Někde v Pekle
Když se Uriel dostal konečně do města, vydechl úlevou. Cestou už nenarazil na žádnou překážku, dokonce se mu zdálo, že je až moc velký klid
Démon v něm kupodivu taky celou cestu mlčel, i když cítil jeho hlad po krvi. Čím déle v Pekle byli, tím víc se jeho krvežíznivost zvyšovala a nebylo divu.
Uriel sykl, když se mu démon dost nešetrně otřel o žebra a zastavil se v cestě.
„Pokud máš hlad, tak to řekni!" zavrčel naštvaně.
„Pff. Myslíš, že jsem tak slabý, že nevydržím několik dní bez jídla? Jak dlouho si myslíš, že jsem byl zavřený v té věži? Jak dlouho si myslíš, že už žiju?" prskl démon a Uriel měl radost z toho, že se mu ho konečně podařilo vyvést z míry a nepronáší ty své obvyklé sarkastické hlášky.
„Takže máš hlad," konstatoval Uriel a škodolibě se zasmál.
Vzápětí se mu obličej zkřivil bolestí a měl co dělat, aby nezaskučel, když se mu démon v těle vztekle zazmítal.
„Neprovokuj mě, maličký. To jen díky mě jsi tím, kým jsi, a i když nemám tělo a část mé moci je tvá, stále ti dokážu ublížit," varoval Uriela démon.
Uriel jen něco zabručel, ale dál se k tomu nevyjadřoval.
Šel dál, až narazil na menší tmavou uličku, kde stálo několik démonů a o něčem se dohadovalo.
Chvilku si je zamyšleně prohlížel, než si povzdechl.
„Tak máš hlad?" zeptal se.
Démon v něm jen zavrčel, ale Uriel to pochopil jako souhlas.
Vykročil kupředu, obklopen stíny a zamířil k první oběti.
Muž se v poslední chvíli ohlédl. Možná v nějaké předtuše blízké smrti. Otočil se se zbraní ve střehu, ale měl sotva čas zařvat, než ho Urielův meč rozťal vedví. Na kočičích hlavách se rozpleskly vnitřnosti a spárami se rozlila krev. Uriel ani nečekal, až tělo dopadne na zem a jediným rozmáchlým úderem srazil další vyhlédnuté oběti hlavu z ramen. Bezhlavé tělo se svalilo k zemi, z krku mu rytmicky stříkala jasná tepenná krev. A hned skočil s divokým výkřikem k dalšímu muži.
Démoni se ovšem překvapivě rychle vzpamatovali ze šoku a dva se obrátili k Urielovi, zatímco další dva se schovali ve stínech a zřejmě čekali na příležitost, aby mohli překvapivě zaútočit. Uriel se jen v duchu zasmál. Věděl, že ani jeden z nich pro něj není soupeřem. Ale bylo to docela příjemné rozptýlení po tolika dnech na cestě.
Jeden z démonů, se zuby vyceněnými v krvežíznivém šklebu, po něm šikmo sekl sekerou. Mířil na Urielovo pravé rameno. Ve stejné chvíli druhý muž zaútočil zleva a široce se rozmáchl zakrváceným mečem po jeho koleni. Uriel se nenávistně zasmál, odhadl rychlost sekery a v poslední chvíli uhnul. Pak zbraň tvrdě srazil stranou. Sekera zasáhla s ostrým prasknutím holeň druhého útočníka, který se jí náhodou připletl do cesty. Muž upadl s bolestivým výkřikem na tvář a Uriel mu pak jedním úderem přeťal krk skoro až k páteři.
Pak se otočil k druhému a sekl tak rychle, že démon ani neměl čas vykřiknout. O vteřinu později už bylo slyšet jen vlhký klouzavý zvuk a horní část trupu šikmo sjela dolů a dopadla na zem ve spršce sražené krve. Zbytek démonova těla kupodivu zůstal chvíli stát, než se svalil kupředu a po kočičích hlavách se rozsypaly kouřící orgány.
Uriel se sehnul a otřel si meč o vlasy padlého démona.
Pak poklekl a chtěl udělat to, kvůli čemu je všechny zabil, když si vzpomněl, že ve stínech se pořád ukrývají ještě dva útočníci.
Instinkt ho donutil uskočit právě včas. Sekera toho prvního ho se zasvištěním minula a rozsekla nejbližší mrtvolu na dvě půlky, jenže to ho nijak nezadrželo.
Vytrhl zbraň z těla a skočil po Urielovi s výrazem plným šílenství a nenávisti.
Jenže i když ho poháněla zuřivost, nebyl pro Uriela žádným soupeřem, takže než se stačil rozmáchnout, už ležel s rozseknutou hlavou mezi svými druhy.
Ten poslední, který stále vše sledoval ze stínů, chytře usoudil, že proti tomu neznámému nemá žádnou šanci, a raději vzal nohy na ramena. Jenže Uriel mu rozhodně nechtěl dopřát svobodu. Už nechal utéct jednoho démona, který ho spatřil a znovu stejnou chybu neudělá.
A tak, během jediného úderu srdce, bez toho aniž by si vlastně uvědomil, co se stalo, se i poslední z té malé skupinky zhroutil na zem v kaluži krve a v jeho vyhasínajících očích Uriel zahlédl překvapení.
Teprve teď se konečně mohl Uriel v klidu vrátit k tomu, co chtěl udělat předtím.
Znovu se sklonil k mrtvému, kterého šikmo rozsekl, protože podle toho co cítil, byl ten pravý.
Sáhl do rozseknutého těla a vytáhl z něj srdce. Chvilku se na něj díval, než zaklonil hlavu a jeho obsah si vymáčkl do úst.
Pocítil známou kovovou příchuť, teplo, které se mu začalo vlévat do těla, a vzrušením dokonce přivřel oči. Pocítil, že i démon je na tom stejně, protože ho sevřel, ale ne bolestivě, ale jakoby ho hladil a dokonce uslyšel i jeho spokojené zamručení.
Když Uriel vypil celý obsah, zvedl se a vydal se z uličky. Cestou bezmyšlenkovitě ukusoval zbytek srdce a poslouchal démonovo spokojené vrnění.
V Luciferově paláci, zhruba ve stejné době...
„Kruci, Lucifere! Nemůžeš aspoň na malý okamžik připustit, že by něco takového bylo možné?!" vztekal se Baal a jeho oči byly plné zloby.
Lucifera sice považoval za svého pána, ale teď ho ta jeho zabedněnost vytáčela k nepříčetnosti.
Belial, který stál u okna, jen zachmuřeně sledoval jejich hádku.
„Podívej, oceňuju tvou snahu, ale všichni máme nervy na pochodu a nemůžeme zbytečně vyvolávat chaos jen na základě nějaké domněnky jednoho z tvých velitelů, který viděl kdoví co," prskl Lucifer.
„A můj názor? Ten tě taky nezajímá?" zavrčel Baal.
„Ano, zajímá, ale tvá posedlost Urielem ti zastírá rozumné uvažování," zašklebil se Lucifer.
„Zastírá... rozumné... myšlení?!" odsekával Baal.
„A mě zase přijde, že si zabedněný idiot, který nechce vidět pravdu, i když ji má před nosem!" zařval Baal, až jeho hlas zaslechli i sloužící, kteří procházeli chodbou kolem Luciferova pokoje.
Vzápětí ovšem vyhekl, klesl na kolena a musel se kousnout do rtu, aby nevykřikl bolestí, když do něj narazila Luciferova ruka. Když se napřahoval k další ráně, byl to právě Belial, který si stoupl mezi ně.
„Ovládejte se. Oba dva! Baale, pokud chceš, aby ti Luky uvěřil, přines nějaký důkaz. A ty bys neměl mít o svých nejbližších tak nízké mínění. Skutečně bys měl aspoň zvážit, že tu nějaká možnost je, i když se to zdá přitažené za vlasy a neuvěřitelné," řekl klidně Belial.
„Myslím, že ten zabedněnec mi neuvěří, ani když mu donesu Uriela na stříbrném podnose přímo pod nos," prskl Baal, který se díky Belialově zásahu vzpamatoval z prvního šoku a bolesti.
Luciferova tvář se po jeho slovech ještě víc stáhla hněvem a vypadalo to, že je připraven Baala zabít, ale Belial naštěstí zase zasáhl.
„Dost!" vykřikl a zamračil se.
„Nenechám se takhle urážet nikým, i když je to jeden z mých nejlepších podřízených," zavrčel Lucifer a odstrčil Beliala stranou, aby se mohl k Baalovi dostat.
Oba se pak měřili kosými pohledy.
Lucifer pak sevřel mezi prsty Baalovy černé vlasy a škubl mu hlavou dozadu.
„Naposledy. Tohle bylo naposledy, co jsem ti prominul tvé urážky. Uvědom si, s kým mluvíš. Pořád jsem vládcem Pekla, ať se ti to líbí nebo ne a já tu mám poslední slovo. Ještě jednou něco takového uděláš a věř tomu, že už z toho nevyvázneš tak lehce," řekl Lucifer klidně, přesto jeho hlas mrazil.
Baal otevřel pusu, aby mu zase něco odsekl, ale varovný Belialův pohled zpoza Luciferových zad ho zarazil.
„Jistě," procedil tak jen mezi zuby.
Odpověď se Luciferovi zřejmě líbila, protože ho pustil a oba je pak propustil.
Baal si to vztekle rázoval chodbou ke svým komnatám a v patách mu šel tichý Belial.
Věděl, že si spolu musí vážně promluvit, ale potřeboval, aby vychladl.
Teprve až když byli za dveřmi pokoje, nechal Baal svůj vztek vyplout na povrch.
„Ten zabedněný, arogantní, sebestředný parchant!!!" zařval vztekle a praštil pěstí do zdi tak tvrdě, až se na zem snesla vrstva omítky.
Prudce oddechoval a jeho oči doslova žhnuly nenávistí.
„Vztekem nic nevyřešíš," pokrčil rameny klidně Belial a vzápětí vyhekl, když ho Baal přirazil ke zdi.
„Mohl by ses, kurva, tvářit, že tě to taky aspoň trochu zajímá?!" prskl Baal.
Jenže Belial nebyl jen tak někdo, kdo by se zalekl Baalova výrazu, i když byl sebe děsivější.
Vymanil se z Baalova sevření a otočil se tak, že teď to byl on, kdo byl přitisknutý zády ke zdi a Belial se nad ním skláněl.
„Mohl bys na mě přestat řvát?" dýchl mu do tváře a prsty mu zaryl do boků.
Baal vydechl náhlou změnou pozice a díval se do Belialových očí ze kterých se nedalo nic vyčíst.
Poslední dobou trávili spolu dost času a Baal začínal zjišťovat, že ho starší a zkušenější démon začíná vzrušovat. A jak se zdálo, Belial si toho byl vědom.
„Jestli ses uklidnil, mohli bysme si v klidu promluvit?" řekl tiše a poprvé za celou dobu, co se znali, zašel až tak daleko, že se mu svými rty otřel o ty jeho.
Baal zaúpěl, a protože nebyl ze železa a za dnešek měl toho všeho už plné zuby, pevně Beliala sevřel, znovu ho přetočil a v dravém polibku se mu přitiskl na rty.
Divoce mu plenil ústa a byl spokojený, že se Belial nebrání a ještě i spolupracuje.
Když ho ovšem po chvilce Belial od sebe odstrčil, nespokojeně zamručel a otevřel pusu na protest.
„Jen klid, ty nadrženče. Musíme si spolu promluvit. Normálně promluvit. A to neuděláme, pokud budeme pokračovat, jak ty chceš," zasmál se Belial.
„Jsem ti k smíchu?" zavrčel Baal a jeho nálada opět klesla pod bod mrazu.
Belial si jen povzdechl a protočil očima.
„U všech ďasů, proč musíš být pořád tak neuvěřitelně vztahovačný?"
„Že by proto, že mě poslední dobou všichni serou?" odpověděl mu otráveně Baal.
„Jenže s takovou se nikam nedostaneme. Měl bych jistý plán..." zazubil se Belial.
„Nechceš snad..." začal Baal a zamračil se.
I když mu Lucifer lezl na nervy, přesto to byl pořád Vládce a svrhnout ho by je stálo nejspíš život.
A i kdyby se jim podařilo přežít, pochyboval, že by je démoni začali uznávat jen proto, že se jim podařilo zabít Lucifera a nebo proto, že ho mnozí považují za jeho nástupce. Kromě toho, pořád tu byl Azazel, Asmodeus a ostatní, kteří by je nejspíš stejně hned stáhli z kůže.
Navíc, pokud by se Lucifera teď pokusili zbavit, jen by nahráli Gabrielovi do karet a o to Baal rozhodně nestál.
„Nechci. Nemysli hned na to nejhorší. Jsem sice parchant, ale nejsem idiot," povzdechl si Belial, kterému hned došlo, na co Baal myslí, podle jeho výrazu ve tváři.
„Myslel jsem tím, že bysme rozjeli svou vlastní akci. Stejně si tu každý dělá, co chce a Lucifera nepřesvědčíš, i když se budeš snažit sebevíc. Navíc, myslím si, že vím, co tu Uriel chce. Mé zdroje zjistili, že někdo sem pustil bratra toho kluka, který nám má údajně pomoct. Uriel to zřejmě zjistil taky, ale z nějakého důvodu nesmí nebo nemůže si jít přímo pro Harua. Proto se asi rozhodl vzít to oklikou a zasáhnout ho na nejcitlivějším místě. Kdybych měl hádat, řekl bych, že Uriel je tu na vlastní pěst, a že Gabriel neví nic o tom, co se stalo, protože jinak by už proti nám vytáhl otevřeně. Nepochybuju o tom, že Gabriel by se s něčím takovým okamžitě pochlubil. Otázkou samozřejmě zůstává, s kým se spojil a jestli je ještě pořád sám sebou nebo ho někdo ovládá," řekl Belial.
„Kazar tvrdil, že vypadal zcela při smyslech a když bojoval s jeho chlapama svou sílu nijak neprojevil. Teda až na konci," řekl zamyšleně Baal.
„V tom případě je to ještě horší."
„Mimochodem, jak jsi to všechno zjistil? A proč jsi to neřekl Luciferovi?" zahrnul Baal Beliala otázkami.
„Jak jsem řekl. Mám své zdroje. A kdybych mu to řekl, co by se asi stalo? Navíc, chci vědět, kdo ho sem pustil a proč. To se mi bohužel ještě zjistit nepodařilo. Mám takové tušení, že by to mohl být Asmodeus, protože se poslední dobou chová divně a věčně je pryč, ale nemám žádný důkaz," odpověděl Belial.
„Takže? Co máš v plánu?" zeptal se po chvilce Baal.
„Najdeme Uriela. Klidně na to využijeme i toho člověka, který se sem dostal, aspoň tak uklidíme ten bordel. A pak podle situace ho buď zabijeme, nebo ho využijeme pro své vlastní účely. Nechci Lucifera zradit, ale chci, aby věděl, že nás nesmí podceňovat a musí nás brát jako sobě rovné. Tuhle válku musíme jednou pro vždy vyhrát, ale tím, že budeme hrát podle pravidel, toho nikdy nedosáhneme. Oni podle pravidel už dávno nehrají, takže je na čase, abychom i my ukázali, že umíme taky pořádně zamíchat kartami. A když by šlo do tuhého a plány nám nevycházeli, klidně obětuju i Azazela a předhodím ho Urielovi výměnou za vítězství," řekl Belial.
Baal se jen syčivě nadechl, ale nic neřekl.
Fascinovaly ho Belialovi myšlenkové pochody a to s jakou lehkostí a chladnou hlavou vymýšlel plány, za které by se nemusel stydět ani Lucifer.
„Myslím, že chci slyšet mnohem víc," zašklebil se potěšeně Baal a Belialův plán se mu začal zamlouvat čím dál víc.
„Věděl jsem, že do toho půjdeš se mnout," zavrněl spokojeně Belial.
Někde v Pekle...
Ze zastíněného průchodu naproti Asmodeovi vystoupila postava. Alabastrová kůže, tmavě hnědé vlasy, modré oči podtrhovaly jeho krásu, ale to že nebude jen nějaká princeznička, dokazovala dvojice mečů zavěšených u mužova boku.
„Jak to šlo?“ zeptal se tiše Asmodeus.
„Celkem bez problémů, ale je tu něco, o čem si musíme promluvit. Ale ne tady. Našel jsem jedno bezpečné místo. Vyzvedni toho druhého a přijď přesně o půlnoci sem,“ dostalo se mu tiché odpovědi a na podaném papírku viděl adresu místa.
Rychle si ji zapamatoval, protože věděl, že papírek se za chvíli sám zničí a měl pravdu. O pár vteřin později se vzňal jasným plamenem a o okamžik později už z něho nezbyl ani popel.
„Budeme tam. Doufám, že je to bezpečné. Sám víš, po jak tenkém ledě kráčíme,“ řekl Asmodeus.
„Jistě. Jen stále nechápu proč. Ale věřím ti. I když pokud na to někdo přijde, v nejlepším případě budeme oba viset. V tom horším... No, ani si to nedokážu představit. Každopádně jednou mi budeš muset říct, proč kvůli němu tolik riskuješ a co ti to přinese.“
„Neboj, odpovědi se brzo dočkáš,“ zasmál se Asmodeus.
Pak muži pokývl a ten splynul s tmou.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Posouvám se zase trochu dál, Belial a Baal se rozhodli, že když už si tam všichni dělají, co chtějí, tak oni budou taky, otázkou jen zůstává, jestli jim to vyjde. Uriel se vydává dál hledat to, pro co si přišel a Asmodeus začíná něco tušit. Co příště? Podíváme se za Asmodeem a Kazuem a možná... Nechte se překvapit =))).