Tomoko
Usmál jsem se, když se jeho hlava zabořila do mých zad a jeho silné ruce mě objaly. Hned jsem se přeměnil do člověka. Spokojeně jsem se mu uvelebil v náručí a usnul s ním. Po krátké chvíli mě však vyrušily hlasy zlých duší, volaly mě, potřebovaly. Pomalu jsem se vyplížil z postele a protáhl se. Hodil jsem na sebe oblečení a opláchl si obličej. Došel jsem k Maru a zašeptal mu do ucha: „Musím jít. Práce volá.“
Políbil jsem ho do vlasů a přemístil se na místo, odkud ten hluk přicházel. Jedna duše překřikovala druhou, když jsem dorazil. Zrovna se hádaly a překřikovaly. Všichni byli nervózní a podráždění. Měnilo se vedení. Smrt odcházela a vybírá se jiný nástupce. Proto jsou duše rozrušeny. Bojí se toho, že kdyby jen na chvíli nikdo smrtí nebyl, tak by se oni vypařili.
Měli pravdu, smrt je potřebná, nastal by chaos. No, počkám, až mě zavolají, na obřadu musím být přítomný, jako všichni její podřízení. Snažil jsem se všechny uklidnit a celkem se mi to dařilo. Jen pár škrábanců a jizviček, nic víc. Vrátil jsem se za Maru. Ještě spal. Usmál jsem se a dostal hlad.
„Jedí upíři i něco jiného než krev?“
Maro
Měl jsem pocit, že na mě někdo mluví. Ale byl jsem tak unaven, že jsem nebyl schopen ani otevřít oči. Jen jsem něco zamrčel, otočil se a spal dál. Dokonce můžu říct, že se mi něco zdálo. Ale bylo to zmatené. Moc jsem si z toho snu nepamatoval. Jen mlhavě nějaké postavy, ženské i mužské, jako by byly na nějaké oslavě či obřadu. Jedinou větu, kterou jsem si ze svého snu zapamatoval, bylo, jak mi někdo říká: „Jsi poslední a jediný upír zrozen z démona.“
Otevřel jsem oči, rychle se posadil a nechápavě zíral na Tomoka, který se mně ptal, zda upíři jí něco jiného, než krev.
„Co? Jídlo?“ nervózně jsem si prohrábl zpocené vlasy a začal je splétat do copu, bych skryl nervozitu. „Jo, jídlo…“ došlo mi po chvilce, na co se ptá. „Jasně že jo. Někteří jsme nuceni jíst i normální jídlo, někteří jen jako doplněk stravy. A já bych si teď dal pořádný krvavý biftek.“
Vstal jsem z postele a přehodil přes své nahé tělo plášť.
„Měl bych se opláchnout, a jak se na tebe dívám, tak ty taky. Kde jsi se tak zašpinil?“
Tomoko
„Jo tohle, to nic, jen jsem dával do latě pár duší. Zdálo se ti něco špatného? Nebo sis byl zaběhat, než jsem se vrátil? Jsi moc zpocený a ze mě to není…“ prohlížel jsem si ho, a chytil ho za ruku.
Odtáhl jsem ho do koupelny a do vany nalil studenou vodu. Pod vanu jsem naskládal dřevo a lusknutím zapálil oheň. Ruku jsem položil na hladinu, aby se voda rychleji ohřála, a když byla dostatečně horká, tak jsem se svlékl a vlezl do ní. Usmál jsem se a prohlédl si Mara od hlavy až k patě.
„Jdeš za mnou? Nebo tam hodláš jen stát?“
Maro
Trochu nedůvěřivě jsem se díval na oheň pod vanou.
„To si jako mám spálit pr… zadek?“ změnil jsem rychle poslední slovo pamatujíc na své slušné vychování, kdy mě za každé sprostší slovo rodiče a sluha pohlavkovali. Ještě chvilku jsem tak stál, ale když jsem viděl Tomoka, jak se rochní ve vaně, shodil jsem plášť a usadil se na druhé straně. Pohodlně jsem se opřel, natáhl nohy, až jsem se otíral o jeho tělo a zavřel oči. „Hlavně už nepřikládej, nerad bych se tu přiškvařil k vaně.“
Voda příjemně hřála a to teplo se rozlézalo po celém mém těle.
„No a kdo teď udělá jídlo? Sluhu jsem poslal pryč…“ řekl jsem, aniž bych otevřel oči.
Tomoko
„Neboj, svoji pěknou prdelku si nespálíš. Tohle jen udržuje teplo. Nebo si myslíš, že z tebe chci udělat vařenou pijavici? Hmmmm… Lákavá myšlenka… Zase mám hlad…“
Plác jsem do vody a jeho tím nahodil.
„No, sluhu nemáme a jsi u mě doma, takže se zvedej a běž vařit!“ říkal jsem s kamenou tváří.
Potom jsem se začal smát a znovu ho nahodil vodou, když jsem uviděl jeho dotčenou tvář.
„Jen se omyju a udělám nám jídlo, ale nemysli si, taky tu budeš něco dělat. Vlastně tu teď jsou dva princové… “ Uvědomil jsem si, co říkám a zakryl si ústa. Tohle nemusí vědět, je to jen minulost a ta by se mu nelíbila.
Maro
Plácl jsem do vody rukou a poslal velkou vlnu proti Tomokovi. Přece po sobě nenechám šplíchat jen tak. Chytl jsem ho za kotník a potáhl k sobě tak nečekaně, až se celý ponořil. Pustil jsem ho a rychle vyskočil z vany. Jenže moje rychlost se mi teď nevyplatila. Uklouzl jsem na mokré podlaze a rozplácl se jak dlouhý tak široký.
„SAKRA! DO PRDELE!“ už mi bylo jedno, jestli mám slušné vychování. Pomalu jsem se zvedal z podlahy a ignoroval Tomokiho nehorázný smích. Asi ho brzy utopím, jestli nepřestane.
„Tak co bude s tím jídlem?“ vrčel jsem, když jsem si otíral mokré tělo. „Vzhledem k tomu, že jseš pořád někde pryč, tak tu jídla asi moc mít nebudeš, co? Co vlastně démoni jako ty jí? Mám jít něco ulovit? Než vylezeš z vany, budu zpátky,“ otočil jsem hlavu k okýnku a zavětřil. „Máš na výběr… kuna, divočák, srna, ježek, myši, člověk…“
Tomoko
Když mě mě stáhl do vody, nalokal jsem se vody a hned nad hladinou ji začal plivat kolem sebe. Jenže, to už se mi naskytla pěkná podívaná na rozpláclého Mara na zemi.
„Hahahahha… Máš pravdu, do prdele to před chvílí bylo a… Hahahaha… Tak ty se bojíš, aby sis nespálil zadek a potom… Hahahaha… Se tu plácáš, jak ryba na suchu… Hahahaha…“ propukl jsem v hysterický smích a málem se znova utopil.
Když se mě zeptal na to, co jím a na druh masa, zamyslel jsem se.
„No, jíme jakékoliv maso a vlastně vše, co člověk. Takže… Lidské maso se vylučuje. Rybu už jsem dneska viděl a chci divočáka. Tak prosím… Smutně koukám…“ a opravdu stáhl jsem uši a hrál si s ocáskem.
Maro
Já mu dám rybu… Teď mu ukážu jak, jsem rychlej.
Tomoko ani nestačil vylézt z vany a já byl pryč. Zastavil jsem se na kraji lesa a zavětřil. Pár set metrů od místa kde jsem stál, jsem cítil člověka. Ženu. Kdo ví, proč se toulala sama, v noci a v lese. To je divné. Byla by snadná kořist. Ale Tomoko mi to zatrhl. Zavětřil jsem znovu, dokud jsem neucítil to, co jsem hledal. Pár kusů. Zaměřil jsem se na ně.
Netrvalo dlouho a já stál v prostorné kuchyni s mladým kusem hozeným přes záda jako Bivoj a usmíval se na Tomoka, jaký jsem šikovný.
„Tak kam to mám hodit?“ točil jsem se s tím zvířetem po kuchyni a přemýšlel, jestli ho hodit na kuchyňský stůl nebo ke krbu, kde stál připravený gril.
„Jen bych pro mne prosil moc nepropékat, ať je maso dost šťavnaté.“
Tomoko
Oblékl jsem si černé kožené kalhoty a jen si přes sebe hodil nezapnutou černou košili a došel do kuchyně. Během chvíle tu byl můj lovec a já mu vzal z ramene dobře ulovený kus masa. Hodil jsem ho na linku a stáhl z něj kůži, kterou jsem vyhodil oknem ven, pro pár toulavých psů, co sem mohli. Potom jsem ho vykuchal a rozporcoval maso. Nechal jsem jen dva pořádné kusy masa z kotlety a ostatní schoval do spíže… Vzal jsem z vnitřností srdce a podal ho Maru.
„Tohle je nejsilnější část, je v ní hodně síly. Vypij tu ještě tepající krev…“ díval jsem se na něj a říkal si, jestli dokáže pít i jinou podřadnější krev.
Maro
Vzal jsem do ruky divočákovo srdce. Bylo ještě teplé. Přičichl jsem si k němu a pak se ušklíbl.
„Tohle můžu použít maximálně jako lízátko,“ olízl jsem srdce a pak jsem ho s odporem hodil do koše. „Zvířecí krev upíra oslabuje. Proto chci maso. Mírně propečené, aby bylo křehké a šťavnaté. Tak mi to nevadí. Ale pít přímo jejich krev… brrrr…“ otřepal jsem se.
Pozoroval jsem Tomoka při práci. V těch kožených kalhotech a nedopnuté košili byl tak sexy. Přistoupil jsem k němu, opřel se mu o záda a pohladil ho po břiše. „Chcete s něčím pomoct, pane princi?“ zavrněl jsem mu do ucha. Jen nevím, které to slyšelo, protože jeho vlčí uši stále nezmizely. „Jen upozorňuji, že neumím vařit. Nikdy jsem to nedělal. Nemusel jsem.“
Hladil jsem ho po břiše a přes rameno se díval, jak porcuje zbývající maso.
Tomoko
„Hahahaha… Čekal jsem to. Přece princ nebude jíst něco takového,“ a prsty jsem naznačoval jeho odpor.
„Tak se dívej, třeba něco okoukáš. Až budu mrtvý, nebo k nemocný…“ usmál jsem se, protože tohle by se mohlo stát jen stěží.
„Budeš se muset o mě starat. Teda to bych chtěl vidět,“ znovu mě pobavil představa jeho a nějaké práce.
„Jo… Princi… Princ upírů a princ vlčích démonů, no… Řekl bych, že tuhle kombinaci opravdu nikdo hledat nebude.“
Vzal jsem pánvičku a mrskl na ní kousek sádla, k němu jsem hodil dva kusy masa a posolil. Nechal jsem je mírně osmahnout a už na ně dopadal pepř a bylinky. Otočil jsem ho a znovu prudce opekl. Dal jsem je na talíře a zkusil jejich pružnost, na řezu byl maso mírně propečené. Podal jsem mu ho a sám jsem si k tomu dal ještě osmahlé brambory.
„Takhle je to správně?“
Maro
Díval jsem se na Tomoka, jak chystá jídlo a v duchu si říkal, že vlastně ani žádného sluhu nepotřebuji. No… možná jo. Přece nebude uklízet. Ale vařit by mohl nechat Tomoka. Usadil jsem se naproti němu a s uspokojením se podíval do talíře. Vzal jsem příbor do ruky a popřál dobrou chuť. Než jsem vložil první sousto do pusy, podíval jsem se na svého spolustolovníka.
„Princ vlčích démonu?“ položil jsem mu otevřenou otázku a čekal, co mi na to řekne. Nic takového mi před tím nezmínil. I když jak si vzpomenu na naše první setkání a jeho: „Já jsem já…“ už hned tehdy mi mělo být jasné, že něco tají.
Tomoko
Díval jsem se na to, jak zálibně se dívá do svého talíře a spokojeně se usmál. Ale jeho otázka mě zarazila. Nechtěl jsem vzpomínat, bolelo to… Neměl jsem ten život rád. Sklopil jsem uši a mírně stáhl ocas podél těla při vzpomínce na to vše, co se stalo…
„Ano jsem Princ vlčích démonů… Je to špatné? Pro mě ano…“ ukrojil jsem první kousek masa a smutně si povzdechl.
Maro
Vkládal jsem jednotlivá sousta do úst a přemýšlel nad tím, co Tomoko řekl.
Má urozený původ? Princ démonů? Musel být velice silný, pokud má takový původ. Možná proto jeho krev na mně tak působí.
„Proč je to pro tebe špatné?“ odložil jsem příbor a vzal maso do ruky. Kašlal jsem už na slušné vychování. Nechal jsem mírně protáhnout špičáky a začal rvát maso jako nějaké zvíře. Tohle mi nikdy nechtěli dovolit, a mně nějaké slušné krájení nožem vždycky strašně rozčilovalo.
„Máš urozený původ, jseš silný, jsi někdo… tak proč je to pro tebe špatně? Jsi nejspíš jeden z nejsilnějších démonů, tak co se ti na tom nelíbí?“ zeptal jsem se znovu s plnou pusou. V hlavě mi však po posledních slovech vyskočila vzpomínka na můj sen, a já se mírně zamračil.
Tomoko
„Protože… Protože to nesnáším… Nemysli si, nejsem hrdý na to, co jsem. Bylo mi 5 let, když jsem roztrhal svého nejlepšího přítele jen proto, že si to můj klan přál. Někdo jako já, musí hájit své postavení a zabíjet vše, co pošpiní jeho rod. Měl jsem ho moc rád on jediný si se mnou hrál, ale moji rodiče… Byli vždy bezcitní, jsem rád, že jsou mrtví…“ při těchto slovech jsem se otřásl.
„To já je zabil…“ to už mi padaly slzy z oči a já se zvedl a přešel k oknu, aby nebyla vidět má bolet.
„Neměli mě nikdy rádi, ale byl jsem jediné dítě a když přišla ta zpráva, že budu hlídat řeku Styx, byl to velikí sláva pro můj rod, ale já to nechtěl. Musel jsem projít mnoha muky a týráním, vším, čím musí strážce projít. Než jsem odešel, tak semnou oba rodiče bojovali… Jenže… Řekli mi vše. Jak mě nenávidí, jak se bavili smrtí mého přítele. Že mě vždy budou mučit a já…“ zarazil jsem se a začal se prohrabovat srstí na ocasu.
„Já je probodl stříbrným bodcem. Jedna z mála zbraní, co zabije démona. Je to má pravá forma, stejně jako tahle. Proto se s tebou už moc do lidské neměním…“
Víc jsem se opřel o zeď.
„Tak… Máš právo být ze mě zhnusen…“
Maro
„Zhnusen? Z tebe?“ požvýkal jsem poslední sousto a polkl. Vzal jsem sklenici s vínem a trochu se napil. „Mám ti říct, jak to vypadá mezi upíry? Jen proto, že jsem jediný žijící hlavní čistokrevný, můžu říct, že jsem na živu. Chceš slyšet, jak upíři mezi sebou bojují o postavení, které by je posunulo o příčku výš v naší hierarchii? Kolikrát jsem já musel zabít někoho, kdo se snažil spojit svůj nečistý původ s mým nebo Roseniným a ohrožoval mé blízké? Mám ti říct, jak můj otec zemřel? A matka ho dobrovolně následovala, protože bez něj nedokázala žít?“
Vstal jsem od stolu a zastavil se u Tomoka. Chytl jsem ho pod bradou a natočil ho směrem k sobě. „Pravda ale je, že já poznal lásku svých rodičů, a proto zřejmě nikdy nepochopím, co jsi ty musel prožívat. Ale to je pryč. Teď jsem tu já a pro mě jsi krásný a hodný. Ty jsi ty…“ políbil jsem ho na rty a zastavil jeho ruku, která nervózně prohrabovala jeho kožich na ocase. „A přestaň s tím, nebo vypelicháš,“ usmál jsem se a jemně ho po ocase pohladil.
Tomoko
„Nedělej si ze mě srandu, cítím se potom trapně a nevím, co mám dělat. Co se ti na mě tak moc líbí? Nic zvláštního na mě není… A hodný? Kdy jsem byl hodný na tebe?“
Sklopil jsem uši a můj ocas ho ovinul.
„Kdybych ti řekl, že tě mám rád, co bys mi odpověděl?“
Maro
Stál jsem nad ním a poslouchal. Při otázce, kdy na mně byl vlastně hodný, jsem začal přemýšlet. No jo, naše setkání nezačalo nejlépe, chvílemi jsem si myslel, že ho sežeru, ale potom… Zachránil mně a přimluvil se i za mého sluhu. Jeho chování ke mně se změnilo a řekl, že se mu líbím i ve své nejhorší podobě, před kterou každý jiný utíká.
Ovinul kolem mne svůj ocas a sklopil uši. Najednou byl tak roztomilý. Měl jsem chuť ho zvednout a celého ho pomačkat v náruči. A pak položil otázku.
Stál jsem a hleděl na něj. V první chvíli jsem nevěděl co na to říct. Ale i když to byla „jen“ otázka, mé srdce se najednou tetelilo blahem. Chytl jsem ho za paže a natočil celého k sobě. Podíval jsem se mu upřeně do očí.
„Řekl bych, že jsi blázen, když máš rád někoho, jako jsem já. Řekl bych, že jsem rád. Řekl bych, že to chci slyšet znovu a znovu. Řekl bych, že tě taky…“ nedopověděl jsem.
Ještě nikdy jsem nikomu neřekl, že ho mám rád. Nikdy jsem nikomu neřekl, že ho miluji. Já to neumím. Nejde to. Cítím to uvnitř sebe. Silný pocit, který člověku stlačuje a zároveň rozpíná srdce.
„Já…“ položil jsem mu jednu ruku na záda a druhou jsem ho pohladil po vlasech mezi ušima. „Já bych to moc rád slyšel.“
Tomoko
Co mi chtěl říct? Co mě taky? Čeho se bojí? A čeho já?
Má tvář zčervenala a já se mu zadíval do očí, aby to co řeknu, bylo opravdu upřímné.
„Já…. Já tě… Já tě mám rád… A asi tě i… Podle lidských měřítek… Milu… Miluj… Ne… Já to prostě nedokážu doříct…“ zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
„Miluji tě…“ rychle jsem schoval tváře do dlaní. Tak trapné…. Sakra…
Maro
Když jsem viděl, jak rychle vyhrkl ty poslední slova a zakryl si červenou tvář rukama, na moment jsem přestal dýchat. Ty slova se mi vracely ozvěnou, zabodávaly se mi do ušních bubínků a já je nemohl v první moment vstřebat a zpracovat. Když mi konečně došlo, co říkal, začal jsem rychle dýchat, abych dohnal kyslíkový deficit. Srdce se mi silně rozbušilo a já jen otvíral pusu na prázdno jako kapr na suchu a přesto jsem nebyl schopen vyloudit ze sebe jediné slovo.
„Sakra! Do háje! Vzpamatuj se!“ nadával jsem si v duchu.
Když ale můj mozek stále nechtěl spolupracovat s centrem řeči, vzdal jsem to. Chytl jsem Tomoka, položil ho na stůl mezi všechno to jídlo a vrhl se na jeho ústa polibkem, kterým jsem mu chtěl říct všechno to, co jsem slovy nedokázal.
Jak moc mu děkuji za ty slova. Jak jsem šťastný, že jsem je slyšel. Jak, i přesto, že se známe teprve chvíli, ho mám rád. A že to, co právě tlačí mé srdce do kouta, je láska k němu. Že jsou to dvě slova – Miluji tě.
Tomoko
No, co toto? Mrskl se mnou na stůl a začal mě hladově líbat. Ani mi nedával šanci se nadechnout. Už jsem skoro červenal, když jsem ho konečně mírně odstrčil.
„Whoa… Potřebuji taky dýchat. A kdybych věděl, že se takhle rozvášníš, asi bych to řekl i dřív…“usmál jsem se a nohama si ho přitáhl na svůj rozkrok.
„Ty jsi mi ale divoch. Jsem rád, že jsem to konečně někomu řekl. Neměl jsem komu. Nikdo se ke mně nechoval mile jako ty (myšleno sarkasticky)… Jsem rád, že tu jsi se mnou…“
Objal jsem ho a něžně políbil. Můj jazyk mu olízl vrchní ret a potom jsem ho mírně kousl do spodního rtu.
Maro
Olízl mně a okusoval… Tiskl mně na svůj rozkrok…
Tak tohle je nebezpečné. Upíři jsou stále při síle. To neví? Spousta upírů lapí své oběti na jejich sexuální touhy a chtíč a pak je úplně vyčerpají.
„Klidně mi to říkej častěji,“ ozval jsem se těsně vedle jeho vlčího ucha a jemně jsem skousl jeho šedou špičku. „Jsi rád, že jsi to řekl a jsem rád, že jsem to slyšel,“ zasunul jsem ruce pod jeho záda a trhnutím ho po stole přitáhl k sobě až na doraz. Nebyl mezi námi milimetr volného místa.
„Nejspíš jsi dal do jídla hodně bylinek, hodně pepře, protože mám na tebe zase chuť,“ zavrčel jsem do druhého vlčího ucha a i to opatrně skousl.
Jeho rozhalená košile mně vyzývala k polibkům a já tu výzvu přijal. Držel jsem ho pevně pod zády, tiskl naše rozkroky na sebe a svými ústy jsem mapoval každičký centimetr jeho odhalené kůže na břiše a na prsou. Jeho růžové hrbolky jsem ještě víc zpevnil olíznutím a jemným okusováním. Vzrušeně jsem oddychoval do jeho kůže, a nechtěl se těch polibků vzdát.
Tomoko
Byl jsem tak vzrušený z jeho polibků a dráždění mého těla. Nejspíš se ho nikdy nenabažím.
„No, po mém přiznání, je nejspíš jasné, že si se mnou můžeš dělat, co chceš, ne? Ale jen v tuhle chvíli, protože já tě chci taky a tady…“ stydlivě jsem ukázal mezi své nohy.
Mírně jsem se nadzvedl a prohl své tělo tím jsem víc narazil na jeho rozkrok a mírně ho zavlněním svými boky podráždil. Ocasem jsem ho plácl po zadku.
Maro
Nadzvedl jsem se a podíval se kam Tomoko ukazoval. Na jeho kožených kalhotech byla jasná vyboulenina, která potvrzovala, že svá slova myslí vážně. Když se o mně otřel svým vyzývavým pohybem, zaúpěl jsem. Do háje…
Vytáhl jsem ruce zpod jeho zad a rychle mu stáhl kalhoty dolů. Sundal jsem si plášť a stál tak před ním zcela nahý a připravený. Sklonil jsem hlavu k jeho rozkroku a hned ústy zaútočil na jeho chloubu. Pár protáhnutím v ústech jsem ji zpevnil a postavil do pozoru. Pustil jsem ji, jazykem olízl jeho váček a začal dráždit jeho dírku. Vlhčil jsem ji svými slinami a špičkou jazyka na ni dorážel, dokud jsem neucítil, že se uvolňuje.
Narovnal jsem se. Chytl jsem ho za nohy, zapřel si je o ramena a nastavil se proti němu. Předklonil jsem se a s dalším naléhavým polibkem jsem do něj najel až na doraz.
Tomoko
Musel jsem se chytit rukama stolu, abych hned nekončil na zemi. Na zem padalo jídlo a špinavé nádobí, skleničky se roztříštily a střepy se blyštily na tom chladném mramoru.
„Dej mi víc Maru, ukaž mi jaký je poslední upír milenec. Partner… Jaká je jeho láska…“ usmál jsem se a nadzvedl tak, že jsem se mu zakous do ramene vedle značky a znovu jí olízl.
Nastavil jsem mu krk a usmál se.
„Dáš si? Ale jen trošku, víš, jaký po tom jsi.“
Maro
Vydýchal jsem ten první nájezd a začal přirážet. Tomoko se chvíli držel okraje stolu, ale pak se nadzvedl a zakousl se mi do ramene. Jen jsem zasténal. Místo bolesti mně to však nabudilo ještě víc. A slyšet pak jeho slova…
Zatraceně!
Byl jsem vzrušený, že to snad ani víc nešlo. Omyl!
Nabídl mi svůj krk.. Najednou jsem byl ještě vzrušenější… Byl jsem z toho tak mimo, že jsem už nevěděl, co dělám. Neváhal jsem ani chvilku a zakousl se do jeho krku. Znovu jsem ho tlakem svého těla přitlačil na stůl, stále přisátý k jeho krku. S jeho krví do mne proudila energie a já ji plně využíval. Chytl jsem jeho ruce za zápěstí a přitlačil mu je vedle hlavy. Mé nájezdy byly tvrdé a rychlé a já plně využíval jeho hloubku. Bylo to… prostě… úplně jsem se v tom ztrácel. Od stěn kuchyně se jen odrážely naše hlasité vzdechy a sténání a skřípění noh stolu o podlahu.
Tomoko
A já, že jsem zvíře? Démon? On si mě tu bral jak utržený ze řetězu a ještě hezky sál mou krev.
Tolik mě to vzrušovalo a dostávalo na hranici snesitelnosti, jenže tu to jen přeskočilo a zatlo se do mého krku. To všechno… On, tak hluboko ve mně… Jeho sání mé krve, které mě vzrušovalo snad ještě víc… To, jak mi držel ruce nad hlavou… Uwaaa… Tolik jsem ho chtěl.
„Víc Maro, ještě víc….“zašeptal jsem mu do ucha.
Maro
Tak teď jsem byl úplně v koncích. Tvrdě jsem přirážel a mé tempo se postupně ještě zrychlovalo. Po jeho slovech to ani jinak nešlo. Jako bych spolkl nějakou pilulku. Musel jsem přestat sát jeho krev. Potřeboval jsem se nadechnout. Pustil jsem jeho krk, olízl si rty od krve a pak se přisál na Tomokovy ústa a s polibkem do nich vysílal hlasité steny. S každým dalším vzdechem a přírazem jsem cítil blížící se orgasmus. Ještě pár nájezdů a ten pocit pak najednou sevřel mé tělo až do křeče. Zakousl jsem se Tomokovi do rtu, abych utlumil své poslední zasténání, a s těžkým oddechováním jsem mu věnoval svou nadílku. Jen z posledních sil jsem pustil jeho ruku a ujal se jeho penisu, abych rychlými tahy i jeho přivedl na vrchol blaha.
Tomoko
Mírně jsem zavrčel, když mi prokousl ret a hned si ho olíznul, aby se zacelil. Přitáhl jsem si ho k polibku, víc a víc jsem ho zuřivě líbal.
„Jsi tak skvělý… Nemohl jsem si vybrat lépe… Miluji tě, Maro…“ znovu jsem ho políbil a sklopil ouška a začal si hrát s ocáskem.
„Odnesl bys mě do postele? Potřebuji jít spát, jsem nějaký vyšťavený a lehce vysátý, nevíš o tom něco?“ usmál jsem se.
Maro
Já se snažil ten šílený tělocvik ještě rozdýchat a on už mně zuřivě líbal, jako by mi chtěl oplatit ten rozkousnutý ret. Když mně pustil, ještě jsem se mírně prohnul proti němu a pak jsem z něj vystoupil. Pohladil jsem ho mezi nohama a ruce táhl po břiše nahoru až k jeho obličeji. Prsty jsem okopíroval již zhojené rty.
„Taky jsem si nemohl lépe vybrat,“ jemně jsem ho na ty krásné rty políbil. Slyšet jeho slova – Miluji tě – bylo, jako bych je říkal já sám. Ale proč to neumím? Tak moc to v sobě cítím, ale nejde mi to přes rty. Nikdo mně nenaučil tyhle slova říkat.
„Tomoko… víš… já tě taky mi…“ zasekl jsem se.
Sakra! Sakra! A ještě jednou sakra! Proč je to pro mne tak těžké říct? Možná proto, že mám strach, že když to řeknu, že se něco stane a já o Tomoka přijdu?
„Nechci tě ztratit,“ zašeptal jsem místo toho.
Vzal jsem ho do náruče a odnášel ho do postele. Ulehl jsem vedle něho. Přehodil jsem přes nás přikrývku. Jednu ruku jsem zasunul pod jeho tělo a přitáhl jsem si ho k sobě blíž. Hladil jsem ho jemně po vlčích ouškách a poslouchal jeho oddechování.
Tomoko
Je tak rozpačitý, když to řeknu. Je hezké to říct první a odpadne z vás to napětí. Potom už se jen kocháte tím, že on to nedokáže. Tohle spojení mi stejně vše řekne… Ta blízkost našich těl, to dobývání… Jaká krása…
Víc jsem se na něj v posteli natiskl a usmál se.
„Nejspíš vím, co ke mně cítíš, tak se netrap tím, že ti to nejde říct… Řekneš to, až na to budeš připravený a teď… Jdeme spát, beztak mě zase bude někdo budit a já se chci v tvém náručí ještě chvíli pelešit…“
Propletl jsem si svoje prsty s jeho.
„Zítra je důležitý obřad změny smrti. Odchází ten anděl, kterého jsi málem zabil, a nastupuje nová smrt. Chceš jít se mnou? Já… Nenutím tě a chápu, že ho nemáš rád, ale je to můj nadřízený, musím jít. Hlavně, je to ve slunečním paláci, mezi anděly. Zvládneš to?“
Maro
„Ve slunečním paláci? Nebude tam moc světla? Dá se tam někde schovat do stínu? A andělé? Nebudou mě chtít zabít?“
Chci tam s ním jít. Nechci ho spustit z očí. Bude tam ten… Ale Tomoko tam musí jít.
„Půjdu s tebou,“ padlo mé rozhodnutí.
Omotal jsem kolem něj nohy a ruce ještě víc, abych si užíval jeho tepla. Já spát určitě nebudu. Budu spát, až přijde můj čas. Budu to muset Tomokovi nějak potom říct. Ale zatím je dost času. Teď jsem jen ležel se zavřenýma očima a užíval si blízkosti jeho těla.
Tomoko
„No jestli je tohle tvá jediná starost… Hahahaha… Neboj, budeš tam semnou. Nešáhnou na tebe…“ říkal jsem upřímně a úplně se zavrtal do jeho pokožky.
„Běž už spát, zítra bude dlouhý den a ty nemáš rád světlo… Stín ti udělám, neboj se… Nebo se andělů bojíš?“
Maro
„Těch okřídlenců? Pche… Těch bych se měl bát? Nebojím se ničeho,“ nafoukl jsem uraženě tváře. „A spát bys měl spíš ty,“ políbil jsem ho do vlasů. „Říkal jsi, že jsi vyšťavený,“ zasmál jsem se tiše.
Mně nebude říkat, že mám jít spát, když to stejně nejde. Budu celou noc ležet a objímat ho. Ani se odsud nehnu. A ráno pak budu celý rozlámaný, protože budu celou noc v jedné poloze. Už vidím, jak se budu rovnat.
Zavřel jsem oči a jen pravidelně oddychoval. Myslím, že tlukot mého srdce a pravidelné oddechování nakonec Tomoka uspalo. Já měl celou noc místy zavřené oči, místy jsem hleděl do tmy. A přemýšlel. Přemýšlel na nadcházejícím dnem. Nad tím, že jsem označen vlčím démonem a sluha a Rose to nemohou překousnout.
Nad mým snem. A přitom mi něco říká, že ten sen měl pravdu. Že jsem jediný a poslední zrozen z démona. Jen pár jedinců takto bylo počato. A jestli to je pravda, tak to potom vysvětluje smrt mého otce. Člověka, který se o mne staral, aniž bych byl jeho krve. Musím zjistit, jak to vlastně je. Pohlédl jsem do okna. Tmavé nebe už pomalu bledlo a sem tam se ozývalo zapípání probouzejícího se ptactva. Tomoko zatím klidně spal.