Tomoko
„Hahaha… Teď si byl jak malé dítě…“ zasmál jsem se a usnul.
Spal jsem jak zabitý, dokud jsem neuslyšel hlasy, které mě volaly na rituál. Prudce jsem se zvedl a tím se posadil. Pohlédl jsem na Mara
„Musíme jít, už je čas.“
Vylezl jsem z postele a hodil na sebe černé kalhoty, na to tmavě modrou košili a černou vestu s kapucí, vestu z kůže. Usmál jsem se a objal Mara, který se už také oblékl. Během chvíle jsem nás přenesl na sluneční palác. Vše krásně zářilo a já kolem Mara udělal šedou mlhu, která ho zahalovala, aby byl ve stínu. Kam šel on, šla s ním. Postavili jsme se bokem a dívali se na rituál.
Riray se vznášel nad oltářem a smrt z něj vycházela. Muselo ho to hrozně bolet, ale byl jsem rád, když k němu ta liška doběhla. Má dobrého partnera. Je hezké, mít někoho do konce života. Nejspíš bych pak měl Marovi říct, co pití mé krve znamená a i to, když je označen mnou, ale ještě se mi nechce… Pokud vím, je zvyklý se na dlouhou dobu uspat a potom znovu povstat, jaké bude jeho překvapení, až… Hahahaha…
Objal jsem ho a políbil.
„Jdeme na hostinu?“
Maro
Myslím, že jsem měl odkrvenou ruku. Aspoň podle toho, jak mně brněla, když jsem vstal. Celou noc jsem tiskl Tomoka k sobě a ani se skoro nehnul. Když se Tomoko probudil, nevypadal moc nadšeně, ale přesto se oblékl. Já si pročesal své dlouhé vlasy, stáhl je do ohonu a jen jeden pramen, který jsem nechal volně, kopíroval můj obličej. Prošel jsem Tomokovi skříň, protože moje věci jaksi nebyly k mání. Oblékl jsem si, to, co podle mne bylo nejlepší. Bílou košili, tmavé kalhoty a mé vysoké kožené boty. Široký opasek mi volně visel přes boky a celou image doplňovala krátká kožená vestička.
Jen jsme vstoupili do paláce, ocítil jsem přívalu horka ze všeho toho světla a záře.Tomoko mě hned zahalil do šedé mlhy a já se hned cítil o něco lépe. Celý ten obřad jsem pozoroval s jistou nervozitou, protože to ve mně vyvolávalo vzpomínky na můj sen. I přesto, že jsem se nebál a byl jsem klidný, stále jsem sledoval všechny, co se pohybovali kolem nás. U některých jsem měl pocit, že by mně nejraději hned svrhli dolů. Když už ne do pekla, tak aspoň tvrdým dopadem na zem. Místy jsem cítil, jak mně tělo brní a já se snažil ze všech sil, nepropustit ven svou upírskou podobu. Ale proč mé tělo tady tak reagovalo? Nechápal jsem.
Držel jsem se blízko Tomoka, abych ho neztratil z očí, a když navrhl hostinu, rychle jsem přikývl.
Tam se snad tahle atmosféra trochu uklidní.
Tomoko
Sledoval jsem, jak je Maro nejistý a zdál se mi i podrážděný. Vzal jsem ho za ruku a odvedl pod vysoký strom, tam jsem ho usadil a zašel pro něco k snědku.
Nabral jsem na talíř mírně propečené maso a nějakou zeleninu a různé mořské potvory i sladké dortíky. Otočil jsem se a chtěl jít za ním, ale cestu mi zatarasil jeden z andělů. Znal jsem ho, byl to Saky. Novější anděl, který po mě před rokem vyjel a chtě mě vlastnit. I když jsem vlčí démon, jsem ceněný mazlíček. Jasně jsem ho odmítl, ale on mě neposlouchal. Nyní mě držel za ruku a já držel ty dobroty. Měl jsem chuť mu to chrstnout do obličeje, ale udržel jsem se. Jenže on mě nepouštěl.
„Chci projít, nechej mě!“
„Jsi tu s tím upírem?“ okřikl mě.
„A co ti je do toho?“ byl jsem už naštvaný a drcl do něj.
„Jsi můj, to je mi do toho…“ víc mi stiskl ruku a já ho nakopl do kolene.
Mírně se předehnul a znovu mě chytil za ruku a pevněji.
Maro
Seděl jsem na lavičce pod stromem a byl už o něco klidnější. Když jsem viděl, že se vrací s rukama plnýma jídla, s úsměvem jsem vstal a chtěl mu jít pomoct. V tu chvíli mu ale zastoupil cestu jeden z andělů. Moc se mi nelíbilo, že u něj zas někdo je, ale přeci jen… spousta z těch, co tu jsou, si mají mezi sebou co říct. Chvilku jsem je pozoroval. Čím déle celá jejich rozprava trvala, tím více se mi zdál Tomoko nervóznější. Viděl jsem stříbrný záblesk v jeho očích.
Něco není dobře.
Udělal jsem dva kroky k nim a ještě chvilku vyčkával. Ale v momentě, kdy ho ten anděl znovu chytil za ruku i přesto, že se to Tomokovi evidentně nelíbilo, začala ve mně doutnat zlost. Šedivá mlha, která mi dělala stín, se rozestoupila a kolem mne se začala tvořit má vlastní. Černočervená aura, plná mého vzteku a žárlivosti, mne postupně obalovala a já cítil, že se přestávám ovládat.
Andělé, kteří byli poblíž, ustali ve svých rozhovorech a všichni na mne beze slova hleděli.
„Pusť ho!“ zařval jsem. Než slova dozněla, stál jsem u toho anděla a svíral jeho krk.
Tomoko
Ten pohled se mi líbil… To, jak si mě chrání. Cítil jsem se být milován. Bohužel jsem ho nemohl nechat zabít. Jaká škoda… Došel jsem k nim a zmáčkl Maruovi zápěstí tak, aby uvolnil sevření jeho krku. Nechtěl a stále ho pevněji svíral. Nezbylo mi nic jiného, než si jeho tvář otočit k sobě a políbil ho. Jednou, dvakrát, třikrát a už jsem se nemohl zastavit. Měl jsem chuť, aby si mě hned teď vzal. Ale pomohlo to, hezky ho pouštěl ze sevření a postavil na nohy. Anděl na nás jen koukal a nejspíš mu tekly sliny. Konečně ho Maru pustil a já se zhluboka nadechl.
„Mám tu to jídlo, dáme si?“ a kousek masa jsem mu vložil do úst.
Maro
„Jsi nějaký žádaný,“ zavrčel jsem s plnou pusou.
Ještě že mně Tomoko zastavil. Nejspíš bych toho anděla zabil a pak bych musel hodně rychle utíkat, protože by se na mne vrhla horda rozzuřených andělů.
„Necítím se tu dobře,“ přitáhl jsem si Tomoka k sobě. „Mohli bychom jít?“ Otřel jsem se tváří o jeho. „Ale nejdříve se najíme,“ usmál jsem se, když jsem viděl, jak se láduje dortíkama.
Seděl jsem vedle něj, krmil se masem a pozorně sledoval co se děje kolem. Pořád jsem byl ve střehu. Ale začalo být mi docela horko. Moje ochranná mlha byla ta tam, rozprskla se pod mým vztekem. A já docela špatně začal snášet všechno to světlo a zář.
„Musím se zchladit,“ zvedl jsem se a zamířil ke kašně. Poklekl jsem u ní a začal si oplachovat tvář studenou vodou. Ještě chvilku to vydržím, ale pak bych už rád odsud pryč. Zvedl jsem se a chtěl se vrátit k Tomokovi. Ale on tam nebyl. Začal jsem se rozhlížet kolem… Moje nervozita opět začala stoupat a voda, která mi chladila tvář, se měnila v páru.
Tomoka jsem nikde neviděl.
Tomoko
Byl jsem rád, že se uklidnil a sedí vedle mě. Najednou se zvedl a odešel pryč.
Kam šel?
Rozhlížel jsem se a nikde ho neviděl. Začenichal jsem a nalezl jej u kašny. Pomalu jsem tam odcházel, jenže…
Než jsem k němu stihl dojít, omráčil mě anděl. Sakra… Nedával jsem pozor. Proti jejich kouzlu nejsem imunní. Ani nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale když jsem se probral, ležel jsem na zádech a na krku mě obojek. Za ruce mě drželi dva andělé a nohy jsem měl v nějakých okovech, které byly připevněny k zemi řetězy. Mezi nohama mi stál ten anděl, který mě chtěl.
Tak takhle mě dlouho nikdo nenaštval. Jejich problém, že neznají mojí pravou podobu. Vztek do mě vjížděl a já se pomalu změnil. Anděl se začal natiskávat na můj rozkrok a já se zájmem mu dal stříbrný osten na krk.
„Pokračuj… A umřeš…“
Maro
Začal jsem Tomoka hledat. Ale kamkoli jsem šel, nikde nebyl. Moje nervozita už dosáhla svých hranic. Cítil jsem, jak mně začíná ovládat vzteklý upír a pomalu jsem se měnil. Rychle jsem vešel do paláce a schoval se pod obrovským schodištěm. Už tak jsem vyvolal rozruch a teď, když už bylo nad slunce jasné, kdo jsem, a má podoba se začala vztekem měnit, musel jsem s tím něco udělat. Střet s anděly bych nejspíš nepřežil. Je jich tady hodně. Zašel jsem do jedné opuštěné chodby, kde byly schody vedoucí dolů, do sklepení. Nějak mně to tam táhlo. Jako by mně volala Tomokova krev, která mi proudila v žilách. Rameno, na které jsem měl jeho znamení, mě začalo pálit.
Na moment jsem se zastavil a zavětřil. Mé smysly mě neomylně vedly k vysokým kovaným dveřím na konci chodby. Chtěl jsem vrazit dovnitř, ale zarazil jsem se. Kromě Tomoka jsem cítil další… minimálně tři… Nejsou tak silní jako on, ale nevím, co mně tam čeká a co dělají. Možná jen vyšiluji. Možná jen mají nějaké jednání… Ale vlčí značka mně začínala pálit čím dál víc.
Krev se ve mně vařila a já v tu chvíli cítil nebezpečí. Za mnou na chodbě se ozvaly kroky, ale já se už neohlédl. Rozrazil jsem dveře a vletěl dovnitř.
Tomoko
Šmejd… Stejně se nedal a přisunul si mě blíž. Tak a měl ho. Hezky jsem mu osten zarazil do zad a nadzvedl si ho. Ty dva blbečky jsem srazil hlavami k sobě a pak se posadil. Konečně jsem si mohl sundat okovy a v klidu sejít dolů z lehátka. Byl jsem zlostí bez sebe… Nahý… Vzteklý a oni byly poblíž… I na uchu se mi objevila zbroj. Po staletí spánku se má ramena i hrud´obalily brněním, spíše jako šupinami ze stříbra a já mrsknul andělem do rohu místnosti…
Další dva se na mě vyděšeně koukali. V tom se otevřely dveře tam stál Maru. Podíval jsem se na něj a s úsměvem dodal.
„Ahoj zlato, máš hlad?“
Maro
Než jsem stihl zhodnotit situaci a nějak zareagovat, proletěl kolem mně anděl a narazil do zdi vedle dveří, kde se sesunul k zemi. Byl celý zakrvácený a jen tiše sténal bolestí. Tomoko stál uprostřed místnosti a kousek od něj stáli další dva se strachem ve tváři, neschopni dalšího slova či pohybu.
Zíral jsem na Tomoka… byl jiný… byl takový… i když nahý, měl na sobě něco, co jsem ještě neviděl. Kolik přeměn je ještě schopen? Tahle byla zvláštní a… krásná. Nejspíš ji vyvolala zlost.
„Ahoj zlato, máš hlad?“ slyšel jsem jeho slova jak ve snu.
Mám… pomyslel jsem si. Na můj nos dorážela vůně andělovy krve a já jí byl zcela omámen. Ignorujíc Tomoka jsem se otočil a pomalu se blížil k andělovi, který se na mě jen zděšeně díval.
Už jsem k němu natahoval své pařáty, když se za mnou ozval hluk.
„Říkal jsem to! Je nebezpečný! Nemá tady co dělat! Podívejte, co udělal! Zabte ho!“ stihl jsem jen otočit hlavou po zvuku a zaregistrovat několik ozbrojených andělů. Pak už jsem jen cítil, jak mě něco silného omráčilo a táhlo z místnosti pryč.
Tomoko
Než jsem stihl zareagovat táhli andělé Maru pryč. To už jsem byl tak naštvaný, že se mé tělo stalo skoro celé brněním. Pokud by se celé mé tělo pokrylo brněním, zabil bych vše v dosahu… Došel jsem k andělovi, kterého jsem málem zabil a dal mu svou krev. On se uzdravil a o to víc, jsem byl naštvaný. Za krk jsem ho vytáhl ze země a postavil na nohy,
„Myslím, že tohle brnění znáš, že? Omlouvá tě jen to, že nevíš, kdo jsem, ale okamžitě to půjdeš vysvětlit Haru. Ten jediný může Maru dostat z vězení, jdeme!“
Propaloval jsem ho šedýma očima a více mu stiskl hrdlo, jen kývnul a nedokázal rozdýchat, kdo stojí proti němu. Je to tak dávno, co jsem takhle vypadal… Jsem princ a následník trůnu. Jen po tom, co se stalo, jsem se nedokázal vrátit domů. Do vlčí říše… Ale schopnosti mám, jaká smůla pro ně, že mi trest skončil a já se můžu zase měnit. Proti tomuhle brnění, neexistuje ochrana. Zabije vše, proto se ho bojí andělé i démoni. Starali jsme se o rovnováhu, mezi druhy. Byli jsme nazýváni vlčím božstvem. Jsme mocní a sví… Ale nikdo nebude sahat na Maru…
Postavil jsem ho a strkal před sebou na zahradu. Došel jsem k Haru a poklonil se. Věděl jsem, kdo to je. Jeho bratr je smrt a častokrát jsem ho viděl, když jsem bránou posílal démony do pekla. Vysvětlil jsem mu situaci a jen trnul, aby se mi Maro ve slunečním vězení, nevypařil.
Maro
Když jsem začal přicházet k sobě, strašně mě bolela hlava. Tak ta mně snad nebolela už tak 350 let. Do háje… Co se vlastně stalo?
Pokoušel jsem se otevřít oči, ale všude bylo tolik světla, že jsem je hned zase zavřel. Svěsil jsem hlavu a několikrát zamrkal. Pak jsem je znovu pomalinku otevíral. I přes tu bodavou bolest jsem se opatrně rozhlédl kolem sebe. To světlo bylo tak bodavé… Pálilo mně po celém těle.
Byl jsem v prázdné místnosti, jen jedné stěně vévodily černé dveře. Jako by vedly do pekla, ušklíbl jsem se. Jaká ironie.
Chtěl jsem si protřít oči. Trhl jsem rukama, ale můj pohyb byl zastaven. Až teprve teď jsem si uvědomil, že s nimi nemůžu hnout. Byly přikovány ke zdi. Ty okovy byl světlé, stejně jako celá tahle místnost, skoro nepostřehnutelné, jak splývaly s okolním prostředím. Pálily mě do zápěstí stejně jako to světlo, před kterým se nedalo schovat.
Moje upíří podoba byla pryč. Chtěl jsem v sobě vyvolat vztek, zlobu, zuřivost… Chtěl jsem se proměnit a vysvobodit se, ale nešlo to. Znovu jsem sklonil hlavu a díval se do země. Byl jsem tak unavený… To horko mě pálilo po celém těle…
Jediné co tu bylo černé, byly ty zatracené dveře a mé dlouhé vlasy splývajícící dolů k zemi a skrývající mou tvář.
„Potřebuji se napít. Mám hlad… Potřebuji pít…“ vysílaly má ústa němá slova, která nikdo neslyšel.
Tomoko
Konečně po delší době, než to Haru pochopil, jsme vyrazili k vězení. Byla to snad věčnost… přesně pět minut… Byl jsem strachy bez sebe a chtěl ty dveře vyrazit, ale stihl by mě trest a pěkně dlouho bych se smažil na slunci.
Haru otevřel dveře a za ním zlověstně mrskala jeho liška ocásky. Asi mě nemá rád, ale co, je mi to jedno. Rychle jsem přispěchal k Maru a nadzvedl mu hlavu. Haru mu otevřel pouta a propustil jeho ruce. Udělal jsem kolem něho šedou mlhu, aby se jeho tělo zchladilo, ale moc mu to nepomáhalo. Musel jsem se uklidnit, aby brnění zmizelo z mého ramene a krku. Během chvíle bylo pryč a já si drápem poranil kůži na krku, aby mohl pít a více ho nalákal.
„Maru, pij… Napij se… To jsem já, Tomoko…“
Ještě chvíli se nehýbal, ale potom nadzvedl hlavu, silně se zahryzl do mého krku a konečně pil.
Haru ještě taktně dodal: „Měl by ses potom obléci, nechám ti tu plášť, jsi nahý.“
A má odpověď zněla: “ Na to ti seru, Bílý Tesák.“
Maro
Myslel jsem, že tam umřu. Budu dobře vysušený a budou mě servírovat na té jejich hostině. Snažil jsem se udržovat aspoň mozek v činnosti. Počítal jsem, kolik let jsem vlastně na živu, kdy kdo vládl, jaká byla válka… sakra… Vždyť já to všechno vlastně zažil A je toho tolik…
A kolik času už jsem vlastně tady? Podle toho, jak vypadám, tak nejspíš tak dva roky.
Moje vlasy ztrácely lesk, kůže byla svraštělá, a rozkrojit po tomhle moje maso dá nejspíš pořádně zabrat. Ať si ti zatracení okřídlenci na mně třeba vylámou zuby. Nikomu jsem nic neudělal, tak proč tohle? Myslím, že se mi něco zdá. Vidím před sebou tančit Tomoka v krátké nařasené sukýnce, zpod které se mrská ten jeho ocas… Na krku má červenou mašli a ve svých světlých vlasech sponečky s motýlky a s květinkami. V ruce drží sklenici vína a tím tanečkem se ke mně přibližuje s rukou nataženou před sebe.
„…Napij se…“ slyším, jak mi to krásné stvoření říká.
Ale jsem slabý. Něco uvolnilo mé ruce a zahalilo mé tělo. Já přepadl dopředu a zapřel se o Tomoka v té krátké sukýnce. Chci si sáhnout na ten ocas… Ale pak jsem ucítil vůni… Vůni, která tak lákala… Jen ztěžka jsem zvedl hlavu a zakousl se… Možná s přiblblým úsměvem, ale já potřeboval pít. Chlemtal jsem tak dychtivě, že jsem nestačil ani dýchat.
Tomoko
Pil opravdu hodně, samotného by mě to hned naplnilo, ale on nepřestával. Pohladil jsem ho po vlasech a cítil, jak jeho tělo znovu ožívá. Byl jsem rád. Ještě chvilku a mám z něho křížalu…
Otevřel oči a konečně měl dost sil, aby vstal. Hodil jsem přes sebe plášť a podíval se na Haru. Uklonil jsem se a poděkoval za Marovu záchranu.
„Jdeme domů, Maru!“ zabalil jsem nás do pláště a během chvíle odnesl domů.
Uložil jsem ho do postele a ulehl vedle něj. Potřebuje se z toho všechno vzchopit. Shodil jsem plášť a zabalil nás do peřiny. Takhle se nám bude hezky spát.
Maro
Jen matně jsem vnímal pohyb kolem sebe. Otevřel jsem oči, když mně někdo odtrhl od zdroje potravy. Přede mnou klečel Tomoko… Byl nahý… Žádná sukýnka, žádná mašle, žádné sponečky… Ale než jsem se stihl rozplývat nad jeho krásou a nahotou, donutil mě zvednout se na nohy a oblékl si nějaký plášť. Hodil jsem jeden z dalších přiblblých úsměvů na ty dva, co stáli opodál, chtěl jim říct něco ve smyslu: „Že uzený losos nebude…“ ale stihl jsem jen otevřít pusu a nic víc. Tomokova síla nás přitiskla k sobě a my za chvíli byli u něj doma, v jeho ložnici.
Venku byl jasný den, slunce ještě mělo dost času zajít za hory a já jeho záře měl v tuto chvíli opravdu plné zuby. Ještě teď jsem cítil, jak má kůže pálila a bezděčně jsem si promnul zápěstí, na kterých ještě byly patrné otisky, mírné spáleniny, které mi způsobily ty zatracené pouta.
Pod peřinou jsem se cítil dobře. Byl jsem schovaný před světlem, ale ty sluneční paprsky na mně stále dorážely.
Chytl jsem peřinu a přetáhl si ji přes přes hlavu. „Můžeš zatáhnout závěsy, prosím?“
Tomoko
Povzdechl jsem si a vylezl z postele. Má nahá postava se leskla a byla spoutána slunečními paprsky, jak jsem zatahoval černé závěsy. Najednou bylo šero a já se zpátky přitulil k Maro.
„Potřebuješ ještě něco? Jsi opravdu v pořádku?“
Maro
Pokoj potemněl a já konečně vystrčil hlavu zpod peřiny. Díval jsem se, jak Tomoko kráčí k posteli. Jak je jeho kůže nádherná, jeho kožich se leskne a každý sval při chůzi pracuje. Je opravdu krásný.
Když si ke mně přitulil a zeptal se, zda ještě něco potřebuji, měl jsem hned na jazyku odpověď.
„Už je mi líp, jen bych rád, kdybys mi pomohl svlíct z těch zatracených hader. Ještě na nich pořád cítím ten hnusný andělský prach.“ Odhodil jsem peřinu, lehl si na záda a čekal jako malé dítě, až ho maminka převleče do pyžámka.
Tomoko
Tak svléct, hmmm… Neboj… Já ti pomůžu… A nic ti neudělám… Jsem tak hodný a vůbec nejsem naštvaný na ty anděly… Jen si takhle lež a nabízej se mi….
Došel jsem k němu a mírně ho plácl po zadku, Potom jsem mu pomalu sundával košili s vestou a každé odhalené místo políbil. Potom i kalhoty a spodní prádlo i tam jsem nevynechal žádné místo. Vrátil jsem se ke krku a kousl ho. Znovu se rozzářila má značka a já mu olízl ranku na rameni. Potom jsem se odvalil na bok a políbil ho na tvář. Šibalsky jsem jen řekl: „Dobrou noc…“ A zabalil se do deky.
Maro
Užíval jsem si jeho pomalé svlékání. Každý dotek a každý polibek. Chtěl jsem ho chytit a přitisknout na sebe místo peřiny, ale jen jsem máchl rukama na prázdno. Najednou byl pryč. Jeho „Dobrou noc,“ mně vážně nakrklo. Chytl jsem jeho přikrývku, abych ji z něho stáhl, ale byl v ní dobře zamotaný a nechtěl mě k sobě pustit. Přitiskl jsem se mu aspoň na záda, nehtem začal škrábat na krku, drbat jeho vlčí ouška a tahat ho jemně za vlasy.
„Tomoko… Jsi doma?“ zašeptal jsem mu do ucha a olízl ho po celém obvodu.
Tomoko
By tak roztomilý, jak mi škrábal na krku, škrábat mi ouško a tahat za vlasy.
„Jsem, chceš něco?“
Mírně jsem nadzvedl peřinu, aby se mohl ke mě dostat.
Maro
Tuhle pozvánku jsem nemohl a ani nechtěl odmítnout. Vlezl jsem si rychle k Tomokovi pod peřinu. Ležel na boku, zády ke mně a já toho hned využil, abych se přitiskl na jeho záda. Jeho vlčí ocas jsem protáhl v dlani a pak ho opatrně přetáhl dozadu přes mé boky. Jednu ruku jsem mu podsunul pod krk, aby se o ni jeho hlava opírala. Trochu jsem se nad ním naklonil a začal ho líbat na krku. Druhou rukou jsem ho hladil po bocích, po břiše, místy jsem sjel i na jeho pevná stehna a penis. Promnul jsem v ruce jeho váček a vrátil se zpět nahoru k jeho bradavkám. Snažil se nevynechat jediné místo. Jako bych hledal, zda na něm zbyla ještě nějaká známka jeho krásného brnění. Jednu nohu jsem pokrčil v koleni, přitlačil na jeho zadeček a zapasoval ji mezi jeho nohy.
„Ano, Tomoko… Chci… chci tebe…“ vzrušeně jsem mu šeptal do ucha a otíral se tváří o jeho krk.
Tomoko
Nebudu zapírat, že tohle bylo silně vzrušující. Co ještě chce víc? Má mě, ale dráždit ho, bylo tak… Stejně ho chci…
Ruku jsem dal dozadu a přejel po jeho hladkém zadečku a mírně ho stiskl, tím jsem ho ještě kousek na sebe natiskl.
„Tak si mě můžeš vzít… Ty se ještě ptáš? Nebo rovnou konstatuješ?“ usmál jsem se a zaklonil hlavu tak, abych ho mohl pořádně líbat.
Maro
„Neptám se,“ vydechl jsem vzrušeně a přijal jeho nabízené ústa.
Jazykem jsem mu hladil patro a přejížděl po jeho zubech. Proplétal se s tím jeho a nemohl se toho polibku nabažit. Chutnal tak výborně, až se mi z toho točila hlava. Ruku, kterou jsem měl pod ním, jsem pokrčil v lokti a přitáhl si ho víc k sobě. Otíral jsem se o něj, až jsem si podráždil své bradavky, které tenhle pocit vítaly víc než nadšeně a jeho ruka na mém zadečku byla také velice příjemná. Víc jsem zasunul nohu mezi jeho a jednu mu pokrčil v koleni a nadzvedl, aby se zapřel patou o matraci. Volnou rukou jsem ho hladil po jeho pevných hýždích, občas prsty projel mezeru.
„Máš tak krásné tělo, Tomoko,“ zašeptal jsem, když jsme se na moment přestali líbat.
Přetočil jsem ho na břicho. A roztáhl nohy. Zvedl jsem ho na kolena a stiskl obě půlky jeho zadečku.
„Opravdu krásné…“ zopakoval jsem a začal ho líbat na zádech.
Postupoval jsem po jeho prohnuté páteři dolů. Obratel po obratli až na ten poslední. Tak neodolatelné. Jazykem jsem projel jeho rýhu, na chvíli v ústech uschoval jeho poklady a vrátil se zpět k jeho vyzývavé dírce. Zaútočil jsem na ní jazykem. Vlhčil jsem ten otvor, dorážel naň, abych se ujistil, že bude dostatečně připravený na můj vpád. Poslouchal jsem jeho tiché vzdechy, které tlumil do polštáře, zatím co jsem jednou rukou začal dráždit jeho pevnou erekci.
Tohle už nejspíš dlouho nevydržím…
Tomoko
Tak tohle bylo nad mé očekávání. Pokaždé přijde s něčím novým. Tedy pro mě, pro něj asi ne…. Musel jsem hlavu zarazit do polštáře, abych svým vzdycháním nesundal omítku ze stěn.
Jeho prsty, doteky… Polibky… Vše jsem chtěl a mnohem víc…
Byl jsem na své hranici a on dokonce ještě dráždil moje vzrušení.
Jen mírně jsem se nadzvednul a pootočil hlavu.
„Prosím, Maro, chci tě, uvnitř…“ řekl jsem vzrušeným hlasem a mírně zavrtěl zadečkem.
Maro
Jeho slova pro mne znamenala konec sebeovládání. Zvedl jsem se v kolenou, nastavil se proti jeho zadečku. Přichytil jsem si jeho boky.
„Jak chceš,“ a narazil jsem si ho proti sobě.
Myslím, že má dychtivost se mi nevyplatila. Měl jsem co dělat, abych udržel Tomoka na kolenou, ale sám jsem se zlomil v pase a nalehl na moment na jeho záda, abych ten první nájezd vydýchal. Pak jsem se znovu vyrovnal a začal přirážet. Nejprve pomalými nájezdy, kterými jsem si vychutnával hloubku až na doraz. Pak s postupným zrychlováním, kdy se tření uvnitř Tomoka stávalo každým okamžikem příjemnějším. Jednou rukou jsem ho pustil, podsunul ji pod něj a protahoval v ní jeho penis.
Při pohledu na něj, jsem měl pocit, že se snaží rozervat polštář.
„Chci tě slyšet, Tomoko," řekl jsem ztěžka, mezi jednotlivými nádechy.
Tomoko
Doteď jsem se ovládal, ale dále to nešlo. Zahodil jsem polštář na zem a ucítil, jak se mé tělo zchvělo pod jeho náporem. Zaklonil jsem hlavu a mým tělem projela vlna vzrušení. Ucítil jsem, jak moje oči ramena i větší část krku pokrývá šupinové brnění, které vylezlo z mého těla. Na ocase se také lesklo brnění, ale bodec jsem zaplašil.
„Tohle jsem opravdu já, podoba, kdy se neovládám… Zvládneš to?“ říkal jsem mu provokativně.
Maro
Slovo do pranice, Ale i kdyby mě měl teď zabít, nevzdám se toho. Díval jsem se, jak ho pokrývá to zvláštní brnění a jen po očku jsem sledoval jeho ocas, kterým vzrušeně švihal kolem mé hlavy. Tentokrát nechal svůj bodec schovaný.
Na chvilku jsem ustal ve svých nájezdech a rukou přejel po jeho krku. Prsty mě tím dotekem brněly a ten zvláštní pocit procházel dál do mého těla. Když se mi jeho ocas otřel o záda a pohladil můj zadeček, vzpamatoval jsem se. Sklonil jsem se k němu.
„Jsi neskutečně nádherný,“ zašeptal jsem a kousl ho do ucha.
Víc jsem na nic nečekal. Vrátil jsem se do svého tempa, protahoval jsem Tomokiho dírku. Jednu rukou jsem ho tlačil do páteře, aby se ještě víc prohnul a já tak mohl dát ničím neomezován průchod svému orgasmu, který se už hlásil o slovo všema rukama co má. Nejspíš je orgasmus nějaký druh chobotnice, protože mě během okamžiku sevřel do kleští, ohmatával každý kousek mého těla a já skoro se ztrátou vědomí a táhlým zasténáním plnil Tomokovo nitro tou bílou věcí, kterou již nechci darovat nikomu jinému, kromě něho. Na chvíli jsem zůstal nad ním skloněný a vydýchával ten neskutečný pocit. Ale s vědomím, že on ještě na svůj okamžik čeká, jsem pokračoval ve svých nájezdech, které už byly jen mírné, a zintenzivnil jsem tření jeho penisu.
Tomoko
Opravdu jsem si vybral dobře. Je čím dál tím víc lepší… Takový sex jako s ním, už s nikým nezažiji…. A ani nechci, chci jen jeho…
„Nejsem nádherný a nelži….“ začervenal jsem se po jeho slovech.
Dál přirážel a třel se uvnitř mně i potom, co jeho horko zaplavilo mé nitro. Dál se dotýkal mé chlouby a dováděl mě do stavu naprostého vymydlení mozku. Byl jsem mimo a během pár jeho tahů jsem i já vypustil své horko na postel. Spadl jsem na postel a on na mě ležel. Nevstával a ani nevyjížděl. Jen krásně chladil mé rozpálené tělo.
„Chtěl bych ti říct pravdu o mé krvi, ale nebude se ti to líbit…. Varoval jsem tě, než jsem si tě označil, jen chci, abys věděl pravdu a já ti nemusel lhát…. Tak se tě ptám, chceš jí vědět?“
Maro
Mezi prsty mi prošla dávka Tomokova semene a zkropila prostěradlo pod ním. Po tlakem orgasmu mu povolily nohy a svezl se na postel. Já si ho přidržoval a on mně svíral v sobě tak moc, že jsem nebyl schopen uniknout a jen jsem dolehl na postel zároveň s ním. Ztěžka jsme oddechovali. Já do jeho zad, on do matrace.
Když jsme se trochu uklidnili a srdce už mělo svou běžnou tepovou frekvenci, otočil Tomoko ke mně hlavu a položil mi otázku. Zvedl jsem hlavu a chvilku na něj nehnutě zíral. Prohnul jsem se v zádech, vysunul z něj, již svůj ochabující penis a svalil se na bok vedle něho.
„Podle toho jak to říkáš, tak mě to asi nepotěší… Mohl jsi počkat aspoň do zítra,“ povzdechl jsem si a podíval se k oknu, kde už škvírou nedotáhnutých závěsů bylo vidět, že slunce zapadá. „Ale když už jsi to nakousl, tak to dořekni.“
Tomoko
Přesunul jsem se na jeho hruď a položil si na ní hlavu.
„No… Když piješ mojí krev a jsi označený, jsi moje součást. Což znamená, milý upírku, že tě čeká dlouhý život a spát bys měl, protože tvoje tělo nebude hybernovat. Jsi už napůl vlk. Takže…. Asi mě zabiješ, co? Ale já tě varoval předem… Lepší je to v tom, že už na tebe nebudou účinkovat zbraně na upíry, ale na vlky, ano… Promiň, tohle jsem ti měl říct na začátku, ale nějak to nešlo,“ usmál jsem se a prstem přejel po jeho značce, která na mě hned reagovala a vystoupla na povrch.
Maro
Tak tohle jsem nečekal. To mi to nemohl říct dřív? Celý život jsem byl sám. Nebyl jsem součást nikoho konkrétního, jen upíří společnosti, které jsem později vládl. Nemůžu hybernovat. Proč? Já rád spal. Prospal jsem tak spoustu let, aniž bych se musel bezcílně potulovat po světě, nebo nečinně sedět na svém zámku. Co budu celou tu dobu dělat?
Tohle a spousta jiných myšlenek se mi v tuhle chvíli honila hlavou.
„Děkuji, že jsi mi to řekl,“ promluvil jsem tichým hlasem a pohladil Tomoka po vlasech. „Nějak se s tím srovnám,“ usmál jsem se ještě na něho. Pak jsem vstal z postele. Přešel jsem k oknu, roztáhl závěsy a otevřel okno dokořán.
„Musím se najíst,“ aniž bych se otočil, máchl jsem netopýřími křídly a zmizel v západu slunce.