„Proč by tě sem posílal?“ řekl jsem konečně do ticha dílny.
„Chce s tebou mluvit… No nic, stavím se zítra… Doufám, že mi dáš svou odpověď…“
Jen jsem k němu pozvedl ruku se vstrčeným prostředníčkem…
„Nechoď… Nebudu závodit…“
„Promluv si s ním a uvidíme…“
„Naser si…“
Už jsem se odrazil od ponku, že mu půjdu ještě jednu ubalit mezi oči, ale on rychle odešel.
Jít si s Ichirou promluvit? Já? Ne… Ale poslal ho sem… Měl bych jít… Ale co když… Aaaaaaa…
Hlava mi praskala ze spousty myšlenek, které nikam nevedly.
„Beru si na zbytek dne volno…“
„Ty spratku… Říkal jsem ti, že doděláš to auto a taky hezky přezuješ a ozkoušíš to, co jsi zničil…“
„Jdu za Ichirou…“
„Máš na zbytek dne volno…“
Strýček se neptal. Nikdy se neptá, jen přijme to, co udělám, a spraví moje průsery… Kdybych ho neměl, válel bych se někde v díře a zalitý betonem…
Došel jsem do šatny a svlékl se. Vlezl jsem pod sprchu a omyl ze sebe směsici oleje a benzínu, která mi načichla do kůže. Oblékl jsem si džíny a tričko. Hodil přes sebe černou koženou bundu a nasedl do svého auta.
Nastartoval jsem a bojoval s tím, zda pořádně sešlápnout pedál plynu až na zem… Prsty mi nervózně poskakovaly po volantu a noha se mi klepala, jak chtěla dát naplno.
Ale jen jsem zařadil za jedna a pomalu se rozjel.
Ale ty semafory… Sakra… Je to jak zkouška, kdo z koho… Jak když se ozve při závodu „Go!“.
Pomalé střídání červené, oranžové a zelené… Kdy se při oranžové pevně držíte volantu a nepříjemně protáčíte nohou na plynu motor. A když se objeví zelená, se závodnickým elánem sešlápnete plyn, a jak blbečkové se rozjedete na jedničku. Jít s davem, to je ono…
Není vše o závodech, ale pro závodníka ano… Vše je závod i s blbým vozíčkem mezi regály v krámu. Kdy se snažíte nebohé fanatické staříky, kteří jdou po slevách jak slepice po flusu, vytlačit z cesty, abyste si mohli koupit poslední cukr. Nejradši byste je tam zarvali místo toho cukru, když jejich chaboučká ruka sevře obal a jejich smutná očka na vás pohlédnou. Kolikrát ještě dostanete holí…
Dojel jsem k nízkému a podlouhlému domku, který byl až na druhé straně města. Vystoupil jsem z auta a došel k hnědým vchodovým dveřím. Kolikrát jsem do nich jako malý narazil, když jsme se s Ichiro honili kolem jejich domu. Kolikrát jsem jimi vešel a teď? Nedokázal jsem ani zmáčknout ten blbý zvonek.
Přešlapoval jsem z nohy na nohu a nervózně si mnul ruce. V hlavě se mi rojilo tisíc frází, jak začít… Ale jak mu omluvit to, že jsem za ním rok a půl nepřišel? Říct mu, že jsem zbabělec? To už stejně ví…
Někdo otevřel dveře a v nich se objevila Ichirova máma. Jen se sladce usmála, tak, jak to uměla vždy jen ona a postrčila mě do domu.
„Ichiro je na zahradě. Jestli máš hlad, tak je jídlo na sporáku. Žádné honění po domě, mám tu čerstvě setříno!“
Odcházela a já ještě chvíli pozoroval její postarší postavu, jak se vzdaluje ke svému autu. Zavřel jsem a otočil se do chodby.
S každým krokem, který mířil na zahradu, se mi vzdalovaly dveře, které vedly právě tam. Něco ve mně se tomuto setkání bránilo. Obrnil jsem se, abych tohle nemusel vidět, ale pravdě nikdo neunikne a já se zachoval jak srab.
Došel jsem na zahradu a zůstal stát ve futrech. Jen jsem se díval před sebe a uviděl tu pravdu, které jsem se tak dlouho bránil.
Ichiro seděl na vozíčku a četl si knihu. Slunce mu osvětlovalo tvář a on v klidu popíjel orosený ledový čaj.
Otočil se, když si byl jistý, že za ním někdo stojí a naše oči se setkaly… Bolest projela mým tělem a usadila se v srdci… Bolest z toho, že je na vozíčku… Měl jsem tam být já, ne on…
„Je to dlouho, co jsme se neviděli Katsu. Co, že jsi nepřišel dřív?“ cítil jsem ten sarkasmus v jeho hlase a nedivil se mu.
„Já… Já… Omlouvám se…“ vykoktal jsem ze sebe.
„A za co se mi omlouváš? Za to, že jsem na vozíčku? Nebo za to, že ses na mě vykašlal?“
„Nevykašlal… Tak to není… Já… Já jsem chtěl přijít… Přisahám ti… Já za tebou chtěl přijít, ale…“
„Ale co? Děsilo tě to? Je to hrozný pohled na někoho, jako jsem já? Myslel jsem, že jsi přítel a to nejlepší… Já nikoho jiného neměl a tys tu pro mě nebyl… Proč?“
Každé slovo z jeho úst bolelo. Byly naprosto pravdivé. Já jsem věděl, jak podle jsem se zachoval.
„Byl jsem za tebou v nemocnici a viděl tě, jak jsi v kómatu. Nereagoval si na nic. Chodil jsem za tebou a pouštěl ti tvé oblíbené písničky… Nosil jídlo, které miluješ… Držel tě za ruku… Byl jsem tam… Každý den… Půl roku, dokud si neotevřel oči…“ pomalu jsem došel k němu a usadil se na lavičce vedle něj.
„Když si je otevřel, už jsem nemohl sedět vedle tebe. Já za to můžu… Chápeš? To já tu nehodu nezvládl. Nechtěl jsem, abys viděl tvář někoho, kdo ti zničil život. Jsi jak můj brácha. Nemám už rodinu, jen tebe a strýčka… A tobě jsem ublížil dost.“
Hlava mi vyjela dopředu, jak mi dal Ichiro pohlavek.
„Blbečku… Víš, jak se mi stýskalo? Já se nezlobím na tebe, ty za to přece nemůžeš. Měl jsem tě poslouchat, když si v tom lese říkal, že je něco špatně. Ale chtěl jsem jen vyhrát… Zapomněl jsem, o čem ty závody jsou a to se mi vymstilo. Víš, já v tom vidím to pozitivní. Mělo mi to něco dát a dalo. Jsem silnější a bojovnější… To, že jsem teď na vozíčku, neznamená, že zítra nebudu skákat po kapotě auta. Naděje umírá poslední a já mám jen poškozenou míchu, není přerušená… Chodím na rehabilitace a pokroky tam jsou. Jediné, co mě stále drží v naději je to, že se třeba znova posadím na místo tvého navigátora. Tak už do prdele nežvaň tyhle kraviny, jinak ti nakopu zadek.“
Usmál se na mě a já se na něj podíval pohledem, který říkal, jak moc si tohohle člověka vážím. Kolikrát mi on zachránil život… Kolikrát mě totálně opilého vláčel domů ulicemi? Nikdy mě nenechal ve rvačkách samotného. Byl tu pro mě, opravdový přítel… A já? Opravdu jsem byl srab…
„Dáš si pivo?“
„A můžeš ho?“ zeptal jsem se již klidnějším tónem.
„Ha ha ha… To vůbec nebylo vtipné, víš to? Tím si chtěl říct, že při řízení nemám pít? To ty jsi tu autem, ne?“
Zarazil jsem se, asi bych si měl dávat pozor na to, co říkám. Ichiro se ale začal smát.
„Dělám si z tebe srandu, blbečku. Ses měl vidět. Bál ses, co? Jsem v pohodě, prášky už neberu… Ale nechce se mi dovnitř… Přineseš je?“
Vstal jsem a zamířil do kuchyně. Po celé místnosti bylo cítit jídlo. Zapomněl jsem, jak špatně jeho máma vaří… Nikdy to neuměla a už po prvním soustu se každému zkřivila pusa. Nevím proč, ale do všeho dávala citrón. Někde se dočetla, že je ve všem zdravý a dává jídlu specifickou chuť, tak to ano... Hnus…
Otevřel jsem ledničku a vzal dvě krásně orosená piva, po kterých právě stekla voda… Došel jsem k Ichirovi a jedno mu podal. Rád si ho vzal, ale já zůstal stát, jen jsem si položil ruku na jeho rameno a chlapsky ho po něm poplácal.
„Cítil jsem, že tvoje máma pořád neumí vařit… Chceš něco udělat? Třeba slaninu a vajíčka?“
V rychlosti stočil hlavu ke mně a s nadějí v očích se usmál.
„Prosím… Ona mě nutí, abych to jedl… Chápeš, jak hrozné to je? A kolikrát mi zablokuje kolečka, aby mi to mohla prý dobrovolně narvat do krku.“
Začal jsem se smát a on taky… To debilní napětí, které tu pořád vyselo, najednou povolilo a obrovský kus přední nápravy se mi svezl z hrudníku…
Tolik mi jeho smích chyběl. Když jsem neměl nikoho a myslel si, že vše jde do háje, byl tu. Můj brácha… Ano, jemu tohle oslovení patří…
Byl jsem s ním celý večer a hodně věcí, se mezi námi vyjasnilo. Není vše tolik černé, jak si to malujeme a pokud je i malá šance, že se znovu postaví na nohy, pomůžu mu…
Byl už pozdní večer a já se začal balit k odchodu, když mě Ichiro chytil za ruku…
„Co říkáš na Hisoku?“
Najednou, jak kdyby ve mně začala vřít krev… Proč zrovna teď vytahuje jméno toho smrada?
„Já nezávodím a rozhodně mě k tomu nedonutí někdo, kdo mi hned klekne k nohám… Doslovně…“ usmál jsem se a ukázal na svůj rozkrok.
„Takových detailů mě prosím ušetři, tohle slyšet nemusím. Ale on je opravdu dobrý. Viděl jsem jeho video a celkem dlouho jsme si psali, než získal odvahu a přijel za tebou. Jednu šanci bys mu mohl dát, ne?“
„Ne!“ řekl jsem hrubým tónem, aby už dál nepokračoval.
„ Taky jsem byl nemehlo, pamatuješ?“
„Ale tebe znám od plenky, jeho od ponku… Ne… Sakra… Nutíte mě oba, abych nad tím přemýšlel, ale ne. Nenechám si nikým kecat do života.“
Začínal jsem být naštvaný a radši před hádkou odcházel ke vchodovým dveřím. Otevřel jsem je ještě se na Ichira otočil…
„Ahoj. Stavím se zítra…“
„Nemusíš, zítra jedeš závody…“
„Vy jste se oba posrali. Nezávodím. Nechci a nebudu… Chceš to písemně?“
„Fajn, jen pár slov. Oheň v kolech a ruce na volantu… Nejtěžší, je zbavit se strachu… Jeď na doraz!“
Adrenalin se rozproudil mým tělem na maximum… Stačil mi jen tento citát, který proudí v žilách všem, kteří kdy usedli za volant autům z tajných závodů…
„Kdy a kde?“
„Znáš pravidla, napíšou hodinu předem. Dřív ne… Jsi zpátky zadaný do jejich seznamu. Dal jsem tě tam. Takže očekávej zprávu. Dobrá příležitost, jak ho ozkoušet, ne?“
Ichiro vždy věděl, na jako strunu zabrnkat, aby se můj mozek rozjel naplno…
„Možná… Ještě uvidím… Dobrou noc a ne, že tu budeš pobíhat po domě…“
„Běž do prdele…“
Odcházel jsem od dveří a došel ke svému autu, když jsem chytal za kliku, pomalu se mi v hlavě začalo vše odehrávat znovu. Tenhle den, se mi jak ve filmu promítal v mozku…
Čeho jsem se bál? Vždyť byl ke mně hodný, tak jako vždy… Možná bych víc potřeboval, aby mě zmlátil, nebo aspoň nakopal do zadku, ale on ne… Ještě si řekne, že za nic nemůžu a měl mě poslechnout. Proč? Proč zrovna nám se muselo tohle stát?
I já cítil v žilách, jak moc mi chybí závodění…
Odpočítávání při startu… Prokluzující kola, která skučící po vozovce… Ten adrenalin, který zaplaví každou část myšlenek… Ruka na řadící páce… Prsty sevřený volant a motor, který řve naplno… A hlavně, čistá vozovka, která jen volá na pořádné přejetí…
Jak dlouho ještě tohle vydržím? A ten kluk, Hisoka, on ví, co chce. Přesně, jako kdysi já…
Možná ještě někomu dokážu splnit sen…
Sakra… Co si to tu nalhávám, je to i můj sen…
Dojel jsem domů a šel spát. Neměl jsem na nic náladu a potřeboval si vše ujasnit a nechat projít hlavou.
Moc jsem se nevyspal a hned ráno mě strýc polil studenou vodou, protože jsem nereagoval na jeho dvacáté probuzení.
„Co to kurva…“
„Nebuď sprostý a máš snad práci, ne? Mazej do dílny!“
Jeho probuzení jsou den ode dne lepší. Měl by si je nechat patentovat.
Posadil jsem se na posteli a zahleděl se na to, jak mi otevírá okno.
„Co si někdy vyvětrat? A ukliď si pokoj. Bože… Nejsem tvoje máma, abych ti to pořád připomínal.“
„To nejsi, tak mě pořád nekomanduj…“
„Spratku, abych ti tu tvoji pusinku neotočil tím kousavým dozadu… Hmmm?“
Pousmál jsem se nad jeho narážkou a pročísl si prsty vlasy.
„Co bys řekl na to, že bych dneska jel Skrytou?“
Překvapeně se na mě podíval a prsty si promnul tvář, až jeho vousy zapraskaly, jak jimi projížděl.
„Řekl bych, že je to super nápad. Chceš Bárta? Potřebuje trošku upravit, ale ještě má co ukázat…“
Nadšeně jsem málem vyskočil z postele.
„Ty ho ještě máš? Já myslel, že si ho kvůli mně dal do šrotu. Jak jsem mu rozmlátil okna a světla a tak… Myslím si, že to bylo baseballovou pálkou…“
„Jo a pěkně jsi mě tenkrát nasral, ale je to tvé auto a já ho nedokázal zničit… Opravil jsem ti ho, ale jestli ho znova roztřískáš, tak tě pod něj dám a povolím hever, aby tě skřípl k zemi. Vlastně, až uděláš svou práci a to tě upozorňuji, že uděláš, tak ho můžeš projet.“
Mám strýčka opravdu rád… Kdyby to nebyl strýček, asi bych byl s ním i jinak… Ale bohužel…
„Děkuji…“
Chtěl jsem ho obejmout, ale ihned jsem se zastavil a jen ho poplácal po rameni. Tohle bylo opravdu trapné. Vypadalo by to jak vystřihnuté z béčkových romantických filmů. Moc sladké… Fuj… Úplně jsem se oklepal. Strýc mi jen projel prsty vlasy a usmál se…
Celý den jsem ležel pod auty a opravoval. Přezouval pneumatiky, z kterých mi už hrabalo. Povolit šrouby… Vytáhnout na hever… Vymontovat šrouby… Sundat kolo… Zkontrolovat přední brzdy… Vyvážit nová kola… Vyzkoušet na zkoušečce rychlosti a sjetí… Nandat kolo… Dát šrouby a zašroubovat rázovým utahovákem… Sundat z heveru a dotáhnout šrouby… Uwaaaa… Tohle dělat celý den je k zbláznění…
Podezříval jsem strýčka, že tohle je trest za moje včerejší zničení gum u toho opravovaného auta.
Ani nevím jak, ale najednou byl večer a já málem únavou padal na hubu.
Konečně jsem se vyhrabal z pod posledního auta, co jsem měl podle strýčka v plánu. Asi se rozhodl, že mě dneska zničí a to ví, že chci jet ten závod.
Počkat… Chci ho jet? Opravdu? Sakra… Můj mozek opravdu dokáže myslet jen na ty kola…
Slyšel jsem kroky, které se blížily ke mně. Usmál jsem se a podával osobě za sebou špinavý kus hadru, do kterého jsem se celý den otíral. Byl těžký a nasáklý olejem s benzínem. Někde se tak usadilo i mazivo a wd 40.
„Mám hotovo strejdo a doufám, že se můžu jít podívat na Bárta…“
Pomalu jsem se otáčel a zjistil, že jsem se šeredně mýlil…
„Kdo je Bárt?“ ten spratek měl znovu úsměv od ucha k uchu a já mu ho chtěl zarazit do hlavy.
„Co tě to zajímá? A pojď, pomůžeš mi…“
Chňapl jsem ho za ruku a táhl na druhou stranu dílny, na místo, které bylo tak dlouho nepoužité. Rozsvítil jsem v poslední místnosti a podíval se na plachtu, která kryla skvělé a vždy spolehlivé auto. Byla celá zaprášená a i přesto, že strýček řekl, že ho opravoval, nevěřil jsem, že by to bylo pořád to stejné auto.
Chytil jsem za okraj plachty a pomalu jí stahoval z kapoty… Krásná žlutá barva se ukázala v celé své kráse, když látka sjela z plechů… Vystouplá kola… Vypilovaný motor na vyšší otáčky… V kufru namontovaný Nitro Oxid systém, který v pravou chvíli dá autu tu správnou šťávu… Zpevněné boky a předek s bytelnou konstrukcí … Řadící páka s hlavou Bárta Simpsona. Volant udělaný z kusu mohutného řetězu a zpevněný nehořlavým lakem… Hezky kulatý předek s nejlepšími nárazníky… Hranatý zadek se stříbrným křídlem… Stříbrný pruh po celém boku auta…
„Tohle je Bárt. Dneska s ním jedu a ty naviguješ. Jednou se zmýlíš a už se spolu nemáme o čem bavit. Jedna šance, to je to, co ti dám. Máš štěstí, že se za tebe Ichiro přimluvil.“
Díval se na mě a nechápal, o co mi jde…
„Fajn… Znáš tajné závody?“
„No, něco jsem o nich slyšel, ale ještě jsem nejel…“ promluvil opatrně a podezřívavě si mě prohlížel.
Otevřel jsem dveře u řidiče a zatáhl za páčku k přední kapotě, aby si mohl prohlídnout vše, co má tenhle miláček pod plechama…
Vytáhl jsem kapotu a zůstal v úžasu hledět na tu krásu. Strýc si dal opravdu hodně záležet na tom, aby ho zcela vybavil. Nové rozvody… Uzavřený motor, takže vše., co je uvnitř na pěkně dlouhou dobu. Naleštěno a hlavně, polovina věcí je zcela nová. Málem jsem spadl na zadek.
Krásná práce…
Opravil světla a já vůbec nechápal, jak se ten prach dostal na plachtu, kterou jsem z Bárta sundal… Není možné, aby to nebylo nově udělané… Úplně toho zákeřníka vidím, jak si odklepává na plachtu všechny cigarety, aby to vypadalo reálně.
Došel jsem k sedačce řidiče a usedl za volat…
„Nasedej! Musíš si vyzkoušet, jaké to je, když v něm sedíš…“
Hisoka obešel auto a usadil se na straně spolujezdce. Stále jsem nevěděl, co si o jeho osobě mám myslet. Nikdy se v jeho tváři neodrazilo něco jako cit. Jen přiblblý úsměv a podezřívavost…
„Můžu se tě na něco zeptat?“ otočil ke mně tvář a čekal na mou odpověď.
„Na co?“
„Máš to rád? Když závodíš, chceš jenom to? A máš někoho?“
Tři otázky, které mě zase dožraly…
„A ještě jedna, kolik máme času?“ jeho pohled se změnil, byl až trošku děsivý.
No, byla pravda, že ta poslední otázka mě přímo nasrala.
„Miluji to… Chci jen to… Nemám, protože nechci… A na poslední otázku můžu jen říct, že to do prdele nevím… Až napíšou, tak jedeme. Píšou hodinu předem…“
Zase se usmál a mě podivně zamrazilo… Nelíbilo se mi, jak se na mě díval a připadal mi divný…
„Mohl bys na mě přestat čumět?“
„Ne!“
Zakroutil jsem hlavou a začal se zvedat, abych vystoupil. Chytil mě za kombinézu a zatáhl zpět. Stiskl páčku na polohování sedačky a zarazil mě do koženého polstrování. Byl jsem tělem v druhé části vozu, a protože tomuhle autu chybí úložný prostor, měl tam místa víc než dost…
Okamžitě jsem se proti němu rozmáchl rukou a pěstí ho udeřil do tváře.
„Asi ses posral ne? Nesahej na mě!“
Chytil moje ruce a stiskl obě zápěstí k sobě. Tím mu stačila jen jedna ruka a druhou chytil pás… Obě ruce mi obmotal pásem a zaklapl do koncovky. Tím jsem byl perfektně spoutaný. Z tohohle se nedá jen tak utéct… Mé ruce byly v nepříjemné poloze a ramena mě bolely…
Uchopil zip na mé kombinéze a hezky pomalu mi ho rozepínal až k rozkroku… Cítil jsem zvláštní napětí mezi našimi těly… Už od první chvíle jsem věděl, že mě něčím přitahuje, proto jsem ho odháněl. Není dobrý si k sobě někoho pouštět. City a láska zatemňují mysl a já se nejspíš znovu stavím na nohy. Tohle by mělo jen špatný konec…
Objal jsem ho nohama kolem pasu a pevně stiskl. Zaúpěl bolestí. Chytl mě za kotníky, vytáhl je do vzduchu. Jednu nohu mi uvěznil ve zpevňující konstrukci a druhou pevně držel rukou pod kolenem. Prsty mi sjel do rozkroku a přejel po mém penisu… Ten ihned ztvrdl a mně se zrychlil tep z 0 na 100…
V mé hlavě se jen tupě rozeznělo bouchání, jak mi srdeční sval bouchal o stěny hrudníku…
Do prdele, jestli hned něco nevymyslím, tak mě tu ten kluk znásilní. A jestli to bude znásilnění, to se těžko odhadne, protože mi v kalhotách opravdu nebezpečně nabíhalo vzrušení. Otíralo se o látku trenek a jeho prsty mě jen víc dráždily… Přejížděl po mé ztvrdlosti a jeho rozkrokem se otíral o můj zadek.
Bylo cítit, jak i on má co dělat, aby se ovládal, protože měl opravdu pěknou vybouleninu mezi nohama. Sakra… Přitahovalo mě to… Kdyby nebyl tak hezký a k tomu jeho výbava se mi zamlouvala už i schovaná pod látkou. Místy jsem si i přál, aby si to oblečení strhal a pěkně do mě najel… Ale kurva… Já nejsem ten dole. Nikdy jsem nebyl… Jak si může dovolit mě svázat a ukazovat mi, jak mě chce.
Proč mě svázal? Nejradši bych se dotkl i já jeho, ale je pravdou, že kdybych měl volné ruce, tak by skončil na JIP.
„Pusť mě, ty debile! Co si myslíš? Že když mě tu ojedeš, že tě nechám být mým navigátorem? Asi ses zbláznil, ne?“
„Ne… Soudě podle toho, že se ti postavil, nejsem ti odporný a tohle tě aspoň donutí, abys nade mnou uvažoval…“
„Jdi do…“
Zakryl mi rukou pusu a nahnul se mi k uchu….
„Ještě jednou mě urazíš a já ti do pusy narvu roubík. Udělám pro tebe cokoliv, ale srát mě nebudeš!“
Naštvaně jsem se mu zakousl do ruky a pevně stiskl. Dokonce jsem cítil jeho krev na jazyku…
„Haaa? Jak chceš…“
Sundal ruku mých rtů a sjel obličejem do rozkroku… Strhl mi z penisu trenky a jen je sesunul níž… Pevně ho sevřel a pustil mi nohu, aby si mohl naslinit prsty. Bez přípravy mi jeden zasunul do dírky a já se prohnul, jak bolestivé to bylo…
Ihned reagoval tím, že mi olízl špičku vzrušení a objel mi celý žalud. Stáhl rty kůžičku, jak si ho vsouval do úst a pevně mi ho obemknul. Sjel až ke kořeni a prstem se pohnul ještě hlouběji, aby se jeho polštářek dotýkal mé prostaty. Projelo mnou vzrušení a ochromilo mé tělo… Mrazení a elektrické výboje se střídaly v mých buňkách a zcela my pohlcovaly mysl.
Vyjel si s ním z úst a znovu mi olízl špičku, aby mě znovu pohltil svou horkou pusou.
Přidal i druhý prst a mě polil studený pot, jak jsem se proti nim prohnul.Tření o mé stěny a dráždění toho místečka, které mě dostávalo do kolen, bylo neskutečné a hlavně to, jak skvěle uměl kouřit. Olízl jsem si rty a skousl je…
Zvýšil rychlost a dráždil mi moje erotogenní zóny ve stejné frekvenci. Zaklonil jsem hlavu a nechal přijít extázi… Penis v jeho puse se začal cukat a já mu dal vše, co jsem v sobě za tu dobu měl a že toho bylo dost.
Jen jsem slyšel, jak polyká a to mě ještě víc vzrušilo a já jen zhluboka dýchal, jak ve mně dozníval ten skvělý pocit.
Podíval se na mě a pomalu se po mém těle sunul nahoru… Olízl si zbytek bílé tekutiny, která mu ulpěla v koutku, a mlsně se na mě koukal.
Najednou se rozezněl můj telefon a já věděl, že je čas na závod… Adrenalin se mi nalil do žil a já se vzpurně zadíval do jeho očí.