Srdce se mi chtělo rozskočit a hlava naprosto neposlouchala to, co jsem si myslel.
Tolik to bolelo… Tolik… Zrada se stala nejen slovem, ale ostrou dýkou, která mi právě vyřezávala do těla lži. Nechtěl jsem tomu uvěřit, pořád jsem někde v nitru doufal, že jsem usnul někde na ponku a tohle je jen sen.
Jo… Je to sen a já se z něho brzo probudím. Tohle by mi přeci Hisoka neudělal. Tohle ne… Že? Prosím… Ať to není pravda. Kurva… Do hajzlu… Bolí to… Bolí to… Bolí… To.
Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout, jak mě tohle všechno drtilo plíce. Najednou nebyla možnost, že bych ještě vůbec chtěl závodit… Žít.
„Katsu… Co tu… Kolik si toho slyšel?“ vyhrkl najednou Hisoka vedle mě, když konečně vyšli ven a viděli mě.
„Dost na to, abych tě nenáviděl,“ odpověděl jsem tak chladně, že i mě z toho zamrazilo.
Jenže já sám jsem netušil, co chci dělat. Jak daleko jsem smířený s tím, co se tehdy stalo. Jestli vůbec dokážu něco takovýho odpustit.
„Katsu, já… Nech…“ chtěl mluvit, ale já se rychle vymrštil na nohy a rukou mu překryl pusu.
„Už nikdy nevyslovuj moje jméno a vypadni!“
Znovu ten děsivý mráz, co ze mě vycházel.
Někdo mě najednou vypnul. Motor zhasl a auto zůstalo někde na kolejích, když právě přijížděl vlak… To jsem byl já.
„Speede, nechej ho to vysvětlit. Nebuď tak zabedněnej! Hej… Slyšíš mě?“
Angel se mně snažil chytit za ruku, ale já mu ji tak prudce odstrčil, až zavrávoral.
„Ty máš auto hotový, tak se sbal a jdi třeba do hajzlu. Ale jestli se mě ještě jednou dotkneš, tak ti ten tvůj ksycht budou stírat z vozovky. A tohle není výhružka, to je slib. Táhni, Angele! Jestli ho to nechám vysvětlit, je jen moje věc, tobě je do toho hovno,“ ukázal jsem na dílnu a hodil mu klíčky tak prudce, že měl co dělat aby je chytil.
Nic dál neříkal, protože můj pohled musel mluvit za vše. Ještě se podíval na Hisoku, a když i ten mu naznačil, že má radši jít, odešel do auta a i s ním se vytratil ven na silnici. I odsud jsem mohl slyšet, že zastavil a nejspíš čekal na Hisoku.
Sráč… Oba jsou parchanti, jen nevím, kterej větší.
„Můžu mluvit?“ zeptal se po chvíli naprostého ticha a já měl chuť mu jednu vrazit.
„Hmmm…“ nic víc, protože jsem prostě nedokázal s ním po tomhle všem mluvit.
„Omlouvám se. Moc mě to mrzí a ani nevíš, jak se tím celu dobu žeru. Vážně jsem to takhle nechtěl. Chtěl jsem ti to říct v klidu a vysvětlit, proč a co se stalo. Ichiro všechno ví, já se mu už omluvil a on to vzal. Ale ty… Chtěl jsem… Já…“ přeskakoval mu hlas a bylo vidět, jak neví co říct.
Sralo mě to ještě víc… Všechno mě neuvěřitelně vytáčelo do otáček. A jméno mého nejlepšího kamaráda a to, že to celou dobu věděl… To byla rána ze všech největší.
„Co? Co jsi chtěl? Abych se do tebe zbláznil a pak ti všechno odpustil? Spal si se mnou z nějaký milosti? Bylo to jako podplácení za to, abych ti odpustil? Omlouváš se? Vážně? Po dnech, kdy jsem si myslel, že jsi fantastickej chlap a já budu konečně šťastnej? Lži… Zasraný lži, Hisoko… Jenom lži…“
Otřel jsem si slzy, který zatím sjely po mé tváři a ještě naštvaněji se na něj podíval.
„Víš, jak to bolí, ty sráči? Vypadni! Slyšíš? Vypadni!“
Už mě chytal amok a já neustále ukazoval ven na silnici. Chtěl jsem, aby šel pryč… Možná s ním potom dokážu mluvit, ale teď… Musel jsem mít na to klid… Na všechno.
„Katsu… Katsu… Prosím, tohle nebyla lež. Já tě vážně miluji. Nehrál jsem si s tebou… Jen… Když jsem tě poznal, netušil jsem, že se vážně zabouchnu a potom nebudu schopen jednat racionálně. Chtěl jsem s tebou být za každou cenu, a pokud bych ti to řekl… Odešel bys. Dej mi šanci to vysvětlit.“
Přibližoval se a jeho silné ruce se natahovaly po mě. Jen jsem se skrčil a cítil, jak moc se chvěju. Byl jsem jako raněné zvíře, po kterém jde predátor.
Nepřibližuj se… Nepřibližuj… Nedělej to… Ne nyní… Ne takhle…
Jeho teplé ruce mě pohladily po tváři a nadzvedly za bradu tak, abych mu viděl do očí. Byly tak krásné… Čisté… Takové, kterým by každej věřil všechno, ale…
Přiblížil se ještě víc a políbil mě na tvář. Něžně, tak… Jak jsem to miloval ze všeho nejvíc. Musel jsem zavřít oči, abych mohl přemýšlet a udělat to, co mi velel rozum.
Odstrčil jsem ho i přes jeho protesty a otočil k východu ven z našeho pozemku.
„Ne… Teď ne! Vypadni! Běž… Nedělej to oběma těžší. Dej mi čas… Ale teď… Teď tě nenávidím,“ řekl jsem snad nejchladněji, co jsem dokázal.
Uvnitř jsem se trhal na kusy a prosil, aby mě neposlouchal. Objal mě a nikdy nepustil, ale navenek… Bolelo to… Ať jsem to bral z jakékoliv strany, podraz byl podraz. Lži, byly lži.
Musel jsem si to nechat projít hlavou a srovnat to se svým srdcem… Tohle se nedalo jen tak přejít, a ani na to zapomenout. Ale… Miloval jsem ho, opravdu, a hluboko v sobě jsem věděl, že by nemohl bejt taková kurva, aby mi to udělal naschvál.
„Katsu… Promluv si prosím s Ichiro. Prosím… Opravdu o tebe nechci přijít. Možná vypadám jak ubožák, který tě tu prosí jak šílený, ale tohle jsem ještě nikdy neudělal… Tohle jsem k nikomu necítil. Nechci, abys zmizel z mého života. Dám ti čas… Ale…“ sklonil hlavu a stáhl ruce, které ke mně zase začal natahovat.
„Dám ti čas…“ zopakoval sklesle.
Přeci jen pochopil, že to nemá cenu a i on odešel pryč. Zůstal jsem tam stát a díval se na to, jak za sebou odjíždí dvě auta, a přitom jsem se tím vším užíral jak debil.
Všechno to ve mně explodovalo jak nálož a já šel přes celou dílnu k sobě do pokoje, kde jsem vytáhl tři flašky chlastu a pomalu je jednu podruhé do sebe klopil. Nemohl jsem jinak fungovat… Potřeboval jsem si vylejt mozek. Možná to bylo zbabělý… Tupý a nehodilo se to ke mně. Ale byl jsem chlap a možná po takový době, co jsem si s Hisokou zas tak nepřihnul, jsem si to v tuhle chvíli i zasloužil.
Sice mi zejtra bude, jak kdybych prošel pod parním válcem, ale musel jsem to udělat. Tohle se prostě nedalo ustát s čistým štítem a hlavou vztyčenou. Spíš s hlavou v záchodě a bolestí v krku. Sral jsem na všechno okolo, i na to, že jsem nejspíš svítil v dílně jak na jarmarku.
Ať tam třeba vykradou všechno, mě to je totálně u prdele… Seru na to…
Práskl jsem sebou na postel a prostě chlastal.
Nikdy jsem se necítil tak prázdný… Všechno ve mně se nějak vytratilo a tady zůstala prázdná skořápka. Takovou sviňárnu jsem čekal spíš od nepřátel, než od lidí, co jsem měl nejblíž.
Hrozná bolest… Šílená… Mám chuť proskočit oknem a nechat vše osudu… Poprvé ve svém životě nemám pro co žít a ani za kým jít. I Ichiro… I on mě zradil. Co se to kurva stalo? Co? Je to jen sen… Jen blbej sen, co zítra skončí. Prosím… Prosím…
Už když padla první flaška, jsem si říkal, že to takhle nejde. Ať jsem se snažil sebevíc… Pít na ex hrozný množství… Nic… Nic se nestalo. Nemohl jsem se opít… Zapomenout… nešlo to.
Další poloprázdná lahev se roztříštila o stěnu pokoje, když jsem s ní mrsknul a díval se, jak mi ta červená barva zalívá omítku. Trvalo asi dvě hodiny, než jsem se dostal z té zasrané nostalgie.
Strhal jsem ze sebe montérkovou kombinézu a převlíkl se do džínů a trička. Jen jsem přes sebe přehodil koženou motorkářskou bundu a vytáhl mašinu ven z dílny. Ještě nebyla úplně spravená, ale jezdila. To jsem teď potřeboval. Neměl jsem v sobě ani procento alkoholu a to mě sralo nejvíc. Klidně bych přešel po bílý čáře, i kdybych nadýchal a zastepoval.
Proč se kurva nemůžu ožrat jako každej normální člověk? Je to trest? Karma? Ať jsou všichni do prdele… Zdechnou… Je mi to jedno…
Sedl jsem na ni a jel po zadní cestě na dráhu, která byla nedaleko. Tam auto a ani nic jinýho nemohli, jen kroska. V tuhle dobu tam stoprocentně nikdo nebyl a tak jsem měl jasný cíl… Provětrat si mozek.
Motorka prohrábla zmoklý písek a v těžkém dešti, který se snášel na mou přilbu, ukázala, že nepatří do starýho železa.
To byl můj druhý koníček… Kdysi… býval jsem dobrej, ale po pádu a zlomenině holenní kosti, jsem se na to vysral. Zvolil jsem auta, který podle mě byly bezpečnější. Vtipný bylo, že tohle táta schvaloval. Motorky jo, to se hodilo k prachatýmu děcku, ale auta… Byl to hroznej debil a já ho tak nesnášel.
Pořád ho nesnáším, ale teď mám i pár dalších lidí, co se mu v tuhle chvíli rovnaj.
Protočil jsem kola a díval se, jak kolem mě vylítává zmoklý písek a znova tvrdě dopadá na zem. Bylo to uklidňující. Zaklapl jsem štít helmy a vyrazil. Tenhle terén jsem znal nazpaměť.
Klidně bych to dal po slepu, protože jsem tu jel snad tisíckrát.
V hlavě mi lítaly všechny vzpomínky na chvíle s Hisokou. Krásné okamžiky… Nikdy, po celou dobu, co se mnou byl, se nechoval špatně. To, co mi dělal, jak se se mnou miloval… Neublížil mi… Do dnes.
Lži… Všechno byly jen hloupé lži, ale… Možná měl pravdu. Kdyby mi to řekl hned, nikdy bych s ním nebyl. Takhle dostal šanci. Jenže…
Co mám dělat? Můžu mu to odpustit?
Byl jsem tak moc v koncích, že jsem se cítil rozpůlen ve dví. Jedna část chtěla na vše zapomenout a brát to jako minulost, ale druhá jasně říkala, že to jak mi lhal, je současnost.
Co si vybrat? Miluji ho… Stačí to? Můžu odpustit křivdu někomu, na kom mi tolik záleží? Prosil… Omlouval se… Nic z toho mě ale v ten okamžik neobměkčilo. Vyhnal jsem ho…
Rozjel jsem se na dráhu a konečně cítil, jak se mi kola boří do terénu. Motorka řvala pokaždé, když jsem přidal plyn a ona v záběru pomalu vyjížděla příkrý kopec. Naplno jsem jel přes boule a užíval si, když se vznesla do vzduchu a prudce dopadla zpět na zem, jak do peřinky. Snad poprvý jsem se zase usmál… Byl mi celej svět u zadku, tohle jsem si prostě dával jako drogu. Cítil jsem ten adrenalin v žilách a
Skákal jsem jeden kopeček přes druhej a vyjížděl kopce, které za mnou mizely. Jen hluboké rýhy v písku naznačovaly, že tu jezdím, ale záhy byly smyty deštěm, který neustával.
Byl jsem už jak prase… Nebylo místo, který by nepokrývalo bahno. Přes plexisklo na helmě jsem už skoro neviděl, ale ten pocit… Bylo to skvělý.
Ať jde do hajzlu celej chlast, pokud mám ještě sám sebe a talent na ježdění, je mi všechno jedno. To mi k životu stačí a já to vím. Kdysi jsem na tohle všechno zapomněl a on mi to pomohl najít. Za to mu vděčím, že jsem zase poznal sám sebe a neschovával se před svým vlastním odrazem v zrcadle. Stal jsem se silným. Jak superhrdina, kterýho nic nezraní. Postavil se na své nohy… Tak proč? Proč je tak těžký mu odpustit?
Jezdil jsem jak šílený, pořád dokola. Jak kdybych neměl nikdy zastavit. Když se rozsvítila kontrolka benzínu, bylo rozhodnuto, musel jsem domů. Byl jsem promočenej, špinavej, zklamanej, ale pořád… Jeho.
Dojel jsem na poslední škytnutí motoru domů a zaparkoval motorku v dílně. Na to, že byla trochu rozbitá, tak pořád jezdila jak dech. Podle hodin co visely nad dveřmi do kanclu, jsem byl pryč asi tři hodiny, což by odpovídalo spotřebě benzínu. Byla tma jak v prdeli a mě to bylo po celou dobu jedno. Snad jen s těmi světly to bylo mnohem lepší. Připadal jsem si na celém světě sám.
Trochu jsem motorku opláchl vodou z hadice a nechal stát na místě pro parkování auta po opravě.
Až bude čas, tak ji dám pořádně dohromady a vezmu Hisoku… Aha… No… Super…
Zarazil jsem se a prsty si pročísl vlasy, abych si je stáhl z očí. Došel jsem do bytu a vlítl hned do koupelny, abych nešel takhle k tomu proradnýmu zmetkovi, co mě taky podrazil. Špinavý oblečení jsem hodil do koše na prádlo i s bundou a konečně se umyl. V rychlosti se osušil a hodil na sebe jen černý džíny, tričko a mikinu. Vytáhl jsem svoje „služební fáro“ a vydal se k tomu „kamarádovi“.
Cesta nebyla dlouhá, když ten zmetek bydlí blízko.
Vysedl jsem z auta a během chvíle naštvaně bouchal na dveře. Bylo mi jedno, že je kolem čtvrté ráno.
Když nemůžu spát já, ať nespí ani on. Neměl se dávat do spolku s ním.
Světlo dole v chodbě se rozsvítilo a bylo slyšet vrzání kol o podlahu, jak se Ichiro blížil ke dveřím.
„Ano? Kdo tu tak ráno blázní? Jsou čtyři, ty…“ zasekl se a prohlídl si mě od vrchu až po boty.
„Aha… Takže ti to už řekl, že? A můžu spoléhat na to, že lidi na vozíčku nebiješ? Nebo si dáme pivo a promluvíme si?“
Vypadal nervózně, protože takhle mě ještě neviděl. Mohl jsem zcela jasně říct, jak vypadám. Než jsem šel, tak jsem se podíval do zrcadla a nebylo to zrovna úžasný.
Černý vaky pod očima a bledost z nevyspání. Vztek… Smutek… Zmatek… Všechno by se dnes dalo z mé tváře vyčíst.
Trochu jsem přemýšlel nad tím, že ho vážně praštím, ale jeho omezení mě drželo zpátky. Ale zase… Mohl jsem ho pověsit za mikinu na věšák a tím by jako kdyby stál… Takový blbosti mi celou dobu lítaly hlavou. Úplný hovadiny…
Nakonec jsem vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Udělal jsem kafe místo piva a sedl si s ním ven do zimní zahrady. Tak nějak jsem nemohl být zavřený mezi čtyřmi stěnami.
Se vším jsem mu pomohl, ale celou dobu nemluvil, jak jsem si ten proslov šetřil na konec.
Sedl jsem si a upil trochu kávy. Bylo vidět, že je vážně hodně nervózní, protože u mě se huba často nezastavila. Ale teď…
„Můžeš začít. Jsem zvědavej, co mi řekneš o vašem plánu. Bavil ses Ichiro? Bylo fajn, mě tahat za nos? Já čekám, jsem vážně napnutej jak struna. Překvapíš mě? Řekneš mi něco, co ukáže Hisoku v dobrým světle? Co si o vás mám, kurva, myslet?“
Naštvaně jsem si poposedl a díval se upřeně Ichirovi do očí.
Neuměl lhát… Nikdy. Vlastně ani teď mi nelhal, on to jen neřekl. Nic neřekl.
Založil jsem si ruce na hrudi a čekal… Za pár hodin, měly být závody a já rozhodně nebyl přesvědčený o tom, jestli chci s Hisokou závodit. Nebo jestli chci vůbec jezdit…