Peklo, Luciferův palác
Lucifer se posadil do křesla ve své komnatě, přitiskl prsty ke spánkům, přivřel své zlatožluté oči a ještě jednou se pokusil navázat kontakt. Na okamžik dokonce dokázal zahlédnout obraz, ale byl tak rozmazaný, že se mu z toho spíš zatočila hlava. Zvuky ani myšlenky, stejně jako když to zkoušel před chvilkou, nezachytil.
Otevřel oči, ztěžka si povzdechl a zamračil se.
Co to zas kruci ten Asmodeus vyvádí?!
Už to byly tři dny, co s ním ztratil kontakt. Ne, že by to nebylo normální, často se, zvlášť Asmodeus, někteří z jeho démonů, zvlášt Asmodeus, zdejchli i na několik dnů, či týdnů a on o nich nic nevěděl, ale současná situace byla jiná.
Válka s opeřenci byla na spadnutí, zejména potom, co Azazel dost krutě pocuchal Uriela, který už to nerozchodí.
A za téhle situace si prostě Asmodeus zmizel kdo ví kam a navíc zablokoval svou mysl, aby s ním Lucifer nemohl mluvit.
Lucifer si znovu povzdechl.
I když už to bylo celkem zbytečné, rozhodl se, že to zkusí ještě jednou.
„Můj pane!" přerušil ho ovšem jeho sluha, který se právě objevil mezi dveřmi.
Z chodby za ním se ozýval nějaký hluk.
„Teď ne. Jsem hodně zaneprázdněný!" zamračil se Lucifer a dal tak jasně najevo, že nechce být rušen.
„Rozumím pane, omlouvám se."
Démon za sebou zavřel dveře a Lucifer, s prsty přitisknutými ke spánkům, se pustil do dalšího pokusu o navázání kontaktu.
Bohužel nepochodil o nic lépe než před několika minutami, navíc ho ze soustředění vytrhl lomoz, který se ozýval za dveřmi. Slyšel nějakou hádku, pak hlasitý rachot a několik zasténání.
Potom někdo tiše zaklepal na dveře a dovnitř opět vstoupil Luciferův sluha.
„Pane, ještě jednou se omlouvám, že ruším, ale..."
„Řekl jsem, teď ne!"
„Jistě, pane."
Démon se zatvářil opravdu bolestně, ale poslušně vycouval ze dveří.
Co to kruci zase vyvádí?!
Zopakoval v duchu předchozí otázku a nijak ho nezajímalo, co se to za jeho dveřmi děje.
Ne, že by se o Asmodea bál, ale spíš se bál o to CO je schopný udělat. Byl nevypočitatelný a proradný, pomalu každé jeho slovo byla lež a za každým slovem se ukrýval nějaký skrytý význam.
Dokonce lhal i Luciferovi, i když ne tak moc jako ostatním, protože z něho jediného měl strach.
Lucifer sám by ho už dávno za jeho prohřešky nechal popravit, ale jeho schopnosti byli nedocenitelné a velmi užitečné.
Z dalšího přemýšlení ho ovšem vyrušila silná rána na dveře, které se vzápětí rozlétly dokořán a dovnitř vpadl sluha, který byl silou odmrštěn až na druhý konec místnosti, kde se skácel v bezvědomí na podlahu.
Lucifer vstal, prsty si prohrábl své krátké černé vlasy a povzdechl si.
„Předpokládám, že mi tohle vysvětlíte," řekl, ale na nově příchozí se nepodíval, stejně jako si nevšímal démona, ležícího v bezvědomí na podlaze.
„Válka a spratek," řekl Baal hlubokým hlasem a zamračil se.
„A?"
„Už je to několik týdnů a my se pořád nepohli z místa. Navíc, Uriel je těžce zraněný, takže bysme mohli využít tuhle výhodu v náš prospěch a zaútočit! Lepší příležitost mít nebudeme!"
Tahle věta pekelného vládce konečně zaujala, protože se obrátil k oběma démonům a se zamračeným pohledem si je prohlížel.
„Můžu vědět z čeho tak usuzuješ?" zeptal se Lucifer.
„Teď jsou vyvedení z míry, až se trochu vzpamatují, zaútočí, aby se pomstili. Nehledě na to, že jak znám Uriela, rozhodně před svou smrtí ještě něco vyvede, i kdyby to mělo být proti Gabrielovým pravidlům, a to by nás mohlo stát cenou výhodu. Nepodceňoval bych ho, Lucifere, jen proto, že je smrtelně raněn," ozval se klidně Belial.
„A to kvůli tomuhle, jste mě museli vyrušit a vpadnout do mé ložnice?"
„Ne, to není všechno. Podle toho, co jsem se dozvěděl, má Azazel až nějak moc blízko k tomu smradovi. Myslím si, že se ho bude snažit chránit, pokud k něčemu dojde. Kromě toho ten spratek nedokáže stále ovládat svou sílu, takže vůbec nevím, k čemu nám je," zavrčel Baal.
„Nevěřím, že by Azazel tak lehce a rychle podlehl kouzlu nějakého obyčejného smrtelníka, navíc, když ho doteď nenáviděl. Považuju to jen za hloupé a plané řeči. Azazelovi zcela věřím, to proto, jsem mu přikázal, ať se o něho stará. Stojím si za tím, co jsem říkal už dříve. On jediný dokáže v tom klukovi vyvolat jeho skutečnou sílu. Navíc teď musím řešit spoustu jiných problémů než to, jestli se Azazel muckuje se svým 'bratrem' nebo to, že se vám bouří hormony a chcete si hrát na vojáčky. Mám svůj plán, tak buďte trpěliví a vyčkejte. O Uriela si starost nedělám. Sice znám jeho povahu, ale není až tak velký hlupák, aby kvůli pomstě riskoval úplně vše, i když nemá co ztratit," řekl Lucifer a jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky.
„Teď buďte tak laskavi a opusťte mou ložnici. A až příště budete chtít řešit nějaké hloupé povídačky, rozmyslete si dobře, kdy a jak mi je přijdete říct."
„Jistě..." zabručel Baal, ale další námitky radši spokl a společně s Belialem vycouval z pokoje.
„Říkal jsem ti, že neuvěří," ozval se Belial, když zašli za roh.
Baal se zastavil, opřel se zády o stěnu chodby a zamračil se.
„Kromě toho má pravdu. Nemáme žádný důkaz, jen nějaké hloupé povídačky démonů. To, že Azazel s tím klukem tráví tolik času neznamená, že se s ním nějak sblížil. A to s Urielem jsou jen mé domněnky a dohady."
„Fajn. Ale s tím útokem souhlasit mohl," zabručel Baal.
„Hmm. Myslím, že má důvod k tomu, proč nezaútočil, když mohl využít situace. Navíc, nezdá se ti, že tu už dlouho nebyl Asmodeus?"
„Ten mě vůbec nezajímá."
„To by měl. A myslím, že to zajímá i Lucifera. Proto čeká. Asmodeus vždycky jednal nevyzpytatelně a v téhle válce rozhodně nepotřebujem nějaká nemilá překvapení."
„Takže?"
„Hm?"
„Co navrhuješ?" zeptal se Baal.
Belial se naklonil blíž k Baalovi a jeho hlas se změnil v hedvábný šepot.
„Myslím, že když si tady každý hraje na svém vlastním písečku, mohli bysme taky."
Baalova ruka vystřelila a stiskla Belialovo hrdlo.
„Chceš Lucifera zradit?!"
Belialovi při jeho pevném stisku vázl dech v krku, ale přesto jeho plná ústa rozvlnil úsměv.
„Proč hned mluvíš zrovna o zradě?" vydechl.
„Protože moc dobře vím, že jako jediný souhlasíš s vyhlazením lidstva," řekl Baal a na okamžik zesílil stisk své ruky. Pod prsty cítil Belialovo horké pulzování krve.
„Ale taky moc dobře víš, že bych nikdy neudělal nic, co by Lucifera nějak ohrozilo," zašeptal.
Baal si přitáhl Beliala blíž, takže měl své rty jen pár centimetrů od těch jeho.
„To bych ti radil. Zkus jen pomyslet na to, že bys podrazil mě nebo Lucifera a uvidíš, čeho jsem schopný," řekl a přejel mu rty po tváři.
Belialovi se zadrhl dech v hrdle. Lehce zaklonil hlavu a naklonil ji do strany, takže Baal svými rty sklouzl po tváři na krk, kde se zastavil na pulzující tepně, kterou olízl.
Belial tiše zasténal a dlaněmi se opřel o Baalovy boky.
„Když ti uvěřím a přistoupím na tvůj plán, co z toho budu mít já?" zašepal po chvilce Baal Belialovi do ucha.
„O tom si můžeme promluvit v mých komnatách," odpověděl ochraptěle Belial.
„Lákavá nabídka. Tak uvidíme, co nabídneš," zasmál se Baal a Beliala pustil.
Někde mezi světy
Raziel s Urielem prošli nekonečné nudně dlouhé chodby holých místností a menších sálů. Než došli na kýžené místo.
„Jsme tady," zastavil se Raziel v místě, kde chodbu protínal přírodní tunel a na jeho konci bylo vidět velké schodiště, které vedlo neznámo kam.
„Ještě pořád si to můžeš rozmyslet," zašeptal Raziel a otočil se na Uriela.
„Snažíš se mě vyprovokovat?! Řekl jsem ti, že udělám COKOLIV abych dosáhl své pomsty, a je mi jedno, že kvůli tomu budu muset udělat tuhle nechutnou věc," zavrčel Uriel a hněvivě se na Raziela podíval.
Ten se jen škodolibě zasmál, ale nic neřekl.
Obrátil se a vydal se tunelem směrem ke schodům.
Uriel ho zamračeně sledoval a ve vzpomínkách se vrátil do onoho osudného rána, kdy mu Raziel vylíčil svůj plán.
Napřed samozřejmě odmítl, protože něco tak šíleného by ho nikdy nenapadlo, ale čím déle mu Raziel našeptával slůvka o pomstě a moci, které zněly tak sladce, neodolal a nakonec souhlasil.
Ostatně, jak už mu Raziel řekl, stejně nemá co ztratit. Umře tak jako tak, a jestli se před svou smrtí stane zrůdou, by ho trápit nemuselo. Hlavně, když mu to dopomůže k pomstě.
A proto se hned druhý den navečer vydali bránou mezi světy, tam kam skoro nikdo nechodil, protože to bylo nehostinné místo plné nemilých překvapení, kde ho Raziel zavedl do starého hradu, jenž patřil bytostem, které jako jediné na tomhle místě dokázali přežít.
Byli to zvláštní tvorové něco mezi démonem, duchem a andělem, kteří měli nesmírnou moc, ale za hranice světů nevycházeli, protože vzduch tam byl pro ně smrtelný.
Navíc se s ostatními nestýkali, protože jak andělé, tak démoni je považovali za omyl přírody, něco co nikdy nemělo vzniknout. Kromě toho, i když to nikdo z nich nahlas nepřiznal, záviděli, že něco takového má tak neuvěřitelnou moc.
Ovšem ve starých svitcích, které ležely zapomenuty někde v hlubinách a zamčeny, aby se k nim nikdo nedostal, se psalo, že pokud démon nebo anděl sní srdce toho tvora, získá stejnou sílu jakou mají oni. Ale samozřejmě za nemalou cenu.
Za svůj život, za svou duši, za svou hrdost a čest. Za všechno kým anděl nebo démon za svého života byl. Za všechno co udělal a na co byl hrdý. Toho všeho se musel vzdát.
Protože ten, kdo něco takového udělá se stane nemrtvým, tvorem bez duše, ovládán jen touhou zabíjet a ničit.
V minulosti bylo jen pár případů, celkem tři, kdy se nějaký démon nebo anděl uchýlil k tomuhle způsobu řešení situace a vždy to dopadlo katastrofálně nejen pro něj, nebe a peklo, ale taky pro lidskou rasu.
Jenže nic z tohoto Uriela už nezajímalo. Čím víc se blížil k cíli, tím víc byl vzrušenější a nedočkavý. Ani bolest ho nemohla zastavit.
„Tohle místo nepatří živým," ozval se jim v hlavě dutý hlas, když vystoupali na vrchol schodiště a ocitli se na menším čtvercovém prostranství.
„Tohle místo nepatří živým," ozval se znovu onen hlas a před oběma anděly se z nicoty vynořila podivná bytost, hmotná i nehmotná, která jakoby pulzovala a roztékala se.
Raziel byl na něco takového připravený víc než Uriel, který teď klečel na zemi a dávil se, jak z něho pouhý hlas toho stvoření vysával život.
A on si samozřejmě nemohl dovolit, aby Uriel skončil ještě dřív než začal, když mu jeho plán tak pěkně vycházel.
Proto začal mumlat několik zaklínadel, které se naučil z velmi starých svitků.
Bytost před ním se začala svíjet, kroutit a vydávat prazvláštní skřeky, ze kterých měl Uriel pocit, že mu musí rozmašírovat mozek na kaši a nedokázal pochopit, jak, že to s Razielem ani nehne.
Celé tohle divadlo trvalo jen několik minut, ale Urielovi to připadalo jako věčnost. Jakoby ho někdo hodil do mlýnku na maso a velmi, velmi pomalu začal otáčet klikou.
„Urieli, vzchop se," uslyšel vzdáleně něčí hlas, ale smysl slov nedokázal pochopit.
„Vzchop se!" zakřičel někdo znovu.
„N-e-e," vydal Uriel ze sebe podivný zvuk a zavrtěl hlavou.
„Urieli!!!" křikl znovu ten hlas a vzápětí ho někdo silně praštil do tváře.
To Uriela probralo natolik, že si konečně vzpomněl kde je a co tam dělá.
Když se mu podařilo pořádně zaostřit, zjistil, že se dívá do naštvané Razielovi tváře.
S jeho pomocí vstal, ale pohled na něj byl víc než žalostný.
Obličej, oděv i vlasy měl potřísněné vlastními slinami, krví a zvratky. Obličej měl sinalý a oči se nepřirozeně leskly šílenstvím.
„Urieli, vzpamatuj se! Teď nastává tvoje chvíle! Teď si vem to, pro co jsi přišel!" vykřikl Raziel a do Urielových roztřesených prstů vtiskl podivnou delší dýku z černé oceli pokrytou zvláštními symboly.
Když Uriel pocítil tu věc ve své dlani, zmizelo všechno co doposud prožil.
Celou svou myslí se upíral jen na bytost, která nehybně, díky Razielově moci, stála naproti němu, tentokrát z masa a kostí. Už to nebyl žádný přízrak. Získal hmotnou podobu, kterou bylo snadné zabít.
V Urielovi se vzedmula nečekaná síla.
Jediným pohybem švihl dýkou a mávl jí v širokém oblouku.
Hlava té bytosti se skutálela na podlahu.
Uriel se ale nezastavil.
Změnil směr letu ostří a ze všech sil udeřil kolmo dolů, přímo do čistě uťatého krku. Tělo stihl zasáhnout ještě dřív než se stačilo sesunout k zemi.
Dýka se do něj zabořila tak hluboko, že přesekla i hrudní kost.
Divoce dýkou zakroutil, takže rána se v bezhlavém těle doširoka rozevřela.
Pak ji vytáhl, ale jen proto, aby mohl z bytosti vyříznout srdce.
Ta věc mu pulzovala v dlani. Byla teplá, ale jinak, než u normální živé bytosti, ať už člověka, anděla nebo démona. Ostatně ani krev nebyla taková, jaká by měla být. Byla tmavá skoro až černá a tak hustá, že ztuhla dřív než mu stačila stéct k loktům.
Uriel prudce oddechoval a oči mu svítily touhou a šílenstvím.
Raziel, který stál opodál celou situaci sledoval přivřenýma očima a vypadal velmi potěšeně.
Uriel zvedl srdce k ústům a chvilku zaváhal.
Snad jakoby si to na poslední chvíli rozmyslel, snad jenom proto, aby se připravil na chuť.
A pak si kousl.
Tolik, kolik dokázal.
Syrové maso bývá tuhé, ale tohle bylo celkem poddajné a poměrně chutné. Ústa se mu zaplnila hustou krví, která chutnala trochu trpce. Chvíli mu to sice trvalo, ale nakonec sousto dokázal polknout. Zavřel oči a vnímal jak mu kus masa pomalu klouže do žaludku.
Trvalo to několik minut, než se mu podařilo celé srdce spořádat a celou dobu ho Raziel fascinovaně a se zatajeným dechem pozoroval.
Svým způsobem ho celá tahle scéna vzrušila.
Ten pohled na zničeného Uriela, který se chytá posledního stébla a jako barbar požírá syrové maso, pokrytý od hlavy až k patě svou i cizí krví, s rozcuchanými vlasy a nepříčetným pohledem, to bylo něco, co z hlavy jen tak brzo nedostane.
Ze zamyšlení ho vytrhl až příšerný řev, který ze sebe vydal Uriel.
Mezitím, co Raziel rozjímal totiž stihl sníst celé srdce a jeho proměna začala...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak. Je to tady! Konečně druhá řada téhle povídky, kterou jsem chtěla dopsat už hrozně dlouho, ale nedokázala jsem se k ní dokopat. Tuhle kapitolu a celou povídku věnuju speciálně mému rytíři Kanji-chan, která mě k pokračování vysloveně dokopala, protože jinak by ještě rozhodně nebylo. Dále pak věnování patří Kat, které už taky nějaký ten pátek slibuju, že to pokračování konečně napíšu, no a v neposlední řadě všem, kteří se na ni těšili.
Příště se podíváme na to, jak si vede Asmodeus s Kazuem v pekle a jak zareaguje Gabriel a ostatní, až se dozví, co Uriel udělal =)))