„Pojedu,“ povzdechl jsem si a promnul si oči, které mě po tom všem štípaly.
„Super… Je fajn, že ses rozhodl takhle. Jsem vážně nadšený,“ poplácal mě strýc po rameni a trochu odstoupil, když viděl, že nejsem zrovna v dobré náladě.
Sice to bylo rozhodnutí, které jsem chtěl udělat, ale kurva… Proč to tak hrozně bolelo a proč jsem se cítil, jak nějaký šmejd, co opustí svého kluka proto, že jde závodit s jiným. Neznamenalo to, že ho chci nějak zradit, ale přeci jen… Tohle nebylo jednoduché.
Toužil jsem jen po jediném, abych souhlas měl z úst člověka, na kterém mi záleželo nejvíc. Jenže… Tohle mělo být pro něj. Nic jiného by si stejně ten zmetek nepřál a potom… Špatné rozhodnutí by mi dal sežrat.
„Seš si jistý, že je to v pořádku?“ zeptal se Ichiro, ale v jeho očích to hrálo jen závodem.
I kdybych mu řekl že ne, nechtěl by to slyšet, a ublížilo by mu to. Vlastně… Cokoliv, co bych udělal by bylo špatně. Neexistovala prostě jiná možnost.
„Jo… Myslím, že to zvládneme,“ pousmál jsem se, ale uvnitř jsem to tak rozhodně necítil.
Velmi brzo se však na mě projevila nevyspalost. Potřeboval jsem se nějak umrtvit, už jen proto, abych mohl o to dřív být s Hisokou. Všichni pochopili, že chci být sám, a tak se brzo sebrali a odešli. Brzo… No už bylo tak kolem druhé, když jim to docvaklo. Nechtěl jsem být nepříjemný, jenže tyhle dny pro mě byly víc než zabijácké.
Takhle to dál nejde… Musel jsem se nějak sebrat, pokud jsem se rozhodl, že ten závod odjedu. Sám v sobě jsem však necítil tu vlnu adrenalinu, co mě nutila vyhrát. Bylo se mnou něco špatně… Možná všechno.
„Probudím tě, až budu něco vědět,“ ozval se strýc od dveří, když odcházel do svého pokoje.
Jen jsem mávnul rukou na rozloučení a znovu se rozplácl na gauč. Bylo mi nějak jedno, že nespím u sebe. Vlastně jsem nechtěl být sám, a tady jsem dřív spal často, než mi strýc zařídil pokoj v dílně. Nešlo mi spát. Společnost mi dělaly jen stíny, které se odrážely na stěnách obýváku. Sem tak i hluk z aut, když jim proklouzly kola po zvlhlé vozovce, na které se ukládala brzká ranní rosa. Nenáviděl jsem tyhle chvíle plné samoty a smutku, tímhle si chlap procházet nemá, nějak ho to otupí. Neměl jsem takové pocity, dokud jsem nepoznal jeho. Nechtěl jsem nikoho milovat, a teď jsem chápal proč… Jen to všechno svírá hruď člověka a mučí ho to do bezvědomí.
Ten chlap… Kdy mi vzal moji duši a připoutal ji k sobě? Celkem kurevsky těžký pouta.
Až ráno jsem konečně zavřel oči a na chvíli si odpočinul, jenže hned co mi slunce zasvítilo do obličeje, už jsem byl zase vzhůru. Cítil jsem ten smrad z mého oblečení, jak benzín nasákl do mé kůže. Ještě v noci jsem to neřešil, ale teď… Chtěl jsem mu vonět, třeba to ucítí, a to prase zase otevře oči.
Naštvaně jsem s tričkem mrsknul do koutu, když jsem se konečně postavil a došel do koupelny. Musel jsem uznat, že ji strýc měl celkem velkou a hlavně… Přímo božsky vybavený sprchový kout. Vlastně jsem si říkal, proč si nikdy nenašel nějak vážnou známost, však by si ty ženský musely kvůli němu i lámat ruce, aby ho měly. Kdysi to byl takovej kořen a rváč, že tu stály přímo davy takových bab, jenže čas ho změnil, no… Spíš jsem ho změnil já, když jsem mu tu bouřlivou noc zaklepal u dveří a byl domlácenej tak, že jsem nemohl ani stát na vlastních nohách.
Nikdy mu tuhle laskavost nezapomenu. Až bude starej a neschopnej, postarám se o něj, on je moje rodina, nikdo jinej.
Vlezl jsem si pod příjemně teplou vodu a smyl ze sebe ten hnusnej smrad předešlých dní. Jooo… Konečně jsem si mohl říct, že nejsem cítit jen auty, ale i sebou.
Jen jsem si omotal ručník kolem pasu a vyšel zpět do pokoje, protože jsem sebou neměl nic na převlečení. Podle všeho byl strýc vzhůru mnohem dřív než já, nebo má v prdeli vrtulku, podle toho, jak to tu vypadalo. Gauč už dávno úhledně uklidit. Tričko mi dal přes postel i se spodním prádlem a vedle toho vyčištěnou kombinézu.
To po nocích zašíval dírky a čistil krev, které na té kombinéze byly?
Z kuchyně byla cítit lahodná káva a něco dobrého k snědku, co se právě smažilo na pánvičce. Necítil jsem hlad a nechtěl jíst, jenže můj žaludek měl jinou představu. Jen jsem si vzal tričko a prádlo, abych se nezašpinil a sedl si na židli u jídelního stolu.
„Aaaa… Už jsi tu? Najez se, budeš vyhladovělej a to bys v nemocnici nebyl nic platnej. Jen se tam otočíme, protože začínáte závod brzo a musíš si ještě zkontrolovat auto. Nějak jsem na něj nesahal, jen vyměnil kola, Bárt byl OK od doby, co jste jeli,“ zarazil se, protože si uvědomil, co se v ten den stalo.
Jen si prohrábl vlasy a popostrčil ke mně talíř s jídlem, abych to do sebe nacpal. Slanina a vajíčka se nikdy neodmítají, hlavně když je to jídlo asi po dvou dnech. Sice s nechutí, ale pomalu jsem to do sebe nalámal. Viděl jsem, jak mě neustále pozoruje a snaží se zhodnotit moji situaci.
„Strýčku?“ ozval jsem se po chvíli, kdy už to bylo vážně otravný.
„No?“ zareagoval ihned a se zájmem se na ně zadíval.
„To auto… Angelovo… Mohl bys ho sem nějak dostat? Vím, že je dost ohořelé a zničené, ale i tak… Mohl bys ho sem nějak dostat? Vím, že znáš toho fízla někde na vysokým postu, ne? Takeo, nebo tak nějak… Potřebuji si něco ověřit, a na to mi stačí jen podvozek v nějakým normálním stavu, nic jinýho,“ konečně jsem domluvil a i dojedl.
„Jo, je to Takeo. No… Vlastně jsem ho nechal převést hned k nám do dílny. Takeo si žádal moji odbornou konzultaci, a já s tím rád souhlasil, takže po závodech se na to můžeš hned podívat. Stejně si myslel, že bych ho s tím otravoval, tak to udělal hned. Je to hodnej kluk,“ pousmál se, a já snad poprvé v jeho očích uviděl něco, co tam předtím nebylo.
Že bych se v jeho orientaci po celou dobu mýlil? Nebo to byl jen ten fízl, co mu zatemňoval mozek. No… hodnej kluk. Byl to hajzl první kategorie. Namakanej, vysokej šmejd, kterej mě tehdy vymáchal v blátě a hodil před strýcovy dveře, když jsem se ožralej vracel z jednoho baru dole ve městě. Kdyby mě vysadil doma, asi by mě fotr zabil, ale takhle… Prý měl možnost po letech vidět strýčka. Že by měl postranní úmysly? Ne… Teď na to nemám čas, až bude po všem, zkusím se na to podívat, protože je to víc než zajímavé.
„Jo… Hodnej… To on je. Díky za to auto, a potom si ho pořádně prozkoumám. Ale…“ dopil jsem kafe a zvedl se, abych na sebe hodil lehké kalhoty, které mi tam strýc dodatečně položil a vyrazil s kombinézou v ruce ke dveřím.
„Rád bych už vyrazil. Bárt je na závodišti připravený, co? Jak tě znám, ani jsi nešel spát, abys ho připravil. I ta chvíle mi u Hisoky stačí, abych viděl, že dýchá,“ smutně jsem se pousmál a čekal, až se připraví i strýc.
„Je mi to jasný,“ povzdechl si strýc, který během chvíle stihl i uklidit ze stolu a vzít si bundu.
„Tohle mám na tobě rád, že nikdy neztrácíš hlavu,“ zamyšleně jsem si ho prohlížel, a neustále nechápal, proč je sám.
„A já zase na tobě nesnáším ten bordel, který mi tu pokaždý uděláš,“ zasmál se a rozcuchal mi vlasy, když ke mně konečně došel.
„Mám tě rád,“ přiblížil se ke mně natolik, aby mě sevřel ve své mohutné náruči.
Jo… Trochu toho citu mě nezabije. Potřeboval jsem to, a on to věděl.
„Ne, že o tomhle minutovém selhání někomu řekneš,“ znovu se zasmál a pustil ze sevření, aby mě postrčil ven ze dveří.
„Jasně…“ odsekl jsem a vyšel konečně ven z tohohle baráku.
Kombinézu jsem hodil na zadní sedačku a ve zpětném zrcátku si pročísl vlasy, jako kdybych se chtěl někomu líbit.
Co když se už probudil, a jen nám nestihli zavolat. Nebo… Nám právě teď volají, že je už v pořádku. V pořádku… Jak to všechno vezme, až se probudí? Až se uvidí v zrcadle? Co když nebude moc chodit? Nebo bude nějak… Ne… Na tohle myslet nemůžu… Ne… Vše bude v pořádku, já to vím.
Přijeli jsme před nemocnici, a já div nevyskočil z auta za jízdy, jak moc jsem byl nedočkavý.
Všechno mě po celou dobu jízdy sralo… Pomalí řidiči… Samá červená… Tupý ženský, co neumí blikat… Stařečci na přechodech… Všechno…
„Pozor!“ stihl mě na poslední chvíli strhnout stranou ze silnice strýček, když jsem málem vběhl pod kola sanitky, co vyjížděla v parkoviště.
Řidič jen naštvaně rozhazoval rukama a klepal si na čelo, jak jsem ho nasral. Bylo mi to jedno. Počkal jsem, až projede, a stejně jsem se rozběhl po chodbě nemocnice, kde jsem mířil jen jedním směrem. Sestřička mi u dveří stihla v rychlosti nasadit plášť, ale roušku jsem jí už vyškubl z ruky, abych se ničím nezdržoval. Jenže… Otevřel jsem dveře a za nimi se nic nezměnilo.
Ležel… Kolem něj všude pípaly přístroje a on s tím pitomým náhubkem na hubě, aby mohl dýchat. Vše se ve mně hned zase sevřelo a bolelo to jako sviňa. Hrozný pocit… Šílené mučení... Viděl jsem ho a radši bych si přál, aby to byl jen sen, a já se z té noční můry probudil. Zavřel jsem dveře a posadil se na židličku vedle něj.
„Ahoj… Sluší ti to,“ procedil jsem prvních pár kravin přes rty.
Prsty jsem mu prohrábl vlasy, které mu padaly do očí a dal je stranou, aby mu nezavazely v… V čem? Však spal.
„Dneska jedu závod. Dali nám díky tobě náhradní termín. Víš… Moc bych si přál, abys tam byl se mnou, ale… Nemůžeš. Nevím, jestli to vyhrajeme, ale moc lidí do toho dalo srdce a peníze, nemůžu je zradit. Sere mě to… Moc… Nechci závodit bez tebe, ale když to vzdám, všechny zradím. Je to hrozný… Sakra… Probuď se… Zakaž mi to! Nadávej! Miluj mě! Udělej cokoliv, abych věděl, že mi to za to stojí. Kurva… Hisoko,“ tulil jsem se k jeho ruce a tiskl si ji na tvář, abych cítil aspoň jeho teplo, když už nic jiného.
Na hovno den… Vážně to stojí za kulový.
Seděl jsem tam a díval se na něj, dokud sestřička nevešla dovnitř a neřekla, že už musím jít. Bylo už dost hodin. Nemohl jsem se zdržovat předtím a ani nyní, ale… Ještě pár hodin s ním a třeba by se probudil, kdo ví.
Neochotně jsem si stáhl plášť a podal ho sestřičce, která ho hned hodila do špinavého prádla. Odcházel jsem s těžkým srdcem a hlavou plnou myšlenek, který nikdo nechce. Srdce jsem měl na tisíc kousků, které ne, a ne se spojit v jeden orgán. Tolik mě to táhlo zpátky… K němu… V čase…
Ta láska tolik bolí. Tolik… Tolik… Moc… Jak kdyby člověk pomalu uvnitř sebe umíral.
Zase jsem byl tolik zamyšlený do sebe, že jsem málem srazil postaršího pána, který zmateně hledal někoho z personálu. Zaslechl jsem jen pár slov anglicky, ale dál jsem se nad tím nepozastavoval. Měl jsem jinou práci než tu pořád vysedávat jak nějaká troska.
„Jak mu je?“ zeptal se strýček, i když už dávno znal odpověď.
„Žádná změna.“
Nějak jsem od té doby vypnul, abych mohl nahodit nějaký restart a zase fungovat. Copak to však šlo? Zasranej svět, kde prostě není žádná spravedlnost.
„Hej… Slyšíš? Speede? Hej,“ klepal se mnou ichiro, jak jsem byl mimo.
„Jooo… Kurva, netřes se mnou,“ odsekl jsem a mírně ho od sebe odhodil.
„Říkám ti trasu, copak to chceš prosrat? Můžeš aspoň chvíli být tady se mnou na zemi? Jsme před startem a skoro v autě… Chceš se vyf…“ to už jsem nedal a chytil ho pod krkem tam pevně, že zachroptěl.
„Nikdo se už nevyfláká, jasný? Řídit umím, a ještě nikdy jsem to neposral. Nemluv mi o tom! Dvakrát se někdo, koho mám rád dostal mou vinou do nemocnice, jak se mám kurva cítit? Neotvírá oči a nemluví… Nenadává, a možná to už ani není ten koho miluji, chápeš? Srát na všechno, a přesto jsem tu. Jsem vůbec člověk, nebo jen stroj? Co si všichni pořád o mě myslíte?“
Ty pálivý a bolestný slzy si draly cestu ven z mým očí, a ne a ne přestat. Stál jsem v chumlu závodníků, co se přišli podívat na výsledek a podpořit mě. Polovina z nich mě znala a uznávala, druhá polovina stála za skutkem, co udělal Hisoka, ale… Kdo znal pravdu o mě? Kdo mě opravdu znal? Jediného kamaráda jsem držel pod krkem. Jak jsem to skončil?
„Sorry,“ řekl jsem s omluvou v hlase a postil ho tak rychle, až žuchl zadkem na zem.
Ani jsem si nevšiml, že jsem ho nadzvedl. Jo… Tohle je ten adrenalin, který potřebuji proto, abych vyhrál. Nebude to pocit vítězství, který mě žene kupředu, ale vztek. Obrovský, nefalšovaný a přímo pekelný vztek, co mi vleje takovou sílu do žil, že projdu i zdí.
„To… Haa…Krch… Je… Dobrý,“ pokašlával, ale přesto se snažil postavit v rychlosti na nohy, i když mu to zrovna moc dobře nešlo.
Podal jsem mu ihned ruku a div ho nevtáhl do náruče, jak jsem prudce zatáhl.
„Nemyslel to tak… Já vím,“ pousmál se a zamířil k autu.
Myslel… Právě, že myslel, ale to jsem mu nemohl říct, jinak bychom nikam nejeli.
Dál jsem radši nemluvil a jen si kombinézou otřel slzy. Chlapi odstoupili, když jsem kolem nich procházel. Asi se v tu chvíli setkat s někým jako jsem já, nejspíš se mu taky klidím z cesty. Než jsem vůbec do Bárta nastoupil, byl jsem i jeho kol a podvozku snad hodinu (upravit, nedává smysl, nevím, jak to myslíš), abych si vše prošel, když strýc protáčel trochu kola na místě.
Ten pocit… Kdy se ho zbavím? Nejspíš ve chvíli, kdy přijdu na to, co s tím Angelovým autem je špatně. Něco je úplně v prdeli, a já musím přijít na to, co. Už předtím jsem si tím pořád lámal hlavu, když se mi ten zvuk nelíbil, ale nic… Sakra nic tam nebylo.
Slyšel jsem první táhlou sirénu, kdy se máme připravit do auta, a já bez váhání nastoupil, jak kdybych to dělal každej všivej den. Ichiro se jen vedle mě uvelebil a pořádně se zapásal, aby si byl bezpečností víc než jistý. Trasa se nezměnila… Věděl jsem to, už když jsem to probíral s Hisokou.
Hisoka…
Už jen při vzpomínce na jeho hlas mě zase zaštípalo v očích, a stáhl se mi žaludek steskem po tom... To jsem si ale v tuhle chvíli nemohl dovolit. Strýc pečlivě zkontroloval naše helmy a pro jistotu i konstrukci Bárta. Jestli bylo nějaký auto nezničitelný, tak jsem v něm nyní seděl.
„Dobře. Jeďte, jak umíte. Rychlejší než vítr, jasný?“ usmál se, když se od nás vzdaloval, abychom mohli přejet ke startu.
Jo… Pojedu… Tak jak nejlíp umím. Ne proto, že bych to tak chtěl, ale protože je to můj instinkt. To jsem já. To mi pomohl pochopit právě Hisoka. Miluji ho… Šmejd.
Zastavil jsem přesně na čáře a už sledoval hodiny, které se červeně rozsvítily, aby odpočítaly náš start. Konečný cíl je peklo.
„5…“ ruka na řadící páce.
„4…“ křečovitě držený volant.
„3…“ oči dobře sledují hodiny.
„2…“ nastartováno a adrenalin zachvátil tělo.
„1…“ zařazeno, srdce bije jako šílené.
„Go…“ rozjeto, pocit soupeření zasáhl každý orgán v těle.
Písty se rozpohybovaly, když nasály směs vzduchu a paliva, a stlačil tuto zápalnou směs. Jiskra od svíčky zažehla motor, který měl snad ten nejhezčí zvuk, který jsem kdy slyšel, a kola se s přesností a jak přilepená k zemi pohybovala po vozovce.
„Pravá 4 a levá 7… Stáhni rychlost, je tam pravá 9,“ věděl jsem, že tam trochu jednu cestu změnili, protože se potřebovali vyhnout tomu úseku, kde…
Setřásl jsem hned tu myšlenku z hlavy a snažil se na to vůbec nemyslet, i když to moc nešlo.
Plechy zaskřípaly, jak se o ně otřely větve stromu, který stál hned u silnice, když jsem vybíral tu prudkou zatáčku.
„Levá 8… Dlouhá rovinka…“ přesně dávané pokyny od člověka, kterého celý život obdivuji a uznávám.
To auto pod mým vedením jelo jako střela, jak kdyby se těšil jen na tuhle chvíli. Božský Bárt, který prošel naprostou rekonstrukcí, kdy na něj padla každá našetřená koruna od mého strýce, se tu prostě chtěl ukázat.
„Pravá 6 a levá 5… Hned levá 8… Mírné stoupání… Uber… Levá 9 a pravá 7…“
Motor jen předl, a koně pod kapotou běželi jak o závod. Všichni chtěli ukázat to nejlepší. Stromy kolem nás míjely a měnily se jen v pouhé mastné fleky, jak rychle jsme jeli. Nebál jsem se… Neměl jsem co ztratit. Můj mozek naprosto pohltilo něco jiného než myšlenky. Adrenalin…
Ichiro neustále sledoval navigaci i mapu, stejně to měl naučené nazpaměť a jak ve 4D si to projížděl v hlavě.
„Levá 3 a pravá 2… Nerovná vozovka… pravá 6…“
Vibrace, které se nesly do volantu byly fantastické, a ještě víc mě dráždily. Kola jen skřípala, když jsem házel neskutečné smyky v prudkých zatáčkách.
Hlavně nezazmatkuj… Neblázni… Klid… Klid… Přibrzdit… Ručka a přidat plyn… za 3… za 4… za 5… Úzká vozovka, držet se uprostřed, aby se nesesunula krajnice. Zpětná zrcátka… Jen se dívej před sebe, nic jiného tě nezajímá… Jsi řidič… Bůh… Aspoň nyní. Jsi tvoje auto… Vyhraj! Vyhraj!
Přidal jsem plyn, až se auto mírně nadzvedlo nad vozovku a zase dopadlo, jak jsme přeletěli menší kopeček. Na tváři se mi objevil úsměv, a Ichiro vedle mě jen nadšeně povzbuzoval auto, aby se hnalo kupředu. Slunce nám osvětlovalo silnici, jak kdyby označovalo kudy máme jezdit. Příjemný větřík nám chladil tváře už tak rozpálené z toho všeho vzrušení.
„Levá 8 a pravá 8… Jedem… Levá 7…“
Nic pro nás nebylo nemožné. Vše kolem nás jako by zmizelo, a my viděli jen tunel před sebou, který nás jasně vede k vítězství. Tak, jak to bylo po ty roky předtím. Jen my a silnice… Vytuněný auto… Ichiro… Já… Naposled…
Rychlost se zvyšovala, když nás od cíle dělily poslední kilometry a svodidla se kolem nás div neobmotávaly, jak jsme je plechy lízali. Bárt seděl jak přibytý. Tohle byla pocta všem, co to kdy vzdali a znovu se vrátili. To nebyla naše jízda, ale jejich. To nebyl náš závod, ale jejich. To měli prožít oni. On.
„Pravá 5 a levá 8… Pak už jen finišová rovinka…“ usmíval se Ichiro tak moc, až mu to dělalo vrásky.
Byl cítit benzín a olej, jak se nám vsakoval do kůže. Otřesy, které jsme celou cestu prožívali. Ten nádherně vrčivý zvuk motoru, a dokonce bylo slyšet i válce, písty… Vše, co člověk znal, se mu vpíjelo do uší a dělalo tu nejhezčí melodii, kterou závodník zná. Můj vlastní tlukot srdce jen místy to vše přehlušil, ale… Tohle jsem byl vážně já.
Poslední zatáčku jsem proletěl jak vítr s lehkým smykem, a už si to mířil jen jedním směrem. Už z dálky byli vidět lidi, co se tísnili u pásek a dívali se na nás. Možná je sem přivedla jen zvědavost, a možná my, ale bylo to nádherný.
Cílová páska před námi házela ty nejbarevnější odlesky, jak se do ní opíralo slunce a Bárt řval ještě víc, jak nějaký lev, který jde po své kořisti. Motor byl na něm to nejlepší, co jsem kdy sestavil, a byl jsem na něj kurevsky hrdej, hlavně teď.
10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1…
„Joooooooooo…“ zařval vedle mě Ichiro, když se nám páska přilepila na nárazník, a my ji kousek táhli sebou, než jsem zastavil.
Takhle rychle jsme z auta ještě venku nebyli. Asi jsem i proletěl oknem, jak jsem spěchal, abych se podíval na tu výslednou tabuli. Trvalo to… Hodně dlouho, až jsem div strýčkovi neurval ruku, jak jsem mu s ní furt cukal. Bylo to tam… Bylo… Joooo…
Ichiro začal poskakovat jak pitomý, a objímal všechny, co měl v dosahu. Další závodníci už na nás šplíchali šampaňské a smáli se na celé kolo. Nebyla tu závist… Nenávist… Všichni nám tu fandili. Nejspíš by i donesli naše auto do cíle, kdyby selhalo. Tohle bylo to, co jsem na tom miloval. Svobodu…
„Jsme první… Slyšíš? Jsme první… Katsu…“ V tu chvíli se Ichiro pověsil na krk i mě a měl co dělat, aby to ubalancoval, jak jsem zavrávoral.
„Jo… Jedu do nemocnice,“ řekl jsem a ihned táhl strýčka za sebou.
Nečekal jsem na nějaké opentlování a pohár, to určitě vyzvedne Ichiro, ale chtěl jsem být s Hisokou a všechno mu to říct, aby se probral a oslavil to se mnou. Byla to hlavně jeho zásluha. Hodil jsem jen po něm klíče, aby se postaral o Bárta, a on mi zamával, jak pochopil, o co mi jde. Už dávno jsme nepotřebovali slova, abychom věděli, co ten druhý chce dělat.
Strýček nic nenamítal. Prostě šel a už vytahoval klíčky od auta. Nasedl jsem, a po jízdě ze sebe stahoval kombinézu a nandával si kalhoty, co jsem si nechal na zadním sedadle. Poupravil jsem se právě ve chvíli, kdy jsme zastavili na parkovišti u nemocnice a už se hnal z auta za Hisokou.
Jenže… Než jsem stihl projít kolem sesterny, už mě jedna ze sester držela za ruku.
„Pane… Pane… Váš přítel, je mi to líto.“
Zastavilo se mi srdce, a nebýt tam strýček, už bych byl na zemi.
„Co se stalo?“ hned se vyptával té sestry a snažil se zjistit, co se tu stalo.
„Pana Hisoku nechal jeho otec převézt do Ameriky, je mi to líto. Prý si nepřeje být rušen a najde mu tam lepší péči, než je tu. On… Probral se a… Mám vám vyřídit, že se vrátí,“ podala mi jeho náramek a vtiskla mi ho do ruky.
„Aaaaaa….“ zařval jsem na celou nemocnici a sral na to, že tam někdo chodí.
Opustil mě… Byl vzhůru a mohl protestoval, ale… Nechtěl to. Nechtěl být se mnou… Nechtěl… Chci umřít… Kurva… Nenávidím ho.