V Pekle, dočasný Asmoedův a Kazuův úkryt
Když se ještě před svítáním Asmodeus probudil, zjistil, že leží na zádech a něco ho tlačí na rameno. Cítil taky příjemné teplo, a když otočil hlavu, zjistil příčinu.
Netušil, jak se to mohlo stát, ale Kazu se k němu z boku tiskl a hlavu měl položenou na jeho rameni. On sám ho pak jednou rukou objímal kolem pasu.
Povzdechl si a zavřel oči.
Za tohle Azazela zabiju. Toho kluka nám všem byl čert dlužen a ještě musí mít bratra...
V první chvíli chtěl Kazua odhodit stranou a vstát, ale když se zadíval do jeho klidné tváře a poslouchal, jak klidně oddechuje, rozhodl se nechat to být.
Znovu zavřel oči, aby si ještě aspoň chvilku vychutnal pocit klidu, ale Kazuova přítomnost mu to moc nedovolovala. Nakonec ho přece jen velmi opatrně odsunul stranou, oblékl se a tiše vyšel z pokoje.
Jak tušil, Rekka už byl dávno vzhůru a připravoval nějaké jídlo.
„My to sice moc nepotřebujeme, ale on je člověk. Bez jídla dlouho nevydrží," pokrčil rameny Rekka, když viděl Asmodeův tázavý pohled.
„Líbí se ti," zabručel Asmodeus.
„Jak se to vezme. Je to člověk, měl bych ho nenávidět, ale možná právě proto, že nehledě na to, čím je, si skutečně prošel peklem a pořád to nevzdává, i když mi je jasné, že to s ním nemáš asi jednoduché. Vždycky jsem obdivoval tu lidskou houževnatost a touhu se nevzdávat za žádných okolností. Když už si myslím, že o nich vím všechno, znovu mě něčím překvapí," odpověděl Rekka a na rozškvařenou slaninu vyklepnul tři vejce.
"Neměl by sis na něj moc zvykat, ani si ho připouštět k tělu. Stejně tu už dlouho nepobude. Rychle ho dáme dohromady s Haruem, a pak je oba vykopneme. Samozřejmě už bez jeho moci," zavrčel Asmodeus rozladěný tím, jak Rekka o Kazuovi mluvil.
„Takže tohle je tvůj plán? No, něco podobného jsem čekal. Každopádně bát se nemusíš. Do zelí ti nepolezu," ušklíbl se Rekka, zasypal vajíčka sýrem a pak je vyklopil na talíř.
„Co tím jako chceš říct?!" prskl Asmodeus a přiblížil se na krok k Rekkovi.
Ten mu chvilku oplácel upřený pohled, než si povzdechl a otočil se.
„To je jedno. Nech to být. Jen... Prostě si myslím, že bys měl být sám k sobě upřímný. Ušetřilo by to spoustu nedorozumění a hádek."
„Běž si ho probudit. Nerad bych aby má práce vyšla vniveč," dodal Rekka o chvilku později, když k vajíčkům přidal na talíř dva krajíce čerstvého chleba.
„Nejdu. Jdi pro něho sám. Já mám nějakou práci. Večer na mě nečekejte, nevím, kdy se vrátím," řekl trucovitě Asmodeus, a pak vyšel z pokoje.
Rekka jen protočil oči a zavrtěl hlavou.
Doufal jen, že Asmodeus ví, co dělá.
Peklo, o pár dní později
I když se snažili všemožně utajit svou přítomnost a skrýt se, jemu se stejně podařilo najít jejich dočasný úkryt. Přece jen byl jeden z nejlepších, a když zachytil stopu, neměla kořist šanci.
Musel být ale více než opatrný, protože Asmodeus nebyl žádný podřadný démon, kterého by bylo snadné rychle vyřídit a navíc, jak věděl, měl u sebe ještě jednoho, o kterém už několikrát slyšel.
Věděl proto, že na přímý střet je ještě moc brzo, potřeboval nějaký důkaz, něco s čím by on mohl být spokojený. Celé tři dny sledoval hospodu, ve které se schovávali, a čtvrtý den se mu konečně naskytla příležitost, když viděl, že démon s tím člověkem vychází ven. Mohl je oba hned zabít, ale vyvolalo by to moc rozruchu nehledě na to, že chtěl dostat toho člověka od démona pryč, protože on představoval největší překážku v jeho plánu.
Počkal ještě několik minut, a pak se zadním vchodem dostal dovnitř. Cítil magii, která byla všude kolem a zabraňovala někomu vstoupit dál, ale on byl připravený i na tohle. Netrvalo proto dlouho a vešel do jednoho ze dvou pokojů a spokojeně mlaskl.
V pokoji si přitáhl plášť těsněji k tělu, i když záclony na oknech propouštěly tak málo světla, ale to byla jeho existence. Tajná a osamělá.
Za celý jeho dosavadní život ho chytli jen jednou a to jen díky náhodě, ale i tak to pro něj znamenalo velké selhání. V ten moment chtěl skutečně zemřít, protože nechtěl dál žít s tou ostudou. Jenže bohužel pro něj, zasáhly vyšší síly a jeho život byl ušetřen.
I když...
Do teď byl volný. V podstatě si dělal, co chtěl, nikdo ho neznal, nikomu se nezpovídal.
Jenže teď to bylo jiné.
Nevěděl, jestli má být rád nebo se zlobit, každopádně ať už to bylo, jak chtělo, měl úkol, který hodlal dokončit, i kdyby měl stanout samotnému Luciferovi.
Zaposlouchal se do ticha pokoje a do tlumených zvuků, které slyšel zvenku.
Nathaniel se tiše a metodicky procházel po pokoji, pátraje po nějakých náznacích Asmodeova nynějšího jednání, jež by mu nějak jeho poslání usnadnily. Všechno bylo pečlivě uklizené a praskot magie slyšel pokaždé, když se pohnul. Domyslel si, že už o něm zřejmě ví, ale nebylo to nic platné.
Při pomyšlení, že jeho oběť ví, co ji čeká, se zlomyslně ušklíbl, štvanice bude o to zajímavější.
Prohledal celý pokoj, neponechal nic náhodě, přesto mu trvalo poměrně dlouho, než našel důkaz, který byl velmi pečlivě schovaný pod okenním rámem chráněný magickou formulí.
Věděl, že porušením pečetě na sebe upoutá pozornost, ale doufal, že se stačí vypařit dřív, než sem Asmodeus dorazí. Opatrně vyndal pergamen a sevřel jej v pěsti se zlým úsměvem.
„Vždycky mě potěší, když je zrádce sám zrazen. V tomto případě zrazen vlastní hloupostí. Což je ještě větší potěšení," zasmál se do ticha.
Vzápětí zvážněl a zamračil se.
Schoval se za závěs a splynul se stěnou.
„Neměl bys začínat válku, kterou nemůžeš vyhrát," uslyšel Nathaniel Asmodeův hlas, který se vzápětí zhmotnil uprostřed pokoje.
Oba dva, přestože na sebe ještě neviděli, zůstali bez hnutí stát, přemýšlejíc jaký krok ten druhý udělá. Asmodeus by za normálních okolností neváhal, ale věděl, že ten anděl je nebezpečný a navíc ho chtěl živého kvůli informacím.
Pak šlo všechno ráz naráz.
Asmodeus kromě Rekky nikdy neviděl nikoho se tak rychle pohnout. Kromě toho ho překvapila i zlověstná přesnost výpadu proti němu.
Ostré dýce se vyhnul jen díky mnoholetým zkušenostem.
Teprve teď si ho mohl Asmodeus, aspoň jak mu to možnosti dovolovaly, prohlédnout.
Byl to menší muž, štíhlý, vysoký jako on, a každý sval jeho postavy byl vypracovaný do vybroušené preciznosti. Vyzařoval sílu a neotřesitelnou sebedůvěru. Asmodeus cítil chladnou auru nadřazenosti muže, který viděl tisíc bojů a nikdy nebyl poražen.
Asmodeus z něj nespouštěl oči. Trochu zženštilý obličej, vysoké lícní kosti a silné čelisti zdůrazňoval hladký účes uhlově černých vlasů. Stín vousů na pokožce vypadal, jakoby jej nemohlo odstranit žádné holení. Byl upravený, vše na něm mluvilo o přísné kázni. Asmodeus by dokonce soudil, že je hezký, nebýt jeho očí.
V té šedi nebyla ani jiskřička. Neživotné, bez známky soucitu nebo lidskosti označovaly útočníka jako nástroj smrti a nic víc.
„Konečně se setkáváme,“ zašeptal a zasmál se.
„Abych pravdu řekl, máš můj obdiv. Nečekal jsem, že nás najdeš tak rychle. Ale nemysli si, že se odsud dostaneš. Máš něco mého a já to chci zpět. Navíc ohrožuješ mé plány, což jak sám musíš uznat, taky není zrovna nejlepší nápad,“ řekl Asmodeus.
„Pfff, jako bys měl šanci mě zastavit.“
Jeho slova byla klidná, otevřeně přímá.
Pak se Asmodeus pohnul.
V ruce se mu zhmotnil ohnivý meč a zaútočil na anděla.
Nathaniel začínal pomalu, našel rytmus a nechal budovat svou rychlost úspornou plynulostí pohybů. Chvílemi se zdálo, že sotva stačí odrážet, nebo uhýbat divokým Asmodeovým výpadům.
Jenže Asmodeus cítil, že tohle stačit nebude. Jeho protivník byl neuvěřitelně silný a precizně vycvičený. Jeho ruce byly v dokonalé souhře, přesně určovaly pozici dýky a meče, kterými se proti němu bránil. Synchronické posuny nohou ho v každém zlomku vteřiny udržovaly v dokonalé rovnováze. Uhýbání, odrážení a výpady byly jeho tancem.
Jeho tancem smrti.
Asmodeus znal metody nejlepších bojovníků z celého Pekla a neuniklo mu přirovnání s Rekkou, jejich kontrola a půvab pohybů si byly podobné, každá část těla pracovala v plynulé harmonii.
A přece jejich odlišnost bila do očí, i když jen ti zkušenější si toho mohli všimnout. Vlastně byl rozdíl jen v auře, která je obklopovala.
Rekka byl v bitvě nástrojem krásy, jeho ladné pohyby a dokonalost bylo potěšení sledovat.
Nathaniel byl však pouze děsivým studeným vrahem, bezohledně ničícím překážky, co se mu postavily do cesty.
Asmodeus zpomalil tempo, aby viděl jeho reakci a nemusel dlouho čekat. Nathaniel zrychlil. Jeho čepele byli jak rozmazané křivky, každý výpad následovaly dva další, až Asmodeus sotva stíhal výpady odrážet.
Jeho pohyby byly lehké, energie nevyčerpatelná.
Najednou udělal něco, co Asmodeus nečekal.
Změnil strategii a vrhl se proti němu rychlostí blesku, bez toho aniž by hleděl na zranění, které mu mohl Asmodeus uštědřit, protože se zcela odkryl.
Ale přesně tohle Nathaniel chtěl.
Zmást svého protivníka.
Asmodeus ucítil prudkou bolest v rameni a meč mu vypadl z ochromené ruky.
Zblízka se zadíval do ocelově šedých chladných očí a přes tvář protivníka se mihl vítězoslavný škleb.
Asmodeus se mu prudce vyškubl a odskočil pár kroků dozadu. Nathaniel učinil další výpad, ale čepel se náhle zastavila, Nathaniel naklonil hlavu, zúžil oči, svaly pozorně napjaté.
O vteřinu dříve, než do pokoje vtrhl Rekka s Kazuem v patách, otevřel okno a vyskočil ven.
„Asmodee!“ vykřikl Kazu a vrhl se k němu.
Zraněné rameno hodně krvácelo a kapky krve pomalu skapávaly na dřevěnou podlahu, kde se začala tvořit menší kaluž.
„Jdi po něm. Nesmí odejít s tím, co má v ruce!“ vyštěkl Asmodeus na Rekku.
Když s Kazuem osaměli, sundal si košili, aby prozkoumal ránu.
Kazu k němu opět přistoupil, aby mu pomohl, ale Asmodeus se mu ze zavrčením vyškubl a odstrčil ho stranou.
„Nepotřebuju tvou pomoc. Na tohle neumřu,“ zavrčel a přešel ke stolku, kde stála velká mísa s vodou.
Kazu se chvilku díval na jeho záda a na to, jak se snaží ránu si omýt a sevřel ruce v pěst.
Už měl toho všeho dost.
Rychle přistoupil k Asmodeovi a vyškubl mu kousek látky, kterým si otíral ránu, z ruky.
Pak ho donutil si sednout na kraj postele.
Asmodeus překvapeně zamrkal, ale pak se mu tvář stáhla hněvem a prudce vyskočil.
Zdravou rukou sevřel Kazua pod krkem a natiskl ho na zeď mezi stolek a postel.
„Co si sakra myslíš, že jako děláš?!“ zavrčel mu do obličeje.
„Pomáhám ti, co asi jiného myslíš?! Mohl by ses laskavě přestat chovat jako princeznička a nechat mě, abych ti pomohl?!“ odpověděl mu stejným způsobem Kazu a byl rád, že se mu nechvěje hlas.
Asmodeus byl na moment překvapen Kazuovou změnou a jeho rozhodností.
„Nepotřebuju tvou pomoc,“ zopakoval znovu výhružně Asmodeus.
„A já ti říkám, že mě to nezajímá a prostě ti pomůžu,“ stál si za svým Kazu.
Chvilku se měřili kosými pohledy, než Asmodeus ustoupil, pustil Kazua a sedl si zpátky na postel. Kazu si to vyložil jako souhlas a opatrně začal Asmodeovi ránu ošetřovat.
Asmodeus se po chvilce uvolnil.
Kazuovy doteky byly tak příjemné.
„Hotovo,“ řekl po několika minutách ticha Kazu, když skončil a stoupl si k míse, aby si umyl ruce.
Vzápětí nadskočil leknutím, když ho Asmodeus zezadu objal a přitiskl se na něj.
Kazu otočil hlavu, aby mu pohlédl do očí.
„Co to...“ začal, ale umlčel ho Asmodeus, který mu položil prst na rty.
„Prostě to neřeš. Aspoň pro jednou,“ zašeptal.
Pak ho chytil za vlasy, jemně zatahal, aby měl, snadnější přístup a lehce se mu svými rty otřel o ty jeho.
Kazu vzdechl, jednou rukou chytil Asmodea za stehno a tu druhou mu položil na tvář.
„Asmodee...“ zašeptal mu do rtů.
„Tiše...“ přerušil ho znovu Asmodeus, pak ho otočil čelem k sobě a přitiskl znovu na zeď, tentokrát ale z úplně jiného důvodu.
„Já nemůžu...“ zasténal Kazu, když mu Asmodeus rozepnul košili a přejel svými prsty po jeho obnažené hrudi.
„Nikdo o tom nebude vědět,“ zašeptal mu Asmodeus svůdně do ucha, do kterého následně kousl.
Kazu vzrušeně vydechl a zaryl mu prsty do ramen.
Pravda byla, že ho Asmodeus už dávno vzrušoval, a i když miloval Harua a nedokázal si představit život s nikým jiným, tohle bylo velmi silné lákadlo.
Proto se přestal bránit, hodil všechno za hlavu a nechal to na osudu.
Snad mu tohle Haru někdy odpustí, pokud bude mít sílu mu o tom někdy říct.
Touha byla prostě silnější a úplně mu zastřela rozum.
Asmodeus, který pocítil, že se Kazu uvolnil a přestal bránit, se mu přitiskl na rty ve vášnivém polibku, který prohloubil, když mu Kazu dovolil proplést svůj jazyk s tím jeho.
Všechno bylo tak rychlé a spontánní, že ani nepostřehl, kdy z něho Asmodeus sundal kalhoty.
Oba byli nazí, jejich těla se o sebe třela a vzrušení bylo doslova hmatatelné.
„Asmodee...“ zasténal Kazu, když ucítil, jak se Asmodeus snaží prsty roztáhnout jeho dírku.
„Jen klid... Neublížím ti...“ zašeptal vzrušeně Asmodeus.
Věděl, že si ho musí připravit, ale vzrušení bylo příliš silné.
Proto po chvilce prsty vytáhl, chytl Kazua za zadek a nazdvihl si ho do klína.
Kazu mu obmotal nohy kolem pasu a pohnul pánví tak, aby se svým zadkem otřel o Asmodeovu erekci. Ten zaúpěl, znovu se přitiskl na Kazuovi rty, a pak i přes bodavou bolest v rameni, ho chytl jednou rukou kolem pasu, tou druhou uchopil svůj penis a zatlačil s ním proti Kazuově dírce.
Pak do něj prudce zajel.
Kazu zalapal po dechu a hlasitě zasténal.
„Asmodee...“
„Zatraceně Kazu...“ zasténal stejně Asmodeus.
Dal Kazuovi chvilku na to, aby si zvykl na jeho velikost, a pak začal přirážet.
Napřed pomalu, ale čím víc ho touha a chtíč ovládaly, tím rychlejší bylo i jeho dobývání Kazuova těla.
Po několika přírazech Kazu pocítil, že nebude dlouho trvat a vyvrcholí, čehož si všiml i Asmodeus, takže zrychlil tempo. I on se potřeboval rychle uvolnit, nebo si myslel, že se zblázní.
Po posledním vášnivém polibku se Kazu křečovitě vypjal, víc svými stehny sevřel Asmodeův pas a o chvilku později už svým semenem pokropil jeho i své břicho.
Asmodeovi stačilo ještě párkrát přirazit a se zasténáním vyvrcholil i on.
Poté se i s Kazuem v náručí zhroutil na podlahu a oba vydýchávali právě prožitý zážitek.
„Nemysli si, že tímhle se mezi námi něco mění,“ zachraptěl Asmodeus, když se uklidnil a pohlédl Kazuovi do očí.
„To by mě ani nikdy nenapadlo. To se asi dřív stane nějaký zázrak,“ pousmál se Kazu.
„Ale chci, abys věděl, že toho nelituju. I když vím, že tohle bylo ojedinělé a nikdy mezi námi nic víc nebude,“ řekl Asmodeus a sedl si pohodlněji, aby mohl Kazua pořádně obejmout.
„Hej, kam jsi schoval toho otravného a protivného Asmodea, kterého znám?“ zeptal se Kazu.
„Neprovokuj. Prostě...“ prskl Asmodeus, ale pak se zarazil.
„Prostě co?“ zeptal se Kazu a natočil se tak, aby viděl Asmodeovi do očí.
„Prostě jen nechci skončit jako Azazel. Jak už jsem ti řekl. A nebudu se o tom dál bavit,“ zamračil se Asmodeus, protože směr konverzace se mu vůbec nelíbil.
„Omlouvám se. Mám tě rád, vážně já... I přesto všechno, i přesto, jak mě pořád odmítáš a jsi ke mě hrubý tě mám rád, ale...“
„Ale miluješ svého bratra,“ dokončil za něj Asmodeus.
„Je to... Je to prostě moc složité. Ostatně za normálních okolností by se tohle nikdy nestalo, ale taky toho nelituju,“ usmál se Kazu, a pak Asmodea lehce políbil.
„Musíme vstát. Za chvilku by mohl dorazit Rekka,“ zabručel Asmodeus po další chvilce, během které si vyměňovali jemné polibky a letmé doteky.
Kazu jen přikývl a nechal se Asmodeem vytáhnout na nohy.
Někde v Pekle, během doby, kdy si Asmodeus a Kazu „povídali“
Rekkovi nedělalo moc velké problémy anděla sledovat. Cítil jeho vražednou auru a taky jeho vzrušení z lovu. On na tom nebyl sám o moc líp, takže nepochyboval o tom, že i protivník ví o něm. Byl jen zvědavý, jak dlouho jim tahle hra na kočku a myš vydrží. Oba se tím nechali tak strhnout, že na okamžik zapomněli na své skutečné úkoly.
Jenže takhle to dlouho vydržet nemohlo.
Rekka se najednou zastavil, protože vycítil změnu protivníkovy aury.
Opatrně vklouzl do nejbližší uličky a splynul se stíny.
Zaposlouchal se do okolního ruchu a snažil se rozeznat a oddělit všechny zvuky, které pro něj byly nepodstatné.
Vzápětí se napjal a vytáhl krátkou dýku.
„Zajímalo by mě, jak jsi nás našel tak rychle,“ řekl a otočil se, aby stanul tváří v tvář svému protivníkovi.
„Mám své metody. Spíš mě udivuje, že to šlo tak snadno, když si v tom zapletený ty, což jsem zpočátku netušil. Tvá pověst tě předchází a je pro mě ctí mít takového zdatného soupeře,“ řekl Nathaniel a v jeho ruce se zableskla čepel jeho dýky.
„Och, beru to jako poklonu. I když nerad, přiznávám, že jsi mě zaskočil. Věděl jsem o tobě, ale že se k nám dostaneš tak rychle...“ odpověděl klidně Rekka.
„Teď bych byl rád, kdybys mi vrátil to, co jsi Asmodeovi ukradl a požádal tě, abys zanechal pomsty,“ dodal.
„Och, jaký to šarmantní zabiják. Obávám se ale, že musím odmítnout. Stejně jako bys odmítl ty, kdybych ti něco podobného nabídl,“ pokrčil rameny Nathaniel.
„Jistě. Takže když to nepůjde po dobrém...“ řekl Rekka a vyrazil...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Po hodně dlouhé době tu máme další kapitolku. Zároveň bych chtěla upozornit, že vzhledem k budoucímu ději jsem musela upravit kapitoly 4 a 5 a přepsat skoro celou kapitolu 6, takže doporučuju znovu přečíst, jinak nebudete vědět, která bije. V téhle kapitole se konečně dočkáme nějakých citů ze strany Asmodea, ovšem vyskytl se i velký problém. Jak si s ním naše trojka poradí?