Stál jsem a nemohl se vynadívat na tu nádheru, kterou mi tu Hisoka nechal vystavenou. Tak skvěle doladěné barvy a ten materiál, určitě byl nehořlavý a pružný. Trefil se do mé velikosti i stylu sportovního oblečení.
Žluto černá kombinéza v mojí velikosti a druhá v Hisokově visely na ramínku, zavěšené na skříni. Vedle toho na posteli byly naleštěné přilby s nainstalovaným mikrofonem. Byl jsem jak v nějakém snu, naprosto mimo tuhle realitu… Prostě totálně v prdeli.
Nepočítal jsem, kolik to muselo stát, ale jak se to k sobě hodilo, to mě dostalo. Už jsem si živě představoval to, jak sedím v Bartovi a startuji na závodech. Bohužel mě teprve čekalo předkolo a kvalifikačky. Najednou jsem začal mít ten svíravý pocit, jako vždy, když se to blížilo a nervozita mě naprosto pohltila. Nikdy jsem nebyl vyrovnaný a klidný typ. Byl jsem nervák a všechno mě sralo.
Otočil jsem se na Hisoku a objal ho. Snad poprvé jsem udělal něco, co mu neublížilo a uznalo jeho schopnost mě potěšit. Byl jsem jak malé dítě, které dostalo svou oblíbenou hračku a zjistilo od koho.
Jeho ruce mě pevně sevřely a uvěznily v jejich objetí.
„Jsem rád, že se ti líbí. Bylo docela složité najít někoho, kdo to ušije. Přeci jen to není obyčejný materiál a ty barvy nejsou běžné. Vypadáme trochu jako včely,“ usmál se a přitáhl si mě pro polibek.
Strčil jsem mezi nás dlaně a na moment tohle zastavil.
Proč? Četl jsem v jeho očích jasnou otázku.
„Protože ti chci poděkovat,“ odpověděl jsem mu, i když se mě nezeptal.
„Děkuji, je to super,“ tentokrát jsem se usmál já, když jsem viděl ten jeho překvapený výraz.
Kurva… Přeci nejsem až takovej parchant, abych mu neustále dělal ze života peklo… Počkat… Jsem.
Přitáhl jsem si ho pro polibek a ihned vsunul svůj jazyk mezi jeho horké rty. Tak dobře chutnal… Nemohl jsem se ho nabažit. Otíral jsem se o jeho drsnější jazyk a proplétal se s ním v dokonalé souhře. Ani jsem si neuvědomil, že se na něj víc a víc tisknu a moje touha po něm mi zastínila mozek.
Bylo mi už jedno, že jsem chtěl něco zjistit, chtěl jsem ho… Chtěl jsem, aby cítil mou vděčnost…
City, které ani za boha nikomu neukážu, protože je to slabost. Mohlo by mě to zranit a já jako pravý zbabělec uznávám, že se toho bojím. Nikdy jsem nepotřeboval dokazovat, že mám koule… Prostě je mám a kdo si myslí opak, ať mi políbí prdel. Narodil jsem se tak. Jenže není všechno růžové nebo bílé a Hisoka není můj první chlap. Jen… Nikdy jsem se necítil takhle. Nejspíš jsem nikdy nebyl milován, jen jsem si to myslel. Popravdě jsem to ani nepotřeboval, jenže… Kdybych zjistil, že to je z jeho strany hra, asi by to nedopadlo dobře. Neumím a nikdy jsem neuměl odpouštět, na to byl vždy Ichiro lepší. Takové moje lepší duševní dvojče.
Bylo mi u prdele, co se děje kolem mě. Bárt byl na zítra připraven a já taky. Hisoka podle všeho byl dobrý navigátor a…
Sakra… Proč mám pořád pocit, že mi tu mažou med kolem huby, a opravdu se tu něco děje, jen já to ale nesmím vědět. Nějak mi to prostě leze na nervy a mám chuť to z nich vymlátit, ale… Lidi na vozíčku a nejlepší přátelé se bít nesmí a pro duševní chorobu Hisoki není lék, takže to může být nakažlivé i dotekem. Jenže… Už je to jedno.
Potlačil jsem ho na stůl, aby se na něj posadil, což při jeho výšce nebyl problém a rozepnul mu kalhoty. Pomalu jsem vytahoval jeho úd zpod trenek a pomáhal mu na vzduch. Protáhl jsem ho v dlani, až jsem cítil tu tvrdost, která se mi otírala o pokožku, a olízl hezky pomalu po celém obvodu jeho žalud. Byl tak pěkně načervenalý, až jsem neodolala a vsunul si ho do pusy. Tohle bylo poprvé, co jsem ho někomu kouřil, ale nebylo to tak zlý.
Zkoušel jsem dělat to, co se líbilo mě, když mě takhle dráždil a provokoval. A jeho prsty v mých vlasech jen potvrzovaly, že se mu to líbí. Bylo to jiné… Zvláštní i příjemné zároveň. Někomu dávat to, co on mě už hodně krát. Měl příjemnou chuť a tak jemnou kůžičku, že mě při každém vysunutí z úst polechtala na jazyku.
Prsty jsem mu párkrát promnul kulky a podráždil kořen penisu. Byl jsem nezastavitelný… Tak se mi to zalíbilo, že byl pro mě jak lízátko.
Když jsem však na moment opustil jeho erekci, chytil mě pevně za ramena a shodil na postel, jako kdybych nic nevážil. Moje tělo přímo hořelo touhou. Nejspíš ani nemusel přidávat gel, protože to co jsem prožíval, když jsem ho dráždil, stačilo na vše.
Stáhl si kalhoty i spodní prádlo a mě udělal to stejné. Nechtěl jsem se bránit a ani nebyl důvod. Jen jsem se proti němu prohnul, když dolehl a já ucítil jeho pokožku na své.
Prsty mi projel párkrát dírku, aby zjistil, jak na tom jsem a potom se na mě s úsměvem podíval.
„Miluji, když jsi takhle nažhavenej… Jsi nádherný,“ zašeptal a vytáhl prsty.
S olíznutím mého ucha do mě zajel až po kořen. Dokonce jsem slyšel, jak pleskly jeho kulky o můj zadek a jeho úd mi velikostí vyplnil dírku.
Kurva… To je tak dobrý… Nejspíš jsem na něm závislý, ale on je tak neskutečně dobrej v tom, jak mě vzrušit, nebo nasrat. Až mu jednou přiznám, že jsem z něj v prdeli, tak prohraju a definitivně mu propadnu. Hisoka… Je to… Je to… Můj chlap.
Prohnul jsem se proti němu a nechal ho brát si mé tělo. Udával rychlost a sílu přírazu, které byly tak silné, až se postel prohýbala pod náporem našich těl. Objal jsem ho kolem krku a nohy mu obmotal kolem pasu. Okamžitě toho využil a začal mě líbat. Oplácel jsem mu každé otření o můj jazyk i patro a párkrát ho i kousl do jazyku, abych ho víc rozdráždil.
Slastně jsem si užíval, co mi dával. Když jsem to už nedával a moje tělo se chvělo, jak kdybych dostal ránu elektrickým proudem, stáhl jsem ruku mezi naše těla a pár tahy po naběhlém penisu jsem se přivedl k vrcholu blaha. V cukavých dávkách jsem všechno svoje sperma pouštěl na naše břicha a přitom se dál prohýbal, abych ho cítil v sobě. Byl jak nekontrolovatelná šelma, které někdo povolil řetěz. Dával mi dost zabrat, ale mně se to líbilo. Sám jsem to začal a ty následky byly dokonalé.
Orgasmus mě naprosto pohltil. Když jsem ucítil, jak se mu všechny svaly napnuly pod mýma rukama a on plní můj zadek, byl jsem dokonale uspokojen. Spadl na mě plnou vahou, až jsem se málem vylisoval do postele pode mnou, ale nevadilo mi to.
Najednou mi od něj nic nevadilo. Všechno, čemu jsem se tolik bránil, ztratilo hranice. Plně jsem si uvědomil, že jsem se dostal do svojí černé díry, která za mnou zavřela brány mého osobního pekla.
To já jsem se celé roky držel daleko od všech a najednou přijde takový muž, který mě od začátku sere a naprosto mi převrátí hodnoty života i můj vlastní postoj. Nejspíš by se už nenašel nikdo, jako je on. Pokud bych nyní zdrhnul, byl bych nešťastný? A mám ještě vůbec šanci utéct?
„Nesnáším tě!“ zašeptal jsem mu do ucha a on se usmál.
„Taky tě miluji,“ políbil mě na tvář a pomalu ze mě vyjel.
Lehl si na záda a přitáhl si mě na hruď, která se mu ještě zrychleně nadzvedávala, jak nás to oba dostalo.
„Na stole je pizza a pivo,“ ukázal na stolek u skříňky a pohladil mě po vlasech.
„Nemáš tu televizi a nějaký film? Co kdybychom před zítřkem trochu relaxovali?“ zeptal se mě a já byl najednou jako ve snu.
Tohohle jsem se vždy bál. Ta představa, že to pěkné se jak mávnutím proutku změní v noční můru, mě děsila, proto jsem s nikým nechodil.
„Mám tu počítač,“ ukázal jsem na malý stolek v rohu pokoje, na kterém byla veliká obrazovka a stará bedna.
Nevadilo mi, že to není nejnovější vymoženost, vlastně jsem to potřeboval jen na náhradní díly, když zrovna bylo potřeba dýl hledat a na nějaké osobní věci. Strýček měl lepší v kanceláři a filmy se na tom daly pustit, tak proč to řešit. Stejně jsem tu byl jen málo a na spaní jsem chtěl mít spíš ticho. Vždy mě to uklidňovalo.
Hisoka se zvedl a pořádně zkontroloval ten křáp před ním. Vždy se na moment začal smát a pokračoval ve spouštění počítače. Nakonec něco vybral z vypálených DVD a pustil to tam.
„Tak dáme Rychle a zběsile jedna, ne? Docela se to hodí,“ zasmál se nahlas a pustil film.
Došel zpátky ke mně a sedl si tak, abych se o něj mohl opírat.
„Vážně se ke mně přestěhuj. Tohle je hroznej krcálek. Nic tu nemáš a u mě bys měl všechno. Co ti ještě brání, Speede?“
Mírně jsem ho praštil do hrudi a potom se prsty potuloval po jeho prsou.
„Nenuť mě. Až budu chtít, tak ti to řeknu. Ber, že jsem vlk samotář, tohle je velká změna a taky… Něco mi tajíš a já chci vědět co to je. Takže si počkám,“ řekl jsem zcela vážně a začal se dívat na film, aby mi nic už asi po stý neuniklo.
„Fajn. Počkám,“ odpověděl.
Záměrně se vyhnul všemu, co by mohla být odpověď a dost mě tím nasral. Ale spíš jsem si to všechno ukládal jako skládanku, která mi brzo dá jasný obrázek o tom, co se tu, do hajzlu, děje.
Byl to klidný večer plný jídla, pití, sexu a kvalitních filmů o autech. Nakonec jsme usnuli až někdy ráno a spali, dokud nám do pokoje nevlítl strýček jak velká voda.
„Jako kdo bude ty vaše prdele tahat z postele? Takhle náhodou, nemáte za dvě hodiny závody?“ otevřel okno a ledový vánek mi zamrazil páteř.
„Jdi se ještě projít,“ naštvaně jsem po něm prsknul a otočil se na druhou stranu, aby mi dal pokoj.
„Projít? Tady je někdo slušnej. Neštvi mě a zvedej se! Bárt je už naloženej, tak abys to neprošvihl… Teda oba,“ zvídavě se podíval na Hisoku, který se právě hrabal zpod peřiny a ještě ospale si protíral oči.
„Jo, na!“
Strýček podal papír Hisokovi a teprve nyní jsem se podíval, co na něm bylo napsané. Bylo vidět, že Ichiro si dal záležet a asi tak dva dny objížděl celý okruh, aby nakreslil plány a určil všechny nebezpečná místa. Bylo jasné, že ho to nenechá chladným a já jsem za to byl moc rád. Nezměnil se a nejspíš se ani nikdy nezmění, což jsem vždy bral jako jeho veliké plus.
„Díky,“ odsekl Hisoka a začal se oblékat.
Podle všeho mu bylo jedno, jestli je tu i strýček, prostě se nahý před ním producíroval a sbíral věci ze země, které si na sebe potom bral. Mezitím se vždy podíval na papír a podrážděně mlasknul.
Nechápu, co ho žere? Pokud mu to vadí, tak si měl přípravu už dávno udělat, ale co zase čekat, když jede jako navigátor poprvé?
Vstal jsem a oblékl si jen lehké spodní prádlo a kalhoty. Na to tričko s krátkým rukávem, které tak akorát stačilo do kombinézy. Tu jsem sundal z ramínka a okamžitě se do ní soukal.
Už včera jsem si ji chtěl na sebe navléct, ale bylo mi to blbý, takhle je to moje povinnost.
Sedělo mi to naprosto přesně a ta jeho ještě víc. Vypadal v ní dokonale a já nedokázal od jeho těla odtrhnout oči, tak moc mu to slušelo.
„Jestli na mě budeš takhle civět s otevřenou pusou, tak nikam neodjedeme, protože…“ Hisoka se ke mně přiblížil a políbil mě.
„Protože tě znovu ohnu pře stůl,“ usmál se a zamířil za strýčkem, který už nervózně pochodoval před pokojem.
Musel jsem se taky zasmát a plácnout se po tvářích, abych se nechoval jako blbeček. Nakonec jsem zamířil za nimi a nastoupil do auta, kde už seděl strýček. Hisoka si vzal svoje, takže jen za námi.
Cesta nebyla moc dlouhá, kvalifikačky se konaly na konci města, kde byla dobrá lesní silnice a kus přes město, kde moc aut nejezdilo, nebylo tedy problém zastavit tam dopravu, aby lidi jeli přes druhý nadjezd nad továrnou na plastové lahve.
Už z dálky jsem slyšel, jak závodníci zkoušejí gumy a protáčejí motory, jako kdyby už vše začalo. Vše se ve mně vařilo nedočkavostí a tlak se mi houpal nahoru a dolů, jako kdybych byl na houpačce. Adrenalin ve mně přímo bouchal, jak moc jsem toužil potom jezdit na čas a dostávat ceny. Nikdy jsem si nemyslel, že mám nějaké cíle, ale ty moje byli asi stát se vítězem. Častokrát jsem ani cenu nedostal, ale ten pocit, že jsem to zkusil, byl naprosto úžasný.
Vzpomínky na to, jak jsem jako malý začínal na motokárách udělaných ze dřeva, tajně schovaných před otcem ve strýčkově garáži, mě prolítla hlavou jako kulka.
Chybělo mi to… Kurevsky a moc mi to chybělo… Nic není tak dobrý jako to, když odstartují závod. Hisoka, Ichiro a i strýček moc dobře věděli, že bez toho nedokážu žít, a měli pravdu. Nedokážu...
Auto zastavilo a my vystoupili. Nebylo to špatné místo, strýček si dal záležet, abychom byli mezi prvními a tím pádem nemuseli tak daleko k dráze. Už jen to, kolik času a peněz ho to muselo stát. Vždy byl na mě tak hodný. Nikdy neměl děti a ženy si s ním jen pohrávaly. Nejspíš jsem se stal jeho dítětem už dávno, a byl jsem za to rád. Snažil jsem se mu pokaždý pomoct, aby na vše nebyl sám.
Pomohl jsem stáhnout auto a i s Hisokou nastoupil. Protože byl strýček neodbytný a nejspíš to plánoval už dlouho, tak jsme závodili mezi prvními. Nemělo to být nic těžkého, tedy pro mě. Kvalifikačky byly důležité v tom, že se oddělili ti naprosto neschopní od aspoň ucházejících závodníků. Tyhle byli jedny z nejtěžších vůbec. Šlo o to, dostat se na mistrovství a to se potom každý snažil. Předcházeli tomu nějaké malé závody a různé vyřazovačky, ale protože jsem kdysi závodil a vyhrával, automaticky mi stačily kvalifikačky.
Nandal jsem si helmu a pomohl i Hisokovi, abych se přesvědčil, že mu sedí dobře a nic mu nehrozí. Když bylo vše připraveno a já poprvé zkusil pořádně protočit kola, tak jsem vjel na startovací čáru a vyčkával odpočtu, který mě měl poslat na silnici, po které jsem tak dlouho toužil. Na moji cestu z pekla.
„Jsi připravený?“ podíval jsem se na Hisoku, který si právě do kapsy dával ten papírek od Ichira.
„Není pochyb. Jedeme!“ usmál se a od té chvíle nepustil oči z vozovky.
„5… 4… 3… 2… 1… Go!“ zaznělo z rozhlasu a já zařadil rychlost na řadící páce tak rychle, až jsem ji málem vyrval.
Červený praporek šel dolů a dívka, která ho držela, jen poodstoupila, aby ji někdo nepřejel, i když byla dost daleko od vozovky.
Kolečka přesně zapadla do dírek a jednička dala jasně najevo, že je čas na přidání plynu. Motor rozvibroval svou dunivou skladbu a do taktu si předl jako pěkně vypasený tygr. Kola se odlepila od vozovky a v točivém pohybu se pohnula dopředu za jasným cílem, dojet jako první.
Rychlosti jsem řadil jak splašený, když jsme jeli po rovince, která v tomhle případě byla celkem hodně dlouhá.
„Pravá 8 a hned levá 7,“ zahlásil Hisoka, když se blížila první zatáčka.
Hned na začátku dali docela ostrý, ale mě to bylo jedno. S menším přesně namířeným smykem a rychlým přidáním plynu jsem obě zatáčky dal na výbornou.
„Levá 6 a levá 2,“ pokračoval přesně tak, jak mu Ichiro napsal.
Bylo fajn, že si všechno zapamatoval, nepotřeboval papír, podle všeho měl fotografickou paměť, která mu zajisté pomáhala i jako závodníkovi.
„Pravá 9, pozor stromořadí na levé 8,“ sypal dál ze sebe další a další přesný údaj.
Chvíli jsem se cítil tak, jako kdyby tu se mnou seděl Ichiro. Bylo to asi tím, že jsem nikdy s nikým jiným nejel a ani teď tomu nebylo jinak. Vlastně tu se mnou byl, ale mluvil za něj Hisoka… Můj Hisoka.
„Levá 3, pravá 5 a levá 9. Hned zatím pravá 5 a levá 7.“
Pomalu se blížil cíl, když se z lesního porostu stávaly domky a z drncavé vozovky pěkně upravovaný beton. Kola si po ní jen spokojeně ševelila a ani nenadskakovala jak před chvílí, když jsme byli na kamínkách. Bárt jel prostě nejrychleji, co dokázal, a čeho jsem byl schopen i já.
Když jsem spatřil tu bílou čáru před sebou a viděl, jak u vozovky stojí dívky s černobílým praporkem, bylo mi jasné, že jsme v cíli. Srdce mi divoce bilo a ruce se mi potily, jak moc jsem byl nabuzený. Krev se mi vařila a při posledních metrech jsem snad cítil i euforii z toho všeho.
Projeli jsme…
Zajel jsem na kraj a rychle vystoupil z auta, abych na tabuli viděl nás výsledný čas.
Nervózně jsem mačkal Hisokovi ruku a nervózně přešlapoval z nohy na nohu.
Najednou to bylo tady…