Ještě stále jsem cítil, jak mnou projíždí elektrický výboj z dozvuku toho, co mi před chvilkou udělal. A že on moc dobře věděl, jak má druhému udělat dobře.
Šmejd jeden… Na tohle si docela rychle zvyknu. A co potom? Kde se naučil, jak má s někým jako jsem já zacházet?
„Mohl bys mě už pustit? Nebo máš ještě jiné plány?“ říkal jsem mu s potutelným úsměvem.
„Mám jiné plány, ale bohužel musíme nejspíš jet,“ naštvaně se zvedl a odpoutal pás, aby mi uvolnil skoro odkrvené ruce.
Ihned jsem se natáhl pro mobil a nahlas přečetl zprávu.
Na konci města, tam, kde se poslední strom dotýká země. V čas, kdy zapadne slunce a vítr se rozbouří. Jsme tu… Buď tu! Skrytá tě volá.
Moc dobře jsem věděl, jaké místo myslí. Člověk to tu musí znát nazpaměť, aby mohl jezdit zakázané a tajné závody. Žádné mapy, navigace… Nic… Jen my dva a auto.
„No, máme co dělat.“
Nohama jsem ho od sebe ještě víc odstrčil, až se jeho záda zaryly do palubovky a vystoupil jsem z auta. Uchopil jsem ručník, který ležel na stole a hodil mu ho do obličeje.
„Ukliď ten bordel, který si tu v autě udělal.“
Odešel jsem do koupelny a opřel o umyvadlo. Studená voda, kterou jsem si chrstnul do obličeje, mi moc nepomohla. Chtěl jsem víc a věděl jsem to. Nejspíš bych ho i pokračovat nechal a kdo ví, jak by se ukázal. Rukou jsem si prohrábl vlasy a zanechal v nich vetřené kapky vody.
„Už jsem to uklidil. Pustíš mě, abych se taky umyl?“
Rychle jsem se otočil a chrstnul po něm vodu. Zase se objevila jeho bezvýrazná tvář. Nereagoval, jen došel k umyvadlu a začal si umývat ruce. Chtěl jsem odejít, když mě chytil zezadu za krk a nacpal pod tekoucí vodu. Byla ledová a málem mi zamrazila mozek. Pustil mě a já se po něm ohnal. Ucukl.
Měl jsem chuť mu tu hlavu o roh toho bílého porcelánu rozmlátit.
Vždy mě něčím naštve a podezřívám ho z toho, že to dělá naschvál.
Jenže on si dál umýval ruce a jen klidně si je utřel do ručníku. Celý rudý vzteky jsem odešel do šatny. Převlékl jsem se z montérek a hodil na sebe pohodlné džíny a tričko.
„Jedeme?“
Voda mi ještě stékala po vlasech na ramena, ale v tak teplé noci, to bude příjemné ochlazení. Jen přikývl a nasedl do auta. Dálkovým ovladačem jsem otevřel bránu a usedl na místo řidiče. Tak krásný pocit zase sedět za volantem závodního auta, u kterého znáte každý šroubek.
Vše jsem u něho dělal. Usazoval motor… Měnil tlumiče… Vyklepával zmačkané plechy… Tmelil a potom stříkal lakem… Upravoval světla… Vše, co v něm bylo původní, jsem změnil, zůstala jen karosérie. A nyní je ještě silnější, protože ho strýček doladil novými díly.
Poslední parsky slunce osvítily kapotu a do té červánkové krásy se rozeřval Bártův motor. Čtyři válce si hučely do taktu, když se spustily na plné obrátky a ukázaly, jak kola skvěle prokluzují. Jen v prachu za námi zůstala otevřená garáž, kterou bude strýček vzteky večer zavírat.
Kašlal jsem na vše, tohle je ta chvíle, kdy se ukáže, zda jsem připraven znovu začít. Jet… S někým jiným po svém boku. S někým, jako je on.
Jen po očku jsem se na něj podíval a zjistil, že po celou dobu on sleduje mě.
„Nečum na mě! Znervózňuješ mě,“ řekl jsem do nepříjemně napnuté atmosféry.
Na jeho tváři se objevil úsměv. Odporný a démonský úsměv, který mi přímo drtil periferní vidění. Opřel se loktem o palubovku a do dlaně si zapřel bradu.
„Co když se mi chce. Jak mě asi donutíš, abych na tebe nekoukal? Řídíš, ne?“
„Co když zastavím a vykopu tě z auta?“
Další úsměv na jeho tváři, který rozhodně nevěstil nic dobrého.
Jeho ruka se dostala přes řadicí páku na mé koleno a pevně ho sevřel. Jak pavouk se začal přibližovat do mého rozkroku, až se prstem otřel o místo, které ihned reagovalo.
Co to má sakra bejt? Jak to, že na něj takhle reaguji? No… je pravda, že jsem to dlouho neměl, ale on? Nemám ho rád.
Snažil jsem se ho pohyby pánví setřás, ale on si vzal mezi dva prsty zip kalhot a rozepnul je.
„Nechej toho!“ přecedil jsem před zuby.
Neposlouchal. Vytáhl mi penis i z trenek a pomalu mi stahoval předkožku až pod žalud.
„Vyflákame se. Nech mě!“ znělo ode mě už vážněji.
„Když k tomu dojde, tak tě vytáhnu a zapnu ti u kalhot zip, aby si nemysleli, že jsi úchyl.“
Přejel po celé délce až ke kulkám a pěkně je mezi prsty promnul.
„Debile… Dost! Strhnu to do příkopu!“
Sevřel jsem volant tak pevně, až jsem ho málem rozdrtil. Napětí v mém rozkroku už prostupovalo mým tělem a pumpovalo mu do ruky mou naběhlost. Jen s úsměvem pokračoval dál a přejížděl s pevným stiskem nahoru a dolů, až stahoval kůžičku napevno dolů. Skousl jsem rty, abych se udržel bdělý a jen zhluboka oddechoval. Nedám mu ani jeden vzdech, nejsem nějaká kurva, se kterou si může dělat, co chce.
Ale i já cítil, jak se napětí v mém penisu stupňuje a rychlost jeho přejíždění po něm, zvyšuje. Už se to nedalo ovládat a já bych to asi nejspíš opravdu narval do stromu. Přibrzdil jsem u krajnice a jen s hlasitým oddechováním jsem nechával moje sperma vytékat do jeho ruky. Už ho po mém prvním udělání bylo méně, ale i tak se pár kapek dostalo na sedačku. Vytáhl z kapsy kapesníčky a otřel si ruku i místo mezi mýma nohama. Dozvuky orgasmu, které mi zahltily mysl, mi vymazaly mozek. Nevěděl jsem, zda ho chci zabít, zbít, nebo a to bylo nejhorší, políbit.
Brrr… Ten člověk je fakt magor…
„Ještě jednou něco takového uděláš a já tě odpoutám od pásu a prudce zabrzdím, aby se ten tvůj ksicht rozmázl o palubovku. Už nikdy neudělám, stejnou chybu jako s Ichiro, takže mě k tomu nenuť. Nemám problém tě vymazat ze svého života.“
Jak kdybych ho ranil. Jeho oči odrážely něco, čemu jsem nerozuměl. Snad jsem se měl zeptat, ale já byl tak naštvaný, že bych se ještě víc naštval po jeho stupidní odpovědi. Jakou jinou taky od něj čekat.
On mě vyhonil… V autě, když řídím? Opravdu není normální.
Sundal jsem ruce z volantu a prohrábl si vlasy, abych se uklidnil. Už jsem se na něj nepodíval a on se díval ven z okénka. Snad ani on už ode mě nechtěl nic slyšet. Ale co ode mě čeká? Neznám ho… On nezná mě a pořád mi tohle dělá… Co po mě chce?
Stáhl jsem si ruku do rozkroku a vrátil si nádobíčko do trenek. Zapl jsem zip kalhot a nastartoval auto. Znovu jsem protočil jednou kola, abych uvolnil i své vnitřní napětí, které mi nebezpečně začalo vracet myšlenky do hlavy. Teď ne! Nesmím myslet… Potřebuji mít v hlavě prázdno, nebo pojedu jak pičus.
Ruce se mi ještě mírně třásly z té rozkoše, kterou mi už dneska podruhé dal. Být v jeho blízkosti mě asi vyšťaví do poslední kapky. Má vůbec nějakou hrdost? Nebo tohle dělá komukoliv? No co, nejspíš s někým jsem a jsou mi šumák nějaký city. Neumím je vyjadřovat a na své ex jsem byl vždy takový.
Hrubý a sprostý… Buď to vzali, nebo měli smůlu. Já se k nikomu nepotřeboval vázat. City jen ubližují. Pokud mě někdo miluje, bude mu jedno, jaký jsem, vezme mě prostě tak, jak mě vidí. Umím být i milý a dávám dárečky, takové blbiny a hlavně mé tělo mluví za mě. On se mi líbí a nejspíš ho ještě chvíli po svém boku nechám. Ale pokud mě bude ohrožovat a jako navigátor bude k prdu, tak poletí jak koule na bowlingové dráze.
Cesta míjela kolem nás a po půl hodině cesty jsme se dostali na místo, kde se silnice stáčela prudce doprava. Sjel jsem na malé parkoviště, na kterém se už vyjímaly čtyři závodní vozy. Lucifera, jsem poznal ihned. Červený sporťák se sníženým podvozkem a neonovým pod světlením, mě vždy naštval. Patřil tomu parchantovi Mitsuakimu, se kterým jsem se od toho osudného dne neviděl. Taky mi vůbec nechyběl.
Zaparkoval jsem a vystoupil i s ním z auta. Už přijížděla další auta a parkoviště se plnilo k prasknutí.
„Takže mi nelhali… Vrátil ses Speede?“
Prudce jsem se otočil za hlasem a málem jsem ho vzteky popadl a vytáhl nad zem. On totiž ten den přišel do nemocnice a sedl si naproti mně, když mě konečně dostali na nemocniční lůžko. Řekl mi, že to já za všechno mohl a že jsem mohl být rád, že není Ichiro mrtvý. Že mi určitě poděkuje za to, že je z něj mrzák a měl bych si uvědomit, že jako závodník, jsem stál vždy za hovno.
Málem jsem jak Superman popadl postel a hodil ji po něm, jenže mě tohle ještě víc srazilo na kolena.
„Ano, vrátil jsem se. A pokud vím, tak ty jsi teď celkem k ničemu. Jak dlouho ještě hodláš být na pátém místě? Potřebuješ, abych ti zase nakopal zadek?“
„Ne, spíš ukázal. Potřebuješ protáhnout?“
„Ne a ty potřebuješ po hubě?“ ozval se Hisoka, který stál hned vedle něj.
Jak se tam dostal? Myslel jsem že stojí vedle mě. Vlastně ani nevím proč, ale podíval jsem se vedle sebe a samozřejmě, že tam nestál. Kdy? Hmmm…
„Ale, ale… Nový zajíček Speede? Pěkný zadek, to musím uznat.“
Mitsuaki si prohlížel Hisoku jak kus masa. Přesně tak, jak kdysi svého navigátora.
„Copak Mitsu, už má tvůj zajíček prošlou zkušební lhůtu?“
„No, řekněme, že už jeho zadek neslouží tomu, k čemu mi byl.“
Jeho navigátor jsem protočil oči v sloup a zmizel do Lucifera. Hisoka do Mitsua strčil tak moc, že málem přistál na kapotě auta. Mírně jsem se pousmál, což samozřejmě neuniklo Hisokovi a ten se mi otřel o rameno, když mířil ke své sedačce. Získával jsem dojem, že po mě Hisoka něco chce. Ale co? Pořád se ke mně chová takhle a vůbec nemyslí na své potřeby. Usmívá se a moje urážky jdou mimo něj. Jsem snad pro něj modla? Vůbec nechápu, co má ten člověk v hlavě. Většinou dokážu v člověku ihned číst po jednou pohledu do jeho očí, ale u něj… Je to jako dívat se do zdi. Něco tají a já musím přijít na to co.
Povzdechl jsem si a usedl za volant. Do ruky mi dobře sedla hlava Bárta Simpsona a chladný volant se ohříval mým adrenalinem. Zapásal jsem se a ještě po očku zkontroloval toho hňupa vedle sebe. Seděl vzorně a vše připraveno tak, jak má být. Zdál se mi nervózní a v kastlíku hledal navigaci. Jen pobaveně jsem se na něj podíval a začal se smát. Je vidět, že tohle jede poprvé.
„Nic nehledej! K tomuhle není navigace a ani žádné mapy. Podél cesty jsou rozsvícená světla, aby označily cestu, po které musíme jet. Pro všechny jsou pravidla stejná. Musíš prostě koukat a vnímat každý nepatrný strom či keř, jak se stáčí a kde stojí. Je to o důvěře v sebe samotného a hlavně, je to sranda. Kdyby se něco mělo stát, zastavím.“
Poplácal jsem ho po stehně, aby viděl, že co jsem řekl myslím vážně. Já to tu znám i po slepu. Znám v tomhle městě každičkou zatáčku i strom, cokoliv co se nachází u silnice a je jedno jestli to je hlavní, vedlejší, lesní, nebo polní cesta. Silnice je silnice. Pokud po ní auto jede, je to místo na kterém se cítím bezpečně. Tohle miluji… Tohle jsem já.
S nohou na spojce, která byla až u podlahy, jsem dal zpátečku. Nesnáším, když ji musím používat, ale je tu spousta aut a já nechci hned bourat. Pomalu se rozpředly válce a jiskra dodala autu tu pravou šťávu. Vibrace do řetězu na volantu krásně uvolňovaly mé zápěstí a pomalu se auto pohnulo dozadu.
Sledoval jsem zpětná zrcátka a dým z výfuku, který se spojil s couvacími světly, mě naladily na závod. Pomalu jsem vycouval a zařadil se mezi auta, která čekala na odstartování. Auta kolem mě začala řvát na uvítání pořádné roštěnky, která se v mini šortkách postavila na startovací čáru. S rudým šátkem v ruce, byla celá ozářená světly z prvních soupeřících aut.
Závodí se ve dvou. Pravidla předjíždění jsou jasně daná a v zatáčkách se nesmí. Opatrnost nade vše… Nejde o vítězství, ale o zábavu. Na konci stejně slaví všichni stejně a alkohol teče všude proudem.
Čekali jsme přibližně čtvrt hodiny, než jsme přišli na řadu. Dojel jsem na start a podíval se vedle sebe. Málem jsem se poblil. Super…
Vedle nás stál Lucifer a Mitsuaki s jiskrou v oku, která značila jen jedno a to, že se před ničím nezastaví, mě vztyčeným prostředníčkem zase pěkně vytočil. Lépe to začít nemohlo. Dneska mi nebude vadit helma a uslyším každé zaskřípání brzd. Prostě se jede tak, jak každý v běžném provozu. V tuhle noční hodinu zde nikdo nejezdí. Příjemná atmosféra noční silnice, která je ozvučena jen skřípáním kol, pištěním brzd a řevem motoru. Můj svět klidu a míru.
Hnědovlasá kost zahodila šátek a naše auta se rozjela tak, jak nikdy předtím. Ještě nikdy jsem takhle nezávodil s Luciferem a věděl jsem, že pokud chci vyhrát, tak musím riskovat.
Dal jsem za dva a hned za tři, aby se nezdržoval zbytečným zpomalením. Jelo to samo. Jako bych byl s Bártem srostlý. Byli jsme jeden.
„Levá 5 a hned pravá 2,“ odvážil se konečně promluvit Hisoka.
Zkontroloval jsem povrch a porost u okraje silnice, ani se moc neutnul, to jsem musel uznat.
„Je to levá 6 a pravá 4, musíš se soustředit na stočení vozovky. Ale jde ti to dobře.“
Mírně jsem se pousmál, aby se necítil zbytečný. Tohle je zrovna těžká zkouška a ne každý ji dá.
„Pravá 7 a levá 8.“
Hmmm… Tentokrát byla jeho verze přesná a já přímo olízal zatáčku, jak přesně kola sedla na vozovku, která byla ještě rozpálená dnešním teplým počasím. Povolil jsem spojku a na levé 8 jsem jen přidal plyn, aby se auto zhouplo přesně tam, kam jsem potřeboval. Zadek auta pěkně orámoval čerstvě narostlou trávu a znovu se vrátil na asfaltový povrch. Krásná práce, tohle mi chybělo nejvíc.
Jel jsem těsně za Luciferem. Protože Mitsuaki jezdí stále, tak se rozjel ihned a dal si tím vteřinový odstup ode mě. Tohle jsem ale nehodlal dovolit. Přidal jsem plyn a na poslední rovince před čtyřmi zatáčkami, jsem pustil do motoru dusík. Jen zařval a kola se naplno protočila. Stlačený dusík se vstříkl do prostoru spalovacího motoru a rozproudil auto naplno. Zapřel jsem se tělem do sedačky, jak pevně mě to do ní zarazilo.
Ano… Tohle je ono…
Jeli jsme s Luciferem vedle sebe. Plech na plech, kapotáž se o sebe otírala a byla dokonce slyšet i barva, která se odírala pod tím náporem. Stočil volant a drcl do nás, to stejné jsem udělal i já. Lucifer se trošku odtrhl od vozovky a Mitsuaky měl co dělat, aby to vybral. To byla skvělá příležitost. Přidal jsem rychlost a předjel ho. Krásný pocit… Konečně.
Přesně včas, než se objevila v dohledu zatáčka a ne malá.
„Levá 8 a pravá 6… Sakra… Hned pravá 8 a levá 8…“ řekl Hisoka rozrušeným tónem.
Vybral jsem to se skřípáním kol a málem jsem urval ruční brzdu, kterou jsem potřeboval pro menší smyk na pravé 8. Ale levá 8, to už byla jiná. Přibrzdil jsem a prudce se do ní rozjel tak, abych nadhodil zadek do protisměru a při stočení se vrátil zpět na vozovku. Kola se mírně svezla a já zabalancoval volantem, abych nás udržel na silnici. Na poslední chvíli jsem přidal plyn a auto se srovnalo. Oddechl jsem si i já, protože tohle už bylo o hubu. Dík bohu, jsou to jen krátké závody, ale zábavnější než cokoliv jiného.
Rychle jsem projel cílovou pásku, která byla natažená na zemi, aby se zbytečně neničila. Hned za mnou dojel Lucifer a oba jsme zaparkovali u krajnice na konci řady aut, která čekaly na výsledek závodu.
Mitsuaky se vyřítil z auta a otevřel moje dveře. Odpoutal mě jedním tahem z pásů a praštil se mnou na kapotu Bárta.
„Ty kreténe, pokud chceš někoho zabít, tak začni u sebe. To mělo být jako co? Chtěl si mě vytlačit ze silnice?“
„Pokud vím, tak to ty sis začal a já nemůžu za to, že máš lehčí auto jak já. Máš vůbec vyztuženou konstrukci? Chceš to mít lehčí, aby se ti lépe jelo?“ padaly moje otázky na Mitsuakiho hlavu.
„Já tě…“
„Tak dost!“ ozval se Hisoka a odtáhl Mitsuakiho z mého krku.
„Seru na vás…“ Mitsuaki naštvaně oddusal, jak rozzuřený bizon.
Hisoka mě pomohl zvednout se z kapoty a upravil mi tričko. Už mě chytal za bradu a nejspíš mě chtěl políbit, když se ozvalo jméno za našimi zády a on zpozorněl.
„Fly? Jsi to ty?“
Příjemný skoro ženský hlas donutil Hisoku, aby mě pustil a on se za ním rozešel. Než ten druhý stihl něco říct, tak mu Hisoka zavřel pusu svou dlaní a odtáhl ho bokem. Pěkný blonďatý chlapec se štěněčím pohledem, který byl o dvě hlavy menší než on, se na něj díval jak na svatý obrázek.
Docela mě to rozčilovalo, ale nevěděl jsem, proč? Povzdechl jsem si a sedl do auta, abych se uklidnil.
„Fly… Fly… Fly…“ opakoval jsem si to jméno nahlas.
Co mi to sakra říká? Odkud ho znám? Někde jsem ho už slyšel… Musím si vzpomenout kde, protože se tu děje něco, co pěkně smrdí.