Maro
Tak na maso jsem se už těšil taky. Došli jsme do zámku a zamířili rovnou do ložnice. Stáli jsme u kolíbek a dívali se na ty dva miláčky, jak špulí i ve spánku pusinky a tiše oddechují.
„Jsem vážně zvědav, jak budou vypadat, až budou velcí,“ pohladil jsem opatrně Nikko a Ely po hlavičce a konečky prstů přejel po jejich sametových vlčích ouškách. „Jsou opravdu krásní. Jako jejich tatínek,“ usmál jsem se a podíval se na Tomoka. „Hezčího muže jsem si opravdu vybrat nemohl.“
Objal jsem ho a pomalu ho vytlačil zpět do ložnice, kde už bylo připraveno jídlo. Krásně to vonělo přes celý pokoj a mně se už sbíhaly sliny. Také na Tomokovi bylo vidět, že by se už nejraději na to jídlo vrhl a snědl to celé sám. Usadili jsme se ke stolu a pustili se do jídla.
Celou dobu jsem ho pozoroval, jak se krmí, olizuje si rty i prsty…
Nevydržel jsem. Zahodil jsem příbor a natáhl se přes stůl k němu. Chytl jsem ho za ruku, ve které právě držel kousek masa. Namířil jsem s ní do své pusy. Maso jsem hned chytl mezi zuby a snědl. Pevně jsem jeho ruku sevřel… Za stálého přímého pohledu do jeho očí jsem mu začal olizovat jeden prst za druhým. Celou plochou jazyka jsem olízl jeho dlaň a táhl ho na jeho zápěstí. Cítil jsem každou vystouplou žílu i tepnu… Ještě jednou jsem zápěstí celé olízl a pak do něho pomalu zabořil své upíří špičáky.
Koutkem úst mi stékal malinký pramínek Tomokovy krve a v kapkách dopadala na vyšívané prostírání, které zdobilo stůl.
Tomoko
Cpal jsem se tím masem, které mi bylo tak dlouho odpíráno, jak nezřízený. Tak dobrá chuť, která by mi ještě před nedávnem přišla hnusná, byla nyní tak slastná. Ale když na mě Maru zaútočil a přivlastnil si mé zápěstí, aby do něj zaryl své ostré špičáky, jen jsem polkl sousto, které mi zbývalo v ústech a olízl si rty.
Začalo mě to vzrušovat… Moc mě přitahoval.
Jak dlouho nemohl zcela pít z mého těla tak, jak chtěl? Jak moc mi chyběl.
„Maru… Ma…ru…“ sténal jsem jeho jméno, když ze mě sál.
Moje tělo se začalo bouřit a příjemné teplo se rozlévalo do mého nitra. Naprosto mě to ochromilo a já jen přivřel oči na znamení, že se mi to moc líbí.
Maro
Bylo tak vzrušující držet jeho zápěstí a být na něm přisátý. S přivřenýma očima jsem sledoval výraz jeho tváře. Ne… tohle se nedá vydržet. Je tak neuvěřitelně sexy. Jako by byl po tom všem ještě krásnější. Vábí mě každý jeho pohyb, každý jeho pohled i pohyb jeho rtů, když mluví.
A slyšet jeho zasténání mého jména…
Stále držíc jeho ruku jsem prudce vstal, až se židle převrátila a stůl posunul bokem. Vytáhl jsem Tomoka na nohy a místo zápěstí se mu zakousnul do krku. Tlačil jsem ho k posteli a cestou jsem z něho nedočkavě rval oblečení.
„Chci tě, hned!“ zavrčel jsem, když jeho nahé tělo dopadlo na matraci a já se v rychlosti svlékal.
Popadl jsem ho za boky a přetočil si ho na břicho.
„Miluji tě Tomoko, jsem do tebe úplně blázen,“ vrčel jsem mu do ucha, zatím co jsem si ho přizvedl výš, abych mohl znovu navštívit jeho krásný zadeček.
Tomoko
Byl jsem jim naprosto ovládán, jen jsem přivíral oči, když sál a najednou prudce vstal a já se během chvíle, když jsem nějak ztratil pojem o tom, co se se mnou děje, ocitl nahý na posteli. Absolutně nevím, jak to tak rychle dokázal, ale když mě otočil na břicho a nadzvedl si mě, jen jsem slastně ještě víc prohnul pánev a vystrčil svůj zadek jemu na odiv.
„Maru… Chci tě uvnitř…“ vrčel jsem a zavrtěl zadkem, abych ho nalákal.
Moc jsem to chtěl, strašně moc… Mohl bych to s ním dělat klidně do té doby, než umřu… Nebo dokud.. Ne… Nikdy to neskončí…
„Maru…“
Maro
Pohyb jeho zadečku byl tak sexy. Zavrtěl s ním a já jen zaskučel, když jsem to viděl. Jeho dírka byl tak vyzývavá, že jsem mu tam vrazil hned dva prsty. Zavrtěl jsem s nimi, párkrát je protáhl dovnitř a ven, ale nějak jsem se nedokázal s tímhle dlouho zdržovat. Můj penis byl napnutý k prasknutí a sám si už hledal cestu.
Vytáhl jsem z něj prsty a do toho ještě vlhkého zadečku najel tak prudce, až se Tomoko skoro posunul na posteli. Ten první nájezd mě zlomil v pase a já se rychle zapřel rukama o postel.
„Mys-líš, že- nás-toh-le jednou ne-za-bije?“ vrčel jsem mu do zad.
Pomalu jsem se vysunul a znovu prudce najel. Užíval jsem si to, jak se pode mnou Tomoko hýbal podle mých přírazů a ještě víc mě to nabuzovalo k tvrdším nájezdům. Jednou rukou jsem si ho chytil za rameno, aby mi neuhnul a já se mohl do toho víc opřít.
Naše těla pleskala o sebe a hlasité vzdechy jsem se ani už nesnažil nějak tišit. Tohle mě naplno pohltilo. Tak moc, že jsem se už jen skousnul do druhého Tomokova ramene a jen jsem do něj vysílal své steny, když se na mně hrnula první vlna orgasmu.
Tomoko
Doufám, že nás to nezabije, protože je to naprosto úžasné, když si mě bere tak, jak umí jen on.
Hlavu jsem měl zabořenou do polštáře, který tlumil moje sténání. Cítil jsem, jak ve mně klouže a otírá se o moje stěny, které se rozkoší jen příjemně stahovaly a pouštěly do mého těla ty dokonale perfektní pocity.
Moje tělo se chvělo touhou a já jen svíral prostěradlo, když si mě hrubě bral. Tolik jsem miloval tu jeho nespoutanost a místy zvířecí impulzivnost. Stáhl jsem ruku do mého rozkroku a začal si třít penis, který už tak byl skoro na vrcholu rozkoše. Stačilo mi pár tahů, které mi dopřály společně s nájezdy do mého těla, tu tíženou orgasmickou křeč, pohlcující celé mé tělo. Víc jsem se zapřel o lokty a zůstal nehnutě klečet na kolenou.
Nechával jsem ho, aby si mě dál bral a tím prodlužoval moje vyvrcholení, které takhle dokonalé může být jen s ním.
Maro
Tomoko zmrznul v pohybu a jen se pevně zapřel rukama o postel. Díval jsem se na něj, jak prožívá svůj orgasmus, který doprovázel stahy svého zadečku a já byl v tu chvíli taky v koncích.
Spustilo to lavinu skvělých pocitů, které se přelévaly přes mé tělo. Každý záškub jsem doprovázel výronem semene do jeho nitra a krátkým zasténáním.
Pevně jsem sevřel jeho boky a naposled se do něj nasunul až na doraz. Křečovitě jsem ho držel a snažil se to ustát na kolenou. Nohy se mi třásly a ten neskutečný pocit mě až donutil zavřít oči.
Už jsem to nedával. Svaly povolily a já se sesunul na svého muže. Zatlačil jsem ho do matrace a jen rychle oddechoval a snažil se ještě posbírat střípky odeznívajícího orgasmu.
„Miluji tě Tomoko,“ už ani nevím pokolikáté za dnešek jsem mu to řekl. Ale opakoval bych mu to klidně dokola, protože tak silný cit, jsem ještě nikdy nezažil. K nikomu.
Až doteď, kdy se má láska rozdělila na tři části.
Jedno vím ale jistě. Budu je milovat navždy. Všechny tři…
Poslouchal jsem Tomokovo srdce, jak silně bije a to mé mu odpovídalo. Bije pro něj… Bije pro ně…
Tomoko
„Taky tě miluji, Maru…“ odpověděl jsem mu, když plnil moji dírku a já cítil jeho plnou váhu.
Podlomily se mi kolena a já dopadl i s ním na matraci. Byl jsem tam moc vyčerpaný z toho všeho, že ani nevím jak, jsem okamžitě usnul. Tak jak jsem byl… S pocitem, že jsem s těmi, které na světě miluji nejvíc a nikdy nepřestanu.
Jen jsem spokojeně oddechoval a plně se poddal únavě.
Maro
Nechal jsem Tomoka spát. Musí být po tom všem dost unavený a ani se nedivím. Byl to vyčerpávající den.
Opatrně jsem se z něj vysunul, trochu ho otřel mou halenou a přikryl ho. Zašel jsem do koupelny, a narychlo se opláchl.
Když jsem se vrátil, Tomoko pořád spal. Nehnul se na posteli ani kousek. Jen pravidelně oddechoval.
Usmál jsem se a ještě se šel podívat na děti.
Spinkaly spokojeně vedle sebe v kolébce. Jen Nikko se trošku pohnul a sevřel Elyin prstík do své ručičky. Pohladil jsem je opatrně po vláskách, abych je nevzbudil. Sfouknul jsem poslední svíčku, co ještě hořela a potmě se vrátil k Tomokovi do postele.
Přilehl jsem si k němu pod peřinu. Jednou rukou jsem ho objal a přitáhl si ho k sobě blíž. Poslouchal jsem jeho oddechování a vnímal tlukot jeho srdce, které bilo pod mou dlaní.
Jsem vážně šťastný.
A se spokojeným úsměvem na rtech jsem vzápětí usnul.
Tomoko
Probudil mě pláč malé Ely a usedavé kňučení Nikka. Rychle jsem se posadil a zjistil, že je den. Pomalu jsem se vyplížil z postele, abych nevzbudil Mara a potichu se dostal do dětského pokoje. Chůva právě začala krmit Nikka, který se už přisál na její prs, kdežto Ely dál nešťastně plakala.
Když ke mně chůva vzhlédla, jen jsem se pousmál a vytáhl Ely z postýlky. Sedl jsem si na postel a drápem, co se mi objevil na prstech, jsem si nařízl kůži na krku, aby mohla pít. Spustil se malý pramínek krve a já Ely přiložil k žíle, aby mohla pít. Když jsem uslyšel její spokojené polykání a jak saje, byl jsem šťastný, že aspoň jedno dítě můžu krmit. Dával jsem jí dost času, aby mohla pít a ona využila každého nasání mé krve do svých malinkých úst.
Když jsem místo hltání uslyšel spokojené a rytmické oddechování, bylo mi jasné, že na mě usnula. Sundal jsem jí z ramene, na které se sesunula, a otřel jí pusinku. Opravdu spala a byla tak krásná. Uložil jsem jí do kolébky k Nikkovi a ona ho ihned chytila za ruku a spala spokojeně dál. Nikko se ani nepohnul, protože i on měl plné bříško a spal jak zabitý.
„Myslím, že nebudeme potřebovat ani dvě kolébky, vy moji drobečci,“ usmál jsem se a oba je přikryl.
Ano, ani jeden bez druhého nedokáže být, tak jako já bez Maru a nyní i bez nich. Nevím, kdy jsem si zasloužil, abych byl tak šťastný, ale cesta to byla dlouhá. Konečně jsem šťastný a nepotřebuji k tomu bohatství, mám to největší, je tři.
Maro
Spal jsem klidně celou noc. Jen k ránu jsem ucítil, jak se vedle mne Tomoko pohnul, ale byl jsem tak unavený, že jsem se jen otočil a spal dál.
Spíš jsem chtěl spát. Ale šramot v ložnici a v dětském pokoji mi to nedovolil.
Rozlepil jsem oči a rozhlížel se kolem sebe. Díval jsem se přes dveře do vedlejšího pokoje, jak se děti krmí. Byl to krásný pohled na ty malinké tvorečky.
Krucinál, kdy jsem tak změkl?
Vstal jsem a hodil na sebe plášť, abych chůvu nepohoršoval. Právě uklízela špinavé věci od dětí do koše, aby je mohla odnést. Došel jsem k Tomokovi a políbil ho.
„Dobré ráno,“ zašeptal jsem mu do ucha a pak jsem se otočil na chůvu.
„Tohle nechte, postará se o to pradlena. Vy jste teď chůva. Pokoj vedle máte připravený a nechám vám udělat druhé dveře, abyste nemusela chodit přes naši ložnici.“
Chůva se jen poklonila na souhlas. Popošla k dětem, pohladila je a pak odešla.
„Našli jsme dobrou chůvu, Tomoi,“ přiblížil jsem se znovu k Tomokovi. Objal jsem ho a společně s ním se díval na naše děti, jak spokojeně spí, dokud mi nezakručelo v břiše.
„Dal bych si pořádnou snídani. Myslíš, že kuchař už něco připravil?“
Tomoko
Trochu jsem se lekl, když mi Maru zašeptal do ucha.
„Tu nejlepší… Co bys řekl na to, že bychom vyrazili všichni do sirotčince a dali jim tam ty dárky, kterých máme až příliš,“ odpověděl jsem mu.
Víc jsem se na něj natisknul a pozoroval ty naše drobky, jak spokojeně spinkali.
Maro
„Jasně že půjdeme,“ pustil jsem Tomoka z objetí. „Ale nejdříve se potřebuji najíst. Vážně mám hlad.
Zašel jsem do koupelny a rychle se opláchl. Oblékl jsem se, vlasy jen narychlo pročísl a už jsem stál u dveří a volal na chůvu, jestli by děti pohlídala, než se nasnídáme.
Hned byla u mě, než jsem dostihl říct větu a šla rovnou do pokoje za dětmi. Jo… nechám tam donést pohodlné křeslo, ať nemusí stát, nebo sedět na posteli. Ještě jsem přemýšlel, že bychom zaměstnali Saisha a Ziro, ale kdo ví, co právě teď dělají. Jasně dali najevo, že je nemáme rušit. Ne teď… Ale jak dlouho to jejich teď bude trvat?
„Tak jdeme, Tomoko?“ zavolal jsem ještě z chodby, protož ta vůně, která se nesla od kuchyně, mně držela na místě a nedovolovala udělat krok zpátky.
Vážně mám hlad, jak právě probuzený upír.
Tomoko
Nabídku jídla jsem moc přivítal. Byl jsem hladový a potom, co ze mě Ely pila, jsem měl hlad ještě větší. Čekal jsem, až dojde chůva a hned co se objevila ve dveřích, jsem šel za Maru a objal ho kolem pasu.
„Tak můžeme, ty hladovče,“ usmál jsem se a políbil ho na tvář.
Na nic jsem nečekal, a když jsem i já ucítil tu krásnou vůni, jsem ho chytil za ruku a táhl do jídelny. Kdy jsme přišli do místnosti, rovnou jsem si sednul a čekal, až si usedne i Maru, abych se mohl pustit do jídla, z kterého se již vznášela pára, jak teplé bylo.
Steaky a zelenina, k tomu brambory a rýže… Sladké zákusky, slané zákusky. Jen se mi sbíhaly sliny a já netušil, co si dám jako první. Uchopil jsem příbor a jen čekal, až i Maru si vybere své jídlo.
Maro
Usmíval jsem se, když jsem viděl Tomoka, jak se rozplývá nad všemi těmi dobrotami, co nám kuchař nachystal. Já sám jsem všechno, kromě masa, nechal bez povšimnutí. Kašlal jsem na nějaké bonmoty. Prostě jsem měl hlad a podle toho se taky krmil. Jídlo ve mně mizelo, jako by ho házeli do jámy.
Pomalu se moje ztuhlé tělo rozehřívalo. Když si vzpomenu, jaký jsem byl vždycky chladný, když jsem byl „jen“ upír, tak se musím usmívat. Teď se mi občas i teplota zvýší, zvlášť když se mi na hlavě objeví vlčí uši a za zády se mi začne mrskat ocas.
Ale pořád jsem to já… už jsem si na všechny ty podoby tak nějak zvyknul.
„Myslíš, že by děti poslouchaly, kdybych jim občas něco zahrál?“ vzpomněl jsem si na hoboj, který ležel v ložnici na skříňce, pěkně uložený v černém kufříku. Naposledy jsem na něj hrál na paloučku v lese. Od té doby nebylo kdy ho vzít do ruky.
„Možná jim jednou zahraji. Třeba když nebudou chtít spát,“ zasmál jsem se.
Pohodlně jsem se opřel a spokojeně, s plným žaludkem, se díval, jak se Tomoko krmí.
Tomoko
Jen jsem pozvedl oči od jídla a zadíval se na Maru. Snad poprvé jsem neměl plnou pusu jeho, ale jídla. Prostě jsem moc dlouho hladověl.
„Myslím, že poslouchat budou a těmi ukolébavkami začít můžeš. Jsou to přeci i tvoje děti…“ usmál jsem a dál se ládoval.
Snědl jsem snad polovinu prasete, když jsem si konečně spokojeně uvelebil na židli a zadíval se na Maru.
„Máš dvě možnosti… Buď jdeme hned do sirotčince, nebo…“
Usmál jsem se a olízl si rty.
Maro
„No, zkusit to můžu. Uvidím, jak se to hraní bude dětem líbit,“ pousmál jsem se. A když mi dal na výběr ze dvou možností, dlouho jsem se nerozmýšlel.
„Myslím, že sirotčinec může chvilku počkat,“ naklonil jsem se přes stůl a z jeho rtů slízl to, co on nestihl. Políbil jsem ho a chtěl si ho přitáhnout blíž, když náhle mé vlčí uši zaregistrovaly kňourání Nikka.
Kruci, měl by se krmit jak Ely, aspoň by pospal trochu déle…
Přesto jsem se však na něj nedokázal zlobit. Miluji ho, a stejně jako Ely, je moje všechno.
„Takže sirotčinec nepočká. Když se malý vzbudil, tak toho můžeme využít a jít tam.“
Tomoko
Povzdechl jsem si, když jsem uslyšel Nikka a zvedl se ze židle.
„Pravda… Však ty mi to večer vynahradíš, že? Co nechat děti chůvě a zajít si k tobě na zámek?“ usmál jsem se a políbil ho.
„Tak jdeme!“
Vyrazil jsem za dětmi. Ely spinkala, tak jsem se domluvil s chůvou, aby s námi nemusela a ona jí pohlídala. Nikka jsem převlékl a přivázal si šátek na tělo tak, aby se vytvořila kapsa, do které jsem Nikka dal.
„Můžeme jít?“ podíval jsem se na Maru a pomalu šel ke dveřím.
Houknul jsem ještě na služebnou, aby některé dárky naložily a odvezli do sirotčince, přesně jsem určil, které si chceme nechat a ostatní mohli jít za dětmi, které nic nemají. S úsměvem šla vše udělat a já věděl, že tam ty věci budou dřív, než my.
Maro
Díval jsem se na Tomoka, jak si připevňuje šátek a do něho vkládá Nikka. Malému se to evidentně líbilo, protože si tam spokojeně vrněl a jen sem tam pootevřel svoje dvoubarevná očka, aby se podíval na svět.
„To je dobrý nápad, já bych ho nosil v rukách nebo v zubech. Ale asi by mě neposlechl, kdybych mu řekl, že se má změnit ve štěně,“ pohladil jsem ho po vláskách.
Vyšli jsme ven do krásného slunečného dne. Šli jsme pomalou procházkou. Sirotčinec, jak jsem si pamatoval, byl až na druhém konci vesnice. Pyšně jsem si vykračoval vedle Tomoka, protože hezčí dítě – a to všichni viděli teď jen jedno z nich – na světě není. Každou chvíli jsme se museli zastavit, když se někdo chtěl s malým přivítat a podívat se na něj.
Trvalo nám to docela dlouho, než jsme došli k sirotčinci. Už zdálky bylo slyšet děti, jak si hrají.
Tomoko
Bylo příjemné se s Maro procházet a užívat si ten shon kolem malého Nikka. Cítil jsem se pyšný na celou svojí rodinu. Ely by to stejně všechno prospala a svět kolem ní ji byl stejně jedno.
Konečně jsme se dostali do sirotčince a já vešel dovnitř i s Maru a malým.
Okamžitě se na nás sesypaly děti a prohlížely si Nikka jako panenku. S úsměvem jsem si sednul na zem a ony kolem mě. Asaka se usmíval na celé kolo a napomínal je, aby mu nesahaly do obličeje, nebo moc neječely.
Jenom jedno dítě se drželo v rohu místnosti a tiše si dál hrálo s dřevěnou hračkou koně.
Bylo zajímavé. Šťouchl jsem do Maru a ukázal na chlapce. Zvedl jsem se a došel k němu, ostatní děti se jen dívaly a potom uslyšely zvuk přijíždějících trakařů s dárky.
„To je pro ně Asako, všechno ať si vezmou,“ ukázal jsem ke dveřím, do kterých se už hrnuly ty malé hlavičky.
Došel jsem k chlapci a silně mě zarazila jeho vůně a ty oči, které se na mě podívaly, až mě zamrazilo po celém těle.
Kdo je to?
Maro
Byl jsem nervózní z toho, jak si každý chtěl Nikka osahat a podívat se na něj. Ale Tomoko to docela zvládal. Ale oddychl jsem si, když dorazily dárky pro děti a ony se na to hned s nadšením vrhly.
Až na jednoho chlapce, který seděl bokem a hrál si jen s jednou, zřejmě jeho oblíbenou hračkou.
I Tomoka zaujal. Došel k němu a zkoumavě si ho prohlížel. Jako by to nebyl obyčejný chlapec, ale něco víc.
„Děje se něco, Tomoi?“ zeptal jsem se, když jsem se k nim přiblížil.
Na Tomokově hlavě se objevily vlčí uši a jeho ocas, jako by vydával varování, že není něco úplně v pořádku.
Dokonce i malý Nikko se probudil a i u něj hned byly znatelné znaky, blížící se proměny ve vlčí štěně.
Podíval jsem se na toho chlapce. Jen na krátko se na mně podíval. Měl zvláštní, temně modrý pohled. Moc krásné oči a u dítěte obzvlášť neobvyklé.
„Kdo je to?“ zeptal jsem se Asaky, když k nám došel, aby poděkoval za dárky.
Tomoko
Podíval jsem se na Asaku, když se ho Maru zeptal.
„To nevíme jistě. Jediné co známe, je to, že přišel s jiným vlkem, Danem ze stráží. Ale není úplně jasné, odkud pochází, protože Danno ztratil paměť a Kane také. Nejspíš nějaká magie. Je jasné, že je zvláštní a jiný než ostatní, podle všeho nějaký vlk z jiné smečky. Moc nemluví, ale, a to už mi potvrdili, Akio a Suri si ho chtějí vzít k sobě a vychovat,“ říkal Asaka a díval se na Kaneho, jak se přiblížil k Nikkovi.
Na chvíli jsem se zarazil a pozoroval, jak na Nikka Kane pokládá ruku a on se hned změnil ve štěně a tulil se k němu. Normálně mi vyskočil z náruče a rovnou do té jeho. Byl jsem v šoku a jen civěl na tu scénku.
„Budu ho ochraňovat, on je můj král,“ řeklo to pětileté dítě a pohladilo Nikka mezi ouškama.
„Mám divný pocit, že je z té smečky, co nedávno povraždili. Vypadá na zemního vlka ze skal,“ řekl jsem trochu v šoku a díval se dál na ty dva, jak si hrají, ale tentokrát byl i Kane ve vlčí podobě.
Maro
Hleděl jsem na to, jak rychle se Nikko zcela proměnil ve štěně, když k němu Kane došel a položil mu svou drobnou ručku na hlavu. Jeho slova zněla tak… Dospěle, rozhodně a vážně… Jako by tím dotykem náhle procitnul z nějakého snu.
Sám se pak proměnil v krásné černé štěně a začali s Nikkem pobíhat po místnosti. Občas po něm chňapnul zubama, když se Nikkovi rozjely jeho ještě vratké nožičky a postavil ho zpět.
„Myslím, že Nikko už má kamaráda,“ pousmál jsem se, když jsem ty dva viděl. „Zemní vlci? Vyvražděni? Nejsem dlouho s vámi, nic o tom nevím. Kde vlastně žili?“
Byl jsem vážně zvědavý, a tak nějak jsem i cítil povinnost vědět o všem, co se tu kolem děje, když už jsem jeden z králů téhle země.
„Dáme si čaj, a můžeme si o tom povykládat, než si ti dva spolu vyhrají,“ ukázal Asaka ke stolu.
Tomoko
Zvedl jsem se a nechal ty dva, aby si hráli. Všichni tři jsme si sedli u stolu a Ayano nalil krásně vonící jasmínový čaj. Tročku jsem si upil ze šálku a svlažil vyprahlé hrdlo. Potom jsem ho odložil na stůl a zahleděl se do Maruových očí.
„Je to složité, ale ber naší zemi jako rozdělené na kraje podle počasí. My máme zelené pastviny, pak tu jsou Sněžní vlcí z věčně zasněžené země. Ohniví vlci z písečných plání. Vodní vlci od mořských břehů a poslední zemní vlci ze skaliských hor. Ale oni…“
Zhluboka jsem se nadechl, abych potlačil žal, který se na mě valil.
„Král s královnou této země, byli nejhodnější vlci této země. Měli syna, který měl prý oči tmavě modré jako noční nebe. Jenže byli vyvražděni Belialem. Jednou v noci, když město spalo, je všechny zabil,“ odpověděl místo mě Asaka, když viděl, že se k tomu nemám.
„Měl jsem jim pomoci, ale byl jsem v té době ještě ve službách smrti a téhle zemi nikdo nevládl. Stalo se to před půl rokem, než jsme se potkali,“ naprázdno jsem polkl a slza mi skápla z tváře na ruku.
„Je mi to líto. Kane se mi zdá jako zemní vlk, ale co se týká přátelství…No… Spíš se díváme na budoucího Nikkova muže,“ povzdechl jsem si.
Maro
Pozorně jsem poslouchal, ale v momentě, když zaznělo Belialovo jméno, cítil jsem se špatně. Jako bych nesl vinu já sám na tom, co on udělal. Ač si to nechci připustit a nikdy to nepřijmu, je to můj otec. Někdo, kdo mě zplodil a cítím se zodpovědný za jeho činy.
Zamračil jsem se, ale poslouchal dál.
„Nemůžeš za to, Tomoko. Nemohl jsi to vědět. Ale musí tu být nějaký důvod, proč on zaútočil právě na tenhle rod.“
Ani to jeho jméno mi nešlo přes pusu a přitom jsem mu tolik podobný, což si poslední dobou uvědomuji čím dál víc. Ale pokud Belial zaútočil jen na ně a na nikoho jiného, musí to mít nějaký důvod. A u něj se tak, podle toho, co jsem vypozoroval, stává, když se cítí ohrožený, nebo když něco urputně chce.
Ale co se mi už nelíbilo, tak to, když Tomoko prohlásil něco v tom smyslu, že Kane bude Nikkův muž. Vyskočil jsem na nohy a hned se po nich otáčel.
„To myslíš vážně? Vždyť se sotva vyklubal, Kane snad ani neumí vzít pero do ruky, ty řekneš, že on bude jeho muž? Nikdy! Jak to můžeš takhle vědět?“
Rozešel jsem se k Nikkovi. Únavou usnul stočený v klubíčku a zahříval se o Kaneho vlčí tělo, který ho objímal tlapami. Chtěl jsem se pro něj sehnout, ale setkal jsem se s výhružným Kaneho zavrčením.
Věděl jsem, že si s tím štěnětem snadno poradím, ale je to dítě. Nechtěl jsem být k němu zlý.
Tomoko
Usmál jsem nad jeho reakcí. Zachoval se jako pravý táta, ale ne vlčí, ti znají pravidla. Zvedl jsem se a došel k němu, když se snažil malého Nikka vzít od Kaneho.
„Maru…“ vytáhl jsem ho k sobě a políbil.
„Musím ti ještě něco říct. Vím, že jsem to měl udělat už dřív, ale ty ses jako vlk nenarodil, tak jsem to neřešil, ale Nikko ano. Vlci si už jako malí vybírají, nebo kdykoliv to berou za správné. Víme, že Nikko bude slabší, už od chvíle kdy ho Ely chránila v bříšku. Automaticky si vybral Alfu a tím Kane rozhodně je. Vidíš, jak se o něj stará?“ ukázal jsem na Kaneho, který na nás zrovna cenil zuby.
„Promiň, Kane, ale Nikko musí jíst. Určitě se brzy uvidíte, protože schválím Akiovi a Surimu žádost o tvou výchovu,“ otočil jsem se na Asaku. „Až přijdou, tak si ho mohou odvést!“ řekl jsem rozhodně a vzal to malé štěně z vyhřátého místečka u Kaneho.
Ten se jen díval, jak mu ho beru a s mírným zavrčením se změnil zpět do dítěte.
„Půjdeme Maru?“
Chytil jsem ho za ruku a mířil ke dveřím.
„Děkuji Asako a užijte si dárky.“
Maro
Tomokovi se nakonec povedlo vzít spícího Nikka od Kaneho. Hned jsem si ho vzal k sobě, jako bych nechtěl dovolit nikomu jinému se k němu přiblížit. A taky proč? Je to naše dítě…
Doufám, že Suri a Akio tuhle blbost Kanemu rozmluví, když už si ho berou k sobě.
Rozloučili jsme se, a s Nikkem v náruči a po boku s Tomokem jsme se vraceli do zámku.
„Možná by nebylo špatné zkusit zjistit, co se v jejich zemi vlastně tenkrát stalo,“ podíval jsem se na Tomoka, co na to říká. „Bylo by dobré vědět, proč to vlastně Belial udělal.“
Tomoko jen klidně a s úsměvem kráčel vedle mě. Po očku jsem ho sledoval a snad i během té cesty jsem se do něj zamilovával ještě víc. S každým krokem, jako by byl ten cit silnější.
Byli jsme skoro u zámku, když se Nikko začal probouzet. Začal sebou vrtět a jeho tělo se měnilo v lidské. Jen ouška a ocásek mu zůstaly. A když začal kňourat a otáčet hlavičkou, došlo mi, že nejspíš bude mít hlad.
„Tomoko, předáme ho chůvě a uděláme si procházku? Jen my dva?“
Periferně jsem zahlédl známou postavu…
„Takže chůvy jsou tu všechny, i Ely má kdo nakrmit, tak co říkáš na malou procházku? Třeba do bludiště, abychom nebyli moc daleko?“
Jen já v téhle chvíli už nemyslel na procházku. Vidět Tomoka, jak pěkně vrtí svým zadečkem, jak se usmívá a je ještě krásnější…
Chtěl jsem se s ním milovat. A co nejdříve… A je mi v tuhle chvíli jedno, kdo v kom bude…
Tomoko
Maru byl tak krásný, když hrdě nesl Nikka a ani nepotřeboval šátek. Jen si ho nesl jako poklad. Asi jen tak nebude schopen překousnout některé zvyky vlků, i když je jedním z nich.
Nemohl jsem se na ně vynadívat, ale jen po očku, aby neviděl, jak jsem jim posedlý a to víc a víc. Opravdu ho hodně miluji, to se nikdy nezmění.
„Máš pravdu, měli bychom to zjistit, ale do města se nedostaneme, to nikdo, jen někdo z nich. Je od té tragédie chráněné kouzlen a duchy,“ odpověděl jsem mu.
Když malého předal chůvě a zeptal se, jen jsem se mu zadíval do očí a vyzývavě i olízl rty.
„Jo… Jdeme do bludiště,“ chytil jsem ho za ruku a políbil.
Chci se s ním milovat, pořád… Dokud neodpadnu a nebudu chtít znova. Miluji jeho… Všechno na něm… Nedokážu bez něj žít.
Maro
Chůva si přebrala malého a ještě jsme stihli zaúkolovat Saisha, aby se postaral o Ely. Je to upír, a staral se o mně, tak ví co a jak. Ať se snaží…
Trošku se zadostiučiněním jsem sledoval, jak s pokřiveným obličejem jde za dětmi do pokoje, ale jakmile byl u kolébky, jeho výraz se změnil. Celý okamžitě zjihnul a začal se usmívat.
Víc jsem už neviděl, protože mě Tomoko táhnul za ruku k bludišti.
Čím víc jsme se k němu blížili, čím víc jsme byli k jeho středu, tím víc jsem se tiskl na svého krále. Už jsem ho dávno nedržel za ruku. Putovala po jeho zádech nahoru a dolů, až se zastavila na jeho zadečku, který jsem mírně stiskl.
Chytl jsem ho a otočil ho k sobě. Vrhnul jsem se na jeho ústa, jak moc jsem byl nedočkavý. Tlačil jsem ho pozpátku k tomu úžasnému stromu a za námi zůstávaly kousky jeho oblečení.
„Miluji tě, Tomoi, strašně moc,“ vydechl jsem, když jsem ho již polonahého ukládal do měkké trávy a sám se zbavoval svého oblečení.
Potřebuji ho cítit. Jeho horké tělo na mém. Jeho dech, kterým hladí mou tvář. Jeho vůni, kterou má jen on sám, která mi vždy vezme soudnost, když zesílí v náznaku, že se chce se mnou milovat.
Jeho krev, která je pro mne jako droga.
„Miluji tě, Tomoi,“ zopakoval jsem ještě jednou, když jsem na něj dolehl a ucítil teplo jeho těla.
Bez něj bych už nedokázal žít.
Vždycky ho budu milovat…
Tomoko
I za tu malou chvíli, co jsme šli do labyrintu, mé srdce divoce bilo. Když se mne dotkl, příjemné horko zalilo mé tělo, které přímo šílelo po jeho polibcích. Bylo mi tak dobře, že jsem se na něj ještě víc natiskl a hladově se opřel do polibku. Můj jazyk brázdil v jeho ústech a ta jeho chuť mne dostala do kolen.
„Miluji tě, strašně moc. Už bych bez tebe nedokázal žit. Jsi jen můj a já tvůj. Maru, chci tě, pořád. "
šeptal jsem mu do ucha, než jsem mu odhalil svůj krk, aby mohl pít.
S prvním douškem mé krve, který nasál, jsem mu znova propadl. Už po tolikáté, že to nelze ani spočítat. Nikdy by mi nemohlo být líp. Jsem s ním a on se mnou. Máme krásné děti, které nade vše milujeme a zítřek nám jistě dá další nádherné ráno a to do konce života.