Konečně jsem si sedl a přede mě přistál notýsek, do kterého jsem si všechny své záznamy zapisoval. Bylo to tu… Ten pocit z toho, že jsem na to konečně přišel, byl tak úžasný. Do rukou jsem si opřel obličej a cítil, jak se mi po dlaních kutálejí slzy. Vyřešil jsem to…
Mohl jsem být konečně na sebe hrdý, co já, ale až se to dozví Angel a On… Ne, on se to nedozví, není tady a už asi ani nikdy nepřijde. Budu tu sedět a beznadějně čekat na smrt. Budu starý, vousatý, smradlavý chlap, který bude politý benzínem, jen zapálit a nechat hořet.
Jak hluboko jsem klesl. Jak moc se mi stýská po člověku, kterému ani nestojím za jednu debilní sms. Jen kdyby napsal i pitomí… Jsem v pohodě. Ale nic. Celé dny se tu trápím, jak puberťačka s rostaženýma nohama a ničemu to nepomáhá. Trápím lidi, které miluji, jsem k ničemu.
Prudce jsem se postavil, když mi někdo podkopl nohu u židle, na které jsem se houpal. Bylo to na poslední chvíli, jinak bych šel k zemi.
„Máš to smrade? Je hotová snídaně, byl jsi tu zalezlej celej večír. Nasaď úsměv a pojď, nebo mě nasereš a to nechceš,“ poslední slovo protáhnul a dost výmluvně mě chytil za loket.
„Jednou ti tu ruku ukousnu,“ prsknul jsem po něm a on si mě jen s úsměvem přitáhl k sobě.
„Tohle nedělám proto, že se na mě hezky usmíváš, ale protože mi tvůj strýček dá večer ten nejhezčí zadek na podnosu. Jako… Rozhodně to není kvůli tomu, že bych tě měl rád, nesnáším tě. Dobře si to ty šmejde pamatuj. Takže… Půjdeš, nebo tě tu čapnu za vlasy a po zemi tě s chutí potáhnu až k té jediné osobě, která tě má ještě ráda. Jasný?“ usmál se tak, že mi ztuhla i krev v žilách a těžko jsem polknul.
„Půjdu,“ vysmekl jsem se mu ze sevření a cítil, jak mě krutě štípnul, když moje kůže opouštěla pevný stisk jeho prstů.
Nedalo se přehlédnout, že se mu to líbilo. Jak se zašklebil a jeho oči… Tak chladné a kruté, začal jsem mít o strýčka strach a nejspíš oprávněně, když zmínil jeho zadek.
Je to nezvladatelné zvíře, které si sebou táhne ten nejtlustší řetěz, který urval u poslední boudy, když se ho někdo snažil ochočit. Bylo by mu jedno, že bych někde pošel, hlavně, když nebudu překážet jeho plánům.
Počkal jsem, až mi udělá místo a já budu moci projít do svého pokoje, kde se omyju a dám do pořádku, než dojdu ke stolu.
„Jen se opláchnu. Kdybych takhle došel ke stolu, strýček by mě zabil a tebe… Nejspíš zblil,“ prásknul jsem mu dveřmi před nose a musel v sobě potlačit tu nepřekonatelnou touhu se začít smát.
„Jen počkej,“ zasmál se on a kopnul do dveří.
Tohle mě ale vážně rozesmálo. Seděl jsem na zemi a smál se, jak kdyby to nemělo nikdy přestat. Střídavě jsem se smál a střídavě brečel, ale ten pocit, jak se to ze mě odplavuje… Byl tak nádherný. Tolik věcí mi docházelo… Tak pozdě na to jít za mých chlapem a říct mu, že ho miluji. Kde ho hledat? Jak ho moci znovu sevřít v náruči a už ho nikam nepustit? Nevadilo by mi, kdyby se vrátil na vozíčku… Bez nohou… Jen mi to jedno, to, co jsem miloval… Miluji… Je to on takový, jaký je.
„Ty vole… Ty tam jako řveš? Kurva… Já ty dveře rozsekám a tebe jima protáhnu za sebou. Neser mě!“ zvýšil hlas fízl, a to já už byl v záchvatu smíchu.
Byli jsme jak dva dementi. Jeden kopal do dveří, protože byl naštvaný a druhý proto, že se smál jako praštěný. Po chvíli i fízl začal se smíchem a bylo slyšet, jak odchází za strýčkem.
Snad poprvé jsem mu byl vážně vděčný za to, že mě takhle dostal z deprese, v které jsem se tak hluboko utápěl. Byl přece jen rodina. Taková podivná, ale rodina. Dva úplně rozdílní tátové a naprosto nezvladatelný syn. Pěkné… Cítit konečně pocit domova, tak, jak když jsem byl s ním.
Hisoka… Hisoka… znělo my hlavou, jak nekonečná smyčka a mě se tak moc stýskalo. Ten pocit prázdnoty byl hrozný.
„Jde se dál,“ postavil jsem se po chvíli na nohy a osprchoval se.
Oblékl jsem si věci a vydal se na snídani. Neměl jsem hlad, ale chtěl jsem vidět ty dva, jak spolu fungují. Záviděl jsem jim i když… Rozhodně nebylo co, když jsem viděl, jak fízl nadzvedává strýčkovy zástěru a jeho nenechavé ruce se probíjejí pod jeho kalhoty.
„Přestaň… Muu… Je to… Nech…“ to už mu fízl zase strkal jazyk až kamsi.
Šmejd. Udělal to naschvál, protože se přitom na mě podíval.
„Copak, je to hezký co? Chybí ti přetáhnutí od někoho? Můžu tě vzít ocelovou tyčí…“ to už nestihl doříct, protože ho strýček vzal vařečkou po rameni.
„Sorry,“ usmál se a znovu strýčka políbil.
Na nic se neptal, a dokonce se na něj vážně moc pěkně podíval. Možná bylo opravdu co závidět, i když to nebyl ideál, rozhodně toho člověka před sebou vnímal.
„Nechej ho už!“ pokáral ho ještě strýc a potom mu vrazil do rukou misky, aby je odnesl na stůl a prostřel.
Usadil jsem se na židli a díval se na ně dva, jak kdybych tohle viděl poprvé ve svém životě. Bylo to jiné… Příjemné, takové, jak když temnotu osvítí sluneční záře. Bolí z toho oči, ale srdce to zahřeje.
„Naber si,“ posunul ke mně strýček misku s rýží a ukázal na kotlík, který postavil na stůl, a ještě se z něj valila pára, jak horké to bylo.
„Tak jak? Přišel jsi na to?“ pousmál se a sám si vzal naběračku polévky.
„Ano… Joserman to posral. Neuchytil správně kola a použil špatné spojení dvou součástek, které vypadají zdánlivě totožné s originály a přitom nejsou. Špatné snížení prahu u aut, které potřebují, ale lepší zatížení kol a další věci, které na sebe navazují, ale nepřišel by na ně. Prakticky měl dobrý směr a prostředky, ale špatné dodavatele a nepatřičné znalosti. Asi tak bych to shrnul. To znamená, že to zveřejním a nedovolím mu již žádné auto pustit na silnici,“ nezvedl jsem oči od stolu a nabíral si zarytě jídlo.
„Hmmmm… Najednou vypadáš i chytře,“ usmál se fízl a já se k němu přidal.
Jo… Pokud jde o auta, vážně o sobě můžu říct, že jsem dobrej, ale nejsem nejlepší.
„Pokud to dobře chápu, on může za havárky těch aut a o dvakrát ohrožení Hisokova i Angelova života,“ zeptal se strýc a mě zamrazilo i v kostech, když jsem uslyšel Hisokovo jméno.
„Ano, je to pravda,“ zamručel jsem a dál jsem se moc o tom nechtěl bavit.
Až to celé řeknu Angelovi a ten to i se mnou vynese na světlo, nastane teprve bordel, protože mnoho jeho aut ještě jezdí. Ani jeden závodník, co si od něj nechal sestavit auto, nemá jistotu, že to jeho zrovna dojede do cíle. Nastane pozdvižení a lidi budou chtít nějakou hlavu, bude jim jedno jakou, ale někdo za to odpovědnost nést musí.
„Jsem na tebe hrdý,“ stiskl mě ruku a pohladil po vlasech, jak otcové dělají.
Ano… Je to můj táta, ten vlastní stál za hovno a tenhle mě má rád.
Nic jsem neodpověděl, jen jsem se začervenal a radši hrdinsky otočil hlavu na druhou stranu, aby to nebylo trapné.
„Hrdino,“ nezapomněl si uštěpačně procedit mezi zuby fízl.
„Muu,“ napomenul ho strýc znovu.
Nenápadně jsem potom fízla pod stolem píchl hůlkou do nohy. Bylo vtipný, jak moc se snažil, aby si toho strýc nevšiml. Možná se to tentokrát líbilo mě. Konečně mi dal páku, na kterou jsem tak dlouho čekal, abych ho mohl trápit.
„Muu…“ zasmál jsem se nad jeho jménem a on mě div nepřišpendlil pohledem ke zdi za mnou.
„Chcípni,“ znovu procedil mezi zuby a já mu to ve stejné tichosti vrátil: „ty první“.
S Angelem jsme po pár dnech spustili takové haló, že toho byly plné televizní i papírové noviny. Média si nedala pokoj a já vystupoval tak často na obrazovce, že už mě to rozhodně nebavilo. Protože jsem na tu chybu přišel, neslo to i své špatné stránky. Lidé za mnou jezdili snad z celého světa, abych jim sestavil auta a pomohl trénovat.
Od aut jsem neutíkal, docela jsme začali vydělávat, tak si strýček mohl dovolit větší dům a i dílnu. Snažil jsem se se vším pomáhat, a dokonce přijal toho fízla. I když… Často mě narazil na stěnu, když kolem mě procházel. Já mu zas podkopával nohy… No prostě jako dvě malé děti, ale byla to sranda.
Dny… Měsíce plynuly a slévaly se do roku. Tak dlouho byl pryč… Přesně rok a dva měsíce. Neměl jsem o něm žádné informace. Ani řádek, který by dal na facebook. Jak kdyby ho pohltila jedna veliká černá díra, ale to se stát nemohlo. Chyběl my.
„Hoď věci do prádla, zapnu pračku,“ křikl na mě strýc, když jsem se zvedal od stolu.
„Jo…“ zamručel jsem a cestou nabral pár špinavých věcí a hodil to přímo do pračky.
„Jdeš spát?“ křikl po mě ještě fízl a já se jen pousmál, protože jsem moc dobře věděl, na co naráží.
„Ne, jdu pracovat. Chci na chvíli za jedním autem,“ šel jsem ke dveřím a potom hned do dílny.
Nějak jsem v poslední době neměl čas na Bárta. Trochu jsem ho vylepšil, ale nechtěl jsem jezdit. Ani trénování jsem nevzal, nedokázal jsem se na nikoho jiného podívat než na člověka, kterého jsem chtěl mít vedle sebe a který tu nebyl.
Vzal jsem si montérky a na vozíku zajel pod auto. Nevadilo mi, že je tolik hodin, prostě jsem se pod autem cítil dobře. Kontroloval jsem podvozek a utahoval matičku, kterou jsem před chvílí povolil.
„Kurva,“ zaklel jsem, když mi do očí vystříkl olej a já je stihl tak tak zavřít.
Vyjel jsem zpod auta a po slepu hledal nějaký hadr, do kterého bych se otřel. Jenže… Zasekl jsem se v momentě, kdy jsem ucítil nějakou hezkou voňavku, která mi byla tak moc povědomá a ručník, který se ocitl najednou v mých rukách.
Nedokázal jsem se nadechnout… Srdce se mi chtělo rozskočit a dělalo mi v hrudníku hroznou paseku. Nemusel jsem ho vidět, věděl jsem, kdo to je.
Vzdorovitě jsem vytrhl ručník z jeho rukou a sám si otřel olej z obličeje. Hned jsem si ale ještě vše poctivě spláchnul v umyvadle, aby mě nic neštípalo.
„Neznáte Speeda?“ ozval se hlas, kvůli kterému jsem měl knedlík v krku.
„Ne… Nikdo takový tu není,“ odsekl jsem a pomalu se k němu otočil.
Byl to on… Měl krátké vlasy… Hodně krátké, a dokonce si nechal trochu narůst strniště, ale bylo to sexy, to jsem mohl posoudit, i když pro mě by byl sexy i s pytlem na hlavě.
Nezapomněl jsem se podívat na jeho nohy… Vše jsem pohledem sjížděl, ale nikde nic, jak kdyby žádný úraz nebyl. Takový kámen se mi ze srdce svalil na zem a válel se v blátě jak prase. Vypadal dokonale. Jako vždy perfektně oblečený… Navoněný… Jeho oči…
Nedokázal jsem se mu do nich dívat, uhnul jsem pohledem a zaujatě něco hledal na stole, jak kdybych tam vysypal zlato. Cítil jsem se proti němu jako nějakej bezďák. Špinavý hadry od oleje a benzínu… Nevoněl jsem jak on. Rozhodně jsem nebyl nažehlenej, spíš pěkně pomuchlanej. Ale zase… Včera jsem se holil… možná se na to dalo dívat.
„Mám mu dělat navigátora,“ znovu promluvil a já už nevěděl co dělat, když se mi všechny šrouby rozkutálely po zemi.
„Speed… Chcípnul,“ vrátil jsem mu to a on udělal krok dopředu.
Narazil jsem si záda o ponk, jak rychle jsem couvnul, ale zase… Dostal mě tam, kde mě asi potřeboval mít. Byl jsem ve slepé uličce a rozhodně nebylo kam utíkat. Pokud jsem se doposud cítil sám, on mě okamžitě z toho omylu vyvedl.
Stál tak blízko… Tak moc… Natáhl jsem k němu ruku, ale když jsem viděl, jak je špinavá, hned jsem ji stáhnul. Jen jsem stál a mnul si ruku, jak kdybych byl nějaký parazit a mohl ho dotekem nakazit. Bál jsem se, že to je jen sen a on se rozplyne s prvním slunečním paprskem. Bylo to divné… Bolestivé a přitom.
„Katsu…“ zaznělo z jeho úst, když se jeho prsty dotkly mých vlasů a stáhly je z čela.
„Zhubl jsi. Jíš vůbec? Chyběl jsi mi… Hrozně moc,“ jeho slova tak bolela.
Jak kdyby po celou dobu, co je tu, po mě střílel šípy a ty se zabodávaly hluboko do mého srdce.
„A kdo za to může? Co? Kdo utekl a mě tu nechal na něj čekat? Kdo si myslel, že bych nestál po jeho boku? Kdo tu tvrdil, že mě miluje a při první příležitosti se zdejchne? Kterej zmetek to asi byl? Hmmm???“ bouchnulo to ve mně jako v papiňáku a nebylo se čemu divit.
„Omlouvám se,“ chytil mě za lokty a přitáhl si mě k sobě.
„Už nemluvíš tak sprostě,“ usmál se na mě, ale než jsem na něj stačil vychrlit jedno sprostý slovo za druhým, jeho jazyk se lehce dostal do mých úst, které se šokem pootevřely.
Jeho chuť… Málem jsem se v momentě složil na hromádku, jako nějaká stavebnice. Cítil jsem každé otření jeho jazyku o můj. Chtěl jsem se mu bránit, ale moje tělo… Prostě mě nic neposlouchalo. Jen jsem stál a nechal ho, aby mě líbal. Nemohl jsem skoro dýchat, jak vášnivý byl. Křečovitě mě svíral lokty, jak kdybych mu měl někam zdrhnut, a přitom mě k sobě tiskl tak moc, že mezi námi by neprošel ani papír.
„Nesnáším tě,“ vyšlo mi z úst, jako ta největší lež, ale on se jen usmál a jemně mě nosem pohladil po krku, aby vzápětí nasál mou vůni.
„Já vím,“ znovu se pousmál a z mého hrdla vyšlo jen tiché zavzdychání, když jedním tahem rozepnul zip u mé kombinézy.
Nestahoval jí, jen rukou zajel pod a vyhrnul mi tričko, aby se mohli jeho prsty dotknout mé nahé pokožky. Už jsem nemohl dýchat, jak tonoucí jsem lapal po dechu a snažil se o cokoliv… Bylo to k ničemu.
„Moc mě to mrzí. Strašně jsem se trápil, když jsi byl tak daleko. Bál jsem se, že sis našel někoho jiného a na mě zapomněl. Že… Že nikoho nemáš?“ chytil mě za bradu a spoutal mě svým pohledem, jak kdyby mě uhranul.
„Mám…“ odpověděl jsem tiše a hned na to se kousnul do rtu.
„Tebe,“ nevydržel jsem.
Nedokázal jsem ho trápit. Tolik mi chyběl a já teprve nyní pochopil, jak moc. Objal jsem ho kolem krku a sám si vynutil polibek. Jiný, než byl od něj… Vášnivější… Toužebnější… Chyběl mi.
„Miluji tě… Katsu… Chtěl jsem tě sebou, ale nedokázal jsem snést představu, že bys mě tak viděl. Nechtěl jsem bez tebe žít, ale… Prožíval bys to znovu a znovu si prošel tím, co s tvým kamarádem. Trpěl jsem každý dlouhý den, kdy se třeba naši políbili a já nemohl mít tvoje rty. Vím, že jsem byl sobecký, ale to lidi jsou, když si myslí, že někoho chrání. Odpusť mi to… Prosím… Už… Už nikam neodejdu,“ vidět jeho slzy a slyšet ta slova, uzdravovalo mou duši.
„Zabiju tě, když to nedodržíš,“ políbil jsem ho na tvář a tím mu slzu slízl.
„Krásně voníš,“ odpověděl a já se nad tím vážně musel zasmát.
„Jsi úchyl, smrdím jak vyjetej olej,“ pohladil jsem ho po tváři a nemohl se na něj přestat dívat.
Vážně jsem si nemyslel, že tak silnej chlap, bude umět brečet a ono jo… Nejen on. Jak malý děcka, jsme stály naproti sobě a jeden druhému otíraly vlhké tváře. Jak málo stačí k tomu, aby člověk chtěl zase po dlouhé době žít. Byl tu… Já tu byl… Ani jeden jsme nehodlali nikam jít a přitom…
„Kurva… Jako tohle je dílna, ne bordel. Vezmi ho k němu do pokoje a tam si dělejte co chcete, ale tady rozhodně ne! Tvůj strejda a já jedeme ke mně, takže…“ zase ten zmrd.
„Vyser si!“ prskl jsem po něm a on se jen se zaujetím zasmál.
„Sorry, ale nemám zájem. Jo a… Dík, že ses vrátil, tenhle smrad je na prd, když u něj nejsi.“
Tak to muselo být široko daleko slyšet, jak my upadla sanice na zem. Ten parchant… Já se kvůli němu začervenal. Ať zhebne, fízl jeden.
„Sere mě,“ procedil jsem mezi zuby.
„Je to fajn chlap,“ pousmál se Hisoka a já měl chuť mu jedu vrazit.
„Cože? Jediné, co ho baví, je vozit se po mě,“ naštvaně jsem praštil rukou do stolu, ale vzápětí se zasekl, když si mou ruku přiblížil Hisoka ke rtům a políbil ji.
Ten jeho pohled, který na mě upíral… Dal bych mu všechno, tolik jsem tomuhle chlapovi propadl. To já byl celou dobu to zvíře, které potřebovalo jen správného pána. Hledal jsem cestu, kterou bych se vydal, abych měl cíl a on mi ji ukázal.
„On byl jediný, s kým jsem byl v kontaktu. Nezlob se na něj, musel mi slíbit, že ti nic neřekne a dost u toho držkoval. Musel jsem aspoň vědět, jak na tom jsi, kdyby to bylo nejhorší, vrátil bych se i tak, ale… Dával na tebe pozor, i když to tam nevypadá, má o tebe starost, a i o tvého strýčka,“ to už nechápal, jestli si ze mě dělá Hisoka srandu, nebo je to vážně pravda.
„On? Nesnáší mě… Jak by to mohl udělat?“ nechápavě jsem kroutil hlavou, a přitom si nedokázal vzpomenout, kdy na mě byl ten fízl hodný.
Nikdy… Vzpomněl jsem si… Nikdy na mě nebyl hodný.
„Katsu,“ uslyšel jsem své jméno tak blízko, že jsem se zachvěl.
„Chci tě opíchat,“ v tu chvíli se mi podlomily kolena a nebyl Hisoky, který mě chytil, byl bych na zemi.
„Trvalo ti to,“ přitulil jsem se k němu, když jsem ho objal a nechtěl pustit.
Zasmál se… Tak příjemné, zase slyšet jeho smích a vědět, že už bude líp.
Vzal mě do náruče, jak kdybych nic nevážil a automaticky zamířil do mého pokoje, který byl teď nějakou chvíli opuštěný. Došel do koupelny a bez dalších zdržení, ze mě za chvíli stahoval kombinézu. Bylo mi jedno, že mě vidí nahého, klidně bych tak před ním chodil pořád, pokud se na mě bude chtít dívat. Nevadí mu nedokonalosti… Moje žárlivost… Chvíle, kdy jsem mu nemohl odpustit, byla už dávno pryč a my tu stáli tak, jak před spousty měsíců předtím.
I on se svléknul… Zatajil se i dech, nejen z toho, že se mi po jeho těle stýskalo, ale i z toho, co jsem viděl na jeho noze. Musel projít dost ošklivými operacemi, protože měl koleno prošité sem a tam, jak kdyby bylo na sračku. Dopadl jsem na kolena a políbil ta zranění, která se mi nyní propila do srdce, jak kdybych za to mohl já.
„Katsu… Už jsem v pořádku, nic to není,“ pochopil to… Všechno, co se mi nyní točilo v hlavě.
„Jsem blbec. Odpusť mi to… Chápu… Já… Neviním tě za to, co se stalo s auty, přišel jsem na to, jak to bylo a… Angel a ostatní zažalovali toho, co vám to způsobil. Už nikam nechoď… Nikdy… Byl jsem na tebe tak hnusnej a ty… I přesto mě miluješ. Omlouvám se… Vážně mi je to líto… Omlouvám se… Omlouvám…“ seděl jsem na zemi a držel jeho nohu, jak kdybych se bál ho pustit.
Tak dlouho ve mně tohle leželo, že to muselo ven. Bylo mi to tak líto.
Přiklekl si a vytáhl mě na nohy, aby mě mohl obejmout.
„Nic ti nevyčítám, měl jsi pravdu a právo se zlobit. Miluji tě a rozhodně nikam odcházet nebudu, ale ty ano… Stěhuješ se ke mně do domu, tady už nebudeš žít. Je to tu hrozně malý a taky… Chci tě prostě u sebe, myslím si, že sami jsme byli dost dlouho, ne?“
Měl pravdu… Ve všem. Nebylo kam utíkat a proč si lhát. Chtěl jsem být s ním, strýček si stejně zasloužit klid s tím… Ne, jeho jméno prostě neřeknu a vůbec… Nemám ho rád.
„Dobře,“ odpověděl jsem vzápětí a bylo mi jedno, jak to vypadá.
„Wau… Ty si se mnou souhlasil a bez keců. Pojď,“ vzal mě pod sprchu, kterou už nastavil na příjemně teplou vodu a omýval mě, jak kdybych to nedokázal sám.
„Rozmazlím si tě, co nejvíc to půjde, zasloužíš si to,“ šeptal mi do ucha, když líbal můj krk a jeho nenechavé ruce prozkoumávaly mé tělo.
Přivíral jsem slastně oči a každý jeho dotek provázel malým zasténáním. Bylo to, jak kdyby do mě v malých dávkách vpouštěl jemné elektrické výboje, které dávaly mým svalům impulzy. Tak dlouho se mě nedotýkal, že jsem vlhnul už z toho, kolik sladkých slov použil. Předtím bych mu to stonásobně vrátil a byl hnusný, ale teď ne, bylo mi to jedno.
Jeho polibky hladily mou pokožku a pomalu se posouvaly do míst, které se už dávno probudily k životu. Můj penis mu šel naproti a napínal se tak, že mě to samotného začalo bolet. Olízl jsem si rty, když se jich prsty dotknul a naslinil mu je. Věděl jsem, že to může bolet, přeci jen jsem to s ním rok nedělal, ale… Chtěl jsem to, proto, když se na chvíli zastavil a chtěl s tím přestat, chytil jsem jeho ruku a namířil s ní tam, kam prostě jím musel.
„Nechci, aby tě to bolelo, můžeme na to jít pomalu. Počkám,“ řekl opatrně, i když se jeho ruka třásla a první článek prstu šel dovnitř mého lačnícího zadečku.
„Drž tlamu a prostě mě opíchej!“ prsknul jsem po něm, ale potom ho na omluvu pohladil po jeho mokrých vlasech.
Nechtěl jsem na něj být hnusný, ale vážně si myslel, že bych chtěl zastavit? Ani omylem.
„Rozkaz, Pane!“ usmál se a zabořil svůj prst tak hluboko, že jsem se celý propnul do příjemné křeče.
„Hiso… Hisoko,“ zašeptal jsem, když o mě začal pečovat tak, že jsem ztrácel všechny zábrany.
„Pojď,“ vytáhl ze mě prsty a vzal do náruče, aby mě přenesl na postel.
Byl jsem rád, že se tu o to strýček postaral, jinak… Leželi bychom tu v pěkným hnusu, co jsem tu za těch pár měsíců udělal. To musel fízl prskat.
Hned, co jsem dopadl na matraci, tak mě Hisoka zalehl a nepřestával dráždit mé tělo. Tak nádherný pocit, kterému jsem naprosto propadnul a nechával se unášet. Jazyk… Rty… Prsty… Každé otření o mou pokožku jsem cítil a užíval si to, jak kdyby to bylo moje poprvé. Nemohl jsem dál… Byl jsem před koncem a nechtěl jsem. Musel být ve mně a spolu si to dotáhnout do konce se vším všudy.
„Ne… Prosím,“ škemral jsem.
„Nemusíš prosit,“ odpověděl právě ve chvíli, kdy se nade mě vyhoupnul a já instinktivně víc roztáhl nohy, když jsem ucítil ten příjemný tlak dole v zadečku.
Pomalu… Velmi pomalu se do mě dostával, až jsem mu vycházel vstříc, ale on mě brzdil. Nechtěl to takhle… Chtěl to jemně… Něžně… Krásně… Ale já, srát na to, chtěl jsem prostě to, co mě tak dlouho odpíral a byl jsem rozhodnut to mít.
Podrazil jsem mu ruku a převrátil se i s ním na jeho záda tak, že jsem byl na něm.
„Nerozpadnu se,“ zasmál jsem se, když jsem převzal iniciativu a pořádně na něm začal jezdit.
Už jen cítit to jeho velký péro v sobě bylo něco, co mě rajcovalo naplno a on ještě takhle rozdráždil moje touhy, že jsem se neovládal. Pokojem se roznášely jen hlasité a spokojené vzdechy, jak moc jsem si to užíval. Hisoka mi začal dělat ještě víc dobře, když se jeho ruka pohybovala po mém penisu a zkušeně mě přiváděla k vrcholu.
„Miluji tě,“ zařval jsem, když se mi orgasmus rozlil do těla, jak moc mě to zasáhlo.
Hisoka si mě víc narážel na klín a netrvalo dlouho, a i on mě plnil. Bylo to skvělý. Měl jsem zavřené oči a nedokázal je otevřít. Ve vzduchu bylo cítit naše společné uspokojení a na Hisokově břiše se lesklo moje sperma, jak kdybych si ho označil. Svalil jsem se vedle něj a byl tak rád, když mě objal a přikryl dekou. Bylo tu chladno, ale myslím si, že nám to rozhodně nevadilo, protože my měli jeden druhého. Bylo to tu. Zamiloval jsem se, tak moc, že jsem se ztratil.
„Jsi tak krásný a tolik si mi chyběl. Nikdy tě nepustím a pokoušu každého, kdo na tebe jen sáhne, jsi můj,“ šeptal mi do ucha, když se rty potuloval po mém krku.
„To ti radím, jinak je pokoušu já. Jsi můj, a to si pamatuj! Hisoko… Miluji tě,“ řekl jsem naposledy, než se mi únavou začaly klížit oči.
Byl tu takový klid… Byl jsem s ním… Miloval se s ním… Držel ho… Věděl, že už neodejde a najednou jsem byl celý. Ta nenávist z mého srdce odešla… Ta hluboká bolest zmizela ve chvíli, kdy jsem mu řekl to, co jsem cítil. Hisoka ze mě zase udělal člověka, kterého mohl milovat a já mu byl vděčný. Miloval mě takového, jaký jsem, bez požadavků… Bez připomínek… Prostě to bylo to, co jsem chtěl a potřeboval. Volnost ve zlaté kleci, do které jsme se spolu zavřeli. Láska není komplikovaná, jen je prostě taková, jakou si ji sami uděláme.