí. Já Ezriela taky hledal, ale z jiného důvodu. Čím víc času jsem s Gabrielem trávil, tím víc jsem si uvědomoval, že jeho smysl pro spravedlnost hraničí z bezcitností a krutostí. Nakonec se dozvěděl, že i já Ezriela hledám, ale z jiného důvodu než on a konfrontoval mne. Tehdy se naše cesty rozešly. Nechtěl jsem už dál být v jeho blízkosti. Musel jsem pryč. Co se týče ostatních, Nafiel byl vždy se mnou. On byl jediný, komu jsem skutečně mohl věřit. S Michaelem se počítat nedalo, udělal všechno, co mu Gabriel řekl. Raziel si rozehrával svou vlastní hru, ale tehdy jsme ještě netušili, jak krutá bude. Strhl sebou i Uriela. Jediný, kdo se stáhl do ústraní a o kom toho moc nevíme, ani co má v plánu, je Rafael.“
„Je mi to líto… Já…“ zašeptal Amitiel.
„Nemusí. Není to tvoje vina. Jen naše,“ zavrtěl hlavou Muriel.
„Co bylo dál? Ezriel říkal, že Gabriel a Michael jsou mrtví, ale nevěří tomu. Co se stalo?“ zeptal se Amitiel.
„Je to skutečně tak. Jak už jsem řekl, Raziel rozehrál nebezpečnou hru. Uriela změnil v démona, všechny zmanipuloval a sám se na tu zkázu a smrt díval z povzdálí. Gabriel s Michaelem padli v boji proti Luciferovi, Vládci Pekla a jeho podřízeným. Ovšem nepřežil to ani on, a to díky zradě, kterou na něj uchystal jeden z jeho podřízených, Belial,“ vysvětloval Muriel.
„Takže je to pravda?“
„Ano, teď jsem v nebi u moci já a Nafiel. Proto jsme se rozhodli, že tě najdeme. Krize není zažehnána a ty, který si označen za Vyvoleného, ty, kterého Pán označil za svého nástupce, bys mohl přinést mír a zabránit chaosu, který pomalu ale jistě vzniká.“
„Ezriel ale říkal, že nejsem v bezpečí. Ten Raziel prý není mrtev a mohl by mě chtít zabít.“
„To je bohužel pravda. Ani společné síly Jedinečného a jeho bratra nedokázali Raziela porazit. Zabili jen Uriela, ale to hlavní zlo pořád ještě žije. Ale nemusíš se bát. Pokud budeš u nás, dokážeme tě líp ochránit, než tady na Zemi. Ezriel si ještě není vědom nebezpečí, což může mít hrozivé následky. Půjdou přes mrtvoly, aby se k tobě dostali a ani Ezriel, byť je sebesilnější si s někým, jako je Raziel poradit nedokáže,“ zachmuřil se Muriel.
„Co se stane, když odejdu s vámi?“
„Dosedneš na trůn a chaos se uvede v pořádek. Hlavně lidé a Země, které Gabriel a jeho stoupenci tak nenáviděli, že chtěli všechno zničit, bude v bezpečí.“
„A Ezriel?“
„Pokusím se ho jakkoliv přesvědčit o tom, že se mýlí. Nemusíš se bát. Je to Ezriel. Znám ho dobře. Nakonec ho přesvědčím a bude ti stát v Nebi po boku jako tvůj ochránce a rádce, jako to dělal u Pána. Je to jeho osud,“ usmál se povzbudivě Muriel.
„Takže teď odsud odejdeme?“
„Ne, ještě ne. Musíme sebou vzít ještě Jedinečného. Je to míšenec démona a člověka. Jedinečný svého druhu, který musí být okamžitě při narození zlikvidován, protože početí dítěte smíšeného páru je porušení Nejvyššího pravidla. Jenže on díky svému otci zůstal na živu, dokud ho před dvěma lety nenašel Lucifer a neodvedl si ho sebou do Pekla. Gabriel se ho samozřejmě snažil taky najít, leč bezvýsledně. Zpočátku jsem byl i já proti tomu, aby byl ponechán na živu, pochop, jde o princip, když se poruší pravidlo bez následku jednou, může se to pak stát pravidlem. I když se ti ta myšlenka možná příčí, představ si, že by po světě běhali poloviční lidé s démonskou nebo andělskou mocí. Ukázalo se však, že jen díky chlapci bylo zažehnáno obrovské nebezpečí ze strany Uriela a navíc celou dobu s ním i s jeho bratrem Azazelem krutě manipuloval Belial. Kvůli němu taky zemřel chlapcův lidský bratr, který se za ním vydal až do Pekla, aby ho zachránil.“
„To je strašně kruté.“
Muriel na to nic neřekl, jen pokrčil rameny a nechal Amitiela aby zatím vstřebal všechno, co mu řekl.
„Co s ním chcete dělat?“ zeptal se po chvíli.
„Chceme s ním spojit síly. Pokud to půjde. Nevíme jak moc Belial ovlivnil jeho mysl nebo ji poškodil, ale dokud ho nevyslechneme, nemá smysl mu ubližovat. Navíc by nám mohl pomoci v boji proti Razielovi.“
„Chcete tedy, abych s vámi hned odešel a stal se Vyvoleným,“ shrnul několika slovy Amitiel.
„Ano.“
„Můžu… Můžu zůstat chvíli o samotě? Potřebuju… je toho na mě strašně moc…jen chvíli,“ zašeptal Amitiel.
„Ale jistě. Budeme vedle v pokoji, kdybys něco potřeboval,“ usmál se povzbudivě Muriel a zvedl se.
Nafiel ho v tichosti následoval.
Když se ocitli ve vedlejším pokoji, Muriel se opřel zády o zeď a svezl se na zem.
„Murieli neměl-och!“ vyhekl Nafiel, když se snažil Muriela ukonejšit, ale ten ho chytnul za ruku a stáhl ho k sobě na zem do klína, kde si ho přivinul do náruče.
Nafiel mlčel a jen se k Murielovi tiskl. Věděl, jak moc ho to bolí. To, že v minulosti udělal největší chybu svého života, kterou už nikdy nemůže napravit.
„Odpustí mi někdy,“ zachraptěl do ticha Muriel.
Nafiel se přetočil, aby mu mohl vidět do tváře, kterou vzal do dlaní.
„Určitě ano,“ zašeptal a políbil ho na čelo.
Muriel si povzdechl. Bylo to tak příjemné, že by klidně dokázal zapomenout na všechny starosti a problémy a jen se nechal Nafielem konejšit.
„Kdybych tě neměl, nevím, co bych dělal.“
„Poradil by sis i sám,“ zasmál se Nafiel.
„Ne, to si nemyslím,“ odpověděl zcela vážně Muriel a chytl jeho ruce do svých.
Pak si ho přitáhl blíž a zlehka otřel své rty o ty jeho.
Nafiel překvapeně zamrkal a kousek se odtáhl.
„Promiň, nechtěl jsem…“ zabručel Muriel, vědom si toho, že překročil hranice.
„Asi půjdu zkontrolovat našeho Vyvoleného,“ řekl rozpačitě Nafiel a zvedl se.
Chtěl nejen přerušit tuhle trapnou chvilku, ale utřídit si i myšlenky. Ten letmý polibek, i když se to polibkem ani nazvat nedalo, v něm rozpoutal doslova bouři.
Muriel sledoval, jak odchází, a hned jak za ním zaklaply dveře, plácl se dlaní do čela.
„Idiote!“ zasyčel.
Měl vztek sám na sebe. Nechápal, proč tak snadno podléhá pokušení. Proč teď a tady, když byli přáteli už tak dlouho a příležitostí a lepších situací bylo mnohem více. Mělo to snad něco společného s tím, že si oba uvědomovali, že tohle nemusí přežít? Bylo to snad tím, že riskovali vše, a tak snadno dokázali podlehnout pokušení?
Naštěstí se Nafiel ovládal víc než Muriel. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby jen maličko povolil a podlehl, tak by…
Muriel tu myšlenku okamžitě zahnal.
Ne! Jsou přátelé tak dlouho! Nedovolí, aby jejich vztah skončil jako ten Gabriela s Michaelem. Viděl až moc utrpení. Viděl, jak se z přátel stali milenci, a jak to změnilo jejich chování a přístup k sobě navzájem. A to nechtěl dopustit. Nemohl to dopustit.
Počkal, až se trochu uklidní, a pak vstal, a vydal se za Nafielem a Amitielem do obýváku.
Když vešel, zjistil, že Amitiel stále sedí na svém místě a Nafiel stojí u baru a chystá kávu. Přešel až k němu a zlehka se dotkl jeho ramene.
„Promiň,“ zašeptal a povzbudivě se usmál.
„To nic. Je toho na tebe hodně. Víš, že bych se na tebe nezlobil, i kdybys udělal cokoliv. Na to tě mám příliš rád,“ odpověděl stejně tiše Nafiel.
„Vím to. Díky. Jsem rád, že tě mám,“ odpověděl Muriel a pousmál se.
Ale do smíchu mu moc nebylo. Právě proto, že věděl, že by pro něj Nafiel udělal cokoliv a odpustil mu cokoliv, se bránil tomu, aby se z nich stali milenci.
Pak se obrátil k Amitielovi a přešel až k němu.
„Nechci na tebe tlačit. Za normálních okolností bych ti dal více času, ale ten my teď bohužel nemáme. Takže potřebuju vědět, jak ses rozhodl. Půjdeš s námi a necháš tu Ezriela nebo zůstaneš raději na Zemi?“
„Rozhodl jsem se…“
Někde na Zemi, Ezrielova skrýš
Ezriela přemohl vztek. Potom, co se zhroutil, když zjistil, že je Ami pryč, se pokusil přijít na to, co se vlastně stalo. A když nad tím přemýšlel dlouho, zjistil, že Ami by nikdy sám od sebe neodešel. A to v něm zažehlo plamínek vzteku, který se rozhoříval víc, podnícen jeho myšlenkami, až se změnil v zuřivou bouři. Už si byl jistý. Ami neodešel sám. Tohle byl Murielův plán. Celé to vymyslel, aby ho od něj odlákal a mohl mu tak navykládat ty jeho nesmysly. Sice nevěděl jak, ale Muriel byl mazaný parchant a zrádce k tomu, takže se mohl nějak dostat k Amimu a zmanipulovat ho. Ezriel s ním přece jen celou dobu nebyl, a i když kolem srubu byla vztyčená silná bariéra, myšlenky nebo psychické ovládání odrazit nemohla.
Potom, čím si spolu prošli, potom, čím si prošel on! Nedovolí, aby mu to Muriel zničil. Nikdy. A tentokrát nebude tak slabý. Tentokrát nebude brát ohledy na bratrství ani na lásku. Pokud bude muset, zničí je všechny. Do jednoho. Jen, aby zachránil toho, kterého miluje. Musí ho chránit. Dal mu svůj slib, který nehodlal porušit. Kvůli nikomu.
Muriel ho nikdy neměl podceňovat. Neměl si s ním zahrávat. Ezriel nebyl jako ostatní. Byl Pánovým ochráncem a rádcem a byl považován za nejsilnějšího anděla. Anděla, který se teď vydal na krvavou cestu pomsty. Teď už nebylo cesty zpět. Už ostatní nemohl déle nazývat bratry.
Proto, když vyšel ze srubu, aby se vydal hledat Muriela a Amitiela, už to nebyl ten samý Ezriel, který do srubu před několika dny vcházel. V očích mu planul spravedlivý hněv a jeho výraz ztvrdl.
Nevěděl, kde začít hledat, naštěstí mu osud zjevně přál, aspoň si to myslel, když se mu do cesty, po vylétnutí z lesa, připletl pod nohy anděl, který patřil k Murielově skupině.
Nevěděl, jak se jmenuje, nikdy před tím ho neviděl, ale bylo mu to srdečně jedno. To, že byl tady, ještě víc podnítilo jeho přesvědčení, že v Amitielově útěku má prsty Muriel a hodlal z něho dostat veškeré informace.
Když ho Gamiel spatřil, s úlevou se vydal k němu. Byl rád, že ho nemusí nikde hledat. Bylo to docela únavné. Stopu ztratil už dávno, měl jen přibližný odhad, že by se mohl ukrývat někde v rozmezí 10 kilometrů, což byl ale hodně velký prostor, takže by to nějakou dobu zabralo. Nehledě na to, jak mu Lirael řekl, určitě Ezriel použil nějakou bariéru, takže jeho hledání by mohlo trvat i několik dnů a tolik času neměli.
„Ach, hledal jsem tě. Mám pro tebe od Muriela zprávu-“ začal Gamiel, když přiletěl blíž, ovšem vzápětí šokovaně vytřeštil oči a nechápavě se podíval na svou ruku, ze které zůstal jen pahýl.
„Velmi rád si jeho zprávu poslechnu. Taky pro něj jednu mám,“ zasyčel Ezriel a znovu máchl kopím, pomocí kterého před vteřinou usekl až po loket Gamielovi ruku a bodl ho do stehna.
Zároveň zatlačil, takže Gamiel, ač se snažil držet ve vzduchu a možná i uletět, nevydržel bolest a o několik vteřin později tvrdě dopadl na záda na zem. Slyšel praskání svých vlastních kostí i něčí příšerný řev, než mu došlo, že to křičí on, potom, co mu Ezriel nasekl napřed levé, pak pravé křídlo, aby hned neumřel, ale trpěl co největší bolestí.
„Chci vědět, kde je Muriel a ostatní,“
„Proč?“ zachrčel Gamiel.
„Proč? Ptáš se proč?! Protože jste mi vzali to nejcennější a já už mám toho všeho po krk. Vždycky jsem dělal, co se mi řeklo. Nikdy jsem si nestěžoval. Nikdy jsem proti nikomu nevztáhl ruku. Vždy jsem se vše snažil řešit s klidem a vyhýbal se problémům. Ale tomu je konec. Už mě nebaví dělat ze sebe idiota a dívat se, jak všechno, co náš Pán stvořil, jde do hajzlu, kvůli pár usmrkancům, co si honí péra, protože si myslí, že jsou nepřemožitelní!“ zasyčel vztekle Ezriel a jeho tvář se zkřivila nenávistí.
„Já nechápu…“ zašeptal Gamiel.
„To je mi jedno. Řekni, kde je Muriel a ušetřím tě bolesti.“
„Muriel mě poslal…abych tě přivedl…chce se usmířit…“ vyrážel ze sebe Gamiel a vzápětí zakřičel bolestí, když mu Ezriel kopím propíchl i druhé stehno.
„Usmířit!“ zařval Ezriel a přestal se ovládat.
Bodl.
A znovu.
A znovu.
Bodal tak dlouho, dokud nezjistil, že už nemá do čeho, protože z těla pod ním zůstala jen neidentifikovatelná kaše masa, vnitřností a peří.
Chvilku jen stál nad tím, co kdysi bývalo tělem a prudce oddechoval. Snažil se zjistit, jaký pocit to v něm vyvolá, ale lítost se nedostavila. Naopak. Pocit moci a triumfu zachvátil jeho tělo, roztřásl a smyslně olízl slabiny. Teď už si byl jistý tím, co musí udělat. Teď si byl jistý svým osudem a údělem.
O několik kilometrů dál Muriela přepadl tísnivý pocit. Jeho srdce sevřela ledová ruka a připravila ho o dech.
Nevěděl, co se stalo, ale tušil, že musí spěchat, protože se blíží něco nebezpečného a hrozivého.
Někde na Zemi u Harua doma
Haru se neklidně ze spánku zavrtěl. Ani nevěděl proč, ale podvědomě měl pocit, že není sám. Když se ovšem probudil, vedle něj ležel Rekka, klidně oddechoval, rukou ho objímal kolem pasu a jeho dech mu zahříval holé rameno. Harua pohled na spícího Rekku uklidnil, a tak si znovu lehl, přitiskl se víc k němu a zavřel oči.
Haru se snažil usnout, ale neklidný pocit nepřecházel, ať se snažil sebevíc. Jeho vrtění nakonec probudilo i Rekku.
„Co se děje?“ zeptal se ospale a napůl oka se na Harua zadíval.
„Nevím. Promiň. Jsem jen nějaký neklidný. Mám pocit, že je něco jinak,“ zašeptal Haru.
„To nic. Nikdo tu není. Asi se ti jen něco zlého-“ snažil se Rekka uklidnit Harua, ale pak se zarazil a prudce se na posteli posadil.
Taky to pocítil. Byť jen na vteřinku a mizivě, ale tahle přítomnost se nedala s žádnou jinou zaměnit!
„Co se děje?“ zeptal se Haru a v očích se mu usadil strach.
„To nic. Neboj se. Asi jsem jen něco zaslechl. Možná zloděje. Půjdu se podívat a ty zůstaň tady, ano?“ řekl konejšivě Rekka, a aby Harua ještě více uklidnil, naklonil se k němu a vášnivě ho políbil.
Haru, který teď byl rudý až za ušima jen přikývl, a když Rekka vyšel z pokoje, zhroutil se do peřin. Na chvilku byl šťastný. Bylo mu s Rekkou strašně příjemně. Vlastně ani už nevěděl, kdo z nich to začal, ale najednou před dvěma dny, aniž by si cokoliv řekli, spolu leželi v posteli, líbali se a mazlili. Byly to nejkrásnější dny, jaké Haru prožil. A doufal, že to tak bude napořád.
Vyhrabal se z pod peřiny a rozhodl se, že vykoukne ze dveří, jestli něco neuslyší.
Všude byla ovšem tma a ticho. Po Rekkovi ani stopy a zarazilo ho, že se ani nikde nesvítilo. Chvíli přešlapoval na místě, nevěděl, co dělat dál. Rekka mu sice řekl, ať zůstane v pokoji, ale co když se mu něco stalo a potřebuje pomoc?
Navíc ten tíživý pocit pořád nezmizel, ale rostl víc a víc.
Haru se poslepu vydal bytem. Chtěl sejít do přízemí a porozhlédnout se tam. Několikrát zavolal Rekkovo jméno, ale odpovědí mu bylo jen ticho.
Když prošel kuchyň, jídelnu i obývák, dostal nefalšovaný strach. Kam Rekka zmizel?
Rozhodl se, že se porozhlédne ještě venku. K jeho domku přiléhala velká zahrada, kde bylo hodně míst k ukrytí živého či zraněného člověka.
Jakmile vyšel ven, opět několikrát Rekku zavolal, ale opět mu bylo odpovědí pouze ticho. Se srdcem až v krku se vydal po cestičce k zadní straně domu.
Nebyl ale dost opatrný.
Jakmile chtěl zajít za roh, něčí ruka mu zakryla ústa, druhá se ovinula kolem jeho pasu a přitiskla ho k sobě na pevnou hruď.
„Buď zticha. Nechci ti ublížit,“ zašeptal mu neznámý hlas do ucha.
Haru se po počátečním šoku začal vzpouzet, ovšem s protivníkem to ani nehnulo, jen víc stiskl jeho pas, aby dal najevo svou sílu.
„Uklidni se zatraceně. Na tohle není čas. Ten tvůj démon, co tě chrání je v pořádku. Jen se musí postarat o někoho jiného. Nepřátel je ovšem víc než si myslel a sám tě ochránit nedokáže. Teď už ne, když se dali věci do pohybu a objevili se oni.“
Haru byl zmaten slovy cizince a dal to i najevo tím, že zavrtěl hlavou.
„Jo, já zapomněl. Nic si nepamatuješ. No, v tom případě mi promiň, ale vážně nemám čas se s tebou handrkovat,“ zabručel neznámý a Harua pustil.
Ten se nadechl a chtěl se otočit, aby čelil útočníkovi, ovšem najednou se mu zatmělo před očima a on zjistil, že padá a víčka mu těžknou. Před pádem na zem ho zachránil cizinec, ale to už Haru nevnímal, protože byl v bezvědomí.
Neznámý chtěl Harua vzít a okamžitě odnést, když pocítil náznak temné magie. Harua proto schoval za jeden hustý keřík a vydal se obezřetně na místo, odkud síla přicházela. Nebylo to daleko od Haruova domu, vlastně to byl hned sousední dům, u kterého se krčila postava a něco kreslila na zem.
Až po chvilce cizinec poznal, co to bylo. Komunikační portál.
„Můj pane, právě jdeme pro toho kluka. Lirael se střetl s Rekkou, ale jejich souboj nebude dlouho trvat, takže mám jen pár minut. Muriel má u sebe Vyvoleného a chce získat i Jedinečného. Také se sem blíží Belial a jeden z Jezdců Apokalypsy.“
Neznámý se zamračil. Tohle bylo horší, než si myslel. Než si jeho pán myslel.
Klečící postava chvilku naslouchala.
„Ne, pane. Nikdo o ničem neví.“
Zase chvilku poslouchal.
„Ano, pane, jak si přeješ.“ S těmito slovy postava přerušila kruh a zničila všechny stopy.
Pak vstala a chtěla odejít, ale zarazila se a otočila směrem k neznámému, který si tak postavu mohl konečně prohlédnout. On sám pak vystoupil ze stínů.
„Rád tě opět vidím. A rád vidím, že ses ani trochu nezměnil. Jak to říkají lidé? Kam vítr tam pláž? Vždycky jsi byl jen s těmi nejsilnějšími a zradil bys klidně i vlastní mámu, kdybys nějakou měl, jen pro pocit z vítězství. Takže kdo je to tentokrát, komu podkuřuješ? Nech mě hádat. Raziel. Ten zatracený zmetek, který ne a ne chcípnout. Zajímalo by mě, co ti dal a slíbil, že ses mu rozhodl vlézt do prdele a všechny zradit,“ zavrčel cizinec a zadíval se na Apollyona.
„Aimone, taky tě rád vidím. Zajímalo by mě, proč Sitrael posílá svého psa strkat nos do věcí, po kterých mu nic není.“
„To není tvoje starost. Ty by ses měl raději bát o svůj krk.“
„Opravdu? A kdo si myslíš, že se to dozví? Nemáš na to, abys mě, porazil. Utečeš a řekneš o tom Murielovi? Myslíš, že víc uvěří démonovi než andělovi, který mu stál doteď po boku?“ vysmíval se Apollyon Aimonovi.
Ten věděl, že má pravdu. Sice byl velice dobrý bojovník, ale Apollyon se považoval za jednoho z nejlepších, možná dokonce lepšího než samotný Michael.
Než však mohl kdokoliv z nich cokoliv udělat, z místa, kde stál Haruův dům se ozvala ohlušující rána a temné noční nebe ozářily plameny.
Oba na okamžik pocítili strašlivou sílu a věděli, s kým mají tu čest.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Máme tu další kapitolu, kde se nám to začíná zamotávat, komplikovat a pořádně rozjíždět. V příští kapitole se dozvíme, kdo je nově příchozí a jak se tam dostal, co se stane s Haruem, a jak na to zareagují ostatní. Každopádně bych měla ještě uvést na pravou míru jednu věc. Poroznější z vás v téhle kapitole možná zaregistrovali, že Muriel dal rozkazy pouze Liraelovi, Gamitielovi a Apollyonovi. Jenže v první kapitole (a v druhé) je zmíněn ještě Nafielův podřízený. Tady jsem bohužel maličko přestřelila, nějak jsem s ním dál v budoucnu nepočítala, takže jsem ho úplně vynechala, tudíž je to neexistující postava a omlouvám se za zmatečné informace.
Jo a taky bych měla upozornit, vzhledem k některým rozhořčeným komentářům k předchozím řadám ohledně úmrtí některých postav, nečekejte, že tahle řada a ty další následující budou končit happy endem =))). Ač se to nemusí všem vám líbit, nepíšu pohádku na dobrou noc a ve válce vždycky někdo umřít musí =((((. To jenom, abyste byli připravení, že stát se může vše a nic není takové, jak se na první pohled zdá =))).