„Ty debile, okamžitě mě pusť,“ křičel jsem na toho vetřelce, když mě celého vytáhl zpod auta.
„Hmmmm? Máš nějaký problém, s tak milou osobou jako jsem já?“ naštvaně mlaskl a poslal mě znovu pod auto tak prudce, že jsem zapomněl sklonit hlavu a okamžitě se praštil o výfuk.
„Ty sráči,“ prskal jsem zpod auta a nemohl se dostat ven, protože mi prkno přidržoval u země, a já nemohl tam ani tam.
„Sklapni už!“ houkl na mě a znovu mě prudce vytáhl zpod auta.
Tentokrát zvolil jinou metodu a jednou nohou se mi opřel o hrudník a tím mě přišpendlil k vozíku.
„Chci s tebou jen mluvit a něco si zjistit a co se týká mého auta, chci, aby ses mi na to podíval ty. Fly tě chválil, tak mě neser!“
„Tak mě nechej vstát!“
„Až se uklidníš! Nemíním si něco nechat udělat s obličejem, na to se mám dost rád,“ odsekl mi a ještě víc se zapřel o nohu.
„Jsi… Bože… Seš hroznej parchant!“ snažil jsem se popadnout dech, ale on mi moc možností nedával.
„Ale v tom máš naprostou pravdu,“ dodal s úsměvem a nohu konečně sundal dolů.
Podal mi ruku, ale já ji hned odstrčil a naštvaně se postavil. Jenže to jsem neměl dělat, z nějakého dost ujetého důvodu, se mi zamotala hlava a já málem letěl k zemi. Na poslední chvíli mě to hovado chytilo a pomohlo se udržet na nohou.
„Co mi teda tak důležitýho chceš?“ vyprskl jsem na něj a odstrčil ho, abych mě odstup.
„Spíš co chceš ty ode mě. Myslím si, že vím dost věcí, které by tě mohly zajímat. Nehledě na to, že potřebuji vědět, jak si donutil Flyi, aby s tebou jezdil jako navigátor. Víš, docela jsi mi zkomplikoval život. Popravdě řečeno, tě dost nesnáším,“ přivřel oči a propaloval mě pohledem.
Co proti mně do prdele má? Co jsem mu jako udělal? To on tu na mě div neskákal a já jsem ho nějak „ranil“? Ať jde do hajzlu. Co mě to zajímá?!
„Asi ses definitivně zbláznil, ne? Hisoka ke mně přišel a já ho nechtěl.“
„Takže si ho můžu vzít zpátky? Nebude ti to vadit? Když ho tak moc nechceš, nebude to problém, ne? Stejně nechceš závodit, tak o co jde,“ jeho tón hlasu mě až děsil, jak chladný byl.
Vzhledově vypadal jak anděl z nějakého obrazu, ale uvnitř, to byla pěkně prohnilá duše. Angel… Spíš padlý anděl a pěkně mě sral.
Zatrnulo ve mně… Nějak mi jeho slova vadila. Cítil jsem vztek, hněv a měl jsem chuť ho narvat pod auto a odjistit zvedák.
Proč se mě to tak dotklo? Proč mi to tak vadí? Může si Hisoku vzít, mě se to netýká. Budu mít klid. Budu… Budu bez něj.
„Není tu možnost, že bych ti ho vrátil,“ odbyl jsem ho a došel k ponku pro klíč v vratům, abych zaparkoval jeho auto u nás v dílně.
„Takže? Cítíš k němu něco?“
Až jsem v morku kostí vnímal ten chlad, co od něj přicházel. Nechápal jsem, proč se na to ptá, ale měl jsem divný pocit, že se snaží Hisoku bránit. Nebyli podle všeho tak milenci, spíš jako bratři, ale i tak jsem cítil, jak se mi žárlivost zakusovala do zad.
„Sorry, ale je ti po tom hovno,“ odsekl jsem a naštvaně se na něj otočil.
Jenže to on už stál u mě a narazil mě na ponk tak tvrdě, až mě zabolel zadek.
„Omyl, je mi do toho hodně. Nevíš spoustu věcí a já ti je rád řeknu. Hisoka je…“
„Drž hubu! Zbláznil ses?“
Silná ruka zatáhla Angela za vlasy a donutila ho, aby ode mě odstoupil. Hisoka ho držel v kravatě a bylo vidět, že je hodně naštvaný.
„Promluvíme si venku!“ rozkázal Angelovi a táhl ho ke dveřím.
„Za chvíli jsem zpět, zatím si zaparkuj to jeho auto.“
Hisoka se na mě usmál a hodil mi do dlaně klíče od Angelova auta. Jen jsem je chytil a díval se, jak se za nimi zavírají vchodové dveře. Slyšel jsem i přes ten kov, jak se hádají a docela po sobě řvou, ale dávali si záležet, aby jim nebylo rozumět. Nakonec jedny kroky mířily pryč a druhé zpět za mnou.
Hisoka ke mně přišel a pevně mě sevřel do obětí. Nebránil jsem se. Dokonce jsem mu to snad poprvé vrátil a obejmul ho také.
„Co mi chtěl říct?“ zeptal jsem se nakonec, když jsem ho pustil.
„Neptej se prosím, ještě ne!“
V jeho hlase byla naléhavost, kterou jsem tam ještě nikdy neslyšel. Nejspíš mi to chtěl říct sám a není to nic, na co by byl hrdý. Možná ho nechápu… Nebo nerozumím jeho citům ke mně, ale pomalu strhává mou masku a dělá mě lepším, než jsem kdy byl. Možná… Ale jen možná… Je tam něco, co by pro něj mohlo existovat.
„Nebudu se ptát, dokud mi to sám neřekneš,“ zakončil jsem tenhle pro nás oba nepříjemný rozhovor a dal mu pusu na tvář.
To ho pobavilo a olízl si rty.
„Chceš si to rozdat tady?“ konečně se usmál a políbil mě.
Nechal jsme ho rejdit v mé puse a jen jsem si užíval toho klidu, který mi on dává. Ovládal mě zvláštní pocit, že tohle by mohlo být to slovo, které začíná na L, ale nemohl jsem. Ještě jsem nedokázal říct někomu, že ho mám rád. Takhle mi to zatím stačilo.
„Chceš pomoct s tím autem?“ zeptal se Hisoka, když mně konečně pustil ze sevření.
„Vlastně docela ano,“ odpověděl jsem mu a trochu si upravil kombinézu, protože jsem byl od něj pěkně poválený.
„Fajn, co mám dělat, šéfe?“ usmál se a díval se na nářadí na stole.
„Tak zaprvé… Nacouvej s autem do dílny a zadruhé, ho umyj,“ vyplázl jsem na něj jazyk a hodil po něm oboje klíče.
„Můžu mu sedřít lak?“ pobaveně si mlaskl a zamířil ke dveřím.
„No… Pokud ho potom Angelovi zaplatíš, tak si dělej, co chceš,“ odpověděl jsem mu a celou dobu se díval na jeho tělo, jak se vlnilo, když odcházel.
Nevím proč, ale opravdu mě přitahuje. Má takové kouzlo lovce, které mě nutí dávat si pozor a přitom se schovávat. Vlévá mi to adrenalin do žil a dělá to se mnou hrozný věci. Nějak mám pocit, že zase po dlouhý době žiju. Díky němu… Což je dost stresující poznání.
Slyšel jsem dunivý zvuk motoru a celkem rychlé najetí do otevřených vrat. Bez jediného zaváhání… Zcela čistá jízda. Jak kdyby mazal na chleba máslo. Naprosto si za tím volantem věřil.
Proč mě to znepokojuje? Jak může být takhle dobrý?
Jen párkrát za svůj život jsem potkal profíky, co dokázali zaparkovat mezi dvě položené sirky a ani jednou nezaváhali. Na jeden vjezd, bez stočení volantu, bez použití brzd… Prostě dokonalá práce, při které je potřeba jeden z největších darů a to naprostý odhad prostoru. Takový lidé zavřeli oči a věděli už od pohledu do zpětného zrcátka, kde co leží a kde mají limity. Patřil jsem mezi ně, ale podle všeho… On byl ještě lepší než já.
Užasle jsem pozoroval to dokonalé najetí na ližiny hydraulického zvedáku i bez toho, abych mu to řekl. Byl v přesných polohách, stoprocentně na setinu milimetru. Začínal mě děsit… Opravdu jsem ho v tuhle chvíli nechápal a asi nedokázal přijmout pravdu.
Tenhle člověk nikdy neměl přestat řídit. Proč to udělal? Proč se rozhodl být mým navigátorem? Co donutí takového řídícího boha ponížit se před debilem, jako jsem já?
Začalo to ve mně nepříjemně hlodat, a já se musel sám sobě přiznat, že mě zajímá, kdo to vlastně je. Nikdy jsem se moc neptal a tak o něm nic nevím, možná bylo načase, abych to udělal. Jenže… Byl jsem si vědom toho, co mi všechno řekl, jak se přiznal, co ke mně cítí. Nemohl jsem říct, jak jsem to měl já… Nedokázal sem se mu postavit z očí do očí. Prostě měl Hisoka něco, čeho jsem se bál. Byl jak krotitel dravé zvěře a já jeho puma, kterou srazil na cestě životem. Každý den, co jsem byl s ní, jsem se v něm ztrácel víc a víc.
„Takhle to stačí?“ probudil mě ze zamyšlení Hisoka.
„Co? Jo… Je to dobrý.“
Nevím kdy, ale za tu chvíli dokázal i to auto opláchnout hadicí od bláta a to se třpytilo na zvedáku vysoko nad zemí.
Musel jsem se nějak zaměstnat, abych ho neustále neměl plnou hlavu a dokázal i fungovat. I když to moc nešlo, snažil jsem se o to.
Začal jsem kontrolovat všechny díly na tom závoďáku a musel jsem uznat, že jako WRC auto bylo dost slušně upravené. Kostra Citroën DS3 WRC s dost předělaným a vyztuženým podvozkem. Jen samé nové a nejkvalitnější díly, které doplňovaly tmavě rudou kapotáž s fialovými pruhy po boku. Jen pár sponzorských nálepek, ale od těch nejlepších japonských firem, které byly ochotny vůbec tyhle závody finančně dotovat. Nechápal jsem, kde ten spratek takové kontakty sebral a docela mě to štvalo.
I když vyjedu s nově upraveným Bartem, tak kvalitativně se součástkami něčemu takovému nevyrovnám. Podle všeho měl dost dobře upravený motor, který je přeplňovaný objemem do motoru 1,6l, mu umožňuje dosáhnout výkonu 300 koní. Ale tenhle upravený motor… Neuměl jsem si představit, jak moc rychle dokáže jet. Podle položení a uspořádání různých trubiček, které dodávaly kapalinu, jsem odhadoval, že tohle rozhodně Japonci nesestavili.
„Angel si taková auta nechává dělat na zakázku od jednoho machra, co dokáže z auta vyždímat to nejlepší. Pokud chceš, tak mu můžu zavolat a on by se podíval na Bárta. Jen by zhodnotil šance a třeba by ho napadlo něco, co tebe ne. Hned se nečil, jo?“ řekl Hisoka, když mě celou dobu pozoroval u toho auta.
Čte snad myšlenky? Mám si vzít alobal na hlavu? Nebo co to kurva pomáhá? Jako, že bych vůbec dovolil, aby se mi někdo koukal na auto? Opravdu to myslí vážně? Sere mě a docela dost.
„Proč se mám teda na to podívat já? Mohl to dát Angel k němu, ne?“ byl jsem dost naštvaný, protože tohle mě urazilo.
„Nemohl. Udělal to naschvál, aby si tohle auto viděl, nenapadlo tě to? Vidíš na něm něco, co by bylo špatně a potřebuje to kontrolu?“
Hisoka se soustředil pohledem na mé ruce, které jsem svíral v pěst, jak jsem měl chuť mu ubalit. Ihned po nich hrábnul a pevně je sevřel, abych neměl možnost se mu bránit.
„Speede… Neser mě! Jsi tak roztomilý, když se vztekáš a přece tady to dělat nebudeme, ne?“ pokáral mě a zároveň se stihl otřít o můj rozkrok tak, že jsem cítil, jak i jeho penis zase tvrdne.
Odstrčil jsem ho od sebe a stáhl auto na zem. Zvedák ho pomalu ukládal a já si mohl ještě prohlédnout odpérování kol. I když to mohl být génius, co to auto skládal, i přesto mohl udělat chybu, které si nevšiml.
Nějak mi nesedělo dosedání levého předního kola a jak kdyby v něm v jednu chvíli zarachotilo. Snad stabilizační tyčky, nebo tlumiče, ale tohle byl trochu jiný zvuk, který se mu prostě nelíbil.
„Slyšíš to?“ otočil jsem se na Hisoku a čekal na jeho odpověď.
„To už jsem u pár aut od něj slyšel, ale nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Dokonce to Stefi bral jako svůj otisk do auta. Prý to nic není, že se musí ta součástka ochodit a bude to v pohodě.“
„Stefi Joserman? Myslel jsem, že s tím skončil, když boural na šampionátu v devět a devadesátým. Tehdy mu bouchlo kolo, ne? Špatný plášť a nesprávně napěchované gumy. Pamatuji si na to, byl to génius. Ale… Nezlob se na mě, ale tohle není normální. Zítra zkusím zátěžovku. Možná ještě dnes, ale trvá to další tři hodiny,“ postěžoval jsem se a protáhl se.
Ani jsem si za tu dobu nevšiml, kolik je hodin, ale když už i workoholik strýček odešel, tak muselo být opravdu pozdě a jinak tomu autu nic nebylo.
„Asi půjdu spát a tohle nechám na zítra,“ řekl jsem po chvíli trapného ticha.
„Dobře, půjdu.“
Hisoka vypadal zklamaně, že musí odejít, ale já se opravdu musel vyspat, jinak jsem byl už schopen únavou rýt hubou v zemi. Ale když si bral bundu a mířil ke dveřím, hodil jsem po ně naštvaně klíče.
„Nechceš zůstat u mě? Sice to mám malý, ale… Je to blbej nápad, neber mě vážně. Klíče…“ už jsem to nestihl doříct, protože Hisoka zamknul venkovní dveře a už se tiskl na má záda.
Bože, já jsem z něho fakt v koncích. Je to totálně v hajzlu… Cítím ty pitomý motýly v břiše a moje tělo na něj reaguje zcela samovolně. I kdyby byl někde jinde a napsal mi zprávu, byl bych schopen si pro něj přijít i do horoucích pekel.
Dělal ze mě slabocha… Dělal ze mě někoho, kým jsem už dlouho nebyl. Dával mi pocit, že dokážu milovat, což mě děsilo ze všeho nejvíc.
Láska dělá z lidí slabé tím, že jim dá strach o toho druhého.
„Pamatuj, že si to byl ty, kdo to navrhl. Tak si potom nestěžuj!“ políbil mě na krk a otřel se rozkrokem o můj zadek.
Cítil jsem, jak tvrdne i přes tu látku a přitahovalo mě to natolik, že jsem rukou přejel po jeho vypracovaném stehně.
Kurva… Proč je tak dokonalej… Ve všech směrech je jak někdo, kdo vyplňuje všechny sny, které může mýt gay o svém ideálu. Sral mě úplně vším. Hlavně tím, že jsem si ho chtěl vzít k sobě do pokoje, kde jsem vlastně ještě nikdy nikoho, kromě strýčka, neměl. Nikdy jsem neměl nikoho, z koho bych byl víc v prdeli, než jeho. Vážně jsem se v něm ztratil.
„Tak?“ zašeptal mi do ucha a já se i s ním v patách vydal k mému pokoji.
„Je malý a skoro nic v něm nemám… Jen… Není to nic extra,“ šeptal jsem a snažil se zamaskovat svoji nervozitu.
„Kašlu na to, jak to vypadá. Jsem rád, že jsi mě k sobě pozval. Pomalu a jistě děláš směrem ke mně drobné krůčky. To mi stačí.“
Byl tak… Nedokázal jsem už myslet, ani najít správná slova, jediné, co v tuhle chvíli chtělo dostat šanci, byl můj penis a zadek. Až děsivě jsem ho potřeboval cítit v sobě. To byla jediná chvíle, kdy jsem mu rozuměl. Naše těla si prostě sedla, jak kdyby k sobě patřila.
Otevřel jsem dveře a v tu chvíli to začalo...
Adrenalin a chtíč se prolínaly celým pokojem, když se vzduchem vznášely různé části oblečení, jak rychle jsme je ze sebe sundávali. Už nahého mě povalil na postel a vecpal se mezi mé nohy, jako kdyby mi odmítl dát jakoukoliv šanci se bránit. Pomalu táhl jazyk od prohlubně pod krkem, až k bradě, než se dotkl mých chvějících se rtů.
Vše bylo tak rychlé a přitom, jako kdyby se to zastavilo v čase. Jeho prsty, které pohybovaly po mém těle, mi přiváděli mrazení po všech místech, kterých se dotkl. Otíral jsem se o něj svým penisem a cítil, jak mi uniká pár kapek touhy z mého žaludu na jeho břicho.
Chtěl jsem ho… Strašně moc jsem po něm toužil a nehodlal jsem si tu šanci nechat vzít.
Přitiskl mi kolena k hrudi, aby se dostal na mou dírku, která se už stahovala z touhy, kterou jsem pociťoval a naslinil si prsty, aby to ve mně líp klouzalo. Uchopil mi penis do pevného sevření a dopřával mu ty jeho přesné pohyby, kterými mě po pár tazích je schopen přivést k orgasmu.
Po tak krátké chvíli ví, co mě přivádí k šílenství a dává mi to v takové míře, že mu propadám.
Bez varování do mě najel dvěma prsty a během vteřiny si naše moji prostatu. Zalapal jsem po dechu, jak se bolestivé vniknutí změnilo v totální rozkoš. Prohnul jsem se v pase a víc se na jeho prsty narazil, abych ho cítil hlouběji a užíval si, když s nimi začal do mě vjíždět a vyjíždět. K tomu všemu mi ho honil takovým způsobem, že jsem se sám v tom všem ztrácel, jak úžasné to bylo.
„Kurva… Tak už mi ho tam dej,“ zařval jsem nahlas, když už jsem to nebyl schopen zvládat.
Jen se usmál a vytáhl ze mě prsty. Rychle do mě najel a začal okamžitě přirážet, až postel pod námi tou sílou přírazů vrzala.
Nebyl jsem hrdý na to, kde žiju, protož se to nemohlo rovnat jeho bohatství, ale byl to můj domov, proto jsem nedokázal přemýšlet tak rychle nad jeho nabídkou, ale…
Vše se slilo do sténání a příjemných pocitů, co se mi převalovaly v těle. Cítil jsem každé otření o moje stěny a přitom se díval do jeho tváře, jak se to líbí i jemu, abych se ujistil, že jsme na tom stejně.
Jeho tváře byly plné vzrušení a oči měl zavřené, když začal svým spermatem plnit moje tělo. Bylo to tak skvělý, že jsem ho následoval a postříkal mu břicho svým uspokojením. Křeč mi zasáhla všechny orgány a slastně si s nimi pohrávala.
Bylo mi tak perfektně, že jsem ho objal a nechal ho na mě dolehnout celou vahou, abych ho mohl líbat. Nohy už jsem déle nedokázal držet a tak jsem je po jeho těle pomalu sunul na matraci, než jsem je měl volně položené na matraci.
„Jsi tak skvělej,“ řekl jsem bez rozmyslu a políbil ho.
Jen se usmál a polibek mi vrátil.
„Tohle je poprvé, co jsi mi něco tak hezkýho řekl,“ zašeptal mi do ucha a znovu mě políbil.
Zatrnulo ve mně. Měl naprostou pravdu a já si to ani neuvědomil. Choval jsem se k němu vždy děsně a možná si to ani nezaslouží. Ale… Pořád mi tu něco nehraje. Nedokážu se zbavit pocitu, že mi něco důležitého tají. Spíš něco, čím se trápí hlavně on.
Povzdechl jsem si a přitáhl si ho pro další polibek.
Po chvíli ze mě vyjel a lehl si vedle mě. Přitulil jsem se k němu zády a až do ráda spokojeně spal v jeho náruči.
Nějak jsem mu dovolil, aby mi vlezl do bubliny. Jenže… Zabiju ho, když mi ublíží. Doufám, že si to uvědomuje.
„Speede? Haló… Jsi tu?“
Známý hlas mě probudil a já se ještě rozespale protáhl. Pomalu jsem se vyplížil z postele, abych Hisoku neprobudil a natáhl si aspoň tepláky.
„Co tady řveš?“ podíval jsem se na Ichira, který se sem dovnitř dostal snad zázrakem.
„Ty vole, jak ses sem dostal? Nejsou tu bezbariérové přístupy,“ mhouřil jsem na něj oči, protože jsem byl ještě ospalý a moc nemohl rozlepit oči.
„Tvůj strejda mi pomohl. Přišel jsem si pokecat, nebo ruším?“ zeptal se a prohlédl si mě od krku dolů.
„Ahoj, ty jsi tu?“ podíval se Ichiro za mě a usmál se na nově příchozího.
„Ahoj, jo jsem,“ přitáhl si mě Hisoka na hruď s políbil mě na krk.
„Vy se znáte?“ tikal jsem pohledem z jednoho na druhého a dobře si prohlížel jejich tváře, když jak opaření stáli naproti sobě.
Jak mě Hisoka objímal, moc dobře jsem cítil, jak sebou nervózně cukl, když si uvědomil, že se asi tak přátelsky zdravit neměli.
„Poslouchám…“ řekl jsem naštvaně a naklonil hlavu na bok, abych ťukl do té Hisokovy, stále opřené o mé rameno.