Maro
Já jsem usnul? Opravdu jsem spal? A jen přes noc? Měl jsem oči otevřené a nechápavě koukal do stropu. Je to zvláštní spát takovou krátkou dobu. Ale přesto jsem se cítil odpočatý. Podíval jsem se na Tomoka, tiše oddychujícího vedle mne. Pohladil jsem ho po tváři, sklonil se k němu a políbil ho jemně na rty. Moje černé vlasy nás zahalily.
Já mám zpátky černé vlasy? Potichu jsem vstal z postele a postavil se před zrcadlo. Díval jsem se na sebe. Pozoroval každičký kousek svého nahého těla. Všechno bylo jako před tím. Jen znamení vlka na rameni zůstávalo. Sehl jsem se k zemi a hodil na sebe plášť. Ještě jednou jsem políbil Tomoka na tvář a pak se vydal na průzkum jeho domu. Procházel jsem jednotlivé místnosti. Všechny byly vkusně zařízené, včetně ložnic, společenských místností, koupelen i kuchyně. Otevřel jsem dveře na konci chodby a zůstal nevěřícně zírat. Přede mnou se objevila obrovská knihovna. To byla nádhera. Hned na mně dýchla zvláštní atmosféra. Procházel jsem jednotlivé police jako v transu. Vytahoval jsem knihy a zase je vracel zpátky. Nakonec jsem skončil úplně v rohu. Na konci, kde bylo uloženo ve zvláštní polici jen pár knih. Jedna velká, v černé kožené vazbě mě zaujala hned na první pohled. Vytáhl jsem ji, usadil se na zem, na tu studenou dlažbu a začal v ní listovat. Byla plná informací o démonech a chimérách. Začetl jsem se do toho a úplně ztratil pojem o čase.
Tomoko
Probudil jsem se a vedle mě bylo prázdno. Nikdo tu neležel a já se cítil osamělý. Rukou jsem přejel po polštáři a zvedl se do sedu. Potom jsem vstal a přehodil přes sebe košili a nandal si trenky. Po čichu jsem zamířil do své knihovny. Když jsem ho uviděl, jak sedí na zemi a čte si mou knihu, byl jsem ještě víc zamilovaný. Jde to ještě víc? Jeho černé vlasy se pnuly po jeho ramenou a padaly na jeho ruce, v kterých držel černou knihu, ve svých bílých rukách. Jak krásný kontrast.
Byl jsem opřený o futra a díval se na něj, jak je osvícený jasným světlem z venku, které prochází oknem a jemu to nevadí….
„Líbí se ti? Psal jsem ji já… Po tolika letech, co jsem démon, jsem to napsal jako souhrn všeho, co znám… Ani nevím proč…“
Došel jsem k němu a sedl si za něj. Objal jsem ho a políbil na tvář. Rukama jsem uchopil ty jeho a přiblížil si knihu…
„Měl by ses tam zapsat i ty, jsi nový druh…“
Maro
Tak jsem se začetl, že jsem přestal vnímat svět. Na každé stránce jsem hledal odpověď. Kdo je ten, který může za to, co jsem? Ani jsem si nevšiml, kdy Tomoko přišel. Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel jeho hlas. Sedl si za mne a objal mě. Bylo to příjemné. Cítil jsem se v jeho objetí dobře. Opřel jsem se o něj. Trochu jsem zvedl hlavu, abych na něho viděl.
„Jsem nový druh? Nejspíš nejsem normální démon… pořád jsem i upír… nejspíš se budu řadit mezi chiméry…“
Zvedl jsem ruku a pohladil ho po tváři. „Víš, chtěl bych zjistit, který démon mně zplodil… Pomůžeš mi s tím? Protože on nejspíš může za to, že můj otec byl zabit.“
Tomoko
Přejel jsem mu prsty jedné ruky po hladké linii jeho brady a mírným nadzvednutím si jeho rty přitáhl k sobě. Jemně a s něhou jsem přitiskl jeho rty ke svým. Políbil jsem ho a potom se oddálil, ale stále jsem ho přidržoval u sebe a upřeně se mu díval do očí.
„Jsi tak sladký, když vím, že mi už neutečeš… Pomůžu ti, jen to bude složité… Tady není to, co hledáš… Musíme do vlčí říše… Tam je kniha démonů, obsahuje všechny druhy i polokřížence. Jen… Nevím, jak na mě budou reagovat… A na to, že tě mám sebou… I přesto, to chceš vědět???“
Maro
Zvedl jsem ruku za sebe a položil ji Tomokovi za krk, aby mi neuhnul.
„Sladký, jo? Já bych řekl, že sladký jsi ty, když si do tebe kousnu,“ naznačil jsem kousnutí do krku, ale nakonec jsem přitiskl své rty k jeho a vynutil si další polibek. „Budu rád, když mi s tím pomůžeš. Pokud teda tu návštěvu „tam“ zvládneš. Ale nechci tě k tomu nutit, jestli to je problém.“
Zaklapl jsem knihu a nechal ji ležet na klíně. Podíval jsem se na své ruce, na které svítily sluneční paprsky.
„Vypadá to, že slunce už nebude takový problém. Rád bych se podíval do města, co ty na to?“
Tomoko
„No… Jak chceš… Já, jen… Nechodím moc mezi lidi… Ale pokud to bude s tebou, nejspíš se tam vyznáš líp než já…“
Usmál jsem se a znovu ho políbil.
„Půjdeme zítra, takže dneska nějaká zábava neuškodí, co bys chtěl dělat?“ zeptal jsem se s upřeným pohledem do jeho očí.
Maro
„Tak chtěl bych se podívat mezi lidi, v normálním denním světle to nedělám. Spíš jsem nedělal. Jen mě budeš muset hlídat, abych někoho při tom nezakousl,“ usmál jsem se na něho. „Ale bude to jen na chvilku. Chtěl bych se pak ještě podívat na svůj zámek, jestli je všechno v pořádku. A taky tu nemám oblečení. Takže tak…“ Ještě jednou jsem Tomoka líbnul na rty a postavil jsem se. Knihu jsem uložil do police. „A i na zámku tě budu potřebovat, protože bych nejspíš sluhu roztrhal, pořád mám na něho zlost,“ mírně jsem se zamračil, ale vzápětí se usmál. „Nasnídáme se a pak vyrazíme.“
Já jsem řekl, že se nasnídáme? Sakra. Od kdy snídám?
Tomoko
Snídat? Neznám tenhle pojem, ale dobře…
„Jdu něco udělat…“
Vešel jsem do kuchyně a vytáhl ze špajzu slaninu, vhodil jsem jí na pánvičku a k tomu dva menší plátky masa, z divočáka, které tam ještě zbylo. Osmahl jsem to a dal na talíř. Od slaninky to chytlo skvělou chuť. Položil jsem to na stůl a usmál se na Mara.
„Stačí to? Nebo si můžeš kousnout, jako zákusek…“
Maro
„Tak tobě se to nějak zalíbilo,“ usmál jsem se a přejel mu prstem po krční tepně. Tomoko jen mírně naklonil hlavu a ukázal mi tak celý svůj štíhlý krk. „Myslím, že takový džus po ránu nebude špatný. Aspoň ve městě nikoho nezakousnu,“ jednou rukou jsem ho nečekaně chytil kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. V momentě jsem měl své ostré zuby, v očích se mi nebezpečně zablýsklo a já svým čichem jen nedočkavě nasával vůni Tomokovy krve. Druhou rukou jsem mu zajel rukama do vlasů, pevně je chytil a ústy jsem se přisál k jeho krku. „Chutnáš moc dobře…“ zavrčel jsem a zahryzl se mu do krku.
Tomoko
Nejspíš jsem závislý na tom pocitu, když mi saje krev. Tak vzrušující, když cítím, jak se kapka za kapkou ztrácí v jeho ústech a plní mu žaludek. Klidně bych ho nechal, aby si vzal, co chce…
„Vem si kolik chceš… Jen si nabídni… Patříme si navzájem, tak co….“
Objal jsem ho kolem pasu a víc se na něj natiskl, abych cítil ty tesáky, jak se zarývají do mé pokožky.
Maro
Pil jsem, jako bych byl dlouho hladový. Svíral jsem Tomokovy vlasy a jeho tělo v objetí. Tělem mi proudilo teplo jeho krve.
„Nesmíš mě tak dráždit… Jednou z tebe bude scvrklá rozinka,“ šeptal jsem, když jsem se konečně odtáhl, maje na paměti, co jeho krev se mnou dělá, když ji vypiju moc. Olízl jsem mu krk a začal ho líbat. Zastavil jsem se na klíční kosti. Obtáhl jsem ji jazykem j jedné strany na druhou a pak ho od sebe mírně odstrčil.
„Proč jsi tak… k sežrání?“ potlačil jsem ho ke stolu a usadil na židli. Ještě jednou jsem ho políbil vzadu na krku a pak se šel sednout. „Tak napil jsem se, tak teď něco z pevné stravy,“ vzal jsem do ruky maso a začal ho rvát svými ještě stále ostrými zuby.
Musel jsem jít od něj dál, protože bych ho nejspíš znovu ohnul přes stůl.
Tomoko
„Hahahahaha… Najednou ne mě bereš ohledy? To je od tebe hezké… Jsem stařeček, nejspíš bych se ti rozsypal, co?“ říkal jsem pobaveně a začal jíst své jídlo.
Když jsem spořádaně dojedl, políbil jsem Mara a tvář a odešel se doobléknout. Vzal jsem si černé kalhoty a koženou černou vestu. Projel jsem prsty vlasy a mírně nanesl vodu, aby se stáhly dozadu. Došel jsem za Marem a podával mu černou košili a modrou vestu s kapucí a k tomu modré kalhoty.
„Zatím tu věci nemáš, tak by ti to mohlo být…“
Maro
„Ty a stařeček? Vždyť nemáš jedinou vrásku,“ pobaveně jsem si ho prohlídl a vzal si od něj nabízené oblečení. Oblékl jsem se a začal se prohlížet v zrcadle. „Myslím, že mi to sluší,“ otočil jsem se na Tomoka. „Ale ne jako tobě.“
Prohrábl jsem si vlasy, stáhl je do dlouhého copu a svázal na konci červenou mašlí, kterou jsem serval ze závěsu.
„Tak,“ otevřel jsem okno a posadil se na parapet. „Můžeme jít. Jen mě musíš navigovat. Nezná okolí a nevím, kde je nejbližší město,“ natáhl jsem ruku ke Tomokovi.
Tomoko
„No, mohly bchom jít dveřmi, ale takhle to bude lepší,“ objal jsem Mara a během chvíle jsme byli v zapadlé uličce v hlavním městě.
Krásné domy namačkané na sebe… Dlouhé uličky, které se zbíhaly v hlavní ulici, která vedla do centra. Hodil jsem si na hlavu kapuci a chytil Mara za ruku.
„Jdeme?“ zeptal jsem se a mírně jej popotáhl kupředu.
Zamířili jsme do centra a na náměstí se zastavili. Byl tu zrovna trh a lidu tolika, že se na sebe mačkali.
„Tak copak budeme dělat? Chceš něco?“
Maro
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Tolik vůní. Natáhl jsem je nosem a snažil se jednotlivé vůně určit. Čerstvý chléb, maso, syrové nebo vařené, či pečené na ohni, různé další jídla, sladká i kořeněná, vína, čaje, koření, bylinky, lidské pachy…
Zastavil jsem se u jednoho stánku, kde právě napichovali podsvinče. Všude kolem byla cítit krev zabitých zvířat, až se mi zvedal žaludek.
„Jdeme dál…“ táhl jsem Tomoka od stánku.
Byl jsem i lehce nervózní z té hromady lidí. Jako by se o mě musel nutně každý otřít. Tiskl jsem se na Tomoka a nechápal, proč si mě každý prohlíží. Slečnám při tom pohledu růžověly tváře, muži se na mě dívali zas trochu nevraživě. Jen jedna stařenka, u které jsem se na moment zastavil, když jsem si prohlížel její malované nádobí, si mě za ruku stáhla blíž k sobě a zašeptala mi do ucha: „Neměl byste tu být… Vím, že nejste člověk…“
Narovnal jsem se a chvilku se na ni nechápavě díval.
„Pojď, Tomoko, někde se posadíme a dáme si něco k pití,“ táhl jsem ho rychle pryč.
Právě jsme procházeli kolem řeznického stánku, když se ozvalo zaklení. Otočil jsem se. Řezník stál u stolu a držel se za ruku. Z řezné rány mu kapala krev na stůl, vedle odhozeného nože.
Zmrzl jsem. Sevřel jsem Tomokovi silně ruku a začal se mírně třást. Nedokázal jsem se ubránit té vtíravé vůni, která bombardovala každou mou čichovou buňku. Zuby mi začaly brnět a já jen z posledních sil, stále hledíc na tu řezníkovu kapající krev, zašeptal: „Odveď mě pryč, prosím…“
Tomoko
Tak ta stará čarodějnice ještě žije? Myslel jsem si, že je už pod drnem a ona žije. Dokonce něco Marovi pošeptala. Babice jedna, nikdy jsem jí neměl rád. Přitáhl jsem si Maru k sobě a díval se po lidech, kteří se na něj dívali. Musí pochopit, že tím, že se schovává, tak je podezřelý. Řezníkovi z nedalekého obchodu tekla krev a já věděl, jak Maru tu krev chce. Zabránil jsem mu v tom, aby se přeměnil. Oběma rukama jsem mu zamezil, aby se pohnul, a tvář jsem mu zamířil na toho muže.
„Dívej se, pozorně se dívej, musíš to vidět a bojovat s tím… Jednou budeme i my žít jako lidé a ty to musíš vydržet. Jsem tu s tebou, pokud budu cítit, že jsi na svém limitu, tak ti dám svou krev…“
Maro
Nevím, zda toho budu někdy schopen. Tomoko mě držel na místě a já se nemohl ani hnout. Jen jsem ho křečovitě držel za vestu, až jsem cítil, jak mu mé drápy trhají látku.
Nemůžu se teď ukázat ve své pravé podobě. Ne, když je tu tolik lidí. Nechci ohrozit Tomoka.
Pořád dokolečka jsem si to v duchu opakoval. Zaskřípal jsem zuby tak nahlas, až se žena, stojící vedle mne otočil. Rychle jsem zavřel oči, aby je neviděla.
„Pojď pryč, Tomoko. Nevydržím to. Nechci nikoho jiného, jen tebe, jen tvou krev. I kdybych měl umřít hlady, i kdyby mě lákali na vůni svého těla, či krásné slovíčka… Nechci…“
Nechci tě ohrozit, Tomoko, opakoval jsem si stále dokola v duchu.
Couvl jsem o krok zpátky. Půjde to. Ještě jeden krok, další… další… pomalu s velkým sebezapřením jsem couval pryč.
Tomoko
Zadržel jsem ho, i když se snažil co nejvíc mě odvést, i tak jsem ho zastavil. Sehl jsem se k jeho uchu a jemně mu šeptal.
„Dívej se a neutíkej! Neutíkej před pravdou, která se před tebou rozprostřela. Má krev ti pomůže… Podívej se hluboko do sebe a podívej se nezaujatýma očima na tu krev… Ona tě ničí a dělá slabým. Jen se podívej! Jsem tu s tebou a za chvíli toho nechám. Jen chci, abys to viděl. Drž se mě a já tě nenechám spadnout zpátky do té krutosti krve, která tě zve k sobě. Jsem tu Maru… Věř mi, já vím, co dělám,“ poslední slova jsem mu zavrčel do ucha a spatřil, jak se jeho vlasy mění na stříbrné.
Takhle reagoval na můj hlas vlk. On to zvládne, já to vím. Jsem tu s ním.
Maro
Celý jsem se třásl, přesto však poslouchal Tomokovy slova. Probíjela se skrz mé uši do mého nitra. Zakousávala se do mého srdce a nechtěla pustit. Nutil mě dívat se na to lákadlo, které tak ovládalo celou moji upíří podstatu. Ale přesto jsem cítil i něco jiného. Něco, co se snažilo přebít toho upíra deroucího se ven.
Miluji ho. Je to tyran, takhle mě mučit, ale… miluji ho.
Zhluboka jsem se nadechl a nečekaně Tomoka od sebe odstrčil. Než stihl zareagovat, stál jsem u řeznického stolu. Jen pár vteřin jsem se díval, jak se řezník snaží zastavit krvácení. Z posledních sil jsem hrábl po hadře, sloužící k utírání stolu a hodil mu ji na ruku. Naklonil jsem se k němu.
„Pohled na krev mi nedělá dobře,“ zasyčel jsem a blýskl po něm očima.
Řezník se na mně jen udiveně podíval a kývl hlavou, že rozumí a rychle si ruku zabalil. Já se ještě jednou podíval na krev na stole, bezděčně jsem se olízl, ale vzápětí se otočil a jako ve snách odcházel pryč, odstrkujíc od sebe lidi a bylo mi jedno, kdo to je. Prostě jsem potřeboval pryč. Zastavil jsem se až v první boční uličce. Opřel jsem se o zeď, ztěžka oddychoval a drápama jsem škrábal do zdi, abych se uklidnil. Hleděl jsem s údivem na svůj dlouhý cop, kterému se vracela původní černá barva, ale přesto v něm zůstal jeden stříbrný pramen.
Tomoko
Zvládl to. Jsem na něj hrdý, ani neví jak. Došel jsem za ním do uličky a stiskl ho do svého objetí…
„Jsi statečný a promiň, ale chci s tebou chodit i ven, a pokud by ses neovládl teď, neovládl by ses nikdy. Vlk se musí trénovat a křížený obzvlášť,“ uchopil jsem pramen jeho vlasů, který se pyšnil stříbrným pruhem a políbil ho.
„Jsem na tebe pyšný a vím, že si s tím moc bojoval, promiň,“ nyní jsem ho políbil na ústa a přenesl nás k jeho zámku.
„Jsme tu, půjdeme dál?“
Maro
V jeho objetí povolil i zbytek mé nervozity a já byl o něco klidnější.
„Měl jsem chuť mu tu ruku uhryznout,“ zavrčel jsem, když jsme se objevili před mým zámkem. „Víš, jsem rád, že jsem tvůj. Že jsem ty. Ale chtěl bych, aby mi zůstala upírská podstata. Mám ji rád. Jsem to já. Je to moje osobnost.“
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na svůj zámek. Všechna rozbitá okna byla v celku, zahrada upravená a po předchozím boji tu nebyla ani památka. Podíval jsem se na dveře. Vědomí, že tam bude ten, co mě zradil, mi bralo chuť vstoupit dovnitř. Ale je to můj zámek. S povzdechem jsem chytl Tomoka za ruku.
„Tak pojď,“ a potáhl jsem ho ke dveřím.
Tomoko
„Já tě nechci měnit, to se nenech mýlit. Jen chci, aby ses to naučil ovládat, aby ses nevystavoval zbytečnému riziku. Právě proto, že jsi můj, ti můžu pomoci, jinak by to nešlo… Však si můžeš brát krve, kolik chceš, tenhle krk je ti k dispozici…“ usmál jsem se a hezky si přejel po krku.
Ale to už jsme mířili ke dveřím a vcházeli do jeho zámku. Byl hezky opravený. Sluha si dal opravdu záležet. Ucítil jsem někoho, jak se schovává ve stínu…
„Měl bys vyjít ven a říct něco svému pánovi, ne?“ říkal jsem mu mile.
Maro
Těsně před dveřmi jsem se otočil. Podíval jsem se na sluhu, vystupujícího ze stínu stromu. Uklonil se a chtěl něco říct. Ale já ho zarazil mávnutím ruky.
„Připrav nám nějaké malé pohoštění v zimní zahradě. A rozdělej krb v hale,“ otočil jsem se a táhl Tomoka dovnitř zámku. „Trochu tě tady provedu,“ vedl jsem ho ke schodišti vedoucí do sklepa.
Zastavili jsme se před jedněmi z dveří a já je otevřel. Temná místnost, chladná, uprostřed jedna postel s nebesy, závěsy shrnuté a stáhnuté mašlí ke sloupkům. Tvrdá matrace, potažená jen jednoduchou plachtou a malý polštářek. Malý noční stolek s petrolejovou lampou, vedle malé křesílko, na kterém sedává můj sluha. Žádné okno, žádný krb. Stálá teplota.
„Vítej v mé ložnici. Tady bývám, když se uložím ke spánku.“
Tomoko
Nechal jsem se vést tam, kam chtěl. Uviděl jsem tu krásnou tmavou místnost a div se nechtěl na tu postel uložit sám. Ale potom… No dobře, nešlo se nesmát…
„Hahahahahahaha…. Hahahaha… Maru… No spíš, kde jsi spal… Tuhle místnost… Tshahahaha… Můžeš mít spíš jako meditační místnost. Hahahah… Promiň… Ale… Hahahaha… Nemůžeš jít spát… Hahaha… Upíří mumie….“ ucukl jsem před jeho rukou, jak mě chtěl plácnout.
Maro
Nejdříve jsem se málem urazil a ohnal se po něm rukou. Ale když jsem slyšel jeho nakažlivý smích, začal jsem se usmívat také.
„Tak meditační místnost?“ začal jsem ho honit kolem postele. „Upíří mumie?“
Běhal jsem za ním dokolečka, dokud jsem se nenaštval. Přeskočil jsem postel a skočil mu na záda.
„Tak já ti ukážu upíří mumii…“ zakousl jsem se mu jemně do ramene. Chtěl se mi vytrhnout a my skončili na té tvrdé dlažbě.
Když jsem se vydýchal a uklidnil, dal jsem mu malý polibek a vstal.
„Pojď,“ vytáhl jsem ho za ruku na nohy. Táhl sem ho za sebou do zimní zahrady. Na stolku, mezi dvěma velkými pohodlnými křesly, už stála láhev vína a na tácu bylo občerstvení. Usadil jsem Tomoka do jednoho z křesel.
„Tak hezky seď a já ti ukážu, co upíří mumie dokáže.“
Popošel jsem k druhému stolku, na kterém ležel menší černý kufřík. Otevřel jsem ho, a jednotlivé díly hoboje jsem složil dohromady. Z malé krabičky jsem vytáhl strojek, nasadil ho nahoru. Postavil jsem se před Tomoka. Vložil jsem ten krásný nástroj do úst, mírně jsem svými rty navlhčil plátky strojku a začal jsem hrát.
Tomoko
To honění s ním kolem postele mě bavilo, ale to, že jsem skončil s tváří zarytou do dlažby, už zábavné nebylo. Nejen, že si nevšiml, že mi z pusy odkapává krev, ale dokonce mě posadil na křeslo a ještě hraje. Hraje? On hraje? A krásně hraje. Ta hudba mě uklidňovala a já se spokojeně uvelebil na křesílku a poslouchal jeho melodické hraní.
Když dohrál, usmál jsem se na něj se zahojeným rtem.
„Děkuji, bylo to krásné, opravdu krásně hraješ…“
Maro
Hrál jsem první skladbu, která mě v tuhle chvíli napadla. Ale podle Tomokova výrazu, se mu to nejspíš líbilo. A potvrdil to i svými slovy.
„Víš, na pár nástrojů jsem se učil hrát, abych nějak zabil ten dlouhý čas, kdy jsem byl sám. Ale tenhle nástroj mi nějak přirostl k srdci.“
Pohladil jsem ty stříbrné klapky a pak položil hoboj na kufřík. Sedl jsem si do druhého křesla a nalil nám víno.
„Tak na zdraví,“ pozvedl jsem skleničku a pak si trochu upil výborného vína. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Je vidět, že se tu sluha o všechno dobře staral. Možná bych se na něho měl přestat zlobit.
Tomoko
„Na zdraví… No, neměl by sis s tím podrazáckým sluhou promluvit? Udělal tu kus práce a opravdu to tu pěkně opravil i upravil. Jen pár slov a nezabij ho. Je to dobrý sluha, jen přestřelil. Prosím, prosím… Smutně koukám…“ říkal jsem a proměnil se do vlka tak, abych mohl sklopit uši a můj ocas se švihal za mými zády.
Maro
Chvilku jsem se na Tomoka díval. Když se objevily jeho vlčí uši a začal kolem sebe švihat svým ocasem, mlsně jsem se v duchu olízl. Hned jsem si vzpomněl, jaké to bylo, když mě samotného dráždil takovým způsobem, že jsem byl ochoten se mu ihned podvolit a málem i žadonit o to, aby si mne vzal. Odložil jsem skleničku, vstal jsem a přešel k Tomokovi. Zůstal jsem stát před ním. Sundal jsem si z vlasů mašli a roztrhl ji napůl. Chytl jsem Tomoka pod bradou a donutil ho zaklonit hlavu.
„Něco za něco. Já s ním promluvím, ale ty mi za to něco dáš,“ políbil jsem ho na rty a pak před ním poklekl. Položil jsem jeho ruce na opěrky a každou jsem pevně přivázal.
„Mám na tebe chuť, Tomoko,“ zašeptal jsem. Chytl jsem jeho ocas a jemně ho projel proti srsti. Když jsem slyšel jeho povzdechnutí, roztáhl jsem mu nohy, a zapasoval se mezi ně. Přemístil jsem ruce na jeho hruď. Pomalu jsem mu rozepínal knoflíček po knoflíčku, a každému kousku odhalené kůže jsem věnoval polibek. Líbal jsem ho na krk, a na hrudní kosti jsem svým jazykem zanechával vlhkou cestičku. Mezi prsty jsem podráždil bradavky. Hezky pomalu, jednu po druhé, dokud nebyly úplně tvrdé. Postupoval jsem níž a níž a při tom naslouchal jeho vzrušenému oddechování.
Tomoko
Sakra… Velmi rychle se učí… Nejspíš jsem mu to s tím ocasem ukazovat neměl. Zase to jeho dráždění a uvázal mi ruce k opěradlům… No dobře, tohle mě vzrušovalo…
Moje tělo se chvělo pod jeho doteky a já si jen přál, aby pokračoval. Jenže jsem nedokázal odolat pokušení.
„A co by to mělo být? Co ti mám dát? Sebe? Hmmmm… Vždyť už si to bereš… Ale dobře… Přijímám… Taky tě chci…“ říkal jsem a olízl si rty. Můj ocas mu sjížděl po zádech.
Maro
Měl pravdu. Neptal jsem se, prostě jsem si to vzal. Rozepnul jsem mu kalhoty a trochu je potáhl dolů. Jeho penis v mých rukách ožíval. Jen chvíli jsem si užíval jeho velikost v dlani, ale ochutnat ho mě lákalo víc. Jemně jsem olízl jeho obnažený žalud a pak ho celý schoval ve svých ústech. Pomalu jsem ho sjížděl rty, pevně obemknutými, dráždil ho jazykem. Nasával jsem ho a sem tam jsem přes něj jemně přejel zubama. Když sebou cuknul, raději jsem zuby nechal schované a jen jemným tlakem ho dráždil. Pravidelnými pohyby jsem ho dráždil tak dlouho, dokud jsem neuslyšel, jak jeho tiché vzdychání přechází do hlasitějšího sténání. Nohy se mu začaly třást, rukama svíral opěradla křesla. Pak se náhle vzepjal, sevřel mě svýma nohama a já ho měl najednou plná ústa. Nehodlal jsem se vzdát ani jedné kapky. Nepustil jsem ho, ani když se i svými koleny snažil rozdrtit žebra.
Tomoko
Bože, je tak dobrý… Asi vážně zešílím…
„Vem si mě, prosím a hned, chci tě…“
Maro
Hned? Proč ne. Stejně se můj malý přítel hlásil o slovo a bolestivě se otíral o látku kalhot, kde už skoro neměl místo. Rychle jsem Tomokovi stáhl kalhoty úplně a hodil je za sebe někam do kytek. Povolil jsem své a jen je potáhl níž, aby mě neomezovaly. Chytl jsem Tomokovy nohy a zapřel si je o ramena. Chytl jsem ho pod zadek a jen jsem ho víc posunul na kraj křesla. Nastavil jsem se proti jeho roztouženému otvoru. Zapřel jsem se o jeho připoutané ruce, naklonil se k němu a současně s hlubokým polibkem jsem se do něj nasunul.
„Promiň,“ zašeptal jsem, když jsem vydýchal ten první, skoro až bolestivý nájezd. Jsem tak netrpělivý, že jsem zapomněl na veškerou přípravu.
Tomoko
Ale tohle opravdu bolelo, copak zapomněl na to, se alespoň navlhčit? Sakra… Z mých rtů uniklo bolestné zakňourání a můj ocas ho praštil do hlavy.
„Jsi nějaký surový, ne?“ říkal jsem a z očí mi padaly slzy.
Maro
„Promiň, promiň,“ zopakoval jsem ještě jednou a na omluvu jsem zůstal chvilku v nečinnosti, aby si aspoň takhle přivykl. Olízl jsem ty slzy, okopíroval Tomokovy rty a pohladil jeho jazyk. Když mě švihl opakovaně ocasem přes hlavu, rychle jsem ji otočil a do něho jemně kousl. Povolil jsem sevření jeho rukou, a přichytil si ho pod zadkem.
„Budu opatrný,“ řekl jsem ztěžka a pomalu jsem se trochu povysunul a pak pomalu začal najíždět. Vrátil jsem se k jeho ústům. Polibkem jsem mu bral jeho vzdechy a sténání, které ke mně vysílal, a mé pohyby se postupně začaly zrychlovat.
Tomoko
Stejně to moc nepomáhalo, ale pomalu jsem se začal uvolňovat… Jeho pohyby byly jemné a potom zase zrychlené, ale snažil se mě ukonejšit a to se mu dařilo.
Prohnul jsem se a tím mu dovolil si mě brát, tak jak chce…. Stejně mě to s ním baví a je mi jedno, jak si mě bere… Důležité je to, že si mě bere….
Maro
Cítil jsem jak se Tomoko postupně uvolňuje a už nic nebránilo v tom, abych si ho vzal naplno. Moje přírazy, které šly do hloubky, se postupně zkracovaly a zrychlovaly. Pustil jsem jeho zadeček a trochu se narovnal. Chytil jsem se opěradla za Tomokovou hlavou. Už jen malinko zbývalo, aby ho mé uspokojení vyplnilo. Zapřel jsem se do posledních nájezdů a s hlasitými vzdechy jsem uvolnil ze sebe všechno to napětí do jeho nitra. Jen chvíli jsem vnímal ten skvělý pocit, který napadal každou moji buňku v těle.
Pustil jsem opěradlo a ujal se jeho ztopořeného penisu, který se jen naprázdno otíral o naše těla a rychlými pohyby rukou dovedl k uspokojení i Tomoka. Za pár vteřin se i jeho bílá nadílka rozprskla na jeho třesoucím se břiše.
Tomoko
„Haaaaaaaaaa… Asi se z tebe zblázním… Odvaž mě, prosím, pokud to tu nemám zapálit..“ usmál jsem se a pohledem zamířil na ruce.
Odvázal mě a já se mohl otřít a obléci. Taky se oblékl… Podíval jsem se na něj a otočil ho směrem ke dveřím.
„A teď běž za sluhou! Něco za něco, nezapomeň…“
Maro
Nedal jsem se. Když mě chtěl postrčit ke dveřím, rychle jsem se otočil zpátky a chytil ho do objetí. Políbil jsem ho. Jednou rukou jsem ho držel kolem pasu a druhou mu sjížděl níž na jeho zadeček, který už měl bohužel schovaný v kalhotách. Jak ten se umí rychle obléct, sakra. Nakonec jsem ho s velkým sebezapřením pustil.
„A opravdu musím?“ udělal jsem na něho psí oči. Když se na mě zašklebil, raději jsem ustoupil a zvedl ruce na obranu. „Tak já jdu… V krbu v hale je rozdělaný oheň, tak se tam můžeš jít ohřát. I když – jak se tak dívám, tak zahřátý jsi dost,“ zasmál jsem se, pohladil ho po červené tváři a raději utekl pryč, než bych zas jednu schytal.
Tak a teď vyřešit sluhu. Zamířil jsem rovnou do kuchyně, protože jsem z tama cítil vůni chystané večeře. O mé přeměně na démona ještě neví, ale nejspíš si je vědom, že Tomoko, bude potřebovat něco sníst. Tak snad to bude v pohodě a už na něho nebude zlý a možná mu i odpustím.
Tomoko
Drzoun jeden, chtěl jsem ho plácnout po zadku, ale zdrh… Haaa…
Měl pravdu, zahřátý jsem dost, ale přesto bych se chtěl uvelebit u tepla. Zašel jsem ke krbu a uvelebil se na gauči, který se nechal ozařovat tím krásným světlem…
Nikde nikdo a Maru šel řešit sluhu. Spokojeně jsem si na ten gauč lehl a dal si ruce za hlavu v této pozici jsem usnul…
Maro
Došel jsem do kuchyně a chvilku se díval na sluhu, jak chystá jídlo na tác. Když mě uviděl, ustal ve své činnosti, poklonil se a čekal.
„Chceš mi něco říct, Torio?“ Postavil jsem se před něj a zkřížil ruce na prsou. Nechal jsem mírně propustit své upíří já na povrch. Špičáky se trošku protáhly stejně jako drápy a oči získaly svou červenou barvu. „Poslouchám,“ zavrčel jsem, když mlčel.
„Pane… Je mi to líto. Moc se omlouvám, Nechtěl jsem vás zradit,“ řekl tiše, aniž by zvedl hlavu.
„Podívej se na mně a řekni mi to do očí.“
Torio se narovnal a zadíval se mi do očí. Viděl jsem v těch jeho strach. Obavu z toho, co bude. Přesto však promluvil: „Omlouvám se, pane, nechtěl jsem vás zradit, jen chránit.“
„Chránit před čím? Před tím lovcem, který se dostal až na můj zámek? Ten, který prozradil ostatním, kde mě najdou? Nebo před Tomokem?“
Tentokrát neodpověděl. Jasně jsem viděl, co by rád řekl, ale bál se mé zuřivosti. Ale zloba si stejně našla cestu ven. Věděl jsem, že to nepůjde v klidu.
„Nebo jsi mě chtěl bránit před démonem, který může za to, co jsem?!“ zvýšil jsem hlas. Svěsil jsem ruce a nechal svou zlost vyjít ven. Sluha se na mě díval už ne se strachem ale s hrůzou v očích. Díval se, jak se měním a začal přede mnou couvat. Já v odraze cínového nádobí viděl také, co se se mnou děje. Zatraceně. Proč se nedokážu ovládnout? Je to z pocitu, že mě něco ohrozilo nebo ze zjištění, že chtěl ode mne oddělit Tomoka?
Tomoko
Spal jsem klidně, ale padání nádobí na zem, mě probudilo. S nechutí jsem se postavil a šel do kuchyně…
No, pohled to nebyl zrovna pěkný. Na jedné straně místnosti Maru a na druhé se krčil v rohu jeho sluha. Maru měl jeho změněnou podobu a s pohledem, který říkal: „Sežeru tě…“ se díval na sluhu.
Došel jsem k němu a postavil se před něj.
„Maru, řekl jsem mluvit, ne, že ho roztrháš. Podívej se na něj, bojí se tě. Je strachy bez sebe. Uklidni se…“ došel jsem ke sluhovi a zvedl jej ze země.
Natočil jsem ho na Maru, ale stál mezi nimi, aby ho Maru nechtěl sežrat.
„Tak, teď mluv….“
Maro
Tomoko mezi nás vstoupil a první co bylo, tak mi vynadal. Jak si může dovolit rušit náš rozhovor? Vždyť chtěl, abych si se sluhou promluvil. Popošel jsem o dva kroky blíž k nim a výhružně zavrčel.
„Maro!“ okřikl mě Tomoko a napřáhl proti mně ruku. „Stůj a poslouchej.“
Já mám poslouchat? A o co se to celou dobu sakra snažím? Já poslouchám, ale sluha mlčí.
„Tak mluv!“
„Já… chtěl jsem, abyste pokračoval v rodu, pane… Rose mě o to taky prosila…“ sluha se krčil za Tomokem a díval se na mně přes jeho rameno. „Velice se omlouvám, byla to velká chyba. Rád bych dál zůstal ve vašich službách a slibuji, že se nic takového již nebude opakovat.“
Ještě že mi narostly vlčí uši, jinak bych ho skoro neslyšel, jak potichu mluvil.
„Ohrozil jsi nás na životě, to se jen tak neodpouští, ale za to, že tu jsi a že tu můžeš zůstat, poděkuj Tomokovi,“ otočil jsem se a odcházel pryč. Musím se někde uklidnit. Ruku jsem táhl po kuchyňské lince a zanechával na ní hluboké rýhy. „Spát budeme v mé ložnici, připrav ji!“ zavrčel jsem ještě přes rameno a dodal: „Ještě jednou mě zradíš a zabiju tě!“
Tomoko
„Jak hodného a milého muže to mám co? Ani se nerozčílil… Hmmm… No a teď ty, už to opravdu nedělej, ještě se nenaučil zacházet se svojí silou, nejspíš tě opravdu chtěl zabít,“ usmál jsem se a poplácal ho po rameni.
„Běž dělat svou práci a já bych asi neměl vůbec chodit za ním,“ pobaveně jsem si promnul rameno, které jsem si přeležel a stejně za ním zamířil.
Maro
Zastavil jsem se uprostřed haly. Stál jsem a nevěděl co s tím. Kdyby bylo na mně, tak bych se toho nejraději zbavil tak, že bych si tu zlost někde vybil. Ale copak tady můžu něco rozmlátit? Prohlížel jsem si paže, na kterých se vytvořily černé obrazce, a já absolutně nevěděl, jestli je to jen okrasa, nebo něco znamenají. I když mě to zaujalo, pořád jsem cítil to napětí a chuť něco rozbít nebo někoho zabít. Sevřel jsem ruce v pěst, vycenil zuby a hlasitě zavrčel. Mé stříbrné vlasy mi spadaly přes rameno dopředu a tvořily kontrast na mé košili. Ještě jednou jsem zařval, pak se otočil a vyrazil ke dveřím, abych se venku někde uklidnil. Třeba porazím strom. Rozdrápu ho na třísky. Drápy na to mám dost velké a ostré.
Tomoko
Nechej ho jít! Nedělej to! Nemá to teď v hlavě v pořádku! Nechej ho vyklepat si mozek! Není zcela klidný!
„Jdeš někam zlato?“ promluvil jsem klidně a pohrával si s ocasem.
Maro
Zastavil jsem se, když jsem uslyšel Tomoka. Co? On si snad ze mě dělá srandu?
„Jdu nasekat dřevo a ty ho budeš nosit,“ zavrčel jsem na něj, pevně jsem ho chytil za ruku a zamířil jsem s ním ven, rovnou k největšímu dubu.
„Potřebuji se toho nějak zbavit!“ zařval jsem s hlavou zakloněnou nahoru do větví. „Sakra!“
Pustil jsem Tomoka a silně udeřil rukou do kmene stromu, až odletěly kusy kůry.
Tomoko
Aha… Hmm… Tak kácet stromy se mu zachtělo, tak fajn… Šel jsem s ním a díval se, jak praštil do stromu, jen kůra odlítala. Naschvál jsem si hlasitě zívnul.
„No, doufám, že pokud v tom budeš pokračovat, tak si vybereš menší stromek. Jinak tu nejspíš budeme do rána…“ snažil jsem se udržet, abych se nesmál.
Založil jsem ruce na hrudi a znovu hlasitě zívl.
Maro
„Přijde ti to vtipné?“ zamračil jsem se a vztekle mrskal ocasem. Dobře jsem viděl, jak se šklebí. Přiskočil jsem nečekaně k němu, chytil ho a odrazil se od země. Skončili jsme nahoře ve větvích.
„Tak, a teď mi řekneš co s tím. Potřebuji vědět jak se z toho dostat!“ odskočil jsem od něj na druhou větev. Kruci! Trochu jsem to neodhadl a zasekl jsem se svými ostny na pažích ve větvi.
„Do prdele! Do prdele!“ vztekal jsem se a snažil se vyprostit. „Tomoko!“ Visel jsem tam jak vánoční ozdoba.
Tomoko
„Hahahahahahahaha…. Vidíš, ta tvá ukvapenost se ti nevyplatila…. Hahahahaha…. To je tak…. Hvězdné… Hahahahahahaha…. Promiň…. Hahahahahaha…“ propukl jsem v záchvat smíchu a nemohl se hnout z místa.
„Já? No ty ses…. Hahahaaha… Tam zasekl…Hahahaha… Zasekl…. Hahahaha… Ale když prosíš…“ pomalu jsem se zvedl a došel po větvi za ním.
Odtrhl jsem mu ostny od větví a sklonil se k jeho uchu.
„Stačí se jen soustředit na to, čím chceš být a půjde to samo. Máš čtyři formy, zvládneš je měnit… Zavři oči a představ si čtyři skříně a v každé je kostým toho, co jsi. Stačí si jen vybrat a nasadit si kostým,“ usmál jsem se a olízl mu ucho.
Seskočil jsem z větve a ještě na něj zakřičel: „Chyť si mě.“
Utekl jsem do zámku a schoval se za velikým obrazem v prázdném pokoji na konci chodby.
Maro
Ani jsem se nenadál a Tomoko byl pryč. Ještě teď jsem slyšel jeho smích. Já mu ukážu! Seskočil jsem ze stromu a chtěl běžet za ním. Ale pak jsem se zarazil. Pořád ve mně byla zlost. Ale sakra se přece umím ovládat, ne? Ale… kdy naposledy jsem se já ovládl? Ale ve skříních se prohrabuji rád.
Sedl jsem si na zem. Složil jsem ruce do klína a připomínal si, jak mě rodiče učili trpělivosti, což jim ostatně nikdy moc nešlo. Protože jsem byl vždycky vzpurný.
Ale jsem neústupný a vždy jsem nové věci bral jako výzvu.
Zavřel jsem oči a sklonil hlavu. Tohle dokážu. Stačí si jen vybrat skříň a pak najít Tomoka.
Opravdu jsem v duchu stál před čtyřmi otevřenými skříněmi. Díval jsem se a vybíral. Mám najít Tomoka. On je démon. Ale je vlk. Upír je teď na houby. Mám vybráno…
Začal jsem se soustředit na svůj výběr. Cítil jsem, jak pomalinku moje tělo prochází změnou. Protáhlo se, zmizely upíří zuby i drápy. Hlava, ruce i nohy změnily svůj tvar. Otevřel jsem oči a díval se na sebe. Už jsem neseděl. Stál jsem na všech čtyřech a rychle oddychoval s otevřenou tlamou, plné vlčích zubů. Má srst byla bílá, jen sem tam mi zůstaly černé pruhy, dokazující přítomnost démona. Nevím, jestli jsem velký jako Tomoko, ale měl jsem pocit, že jsem v tuhle chvíli ten největší vlk, co jsem kdy viděl.
Zvedl jsem hlavu, zavyl jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zavětřil. Hledám vlka… neomylně jsem otevřenými dveřmi vběhl do zámku.
Tomoko
Stále jsem tam stál, dokud jsem neucítil vlčí pach. Tak silný, že jsem ihned věděl, že je to Maro. Tuhle formu ještě neměl a já se začal o něj bát. Vylezl jsem ven a proměnil se ve svého vlka. Má bílo černá srst se leskla v krbovém ohni a já se ocitl naproti Marovi.
„Tak krásný, jsi tak krásný Maru… Huh? Jakto, že jsi větší než já?“ podivil jsem se a došel k němu.
Svou hlavu jsem mu otíral do kožichu a třel se o jeho krk. U vlků to znamenalo podřazenost svému partnerovi. Projev naprosté lásky a odevzdanosti.
Potom jsem odskočil a začal se před ním kroutit a vrčet na znamení hry. Mírně jsem ho kousl do krku, potom do ucha a začal poskakovat kolem něj.
Maro
Po čtyřech jsem běžel poprvé. Nebyl jsem na to ještě zvyklý a v momentě, když jsem vběhl do zámku, se mi na dlažbě začaly rozjíždět tlapy. Musím zpomalit a našlapovat opatrně. Zastavil jsem uprostřed haly. Znovu jsem zavětřil. Už jsem chtěl vykročit k obrazu svých rodičů, kde se Tomoko schovával, když tu on sám zpoza něj vystoupil a zůstal na mně hledět. Viděl jsem ten úžas v jeho očích. Co se divit, Já sám se taky divil, že jsem zvládl tohle… úplná přeměna na vlka. Tomoko se ke mně blížil současně se svou přeměnou a za chvilku vedle mne stál krásný velký vlk, který se o mě otíral. Bylo to pro mne nové, nevěděl jsem jak reagovat… Ale bylo to příjemné.
„Tak ty si chceš hrát?“ zavrčel jsem, když mě kousl do ucha. Ohnal jsem se po něm tlamou, ale zuby cvakly naprázdno, protože on hbitě uskočil. Odrazil jsem se a chtěl po něm skočit. Jenže zadní běhy se mi rozjely a já zůstal sedět na zadku. Když už nic, tak jsem se ho zkoušel zasáhnout přední tlapou, ale on pořád uskakoval jak malé štěně.
Tomoko
Musel jsem se smát, když sebou sekl a seděl na zadku…
„To musí být hrozné, pro takového rozmazleného upíra, jako jsi ty, když mu nejde se ani postavit, co?“
Zamával jsem mu ocasem u hlavy a vběhl do jeho ložnice. Změnil jsem se na lidskou podobu, ale uši a ocas jsem si nechal. Byl jsem nahý a položil se vyzývavě na postel… Čekal jsem, až konečně dorazí…
Maro
Teď už jsem nemínil spěchat. I když… rozmazlený upír? Huh?
S hlavou u země, abych zachytil jeho pachovou stopu, jsem pomalu vyšel nahoru k ložnici. Drcl jsem čumákem do dveří a vešel dovnitř. Tomoko ležel na posteli, změněný v člověka, v celé své kráse. Pomalu jsem došel k němu. Chvilku jsem se na něj díval. Byl opravdu krásný… každý kousek jeho těla i to, které si překrýval ocasem. Vyskočil jsem na postel a zůstal stát nad ním. Škádlivě jsem ho chňapl po ruce a pak mu olízl obličej, až byl celý oslintaný.
Když mě pohladil po srsti, projelo mým tělem mravenčení. Cítil jsem, jak se moje vlčí podoba ztrácí. Když jsem na něj dolehl celým tělem, měl jsem z vlka už jen uši a ocas stejně jako on a na rameni mi svítila jeho značka.
„Jsi krásný…“ zašeptal jsem a pohladil ho po vlasech.
Tomoko
Když rozrazil dveře a vešel dovnitř, usmál jsem se… Potom, co mě celého olízl, jsem se usmál ještě víc a pohladil ho po srsti. Tak krásný pocit souznění mi projel tělem.
Jeho tělo se změnilo a on v polo vlčí podobě dopadl na mé nahé tělo.
„To ty jsi krásný…“ natiskl jsem jeho tělo na mé ještě víc a omotal nohy kolem jeho boků.
„Miluji tě Maru…“
Maro
Jeho slova mne hřála víc než vlčí srst. Přiblížil jsem se k jeho obličeji. Chvilku jsem se pohledem utápěl v jeho očích. Otřel jsem mu rukou vlhkou tvář a pak si ukořistil jeho ústa pro polibek. Olízl jsem jeho rty, jemně ho kousl do rtu na znamení, že si hodlám jeho ústa přivlastnit. Bez váhání mi polibek oplácel. Naše jazyky se o sebe otíraly a jednou jsem měl převahu já a jednou on. Nebyl to boj o nadvládu. Bylo to souznění dvou duší. Zasunul jsem ruce pod jeho záda, chytl ho do objetí a přitiskl se k němu ještě víc. Naše ocasy se propletly a spočinuly na mých zádech.
Položil jsem Tomokovi hlavu na jeho hruď a poslouchal jeho srdce. Byl jsem šťastný.
Ať už jsem si ho chtěl v tenhle moment vzít, tak tento pocit mě naprosto ovládl víc, než chuť se s ním spojit.
Tomoko
Tohle bylo tak krásné. Po strašně dlouhé době, spojení s vlkem, pro mě znamenalo vše. Tolik jsem na tohle čekal… Označit si někoho na celý život a vědět, že jen smrt nás rozdělí.
Je to krásné, zase cítit tolik lásky…
Můj ocas se otíral o ten jeho a mé prsty mu jezdily po páteři a hladily jeho pokožku…
Byl jsem spokojen s jeho blízkostí a spokojeně se na něj ještě víc natiskl, jak kdybych se chtěl stát jedním s jeho tělem….
Maro
Nevím jak dlouho jsme tak leželi. Objímal jsem ho a bylo mi moc dobře. Ještě nikdy, za celý svůj upíří život jsem nic takového nepoznal. Naposledy mě objímala máma, ale to bylo mateřské objetí. Tohle je jiné. Jiné…
Poslouchal jsem jeho srdce a pravidelný dech a pomalu jsem usínal.
„Miluji tě, Tomoko,“ byla má poslední šeptaná slova, než se mi oči úplně zavřely a já se oddal spokojenému spánku.
Tomoko
Ještě chvíli jsem poslouchal, jak v klidu oddechuje a vždy jen nakoukl na jeho spící tvář…
Tohle je život, který mi tolik chyběl… Usnul a já chtěl usnout taky, ale práce volala, vždy až v noci, byly duše nejvíc neklidné, ale dnes… Něco se děje. Má hlava řinčela všemi těmi hlasy. Pomalu jsem se vymanil z jeho sevření a jemně jej položil na polštář vedle sebe. Ještě jsem se naposledy pokochal pohledem na něj a oblékl se.
Zmizel jsem na daleké místo mimo naše město. Škaredé a spálené místo… Co se tu stalo? Kdo?
„Trvalo ti to Tomoko. Je to tak dlouho, co si se ukázal. Je čas… Musíš se vrátit do vlčí říše. Víš, jaké jsou tvé povinnosti, dost dlouho si mohl žít tady…“ byl to rádce mého otce.
„Nechci se vrátit a ještě musím něco zařídit,“ říkal jsem prosebně a myslel na Maru.
„Zítra si pro tebe přijdeme a půjdeš s námi…“
Jen jsem přikývl a zmizel za Maru. Sklesle jsem se posadil na postel a smutně si povzdechl. Myslel jsem, že mám ještě čas. Co když nepůjde se mnou?