„Hele… Nebyl to plán, ani od jednoho z nás, to ti můžu odpřisáhnout. Nechtěl jsem to takhle a pořád nutil Hisoku, aby ti to řekl. Věděl jsem, že budeš šílet a nedivím se ti. Ale… Nebylo to pro něj jednoduché, ani pro mě. Víš… Není tak snadné s tebou vycházet a ještě, když se do tebe ten blbec zamiloval. Mělo to být úplně jinak. Omlouvám se… Vážně mě to mrzí,“ říkal Ichiro a bylo vidět, že z toho je víc než nervózní.
Nemohl jsem mu nevěřit. Hodně jsem mu dlužil. I kdybych chtěl být naštvaný, tak i já ublížil jemu, neměl jsem na to právo. Jenže… Byl jsem na ně oba tak neuvěřitelně nasraný… Lhali… To mě štvalo.
„Proč jste s tím prostě nepřišli a neřekli mi to,“ odsekl jsem naštvaně a radši si znovu upil kávy.
„To si ale už děláš prdel, že? Za tebou? A proběhlo by to naprosto v klidu, ne? To je dost pitomej nápad i na tebe, nemyslíš?“ rozesmál se Ichiro a já opět dostal chuť mu pořádnou ubalit.
„I teď se na mě díváš, že mě chceš uškrtit, no a co teprve potom. Hele… Jako, podle mě Hisoka udělal to, co uměl. Řeknu ti to celý, abychom se do toho nemotali a ty sis mohl svůj názor na tuhle věc pořádně utřídit v hlavě. Jen mě prosím po celou dobu neskákej do řeči, jak to máš nejraději. Zbytečně by ses už naštval a přitom neznal celou pravdu, jo?“
Pevně jsem sevřel v ruce hrneček, abych potlačil touhu mu vážně vrazit a přikývl, protože kdybych promluvil, tak dostane takovou čočku, že bych se stejně nic nedozvěděl.
No jo no… Jsem horká hlava a co jako s tím?
„Fajn, sice ti to tvoje sebeovládání moc nevěřím, ale začnu,“ pousmál se Ichiro a i on se před vyprávěním napil.
„Jestli chceš vážně přijít k úrazu, tak mě ještě chvíli ser,“ procedil jsem mezi zuby, abych se aspoň trochu klidnil.
„Promiň, ale když ty si tak průhledný a ještě k tomu na první nastartování. Víš… Jsem moc rád, že jsi s Hisokou. Nikdy jsem tě neviděl tak klidného. V tvé jízdě se to dost odrazilo, a hlavně, jsi víc… ostražitější. Nevzdávej se něčeho, co má na tebe tak dobrý vliv. Vím a rozumím tomu, že jsi na nás naštvanej, ale… Poslechni si, co ti řeknu a zkus si to rozmyslet. Je to opravdu skvělej kluk. Nemyslím si, že to co k tobě cítil, nějak hrál. A jo… Byl tu asi před dvěma hodinami. I jeho se to dost dotklo. Je vážně na dně, jen ti to chtěl vysvětlit a ty si mu nedal šanci. Tak poslouchej…“
Štve mě, jak se ho zastává. Mohl se takhle postavit i za mě, ne? Kamarád… A za mými zády se domlouvá s ním? Kryje ho? Vážně mě to všechno sere, jenže…
Pomalu jsem přicházel na to, že možná chci vědět celou pravdu, protože…
Pořád cítím, jak moc mi bije srdce, když slyším jeho jméno. Není to jen bolest ze zrady, ale to dech beroucí jemné třepotání, kdy se ti pitomí motýlci prohánějí břichem. Ať udělám cokoliv, vážně ho miluji a to asi jen tak ze své hrudi nevyrvu.
Kurva… Zasranej život a hlavně ta láska, která mě musela potkat v tu nejhorší chvíli. Takhle prostě nebudu schopnej ten závod odjet a přitom sedět vedle něj.
„Tehdy, když se stala ta nehoda, jsi po mém probuzení zmizel. Jenže se objevil Hisoka. Prý tam byl od té doby, co mě v té nemocnici našel. Chodil tam každý den a viděl i tebe. Řekl mi, že jsi odešel a i to, jak moc zničeně jsi vypadal. Nic ti nevyčítám, abys to nebral jako urážku… To jen konstatuji, co se stalo,“ vysvětlil mi tu poslední větu, abych se uklidnil a necítil se zase jako praštěný palicí, ale to se už oběma povedlo i bez mého sebeobviňování.
„Omlouval se a chodil za mnou každý den, dokud mě nepustili, pak už chodil k nám. Ptal se na tebe, pomalu zjišťoval nějaké věci o tvém dětství a tak, ale nikdy jsem mu neřekl nic, co by mu mělo nějak pomoct, takže to nebylo plánované. Jen se ti chtěl omluvit. Říct ti, co se děje a že tě chci vidět. Nic víc, nic míň. Jenže… holt se to zvrhlo. Řekl mi o vašem setkání a dalších věcech, co jsem chtěl vědět, jen po pusu, protože to ostatní bych fakt nedal,“ usmál se a poplácal mě po ruce, když uviděl, jak už mi to v hlavě šrotuje.
„Vážně mám chuť vás oba něčím přetáhnout. To vám nepřišlo ani jednomu blbý? Že mi lžete a já vám věřil? Opravdu sis myslel, že bych něco takového nedokázal pobrat? Připadám ti jako nějakej debil? Co jste si vůbec mysleli? Jako… Že za mnou Hisoka přijde a udělá to, co udělal a já budu úplně v prdeli? Co vás to napadlo? Jak jsem se měl cítit, když jsem se do něj zabouchl a teď… Jako… Víš vůbec, jak je to těžký pro mě? Blbečci pitomí… Copak jsem vážně nějakej pošahanej magor, co by vás roztrhal, kdybyste mi to řekli dřív? Ichiro…“
Pomalu jsem upadal do zasraný depky, která ne a ne odejít. Hlava mi třeštila z nedostatku spánku a myšlenky tak nějak přestaly mít jasnou vizi pravdy. Bolelo to… Moc… Asi jako když mi někdo trhá moudráky. Myslel jsem, že to zvládnu nějak pobrat, ale tohle bylo u na ně moc. Ichiro mluvil dál… Jenže… Přestal jsem ho už poslouchat a dával si pomalu věci dohromady po svém.
Nezajímají mě jeho omluvy… Nezajímá mě to, že mi nechtěli ublížit… Udělali to, to je ten problém. Už se stalo. Vrátit někdy věci do starých kolejí je prostě neřešitelný hlavolam.
Asi v polovině rozhovoru jsem se najednou zvedl a zamířil ke dveřím. Ještě jsem se na prahu zastavil a pohlédl zpět na Ichira, který mě naprosto v šoku pozoroval a nechápal, co se tu děje.
„Musím být sám a nějak si to dát dohromady. Dneska pojedu. Dej to vědět Hisokovi, ať je na místě. Budu tam i s Bártem. Ale… Nechci s ním do té doby mluvit a… Ani s tebou. Zatím kamaráde,“ protáhl jsem poslední slovo, jak kdyby to bylo něco, co se mi zamotalo na jazyku a ne a ne ven.
„Katsu! Katsu… Hej… Slyšíš mě? Katsu!“
Dál jsem nehleděl na jeho volání a vyšel ven. Znovu mě ovanul ten ledový větřík a voda se usazovala na mé bundě, jak opětovně začalo pršet. Bylo to takové… Příhodné… Tahle celá situace byla prostě k pláči a jediný, kdo to pochopil, bylo právě to nebe nade mnou. Já byl prázdný. Všechny pocity najednou byly málo a myšlenky stejně nedávaly smysl. Nedokázal jsem popsat, jak se cítím… Nevěděl jsem, jak hluboko mě to zasáhlo, dokud jsem nemluvil s Ichirou.
Tak trochu jsem se cítil jako někdo, komu se právě pomstil kamarád za to, že se na něj vysral, když ležel v nemocnici. Nějak jsem chápal Hisoku, proč to udělal a že bylo asi těžké se mnou mluvit, ale na druhé straně byl fakt, že prostě podcenili mou povahu.
Kdyby mi to jen řekli dřív… Mohlo se všechno odehrát jinak… Víc… Možná ne, nejspíš měl Ichiro pravdu, vymetl bych s nimi dílnu a vyhodil je oknem. Jenže…
„Aaaaaaaaa… Kurva… To tak bolí!“ zařval jsem právě ve chvíli, kdy silně udeřil blesk někde nedaleko domu a ta rána se nesla až ke mně.
Vážně jsem byl zničenej… Poníženej… Bylo mi na blití… Všechno se to ve mně míchalo a dělalo to hrozný věci.
Nastoupil jsem do auta a odjel zpět do dílny. Tam jsem zkontroloval všechno na Bártovi a pořádně dotáhl nějaké detaily, které mi stále plně neseděly. Chvíli jsem i kontroloval cestu, kterou na závodech pojedeme. Město… Pole… Les… Skály… Vše v jednom děsivém balení. Bohužel… Moc dobře jsem si pamatoval zrovna ten jeden úsek v lese. Byla to ta stejná cesta, která mě na pár let poslala do pekla. Ta… Po které ichiro ochrnul.
Snad poprvé mě sevřel strach a jasně se mi vybavila ta havárka, která najednou měla dost ostré obrysy. Živé představy mi zabodávaly nože pochybností do slabin. Začal jsem se trochu bát, že by se mohlo stát znovu něco takového. Hlavně, když vedle mě bude sedět někdo, kdo jako navigátor jede první velký závody. Taky… už jednou zavinil havárku. Možná to nebyla jeho chyba… Možná…
Můžu mu natolik věřit, abych jel jen podle jeho rad? Ano… Já jsem řidič… Já to vedu… Sobě věřím… Sobě ano… Nebo, ne?
Oblečení na mě během té doby uschlo, ale mě se neulevilo. Nic nebylo, jak mělo.
„Na… Víš, že za pět hodin je začátek? Měl by ses aspoň hodinu vyspat, jinak to bude průser. Volal mi Ichiro. Všechno už zařídil, nemusíš prý spěchat, ale… Byl bych rád, kdyby sis byl jistý, než pojedeš. Nechci, aby se ti něco stalo. City… Láska… Jo, osud si s tebou pěkně zahrál, to souhlasím, ale zlobit se na celej svět, to nic nevyřeší. Někdy prostě člověk musí odpustit, synku.“
Trochu jsem sebou cukl a v šoku se podíval na strýčka. Právě mi podával Pito a s výrazem, že i on celou noc nespal, si sedal vedle mě.
„Jo, já vím, nejsem blbej. Ale… Copak to jen tak jde? Ty si to taky věděl?“ podrážděně jsem otevřel plechovku a napil se hezky vychlazeného pita.
„Ne, já bych ti to řekl, asi proto mě do toho nezatáhli. Ale… Mám Hisoku i Ichiru rád. Oba to jsou dobří kluci, nevěřím, že by udělali něco, čím by ti ublížili. Prostě je všechno jen špatná komunikace a nedorozumění. Hisoka je do tebe vážně blázen a ty do něj, na to nemusím být génius. Víš, když si sem před několika lety přišel totálně zničenej, kdy tě můj bratr vyhodil a ty jsi neměl kam jít, protože jsi na sebe bonzl, že jsi gay… Byl jsem na tebe hrdej.“
Vytřeštěně jsem se na něj podíval a nechápal, co tím myslí.
„Jo… nedívej se tak na mě. Nečekal bych, že jen tak zahodíš luxus a řekneš, že jedinej syn bohatýho a namyšlenýho vola, je gay. Tak nějak jsem tě podceňoval, nejspíš tak, jako ti dva. Je v tobě víc, než si ty sám myslíš. Jsi silnej duchem. Neboj se riskovat a nikdy neztrať tu rozvahu, kterou máš, když řídíš. Jsi jako můj syn a já tě tak beru. Vyser se na to, co tě tak žere a prostě to přejdi. Uvidíš, na konci je vždy řešením to nejjednodušší. Buď sám sebou a…“ napil se piva a poplácal mě po rameni.
„Nezastavuj! Šlápni na plyn a dej do toho sto procent, takový ty jsi!“ usmál se a zvedl se z té studené země.
„Taky si na chvíli zdřímnu, jsem hotovej. No… Když celou noc je někdo v prdeli a nechá mi tu rozcapenou dílnu jak nějaký výprodej, musí to někdo uklidit,“ káravě se na mě podíval a potom s úsměvem odešel k sobě do kanceláře.
Pozoroval jsem ho, jak pomalu mizí za dveřmi a tak nějak se mi ulevilo.
Tohle jsou ty správný slova, který prostě potřebuji, když jsem na dně. Je to skvělej člověk a já děkuji, že ho ve svým zavšiveným životě mám.
Dopil jsem a i já se odebral do svého pokoje, kde jsem ze sebe sundal oblečení a během chvíle vytuhnul v posteli. Sice jsem moc času neměl, ale byla pravda, že jsem se trochu vyspat musel, jinak bych mohl během jízdy dostat mikro spánek a to by určitě nikdo z nám nechtěl.
Spalo se mi už znatelně klidněji. Venku stále pršelo a déšť mi bubnoval na okenice. Příjemné pro odpočinek, kdy nic neruší a vy si můžete konečně vydechnout.
„Vstávej! Hej! Slyšíš? Už musíš jet!“
Probudilo mě lomcování s mojí maličkostí a celkem protivný hlas. Unaveně jsem otevřel oči a uviděl strýčka, který nervózně začal pochodovat po místnosti a dávat mi oblečení i s kombinézou na postel, abych se oblékl.
„Už?“ promnul jsem si celý rozespalý oči a protáhl se, až mi zakřupalo v zádech.
„No samozřejmě. Bárt je připraven na přívěsu a já tě odvezu. Přeci si nechtěl jet s tím autem až tam. To bych tě přetrhl, když jsem tomu dal nový kola.“
„Vážně? Ty jsi dal ty vylepšený? S novým pláštěm? Kde jsi je… Kurva… to je úžasný, díky. Snažil jsem se o to už asi půl roku, co je teprve dali na trh.“
Vyskočil jsem z postele a naházel na sebe oblečení tak rychle, až se do něj málem zamotal. Ta kombinéza nešla vůbec zapnout, jak kdyby se mi pořád zasekával zip, ale když strýček již znatelně klidnější ukázal, že ji mám obráceně, došlo mi, že jsem debil a jen zbytečně stresuju.
Nakonec jsem byl připravený do půl hodiny a spokojeně seděl v autě. Cesta na závodiště proběhla v klidu. Neměl jsem chuť se se strýčkem bavit. Adrenalin naprosto ovládl moje tělo a mysl přestala fungovat ve chvíli, kdy jsem na sebe hodil kombinézu. O té chvíle, mě zajímala jen jízda autem… Jak mám kde zatočit… Jak drsná bude vozovka… Jak dobré mám auto… Ale… Co můj navigátor?
Pořád mi to jelo v hlavě, jako nějaká červená upomínka v telefonu. Tak nějak jsem si za ten krátký spánek utřídil myšlenky a vymyslel snad správnou možnost, jak s ním mluvit.
Stejně jsem mu úplně neodpustil, ale to prostě musí počkat, až skončí závody a já budu mít na všechno čas. Třeba mě přesvědčí i jinak, hodně krát dokázal moje mínění změnit jen tím, že se mě dotýkal. Třeba i nyní se ve mně něco pohne.
Už když jsme vjížděli do areálu, kde už napáskovaně stály auta připravená na start, se mi sevřel žaludek a srdce nadšeně bušilo jako splašené. Cítil jsem tak silně ten pocit závodit, že i nádech bylo jak dostat šok elektrikou. Nějak ze mě opadlo to nasrání, které mě doposud trápilo. Ale… Všechno netrvá věčně.
„Ahoj… Tak co, už seš zase normální? Víš co? Poradím ti, zašukej si s ním a budeš ok, ne? Nic tak strašnýho neudělal, za pitomý auto prostě nikdo nemůže,“ zase ten protivný hlas Angela, který mě hned houpl tlak nahoru.
„Nic hroznýho? Vážně? A můžu ti dát hlavu na silnici a přejet ti ji? Dobrá odplata, ne? Radši si ho narvi do svěráku ty, třeba konečně začneš myslet jinou věcí,“ štěkl jsem po něm a vydal se do svého depa.
Mlčel… Naprosto v šoku zůstal stát s otevřenou pusou a nevěděl, co mi na to má říct. Ono vlastně ani nebylo co. Hodnej Katsu už nebyl, nastoupil Speed a ten neměl náladu na tyhle debilní kecy ve zlatém balení. Nikdo mu do prdele lízt nemusel, protože byl volnej.
„Katsu? Dáš si nějaké občerstvení, než začne tvoje jízda?“ zeptala se mile Ichirova přítelkyně a trochu s obavami se zadívala na můj obličej.
„Jo… Nespal jsem moc dobře, ale jsem ok. Kde je Ichiro?“ zeptal jsem se vzápětí a prohlédl si depo, kde už v celé kráse stál Bárt.
Jooo… Ty nový kola… To bude jízda… S tím se budou sekat zatáčky jedna báseň.
„Probírá trasu s Hisokou. Prý si to oba musí zapamatovat. Beztak zase jen hází rady, aby vám oběma pomohl. Jo a… Hodně štěstí, Katsu,“ pohladila mě po tváři a podala přilbu, kterou křečovitě svírala v ruce.
„Bude to dobrý. Vím, že ti to Ichiro všechno řekl a nevadí mi to. Konečně vypadá šťastnej, když je s tebou. Pojedu tak, jako vždycky, jo?“ usmál jsem se na ni a přilbu si převzal.
„Děkuji… Za Ichira. Že jsi ho tenkrát zachránil. Viděla jsem to video a taky… Vím, toho dost od Ichira. Děkuji… Za něj,“ mírně se poklonila a zmizela pryč, jak kdybych ji měl za ty slova nějak seřvat.
Musel jsem se pousmát, protože takhle to ještě nikdo nebral a musel jsem uznat, že pocit nějakýho „Hero“ mě fakt hřál na duši. Asi jako každýho chlapa… Trocha ješitnosti a ego hned dostalo zelenou.
Došel jsem k autu a viděl, jak si ho už Hisoka prohlíží.
Myslel jsem, že to bude dobrý, ale není… Kurva… Kurva…
„Ahoj,“ řekl po chvíli, co si mě všiml a vylezl z auta, kde si vše poupravoval, aby se tam vešel.
Chyběl mi. Tohle je vážně děsný, chci ho obejmout a hned tady se od něj nechat obtáhnout. Jeden den… Jeden pitomej den a já šílím z představy, že by to dělal někomu jinýmu. Zasraná žárlivost.
„Ahoj. Můžeme? Myslím, že přípravy jsou už hotový a slyšel jsem první ohlášení startu za deset minut. Pokud vím, jedeme asi dvacátý, ne? Bylo by fajn, vidět mezičasy ostatních a taky… Mám rád, když slyším auta, jak se řítí do cíle.“
Pousmál jsem se a přitom se kousal do jazyku, abych zase nebyl odpornej. Musel jsem… Jinak bych tenhle závod nedal a to jsem prostě nemohl dopustit.
„Jo… Jasně. Mohl bych pak s tebou mluvit? Víš,“ přikryl jsem mu rukou pusu a zastavil ho v mluvení.
„Teď ne. Nemotej mi hlavu, už takhle v ní mám dost velkej zmatek. Necháme to napotom, ok?“
Spustil jsem ruku z jeho pusy a stáhl ji zpět k tělu. I jeden pitomej dotek, kdy jen lehce moje kůže přejela po jeho rtech, mi dala takovej šok do svalů, že mi bylo jasný, která bije.
Nepřešlo to… To napětí mezi námi… Nezmizelo. Možná to zvládnu překonat a zase mu dám šanci. Nejspíš stoprocentně.
„Sorry,“ řekl smutně a radši si šel vzít helmu, kterou už Ichiro slušně upravil, aby splňovala všechny podmínky i při komunikaci.
Ať to bylo jakkoliv, tým jsem měl skvělej. Ichiro v těchto věcech vždy vynikal a proto to mohl s přehledem dělat. Možná jako „mechanik“ a technické zázemí byl nepřekonatelný díky své zkušenosti ze závodů. Popravdě… V tomhle byla má důvěra k němu obrovská.
Pomalu jsem zamířil ke koncovým lajnám a ani nekontroloval, jestli jde Hisoka se mnou. Jen jsem položil cestou helmu na stolek, aby mi nepřekážela. Stejně jsem během chvíle za sebou slyšel jeho kroky a s úsměvem se postavil za pásku, která ohraničovala místo, kam už vstoupit nesmíme.
Ta atmosféra a lidi, co nadšeně hvízdali, když se blížil první závodník… Bylo to něco tak neskutečného… Jak kdyby do mě pumpovali litry a litry adrenalinu, který mě hnal kupředu. Klidně bych se vysral na nějaké řazení a vyjel hned, jak jsem to cítil až hluboko v morku kostí.
Tohle je ono… Vážně to miluji… Umřel bych pro takovou šanci, jako mám dneska. To jsem já… Závodník WRC! Speed!
Stál jsem a díval se na to, co mě dělalo živým, a přitom častokrát ucítil Hisokovu ruku, jak mě jemně pohladila po ramenech, nebo po boku. Skoro jako když se bojí, že se probudím. Jen lehce… Neznatelně a přesto… Tělo se mi chvělo už jen při tomhle. Neucuknul jsem… Dělal jsem, že o tom nevím.
Proč? Proč mu to dovolím, i když jsem na něj tolik naštvaný?
Povzdechl jsem si, když se ke mně přiblížil a já cítil jeho vůni. Tak omamný, jako vždy.
Jsem opravdu hluboko v prdeli…
„Hisoko! Katsu!“ ozvalo se z depa a já si teprve nyní uvědomil, jak dlouho tu stojíme.
Ten čas mi utekl tak rychle, že den postoupil. Oba jsme se jak na povel otočili a zamířili k autu, které už strýček zkoušel.
„Tak jo… Je to ok. Dej pozor na ty dvě zatáčky nahoře ve skalách a na 9 dole v údolí. Je to na vás… Věříme vám. Kdyby něco, dej si na vysílačce druhou frekvenci, hned se tam dostanu. Speede… Jeď naplno!“ poplácal mě strýček po rameni a trochu násilně postrčil do auta, aby už jako pravý chlap víc nemusel říkat.
Ichiro mi ještě podal helmu, kterou jsem si ihned nasadil a připoutal se křížovými pásy.
Už se to blíží… Bude to tu… Konečně…
I Hisoka si sedl a připoutal se. Byl čas vyrazit. Šlápl jsem na plyn a jen tak pro sebe si poprvé protočil kola, což už začalo startovat strýčka. Bavilo mě, jak ho to hned nakoplo, protože tohle udělat s novými pneumatikami… Muselo ho to přímo srát.
Slyšel jsem ten krásný zvuk, jak Bárt spokojeně bublal pod kapotou a jeho síla se nesla celou konstrukcí až do volantu.
Rozjel jsem se a již z dálky viděl Angela, který i s jeho (se svým) navigátorem vyjížděl ze startu.
Jsou před námi… Kurva… Tak to je super… Další důvod, proč to vyhrát.
Pomalu jsem dojel na start a vypl motor, protože rozestup mezi námi musel být nejméně patnáct minut. Pořádně jsem si zkontroloval helmu a nastavení v navigaci, která se už dávno rozsvítila, jak kdyby i ona nadšeně čekala na start. Hisoka už pročítal mapu a kontroloval správnost zápisu, který si určitě konzultoval s Ichirou. Pokud jsem oba dobře znal, o čemž jsem si za posledních pár dní nebyl jistý, tak nad tím strávili hodně času.
Všechno bylo ok a ve mně to doutnalo, jak kdybych měl vybuchnout, jak natěšený jsem byl. Pořád jsem si poklepával nohou o pedály a stále sledoval světelnou tabuli, jestli se už neobjeví příprava na odpočítávání.
Nastartoval jsem ve chvíli, kdy se rozsvítily světla. Otočil jsem klíčkem a vnímal jen to, jak silný výboj projel autem. Písty se už rozpohybovaly a nasály směs vzduchu a paliva, aby stlačily tuhle zápalnou směs. Bárt spokojeně zabručel a zavibroval mi do volantu svoji skladbu.
Nervózně jsem sledoval čísla, která se již ukázala na tabuli, a začalo se odpočítávat.
„5…4…3…2…1…Go!“ ozvalo se z hlásiče a ostré písknutí oznámilo vše přítomným, že na trasu se vydáváme my.
Kola zapískaly (zahvízdala), jak rychlý start to byl, a během chvíle se z nuly na tachometru stalo sto padesát. Stále jsem zvyšoval rychlost a dával si záležet na tom, aby první rovina byla za námi jak rychlostí blesku.
„Levá 6 a pravá 8,“ probralo mě z rauše až první označení trasy od Hisoky.
Sešlápl jsem pedál a přidal jsem plyn, abych ještě zrychlil. Hned před zatáčkou jsem snížil rychlost a smykem hezky proplul, u pravé 8 jsem už přidal a tím to krásně vyrovnal na prudší smyk. Mířili jsme na úzkou silnicí vedoucí na most k lesu.
„Pravá 5 a levá 4…. Hned zatím levá 8,“ další instrukce od Hisoky jež byly oproti první jízdě přesně a jeho hlas ani jednou nezakolísal.
Věřil si… Konečně byla v jeho vystupování slyšet jistota. Nebál jsem se… Už ne… Stal se dobrým navigátorem.
Vozovka za námi mizela, jako kdyby se uzavírala a nás schovávala na svém rozpáleném asfaltu. Míjeli jsme domy… Pole… A byl tu les…
Už první stromy ve mně vyvolaly podivné sevření žaludku a adrenalin se stáhl pryč. Bylo to tady. I když jsem nechtěl… I když jsem se snažil sebevíc… Snížil jsem rychlost.
Ta cesta… Není to dobrý… Není to dobrý…
Znovu se mi vybavil ten den a to, co jsem říkal, než jsme napálili do Hisokova vozu. Ruce se mi roztřásly a byl veliký problém je udržet na volantu.
„Klid… Klid… Nic se neděje Katsu. Ano?“
Hisoka mě pohladil po rukách a klepl do helmy, abych ho začal vnímat. Ještě že to udělal, protože mi noha mířila na brzdu a já bych klidně zastavil, jak jsem z toho byl na prášky. Ale…
Přeci jen jsem závodník… Kurva… Vzpamatuj se! Katsu! Jeď!
Uvnitř mě byl obrovský boj, který zatím vyhrávalo moje sebevědomí. Ale… Strach byl jen krok za ním.
Jel jsem… Držel jsem se zuby nehty, abych to neukončil. Ale… Jel jsem…
Ta zatáčka sice byla pomalu projetá, ale když se za námi ztratila v dálce, byl klid. Ulevilo se mi a z hrudi mi spadl obrovský kámen, který tam doposud byl.
Jenže… Začalo pršet a vozovka vlhla mnohem rychleji, než jsme si mohli přát. Přilnavost stopy v pneumatikách sice byla dobrá, ale jistota na silnici pomalu mířila do prdele. Ještě k tomu se trochu setmělo, jako předpověď nějaké pořádné bouřky.
Už zase… Musím to přivolávat, nebo co?
„Levá 6 a pravá 3… Hned je ta levá 9, o který říkal strýček,“ oznámil Hisoka a já se o to víc soustředil na ty dvě bílé čáry na asfaltu pod koly.
Ty dvě první jsem dal v pohodě, ale ta devítka…
Cítil jsem něco divného… Zase ten pocit šestého smyslu, jako by se mi někdo prošel po hrobě.
„Kurva… Katsu!“ zařval Hisoka, když spatřil Angelovo auto, které bylo spadlé v příkopě a převrácené na střechu, jak ostrý zkos kopečka, to byl.
Hned jsem si klikl na druhou frekvenci v helmě a zavolal strýčkovi.
„Nehoda na té zatáčce v levá 9, o které jsi říkal. Neboj… Zastavuji,“ řekl jsem hned, co jsem viděl Hisoku, jak se odpoutává a nejspíš by vystoupil za jízdy, jak spěchal.
Přibrzdil jsem u krajnice a odpoutal se. Helmu jsem hodil na sedačku tak rychle, že letěla až na druhou stranu auta. Běžel jsem k autu za nimi, ale všechno tu hořelo…
Díky bohu za déšť, který pomáhal trochu tišit tu šílenost, co se tu děla.
Běžel jsem… Snažil jsem se tam být rychle, ale když jsem slyšel zaskřípání kapoty a viděl, jak Hisoka leze do auta, aby Angela vytáhnul, začal jsem šílet.
Auto se naklánělo… Hisoka… Angel…
„Hisoko… Hisoooookoooo… Hi…“ řval jsem, když jsem sprintoval ještě víc, ale to už mě strhl stranou jeho navigátor a snažil se mě držet stranou, než se ten rámus uklidnil.
„Hi… Kurva… Pusť mě! Hisokoooo…“